13 Objevil se hrdina

Tak tedy neznámý pohrozil Ivanovi prstem a zašeptal: „Pst!“ Básník, nohy spuštěné na podlahu, ho upřeně pozoroval.

Z balkónu opatrně nahlížel do pokoje pečlivě vyholený, tak asi osmatřicetiletý tmavovlasý muž se špičatým nosem, vyplašenýma očima a neposlušným pramenem vlasů, spadlým do čela.

Když zjistil, že Ivan je sám a kolem se nic nepohnulo, odvážil se vstoupit. Tu si básník všiml, že tajemný host má na sobě nemocniční úbor, totiž košili, spodky, trepky naboso a přes ramena přehozený tmavě rudý župan.

Zamrkal na Ivana, strčil do kapsy svazek klíčů a požádal šeptem: „Můžu si sednout?“, a když Ivan přikývl, zabořil se do křesla.

„Jak jste se sem dostal?“ rovněž zašeptal Ivan, poslušný tenkého výhružného prstu. „Balkónové mříže jsou přece na zámek?“

„To jsou,“ připustil host, „ale Praskovja Fjodorovna je zlatá, jenomže strašně roztržitá ženská. Před měsícem jsem jí šlohl svazek klíčů, a tak jsem pronikl na společný balkón, který se táhne po celé délce poschodí. Proto můžu občas navštívit souseda…“

„Jestliže máte přístup na balkón, to můžete taky upláchnout, ne? Nebo to je moc vysoko?“ zajímal se Ivan.

„Omyl,“ namítl pevně host, „nemůžu upláchnout ne proto, že je to vysoko, ale že nemám kam.“ A po chvíli dodal: „Tak co, ležíme?“

„Ležíme,“ hlesl Ivan a zadíval se do hnědých očí příchozího, v nichž se tajil neklid.

„Hm…,“ znejistěl najednou host, „doufám, že nevyvádíte? Víte, já totiž nesnáším rámus, povyk, násilí a podobné věci. Zejména nenávidím lidský křik, ať už vyjadřuje bolest, zuřivost, nebo cokoliv jiného. Řekněte – abych se uklidnil – že nevyvádíte?“

„Včera v restauraci jsem dal jednomu chlapovi po hubě,“ přiznal se hrdinně jakoby vyměněný básník.

„Důvod?“ vyptával se přísně neznámý.

„Bohužel bez důvodu,“ zapípal rozpačitě Ivan.

„To je ale barbarství,“ odsoudil ho společník a dodal: „A vůbec, jak se to vyjadřujete: dal jsem mu po hubě… Neví se jistě, co vlastně člověk má: jestli jen hubu, nebo taky tvář. Ale přece jen, myslím, má i tvář. Takže takové poučení pěstí… Ne, už to nikdy nedělejte.“

Když Ivana vyplísnil, zeptal se:

„Povolání?“

„Básník,“ přiznal se bůhvíproč neochotně Ivan.

Příchozí se rozhořčil.

„Bože, mám já to smůlu!“ zvolal, ale hned se vzpamatoval, omluvil se a vyzvídal dál: Jak se jmenujete?

„Bezprizorný.“

Neznámý si povzdechl a zamračil se.

„Copak nelíbí se vám moje verše?“

„Ani trochu.“

„A jaké jste četl?“

„Žádné jsem nečetl!“ zvolal podrážděně návštěvník.

„A proč teda říkáte…“

„Co je na tom?“ štětil se host. „Jako bych nečetl verše jiných. Ostatně vy sám je pokládáte za zázrak? Dobrá, jsem ochoten uvěřit. Řekněte sám, píšete dobré verše?“

„Příšerné,“ vyhrkl náhle směle a upřímně Ivan.

„Tak nepište,“ naléhal neznámý.

„Slibuju a přísahám!“ pronesl slavnostně Ivan.

Přísahu zpečetili stiskem ruky, když vtom se na chodbě ozvaly tlumené kroky a hlasy.

„Psst!“ zasykl host, vyhoupl se na balkón a zavřel za sebou mříž.

Dovnitř nahlédla Praskovja Fjodorovna, zeptala se, jak se Ivan cítí a přeje-li si spát ve tmě, nebo jestli má nechat rozsvícené světlo. Ivan požádal, ať nechá rozsvíceno, ošetřovatelka mu popřála dobré noci a vzdálila se. Sotva všechno utichlo, neznámý se vrátil.

Sdělil básníkovi šeptem, že na stodevatenáctku přivezli nového pacienta – nějakého tlouštíka s brunátným obličejem. Pořád prý cosi mumlá o nějakých dolarech ve světlíku a zapřísahá se, že u nich v Sadové se usídlila banda zlých duchů.

„Proklíná Puškina, až se hory zelenají, a vykřikuje: Kurolesov, opakovat, opakovat,“ vykládal host a křečovitě sebou škubal. Pak se uklidnil a sedl si: „Ostatně, bůh s ním,“ dodal a pokračoval v přerušeném rozhovoru: „Proč jste vlastně tady?“

„Kvůli Pilátovi Pontskému,“ vysvětloval Ivan chmurně zahleděn do země.

„Cože!“ vyjekl host, který zapomněl na opatrnost, ale hned si zakryl ústa rukou. „To je fantastická shoda! Pro všechno na světě vás prosím, vypravujte!“

Náš básník k němu pocítil důvěru a začal zpočátku zajíkavě a rozpačitě, ale postupně stále přesvědčivěji líčit, co se včera událo na Patriarších rybnících. A dodejme, že v záhadném zloději klíčů našel vděčného posluchače. Nepokládal Ivana za blázna, doslova mu visel na rtech a nakonec upadl přímo v nadšení. Často vypravěče přerušoval výkřiky:

„Jen dál, povídejte, snažně prosím – a proboha nic nevynechte!“ Bezprizorný nesmlčel jedinou podrobnost, takhle se mu líp vyprávělo, až pomalu dospěl k místu, kdy Pilát vstoupil v bílém plášti s purpurovou podšívkou na balkón.

Návštěvník sepjal ruce, jako by se modlil, a zašeptal: „Já to tušil! Já to všecko tušil!“

Když se Ivan zmínil o Berliozově tragické smrti, neznámý utrousil záhadně a přitom mu zlostně zajiskřilo v očích:

„Jenom lituju, že na místě toho Berlioze nebyl kritik Latunský nebo spisovatel Mstislav Lavrovič!“ a s tichou zuřivostí dodal: „Pokračujte!“

Platící kocour ho mimořádně rozveselil, až se zakuckal tichým smíchem, a pozoroval básníka, jak vzrušen úspěchem svého vyprávění tiše hopká v podřepu po pokoji a předvádí kocoura s desetníkem, ukrytým ve vousech.

„No vidíte,“ uzavřel nakonec smutně Bezprizorný, když vylíčil příhodu v Gribojedovovi, a zakabonil se: „A tak jsem se octl tady.“

Neznámý soucitně poklepal ubožákovi na rameno:

„Nešťastný poeto! Ale věřte, kamaráde, že jste si to zavařil sám. Neměl jste s ním jednat takhle familiárně, a dokonce drze. Sám jste na to doplatil. Můžete ještě děkovat, že jste vyvázl poměrně lacino.“

„A kdo to vlastně byl?“ zeptal se Ivan a vzrušeně šermoval pěstmi.

Host se na něj upřeně zadíval a odpověděl otázkou:

„A nerozčilíte se? Nikdo z nás tady nemůže za sebe ručit… Nebudeme muset volat doktora, aby vám píchl injekci, a nevzejde z toho zmatek?“

„Ne, věřte mi, že ne,“ ujišťoval ho Ivan, „a prozraďte mi, kdo to byl!“

„Dobrá,“ souhlasil host a významně, pomalu a zřetelně dodal: „Včera na Patriarších rybnících jste se setkal s ďáblem.“

Ivan se nerozčilil, jak slíbil, ale byl doslova ohromen.

„Není možná! Vždyť přece ďábel neexistuje!“

„Prosím vás! Nevím jak kdo, ale právě vy byste takhle neměl mluvit. Byl jste zřejmě jedna z jeho prvních obětí. Víte dobře, že sedíte v psychiatrickém ústavu, a přitom ještě tvrdíte, že neexistuje. Vážně, já vám nerozumím!“

Básník vyvedený z konceptu mlčel.

„Ihned, jak jste ho začal líčit,“ pokračoval neznámý, „jsem si domyslel, s kým jste měl včera to potěšení debatovat. Ale fakticky se divím Berliozovi! Vy jste, abych tak řekl, pole neorané,“ a znovu se omluvil, „ale váš přítel, pokud jsem o něm slyšel, přece jen něco přečetl! První profesorovy výroky rozptýlily veškeré moje pochybnosti. Toho každý pozná, člověče! Mimochodem, vy… promiňte, ale vy jste na tom se vzděláním asi dost bídně, ne?“

„Moc bídně,“ přisvědčil k nepoznání změněný Ivan.

„No vidíte… jinak byste ho poznal na první pohled: každé oko jiné, huňaté obočí!… Odpusťte, neznáte ani operu Faust?“

Ivan se hrozně zastyděl a rudý jako mák začal něco plácat o jakémsi zájezdu do jaltského sanatoria…

„Vždyť říkám… to potom není divu, ale opakuju, Berlioz mě překvapil… Nejen že byl vzdělaný, ale navíc všemi mastmi mazaný. Ačkoli na jeho obranu musím dodat, že Woland vytřel zrak daleko chytřejším lidem.“

„Jak?“ vykřikl zase jednou na oplátku Ivan.

„Tiše!“

Básník se vší silou uhodil do čela a zasípal:

„Už je mi to jasné. Zahlédl jsem na navštívence písmeno ‚W‘. Páni, to je ale věc!“ Chvíli zaraženě mlčel, sledoval plující měsíc za mříží, a pak se zeptal: „Takže není vyloučeno, že opravdu navštívil Piláta Pontského? Tenkrát už přece existoval? A mě tady mají za blázna!“ dodal a rozhořčeně ukázal na dveře. Neznámý trpce našpulil rty.

„Podívejme se pravdě do očí,“ řekl a také se ohlédl po zářícím úplňku, přes který se v tu chvíli přehnal mrak. „Vy i já jsme opravdu blázni, co bychom si namlouvali. Vidíte, rozčilil vás a vy jste ztratil hlavu – máte pro to zřejmé předpoklady. Ale co vyprávíte, se bezesporu skutečně událo. Přitom je to všecko tak podivné, že dokonce ani Stravinský, geniální psychiatr, vám samozřejmě neuvěří. Vyšetřoval vás?“ Bezprizorný přikývl. „Váš společník byl u Piláta, snídal s Kantem a teď navštívil Moskvu.“

„Může nadělat pěknou paseku! Měli by ho čapnout, nemyslíte?“ probudil se nesměle v novém Ivanovi starý, dřívější, dosud ne zcela potlačený Ivan.

„Už jste to zkusil a dostal jste za vyučenou,“ poznamenal ironicky neznámý. „Ostatním neradím, aby to zkoušeli. Že nadělá paseku, tím si můžete být jist. Ach, kdybyste věděl, jak mě mrzí, že jste se s ním setkal vy, a ne já! Ačkoli už všecko tady uvnitř shořelo a jiskry zasypal popel, přesto bych, přísahám, dal za tohle setkání celý svazek klíčů Praskovji Fjodorovny. Nic jiného totiž nemám. Jsem žebrák.“

„A k čemu by vám byl dobrý?“

Host zesmutněl, nervózně sebou cukl a nakonec se přiznal:

„Víte, to je hrozně zvláštní historie… Sedím tu z téhož důvodu jako vy, totiž kvůli Pilátovi Pontskému.“ Ostražitě se rozhlédl a dodal: „Jde o to, že jsem před rokem napsal o Pilátovi román.“

„Vy jste spisovatel?“ vyptával se se zájmem básník.

Neznámý se zasmušil, pohrozil mu pěstí a pak vysvětloval:

„Jsem Mistr.“ Při těch slovech se přísně zatvářil, vytáhl z kapsy županu řádně usmolenou černou čepičku, na které bylo vyšito žlutým hedvábím písmeno M, nasadil si ji a předváděl se ze všech stran, aby dokázal, že je Mistr. „Tu čepičku mi vlastnoručně ušila,“ dodal tajemně.

„Jak se jmenujete?“

„Nemám už žádné jméno,“ odsekl s chmurným pohrdáním podivný host. „Zřekl jsem se ho právě tak jako všeho ostatního v životě. Zapomeňme na to.“

„Alespoň mi povězte něco o svém románu,“ požádal taktně Ivan.

„Prosím, jak račte. Musím podotknout, že můj život dostal zcela nečekaný obrat,“ začal host.

… Povoláním historik, ještě před dvěma lety pracoval v jednom moskevském muzeu a ve volných chvílích překládal.

„Z jakého jazyka?“ přerušil ho všetečně Ivan.

„Umím pět řečí kromě mateřštiny,“ přiznal se autor, „anglicky, francouzsky, německy, latinsky a řecky. Navíc ještě trochu čtu italsky.“

„Heleme se,“ zašeptal závistivě básník.

… Historik žil osaměle, bez přátel, a neměl žádné příbuzné. Až jednou, považte, vyhrál sto tisíc rublů.

„Představte si moje překvapení,“ šeptal host v černé čepičce, „když hrábnu do koše se špinavým prádlem, vytáhnu los a vidím, že je na něm stejné číslo jako v novinách! Los mi vnutili v muzeu,“ vysvětloval.

… Když vyhrál sto tisíc, Ivanův záhadný host nakoupil knihy, opustil pokoj v Mjasnické…

„Fuj, to byla hrozná díra!“ zavrčel.

… A najal si u soukromníka dva pokoje v suterénu malého domku se zahradou, v uličce poblíž Arbatu. Přerušil zaměstnání v muzeu a začal psát román o Pilátovi Pontském.

„Ach, to byly zlaté časy!“ povzdechl si, oči rozzářené. „Samostatný byt pod uzavřením, k tomu předsíňka a v ní výlevka,“ zdůraznil zvlášť pyšně, „malá okénka těsně nad vydlážděnou cestičkou, která vedla od branky. Naproti ve vzdálenosti čtyř kroků rostl u plotu šeřík, lípa a javor. Ach! V zimě jsem jen zřídkakdy vídával venku za oknem čísi černé boty a slyšel, jak sníh křupe pod nohama. U mě v kamnech věčně vesele plápolal oheň. Nepozorovaně přišlo jaro a já sledoval zamženými okny zpočátku holé, pak zeleně obalené šeříkové keře. A právě tenkrát, loni na jaře, mě potkalo něco daleko báječnějšího, než byla stotisícová výhra. Přitom uznejte, že to je obrovská hromada peněz!“

„Bodejť,“ přisvědčil Ivan, který napjatě poslouchal.

„Otevřu okna, usadím se ve druhém pokoji, velkém jako dlaň,“ a host začal názorně předvádět: „To máme – tady pohovka naproti druhá mezi nimi stolek a na něm rozkošná noční lampička, pod oknem knihy, tuhle malý psací stůl a v prvním pokoji – měřil celých čtrnáct metrů! – knihy od země až do stropu a pak kamna. Kouzelně zařízený byt! K tomu fantastická vůně šeříku… Cítil jsem, že mám hlavu od únavy jako vymetenou. Pilát spěl ke konci…“

„Vím! Bílý plášť s purpurovou podšívkou!“ zvolal Ivan.

„Správně! Tak tedy Pilát spěl ke konci a já už věděl, že román skončí slovy: ‚… pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský.‘ Přirozeně jsem tehdy chodíval na procházky. Sto tisíc je značná suma a já si pořídil krásný oblek. Nebo jsem zašel do některé laciné restaurace na oběd. Na Arbatu bývala jedna útulná hospůdka, nevím, jestli tam je dodnes…“ Autor se zahleděl na měsíc a pokračoval šeptem, oči rozšířené:

„Nesla v náručí odporné vyzývavě žluté květy. Čert ví, jak se jmenují, ale neznámo proč se první objevují na jaře v Moskvě. Odrážely se výrazně na černém jarním plášti. Ošklivá barva. Zabočila z Tverské do uličky a ohlédla se. Znáte Tverskou? Proudily tam davy, ale ručím vám za to, že ona viděla jenom mě. Vrhla na mě ani ne tak zneklidňující, jako spíš bolestný pohled. Víc než její krása mě upoutal zvláštní, nepostřehnutelný výraz osamělosti v očích. Podřídil jsem se žlutému znamení, zahnul jsem taky a sledoval neznámou. Šli jsme křivolakou, nudnou uličkou a nikdo z nás nepromluvil. Považte, ulice byla liduprázdná. Trpěl jsem utkvělou představou, že ji musím oslovit, a přitom jsem se obával, že ze sebe nevypravím jediné slovo, zatímco ona zmizí a už ji nikdy neuvidím. Vtom prohodila:

‚Líbí se vám moje květy?‘

Přesně si vybavuju její hlas, poměrně hluboký, ale chvílemi selhávající. I když je to sebevíc naivní, zdálo se mi, že uličkou prolétla ozvěna a odrazila se od špinavé žluté zdi. Kvapně jsem přešel na druhou stranu a přistoupil k ní.

‚Ne.‘

Pohlédla na mě udiveně a já jsem si najednou zcela nečekaně uvědomil, že jsem tuhle ženu celý život miloval! To je, co? Vy samozřejmě řeknete, že jsem šílenec?“

„Nic takového neříkám!“ vykřikl Ivan a dodal:

„Proboha, vypravujte dál!“

Nemocný pokračoval:

„Ano, pohlédla na mě udiveně, a když se dost vynadívala, zeptala se: ‚Vy nemáte rád květiny?‘ Její hlas zněl, alespoň se mi to zdálo, nepřátelsky. Připojil jsem se k ní a snažil jsem se jít stejným krokem. K mému velkému překvapení jsem se necítil ani trochu stísněně.

‚Mám rád květiny, jenomže takovéhle ne,‘ vysvětloval jsem.

‚A jaké?‘

‚Zbožňuji růže.‘

Hned jsem litoval svých slov, protože se provinile usmála a odhodila květy do škarpy. Poněkud rozpačitě jsem je zvedl a podal neznámé, ale ona s úsměvem odmítla, a tak jsem nesl kytici já.

Nějakou chvíli jsme šli vedle sebe mlčky. Pak mi vzala kytici z rukou, zahodila ji na dláždění, vsunula svou ruku v černé rukavici se zvonovou manžetou do mé a vykročili jsme společně.“

„Dál,“ žadonil Ivan. „A na nic, prosím vás, nezapomeňte!“

„Dál?“ opakoval host. „Co bylo dál, si můžete domyslet.“

Utřel si pravým rukávem zrádnou slzu a pokračoval: „Láska nás přepadla jako zákeřník v odlehlé uličce a zasáhla nás oba jako blesk. Ona později tvrdila, že to tak nebylo, že jsme se měli rádi už dávno, ještě než jsme se znali, když ona žila s jiným a já tenkrát s tou… jak se jen…“

„S kým?“ dotíral Bezprizorný.

„S tou, no…,“ zahučel host a luskl prsty.

„Vy jste byl ženatý?“

„No ovšem… ne a ne si vzpomenout… S tou… Váreňkou… Máničkou… ne, Váreňkou… nosila pruhované šaty, to jsem byl ještě v muzeu… Jednoduše mi to vypadlo.

… Prohlašovala, že si vyšla ten den na procházku se žlutými květy, abych ji už konečně našel, jinak by se otrávila, protože jí život připadal prázdný.

Přiznávám, láska nás zasáhla jako blesk. Věděl jsem to hned téhož dne, asi za hodinu, když jsme se octli na nábřeží u kremelské zdi a nevnímali okolí.

Mluvili jsme spolu, jako bychom se předešlý večer rozloučili a znali se řadu let. Nazítří jsme si dohodli schůzku na stejném místě, u řeky. Nad námi svítilo květnové slunce. Brzy se stala mou tajnou ženou.

Chodila ke mně denně za poledne a já na ni čekával už od rána. Čekání spočívalo v tom, že jsem přestavoval na stole věci. Deset minut před tím, než měla přijít, jsem se uchýlil k oknu a napjatě poslouchal, kdy klapne omšelá branka. A kupodivu: než jsme se poznali, málokdo zabloudil na náš dvorek, prostě nikdo nepřišel, a teď se mi zdálo, že se k nám hrne celé město. Vrznou vrátka, až se mi rozbuší srdce, a považte, za oknem ve výši mého obličeje se objeví špinavé holínky. Brusič. K čemu brusič v našem domě? Co by brousil? Jaké nože?

Než jedenkrát vešla, rozbušilo se mi nejméně desetkrát srdce, nelžu vám. Vždycky když se přiblížila hodina schůzky a ručička ukazovala poledne, nepřestávalo mi srdce tlouct jako na poplach až do chvíle, kdy se bez jediného klapnutí, téměř neslyšně objevily v okně střevíčky s černými semišovými ozdobami v podobě mašlí, sepnutých kovovými přezkami.

Někdy se uličnicky zastavila u sousedního okna a poklepávala špičkou na sklo. Rozběhl jsem se tam, ale mezitím zmizel střevíček i černý hedvábný stín a já šel otevřít.

Nikdo nevěděl o našem vztahu, jsem si jist, ačkoli se to nestává. Nic netušil ani její muž, ani známí. Ve staré vilce, kde jsem bydlel ve sklepním bytě, to samozřejmě věděli, všimli si, že ke mně chodí nějaká žena, ale neznali její jméno.“

„A jak se vlastně jmenovala?“ hlesl Ivan nanejvýš zaujatý touhle milostnou historií.

Host posuňkem naznačil, že to nikomu nikdy neprozradí, a pak pokračoval.

Básník se dozvěděl, že Mistr a neznámá se navzájem tak milovali, že byli nerozluční. Už si dokonce jasně představoval oba pokoje sklepního bytu ve vilce, kde vinou šeříkového houští a plotu bylo stálé přítmí. Dále odřený nábytek z černého dřeva, sekretář a na něm hodiny, které se každou půlhodinu rozezněly, knihy vyrovnané od natřené podlahy až k začouzenému stropu, a konečně kamna.

Dále zjistil, že host a jeho tajná žena už v prvních dnech známosti dospěli k závěru, že je na rohu Tverské a malé zapadlé uličky svedl dohromady osud a že jsou jeden pro druhého stvořeni.

Z vyprávění vyplynulo, jak milenci společně trávili den. Ona se nejdřív opásala zástěrou a v úzké předsíňce s výlevkou, kterou se ubohý pacient tolik chlubil, zapálila na stole petrolejový vařič, uvařila snídani a prostřela na oválném stole v prvním pokoji. Za májových bouří, kdy se kolem poloslepých oken s rachotem řítila pod práh vodní záplava a hrozila zatopit jejich poslední útulek, milenci roztápěli kamna a pekli v nich brambory. Z brambor se kouřilo a černá slupka špinila prsty. Ve sklepě se ozýval smích, zatímco keře v zahradě střepávaly po dešti ulámané větvičky a bílé hrozny.

Když skončilo období bouřek a vypuklo horké léto, objevily se ve váze dlouho očekávané a oběma milé růže. Ten, co si říkal Mistr, horečně psal svůj román, který plně upoutal i neznámou.

„Vážně, občas jsem na ni kvůli tomu žárlil!“ svěřoval Ivanovi noční host z měsíčního balkónu.

Zaryla si do vlasů štíhlé pěstěné nehty, donekonečna pročítala, co napsal, a pak šila zmíněnou čepičku. Občas sedávala na bobku u dolních poliček s knihami nebo stála na židli u horních a hadrem utírala stovky zaprášených hřbetů. Předpovídala autorovi slávu, honila ho do práce a tehdy mu začala říkat Mistr. Netrpělivě čekala na slíbená poslední slova o pátém prokurátorovi Judeje, zpěvavě nahlas opakovala jednotlivé věty, které se jí zalíbily, a tvrdila, že tím románem žije.

Byl dokončen v srpnu a předán neznámé písařce, aby ho přepsala se čtyřmi kopiemi. Konečně přišla chvíle, kdy autor měl opustit tajnou skrýš a vyjít na veřejnost.

„Předstoupil jsem před veřejnost s románem v ruce a to mě zničilo,“ zašeptal Mistr, hlavu skloněnou, a černá čepička se žlutě vyšitým písmenem M se dlouho a smutně kolébala ze strany na stranu. Další vyprávění bylo nesouvislé, ale dalo se z něho vyvodit, že tenkrát Ivanova hosta postihla jakási katastrofa.

„Poprvé jsem pronikl do literárního světa, ale dodnes, přestože všecko skončilo a mě čeká brzká záhuba, vzpomínám na něj s hrůzou,“ šeptal významně a zvedl ruku. „Ach, ten mě zničil, dočista zničil!“

„Kdo?“ vydechl tiše Ivan.

„Redaktor přece. Přečetl můj román a díval se na mě, jako bych měl zánět okostice, pak zase šilhal do kouta, a dokonce se rozpačitě pochechtával. Bezdůvodně žmoulal v tlapách můj rukopis a hekal. Jeho otázky mi připadaly nesmyslné. Nezmínil se vůbec o literární hodnotě románu, ale vyzvídal, kdo jsem, odkud jsem přišel, jestli už dlouho píšu a proč o mně neslyšel dřív. Nakonec mi položil podle mého názoru úplné idiotskou otázku: kdo prý mi nakukal, abych si zvolil tak podivné téma? Přestalo mě to bavit a zdvořile jsem se otázal, jestli hodlá můj román otisknout, nebo ne. Nato začal blekotat, že to nemůže rozhodnout sám a že se s mým dílem musí seznámit ostatní členové redakční rady, především kritici Latunský a Ariman a spisovatel Mstislav Lavrovič. Doporučil mi, abych přišel za čtrnáct dní. Podruhé mě uvítala nějaká slečna, která od stálého lhaní šilhala, takže si snadno dohlédla na špičku nosu.“

„To je Nudlovová, redakční sekretářka,“ pousmál se Ivan, dobře obeznámený se světem, který jeho soused tak nenávistně líčil.

„Možná,“ odsekl neznámý. „No a ta mi vrátila rukopis značně usmolený a potrhaný. Přitom mi oznámila – a snažila se vyhnout mému pohledu – že redakce má dostatek materiálů na dva roky dopředu, a tudíž možnost otištění mého románu odpadá, jak se doslova vyjádřila. Co bylo dál?“ zamumlal náhle a mnul si spánek. „Vzpomínám na spadané plátky růže na titulní straně a pak na oči své ženy. Ano, dodnes je vidím před sebou.“

Vyprávění se stávalo čím dál zamotanější a přibývalo v něm zámlk. Ivanův host vykládal cosi o šikmém dešti, a jak byl zoufalý ve svém sklepním úkrytu, i o svém dalším putování. Přidušeně vykřikoval, že ji z ničeho neobviňuje, ačkoli právě ona ho ponoukala k boji.

Později, jak se básník dověděl, dostaly události nečekaný a podivný spád. Jednoho dne náš hrdina otevřel noviny a našel v nich článek kritika Arimana nazvaný: Nepřítel útočí. Ariman zde varoval všecky dohromady i každého zvlášť před autorem, který se pokusil propašovat do našeho tisku apologii Ježíše Krista.

„Á, už si vzpomínám!“ vypálil Ivan. „Jenomže jsem zapomněl vaše jméno.“

„Nechme toho, opakuju, že už žádné jméno nemám,“ namítal host. „Ostatně to není podstatné. Dva dny nato se v jiném časopise objevila další stať, podepsaná Mstislavem Lavrovičem, kde autor navrhoval pádně odsoudit ‚pilátštinu‘ a důrazně klepnout přes prsty toho modláře, který si usmyslil ji propašovat (zase to proklaté slovo!) do tisku.

Zkoprnělý nad příšerným termínem ‚pilátština‘ jsem otevřel třetí noviny. Zde byly dokonce články dva: autorem prvního byl Latunský, druhý vyšel pod značkou N. E. Ujišťuji vás, že díla Arimana a Lavroviče byla pouhá legrace ve srovnání s Latunským. Stačí, když vám řeknu, že se článek Latunského jmenoval Bojovný starověrec. Plně zaujat čtením kritik o sobě jsem ani nezpozoroval, že přede mnou stanula ona (zapomněl jsem zamknout dveře) s promočeným deštníkem v ruce a stejně promočenými novinami. Její oči metaly blesky, ruce se jí chvěly a byly ledové. Nejdřív se mi vrhla kolem krku a líbala mě, pak zasyčela, že otráví Latunského, a přitom bušila pěstí do stolu.“

Ivan rozpačitě hekl, ale neřekl nic.

„Nastaly bezútěšné podzimní dny,“ pokračoval host. „Obludný krach románu jako by mě připravil o kus mého já. Po pravdě řečeno, neměl jsem co dělat a žil jsem jen od jedné schůzky ke druhé. Mimochodem, loučili jsme se teď častěji než dřív. Chodívala na procházky a mně se přihodilo něco nečekaného jako často v mém životě… Získal jsem přítele. Ano, celkem vzato, jen velmi obtížně se sbližuju s lidmi, mám jednu takovou zvláštnost: jsem nedůvěřivý a podezíravý. A přitom, považte, nakonec si oblíbím někoho nepředvídaného, nečekaného a na první pohled čertvíkomu podobného.

V té zlořečené době se jedenkrát otevřela branka u naší zahrádky – byl zrovna příjemný podzimní den. Ona nebyla doma. Vstoupil neznámý chlapík – přišel vyřídit nějakou záležitost s mým domácím. Nakonec sešel dolů do zahrádky a nenadále rychle jsme se seznámili. Představil se mi jako novinář. Představte si, že se mi zalíbil natolik, že si na něho dodneška občas vzpomenu a stýská se mi po něm. Co bylo dál? Začal mě navštěvovat. Dověděl jsem se, že je svobodný, bydlí hned vedle ve stejném bytě jako já, jenomže se mu zdá trochu malý, a tak dále… K sobě mě bůhvíproč nikdy nepozval. Mé ženě se ani trochu nezamlouval, ale já ho hájil. Řekla mi:

‚Dělej, jak myslíš, ale povídám ti rovnou, ten člověk mi je doslova odporný.‘

Rozesmál jsem se. Čím mě vlastně zaujal? Víte, člověk bez ‚tajemství‘, abych tak řekl, průhledný, bývá nezajímavý. A Alois (zapomněl jsem podotknout, že můj nový známý se jmenoval Alois Mogaryč) byl člověk s ‚tajemstvím‘. Vážně, nikdy jsem se nesetkal a už ani nesetkám s tak chytrým mládencem. Kdykoli jsem nerozuměl některé poznámce v novinách, v minutě mi ji vysvětlil a přitom bylo vidět, že je to pro něj hračka. Totéž se opakovalo v případě nejrůznějších životních jevů a otázek. Ale to ještě nestačilo. Alois si mě koupil svou vášní k literatuře. Nedal pokoj, až mě uprosil a já mu přečetl celý svůj román od začátku až do konce. Vyslovil se o něm velmi pochvalně, ale s ohromující přesností opakoval všechny redaktorovy připomínky, jako by se zúčastnil našeho rozhovoru. Ani jednou se nezmýlil. Kromě toho mi zcela názorně, a soudím, přesvědčivě vysvětlil, proč můj román nemohli otisknout. Rovnou řekl: ta a ta kapitola nemůže vyjít, tu by nepustili…

V té době se se mnou něco stalo. Čert ví co, ale Stravinský už tomu dávno přišel na kloub. Projevovalo se to především tím, že mě přepadala chandra a začal jsem trpět chorobnými představami. Nezapomeňte, že výpady v tisku neustávaly. Prvním jsem se smál. Ale jak jich postupně přibývalo, měnil se výrazně i můj vztah k nim. Druhé stadium bych charakterizoval jako stadium údivu. Doslova z každého řádku čpělo neuvěřitelné pokrytectví a zvláštní nejistota, přes jejich výhružný a suverénní tón. Připadalo mi – a nemohl jsem se toho dojmu zbavit –, že autoři nevyjadřují své mínění, a to právě v nich vyvolává zuřivost. Později nastoupilo třetí stadium – stadium strachu. Rozumějte, ne že bych se bál podobných článků, ale začal jsem mít obavy z jiných věcí, které s nimi ani s mým románem nijak nesouvisely. Kupříkladu jsem se začal bát tmy: prostě psychická porucha. Zdálo se mi, zejména když jsem usínal, že nezvykle mrštná a studená chobotnice sahá chapadly po mém srdci. Od té doby jsem na noc nezhasínal.

Moje milá se povážlivě změnila. O chobotnici jsem jí samozřejmě nevyprávěl, ale i tak poznala, že se mnou není něco v pořádku, pohubla, zbledla, přestala se smát a jenom prosila za odpuštění, že mi poradila otisknout úryvek románu. Přemlouvala mě, abych všeho nechal, odjel na jih k Černému moři a obětoval na to zbytek své výhry.

Naléhala, a já abych se vyhnul sporu (něco mi říkalo, že Černé moře neuvidím), jsem jí slíbil, že za několik dní pojedu. Nabídla se, že mi sama koupí jízdenku. Vytáhl jsem všechny svoje peníze, asi deset tisíc rublů, a odevzdal jí je.

‚Proč mi dáváš tolik?‘ divila se.

Namluvil jsem jí, že se bojím zlodějů, a požádal jsem, aby do mého odjezdu vzala peníze k sobě do úschovy. Strčila je do kabelky, začala mě líbat a prohlásila, že by tisíckrát raději umřela, než aby mě opustila v takovém stavu, ale že na ni čekají, že se podřizuje nutnosti a zítra že přijde. Zapřísahala mě, abych se ničeho nebál.

To se událo jednou kvečeru, v polovině října. Když odešla, lehl jsem si na pohovku a usnul bez světla. Probudil mě pocit, že chobotnice je kdesi blízko. Šátral jsem ve tmě a s námahou jsem rozsvítil malou lampičku. Kapesní hodinky ukazovaly dvě v noci. Uléhal jsem s vědomím, že se rozstůňu, a probudil jsem se nemocen. Najednou mi připadalo, že podzimní tma vymáčkne okna, zaplaví pokoj a já se v ní zalknu jako v inkoustu. Vstal jsem jako člověk, který se už neumí ovládat. Vykřikl jsem a chtělo se mi někam běžet, třeba jen nahoru k domácím. Zápasil jsem sám se sebou jako šílenec. S vypětím všech sil jsem se dovlekl ke kamnům a zatopil jsem. Sotva zapraskalo dříví a dvířka zabubnovala, trochu se mi ulevilo. Jdu do předsíně, rozsvítím, vyšťárám láhev bílého vína, otevřu ji a piju rovnou z láhve. Tím se částečně otupil můj strach, alespoň natolik, že jsem neběžel k domácímu a vrátil se ke kamnům. Otevřel jsem dvířka, až mi žár ožehl obličej i ruce, a zašeptal jsem:

‚Kéž bys tušila, že mi je zle… Přijď ke mně!‘

Ale nikdo nepřicházel. V kamnech skučel oheň a do oken pral déšť. Tehdy došlo k poslednímu. Vytáhl jsem ze zásuvky stolu objemný rukopis románu i koncepty a začal jsem je pálit. Šlo to hrozně těžko, protože popsaný papír špatně hoří. Lámal jsem si nehty, jak jsem trhal sešity, vkládal je kolmo mezi polena a pohrabáčem jsem roztřepával stránky. Popel nade mnou chvílemi vítězil a dusil plamen, ale já bojoval a román přes tuhý odpor podléhal zkáze. Před očima se mi míhala dobře čitelná známá slova, přestože se žluť nezadržitelně rozlévala po stránkách. Slova mizela, teprve až papír zčernal, a já je zuřivě dobíjel pohrabáčem.

Vtom kdosi tiše zaškrábal na okno. S tlukoucím srdcem jsem vhodil poslední sešit do ohně a běžel jsem otevřít. Cihlové schůdky vedly ze sklepa k domovním dveřím. Klopýtavě k nim doběhnu a zeptám se tiše:

‚Kdo je tam?‘

A hlas, její hlas, odpovídá:

‚To jsem já…‘

Už si nevzpomínám, jak jsem zdolal řetěz a zámek. Sotva vkročila dovnitř, vrhla se mi kolem krku celá promáčená, s mokrými tvářemi, vlasy rozpuštěné. Třásla se jako list. Zmohl jsem se na jediné slovo:

‚T… ty?‘ Hlas mi selhal a běželi jsme dolů.

V předsíni shodila plášť a vešli jsme rychle do prvního pokoje. S tichým výkřikem se rozběhla ke kamnům a holýma rukama vytáhla poslední napůl ohořelou hrst papírů. Kouř naplnil pokoj. Zadupal jsem nohama oheň a ona sklesla na pohovku a vypukla v křečovitý pláč.

Když se uklidnila, řekl jsem:

‚Začal jsem nenávidět svůj román a bojím se. Jsem nemocný a mám strach.‘

Vstala a přistoupila ke mně.

‚Bože můj, jak jsi nemocný! A proč, proč? Co se stalo? Ale já tě zachráním, věř mi!‘

Viděl jsem, jak má oči napuchlé pláčem a kouřem, a na čele jsem ucítil její studené ruce.

‚Já tě vyléčím, já tě vyléčím,‘ mumlala a zaryla mi nehty do ramene. ‚Román napíšeš znova. Proč jsem si jen nenechala průklep?‘

Ještě cosi drmolila, zuby sevřené, ale nebylo jí rozumět. Pak se stisknutými rty posbírala ohořelé stránky a vyrovnala je. Byla to kapitola asi z poloviny románu, nevím už jaká. Pečlivě listy zabalila do papíru a převázala stužkou. Celé její chování dokazovalo, že už se ovládla a je plná odhodlání. Požádala o víno, napila se a pak už klidněji prohlásila:

‚Takhle člověk platí za lež, a já už nemíním lhát. Nejraději bych u tebe zůstala hned teď, ale nechci jednat nečestně. Mrzelo by mě, kdybys mi pořád připomínal, že jsem od něho utekla v noci. Nikdy mi neublížil… Přijeli pro něj, u nich v továrně vypukl oheň. Ale brzy se vrátí. Zítra ráno mu všecko vysvětlím, řeknu, že mám ráda tebe, vrátím se a zůstanu s tebou. Řekni, třeba si to nepřeješ?‘

‚Ty můj chudáčku,‘ domlouval jsem jí. ‚Nedovolím, abys to udělala. Se mnou to bude čím dál tím horší a nechci, abys umírala společně se mnou.‘

‚To je jediný důvod?‘ otázala se a přiblížila svoje oči k mým.

‚Ano, jediný.‘

Ožila a objala mě kolem krku:

‚Chci umřít společně s tebou. Ráno k tobě přijdu.‘

Pruh světla z předsíňky a v něm pramen rozpuštěných vlasů, její baret a odhodlané oči – to je poslední, na co si vzpomínám. Ještě vidím před sebou černou siluetu na prahu venkovních dveří a dále bílý balíček.

‚Doprovodil bych tě, ale nejsem schopen dojít sám domů. Mám strach.‘

‚Neboj se a vydrž ještě pár hodin. Zítra ráno budu u tebe.‘

To byla její poslední slova v mém životě…“

„Psst!“ okřikl se náhle a vztyčil ukazovák. „Dnešní měsíčná noc se zdá poněkud neklidná.“

Zmizel na balkóně. Ivan zaslechl, jak po chodbě projel vozík s gumovými koly a kdosi zavzlykal či slabě vykřikl.

Když všecko znovu ztichlo, host se vrátil se zprávou, že stodvacítka má nového obyvatele. Pacient, kterého přivezli, vytrvale žádá, aby mu vrátili hlavu. Oba naši přátelé se poplašeně odmlčeli, a teprve když se uklidnili, rozhodli se pokračovat. Neznámý užuž otvíral ústa, ale noc byla skutečně plná vzruchu: na chodbě se ozvaly hlasy a host začal šeptat Ivanovi do ucha tak tiše, že jeho další vyprávění vyslechl jediný básník, s výjimkou první věty:

„Za čtvrt hodiny po tom, co odešla, zaklepal kdosi na okno…“

Co svěřoval básníkovi do ucha, ho zřejmě nesmírně rozčilovalo: obličej mu nervózně poškubával a v očích se zmítal a tonul strach a úzkost. Ukazoval k měsíci, který už dávno míjel balkón. Jen chvílemi, kdy k nim nedoléhaly žádné vnější zvuky, se odtáhl od Ivana a zesílil hlas:

„Tak tedy v polovině ledna jsem se třásl zimou ve starém kabátě s utrženými knoflíky na našem dvorku. Vzadu se vršily závěje a zakrývaly šeříkové houští. Přede mnou a dole v mých oknech slabě prosvítalo neprůhlednými záclonami světlo. Přitiskl jsem se k prvnímu oknu a zaslechl jsem gramofon. Nic víc jsem neslyšel ani neviděl. Ještě chvilku jsem postál a pak jsem zamířil k brance a vpadl do uličky. Tady řádila metelice. Vyděsil mě pes, který se mi připletl pod nohy, a já před ním utekl na druhou stranu. Zima a strach, můj věrný společník, mě přiváděly k šílenství. Neměl jsem kam jít. Nejjednodušší samozřejmě bylo skočit v nejbližší ulici pod tramvaj. Už z dálky jsem zahlédl ty osvětlené zledovatělé krabice a zaslechl jsem v mrazivém vzduchu dotěrný skřípot. Ale vtip byl v tom, můj milý sousede, že strach ovládl každou buňku mého těla. Bál jsem se tramvaje stejně jako psa. Ujišťuju vás, že horší nemoc v tomhle baráku nenajdete!“

„Mohl jste jí dát zprávu,“ přerušil ho soucitně Ivan. „A pak, měla u sebe přece vaše peníze? Jistě je schovala…“

„O tom nepochybujte. Ale vy mi asi dobře nerozumíte. Přesněji řečeno, nejspíš jsem ztratil bývalou schopnost něco přesně popsat. Nevadí, beztak už ji nebudu potřebovat… Představte si, že by otevřela,“ a host se téměř zbožně zahleděl do tmavé noci, „dopis z blázince. Copak jí můžu poslat dopis s takovou zpáteční adresou?… Dopis šílence? Žertujete, kamaráde! Abych jí způsobil bolest? Ne, to nedokážu!“ Básník nebyl s to nic namítnout, ale mlčky chápal svého hosta a litoval ho. Neznámý pod tíhou bolavých vzpomínek smutně kýval hlavou v černé čepičce a povzdechl si:

„Ubohá… Ostatně doufám, že na mě zapomněla…“

„Můžete se ještě uzdravit,“ těšil ho nesměle Ivan.

„Má nemoc je nevyléčitelná,“ odporoval klidně host. „Když Stravinský tvrdí, že mě vrátí do života, nevěřím mu. Je humánní a chce mě utěšit. Nezapírám, cítím se poslední dobou daleko líp. Ale kde jsem to přestal? Aha, mráz, letící tramvaje… Věděl jsem, že nedávno otevřeli zdejší kliniku, a vlekl jsem se sem přes celé město. Bylo to ode mě nerozumné. Za městem bych byl určitě někde zmrzl, ale zachránila mě náhoda. Asi čtyři kilometry za městskou branou se porouchal náklaďák a k mému překvapení se nade mnou šofér smiloval. Jel sem a naložil mě. Odnesl jsem to omrzlými prsty na levé noze, ale to se zahojilo. Už jsem tu čtvrtý měsíc. A vidíte, docházím k názoru, že to je tady docela dobré. Nesmíte si dělat velké plány, milý sousede! Například já jsem chtěl kdysi objet celou zeměkouli, a ukazuje se, že mi to není souzeno. Zatím přehlédnu jen nepatrný kousek, a dokonce ne ten nejlepší, ale opakuju, není to tak zlé. Tak například brzy přijde léto a na balkóně se rozroste svlačec, jak slibuje Praskovja Fjodorovna. Klíče rozšířily moje možnosti. V noci bude svítit měsíc… Ach, už zmizel! Ochladilo se, noc se překulila přes půlnoc. Musím jít.“

„Prozraďte mi, co se stalo dál s Ješuou a Pilátem,“ žadonil Ivan. „Prosím vás, musím to vědět.“

„Ne, ne,“ odmítal host a nervózně sebou trhl. „Kdykoliv si vzpomenu na svůj román, roztřesu se. Váš známý z Patriarších rybníků by to svedl líp. Díky za společnost a na shledanou.“

A než se Ivan nadál, mříž s tichým zazvoněním klapla a neznámý host zmizel.