20 Azazelův krém

Na jasné večerní obloze visel úplněk a probleskoval mezi větvemi javoru. V jeho světle lípy a akáty vykroužily v parku na zemi složité vzory. Třídílné okno v arkýři bylo otevřené a těžkým závěsem se dralo ven světlo. V Markétině ložnici zářily všecky lampy a nemilosrdně odhalovaly obrovský nepořádek, jaký tu panoval.

Na posteli ležely pohozené košile, punčochy a prádlo a další zmuchlané prádlo se válelo jednoduše na podlaze spolu s krabičkou cigaret, kterou kdosi v rozčilení zmačkal. Na nočním stolku sousedily střevíce s nedopitým šálkem kávy a popelníkem, kde ještě čadil nedopalek cigarety. Přes opěradlo křesla splývala černá večerní toaleta a po celém pokoji se šířila vůně voňavek, smíšená s pachem rozpálené žehličky.

Markétka seděla před zrcadlem v koupacím plášti, navlečeném na nahé tělo, a v černých semišových lodičkách. Před ní na toaletním stolku zářily zlaté náramkové hodinky a darovaná krabička: Markéta napjatě sledovala ciferník.

Chvílemi jí připadalo, že se zastavily a jsou porouchané. Ve sku­tečnosti se ručičky posunovaly hlemýždím tempem, jako by se nemohly odlepit z místa. Konečně se ručička přiblížila k půl desáté. Markétka cítila, jak jí srdce splašeně tluče, a roztřesenými prsty uchopila krabičku. Chvilku trvalo, než se jí podařilo otevřít víčko, a uvnitř objevila mastný nažloutlý krém. Zdálo se jí, že páchne žabincem. Konečkem prstu nanesla špetku na dlaň, až to ještě silněji zavonělo bahenními travinami a lesem, a roztírala ho po tvářích a po čele.

Šlo to lehce, krém se rychle vstřebával. Když se po několika tazích podívala do zrcadla, upustila krabičku rovnou na hodinky, až se po skle rozlezly praskliny. Zavřela oči, potom na sebe znovu zamžourala do zrcadla a uličnicky se rozesmála.

Obočí vytrhané pinzetou do úzké čárky zhoustlo a rozložilo se v podobě černých, pravidelně vykroužených oblouků nad očima, které zezelenaly. Jemná kolmá rýha u kořene nosu, jež se objevila tenkrát v říjnu, kdy Mistr zmizel, se beze stopy vytratila, stejně jako zažloutlé skvrny na spáncích a dvě síťky sotva znatelných vrásek u očí. Pleť na tvářích zrůžověla, čelo zbělelo a vyhladilo se a účes povolil.

Na třicetiletou Markétu vykukovala ze zrcadla asi dvacetiletá krasavice s černými, přirozeně zvlněnými vlasy, rozpustile se chichotala a ukazovala bílé zuby.

Když se dost nasmála, vyklouzla z koupacího pláště, nabrala plnou dlaň mastného, jemného krému a vtírala si ho usilovně do kůže. Pleť po celém těle okamžitě zrůžověla a rozzářila se perleťovým leskem. Téměř současně, jako by jí z mozku někdo vytáhl neviditelnou jehlu, zmizela tupá bolest ve spánku, která Markétku trápila celý večer po onom podivném setkání v Alexandrinském parku, svaly na rukou a na nohou zesílily, a přitom se cítila lehká jako pírko.

Poskočila a vtom vzlétla kousek nad koberec, ale hned se zas pomalu snášela dolů.

„To je věc! To je panečku krém!“ volala a zabořila se do křesla.

Krém nezpůsobil jen vnější změny. Markétka pociťovala inten­zívně každou částečkou svého já radost, která se jí šířila po celém těle jako svědivé puchýře. Připadala si naprosto svobodná a nezávislá. Kromě toho si jasně uvědomila, že se splnilo její jitřní podvědomé očekávání a že navždycky opouští svou vilu i svůj dřívější život. Z minulosti jí uvízla jediná myšlenka na nesplněný úkol, který ještě zbývá vykonat, než se vrhne vstříc neznámému dobrodružství. Táhlo ji to nahoru, do povětří. Jak byla, nahá běžela z ložnice do mužovy pracovny, téměř se nedotýkala nohama země, tady rozsvítila a zamířila k psacímu stolu. Na vytržený list ze zápisníku napsala kvapně tužkou, velkým písmem a bez škrtů:

„Odpusť mi a co možná nejdřív zapomeň. Opouštím tě navždycky. Nepátrej po mně, je to zbytečné. Ze všeho utrpení a žalu, co mě postihly, se ze mě stala vědma. Musím už jít. Sbohem. Markéta.“

S lehčím srdcem se vrátila do své ložnice a v patách za ní vběhla dovnitř Nataša s kupou šatstva v náručí. Vzápětí se ramínka s róbami, krajkové šátky, modré hedvábné střevíčky, naražené na napínáky, i ozdobný pás sesypaly na zem a Nataša spráskla ruce.

„Tak co, jsem hezká?“ křičela chraplavě Markéta.

„To snad ani není možné,“ šeptala Nataša a couvala ke dveřím. „Jak to děláte, Markéto Nikolajevno?“

„To všecko zavinil krém! Krém, krém, krém!“ povykovala Markéta, ukazovala na třpytivou zlatou krabičku a přitom se otáčela před zrcadlem.

Nataša v tu chvíli zapomněla, že se na podlaze válejí pomačkané šaty, rozběhla se k zrcadlu a žádostivě pokukovala na zbytek krému. Přitom neslyšně pohybovala rty. Nakonec se obrátila k Markétě a vyhrkla téměř zbožně:

„Ta pleť! Jako z alabastru!“

Vtom se vzpamatovala, rychle posbírala spadlé věci a horlivě je oprašovala.

„Nechte toho!“ poroučela Markéta, „vykašlete se na to! Někam to zahoďte, nechci to ani vidět! Vlastně ne, vezměte si něco na památku! Myslím to vážně… Vezměte si všecko, co je v tomhle pokoji!“

Nataša chvíli civěla na svou paní jako omámená, pak se jí vrhla kolem krku a mezi polibky volala:

„Jakou máte pleť! Jako z alabastru! A obočí!“

„Seberte všecky ty hadříky a voňavky a nacpěte si je do kufru,“ volala Markéta, „ale šperky neberte, nebo řeknou, že jste je ukradla!“

Nataša shrábla do uzlíku, co jí přišlo pod ruku, šaty, střevíce, punčochy i prádlo – a upalovala z ložnice.

Zároveň z otevřeného okna kdesi na opačném konci uličky zahřměl virtuózní valčík a nesl se široko daleko. U branky zaskřípěly brzdy.

„Teď zavolá Azazelo,“ vykřikla Markéta a zaposlouchala se do pádivého rytmu valčíku, který zaplnil celou uličku. „Už chápu, proč ten cizinec není nebezpečný!“

Zahučel motor a vůz se vzdaloval. Poté cvakla branka a na vydlážděné cestičce se ozvaly kroky.

To je Nikolaj Ivanovič, poznám jeho kroky, pomyslela si Markéta, měla bych mu na rozloučenou provést nějakou taškařici. Prudkým pohybem odhrnula závěs, vyšvihla se bokem na okno a objala oběma rukama koleno, takže ji měsíční světlo ošlehlo z pravé strany. Pohlédla na měsíc a tvářila se zádumčivě a romanticky. Ozvaly se ještě asi dva kroky a pak náhle ztichly. Když se dost vynadívala na lunu, s náležitým povzdechem otočila hlavu a opravdu uviděla v zahradě Nikolaje Ivanoviče, který bydlel v přízemí jejich vily. Seděl na lavičce v měsíční lázni a podle všeho tam sklesl nečekaně: skřipec se mu svezl na nos a v ruce křečovitě svíral aktovku.

„Dobrý večer, Nikolaji Ivanoviči,“ pronesla smutně. „Buďte zdráv! Ze schůze, ze schůze?“

Ale soused neodpověděl.

„Já, jak vidíte,“ pokračovala a ještě víc se vyklonila z okna, „tady sedím sama, z dlouhé chvíle se dívám na měsíc a poslouchám valčík…“

Přitom si přejela levou rukou spánek, urovnala sklouzlý pramen vlasů a dodala nakvašeně:

„Tohle od vás není hezké, Nikolaji Ivanoviči! Jsem přece jen konec konců žena! To je nezdvořáctví, mlčet, když s vámi někdo mluví!“

Soused, ozářený měsíčním světlem do posledního knoflíku na šedé vestě i do posledního chloupku světlé kozí bradky, najednou s plachým úsměvem vstal, a celý nesvůj rozpaky, místo aby smekl klobouk, odhodil aktovku stranou a dřepl si, jako by se chystal tancovat kozáčka.

„S vámi by se člověk ukousal nudou, Nikolaji Ivanoviči!“ sázela jedno slovo za druhým Markéta. „Vůbec jste mě všichni natolik omrzeli, že to ani nedovedu vyjádřit. Jak jsem šťastná, že se s vámi loučím! Táhněte ke všem čertům!“

Vtom za jejími zády v ložnici zařinčel telefon. Markétka zapomněla na Nikolaje Ivanoviče, hupla na podlahu a zvedla netrpělivě sluchátko.

„Tady Azazelo,“ ozvalo se na druhém konci aparátu.

„Azazelo, drahoušku,“ zaštěbetala.

„Je čas vyrazit,“ připomínal Azazelo a podle hlasu se dalo usoudit, že ho Markétčin upřímný, radostný výlev potěšil. „Až poletíte nad brankou, křikněte: ‚Mha přede mnou, mha za mnou!‘ Nejdřív se trochu prolétněte nad městem, abyste si zvykla, a pak to vezměte na jih, za město a rovnou k řece. Tam už vás čekají.“

Sotva Markétka zavěsila, v sousedním pokoji cosi poskočilo jako berly a zaramplovalo na dveře. Otevřela a do ložnice vpadl smeták kartáčem vzhůru a začal tancovat. Jedním koncem bubnoval do podlahy a střídavě si lehal a dral se k oknu. Markéta nadšeně zavýskla a vyhoupla se na něj obkročmo jako na koně. Teprve teď jí blesklo hlavou, že se v tom zmatku zapomněla obléci. Docválala k posteli a popadla první, co jí přišlo pod ruku – byla to bledě modrá košile. Zamávala jí nad hlavou jako praporem a vylétla oknem ven. Valčík nad zahradou zaburácel ještě silněji.

Když se snesla trochu níž, uviděla na lavičce Nikolaje Ivanoviče. Seděl jako zkamenělý a ohromeně naslouchal výkřikům a rachotu, které k němu doléhaly z osvětlené ložnice hořejších nájemníků.

„Sbohem, Nikolaji Ivanoviči,“ zahlaholila a trdlovala před ním na koštěti. Soused zaúpěl a začal ručkovat po lavičce, až shodil na zem aktovku.

„Odlétám a už se nevrátím! Sbohem!“ ječela Markéta, až překřičela valčík. Vtom si uvědomila, že vlastně košili nepotřebuje, a se zlověstným chechtotem ji hodila Nikolaji Ivanoviči na hlavu. Oslepený soused sebou plácl jak široký, tak dlouhý na dlážděnou cestičku.

Markéta se otočila, naposled přelétla pohledem vilu, kde se tolik natrápila, a zahlédla v ozářeném okně Natašin vyjevený obličej.

„Sbohem, Natašo!“ houkla na ni a zamířila kolmo vzhůru.

„Mha přede mnou, mha za mnou!“ vykřikla, až se to kolem rozléhalo, prosmýkla se mezi větvemi javoru, které ji bičovaly do tváře, a vylétla nad branku do uličky. Za ní se nesl pádivý zběsilý valčík.