Epilog

Naše zvědavost nám nedovolí, abychom nepátrali, co se dělo dál v Moskvě po onom sobotním večeru, kdy při slunce západu Woland opustil město a zmizel se svitou z Vrabčích hor.

Nechci se zmiňovat, že ještě dlouho potom se po městě lavinovitě šířily ty nejfantastičtější zprávy, které se donesly do těch nejvzdálenějších koutů země. Nehodlám je ani opakovat, člověku je z nich zrovna mdlo.

Ten, kdo píše tyhle pravdivé řádky, sám osobně cestou do Feo­dosie slyšel vyprávět, jak se v Moskvě dva tisíce diváků vyhrnulo z divadla doslova jen tak, jak je pánbůh stvořil, a rozjeli se domů v taxících.

O tom, že městem prošel ďábel, se šuškalo ve frontách před mlékárnami, v tramvajích, v obchodech, v domácnostech, v závodních kuchyních, výletních i dálkových vlacích, na nádražích i zastávkách, na chatách i plážích.

Vzdělanci samozřejmě podobné řeči nebrali vážně, dokonce se jim smáli, a každého, kdo je šířil, se pokoušeli přivést k rozumu. Ale jak se praví, fakt zůstává faktem a každý musel vzít na vědomí, že ve městě někdo byl. Dokazovalo to spáleniště Gribojedova i řada jiných, naprosto prokazatelných skutečností.

Vzdělanci zastávali názor milice, že ve městě řádila banda hypnotizérů a břichomluvců, kteří dokonale ovládali své řemeslo.

Přirozeně nejen v Moskvě, ale po celé zemi byla neprodleně učiněna rázná, ale bohužel bezvýsledná opatření, aby banditi byli dopadeni.

Řečený Woland se svými kumpány upláchl z Moskvy a víc se neobjevil ani ve městě, ani jinde, aniž o sobě dal vědět. Z toho mnozí pochopitelně usoudili, že uprchl za hranice, ale ani tam se neprojevoval. Vyšetřování se táhlo. Jak by ne, byl to vskutku zapeklitý případ! Nemluvě o čtyřech vyhořelých domech a o stovkách pomatenců, vyžádal si dokonce i lidské životy. Alespoň dva určitě. Bylo dokázáno, že Berlioz i nechvalně známý průvodce, který seznamoval cizince s moskevskými pamětihodnostmi, baron Maigel, byli zavražděni. Maigelovy ohořelé kosti se našly v bytě č. 50 v Sadové ulici hned po požáru. Ano, už tyto oběti si žádaly, aby viníci byli spravedlivě potrestáni.

Ale později přibývaly další, zatímco Woland dávno opustil město – nerad to říkám, ale odnesli to černí kocouři.

Přibližně stovka těchto mírumilovných, užitečných domácích zvířat, oddaných přátel člověka, byla zastřelena nebo jinak sprovozena ze světa v různých končinách země. Asi patnáct dalších, mnohdy v zuboženém stavu, bylo předvedeno na milici v různých městech. Například v Armaviru jedno takové nevinné zvíře přivlekl jakýsi občan a předtím mu svázal přední tlapy.

Počíhal si na něj v okamžiku, kdy kocour s provinilým výrazem (kdo za to může, že se kocouři tváří provinile? To ještě neznamená, že by byli něco provedli, ale protože se bojí, aby někdo ze silnějších živočichů – psů nebo lidí – jim nekřivdil a neubližoval. Jedno ani druhé není tak těžké, ale nevidím v tom nic záslužného, opravdu ne) – tak tedy, kocour s provinilým výrazem se chystal skrýt v lopuchách.

Občan si strhl kravatu, aby mohl kocoura svázat, a zlobně, výhružně vrčel:

„Už vás mám! Ráčil jste zavítat k nám do Armaviru, pane hypnotizére? U nás máme pro strach uděláno. Jen se netvařte, že neumíte do pěti počítat! My dobře víme, co jste za kvítko!“

S těmi slovy svázal ubohému zvířeti přední tlapy kravatou, vlekl je na milici a kopanci je nutil jít po zadních.

„Vy… vy…,“ sípal, provázen houfem hvízdajících kluků, „nedělejte ze sebe šaška! To na nás neplatí! Jen pěkně račte jít jako ostatní lidi!“

Černý kocour jen trpitelsky koulel očima. Zbavený od přírody daru řeči, nemohl se nijak ospravedlnit. Za svou záchranu děkoval za prvé milici a pak své paní, důstojné staré vdově. Sotva občan dorazil na milici, zjistilo se, že z něho silně táhne vodka, a proto se jeho svědectví nepřikládala velká váha. Zatím stařenka, která se dozvěděla od sousedů, že jí sbalili kocoura, se vydala na milici a doběhla tam právě včas. Dala kocourovi to nejlepší doporučení a vysvětlovala, že ho zná od narození, celých pět let, a že za něj ručí jako za sebe. Dokázala, že není v ničem namočen a nikdy nebyl v Moskvě. Narodil se, vyrostl a učil se chytat myši v Armaviru.

Kocoura rozvázali a vrátili jeho majitelce. To se ví, že přitom zkusil a poznal v praxi, co způsobí omyl a pomluva.

Kromě kocourů byly nepatrně postiženy i některé osoby. Několik lidí zavřeli. Mezi jinými byli dočasně dáni do vazby: v Leningradě – občan Wolman a Wolper, v Saratově, Kyjevě a Charkově – tři Volodinové, v Kazani – Voloch a v Penze z naprosto neznámého důvodu – kandidát chemie Vuřtovič, snad proto, že byl rozložitý vysoký snědý brunet.

V dalších městech to odneslo devět Korovinů, čtyři Korovkinové a dva Karavajevové.

Jistého občana vyšoupli svázaného ze sevastopolského rychlíku na stanici Bělgorod. Jmenovaný se pokoušel zabavit spolucestující triky s kartami.

V Jaroslavlu právě při obědě vešel do restaurace muž s vařičem v ruce, který předtím vyzvedl z opravy. Sotva ho zmerčili dva vrátní, opustili svá místa v šatně a upalovali, co jim nohy stačily, a za nimi všichni hosté i personál. V tom zmatku se pokladní záhadným způsobem ztratila celá tržba.

Dělo se ještě mnoho věcí, na všecky si ani nevzpomenu. Jitření myslí bylo veliké. Na obranu vyšetřujících znovu dodejme, že všecky tyto akce cílily nejen k tomu, aby byli provinilci dopadeni, ale i k tomu, aby vypluly na povrch všecky jejich zločiny. Každý krok byl řádně zdůvodněn.

Vyšetřovací komise i zběhlí psychiatři došli k závěru, že členové zločinecké bandy, nebo alespoň jeden z nich (podezření padlo především na Korovjeva), byli fikaní hypnotizéři, kteří se hbitě přesunovali z místa na místo. Kromě toho dokázali vsugerovat těm, kdo se s nimi setkali, že některé předměty a osoby jsou jinde, než ve skutečnosti byly, a naopak, odstranit z jejich zorného pole předměty nebo osoby, které tam skutečně byly.

Ve světle těchto výkladů se všecko vyjasnilo, dokonce i záhadná kocourova nezranitelnost během ostřelování v bytě č. 50, která všecky nejvíc vzrušovala:

Přirozeně, žádný kocour na lustru nebyl ani po nich nestřílel. Pálili do prázdného místa, a zatím Korovjev, který jim vsugeroval, že kocour řádí na lustru, stál za zády střílejících, šklíbil se a radoval z této hromadné, zločinecky zneužité hypnózy. On sám zapálil byt benzínem.

Sťopa Lotrov samozřejmě neodletěl do Jalty (to by nedokázal ani Korovjev) a žádné telegramy odtud neposílal.

Po tom, co ho Korovjev vylekal černým kocourem, který napichoval na vidličku nakládaný hříbek, omdlel v bytě zlatnice a ležel tam až do chvíle, kdy mu Korovjev ze žertu narazil plstěný klobouk a dopravil ho na moskevské letiště. Předtím ještě stačil vsugerovat čekajícím příslušníkům pátracího oddělení, že Sťopa vylézá z letadla, které přiletělo ze Sevastopolu.

Jaltské pátrací oddělení sice tvrdilo, že se tam dostavil bosý Sťopa a že o něm posílali do Moskvy telegramy, ale později se nenašla ve spisech ani jediná kopie telegramu. To vedlo komisi k zdrcujícímu neochvějnému závěru, že banda hypnotizérů provádí na dálku nejen sugesci jednotlivců, ale i celých skupin. Za takového předpokladu mohli zločinci zmást i osoby psychicky naprosto vyrovnané. Je zbytečné se zmiňovat v této souvislosti o takových drobnostech, jako byla sada karet v kapse jistého diváka v přízemí, nebo zmizelé toalety dam, mňoukající baret a podobně! Takové triky dokáže každý průměrný profesionální hypnotizér na jakékoli scéně. Patří k nim i nechutný trik s utrženou hlavou. Mluvící kocour? Taky maličkost. K tomu, aby někdo předváděl divákům takové zvíře, stačí zvládnout základy břichomluvectví, a nikdo nepochyboval, že Korovjevovo umění je daleko přesahovalo.

Nešlo ani o karty či zfalšované dopisy v aktovce Nikanora Ivanoviče. To všecko byla hračka! Korovjev dohnal Berlioze k tomu, že spadl pod tramvaj. To on vyšinul ubohého básníka Ivana Bezprizorného a donutil ho vidět v těžkých snech starověký Jeruzalém i sluncem sežehnutou vyprahlou Golgotu s třemi ukřižovanými. To on a jeho banda vyhnali z Moskvy Markétu Nikolajevnu a její služebnou Natašu. Mimochodem, tímto případem se vyšetřující orgány zabývaly zvlášť svědomitě. Bylo nutné vyjasnit, zda je banda vrahů a žhářů násilím unesla, nebo zda utekly se zločineckou bandou dobrovolně. Na základě zmateného a nejapného svědectví Nikolaje Ivanoviče, s ohledem na Markétin podivný, pomatený vzkaz, který zanechala svému muži a kde se přiznává k svému čarodějnictví, a konečně s ohledem na okolnost, že Nataša zmizela docela bez zavazadel, došla vyšetřovací komise k názoru, že paní i její služebná byly zhypnotizovány podobně jako řada jiných osob a v tomto stavu je banda unesla. Vyskytla se oprávněná připomínka, že zločince nejspíš upoutala krása obou žen.

Záhadou zůstávalo jedno – motiv únosu duševně chorého, který si říkal Mistr, z psychiatrické kliniky. To se nepodařilo vypátrat, a stejně tak nikdo nezjistil jméno odvlečeného. Zmizel pod ústavní přezdívkou jako „stoosmnáctka, první blok“.

Tímto způsobem se mnohé vysvětlilo a vyšetřování skončilo, protože všecko jednou musí skončit.

Uplynulo několik let a lidé pozapomněli na Wolanda, Korovjeva i ostatní. V životě těch, koho pronásledoval Woland se svými kumpány, došlo k mnoha změnám, a jakkoli byly nepatrné, přece jen se o nich zmíníme.

Tak kupříkladu Žorž Bengálský strávil na klinice tři měsíce, uzdravil se, ale do Varieté už nenastoupil. Došlo k tomu v plné sezóně, kdy se obecenstvo jen hrnulo: vzpomínky na seanci černé magie a její odhalení se ukázaly příliš živé. Bengálský opustil Varieté, protože si uvědomil, že objevovat se každý večer před očima dvou tisíců diváků, kteří ho znají a ptají se posměšně, jak se cítí líp: s hlavou nebo bez hlavy? – je nad jeho síly.

Navíc konferenciér ztratil značnou dávku humoru, která je při jeho povolání nezbytná. Zůstal mu nepříjemný, tíživý zvyk upadat každoročně na jaře při úplňku do deprese, ohmatávat si krk, vyděšeně se ohlížet a plakat. Záchvat brzy pominul, ale přece jen mu to bránilo vykonávat dřívější povolání. Odešel do důchodu a začal žít ze svých úspor, které mu vystačily nejmíň na patnáct let.

Odešel a už se nikdy nesetkal s Varenuchou, který si získal velkou oblibu pro svou výjimečnou zdvořilost a ochotu, vzácnou dokonce i mezi administrátory divadel. Například žadatelé o volňásky mu neřekli jinak než dobrotivý otec. Ať kdokoli volal v kteroukoli dobu do Varieté, ozval se ve sluchátku mírný, posmutnělý hlas: „Prosím,“ a když se prosebník dožadoval Varenuchy, prohlásil hlas spěšně: „U telefonu, čím mohu sloužit?“ Dodejme, že Ivan Saveljevič si pro svou zdvořilost leccos vytrpěl.

Sťopa Lotrov už víckrát z Varieté netelefonoval. Brzy po tom, co ho propustili z kliniky, kde strávil osm dní, ho přeložili do Rostova ve funkci vedoucího velkého gastronomu. Proslýchá se, že definitivně nechal pití portského, holduje pouze rybízové kořalce a že mu to svědčí. Prý se z něho stal nemluva a vyhýbá se ženským.

Odchod Stěpana Bogdanoviče z Varieté nezpůsobil Rimskému takovou radost, jak by se dalo čekat, ačkoliv po tom několik let marně toužil. Administrativní ředitel si odbyl léčení na klinice a pak ho poslali do Kislovodska. Posléze tento veliký stařec s křečovitě poškubávající hlavou podal žádost o propuštění z Varieté. Zajímavé bylo, že žádost přivezla do Varieté Rimského manželka. Ředitel se dokonce ani ve dne neodvážil přestoupit práh budovy, kde kdysi viděl v rozbitém okně zalitém stříbrnou měsíční září dlouhou ruku, která lomcovala kličkou.

Po odchodu z Varieté nastoupil v dětském loutkovém divadle v Zamoskvorečí. Už se nikdy služebně nesetkal s důstojným Arkadijem Apolonovičem Semplejarovem, kterého kvapně přeložili do Brjanska a jmenovali ho vedoucím konzervárny na zpracování hub. Moskvané dodnes jedí nasolené ryzce a nakládané hříbky, nemůžou si je vynachválit a radují se z této změny. Teď, když už to není aktuální, můžeme prozradit, že Arkadij Apolonovič stejně s akustikou nic nesvedl – jaká byla, taková zůstala.

K těm, kdo se navždy rozloučili s divadlem, připočtěme ještě Nikanora Ivanoviče Bosého, třebaže toho s divadlem spojovala pouze vášeň pro volňásky. Nikanor Ivanovič nejenže dnes nechodí do divadla ani za peníze, ani zadarmo, ale jak někdo začne o divadle, hned se zachmuří. Navíc začal nenávidět básníka Puškina i nadaného herce Savu Potapoviče Kurolesova, a toho v takové míře, že když loni uviděl v novinách v černém rámečku jeho jméno a přečetl si, že ho v nejlepších letech života sklátila mrtvice – zbrunátněl, že ho samého div neklepla mrtvička, a zaječel:

„Patří mu to!“

Smrt populárního herce v něm rozjitřila mnohé bolestné vzpomínky. Ještě téhož včera se zpil do němoty a jediným společníkem mu byl zářící úplněk nad Sadovou. Po každém dalším kalíšku vodky před ním vyvstávaly další a další nenáviděné postavy. Nechyběli mezi nimi ani Sergej Žerardovič Dunčil, ani přitažlivá Ida Herkulanovna, dále majitel bojovných hus a upřímný Kanavkin. Copak se asi s nimi stalo? Nic, co vás napadá! Nikdo z nich totiž neexistoval, ani sympatický konferenciér, ani lichvářská tetička, která nechala plesnivět dolarové bankovky ve sklepě, ani zlaté pozouny a drzí kuchaři. To všecko se Nikanoru Ivanoviči zásluhou ničemného Korovjeva pouze zdálo. Jedinou autentickou postavou byl Sava Potapovič a zamíchal se do jeho snu jen proto, že si ho Nikanor Ivanovič pamatoval z četných rozhlasových relací. Všichni ostatní byli vymyšlení.

Takže ani Alois Mogaryč neexistoval? Omyl! Nejenže existoval a existuje, ale dokonce zastává bývalou funkci Rimského – je administrativním ředitelem Varieté.

Když se přibližně za čtyřiadvacet hodin po návštěvě u Wolanda vzpamatoval ve vlaku, který ho unášel k Vjatce, zjistil, že si zapomněl natáhnout kalhoty, ale jinak neznámo proč ukradl zcela nepotřebnou domovní knihu svému domácímu. Za fantastickou úplatu si vypůjčil od průvodčího staré umaštěné kalhoty a vrátil se do Moskvy. Ale ouvej – domek domácího nenašel. Při požáru všecko staré harampádí, co měl, vzalo za své. Ale Alois byl neobyčejně podnikavý člověk. Za čtrnáct dní už bydlel v přepychovém pokoji v Brjusovově ulici a za pár měsíců seděl v Rimského pracovně. Jako dřív Rimský trpěl kvůli Sťopovi, tak se teď Varenucha trápil kvůli Mogaryčovi. Ivan Saveljevič teď netouží po ničem jiném, než aby Aloise někam z Varieté uklidili a on ho neměl na očích, protože, jak administrátor občas sděluje šeptem svým nejbližším přátelům, „takovou svini jsem ještě v životě neviděl, od toho se dá čekat všecko.“

Kdoví, třeba je Varenucha poněkud zaujatý. Aloisovi se nedá nic špatného dokázat, ostatně, on toho vůbec v životě moc nedokázal. Jediná jeho činnost spočívala v tom, že na uvolněné místo po Šťávinovi dosadil nového vedoucího bufetu. Šťávin zemřel na rakovinu jater na I. interní klinice fakultní nemocnice deset měsíců poté, co se Woland objevil v Moskvě.

Uběhlo několik let a příběhy, které jsem vám tu pravdivě popsal, vybledly v myslích pamětníků. Pravda, ne všech.

Každoročně při jarním úplňku se k večeru vynoří na Patriarších rybnících mladý skromně oblečený muž. Je mu kolem třiceti nebo něco málo přes třicet, má zrzavé vlasy a zelené oči. Je to pracovník historického a filozofického ústavu, profesor Ivan Nikolajevič Potápka, dříve básník Bezprizorný.

Usedne na lavičku pod lipami, kde seděl dávno všemi zapomenutý Berlioz a naposled ve svém životě pozoroval puklý měsíc. Teď v korunách stromů nad hlavou bývalého básníka pluje nejprve bílý a postupně zlátnoucí úplněk s černým dračím stínem, a zároveň zdánlivě stojí na místě.

Ivan Nikolajevič ví a chápe. Ví například, že se v mládí stal obětí zločinných hypnotizérů a pak se úspěšně léčil. Dodnes na něj působí různé věci, například jarní úplněk. Sotva roste a zlátne měsíc, který kdysi visel na obloze výš než pětiramenný svícen, Ivan Nikolajevič zneklidní, je nervózní, ztrácí chuť k jídlu a trpí nespavostí. Netrpělivě očekává úplněk. Když konečně nastane, nikdo už neudrží profesora doma. Kvečeru vychází a míří k Patriarším rybníkům.

Tam sedí na lavičce, zcela nezastřeně mluví sám se sebou, po­kuřuje, mhouří oči na měsíc a hned zase na památný turniket.

Tak sedí hodinu, dvě. Pak vstane a odchází pokaždé stejným směrem přes Spiridonovku do uliček nedaleko Arbatu a hledí před sebe prázdnýma, jako nevidomýma očima.

Míjí hokynářství a směřuje k místu, kde poblikává pokřivená plynová lucerna. Přikrade se k ozdobné mříži, za kterou se zelená rozlehlá, ještě holá zahrada a uprostřed je pseudogotická temná vila s věží a arkýřovým oknem, zalitým měsíční září.

Profesor by nedovedl vysvětlit, co ho sem pudí a kdo bydlí v téhle vile, jen ví, že za úplňku je sám vůči sobě bezmocný. Kromě toho čeká, že v zahradě obehnané mříží uvidí stále se opakující výjev.

Zahlédne na lavičce postaršího solidního muže s bradkou a ve skřipci, s prasečími rysy, vždycky ve stejné póze, zasněného, s pohledem upřeným na měsíc. Dobře ví, že když se obyvatel vily dost vynadíval na nebeskou lucernu, stočí pohled na okno arkýře, jako by očekával, že se otevře a v okně se objeví cosi podivuhodného.

Ostatní už zná profesor do všech podrobností. Sám se musí rychle skrčit, protože muž na lavičce začne nervózně poškubávat hlavou a pátrat těkavýma očima ve vzduchu, nadšeně se usmívá a pak náhle spráskne ruce jakousi sladkou úzkostí a polohlasně mumlá:

„Venuše! Venuše… Ach, já hlupák!“

„Ó bohové!“ šeptá Ivan Nikolajevič za plotem a nespouští planoucí oči ze záhadného neznámého. „Další oběť úplňku… Ano, nejsem sám…“

A muž na lavičce zatím pokračuje:

„Já hlupák! Proč jsem neuletěl společně s ní? Čeho jsem se polekal, já starý osel? Dát si vystavit potvrzení! Teď trp, starý idiote!“

To trvá až do chvíle, kdy v neosvětlené části vily bouchne okno, objeví se v něm cosi bílého a nevrlý ženský hlas zavolá: „Kde jste, Nikolaji Ivanoviči? Co má znamenat tahle romantika? Chcete si uhnat horečku? Čaj je na stole!“

Muž na lavičce se vzpamatuje a odpovídá pokrytecky:

„Chtěl jsem se jen trochu nadýchat čerstvého vzduchu! Čerstvý vzduch je báječná věc!“

Vstane, nenápadně pohrozí pěstí do okna, které se hřmotně zavřelo, a plouží se domů.

„Ó bohové, ten lže, jako když tiskne!“ bručí si Ivan Nikolajevič na odchodu. „Vůbec ho neláká do zahrady vzduch! Cosi vidí v této noci na měsíci, v zahradě a ve vzduchu! Co bych za to dal, kdybych dokázal odhalit jeho tajemství! Kdo ví, jakou Venuši ztratil, a teď marně mává rukama ve vzduchu a snaží se ji lapit…“

Profesor se vrací domů nemocný, s pomatenou myslí.

Žena se tváří, že to nepozoruje, a nutí ho, aby si šel brzy lehnout. Ale sama bdí, sedí u lampy s knihou a sleduje spícího smutným pohledem. Ví, že za svítání se její muž probudí s bolestným výkřikem a začne plakat a zmítat se. Proto před ní na ubruse pod lampou leží předem připravená injekční stříkačka v lihu a ampulka s temně žlutou tekutinou.

Teprve pak ubohá žena, která spojila svůj osud s nemocným mužem, může bez obav usnout. Ivan Nikolajevič po injekci klidně spí až do rána, usmívá se ze spaní a zdají se mu jakési vznešené, šťastné, jí neznámé sny.

Vědce budí ze sna v měsíčné noci pokaždé týž výjev, až žalostně vykřikne. Vidí beznosého kata, který nadskakuje, cosi vyráží chraplavým hlasem a bodne kopím ukřižovaného, pomateného Hestase. Daleko hrozivější než kat je však zlověstný přísvit bouřkového mraku, který se ohlašuje rachotem a hrozí zavalit zemi, jak to bývá při velkých přírodních katastrofách.

Po injekci se všecko kolem mění. Od postele k oknu se prostře měsíční stezka, po ní vystupuje muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou a míří k měsíci. Po jeho boku kráčí mladý člověk v potrhaném chitónu, se znetvořeným obličejem. Horlivě diskutují, rozohňují se a o něčem se domlouvají.

„Ó bohové!“ pronáší muž v bílém plášti a obrací ke svému spo­lečníkovi povýšený obličej. „Taková hnusná poprava! Ale řekni mi,“ a jeho pyšný obličej náhle dostává prosebný výraz, „že to není pravda? Žádná poprava nebyla, viď? Zapřísahám tě, řekni, že ne!“

„Samozřejmě že nebyla,“ odpovídá chraplavě jeho společník, „to se ti jenom zdálo.“

„Můžeš na to přísahat?“ zeptá se muž v plášti úpěnlivě.

„Přísahám!“ stvrzuje mladík a v očích se mu objeví veselé ohníčky.

„Nic víc nežádám!“ vykřikne muž v plášti hlasem ztrhaným od povelů, stoupá stále výš a výš k měsíci a pobízí mladíka. Za nimi důstojně kráčí obrovský pes se špičatýma ušima.

Měsíční paprsek se rozvlní a chrlí vodopády světla na všecky strany. Měsíc kraluje, skotačí a dovádivě šálí. Z měsíční záplavy se vynoří neskutečně krásná žena a vede za ruku k Ivanovi zarostlého neholeného muže, který se bojácně ohlíží. Ivan ho hned poznal. Je to jeho noční host, pacient ze stoosmnáctky. Profesor k němu ve snu vztahuje ruce a ptá se dychtivě:

„Tak to je tedy konec příběhu?“

„Ano, můj učedníku,“ odpovídá noční host a žena přistupuje k Ivanovi:

„Ano, tak to skončilo. Všecko na světě nějak končí… Ukažte, já vás políbím a všecko bude zase dobré…“

Sklání se k Ivanovi, líbá ho na čelo a Ivan ji obejme a zahledí se jí do očí, ale ona se vzdaluje a odchází se svým společníkem k měsíci…

Měsíc běsní, zalévá Ivana světlem a rozstřikuje paprsky na všechny strany. V pokoji propuká měsíční potopa, světlo se čeří, stoupá a zaplavuje postel. Ivan se usmívá ze sna.

Ráno se probouzí mlčenlivý, ale už zcela klidný a zdráv. Jeho rozjitřená paměť se ztiší a až do příštího úplňku už nikdo neruší jeho spánek: ani beznosý Hestasův kat, ani nelítostný pátý prokurátor Judeje, jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.

1929–1940