24 Únos Mistra

Ve Wolandově ložnici bylo všecko tak jako před plesem. Mág seděl v košili na posteli, jenomže Hela místo aby mu natírala nohu, prostírala k večeři na stole, kde hrál Woland s kocourem šachy. Korovjev a Azazelo odložili frak a seděli u stolu společně s kocourem, který se nechtěl rozloučit se svým motýlkem, třebaže se teď proměnil ve špinavý cár. Markéta došla vrávoravě ke stolu a opřela se o desku. Woland na ni zakýval jako prve a vybídl ji posuňkem, aby usedla vedle něho.

„Tak co, hodně vás potrápili moji hosté?“ zeptal se.

„Nikoliv, pane,“ odpověděla sotva slyšitelně.

„Noblesse oblige,“ poznamenal kocour a nalil jí záhadnou průzračnou tekutinu do poháru od šampaňského.

„To je vodka?“ zeptala se slabě.

Kňour uraženě poskočil na židli.

„Uznejte, královno,“ zaskřehotal, „cožpak bych si dovolil nalít dámě vodku? To je čistý špiritus!“

Usmála se a odstrkovala pohár.

„Jen se klidně napijte,“ domlouval jí Woland a Markétka poslušně uchopila oběma rukama číši.

„Helo, posaď se,“ poroučel mág a vysvětloval Markétě:

„Ve sváteční noci při novoluní večeřívám v úzkém kruhu svých přátel a služebnictva. Jak se cítíte? Jak proběhl ten úmorný ples?“

„Báječně!“ zavřeštěl Korovjev. „Všichni byli okouzleni, ohromeni a zamilováni! Tolik taktu, grácie, půvabu a šarmu!“

Mág mlčky pozvedl sklenku a připil si s Markétou. Poslušně se napila a čekala, že ji líh definitivně zničí. Ale místo očekávaného nepříjemného pocitu se jí v útrobách rozlilo teplo, cítila jemné bušení v zátylku a vrátily se jí síly, jako by vstala po dlouhém posilujícím spánku. Pocítila neúprosný hlad. Když si vzpomněla, že od včerejšího rána nejedla, sevřel se jí žaludek… Pustila se dychtivě do kaviáru.

Kňour ukrojil plátek ananasu, posolil a popepřil ho a pak do sebe bravurně obrátil druhý kalíšek vodky, až všichni zatleskali.

Markétka po druhém kalíšku zpozorovala, že voskovice v těžkých svícnech se jasněji rozhořely a v krbu vzplál silněji oheň. Necítila se opilá. Trhala bílými zuby maso, zalykala se voňavou šťávou a přitom sledovala, jak Kňour potírá ústřice hořčicí.

„Přidej navrch ještě bobuli vína,“ radila mu tiše Hela a přátelsky ho pošťuchovala.

„Laskavě mě nepoučujte,“ bránil se, „už jsem seděl při onačejších hostinách, panečku!“

„To je rozkoš, večeřet takhle u krbu, v úzkém kroužku,“ zakřapal Korovjev…

„Nech být, Fagote,“ namítl kocour, „ples má svůj půvab a švih…“

„Žádný půvab a švih v tom nevidím. Ti pitomí medvědi a tygři v baru mi přivodili málem migrénu,“ prohlásil Woland.

„Rozkaz, maestro,“ zaskuhral Kňour, „když myslíte, že to nemá švih, ochotně s vámi souhlasím.“

„Dej si pozor,“ pohrozil Woland.

„Žertoval jsem,“ řekl zkroušeně kocour, „a pokud jde o tygry, poručím, aby je upekli na rožni.“

„Tygři se nedají jíst,“ odporovala Hela.

„Když myslíte, tak hezky poslouchejte,“ ozval se Kňour, spokojeně zamžoural a začal vykládat, jak se kdysi potuloval devatenáct dní v poušti a živil se výhradně masem tygra, kterého vlastnoručně skolil.

Všichni se zájmem vyslechli jeho poutavé vyprávění, a sotva skončil, zvolali všichni sborově:

„To je lež!“

„Nejzajímavější na tom je,“ utrousil Woland, „že všecko, od prvního do posledního slova, je vymyšlené.“

„Ták? Lež, povídáte?“ vykřikl kocour a všichni čekali, že se ohradí, ale on prohlásil tiše: „Historie nás rozsoudí.“

„Poslyšte,“ obrátila se k Azalelovi Margot, oživlá po lihu, „vy jste toho bývalého barona zastřelil?“

„Přirozeně,“ přikývl Azazelo, „jak by ne? Takoví nic jiného nezasluhujou.“

„Přiznávám se, že mě to trošku šokovalo,“ zvolala, „bylo to tak nečekané!“

„Na tom není nic, co by mohlo člověka šokovat,“ namítl Azazelo, ale Korovjev plačtivě lamentoval:

„Bodejť! Mně samotnému se roztřásla kolena! Najednou prásk! a baron se kácí k zemi!“

„Já z toho málem dostal hysterický záchvat!“ dodal Kňour a oli­zoval lžíci s kaviárem.

„Zajímalo by mě jedno,“ pokračovala Markétka a v očích se jí mihotaly zlaté odlesky křišťálového poháru. „Cožpak venku nebylo slyšet hudbu a vůbec plesový šum?“

„Ovšemže ne, královno,“ poučoval ji Korovjev. „Takové věci se musí umět dělat tak šikovně, aby ven nepronikl ani hlásek.“

„Dobrá, dobrá… Víte, ten chlapík na schodech… zahlédla jsem ho, když jsme společně vcházeli s Azazelem… a pak další u dveří… mám dojem, že sledují, co se děje ve zdejším bytě…“

„Správně,“ zavřeštěl Korovjev, „velmi správně, drahá Markéto Nikolajevno! Potvrzujete moje podezření! Ano, ten chlapík bezpochyby špehoval. Já jsem ho zpočátku měl za roztržitého soukromého docenta nebo zamilovaného mladíka, který čeká a vyhlíží svou vyvolenou. Ale omyl! Pak mi začal hlodat v srdci červ pochybnosti: že sleduje náš byt! A druhý u domovních dveří jakbysmet! A třetí v průjezdu taky.“

„Ráda bych věděla, jestli vás přijdou zatknout?“ zeptala se Markétka.

„Určitě přijdou, rozkošná královničko, o tom není pochyby,“ odpověděl Korovjev, „cítím to v zádech. Samozřejmě ne hned, až nastane vhodná chvíle. Na tom ale nebude nic zajímavého.“

„Srdce se mi zastavilo, když baron klesl k zemi!“ svěřovala se Markéta, stále ještě otřesená nedávnou příhodou: něco podobného zažila poprvé. „Vy musíte umět báječně střílet, že?“ obrátila se k Azazelovi.

„Ujde to,“ zahuhlal Azazelo.

„Na jakou vzdálenost?“ vylétlo jí nechtěně z úst.

„Přijde na to,“ odpověděl uvážlivě Azazelo. „Něco jinýho je trefit se kladívkem do oken jistýho kritika Latunskýho a něco jinýho je picnout ho rovnou do srdce.“

„Do srdce!“ zvolala a položila si bezděčně ruku na srdce. „Rovnou do srdce, říkáte…?“ opakovala přiškrceným hlasem.

„Co je to zač, ten kritik Latunský?“ zeptal se Woland a zamžoural na ni.

Azazelo, Korovjev a Kňour sklopili upejpavě oči a Markéta, červená jako růže, odpověděla:

„Jeden takový kritik… Dnes večer jsem mu pěkně zpustošila byt.“

„Podívejme! A pročpak?“

„Víte, maestro,“ vysvětlovala „on… zničil jednoho Mistra.“

„A proč jste se namáhala… vy sama…,“ zeptal se.

„Jestli dovolíte, pane,“ vykvikl radostně kocour a vyskočil.

„Jen seď,“ zabručel Azazelo a vstal, „zajedu tam osobně…“

„Ne!“ zvolala Markétka „Proboha vás prosím, maestro, nedělejte to!“

„Jak si přejete,“ uklidňoval ji Woland a Azazelo usedl na svoje místo.

„Kdepak jsme to přestali, milá královno Margot?“ vyptával se Korovjev. „Ach ano, u srdce… Což o to, náš Azazelo míří rovnou do srdce,“ a zakýval na něj kostnatým ukazovákem, „kam si přejete – do předsíně, do levé či pravé komory…“

Markétě chvíli trvalo, než pochopila, a pak překvapeně vyjekla:

„Ale vždyť přece do srdce není vidět!“

„Má drahá,“ brebentil nakřáplým hlasem Korovjev, „v tom je právě ten vtip! Do viditelného terče se strefí každý!“

Vytáhl ze zásuvky u stolu károvou sedmičku, položil ji před Markétu a požádal, aby nehtem označila jeden kosočtverec. Vybrala si pravý krajní nahoře. Hela schovala kartu pod polštář a vykřikla:

„Hotovo!“

Azazelo, který seděl zády k polštáři, vylovil z kapsy proužkovaných frakových kalhot černou pistoli, opřel si ji o rameno, a aniž se otočil, vystřelil. Markétu vesele, lehce zamrazilo. Zpod prostřeleného polštáře vytáhli sedmičku s označeným proděravělým kosočtvercem.

„Nechtěla bych vás potkat, když máte zrovna v rukou revolver,“ prohodila Markéta a koketně pokukovala po Azazelovi. Vždycky upřímně obdivovala každého, kdo v něčem vynikal.

„Drahá královno,“ pištěl Korovjev, „já bych to nikomu neradil, ani kdyby tenhle neměl nic v ruce! Čestné slovo bývalého regenschoriho a předzpěváka, nikomu bych to nepřál!“

Kocour po celou střeleckou zkoušku seděl jako nabob a pak nečekaně prohlásil:

„Sázím se, že přetrumfnu rekord se sedmičkou.“

Azazelo v odpověď cosi zaryčel, ale Kňour se nedal odbýt a požádal rovnou o dvě pistole. Azazelo vytáhl druhou ze zadní kapsy kalhot a podal je obě s povýšeným úšklebkem kocouřímu vejtahovi. Označili dvě kára na kartě. Kocour dlouze mířil, zády k polštáři. Markétka seděla, zacpávala si uši a pozorovala dřímající sovu na římse krbu. Kňour vypálil naráz z obou revolverů. Hela zavřískla, zastřelená sova se skutálela s římsy a rozbité hodiny se zastavily. Hele tekla z rukou krev. S vřískotem se zaryla kocourovi do srsti a on ji na oplátku chytil za vlasy. Spletení v klubko se kutáleli po podlaze. Jeden pohár spadl ze stolu a roztříštil se.

„Vysvoboďte mě z drápů té zběsilé čertice!“ vřeštěl kocour a snažil se vyklouznout Hele, která na něm seděla obkročmo jako na koni. Odtrhli je od sebe, Korovjev pofoukal Hele poraněný prst, a ten se okamžitě zacelil.

„Nemůžu střílet, když mi někdo vejrá do ruky,“ hulákal Kňour a pokoušel se uhladit obrovský vytržený chomáč chlupů na zádech.

„Sázím se,“ řekl Woland a usmál se na Markétu, „že to udělal naschvál. Střílí docela slušně.“

Hela s kocourem se na usmířenou políbili. Když vytáhli zpod polštáře kartu, zjistili, že je nedotčená: zela tam pouze jediná dírka po Azazelově ráně.

„To není možné,“ tvrdil kocour a prohlížel kartu proti světlu.

Veselé hodování pokračovalo. Voskovice ve svícnech se roztěkaly a po celém pokoji se šířily vlny suchého, voňavého tepla z krbu. Nasycená Markéta se cítila báječně. Sledovala kroužky kouře od Azazelova doutníku, které pluly ke krbu a kocour je chytal na hrot kordu. Nikam se jí nechtělo, ačkoliv bylo, jak odhadovala, už hodně pozdě. Mohlo být tak kolem šesté ráno. Využila přestávky, obrátila se k Wolandovi a nesměle prohodila:

„Myslím, že je čas… Musím jít… je pozdě…“

„Kam byste spěchala?“ zeptal se mág zdvořile, ale suše. Ostatní mlčeli a předstírali, že jsou plně zaměstnáni chytáním kroužků.

„Je čas,“ opakovala zrozpačitělá Markéta a otočila se, jako by hledala plášť nebo přehoz; nahota ji náhle začala tísnit. Vstala od stolu. Woland beze slova sebral z postele svůj odřený a promaštěný župan a Korovjev ho přehodil Markétě přes ramena.

„Díky, maestro,“ zašeptala sotva slyšitelně a tázavě na něj pohlédla. Mág se na ni zdvořile, ale lhostejně usmál. Srdce se jí sevřelo: cítila se oklamána. Nikdo jí nehodlal nabídnout za to, že se tak namáhala, sebemenší odměnu, ani ji nezdržoval. A zatím bylo zcela jasné, že vlastně nemá kam jít. Bezděčně jí kmitlo hlavou, že by se mohla vrátit do své vily, ale zoufale se téhle myšlence vzepřela. Že by se odvážila sama požádat, jak ji naváděl a lákal Azazelo v Alexandrinském parku? Ne, ani za živý svět! zavrhla hbitě tenhle nápad.

„Mějte se dobře, maestro,“ pronesla nahlas a napadlo ji: Jenom abych už byla pryč a pak hned poběžím k řece a utopím se.

„Sedněte si,“ poručil velitelsky Woland.

Změnila výraz a usedla.

„Nemáte mi co říci na rozloučenou?“

„Ne, nic, pane,“ odpověděla hrdě, „kdybyste mě ještě někdy potřeboval, jsem vám plně k službám. Vůbec nejsem unavená a výborně jsem se na plese bavila. Kdyby ještě pokračoval, ochotně bych znovu vystavila svoje koleno, aby je stovky šibeničníků a vrahů mohly líbat.“ Viděla Wolanda jako v mlhách a očí jí zvlhly.

„Správně! Máte naprosto pravdu!“ zařval náhle hrozivě mág. „Tak to má být!“

„Ano, tak to má být!“ opakovala svita jako ozvěna.

„Zkoušeli jsme vás,“ pokračoval. „Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy. Sami se nabídnou a vyhoví vám. Sedněte si, vy hrdá ženo.“ Při těch slovech strhl z Markétky těžký háv, a než se nadála, seděla znovu vedle něho na posteli. „Tak tedy, Margot,“ pokračoval už mírněji, „co žádáte za to, že jste u mě dnes dělala hostitelku? Co žádáte za to, že jste absolvovala tenhle ples nahá? Jak si ceníte svoje koleno? Jaké škody vám způsobili moji hosté, které jste právě nazvala šibeničníky? Jen mluvte! Teď už se nemusíte ostýchat, sám jsem vás vyzval.“

Markétě se rozbušilo srdce, hluboce si povzdechla a pokoušela se posbírat rozházené myšlenky.

„Jen do toho, nebojte se!“ povzbuzoval ji. „Vzburcujte svoji fantazii, osedlejte ji! Už jenom to, že jste přihlížela vraždě toho nenapravitelného padoucha barona, si žádá odměnu, zejména je-li přihlížející žena. Prosím, račte!“

Nabrala dechu a užuž chtěla vyklopit svoje dávné nejtajnější přání, ale vtom zbledla, otevřela ústa a vytřeštila oči: Frída!… Frída, Frída! zakřičel v ní čísi vtíravý, prosebný hlas. Jmenuju se Frída! A Markéta vykoktala:

„To znamená, že mohu o něco poprosit?“

„Neproste, ale žádejte, paní,“ ubezpečil ji Woland s chápavým úsměvem, „chci od vás slyšet: Mám to a to přání…“

Jak obratně zdůraznil, že jde pouze o jediné přání!

Znovu se nadechla a pak řekla:

„Přeji si, aby Frídě nedávali na stolek kapesník, kterým udusila svoje dítě.“

Kocour zvedl oči ke stropu, hlasitě zavzdychal, ale neřekl nic: zřejmě si vzpomněl na opuchlé ucho.

„V daném případě se dá vyloučit, že byste přijala od té husy jakýkoliv úplatek – nesrovnávalo by se to s vaší královskou ctí. Nevím, co dělat. Nezbývá mi, než abych si pořídil hromadu klůcků a ucpal jimi všecky škvíry ve své ložnici.“

„O čem to mluvíte, maestro?“ podivila se Markéta, když zaslechla ta záhadná slova.

„Naprosto s vámi souhlasím, pane,“ vmísil se do hovoru kocour, „jedině klůcky!“ A bouchl dodatečně tlapou do stolu.

„Mluvím o milosrdenství,“ vysvětloval mág a nespouštěl z Markéty planoucí pohled. „Někdy se vetře zcela nečekaně a záludně sebemenší skulinou. Proto mluvím o klůckách…“

„Taky si to myslím!“ zvolal Kňour, odsunul se obezřetně od Markéty a přikryl si tlapami, natřenými růžovým krémem, špičaté uši.

„Táhni,“ rozzlobil se Woland.

„Ještě jsem neměl kávu,“ namítal nešťastník, „jakpak mám teď odejít? Cožpak se o sváteční noci na počest novoluní rozdělují hosté u stolu na dvě sorty? První jakost a druhá jakost, jak se vyjádřil ten smutný škrťa bufetář?“

„Mlč,“ zarazil ho mág a obrátil se k Markétě:

„Vy máte podle všeho dobré srdce? Jste člověk, abych tak řekl, vysokých morálních kvalit?“

„Ne,“ vypravila ze sebe těžce Markétka, „vím, že s vámi můžu mluvit pouze otevřeně, a proto přiznávám: jsem lehkomyslná. Prosila jsem za Frídu jen proto, že jsem jí neopatrně vnukla naději. Čeká a věří, že mám velkou moc. Jestli ji zklamu, dostanu se do nezáviděníhodné situace. Celý život nenajdu klid. Co dělat, když už to takhle dopadlo…“

„Hm,“ zabručel Woland, „to je pochopitelné.“

„Splníte tedy moje přání?“ zeptala se tiše.

„Ani nápad,“ protestoval, „tady došlo k malému omylu, drahá královno. Každý resort má na starosti určité záležitosti. Nepopírám, že máme poměrně značné možnosti, dokonce větší, než předpokládají někteří krátkozrací lidé…“

„Nesrovnatelně větší,“ neudržel se kocour, zřejmě náležitě pyšný na svoje možnosti.

„Mlč, ksakru!“ okřikl ho mág a pokračoval, obrácen k Markétě: „Jaký smysl by mělo zasahovat do kompetence jiného, abych tak řekl, resortu? Zkrátka a dobře, s tímhle nic nechci mít, to je vaše záležitost.“

„Cožpak já v tom můžu něco udělat?“

Azazelo na ni ironicky zamžoural, nenápadně zakroutil zrzavou hlavou a odfrkl.

„Dělejte něco, tohle je hotové utrpení,“ zabručel mág, zatočil glóbusem a studoval jakousi podrobnost – během rozhovoru s Markétou se zřejmě zaměstnával ještě něčím jiným.

„No tak, Frído…,“ napovídal Korovjev.

„Frído!“ vykřikla pronikavě Markéta.

Dveře se rozlétly a do pokoje vběhla rozcuchaná, nahá, ale už vystřízlivělá žena s nepříčetnýma očima a vztahovala k Markétě ruce. Ta jí velkomyslně oznámila:

„Odpouští se ti. Víckrát už ti nikdo nepodstrčí kapesník.“

Frída se rozvzlykala, padla obličejem k zemi a rozprostřela ruce jako ukřižovaná. Woland mávl rukou a ubožačka zmizela.

„Díky a buďte sbohem,“ řekla Markéta a vstala.

„Co myslíš, Kňoure,“ prohodil mág, „nebudeme těžit z lidské nepraktičnosti – je přece sváteční noc!“ Pak se otočil k Markétce: „To neplatí, já sám jsem při tom ani nehnul prstem. Co žádáte pro sebe?“

Zavládlo ticho, Korovjev zašeptal Markétě do ucha:

„Poklade, radím vám, abyste byla tentokrát moudřejší! Nebo vám štěstí vyklouzne z rukou.“

„Žádám, aby se okamžitě ke mně vrátil můj milenec – Mistr,“ vyhrkla a tvář jí křečovitě zaškubala.

V pokoji se zvedl vítr, plamínky svící se shrbily, těžký závěs na okně se rozhrnul a otevřeným oknem bylo vidět půlnoční úplněk. Z parapetu na podlahu sklouzl zelenavý pruh světla a ozářil Ivanova nočního hosta, který si říkal Mistr. Měl na sobě nemocniční úbor – župan, trepky a černou čepičku, se kterou se nedokázal rozloučit. Na neholeném obličeji se objevil úzkostný škleb. Mistr pomatenýma očima bázlivě pošilhával na jazýčky voskovic a koupal se v měsíčním svitu.

Markéta ho okamžitě poznala, zaúpěla, spráskla ruce a rozběhla se k němu. Líbala ho na čelo, na rty, tiskla se k pichlavému strnisku na jeho tváři a po obličeji se jí řinuly pramínky dlouho zadržovaných slz. Jako beze smyslů neustále opakovala:

„Ty… ty… ty…“

Odstrčil ji od sebe a řekl přidušeně:

„Neplač, Margot, netrap mě, jsem těžce nemocen.“ Opřel se o parapet, jako by chtěl vyskočit na okno a uprchnout, ale pak se zadíval na přítomné a vykřikl: „Já se bojím, Margot! Zase mě přepadly halucinace…“

Markéta se dusila pláčem a šeptala:

„Ne, ne… ničeho se neboj… jsem u tebe…“

Korovjev nepozorovaně a hbitě přistrčil Mistrovi židli a ten na ni těžce dosedl. Markéta poklekla, přitiskla se k nemocnému a ztichla. V rozčilení ani nepozorovala, že už není nahá, ale že má na sobě černý hedvábný plášť. Nemocný sklopil hlavu a upíral do země divoký, zachmuřený pohled.

„Hm,“ poznamenal po chvíli Woland, „pěkně ho zřídili.“ Pak poručil Korovjevovi: „Rytíři, dejte mu napít.“

Markétka domlouvala nemocnému rozechvělým hlasem: „Napij se! Máš strach? Věř, že ti pomůžou!“

Mistr uchopil pohár a jedním douškem ho vyprázdnil, ale ruka se mu roztřásla, že upustil pohár a ten se u jeho nohou rozlétl na tisíc kousků.

„Střepy znamenají štěstí,“ zašeptal Korovjev Markétě. „Podívejte, už přichází k sobě.“

A opravdu, pohled nemocného se zklidnil.

„Jsi to ty, Margot?“

„Ano, ano, jsem to já,“ ujišťovala ho.

„Dejte mu ještě napít!“ nařídil Woland.

Po druhém poháru nočnímu hostu zajiskřily oči a vyjasnily se.

„To už je lepší,“ řekl mág a přivřel víčka. „Teď si můžeme klidně pohovořit… kdo jste?“

„Momentálně nikdo,“ odpověděl Mistr a trpce se pousmál.

„Odkud přicházíte?“

„Z kliniky. Jsem blázen,“ přiznal se host.

Markéta se neudržela a znovu se rozplakala. Pak otřela slzy a vykřikla:

„To je hrozné! On je Mistr, pane, upozorňuji vás! Vylečte ho, zasluhuje si to!“

„Víte, s kým mluvíte?“ vyptával se ho Woland. „A kde jste?“

„Vím,“ přisvědčil Mistr. „Můj soused v blázinci byl Ivan Bezprizorný. Vyprávěl mi o vás.“

„Bodejť, jak by ne,“ pokyvoval Woland, „měl jsem to potěšení setkat se s ním na Patriarších rybnících. Div mě samého nepřipravil o rozum, když mi pořád dokazoval, že neexistuju. Ale vy věříte, že jsem to skutečně já?“

„Nezbývá mi než věřit,“ odpověděl příchozí. „To se ví, daleko jednodušší by bylo pokládat vás za pouhý výplod halucinace…“ Zarazil se a spěšně dodal: „Promiňte…“

„Jestli je to pro vás jednodušší, poslužte si,“ odpověděl zdvořile mág.

„Ne, ne!“ protestovala polekaně Markétka a tahala Mistra za rukáv. „Vzpamatuj se! To není žádná halucinace! On stojí opravdu před tebou!“

Kocour se znovu vmísil do hovoru:

„Já vážně připomínám spíš výplod halucinace… Jen si povšimněte mého profilu v měsíčním světle…“ Vhupl do světelného pruhu a chtěl ještě cosi dodat, ale okřikli ho, a tak jen zaskřehotal:

„Dobrá, dobrá, už mlčím coby tichá halucinace…“ A ztichl.

„Povězte mi, proč vám Markétka říká ‚Mistře‘?“ vyptával se mág.

Tázaný s úsměvem vysvětloval:

„To je omluvitelná slabost. Příliš přecenila můj román.“

„Román, o čem?“

„O Pilátovi Pontském.“

Plamínky svíček se znovu rozkomíhaly, roztřásly a nádobí na stole zařinčelo. Woland se bouřlivě rozchechtal, ale nikoho to nepřekvapilo. Kňour neznámo proč zatleskal.

„O čem? O kom?“ ujišťoval se znovu, když se dost nasmál, jako by nevěřil svým uším. „To je fantastické! V dnešní době? A to jste si nemohl zvolit lepší námět? Ukažte mi to svoje dílo,“ a napřáhl ruku.

„Bohužel, nemohu vám posloužit,“ přiznal se Mistr, „já je totiž spálil.“

„Nezlobte se, ale nevěřím vám,“ namítl mág, „každý ví, že rukopisy obvykle dobře nehoří.“ A otočil se ke Kňourovi: „Dej sem román.“

Kocour seskočil na zem a tu všichni zpozorovali, že seděl na objemném rukopisu. Popadl jeden exemplář a s úklonem ho podal Wolandovi. Markéta se roztřásla a znovu plačtivě vykřikla:

„To je on! To je ten rukopis!“

Pak se vrhla k Wolandovi a u vytržení volala:

„Mocný, všemohoucí pane!“

Mág uchopil rukopis, obracel ho v rukou, pak ho odložil stranou a mlčky, bez úsměvu zkoumal nočního hosta. Ten náhle zneklidněl a rozesmutnil se. Vstal, lomil rukama, nervózně sebou poškubával a zmateně blekotal tváří v tvář vzdálenému měsíci:

„Ani v noci při měsíčku nemám klid… Proč jste mě vyrušili? Ó bohové…“

Markéta zaryla nehty do nemocničního županu, přitiskla se k Mistrovi a úzkostlivě hořekovala:

„Bože, jak to, že ti lék nepomáhá?“

„Nevadí, nevadí,“ šeptal Korovjev a otáčel se kolem nemocného, „ještě jeden pohár a já si s vámi přiťuknu…“

Pohár se zableskl v měsíčním světle, jako by mžikal, a účinek se brzy dostavil. Mistra vtlačili znovu na židli: tvářil se klidněji.

„Všecko je jasné,“ prohodil Woland a poklepal ukazovákem na rukopis.

„Naprosto,“ potvrdil kocour, který už zapomněl na své předsevzetí stát se tichou halucinací. „Osnova románu mi je teď úplně jasná. Co říkáš, Azazelo?“ obrátil se k nemluvnému zrzkovi.

„Říkám,“ zahuhňal zrzek, „že by tě měli utopit.“

„Smilování,“ žadonil kocour, „nevnukej mému veliteli podobnou myšlenku. Věř, že bych se ti každou noc zjevoval v měsíčním přísvitu jako tenhle ubohý Mistr a kýval bych na tebe, abys mě následoval. Jak by ti asi bylo, hm?“

„Markétko,“ začal mág, „čeho si dále žádáte?“

Markétě zajiskřilo v očích a zaprosila:

„Směla bych mu něco pošeptat?“

Když Woland přikývl, sklonila se k Mistrovu uchu. Bylo slyšet, jak jí odpovídá:

„Ne, je pozdě. Nic už od života nečekám, jenom abych tě mohl vídat. Ale znovu tě varuju, odejdi včas, nebo zahyneš společně se mnou.“

„Ne, já tě neopustím,“ trvala na svém Markéta a obrátila se k Wolandovi: „Prosím, učiň, abychom se mohli vrátit do uličky na Arbatu k rozzářené lampě a aby všecko bylo jako dřív.“

Nemocný se rozesmál, položil dlaň na Markétinu rozcuchanou hlavu a řekl:

„Neposlouchejte ji, ubožačku! V tom sklepním bytě už dávno bydlí někdo jiný a vůbec – v životě se nikdy nic přesně neopakuje…“ Přitiskl tvář k hlavě své ženy, objal ji a zamumlal: „Ty můj chudáčku… ty můj chudáčku…“

„Že ne?“ poznamenal mág. „Máte pravdu, ale přesto to můžeme zkusit.“ A zavolal: „Azazelo!“

V tom okamžiku se zřítil ze stropu vyjevený občan v košili a podvlékačkách, blízký šílenství. Na hlavě měl čepici a v ruce třímal kufr. Zděšením se třásl na celém těle a krčil se do dřepu.

„Mogaryč?“ zeptal se Azazelo spadlého z nebe.

„Alois Mogaryč,“ přisvědčil rozklepaný host.

„To vy jste si přečetl Latunského článek o Mistrově románu a napsal jste na autora udání, kde sdělujete, že u sebe přechovává zakázanou literaturu?“ tázal se Azazelo.

Občan zesinal a vyhrkly mu kajícné slzy.

„Přiznejte se, chtěl jste získat jeho byt?“ zahuhňal co možná nejsrdečněji Azazelo.

V pokoji se ozval sykot rozzuřené kočky a Markéta zavřískala:

„Já ti ukážu, co umí čarodějnice!“ a začala drásat Mogaryčův obličej.

Vypuklo všeobecné pozdvižení.

„Co to má znamenat?“ vykřikl trpitelsky Mistr. „Nedělej ostudu, Margot!“

„Protestuju! To není žádná ostuda!“ zaječel kocour.

Markétu odtáhl Korovjev.

„Zařídil jsem koupelnu,“ křičel zkrvavený Mogaryč, drkotal zuby a celý bez sebe strachem začal mlít páté přes deváté…

„… Malování… skalice…“

„To je správný, že jste zařídil koupelnu,“ pochválil ho Azazelo, „Mistr potřebuje brát koupele…“ A pak křikl: „Ven!“

Mogaryč se převrátil nohama vzhůru a tak vyletěl otevřeným oknem.

Mistr vykulil oči a šeptal:

„Tohle je ještě lepší, než co vykládal Ivan.“ Chvíli se vyjeveně rozhlížel a konečně se obrátil na kocoura: „Promiňte, to jste vy…“ Zarazil se, protože nevěděl, jak se oslovují kocouři. „Vy… vy jste ten kocour, co jel tramvají?“

„Já osobně,“ přisvědčil polichoceně Kňour a dodal: „Těší mě, jak zdvořile jednáte s kocourem. Lidé nám obvykle tykají, třebaže ani jeden z nás s nimi nepil na bratrství.“

„Podle mého názoru nejste jen tak obyčejný kocour…,“ vysvětloval nejistě Mistr. „Ostatně, stejně mě z kliniky nepustí,“ dodal nesměle k Wolandovi.

„Co by vás nepustili!“ uklidnil ho Korovjev a mával nějakými papíry a knihou: „To je váš chorobopis?“

„Ano…“

Korovjev jím mrskl do plamenů.

„Bez papírů nejste nikdo, občan ani pacient,“ řekl spokojeně. „A tohle je domovní kniha vašeho domácího?“

„A… ano…“

„Kdo je v ní zapsán? Alois Mogaryč?“ Korovjev foukl na stránku. „Ták! Prosím, je pryč, jako by nikdy neexistoval. Kdyby se domácí divil, řekněte, že se mu nejspíš něco zdálo. Mogaryč? Žádný Mogaryč neexistoval.“ Domovní kniha se mu vypařila z rukou. „Už ji má domácí v šuplíku.“

„Jak jste správně podotkl,“ poznamenal Mistr, překvapen Korovjevovou čistou prací, „bez papírů není člověk nikdo. To se na mě zrovna hodí – nemám totiž žádné doklady.“

„Pardon,“ zavřeštěl Korovjev, „to jsou halucinace! Tady, prosím,“ a podával mu legitimaci. Pak obrátil oči ke stropu a zašeptal sladce Markétě: „Račte si převzít svůj majetek, Markéto Nikolajevno.“ S těmi slovy jí vtiskl do ruky sešit s ohořelým okrajem, uschlou růži, fotografii a zvlášť opatrně spořitelní knížku: „Deset tisíc, přesně tolik, kolik jste uložila. Nepotřebujeme se na nikom přiživovat.“

„Ať mi raději tlapy upadnou, než abych se dotkl cizího,“ vypískl kocour, nafoukl se jako holub a rejdil na kufru; pokoušel se nacpat dovnitř všecky kopie nešťastného románu.

„A jedna legitimace, prosím,“ pokračoval Korovjev a podal doklad Markétě. Pak se obrátil k Wolandovi a uctivě hlásil:

„Hotovo, maestro!“

„To ještě není všecko,“ namítl mág a vzhlédl od glóbusu, „kam poroučíte umístit vaši svitu, paní? Já osobně ji nepotřebuju.“

Otevřenými dveřmi vtrhla dovnitř Nataša a volala:

„Hodně štěstí, Markéto Nikolajevno!“ Zakývala Mistrovi na pozdrav a pak se znovu otočila k Markétě: „Já stejně věděla, kam chodíte.“

„Služebné vědí všecko,“ poznamenal kocour a významně zvedl tlapu. „Je omyl myslet si, že jsou slepé.“

„Co bys ráda, Natašo?“ vyzvídala Markétka. „Vrať se hezky zpátky do vily.“

„Markéto Nikolajevno, drahoušku,“ zaúpěla Nataša a padla na kolena, „přimluvte se,“ a zašilhala na Wolanda, „ať mi dovolí zůstat čarodějnicí. Nechci se vrátit zpátky do vily! Nevezmu si ani inženýra, ani technika! Pan Jacques mě včera požádal o ruku.“ Rozevřela ruku sevřenou v pěst a ukazovala jakési zlaté mince.

Markéta vzhlédla tázavě k mágovi a ten kývl hlavou. Nataša se vrhla své velitelce kolem krku, mlaskavě ji políbila a s vítězoslavným výkřikem vylétla oknem ven.

Natašu vystřídal Nikolaj Ivanovič. Objevil se ve své normální lidské podobě, ale mračil se jako nebe před bouřkou a vůbec se tvářil podrážděně.

„Toho propustím se zvláštním potěšením,“ řekl mág a s odporem si ho prohlížel, „opravdu, jenom tu překážel.“

„Žádám, abyste mi napsal potvrzení,“ spustil neúprosně Nikolaj Ivanovič a divoce se rozhlížel, „aby bylo jasné, kde jsem strávil noc.“

„A nač je potřebujete?“ zeptal se přísně kocour.

„Chci je předložit na milici a pak manželce,“ prohlásil zarytě host.

„Podobná potvrzení obvykle nevystavujeme,“ namítal nasupeně kocour, „ale pro vás uděláme výjimku.“

Než se Markétin soused vzpamatoval, nahá Hela už seděla u psacího stroje a Kňour jí diktoval:

„Potvrzujeme, že držitel tohoto dokladu, Nikolaj Ivanovič, strávil uvedenou noc na plese u satana, kam byl násilím dovlečen ve funkci dopravního prostředku… totiž… Helo, napiš ‚čuníka‘ a dej to do závorky. Podpis Kňour.“

„A datum?“ zapištěl Nikolaj Ivanovič.

„Datum tam nedáme, datované potvrzení by bylo neplatné,“ vysvětloval kocour a naškrábl v dolním rohu podpis. Pak odkudsi vylovil razítko, dýchl na ně jaksepatří, obtiskl na papír slovo „zaplaceno“ a podal potvrzení Nikolaji Ivanoviči. Markétin soused nenávratně zmizel a na jeho místě stanul další nečekaný host.

„Kdo je tohle?“ otázal se štítivě mág a zastínil si tvář před světlem.

Varenucha zavzdychal a řekl tiše, hlavu sklopenou:

„Pusťte mě zpátky, nedokážu být upírem. Tenkrát jsme s Helou Rimskému přivodili málem infarkt. A pak, nejsem ani trochu krvelačný. Pusťte mě!“

„Co to plácá?“ zeptal se Woland a svraštil obočí. „Jaký Rimský? Co je to za nesmysl?“

„Neračte se znepokojovat, maestro,“ ozval se Azazelo a otočil se k Varenuchovi: „Po telefonu se nemá lidem nadávat ani lhát. Jasné? Už to víckrát neuděláte?“

Varenuchovi ze samé radosti přeskočilo, celý se rozzářil a nevěděl, co mluví:

„Při Bohu vše… totiž chtěl jsem říct… Vaše Ve… hned po obědě…“ Tiskl ruce na prsa a prosebně hleděl na Azazela.

„Dobrá. Marš domů!“ prohlásil ryšavec a Varenucha se rozplynul ve vzduchu.

„A nyní mě nechte s nimi samotného,“ poručil Woland a ukázal na Mistra a Markétu.

Jeho příkaz byl hbitě vykonán. Mág chvíli mlčel a pak se obrátil k Mistrovi:

„Tak vy tedy chcete zpátky do sklepa? A co psaní? A všecka vaše přání, inspirace?“

„Nemám už žádná přání ani inspiraci,“ odpověděl Mistr, „nic z okolního světa mě nezajímá, jen ona,“ a znovu položil Markétě ruku na hlavu, „zlomili mě, je mi smutno a chci zpátky do sklepa.“

„A co váš román o Pilátovi?“

„Nenávidím ho,“ vyhrkl Mistr, „příliš jsem kvůli němu trpěl.“

„Zapřísahám tě,“ prosila lítostivě Markétka „nemluv takhle. Proč mě trápíš? Víš dobře, že jsem do toho románu vložila celý svůj život.“ Pak dodala, obrácená k mágovi: „Neposlouchejte ho, maestro, je příliš zdeptaný.“

„Mnoho věcí zasluhuje, aby se o nich psalo, nemyslíte?“ naléhal Woland. „Jestliže jste vyčerpal pilátovské téma, pusťte se třeba do Aloise…“

Mistr se usmál.

„Toho Blátošlapa by mi stejně neotiskli a pak není tolik zajímavý.“

„A čím se hodláte živit? Takhle z vás bude žebrák…“

„Nevadí,“ odpověděl Mistr, přitáhl k sobě Markétu, objal ji kolem ramen a dodal: „Až dostane rozum, opustí mě.“

„Nemyslím,“ procedil mezi zuby mág a pokračoval: „Autor, který napsal román o Pilátovi, chce utéct do sklepa, usadit se u lampy a třít bídu s nouzí?“

Markéta se Mistrovi vytrhla a prohlásila vášnivě:

„Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Naslibovala jsem mu ty nejlákavější věci, ale on odmítl.“

„Vím, co jste mu šeptala,“ namítal Woland, „ale to není to nejlákavější. Tvrdím,“ a obrátil se s úsměvem k Mistrovi, „že váš román vám způsobí ještě mnohá překvapení.“

„To je smutné,“ odpověděl Mistr.

„Naopak, na tom není nic smutného,“ vedl mág svou, „že v budoucnu vás už nečeká žádná pohroma. Tak tedy, Markéto Nikolajevno, vaše přání je splněno. Nebo máte ještě nějaké další požadavky?“

„Co vás napadá, pane!“

„Přijměte ode mě na památku malý dárek,“ a vytáhl zpod polštáře malou zlatou podkovu, posázenou diamanty.

„Ne, díky, proč byste mi měl něco dávat?“

„Chcete se hádat?“ zeptal se s úsměvem mág.

Protože neměla u pláště kapsy, zabalila podkovu do ubrousku a svázala do uzlíku. Pak se ohlédla tázavě na okno, ozářené měsícem, a prohodila:

„Nechápu jedno: tady je stále půlnoc a ve skutečnosti by mělo být vlastně ráno?“

„Sváteční noc je příjemné trochu prodloužit,“ vysvětloval mág. „Tak tedy hodně štěstí!“

Vztáhla k němu prosebně ruce, ale neodvážila se přiblížit a jen tiše zvolala:

„Buďte zdráv!“

„Na shledanou,“ řekl Woland.

Markétka zahalená do černého pláště a Mistr v nemocničním županu vyšli do předsíně, kde hořela svíce a kde je očekávala Wolandova svita. Mířili ke dveřím, Hela nesla kufr s románem a veškerým Markétiným majetkem a kocour jí pomáhal.

U dveří bytu se Korovjev odpoklonkoval a zmizel a ostatní je vyprovázeli na chodbu. Byla prázdná. Když minuli odpočívadlo ve druhém patře, cosi tlumeně zazvonilo, ale nikdo si toho nevšiml. Schodiště č. 6 končilo u domovních dveří. Azazelo foukl do vzduchu, a sotva vyšli na dvůr, kam nedopadalo měsíční světlo, zahlédli na prahu chlapíka v holínkách a čepici: spal jako zabitý. Před domem stál velký černý vůz s vypnutými reflektory a za předním sklem se matně rýsovala havraní hlava.

Když se chystali nasednout, Markéta zoufale, přidušeně vykřikla:

„Božínku, já ztratila podkovu!“

„Sedněte si zatím do vozu a počkejte na mě,“ navrhl Azazelo. „Hned jsem zpátky, jen zjistím, co v tom vězí.“ A zmizel ve dveřích.

Jak se později ukázalo, chvíli předtím, než Markétka a Mistr s doprovodem sešli ze schodů, vyklouzla z bytu č. 48, který byl o patro níž hned pod bytem zlatnice, drobná žena s bandaskou a nákupní kabelou. Byla to vzpomínaná Anuška, která ve středu, k Berliozově smůle, rozlila u turniketu olej.

Nikdo neměl ponětí, co Anuška dělala v Moskvě a čím se živila, a nikdo se to nikdy nedozví. Byla známá tím, že jste ji denně mohli vídat s nákupní taškou hned v hokynářství, hned na trhu, před domem nebo na schodech a nejčastěji v kuchyni bytu č. 48, kde bydlela. Ještě víc proslula tím, že kdekoliv se objevila, okamžitě tam vypukl skandál, a vysloužila si proto přezdívku Morová rána.

Morová rána vstávala kdovíproč časně a dnes ji to vyhnalo z postele dokonce uprostřed noci, pár minut po dvanácté. Otočila klíčem v zámku a nejprve vystrčila nos a pak se protáhla dveřmi a ty za ní zaklaply. Právě když se chystala seběhnout ze schodů, o patro výš bouchly dveře, kdosi pádil po schodech, vrazil do ní, až odletěla stranou a uhodila se do hlavy o stěnu.

„Kam tě čerti nesou jen tak v podvlíkačkách?“ zavřískla a hladila si temeno.

Neznámý chlapík v podvlíkačkách a v čepici, s kufrem v ruce, ospale blábolil, oči zavřené:

„Vana… skalice… a jenom co stálo malování…“ Pak se rozbrečel a vybafl: „Ven!“

Vrhl se – ne, seběhl pouze dolů po schodech a pak zpátky k rozbitému oknu. Udělal přemet a po hlavě vylétl na dvůr. Anuška dokonce zapomněla na svou bouli, vyjekla a přiskočila k oknu. Lehla si na břicho a vystrčila hlavu. Čekala, že uvidí na asfaltu v záři lucerny rozpláclou mrtvolu s kufrem v ruce. Ale prostranství bylo prázdné.

Nezbývalo než předpokládat, že ten podivný mátožný člověk vylétl z domu jako ptáče a nenechal po sobě nejmenší stopu. Anuška se pokřižovala a pomyslela si: To určitě vypadl z padesátky… Nadarmo lidi nesejčkujou… To je mi povedenej kvartýr!

Nestačila to ani pořádně rozebrat, protože nahoře znovu klaply dveře a někdo běžel po schodech dolů. Přikrčila se ke stěně a zahlédla jakéhosi důstojného občana s bradkou, a jak se zdálo, s poněkud prasečím obličejem. Mihl se kolem, podobně jako jeho předchůdce vylétl oknem a vůbec ho nenapadlo rozplácnout se na asfaltu jako placka. Anuška zapomněla, kam měla namířeno, a číhala na chodbě, křižovala se, vzdychala a vedla samomluvu.

Zanedlouho následoval třetí, bezvousý a pečlivě vyholený, s košilí přes kalhoty, a zmizel stejným způsobem.

Ke cti Anušky musíme dodat, že byla zvědavá a rozhodla se vyčkat dalších zázraků. Dveře o patro výš znovu vrzly a dolů po schodech sestupovala, už nepádila, normálním krokem celá společnost. Anuška odskočila od okna, rozběhla se dolů ke dveřím vlastního bytu, rychle odemkla a schovala se za dveřmi. Ve škvíře se blýskalo její oko, nepříčetné zvědavostí.

Po schodech nejistě kráčel podivný bledý chlapík v županu a černé čepičce, se strniskem vousů. Vypadal jako nemocný. Jakási panička, jak se Anušce v šeru zdálo, v černé říze, ho šetrně podpírala. Buďto šla bosa, nebo měla jakési průhledné střevíčky, určitě zahraniční výroby, roztrhané na cucky. Fuj tajksl, copak boty! Ale vždyť je nahá! No ovšem, řízu má navlečenou na nahé tělo!… To je mi ale kvartýr! V Anušce se všecko rozezpívalo při sladkém pomyšlení, jak zítra omráčí svým vyprávěním sousedy.

Za prapodivně oblečenou paničkou šla další, jen tak, jak ji Pán­bůh stvořil, a nesla v ruce kufřík. Vedle se plahočil velikánský černý kocour. Anuška div hlasitě nevypískla a promnula si oči.

Průvod uzavíral kulhavý a šilhavý skrček, zřejmě cizinec, bez saka, jen v bílé škrobené náprsence, a kolem krku měl uvázaného motýlka. Společnost mířila dolů. Vtom na odpočívadle cosi zacinkalo.

Když zjistila, že kroky ztichly, Anuška se prosmýkla jako had na chodbu, postavila bandasku ke stěně, lehla si na břicho a začala šátrat kolem sebe. Konečně nahmatala ubrousek s jakýmsi těžkým předmětem. Když ho rozvázala, vytřeštila bulvy, zvedla k nim drahocenný poklad a oči jí planuly jako šelmě. V hlavě jí vířilo: Nic nevím, nic neznám!… Má ji schovat k synovci? Nebo rozřezat pilkou na kousky? Kamínky se dají vyloupnout a jeden poputuje na Petrovku, druhý na Smolenský… Kdyby se mě někdo ptal, nic nevím, nic neznám, nic jsem neviděla!

Skryla podkovu do záňadří, popadla bandasku a už se chystala vklouznout zpátky do bytu a odložit cestu do města, když vtom kde se vzal, tu se vzal, vynořil se před ní skrček bez saka, s bílou hrudí a zasyčel:

„Dej sem podkovu a ubrousek!“

„Jakou podkovu a jakej ubrousek?“ zeptala se a zatvářila se nechápavě. „O žádným ubrousku nevím. Jste opilej, občane, nebo co?“

Chlapík s bílou náprsenkou jí beze slova sevřel krk studenými železnými prsty, které připomínaly trolejbusová držadla. Bandaska jí vypadla z rukou na podlahu. Několik vteřin svíral Anuščin krk jako v kleštích, až konečně uvolnil sevření. Anuška se nadechla a usmála se.

„Podkůvku, říkáte?“ spustila. „Hned to bude! To je vaše? A já koukám, jak tu leží zabalená v ubrousku… Schválně jsem ji sebrala, aby ji nikdo neukrad – pak si ho hledejte!“

Sotva dostal zpátky podkovu a ubrousek, šilhavý cizinec začal šoupat nohama, tiskl Anušce ruku a horlivě s cizím přízvukem jí děkoval:

„Jsem vám hluboce zavázán, madam. Je to památka, blízká mému srdci. Dovolte mi, abych vám za to, že jste ji tak pečlivě schovala, věnoval dvě stě rublů.“ Při těch slovech vytáhl z kapsičky u vesty peníze a podával je Anušce.

Ta se jen zoufale usmívala a vykřikovala:

„Děkuju uctivě! Merci! Merci!“

Štědrý cizinec sjel jako blesk po schodech dolů, a dřív než definitivně zmizel, zaječel zdola:

„Jestli ještě jednou sebereš cizí věc, odevzdej ji na milici a neschovávej ji za košili!“ Cizí přízvuk zmizel.

Anušce hučelo v hlavě a myšlenky se jí pletly pod dojmem toho všeho, co se právě odehrálo na schodech. Ze setrvačnosti ještě chvíli pokřikovala:

„Merci! Merci! Merci!…,“ zatímco cizinec byl dávno tentam.

Zmizel i černý vůz před domem. Azazelo odevzdal Markétě ztracený dar, rozloučil se a zajímal se, jestli se jí pohodlně sedí. Hela jí vlepila šťavnatou pusu, kocour jí políbil ruku, všichni zamávali Mistrovi, který strnule seděl v koutku a nejevil sebemenší známky života, pokynuli havranovi a pak se vznesli svorně do povětří – nechtěli se namáhat výstupem do schodů. Havran zapnul reflektory a vyřítil se ze vrat kolem chlapíka, který chrupal v průjezdu. Světla velkého černého vozu se rozplynula mezi ostatními v hlučné ponocující Sadové.

Za hodinu v prvním pokoji sklepního bytu v malém domku, který se krčil v jedné uličce nedaleko Arbatu, seděla Markéta u stolu pokrytého sametovým přehozem a tiše plakala úlevou a štěstím. Vedle zářící lampy se stínítkem stála vázička s konvalinkami. Všecko v pokoji bylo přesně tak jako před onou děsivou podzimní nocí loňského roku. Před Markétou ležel od ohně zkroucený sešit a vedle se kupila hromádka nedotčených sešitů. V domku bylo ticho. V sousedním pokojíku ležel na pohovce Mistr, přikrytý nemocničním županem, a v hlubokém spánku tiše, stejnoměrně oddechoval.

Když se Markéta vyplakala, vzala do ruky sešity a našla místo, které pročítala předtím, než potkala Azazela v parku u kremelské zdi. Nechtělo se jí spát. Láskyplně hladila rukopis, jako se hladívá oblíbená kočka, a obracela ho v rukou, okukovala ze všech stran, střídavě upírala pohled na titulní list a zas vyhledala konec. Přepadlo ji děsivé pomyšlení, že tohle všecko jsou možná jenom samé čáry, že jí sešity vzápětí zmizí z očí, ona se probudí ve své ložnici ve vile a nezbude jí, než aby se šla utopit. Tahle strašlivá myšlenka byla posledním nepříjemným dozvukem minulých dlouhotrvajících útrap. Ve skutečnosti všecko zůstalo na svém místě, Woland byl skutečně všemocný. Po libosti, třeba až do svítání, mohla šelestit stránkami, prohlížet si je, líbat a číst památná slova: „Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město.“ Ano, tma…