5 Skandál v Gribojedovovi

Starobylý jednopatrový dům krémové barvy na okružní třídě stál v hloubi zakrslé zahrady, obehnané ozdobnou kovovou mříží. Malý asfaltový plácek před domem, kde v zimě trůnila hromada sněhu s lopatou, se v létě proměnil v nejpřitažlivější část letní restaurace pod plátěnou střechou.

Říkalo se mu Gribojedovův dům, protože prý ho kdysi vlastnila teta spisovatele Gribojedova. Ruku do ohně bych za to nedal. Pokud si vzpomínám, Gribojedov snad ani neměl tetu, která by byla majitelkou domu… Přesto vila nesla jeho jméno. Ba co víc, jistý moskevský žvanil vykládal, že prý v kruhovitém sloupovém sále v prvním patře slavný spisovatel předčítal vzpomínané tetičce, pohodlně rozvalené na pohovce, úryvky z Hoře z rozumu. Ostatně, čert ví, třeba to byla pravda, ale pro náš příběh to není důležité.

Důležitější je, že nyní spravoval dům MASOLIT, v jehož čele stál nešťastný Michail Alexandrovič Berlioz až do chvíle, kdy se objevil na Patriarších rybnících.

Z příkladné iniciativy členů MASOLITu nikdo neříkal Gribojedovův dům, ale jednoduše Gribojedov. Třeba: „Včera jsem se tlačil dvě hodiny ve frontě před Gribojedovem.“ – „No ať.“ – „Vybojoval jsem měsíční poukaz do Jalty.“ – „Seš formát…“ nebo: „Běž za Berliozem, úřaduje dnes od čtyř do pěti v Gribojedovovi,“ a podobně.

MASOLIT se usídlil v Gribojedovovi co nejlíp a nejpohodlněji, jak si jen dovedete představit. Každý návštěvník se zprvu bezděčně seznámil s vývěskami nejrůznějších sportovních kroužků a dále se skupinovými i jednotlivými fotografiemi členů MASOLITu, které visely po obou stranách schodiště vedoucího do prvního patra.

Tady na dveřích první místnosti bylo napsáno velkými písmeny Rybářsko-chatařská sekce – a vedle namalovaný karas na udici.

Na dveřích kanceláře č. 2 visela poněkud záhadná tabulka: Jednodenní tvůrčí cesty. Vyřizuje M. V. Padělaná.

Na dalších vévodil krátký, ale už docela nepochopitelný nápis: Perelygino. Pak začaly náhodnému návštěvníkovi Gribojedova přecházet oči při pohledu na všecky ty tabulky, které se pestřily na tetiččiných ořechových dveřích: Zápis do pořadníku na papír u s. Klovakinové, Pokladna, Honorářová účtárna pro skečisty…

Když jste se prodrali dlouhatánským hadem fronty, která začínala už dole ve vrátnici, mohli jste zahlédnout na dveřích, kam se nepřetržitě dobývali žadatelé, tabulku s nápisem Bytová otázka.

Za Bytovou otázkou vykukoval přepychový plakát s vyobrazenou skálou a po jejím hřebenu jel jezdec v pláštěnce, s puškou přes rameno. O něco níž se zelenaly palmy a na balkóně seděl mladík s bujnou kšticí, směle zahleděný kamsi do výšky, a v ruce držel plnicí pero. Dole hlásal nápis: Tvůrčí dovolené s celodenní penzí čtrnáctidenní (povídka, novela) až roční (román, trilogie) – Jalta, Suuk-Su, Borové, Cichidziri, Machindžauri, Leningrad (Zimní palác). Taky tady stála fronta, ale už ne tak obrovská, asi sto padesát lidí.

Dále následovaly, poslušny rozmarných zákrutů, výstupů a sestupů v Gribojedovově domě: Vedení MASOLITu, Pokladny č. 2, 3, 4, 5, Redakční rada, Předseda MASOLITu, Kulečníkový sál, různé pomocné kanceláře a konečně zmíněný sloupový sál, kde teta s požitkem vychutnávala komedii geniálního synovce.

Každý host Gribojedova, který nebyl právě padlý na hlavu, okamžitě vytušil, jak dobře se žije šťastlivcům – členům MASOLITu, a v srdci mu počala hlodat černá závist. Vysílal k nebi hořké výčitky, že ho při narození neobdařilo literárním nadáním. Takhle nemohl ani ve snu doufat, že někdy obdrží legitimaci MASOLITu, hnědou knížečku, která voněla drahou kůží, se širokým zlatým okrajem, legitimaci známou po celé Moskvě.

Co dodat na obhajobu závisti? Patří mezi nízké pudy, ale přece jen – vžijte se do návštěvníkovy situace. Vždyť to, co viděl v prvním patře, nebylo ještě zdaleka všecko. Celé přízemí tetiččina domu zaujímala restaurace, a jaká! Právem byla považována za nejlepší v celé Moskvě. Nejen proto, že se rozkládala ve dvou velkých sálech s klenutými stropy, kde se proháněli malovaní nafialovělí koně s asyrskými hřívami, nejen proto, že na každém stolku stála lampa pokrytá šálem a že sem nemohl vejít náhodný host z ulice, ale i proto, že kvalitou jídel Gribojedov suverénně porážel každou moskevskou restauraci a všecky tyhle zásoby mu byly poskytovány za dostupnou, nikterak přehnanou cenu.

Proto nás jistě nepřekvapí rozhovor, který autor těchto hluboce pravdivých řádků vyslechl u kovové mříže Gribojedova:

„Kde míníš dnes večeřet, Ambrosiji?“

„Že se ptáš! Samozřejmě tady, drahý Foko! Archibald Archibaldovič mi důvěrně pošeptal, že bude porcovaný přírodní candát. Senzační pochoutka!“

„Ty si žiješ, Ambrosiji!“ povzdechl si hubený, zarostlý Foka s karbunkulem na krku zlatovlasému obrovi s granátovými rty a naducanými tvářemi – básníku Ambrosijovi.

„To není žádné zvláštní umění,“ namítal Ambrosij, „jednoduše chci žít jako člověk. Chceš říct, že candáty dostaneš i v Koloseu? Jenomže tam stojí jedna porce třináct rublů patnáct kopejek, a u nás pět padesát. A pak, v Koloseu ti dají tři dny staré candáty a ještě nemáš jistotu, jestli nedostaneš po hubě hroznem vína od prvního mladíka, který tam vtrhne z Divadelního průjezdu. Ne, jsem kategoricky proti Koloseu,“ hřímal na celou ulici labužník Ambrosij. „Nepřemlouvej mě, Foko!“

„Já tě nepřemlouvám,“ pištěl Foka. „Můžeš večeřet taky doma.“

„No pěkně děkuju,“ hlaholil Ambrosij, „už vidím svou ženu, jak se snaží ve společné kuchyni uklohnit v kastrůlku porcovaného candáta! Hi-hi-hi! Au revoir, Foko!“ a básník se zpěvem na rtech zamířil k terase pod plachtou.

Mňam, mňam… Ano, bývávalo. Moskevští starousedlíci dobře pamatují na vyhlášeného Gribojedova! Kam se hrabe vařený porcovaný candát! To je jídlo pro chudé, milý Ambrosiji! Ale není libo jesetera na stříbrné míse, nakrájeného na kousky, proloženého račími hřbítky a čerstvým kaviárem? A co rozšlehaná vejce cocott s žampionovým pyré v koflíku? A drozdí filet by vám nechutnalo? S lanýži? A co takhle křepelka po janovsku? Cena devět padesát. A k tomu džez a výborná obsluha! V červenci, kdy celá vaše rodina odjede na chatu a vás neodkladné literární záležitosti zadržely v Moskvě – sedíte na terase ve stínu popínavého vína a ve zlaté skvrně na běloskvoucím ubrusu stojí před vámi talířek zeleninového krému à la printannier. Vzpomínáte, Ambrosiji? Že se vůbec ptám! Vaše rty prozrazují, že si to všecko dobře pamatujete. Co znamenají vaši sížci a candáti? Takhle sluky – garšnepy, sluky otavní a lesní, podle ročního období, křepelky či kulíci! Minerálka, která syčí ještě v krku? Ale dost, necháváš se příliš unést, milý čtenáři! Za mnou!…

O půl jedenácté onoho osudného večera, kdy Berlioz zahynul na Patriarších rybnících, svítila v Gribojedovovi pouze okna jedné místnosti. Uvnitř strádalo dvanáct spisovatelů, kteří přišli na zasedání a čekali na Michaila Alexandroviče.

Posedávali na židlích, stolech, a dokonce i na dvou oknech v kan­celáři vedení MASOLITu a upřímně trpěli horkem. Otevřenými okny sem nepronikl ani jediný závan svěžího vzduchu. Moskva vydechovala žár, nashromážděný přes den v asfaltu, a bylo jasné, že ani noc nepřinese ulehčení. Z restaurační kuchyně, zřízené ve sklepě tetiččina domu, to páchlo cibulí. Všichni měli ukrutnou žízeň a byli nervózní a podráždění.

Prozaik Beskudnikov, tichý, slušně oblečený muž s pozornýma a přitom těkavýma očima, vytáhl hodinky. Ručička se blížila k jedenáctce. Beskudnikov cvrnkl palcem do ciferníku a strčil hodinky pod nos sousedovi, básníku Dvoubratskému, který seděl na stole a z dlouhé chvíle klátil nohama ve žlutých sandálech s gumovou podrážkou.

„Tohle už je trochu moc,“ zavrčel Dvoubratský.

„Chlapec nám nejspíš uvázl na Kljazmě,“ ozvala se sytým altem Nastasja Lukinična Semetriková, moskevská kupecká sirota, která se stala spisovatelkou a psala válečné námořní povídky pod pseudonymem Kormidelník Žorž.

„Dovolte!“ spustil výbojně autor populárních skečů Zalímcov. „Já bych taky s chutí seděl na terase a popíjel čaj, než abych se tu pekl ve vlastní šťávě. Zasedání mělo být v deset, nemýlím-li se?“

„Na Kljazmě je teď hezky,“ popichoval ostatní Kormidelník Žorž, který věděl, že letní spisovatelské sídlo Perelygino na Kljazmě je všeobecně bolavé místo. „Teď už asi zpívají slavíci. Vždycky se mi líp pracuje na venkově, zvlášť na jaře.“

„Třetí rok už platím příspěvky, aby mou ženu, která trpí Basedowovou chorobou, poslali do toho ráje, ale zatím se nic nerýsuje,“ přisadil si s jedovatou ironií novelista Jeroným Poskokin.

„Každý nemá to štěstí,“ zahučel od okna kritik Ababkov.

Hluboko zapadlá očka Kormidelníka Žorže škodolibě zajiskřila a spisovatelka prohlásila už mírnějším altem:

„Neměli byste závidět, soudruzi. Máme všeho všudy dvaadvacet chat a staví se zatím sedm dalších, a nás je v MASOLITu tři tisíce.“

„Tři tisíce sto jedenáct,“ upřesnil kdosi v koutě.

„Tak vidíte,“ pokračoval Kormidelník, „co se dá dělat? Je docela přirozené, že chaty byly přiděleny těm nejnadanějším z nás…“

„Generalita!“ vmísil se do hádky scenárista Hlušec.

Beskudnikov strojeně zívl a opustil místnost.

„Sám v pěti pokojích v Perelyginu,“ vypálil za ním Hlušec.

„Lavrovič bydlí sám v šesti,“ vyštěkl Děniskin, „a jídelna je celá obložená dubovým dřevem!“

„Na tom teď nesejde,“ usadil je Ababkov. „Horší je, že už máme půl dvanácté.“

Shromáždění zahučelo a schylovalo se k bouři. Kdosi telefonoval do nenáviděného Perelygina, spletl si číslo a ozvala se Lavrovičova chata, kde jim řekli, že Lavrovič šel na ryby. To je přivedlo do varu. Nazdařbůh volali do beletristické komise, linku 930, a pochopitelně nikoho nezastali.

„Taky mohl zavolat!“ vykřikovali Děniskin, Hlušec a Kvant.

Bohužel marně. Berlioz už nemohl nikam telefonovat. Daleko od Gribojedova, v prostorném sále osvětleném tisícivoltovými lampami, na třech zinkových stolech leželo všecko, co z něho zbylo.

Na prvním stole v zaschlé krvi nahé tělo s přeraženou rukou a rozdrceným hrudním košem, na druhém hlava s vyraženými předními zuby a kalnýma, vytřeštěnýma očima, které nedráždilo ani nejprudší světlo, a na třetím – hromádka ztvrdlých hadrů.

Vedle bezhlavého stáli: profesor soudního lékařství, anatom-pa­tolog a dále jeho prosektor, vyšetřovací orgány a Berliozův zástupce ve vedení MASOLITu spisovatel Želdybin, kterého telefonicky povolali od nemocné ženy.

Pro Želdybina poslali vůz a odvezli ho společně s vyšetřovacími orgány (bylo kolem půlnoci) do nebožtíkova bytu, kde byly úředně zapečetěny veškeré Berliozovy spisy. Poté všichni odjeli na prosekturu.

Teď se všichni shromáždění u nebožtíkových ostatků radili, jak to nejlépe provést: má se uříznutá hlava přišít ke krku, anebo se má Berliozovo tělo vystavit v gribojedovském sále, zahalené jednoduše až po bradu černou rouškou?

Ano, Michal Alexandrovič už nemohl nikam volat a Děniskin, Hlušec a Kvant s Beskudnikovem se zbytečně rozčilovali a ječeli. Přesně o půlnoci všech dvanáct spisovatelů opustilo první patro a sešli dolů do restaurace. Tady svého předsedu už bůhví pokolikáté v duchu proklínali. Všecky stolky na terase byly přirozeně dávno obsazené, a tak nezbylo, než aby povečeřeli uvnitř v přepychových, ale dusných sálech.

Přesně o půlnoci v prvním sále cosi zarachotilo, poskočilo a zařinčelo, jako když padá nábytek a sype se sklo. Hned nato mužský hlas, tenký jako tkanička, zoufale vypískl za doprovodu hudby: „Aleluja!“ To spustil proslulý gribojedovský džez. Tváře zalité potem se rázem rozzářily, na stropě jako by ožili koně, světlo v lampách zdánlivě zesílilo a najednou, jako utržené ze řetězu, se pustily oba sály do tance a brzy následovala i terasa.

Tančil Hlušec s básnířkou Tamarou Půlměsícovou, Kvant, romanopisec Broukopicenko s nějakou filmovou herečkou ve žlutých šatech. Dále Dragunský, Čerdakči, malý Děniskin s majestátním Kormidelníkem Žoržem a krásná architektka Semejkinová-Galová v pevném objetí neznámého muže v bílých kalhotách z pytloviny. Tančili domácí i hosté, Moskvané i venkovští, spisovatel Johann z Kronštadtu, jakýsi Víťa Kuftik z Rostova, snad režisér, s fialovým lišejem po celém obličeji, křepčili čelní představitelé básnické podsekce MASOLITu, totiž Pavianov, Bogochulský, Sladký, Špičkin a Adelfína Skandalinová, mladíci s vycpanými rameny, ostříhaní na ježka, o kterých nikdo nevěděl, co dělají, tančil neznámý stařec nad hrobem, kterému v plnovousu uvízla nudlička cibule, a s ním neduživá, bledničkovitá dívka v pomačkaných hedvábných oranžových šatech.

Z číšníků se lil proudem pot, když nosili nad hlavou tácy s orosenými půllitry piva a sípavě, nenávistně pokřikovali: „Promiňte, soudruhu.“ Dopálený hlas v ampliónu zavelel: „Šašlik jednou! Skopové na pepři dvakrát! Domácí dršťky!“ Tenor už nezpíval, ale kvílel: „Aleluja!“ Řinkot zlatých činelů v orchestru občas přehlušil řinčení nádobí, které myčky pouštěly po lince do kuchyně. Jedním slovem, peklo.

O půlnoci se ukázalo zjevení. Na terasu vyšel černooký krasavec s ostře řezanou bradkou jako dýka, ve fraku, a vladařským pohledem přehlédl své panství. Mystici tvrdili, že bývaly doby, kdy krasavec nenosil frak, ale byl opásán širokým koženým pásem, z něhož čouhaly rukojeti pistolí. Vlasy černé jako havraní křídla měl převázané pruhovaným hedvábným šátkem a velel v Karibském moři brigantýně, která plula pod smutečně černou vlajkou s vyšitou umrlčí lebkou.

Ale ne, ne! Mystičtí našeptávači lžou, na světě neexistují Karibská moře a v nich neplují odvážní piráti, ani se za nimi nežene korveta a nad hřebeny vln se nevznášejí oblaka střelného dýmu. Nic podobného není a nikdy nebylo! Existuje jen zchřadlá lípa, kovová ozdobná mříž a za ní široká třída… Led pluje ve sklenici, u sousedního stolu zahlédneme čísi krvavě podlité býčí oči, až je nám z toho úzko… Ó bohové, popřejte mi jedu…

Vtom u kteréhosi stolku proskočilo slovo: „Berlioz!“ Džez zanaříkal a utichl, jako by dostal ránu pěstí. „Cože, cože, cože?“ „Berlioz!!!“ Ozvaly se výkřiky, hosté vyskakovali od stolů.

Zvedla se vlna lítosti při strašné zprávě o Michailu Alexandroviči. Kdosi zmateně pobíhal a volal, že by měli hned tady, na místě, sestavit jakýsi kolektivní telegram a okamžitě ho odeslat.

Ale ptáme se, jaký telegram, a kam? A proč ho posílat? No uznejte sami. Jaký význam může mít takový telegram pro člověka, kterému prosektor v gumových rukavicích svírá rozdrcený zátylek a profesor ho bodá do krku zahnutými jehlami? Mrtvý nepotřebuje telegram. Je konec, nezatěžujme zbytečně poštu.

Ano, je mrtev, mrtev… Ale my žijeme!

Bouře lítosti se vzedmula a pak začala pomalu opadávat. Leckdo už se vrátil ke svému stolku a nejdřív potají, pak veřejně upil trochu vodky a zajedl. A jak by ne, mají snad oblíbené kyjevské kotlety z kuřecího masa přijít nazmar? Čím můžeme Michailu Alexandroviči pomoci? Tím, že budeme hladovět? My jsme přece naživu!

Klavír přirozeně zamkli na klíč, orchestr se rozešel a několik novinářů se odebralo do svých redakcí psát nekrology. Kdosi oznámil, že přijel Želdybin z prosektury. Zmizel nahoře v nebožtíkově kanceláři a hned proskočily zprávy, že právě on bude zastupovat Berlioze. Želdybin povolal nahoru všech dvanáct členů vedení a na mimořádné schůzi v Berliozově pracovně všichni jednali o úklidu gribojedovského sloupového sálu, o převozu těla z prosektury, dále jak bude sál zpřístupněn veřejnosti, a o podobných neodkladných opatřeních, spojených se smutnou událostí.

Zatím restaurace začala žít obvyklým nočním životem a jistě by vydržela až do zavírací hodiny, totiž do čtyř ráno, kdyby nedošlo k něčemu, co se naprosto vymykalo lidskému chápání a co překvapilo hosty daleko víc než zpráva o Berliozově smrti.

Nejdřív to hnulo s drožkáři, kteří střežili bránu Gribojedova. Bylo slyšet, jak jeden vstal na kozlíku a zahulákal:

„No ne, jen se podívejte!“

Brzy nato, kde se vzalo tu se vzalo, zazářilo náhle u kovové mříže světélko a blížilo se k terase. Hosté u stolků vstávali, natahovali krky a viděli, že se světélkem kráčí k restauraci bílý přízrak. Když došel až k mříži, všichni zkoprněli, oči strachem rozšířené, a vidličky s napíchnutými kousky jesetera zůstaly trčet ve vzduchu. Vrátný, který si vyběhl ze šatny na dvůr zakouřit, zamáčkl botou cigaretu a vykročil, aby zahradil strašidlu přístup do restaurace, ale bůhvíproč to neudělal a zůstal stát jako solný sloup s přihlouplým úsměvem na rtech.

Zjevení prošlo otvorem v mřížoví a bez překážek vstoupilo na terasu. Vtom všichni poznali, že to není žádný přízrak, ale známý básník Ivan Nikolajevič Bezprizorný.

Byl bos a na sobě měl roztrhanou plandavou košili, bílé pruhované spodky a na prsou přišpendlenou papírovou ikonu s obrazem neznámého světce. V ruce nesl zapálenou svatební svíci. Pravá tvář mu krvácela. Na terase zavládlo mlčení – jeho hloubku byste stěží změřili. Bylo vidět, jak jednomu číšníkovi teče pivo z nakloněného půllitru na podlahu.

Básník pozvedl svíci nad hlavu a pronesl hlasitě:

„Buďte zdrávi, hoši!“ Pak nakoukl pod nejbližší stolek a zklamaně poznamenal: „Ne, není tady!“

Nato se ozvaly dva hlasy. První, bas, zaduněl nelítostně:

„Je to jasné. Delirium tremens.“

Druhý, ženský, poděšeně zakníkal:

„Jak to, že ho milice nechala jít takhle po ulici?“

Ivan to zaslechl a vysvětloval:

„Dvakrát mě chtěli zadržet, poprvé v Tkalcovské, podruhé tady v Bronné, ale já to vzal zadem, přes plot, a jak vidíte, poranil jsem si tvář.“ Pak znovu zvedl svíci a zvolal: „Kolegové, literáti, bratři (jeho ochraptělý hlas zesílil a zněl vášnivě). Vyslechněte mě všichni. Je tu. Okamžitě ho zadržte, nebo natropí nepopsatelné škody!“

„Co? Cože? Co to říkal? Kdo že je tu?“ zašumělo ze všech stran.

„Konzultant,“ vykládal Ivan, „to on zabil na Patriarších rybnících Míšu Berlioze.“

Vtom se ze sálu vyhrnuli lidé a kolem Ivanovy svíce vznikl chumel.

„S prominutím, ale vyjádřete se přesněji,“ zazněl nad básníkovým uchem tichý, zdvořilý hlas, „jak to, zabil? Kdo ho zabil?“

„Zahraniční konzultant, profesor a špión,“ tvrdil Ivan a rozhlížel se kolem.

„Jméno?“ zašeptal mu kdosi do ucha.

„Jméno, jméno!“ zvolal zoufale Bezprizorný. „To bych taky rád věděl! Nestačil jsem si je přečíst na jeho navštívence… Pamatuju si jen první písmeno – W. Jmenoval se od W! Jaké může být jméno na W?“ ptal se sám sebe, mnul si čelo a najednou zablekotal: „We, We, We, Wa… Wo… Waschner? Wagner? Weiner? Wegner? Winter?“ Napětím se mu zježily vlasy na hlavě.

„Wolf?“ vykřikla lítostivě jakási žena.

Ivan se rozlítil.

„Káčo pitomá!“ zařval a hledal neznámou očima. „Co s tím má co dělat Wolf? Wolf za nic nemůže! We, Wa… Ne, takhle si nevzpomenu! Poslyšte, zavolejte na milici, ať okamžitě pošlou pět motocyklů s kulomety honit profesora. Jo, nezapomeňte jim připomenout, že má dva kumpány: dlouhána v kostkovaném, s rozbitým cvikrem, a pak vypaseného černého kocoura… Já zatím prohledám Gribojedova, protože mám podezření, že se někde tady skrývá!“

Zneklidněl, rozrážel houf, začal mávat svíčkou, přitom se pokapal voskem a nahlížel pod stoly. Vtom kdosi vykřikl: „Lékaře!“ a před Ivanem se vynořil dobrosrdečný, hladce vyholený obličej s kostěnými obroučkami.

„Soudruhu Bezprizorný,“ pronesl obličej slavnostním tónem, „uklidněte se! Jste rozrušen smrtí námi všemi tolik milovaného Michaila Alexandroviče… prostě Míši Berlioze. My všichni to naprosto chápeme. Potřebujete klid. Kolegové vás doprovodí do postele a zapomenete…“

„Ty…,“ přerušil ho Ivan a vycenil zuby. „Teď je potřeba čapnout profesora, rozumíš. A ty tady imbecilně žvaníš. Kreténe!“

„Dovolte, soudruhu Bezprizorný,“ zbrunátněl obličej, couvl a už litoval, že se do toho pletl.

„Jak komu, ale tobě nedovolím,“ zasyčel básník s tichou nenávistí.

Tvář mu křečovitě zaškubala, rychle si přehodil svíci z pravé ruky do levé, široce se rozpřáhl a uhodil soucitný obličej.

Konečně se všichni vzpamatovali a vrhli se na něj. Svíce zhasla a lékařovy brýle, které sklouzly na zem, byly ve vteřině rozdupány. Ivan spustil hrozivý válečný pokřik, že to bylo slyšet k všeobecnému pohoršení až na ulici, a zuřivě se bránil. Nádobí s řinčením padalo ze stolů a ženy začaly vřískat.

Zatímco číšníci utěrkami svazovali Ivana, odehrál se v šatně následující rozhovor mezi kapitánem pirátské lodi a vrátným.

„Viděl jsi, že má na sobě podvlíkačky?“ vyptával se ledově pirát.

„Račte odpustit, Archibalde Archibaldoviči,“ drmolil vrátný schlíple, „jak bych moh soudruha Bezprizorného nepustit dovnitř, když ráčí být členem MASOLITu?“

„Viděl jsi, že má na sobě podvlíkačky?“ opakoval pirát.

„Uznejte sám, Archibalde Archibaldoviči,“ pokračoval vrátný, rudý jako rak, „co můžu dělat? Chápu, na terase sedí dámy…“

„Nepleť sem dámy, těm je to jedno,“ namítal pirát a doslova spaloval vrátného očima, „zato milici to jedno nebude! Chlap v podvlíkačkách může jít v Moskvě po ulici výhradně v doprovodu milicionáře a směřuje pouze na jedno místo – na milici! A ty jako vrátný bys měl vědět, že kdykoliv zahlédneš podobného člověka, máš okamžitě zapískat. Slyšíš? Jen si poslechni, co se děje na terase!“

Zmagořený vrátný zaslechl jakési dunění, řinkot rozbitého nádobí a ženské výkřiky.

„Co mám s tebou dělat?“ dotíral neúprosně pirát.

Obličej vrátného zpopelavěl a oči vyhasly. Zdálo se mu, že na černých vlasech, rozdělených pěšinkou, se objevil rudý šátek. Náprsenka a frak zmizely a za koženým opaskem vykukovala rukověť pistole. Vrátný si představoval, jak visí na lodním stožáru. Na vlastní oči viděl svůj vyplazený jazyk a hlavu pokleslou bezvládně na rameno. Dokonce slyšel, jak voda naráží na boky lodi. Kolena se mu roztřásla. Ale vtom se nad ním pirát slitoval a uhasil svůj spalující pohled.

„Dej si pozor, Nikolaji, tohle bylo naposled! Vrátného budižkničemu v restauraci nepotřebujeme. To běž raději dělat kostelníka.“ Pak zavelel úsečně, jasně a výstižně: „Doběhni pro Pantěleje do bufetu. Milicionáře. Protokol. Vůz. Na psychiatrii.“ A dodal: „Zapískej!“

Za čtvrt hodiny nadmíru překvapení diváci nejen v restauraci, ale i na ulici a v oknech okolních činžáků viděli, jak Pantělej, vrátný, milicionář, číšník a básník Sviňkov vynášejí ze vrat Gribojedova jakéhosi mladíka, zabaleného jako loutku, který střídavě plakal, plival kolem sebe ve snaze trefit zejména Sviňkova a křičel na celou ulici:

„Pakáž! Pakáž!“

Šofér nákladního vozu vztekle nastartoval. Vedle něj drožkář pobízel koně a švihal ho po zadku fialovými opratěmi:

„Tryskem! Já se jich navozil na psychiatrii!“

Kolem hučel dav a rozebíral tu nevídanou příhodu. Zkrátka a dobře, byl to nemožný, odporný, pohoršlivý skandál, který skončil teprve v okamžiku, kdy náklaďák odvážel ze vrat Gribojedovova domu nešťastného Ivana, milicionáře, Pantěleje a Sviňkova.