8 Souboj profesora s básníkem

Ve chvíli, kdy Sťopa v Jaltě pozbyl vědomí, totiž přibližně v půl dvanácté dopoledne, básník Ivan Bezprizorný vědomí nabyl: procitl totiž z hlubokého spánku. Chvíli pátral v paměti, jak se dostal do toho pokoje s bílými stěnami, neobvyklým nočním stolkem z jakéhosi světlého kovu a s bílými záclonami, kterými slabě prosvítalo slunce.

Pohodil hlavou, přesvědčil se, že nebolí, a vtom si uvědomil, že je v ústavu. Tohle zjištění v něm vyvolalo vzpomínku na Berliozův konec, ale kupodivu ho dnes nezdrtila. Vyspalý básník se uklidnil a začal střízlivěji uvažovat. Chvilku ležel nehybně v čisťounké, měkké, pohodlně pérované posteli a pak zpozoroval vedle sebe zvonek. Jak byl zvyklý dotýkat se mechanicky předmětů, stiskl tlačítko. Čekal, že se ozve zazvonění nebo se někdo objeví, ale stalo se něco docela jiného.

V nohách postele se rozsvítil válec z mléčného skla s nápisem: Pít. Chvilku vyčkával a pak se pomalu zasouval, až vyskočil jiný nápis: Ošetřovatelka. Důmyslné zařízení Ivana přirozeně překvapilo. Nápis Ošetřovatelka vystřídal jiný: Povolejte lékaře!

Hm… mudroval básník a nevěděl, co si má s válcem dál počít. Ale štěstí mu přálo. Stiskl podruhé tlačítko na slově Ošetřovatelka. Válec odpověděl tichým zazvoněním, zastavil se, pohasl a do pokoje vešla silná sympatická žena v čistém bílém plášti.

„Dobré jitro!“ pozdravila.

Ivan neodpověděl, protože považoval podobné uvítání v daných podmínkách za nevhodné. Bodejť, strčí zdravého člověka do ústavu a ještě se tváří jakoby nic!

Z ženina obličeje nezmizel dobrosrdečný výraz. Stiskla tlačítko a záclona vyjela samočinně nahoru. Lehkou průhlednou mříží, která sahala až na podlahu, vchrstlo do pokoje proudem slunce. Mříž odhalila balkón, za ním břeh řeky s četnými zákruty a na protějším břehu veselý borový les.

„Račte se vykoupat,“ vybídla ho žena, pod dotykem jejích rukou se rozestoupila vnitřní stěna a za ní se objevil vanový kout a přepychově zařízená umývárna.

Ačkoli se Ivan rozhodl, že neprohodí s ženou jediné slovo, nevydržel to a při pohledu na mohutný proud vody, který se řinul z nablýskaného kohoutku do vany, prohodil ironicky:

„Heleme se! Jako v Metropolu!“

„Kdepak,“ namítla hrdě žena, „u nás máme jinší komfort. Takovéhle zařízení nenajdete ani v cizině. Vědci a lékaři jezdí okukovat naši kliniku. Máme tu denně nějaké turisty.“

Při slově „turisté“ si Ivan vybavil včerejšího konzultanta. Zamračil se, pohlédl zpod víček na ženu a řekl:

„Turisti… Jak vy všichni zbožňujete turisty! Mimochodem, najdou se mezi nimi všelijaké typy. Já kupříkladu jsem včera trefil na jednoho… pěknej gauner!“

Málem vyklopil ošetřovatelce všecko o Pilátu Pontském, ale včas se vzpamatoval. Pro ni to stejně nemá význam, nemůže mu nijak pomoci.

Vydrhnutý básník dostal okamžitě vše, co potřebuje muž po koupeli: vyžehlenou košili, spodky a ponožky. Ale to ještě nestačilo. Žena otevřela dveře jedné skříňky, ukázala dovnitř a zeptala se:

„Co byste radši – župan nebo pyžamo?“

Ivan, násilím připoutaný k novému obydlí, div nespráskl ruce nad její nenuceností, a mlčky ukázal na vínové flanelové pyžamo.

Pak ho vedli prázdnou a tichou chodbou do ordinace. Básník, který se rozhodl všecko, včetně téhle pohádkově vybavené budovy, ironizovat, ji v duchu pohotově pokřtil „závodní kuchyně“.

A měl proč. Stály tu skříně i skleněné skříňky s vyleštěnými poniklovanými nástroji, nezvykle složitě zkonstruovaná křesla, břichaté lampy se zářivými koulemi, spousta nejrůznějších lahviček, dále plynové hořáky, elektrické dráty i naprosto záhadné přístroje.

Ujali se ho hned tři najednou – dvě ženy a muž, všichni v bílém. Nejdřív jej odvedli do kouta ke stolku, zřejmě aby se ho na leccos vyptali.

Uvažoval, co má dělat. Měl na vybranou tři možnosti a první byla neobyčejně lákavá: vrhnout se na všecky lampy a ostatní důmyslné serapatičky; rozbít je napadrť a tím vyjádřit svůj protest nad tím, že ho neprávem internovali. Ale dnešní Ivan se výrazně lišil od včerejšího a tahle cesta mu připadala pochybná: co když si, propána, vemou do hlavy, že je zuřivý šílenec? Proto první možnost vyloučil. Nabízela se jiná: bez okolků začít vyprávět o konzultantovi a Pilátu Pontském. Včerejší zkušenost ale ukázala, že téhle příhodě tu nevěří, nebo ji špatně chápou. Proto odvrhl i druhé řešení a zvolil si třetí – zachovat důstojné mlčení.

Nedokázal však důsledně provést svůj záměr a musel chtě nechtě na celou řadu otázek odpovídat, třebaže na půl úst a neochotně. Vyptávali se ho podrobně na jeho minulost, dokonce je zajímalo, že před patnácti lety dostal spálu a jaký měla průběh. Popsali o něm celou stránku, pak obrátili list a žena v bílém se začala donekonečna vyptávat na příbuzenstvo: kdo z příbuzných zemřel, kdy a na co, jestli byl alkoholik nebo trpěl pohlavními chorobami a podobně. Na závěr ho požádali, aby vyprávěl, co se včera událo na Patriarších rybnících, ale příliš nedotírali a příběh o Pilátu Pontském je nijak zvlášť nepřekvapil.

Žena pak předala Ivana lékaři, který se ho už na nic neptal. Změřil mu teplotu, přezkoumal puls a svítil mu baterkou do očí. Pak přispěchala lékaři na pomoc ošetřovatelka a společně Ivana píchali, naštěstí ne příliš bolestivě, do zad, kreslili držadlem kladívka jakési znaky do kůže na prsou, poklepávali mu kladívkem do kolen, až povyskočil, bodali ho do prstu, do ohybu lokte a brali mu krev, navlékali mu na ruce gumové náramky…

Bezprizorný se jen v duchu trpce usmíval a napadlo ho, jak je to všecko divné a hloupé. Jen považte! Chtěl všecky varovat před nebezpečím, které hrozilo v podobě neznámého konzultanta, snažil se ho zadržet, a dosáhl toho, že sedí v tajemné ordinaci jen proto, aby vykládal všelijaké nesmysly o strýci Fjodorovi, který se uchlastal ve Vologdě. Pitomost!

Konečně ho propustili a dopravili zpátky do pokoje, kde dostal šálek kávy, dvě vejce naměkko a veku s máslem. Když všecko snědl a vypil, rozhodl se vyčkat příchodu šéfa ústavu, získat ho pro svůj případ a žádat nápravu.

Brzy po snídani se dočkal. Náhle se otevřely dveře a vešel průvod v bílých pláštích. Vpředu kráčel asi pětačtyřicátník, pečlivě vyholený jako herec, s laskavýma, ale pronikavýma očima a vybranými způsoby. Celá svita se k němu chovala uctivě a pozorně, a proto jeho příchod vyzněl tak obřadně. Jako Pilát! blesklo básníkovi hlavou.

Ano, byl to nepochybně primář. Usedl na stoličku, zatímco všichni ostatní zůstali stát.

„Doktor Stravinský,“ představil se a pohlédl přátelsky na Ivana.

„Prosím, Alexandře Nikolajeviči,“ pronesl tiše kdosi s pěstěnou bradkou a podal mu Ivanův hustě popsaný chorobopis.

Udělali ze mě případ, usoudil Ivan. Primář zběžně přelétl oči­ma list, zabručel „hm, hm…,“ a vyměnil si několik vět s ostatními v málo známém jazyce. Mluví latinsky jako Pilát… napadlo básníka a zesmutněl. Vtom sebou škubl, když primář vyslovil slovo „schizofrenie“ – běda! už včera ho poprvé použil ten proklatý cizinec na Patriarších rybnících a dnes je profesor opakoval. I tohle věděl! blesklo mu poplašeně hlavou.

Primář měl zřejmě ve zvyku s každým souhlasit a jásat nad vším, co mu ostatní říkali. Vyjadřoval to slovy: „Znamenitě, znamenitě…“

„Znamenitě!“ prohlásil, vrátil komusi chorobopis a oslovil Ivana:

„Vy jste básník?“

„Jsem,“ odpověděl pochmurně Bezprizorný a poprvé náhle pocítil nevysvětlitelný odpor k poezii. Vzpomněl si na vlastní verše a bůhvíproč se mu zprotivily.

Zeptal se pochmurně Stravinského:

„Vy jste profesor?“

Stravinský se zdvořile uklonil.

„Primář zdejšího ústavu?“ vyzvídal Ivan.

Stravinský znovu přikývl.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ prohlásil významně básník.

„Proto jsem přišel,“ ujistil ho profesor.

„Jde o to, že…,“ začal Ivan a cítil, že teď přišla jeho chvíle, „zkrátka mají mě za blázna a nikdo mě nechce vyslechnout!“

„Omyl, my vás vyslechneme velmi pozorně,“ uklidňoval ho Stra­vinský s vážnou tváří, „a v žádném případě nepřipustíme, aby vás pokládali za blázna.“

„Tak tedy: včera večer jsem potkal na Patriarších rybnících záhadné individuum, snad to byl cizinec. Předpověděl Berliozovu smrt a viděl na vlastní oči Piláta Pontského.“

Svita tiše, bez hnutí naslouchala.

„Piláta? Myslíte toho, co žil za Ježíše Krista?“ zeptal se profesor a zamžoural na Ivana.

„Ano, právě toho.“

„Hm,“ utrousil Stravinský, „a Berlioz pak spadl pod tramvaj?“

„Byl jsem při tom, když ho přejela tramvaj na Patriarších rybnících, a ten podezřelý chlap…“

„Známý Piláta Pontského?“ zajímal se profesor, který se zřejmě vyznačoval mimořádnou chápavostí.

„Ano, ten,“ přisvědčil nemocný a zkoumavě si ho prohlížel. „On předem prohlásil, že Anuška rozlila slunečnicový olej… A Berlioz opravdu na tom místě uklouzl! Co tomu říkáte?“ dodal v naději, že to udělá na všecky silný dojem.

Ale výsledek se nedostavil. Stravinský se jednoduše zeptal:

„Kdo je ta Anuška?“

Tahle otázka básníka poněkud podráždila, až mu tvář křečovitě zaškubala.

„Anuška s tím nemá co dělat,“ prohlásil nervózně. „Čert ví, co je to zač. Jednoduše nějaká husa ze Sadové ulice. Důležité je, že on předem věděl o slunečnicovém oleji… chápete?“

„Velice dobře chápu,“ odpověděl vážně primář, dotkl se jeho kolena a dodal: „Nerozčilujte se a pokračujte.“

„Prosím,“ souhlasil Ivan a pokoušel se o stejně vyrovnaný tón. Věděl už z vlastní trpké zkušenosti, že může vyhrát pouze klidem. „Tenhle děsný typ (tvrdil, že je konzultant, ale určitě lhal) má divnou moc! Například se za ním ženeš, a ne a ne ho dohnat. Není sám, provázejí ho dva, je to párek k pohledání, ale hodí se k němu. Dlouhán s rozbitým skřipcem a pak obludně velký kocour, který jezdí sám v tramvaji. Kromě toho…,“ pokračoval se vzrůstajícím zápalem a stále přesvědčivěji, když poznal, že ho nikdo nepřerušuje, „on sám navštívil osobně na balkóně Piláta Pontského, o tom není pochyb. To je, co? Měli by ho okamžitě zavřít, nebo natropí obrovské škody.“

„A vy, jestli vám dobře rozumím, usilujete o to, aby byl zatčen?“ zeptal se Stravinský.

Myslí mu to, rozumoval v duchu Ivan. Musím uznat, že i mezi inteligenty se najdou lidi, kterým to úžasně myslí a přikývl:

„Zcela správně. Jak by taky ne, jen si pomyslete! A zatím mě tady násilím zadrželi, svítí mi do očí baterkou, koupají mě a vyptávají se na strýce Féďu!… Ten už je dávno bradou vzhůru. Žádám, abyste mě ihned propustili!“

„Znamenitě, znamenitě!“ souhlasil primář. „Teď je všecko jasné. Vážně, má to smysl držet v ústavu zdravého člověka? Prosím, nebudu vám bránit, když mě ujistíte, že jste normální. Nechci žádný důkaz, stačí vaše prohlášení. Tak tedy – jste normální?“

V pokoji zavládlo hluboké ticho a silná žena, která ráno tak pečovala o Ivana, vzhlédla k profesorovi s posvátnou úctou. Básník v duchu opakoval: Fakticky mu to myslí!

Profesorův návrh se mu hned zalíbil, ale dřív než odpověděl, svraštil čelo, dlouze přemítal a nakonec prohlásil sebejistě:

„Jsem normální.“

„Znamenitě,“ zvolal ulehčeně primář, „v tom případě uvažujme logicky. Vezměme si třeba váš včerejší den,“ při těch slovech se otočil a kdosi mu pohotově vsunul do ruky Ivanův chorobopis. „Při pronásledování neznámého muže, který se vám představil jako pamětník Piláta Pontského, jste si počínal takto…,“ začal ohýbat dlouhé prsty a střídavé nahlížel do spisu a pozoroval Ivana: „Pověsil jste si na krk ikonu. Bylo to tak?“

„Bylo,“ přikývl nasupeně Ivan.

„Přelézal jste plot a poranil jste si obličej. Je to tak? Pak jste přišel do restaurace se zapálenou svíčkou v ruce a ve spodním prádle a někoho jste tam zmlátil. Přivezli vás svázaného. Sotva jste sem vkročil, telefonoval jste na milici a žádal jste, aby vyslali kulomety. Potom jste se pokoušel vyskočit oknem. Je to tak? Ptám se vás: je možné podobným způsobem někoho chytit nebo zatknout? Jestliže jste normální, uznáte sám, že ne. Přejete si odtud odejít? Prosím, račte. Ale smím se vás zeptat, kam půjdete?“

„Samozřejmě na milici,“ odpověděl Ivan už ne tak přesvědčivě a zrozpačitěl pod profesorovým pohledem.

„Hned teď?“

„Hm…“

„A to ani nezajdete nejdřív do svého bytu?“ sypal ze sebe primář.

„Na to není čas! Zatímco budu jezdit po bytech, on ufrnkne.“

„Dobrá. A co řeknete na milici? Čím začnete?“

„Pilátem Pontským,“ vysvětloval Bezprizorný a oči se mu za­smušily.

„Znamenitě!“ vykřikl poražen Stravinský, obrátil se k muži v bradce a nařídil: „Fjodore Vasiljeviči, pusťte laskavě soudruha Bezprizorného do města. Tenhle pokoj ale neobsazujte a povlečení může zůstat. Za dvě hodiny bude soudruh Bezprizorný zpátky. Nu což,“ obrátil se k básníkovi, „nebudu vám přát hodně úspěchu, protože nevěřím ani trochu, že uspějete. A brzy na shledanou.“ Vstal a svita vykročila.

„Proč myslíte, že se sem znovu vrátím?“ zeptal se znepokojeně Ivan.

Profesor jako by čekal na tuhle otázku. Okamžitě se znovu posadil a vysvětloval:

„Protože sotva přijdete na milici v podvlékačkách a řeknete, že jste se setkal s člověkem, který znal osobně Piláta Pontského, bez řeči vás sem dopraví a octnete se zase v tomhle pokoji.“

„Co s tím mají společného podvlékačky?“ zeptal se Ivan a nechápavě se rozhlédl.

„Hlavně to způsobí Pilát. Ale podvlékačky také. Odebereme vám ústavní prádlo a vydáme vám vaše šatstvo. Přišel jste k nám v podvlékačkách. K sobě do bytu nehodláte zajet, ačkoliv jsem vás na to upozornil. Pak přijde na řadu Pilát a… konec.“

Bezprizorný cítil, že se s ním děje něco nezvyklého. Jeho odhodlání ochablo a zatoužil se s někým poradit.

„A co mám teda dělat?“ zeptal se tentokrát už zkrotle.

„Znamenitě.“ pochválil ho Stravinský. „To je velice rozumná otázka. Teď vám řeknu, co se vám stalo. Včera vás někdo silně polekal a rozčilil vyprávěním o Pilátovi a jinými věcmi. Rozrušený a podrážděný jste chodil po městě a vykládal všem o Pilátovi. Je naprosto přirozené, že vás považují za nepříčetného. Může vás zachránit jen jedno – absolutní klid. Měl byste zůstat tady.“

„Ale ten chlap musí za mříže,“ vyhrkl už prosebně Ivan.

„Správně, ale proč byste ho měl honit vy? Vyložte písemně všecka svoje podezření a obvinění proti tomu člověku. Není nic jednoduššího než poslat oznámení na příslušná místa. Jestliže, jak se domníváte, jde o diverzanta, všecko se brzy vysvětlí. Ale pod jednou podmínkou: nenamáhejte si příliš mozek a snažte se co nejmíň přemýšlet o Pilátovi. To se dá vyprávět věcí! Nesmíte hned všemu věřit.“

„Rozumím,“ prohlásil energicky Ivan. „Prosím, abyste mi dali pero a papír.“

„Vydejte pacientovi papír a malou tužku,“ nařídil primář silné ženě a dodal: „Radil bych vám, abyste dnes nic nepsal.“

„Ne, musím to napsat ještě dnes!“ odporoval vzrušeně básník.

„Dobrá. Ale zbytečně se nepřepínejte. Když se vám to nepodaří dnes, napíšete to zítra.“

„A on uteče!“

„Nebojte se,“ namítl pevně profesor, „nikam neuteče, za to vám ručím. A pamatujte si, že tady vám chceme všemožně pomoci, bez toho se nic nepodaří. Slyšíte?“ zeptal se významně a vzal obě básníkovy ruce do svých. Zahleděl se mu dlouze, upřeně do očí a opakoval: „Pomůžeme vám… slyšíte? Pomůžeme vám… uleví se vám… je tady klid, ticho… pomůžeme vám…“

Pacient náhle zívl a přestal se tvářit zarytě.

„Ano, ano,“ přitakal tiše.

Obvyklým „Znamenitě!“ uzavřel Stravinský rozhovor a vstal se slovy: „Na shledanou!“ Stiskl Bezprizornému ruku, a když odcházel, obrátil se k muži s bradkou se slovy: „Ano, zkuste kyslík a… koupele.“

Za několik minut zmizel Stravinský i se svou svitou. Venku za zamřížovaným oknem se vyhříval na protějším břehu v poledním slunci veselý jarní les a poblíž se zrcadlila hladina řeky.