9 Korovjevovy kousky

Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtík Berlioz, nevěděl samou starostí, kde mu hlava stojí. Vypuklo to včerejší noci, ze středy na čtvrtek.

O půlnoci, jak jsme už předeslali, se dostavila do domu komise, ve které byl Želdybin, vyvolala si Nikanora Ivanoviče a sdělila mu, že Berlioz zemřel, a společně s ním se odebrala do bytu číslo 50.

Zde byly úředně zapečetěny rukopisy a nebožtíkovy osobní věci. V té době byste v bytě marně hledali posluhovačku Gruňu nebo lehkomyslného Stěpana Bogdanoviče. Komise oznámila Nikanoru Ivanoviči, že Berliozovy rukopisy se budou zkoumat, obytná plocha, to znamená tři pokoje (bývalý pokoj zlatnice, salón a jídelna) přecházejí do rukou domovní správy a věci zesnulého mají být uschovány ve zdejším bytovém prostoru, dokud nebudou známi dědicové.

Zpráva o Berliozově smrti se rozšířila po celém domě s jakousi nadpřirozenou rychlostí. Od sedmi hodin ráno ve čtvrtek vyzváněl v bytě Bosého telefon a později přicházeli nájemníci osobně s písemnými žádostmi o přidělení nebožtíkova bytu. Během dvou hodin jich předseda dostal dvaatřicet.

Všechny obsahovaly úpěnlivé prosby, vyhrůžky, klepy, udání a sliby, že nájemníci provedou veškeré opravy na svůj účet, dále se v nich poukazovalo na dosavadní neúnosnou stísněnost bytové plochy, a že se nedá bydlet pohromadě s bandity. Mimo jiné byste tu našli umělecky silný, ba přímo šokující popis krádeže pelmeňů, které byly bezprostředně ukryty do kapsy saka v bytě číslo 31, dvě vyhrůžky, že se pisatel zabije, a jedno přiznání tajného těhotenství.

Bosého si vyvolávali do předsíně jeho bytu, brali ho za rukáv, něco mu špitali, spiklenecky pomrkávali a slibovali, že nezůstanou dlužníky.

Tahle kalvárie trvala celé dopoledne. Krátce po dvanácté Nikanor Ivanovič jednoduše utekl do kanceláře domovní správy, která sídlila hned u vchodu, ale když viděl, že i tam na něj číhají, vystřelil odtud. Unikl stěží dotěravcům, kteří ho pronásledovali, přes asfaltový dvůr, zmizel v průjezdu číslo 6 a vyběhl do čtvrtého poschodí, kde byl zlořečený byt číslo 50.

Když se dostatečně vydýchal na odpočivadle, otylý předseda zazvonil u dveří bytu, ale nikdo nešel otevřít. Zazvonil podruhé, potřetí a pak začal brblat a tiše klít. Ale ani tentokrát nikdo neotevřel. Nikanor Ivanovič už to nevydržel, vytáhl z kapsy svazek duplikátních klíčů, majetek domovní správy, vlastnoručně odemkl a vešel.

„Hej, kdepak je posluhovačka?“ zvolal v pološeru předsíně. „Jak ti říkají, Gruňa nebo jak? Jseš tady?“

Nikdo se neozval.

Bosý vytáhl z aktovky skládací metr, strhl ze dveří pečeť a vkročil do pracovny. Na tom by ještě nic nebylo, ale vtom zůstal překvapeně stát, a dokonce sebou škubl.

Za nebožtíkovým stolem seděl neznámý chlapík, vytáhlý jako tyčka v kostkovaném saku, na hlavě měl žokejskou čapku a na nose skřipec… Zkrátka a dobře, víme, o koho šlo.

„Kterýpak vy jste, soudruhu?“ zeptal se vyplašeně Nikanor Ivanovič.

„No ne! Nikanore Ivanoviči!“ zavřeštěl nakřáplým tenorem jakoby z nebe spadlý dlouhán, vyskočil a křečovitě, překotně mu tiskl ruku. Podobné uvítání předsedu nijak nepotěšilo.

„Promiňte,“ spustil podezíravě, „kdo jste? Máte pověření? Jste činitel?“

„Ach, Nikanore Ivanoviči,“ zvolal důvěrně neznámý „Co je to činitel? Záleží na tom, jak se na věc díváte. Všecko je relativní a nejisté. Dneska jsem soukromá osoba a zítra, hleďme, budu činitel! Bývá to taky naopak a moc často!“

Tato úvaha ani v nejmenším předsedu domovní správy neuspokojila. Jakožto člověk od přírody podezíravý usoudil, že tenhle mnohomluvný občan nejspíš nebude žádný činitel, a tudíž je tu zbytečný.

„Kdo jste? Jak se jmenujete?“ vyptával se stále přísněji, a dokonce vykročil proti neznámému.

„Dejme tomu,“ vysvětloval dlouhán, kterého neuvedl do rozpaků předsedův přísný tón, „že se jmenuju Korovjev. Ale můžu vám nabídnout něco k jídlu, Nikanore Ivanoviči? Jen žádné formality, jako doma, co říkáte?“

„Promiňte,“ vzplanul Bosý, „co sem pletete jídlo?“ (Musíme, ač neradi, přiznat, že Nikanor Ivanovič byl poněkud obhroublý.) „Sedět v nebožtíkově polovině je úředně zakázáno. Co tu děláte?“

„Posaďte se, Nikanore Ivanoviči,“ vedl dlouhán svou jakoby nic, začal poklonkovat a nabízet mu křeslo.

Předseda v záchvatu zuřivosti odmítl a zařval jako tur:

„Kdo jste?“

„Ráčíte-li vědět, působím jako tlumočník cizího státního příslušníka, který má rezidenci v tomhle bytě,“ představil se řečený Korovjev a úslužně scvakl podpatky nevyčištěných rezavých bot.

Nikanor Ivanovič zalapal po vzduchu. Přítomnost nějakého cizince a navíc s tlumočníkem ve zdejším bytě byla pro něj úplná novinka a žádala si vysvětlení.

Tlumočník ochotně vykládal, že ředitel Varieté Stěpan Bog­danovič laskavě nabídl zahraničnímu umělci panu Wolandovi, aby se po dobu svého pohostinského vystoupení v Moskvě, to je přibližně týden, ubytoval u něj. Už včera to písemně oznámil Nikanoru Ivanoviči a prosil ho, aby cizince dočasně přihlásil, mezitímco on, Lotrov, bude v Jaltě.

„Žádné oznámení jsem nedostal,“ řekl udiveně předseda.

„Prohledejte si aktovku, Nikanore Ivanoviči!“ poradil mu medovým hlasem Korovjev.

Bosý pokrčil rameny, otevřel aktovku a objevil Lotrovův dopis.

„Jak to, že jsem na to zapomněl?“ bručel si pod vousy a tupě zíral na rozlepenou obálku.

„To se stává, to se stává, Nikanore Ivanoviči!“ drmolil Korovjev. „Roztržitost, vyčerpání, zvýšený tlak, drahý příteli! Já sám jsem roztržitý až hrůza! Někdy při skleničce vám povím několik faktů ze svého životopisu, že puknete smíchy!“

„Kdy odjíždí Lotrov do Jalty?“

„Už odjel, už odjel!“ vykřikoval tlumočník. „Teď už si to žene ve vlaku, kdepak je mu konec!“ a zamával rukama jako křídly větrného mlýnu.

Bosý prohlásil, že musí vidět cizince osobně, ale Korovjev mu odmítl vyhovět: bohužel, nejde to. Pracuje. Cvičí kocoura.

„Kdybyste si přál, můžu vám ukázat kocoura,“ navrhoval.

To zase odmítl předseda a tlumočník se hbitě vytasil s nečekaným, ale vysoce zajímavým návrhem: pan Woland se za nic na světě nechce ubytovat v hotelu a přitom je zvyklý bydlet pohodlně; nemůže mu tudíž domovní správa uvolnit po dobu jednoho týdne, co bude vystupovat v Moskvě, celý byt, to znamená i pokoje po nebožtíkovi?

„Nebožtíku je to jedno,“ syčel Bosému do ucha, „ten už teď přece byt nepotřebuje?“

Nikanor Ivanovič trochu rozpačitě namítal, že cizinci mají bydlet v Metropolu, a ne v soukromých bytech…

„Říkám vám, je rozmarný až hrůza!“ šeptal Korovjev. „Prostě nechce a basta! Nenávidí hotely! Mám už těch cizinců až pocaď,“ postěžoval si důvěrně a ukázal na žilnatý krk. „Věřte, už jsem z toho celý tumpachový. Takový cizinec k nám přijede a buďto se z něho vyklube ten nejmizernější špión, nebo nás utýrá svými rozmary: tohle mu nejde pod nos, tamhleto mu nevoní! Vaše domovní správa na tom může jedině vydělat. Jemu nezáleží na penězích,“ dlouhán se ohlédl a pak pošeptal předsedovi do ucha, „je to milionář!“

Takové řešení obsahovalo jasný praktický smysl, návrh byl solidní, ale zato zarážela nesolidnost tlumočníka, která se projevovala ve způsobu řeči, oblečení a konečně i v odpudivém zbytečném skřipci. Bosý se nemohl zbavit nejasného tísnivého pocitu, ale přesto nakonec přikývl. Vtip byl v tom, že správa bohužel trpěla značným schodkem. Začátkem podzimu hodlala koupit naftu pro ústřední topení, ale přitom neměla ani vindru. Cizincovy peníze by jí pomohly z nejhorší bryndy. Přesto věcný a opatrný Nikanor Ivanovič prohlásil, že bude nutné projednat návrh především s oddělením pro registraci cizinců.

„Chápu!“ zvolal Korovjev. „Bez toho to nejde! Tady je telefon, můžete hned jednat! A pokud jde o peníze, nemějte strach,“ dodal šeptem a vlekl Bosého do předsíně k telefonu, „od koho už bychom měli brát, když ne od něj! Kdybyste viděl, jakou má vilu v Nizze! Až pojedete napřesrok v létě do zahraničí, jeďte se tam schválně podívat – budete valit oči!“

Záležitost s příslušným oddělením se urovnala telefonicky s překvapivou rychlostí. Ukázalo se, že tam už vědí, že pan Woland hodlá bydlet v Lotrovově bytě, a nemají námitek.

„Báječné!“ hulákal Korovjev.

Poněkud zaražený jeho žvaněním předseda prohlásil, že správa je ochotna uvolnit na týden byt číslo 50 umělci Wolandovi a požaduje nájemné ve výši… Nikanor Ivanovič se chvilku ošíval a pak dodal:

„Ve výši pět set rublů denně.“

V tu chvíli ho tlumočník vyvedl definitivně z míry. Spiklenecky zamžoural směrem k ložnici, odkud bylo slyšet, jak tam měkce skáče těžký kocour, a zasípal:

„To znamená tři a půl tisíce za týden?“

Bosý počítal, že dodá: „Že máte ale chutě, Nikanore Ivanoviči.“ Místo toho Korovjev řekl nečekaně:

„Copak to jsou nějaké peníze? Žádejte pět a dá vám je.“

Předseda se roztržitě usmíval a ani nepozoroval, jak se octl u nebožtíkova psacího stolu, kde Korovjev neobyčejně rychle a obratně vyhotovil dva exempláře smlouvy. Pak s nimi zaskočil do ložnice a za okamžik se vrátil. Na obou smlouvách už se vyjímal cizincův rozmáchlý podpis. Bosý připojil svůj. Pak si tlumočník vyžádal potvrzení na pět…

„Vypsat, Nikanore Ivanoviči!… Tisíc rublů,“ a se slovy „ein, zwei, drei!“, která nezapadala do věcného tónu jednání, vysázel na stůl pět balíčků úplně nových bankovek.

Došlo k přepočítávání, provázenému Korovjevovými vtipy a po­řekadly jako „dobré účty dělají dobré přátele“, „nekupuj nikdy zajíce v pytli“ a podobně.

Bosý spočítal peníze, převzal cizincův pas, aby mohl Wolanda přechodně přihlásit, vložil pas spolu se smlouvou a penězi do aktovky a nakonec mu to nedalo a nesměle požádal o volňásek…

„To je samozřejmé!“ vřeštěl Korovjev. „Kolik chcete lístků, dva­náct, patnáct?“

Ohromený předseda vykoktal, že mu stačí dva, pro něho a pro manželku, Pelageju Antonovnu.

Tlumočník okamžitě vylovil blok a bez okolků napsal potvrzení na dvě volné vstupenky do první řady.

Pak levou rukou podal elegantně Nikanoru Ivanoviči papírek a pravou mu vsunul do druhé ruky objemný balíček, ve kterém cosi šelestilo.

Bosý šlehl po balíčku pohledem, zčervenal jako růže a začal ho od sebe odstrkávat.

„To se nesmí…,“ drmolil.

„Nechci nic slyšet,“ zahučel mu přímo do ucha Korovjev. „U nás se to nesmí, ale v cizině je to běžným zvykem. Urazil byste ho, Nikanore Ivanoviči, a to se nehodí. Měl jste s tím spoustu starostí…“

„To se přísně stíhá,“ zamumlal tiše předseda a ohlédl se.

„A máte na to svědky?“ šeptal mu do druhého ucha Korovjev. „Ptám se vás, kde máte svědky? Že o tom vůbec mluvíte…“

Vtom se stal zázrak, jak se později předseda dušoval: balíček sám od sebe vklouzl do jeho aktovky. Netrvalo dlouho a zesláblý a duševně rozpolcený Nikanor Ivanovič se octl na schodech. V hlavě měl galimatyáš. Představoval si vilu v Nizze, cvičeného kocoura, znovu se ujišťoval, že se vše odehrálo beze svědků, a nakonec ho napadlo, jakou radost bude mít Pelageja Antonovna z volňásku. To všecko byly nesouvislé myšlenky, ale celkem příjemné. Současně cítil kdesi v hloubi duše znepokojivý osten. Navíc ho hned tady na schodišti zasáhla jako blesk otázka: Jak se tlumočník dostal do pracovny, když dveře byly zapečetěné? A jak to, že on sám se ho na to nezeptal? Chvíli stál tupě jako beran a pozoroval schody, ale pak se rozhodl mávnout nad tím vším rukou a zbytečně se netrápit podobnými záhadami…

Sotva Bosý překročil práh bytu, ozval se z ložnice přidušený hlas:

„Mně se ten člověk nelíbí. Je to vykuk a darebák. Nedá se zařídit, aby už sem víckrát nevkročil?“

„Jak poroučíte, maestro,“ ozval se odkudsi Korovjev, teď už ne nakřáplým, nýbrž jasným a zvučným hlasem.

Vykutálený tlumočník nemeškal, rozběhl se do předsíně k telefonu, vytočil nějaké číslo a spustil zase huhňavě:

„Haló! Považuji za svou povinnost ohlásit, že náš předseda domovní správy v domě číslo 302b v Sadové ulici Nikanor Ivanovič Bosý spekuluje s cizími valutami. V dané chvíli se nachází v jeho bytě číslo 35 ve světlíku čtyři sta dolarů zabalených v novinovém papíře. U telefonu nájemník zmíněného domu z bytu číslo 11 Timofej Kvascov. Ale zapřísahám vás, abyste mě nejmenovali. Bojím se, že se mi dotyčný bude mstít.“

A zavěsil, lotr!

Není známo, co se dál odehrálo v bytě číslo padesát, ale zato víme, co se dělo v bytě Nikanora Ivanoviče. Zavřel se na špehýrku na záchodě, vytáhl z aktovky balíček, který mu tlumočník vnutil, a zjistil, že v něm je čtyři sta rublů. Zabalil je do novinového papíru a ukryl ve světlíku.

Pět minut poté už seděl u stolu ve své malé jídelně. Manželka přinesla z kuchyně pečlivě rozkrájeného slanečka, hustě posypaného cibulí. Nikanor Ivanovič si nalil stopku vodky, vypil, nalil si podruhé, vypil, napíchl na vidličku tři kousky slanečka… když vtom zadrnčel zvonek. Pelageja Antonovna právě vnášela do pokoje kouřící hrnec. Hned na první pohled se každý domyslel, že se v něm skrývá v záplavě husté horké polévky snad ta největší pochoutka na světě – morková kost.

Bosý polkl slinu a zavrčel jako vzteklý pes:

„Ať se jdou všichni vycpat! Nenechají člověka ani najíst… Nikomu neotvírej, nejsem doma… A jestli jim jde o byt, řekni, aby sem přestali courat, za týden bude schůze.“

Žena odběhla do předsíně a Nikanor Ivanovič vylovil sběračkou z žhavého sopečného jezera kost, prasklou po celé délce. Vtom vešli do pokoje dva muži a s nimi pobledlá Pelageja Antonovna. Při pohledu na ty dva zbělel jako křída i sám Nikanor Ivanovič a vstal.

„Kde tady máte záchod?“ zeptal se soustředěně první v bílé rozhalence.

Na jídelním stole cosi zařinčelo (to Nikanor Ivanovič upustil sběračku na ubrus z voskovaného plátna).

„Tady, tady,“ brebentila Pelageja Antonovna.

Příchozí neprodleně zamířili do chodby.

„O co vám jde?“ zeptal se tiše předseda a vyšel za nimi. „U nás v bytě nemůže být nic podezřelého… A promiňte, máte pověření?“

První v chůzi ukázal Nikanoru Ivanoviči průkaz a druhý zatím vylezl na stoličku na záchodě a šátral rukou ve světlíku. Bosému se zatmělo před očima. Když strhli novinový obal, ukázalo se, že v balíčku nejsou ruble, ale neznámé namodralé či nazelenalé bankovky s portrétem nějakého starce. Mimochodem, Nikanor Ivanovič to všechno viděl jako v mlze, protože mu před očima pluly barevné skvrny.

„Dolary ve světlíku…,“ prohodil zamyšleně první a pak se zeptal mírně a zdvořile: „To je váš balíček?“

„Nikoliv,“ ohradil se předseda zděšeně. „Ten mi podstrčili nepřátelé!“

„To se stává,“ souhlasil první a dodal znovu laskavě: „Co se dá dělat, odevzdejte nám všecko, co máte.“

„Nemám ani vindru! Přísahám při Bohu všemohoucím, že jsem ty peníze neměl nikdy v ruce!“ vykřikl zoufale Bosý.

Vrhl se k prádelníku, s rachotem vytáhl zásuvku a přitom nesouvisle vykřikoval:

„Tady je smlouva… To mně podstrčil tlumočník… Jmenuje se Korovjev… Nosí skřipec!“

Otevřel aktovku, nakoukl dovnitř, strčil tam ruku a náhle zesinal a upustil aktovku do polévky. Uvnitř nic nebylo: ani Sťopův dopis, ani smlouva, ani cizincův pas, ani peníze a volňásky. Zkrátka a dobře nic, jenom skládací metr.

„Soudruzi!“ zaječel nepříčetně. „Zadržte je! U nás v domě vládnou zlí duchové!“ Nevíme, co to najednou napadlo Pelageju Antonovnu, že spráskla ruce a vykřikla:

„Přiznej se, Ivanyči! Oni ti sleví trest!“

Nikanor Ivanovič s očima zalitýma krví mával pěstmi ženě nad hlavou a ryčel:

„Káčo pitomá!“

Pak sklesle dopadl na židli a rozhodl se zřejmě odevzdat do rukou osudu.

Mezitím Timofej Kvascov střídavě nakukoval klíčovou dírkou a přikládal ucho ke dveřím předsedova bytu, vybičovaný zvědavostí.

Za pět minut nájemníci, kteří byli zrovna na dvoře, viděli Nikanora Ivanoviče, jak kráčí provázen dvěma muži přímo k domovním vratům. Povídalo se, že předseda byl bílý jako stěna, opile vrávoral a něco blekotal.

Za další hodinu vstoupil do bytu číslo 11 neznámý muž právě v okamžiku, kdy rozzářený Timofej Kondraťjevič vykládal ostatním nájemníkům, jak předsedu sbalili, posuňkem vylákal Kvascova do předsíně, něco mu pošeptal a pak oba zmizeli.