15 Sen Nikanora Ivanoviče

Není těžké uhodnout, že tlouštík s brunátným obličejem, nový obyvatel stodevatenáctky, nebyl nikdo jiný než Nikanor Ivanovič Bosý.

Pravda, k profesoru Stravinskému se nedostal hned, protože předtím dlel na jiném místě, odkud si zachoval jen matné vzpomínky: utkvěl mu všeho všudy psací stůl, skříň a pohovka.

Když s ním na zmíněném místě zapředli debatu, dělaly se mu z rozrušení a od návalů krve před očima mžitky a celý rozhovor vyzněl podivně a zamotaně, přesně řečeno vůbec nevyzněl.

První otázka, kterou mu položili, byla:

„Jste Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy v domě č. 302b v Sadové ulici?“

Nikanor Ivanovič se hrozivě rozesmál a odpověděl doslova takto:

„Nikanor? Ovšemže se jmenuju Nikanor, jak by ne! Ale jakýpak já jsem předseda, krucinál?“

„Jak to?“ zeptali se s přimhouřenýma očima.

„To máte tak,“ vysvětloval. „Jestliže jsem předseda, měl jsem hnedka uhodnout, že to je ďábel. Ale takhle? Měl rozbité brejle a na sobě hadry – copak mohl dělat nějakýmu cizinci tlumočníka?“

„O kom to mluvíte?“ vyptávali se.

„O Korovjevovi přece! Usadil se u nás v bytě č. 50. Poznamenejte si – Korovjev! Měli byste ho okamžitě zatknout. Pište – schodiště číslo šest! Tam ho najdete.“

„Odkud máte dolary?“ vyzvídali dobrosrdečně.

„Jak je Bůh všemohoucí nade mnou,“ dušoval se Nikanor Ivanovič, „nikdy jsem neměl v ruce cizí peníze. Ani nevím, jak takové valuty vypadají. Pánbůh mě po zásluze trestá za moje hříchy,“ pokračoval procítěně, střídavě si zapínal a rozpínal košili a přitom se křižoval. „Ano, bral jsem, přiznávám. Bral jsem, ale naše, sovětské! Přiděloval jsem byty za úplatu, nezapírám. Náš tajemník Proležněv je taky pěknej syčák! Říkám to na rovinu, že v naší správě sedí samí zloději… Ale cizí valutu – nikdy!“

Na žádost, aby ze sebe nedělal šaška a raději vysvětlil, jak se dostaly dolary do světlíku, Bosý klesl na kolena, sklonil se a otevřel ústa, jako by chtěl spolknout čtverec parkety.

„Jestli si přejete,“ brebentil, „budu jíst třeba parkety, abych vám dokázal, že jsem cizí valuty nebral! Ale Korovjev je zloduch!“

Každá trpělivost má svůj konec, a tak mu od stolu připomněli zvýšeným hlasem, že je na čase mluvit logicky.

Vtom se v kanceláři, kde stála vzpomínaná pohovka, rozlehl divoký řev a náš předseda vyskočil, jako když ho píchne:

„Tamhle! Za skříní! Podívejte, jak se šklebí… A ten skřipec… Chyťte ho! A dejte vykropit místnost!“ ječel jako pominutý. Krve by se na něm nedořezal, jak byl bledý, a třásl se jako osika. Kreslil ve vzduchu kříže, běhal ke dveřím a zpátky, drmolil nějakou modlitbu a nakonec začal plést páté přes deváté.

Ukázalo se, že není schopen rozumné řeči. Odvedli ho do odlehlé místnosti, tam se částečně utišil a jenom se modlil a povzlykával.

Přirozeně, hned zajeli do Sadové a prozkoumali byt č. 50. Ale žádného Korovjeva tam nenašli a nikdo v domě ho neviděl ani neznal. Byt, dříve obývaný nebožtíkem Berliozem a Lotrovem, který odjel do Jalty, byl prázdný a v pracovně klidně visely na skříních neporušené voskové pečeti. S tímhle zjištěním odjeli ze Sadové a zároveň s nimi nic nechápající, zdrcený tajemník domovní správy Proležněv.

Večer odvezli Nikanora Ivanoviče na kliniku ke Stravinskému. Tady natolik vyváděl, až mu museli píchnout injekci podle Stravinského receptu, a teprve po půlnoci ve stodevatenáctce usnul a občas těžce, trpitelsky vzdychal ze spaní.

Postupně se mu ulevilo. Přestal se převracet z boku na bok a sténat, a začal lehce, pravidelně oddechovat, takže ho nechali samotného.

Tehdy se mu zdál sen, k němuž nesporně přispěly dojmy z uplynulého dne. Začalo to tím, jak ho neznámí lidé se zlatými trubkami v rukou slavnostně přivádějí k velkým, naleštěným dveřím. Zde mu jeho společníci zahráli tuš a hned nato zvučný bas odkudsi z nebe vesele zahlaholil:

„Vítáme vás, Nikanore Ivanoviči. Odevzdejte laskavě valuty!“

Nanejvýš udivený předseda nad sebou uviděl černý tlampač.

Pak se, neznámo proč, ocitl v divadelním sále, kde pod zlaceným stropem zářily křišťálové lustry, až oči přecházely, a na stěnách planuly svícny. Všecko zde připomínalo nevelké, ale bohaté divadlo. Bylo tu jeviště, zakryté vínovou sametovou oponou posetou zlatě vyšitými obrovskými desetirublovkami jako hvězdami, dále nápovědní budka, a dokonce i obecenstvo.

Bosého překvapovalo, že publikum tvoří výhradně muži, a navíc samí vousáči. Rovněž bylo nápadné, že v hledišti scházejí křesla a všichni sedí na podlaze, hladké a lesklé jako zrcadlo.

Rozpačitý v tak početné a neznámé společnosti se náš hrdina chvíli nerozhodně ošíval a pak podle všeobecného zvyku usedl se zkříženýma nohama, po turecku, na podlahu mezi zrzavého vousatého valibuka a bledého muže s mohutným plnovousem. Nikdo z přítomných si nového diváka nevšiml.

Vtom se měkce rozezněl zvonek, sál se ponořil do tmy, zvedla se opona a na osvětlené scéně s černým sametovým pozadím stálo křeslo a stolek se zlatým zvonkem.

Ze zákulisí vyšel mladý sympatický herec ve smokinku, hladce vyholený, s vlasy rozčísnutými pěšinkou. Diváci ožili a všechny zraky se obrátily k jevišti. Herec přistoupil k nápovědní budce a zamnul si ruce.

„Tak co, sedíte?“ zeptal se příjemným barytonem a usmál se do sálu.

„Sedíme, sedíme,“ odpověděly mu sborově tenory i basy.

„Hm…,“ pokračoval zamyšleně, „nechápu, že vás to ještě neomr­zelo. Všichni lidé, jak se sluší, se teď pěkně procházejí po ulicích, radují se z jarního sluníčka a tepla, a vy tady dřepíte na zemi v dusném sále! Že by vás natolik zaujal program? Ostatně, proti gustu žádný dišputát,“ zakončil filozoficky.

Pak změnil tón i zabarvení hlasu a vesele, hlasitě oznámil: „Jako první vystoupí v našem pořadu Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy a vedoucí dietní jídelny. Prosím, Nikanore Ivanoviči!…“

Odpověděl mu družný potlesk. Vyjevený Nikanor Ivanovič vytřeštil bulvy. Konferenciér si zastínil rukou oči před světlem rampy a pátral, až našel Bosého mezi diváky, a přátelským posuňkem ho pozval na scénu. Než se předseda vzpamatoval, už stál na jevišti. Zdola i zpředu ho oslňovaly reflektory, až se mu zdálo, že sál i s obecenstvem zmizely v černé propasti.

„Račte, Nikanore Ivanoviči. Jděte nám příkladem,“ spustil srdečně mladý herec, „a odevzdejte valuty.“

Zavládlo ticho. Konečně se Bosý nadechl a tiše prohlásil: „Přísahám při Bobu všemohoucím, že…“

Ale než dořekl, celý sál rozhořčeně zabouřil a on rozpačitě ztichl.

„Pokud jsem vám dobře rozuměl,“ vmísil se konferenciér a účast­ně na něj pohlédl, „hodlal jste se zapřisáhnout božím jménem, že nemáte žádné valuty?“

„Taky že nemám,“ trval na svém Nikanor Ivanovič.

„Hm,“ namítl herec, „a… promiňte mi všetečnou otázku: kde se vzalo těch čtyři sta dolarů ve světlíku na klozetě ve vašem bytě, který obýváte pouze vy a vaše manželka?“

„Někdo je tam nejspíš přičaroval,“ se zjevnou ironií prohodil kdosi v temném sále.

„Správně,“ hájil se nesměle Bosý a obracel se neznámo ke komu, snad k herci, snad do černého sálu. „Podvrhl je sám ďábel – totiž tlumočník v kostkovaném obleku.“

Sál znovu nespokojeně zahučel. Když se všichni utišili, ujal se slova herec:

„Hleďme, jaké Lafontainovy bajky tady musíme vyslechnout! Podvržených čtyři sta dolarů! Vy všichni, co tu sedíte, jste valutoví podvodníci. Ptám se vás jako odborníků: dá se něco takového předpokládat?“

„My nejsme valutoví podvodníci,“ zaprotestovaly jednotlivé ura­žené hlasy, „ale nic podobného se předpokládat nedá.“

„Plně s vámi souhlasím,“ prohlásil energicky konferenciér, „a ptám se: co můžou lidi podvrhnout?“

„Dítě!“ vykřikl kdosi v sále.

„Zcela správně,“ přikývl herec, „dítě, anonymní dopis, leták, pekelný stroj, a bůhvíco ještě, ale nikdo vám nepodvrhne čtyři sta dolarů. Takový idiot na světě neexistuje.“ Poté se obrátil k našemu předsedovi a dodal smutně a vyčítavě:

„Zklamal jste mě, Nikanore Ivanoviči, a já na vás tolik spoléhal. Bohužel, vaše číslo se nevydařilo.“

V sále začali pískat na adresu Bosého.

„Šmelinář je to,“ pokřikovali, „a za takovéhle podfukáře nevinně trpíme!“

„Nenadávejte mu,“ mírnil je konferenciér, „sám bude litovat.“ Upřel na provinilce modré oči plné slz a dodal: „Vraťte se na místo, Nikanore Ivanoviči.“

Pak zacinkal a hlasitě oznámil:

„Přestávka, ničemové!“

Ohromený Nikanor Ivanovič, který se stal nečekaně účinkujícím v jakési estrádě, se zase vzpamatoval až na svém místě na podlaze. Ve snu viděl, jak se celý sál ponořil do tmy a na stěnách vyskočily rudé světelné nápisy: „Odevzdejte valuty!“ Po chvíli se znovu otevřela opona a konferenciér vybídl dalšího:

„Prosím Sergeje Žerardoviče Dunčila, aby přišel na scénu.“

Dunčil byl asi padesátiletý muž důstojného, ale silně zanedbaného zevnějšku.

„Sergeji Žerardoviči,“ oslovil ho herec, „sedíte tu už dobře půldruhého měsíce, a přitom tvrdošíjně odmítáte odevzdat zbylé valuty, ačkoli je nepotřebujete, zatímco náš stát je potřebuje. Stavíte se na zadní. Jako inteligentní člověk všechno chápete, a přesto mi nechcete vyjít vstříc.“

„Bohužel, nemůžu pro vás nic udělat, protože už žádné valuty nemám,“ odporoval klidně Dunčil.

„A nemáte alespoň brilianty?“ vyzvídal konferenciér.

„Ani brilianty.“

Herec sklonil hlavu, chvíli přemýšlel a pak tleskl do dlaní. Ze zákulisí vyšla dáma středních let oblečená podle poslední módy, to znamená v kabátu bez límce a v miniaturním kloboučku. Vypadala vyplašeně. Dunčil na ni pohlédl, aniž hnul brvou.

„Kdo je ta dáma?“ vyptával se herec.

„To je moje žena,“ odpověděl důstojně Dunčil a s odporem se zadíval na ženinu dlouhou šíji.

„Promiňte, že jsme vás obtěžovali, madam Dunčilová,“ obrátil se k ní konferenciér, „ale rádi bychom se vás na něco zeptali: má váš manžel ještě nějaké valuty?“

„Tenkrát všecko odevzdal,“ ujišťovala vzrušeně dáma.

„Výborně,“ navázal herec, „když to tvrdíte, tak to bude jistě pravda. Jestliže Sergej Žerardovič všecko odevzdal, musíme se s ním rozloučit, co naplat! Jak je libo, můžete odejít, Sergeji Žerardoviči,“ a blahosklonně mu pokynul.

Dunčil s bohorovným klidem zamířil do zákulisí.

„Okamžik!“ zastavil ho konferenciér, „jestli dovolíte, předvedu vám na rozloučenou ještě jedno číslo z našeho programu,“ a znovu zatleskal.

Nato se rozhrnula zadní černá opona a vešla mladá krásná žena v plesové toaletě. V rukou nesla zlatý podnos a na něm ležel tlustý svazek bankovek, převázaný stuhou od bonbónů, a dále briliantový náhrdelník, který metal modravé, žluté a rudé záblesky.

Dunčil ucouvl o krok a smrtelně zbledl. Obecenstvo strnulo.

„Osmnáct tisíc dolarů a náhrdelník v hodnotě čtyřicet tisíc ve zlatě,“ ohlásil slavnostně herec. „To všechno ukrýval Sergej Žerardovič v Charkově u své milenky Idy Herkulanovny Vorsové, kterou máme to potěšení vám představit a která nám laskavě pomohla odhalit tento drahocenný a v rukou jednotlivce nevyužitý poklad. Tisíceré díky, Ido Herkulanovno.“

Kráska se usmála, až jí bělostné zuby zasvítily, a její husté řasy se zachvěly.

„Pod vaší důstojnou maskou,“ obrátil se konferenciér k Dunčilovi, „se skrývá kořistnický dravec a neuvěřitelný lhář a podvodník. Za půldruhého měsíce, co jste tady, jste všecky umořil svou tvrdohlavostí. Seberte se a běžte domů, a budiž vám peklo, které vám připraví vaše žena, spravedlivou odplatou.“

Dunčil se zapotácel a byl by upadl, kdyby ho nepodepřely čísi soucitné ruce. Vtom opona zahalila scénu.

Sálem zaburácel potlesk, až se Nikanoru Ivanoviči zdálo, že v lustrech poskočily žárovky. Když se opona otevřela, na scéně zbyl už jen konferenciér. Pokynem zarazil další salvu potlesku, uklonil se a řekl:

„V osobě Dunčila vystoupil v našem programu typický osel. Už včera jsem měl tu čest prohlásit, že zatajovat valuty je hotový nesmysl. Nikdo je nemůže v žádném případě použít, za to vám ručím. Vezměte si třeba Dunčila. Bere krásný plat a nemusí si nic odpírat. Má přepychový byt, ženu a půvabnou milenku. A ještě mu to nestačí! Místo aby žil klidně a tiše, bez všelijakých nepříjemností a odevzdal valuty i šperky, dosáhl ten hrabivý tupec toho, že byl přede všemi veřejně odhalen a nádavkem bude mít obrovský rodinný malér. A proto, kdo si přeje odevzdat valuty? Nikdo? Tak tedy v příštím čísle našeho pořadu uvidíte populárního mimořádně talentovaného herce Savu Potapoviče Kurolesova, kterého jsme speciálně pozvali, aby nám přednesl úryvky z Puškinova Skoupého rytíře.“

Slíbený Kurolesov se brzy nato objevil na scéně. Byl to statný, bezvadně vyholený muž ve fraku a bílé vázance. Bez jakéhokoliv úvodu nasadil zachmuřený výraz, svraštil obočí a spustil teatrálně, s pohledem upřeným na zlatý zvonek:

Jak mladý hejsek na schůzku se třese,
když uvidí svou zrádnou milostenku…

Kurolesov na sebe prozradil mnoho nepěkných věcí. Bosý na vlastní uši slyšel, jak přiznal, že jakási nešťastná plačící vdova před ním klečela v dešti, ale jeho kamenné srdce se neobměkčilo.

Náš předseda do této chvíle neznal ani jediné Puškinovo dílo, ale Puškina samého znal dobře, protože několikrát denně pronášel věty jako: „A nájemné zaplatí Puškin?“ či „Žárovku na schodech odšrouboval Puškin?“ nebo „Topení asi podle vás koupí Puškin?“

Teď, když se konečně s jedním z jeho děl seznámil, posmutněl, v duchu si představoval ženu, jak klečí se sirotky v dešti, a mimoděk usoudil s odporem: Že je ale ten Kurolesov pěknej rošťák!

Ten mezitím neustále zvyšoval hlas a pořád se jen kál. Našeho hrdinu definitivně zmátlo, když z ničeho nic oslovil někoho, kdo nebyl na scéně, a za nepřítomného sám sobě odpovídal a nazýval se tu vladařem, tu baronem, tu otcem a hned zase synem: chvílemi si tykal, chvílemi vykal.

Nikanor Ivanovič z toho všeho pochopil jedno: že herec zašel bídnou smrtí. S výkřikem: „Klíče! Moje klíče!“ se svezl na podlahu, chvíli sebou mrskal, chroptěl a opatrně si strhával kravatu.

Pak nebožtík vstal, oprášil si kalhoty, uklonil se a se strojeným úsměvem se vzdálil za neslaného nemastného potlesku. Konferenciér ohlašoval:

„Vyslechli jsme Skoupého rytíře ve skvělém podání Savy Potapoviče. Náš rytíř doufal, že se k němu seběhnou dovádivé nymfy a že bude pít plnými doušky z číše života. Ale jak vidíte, nic podobného se nestalo. Žádné nymfy k němu nezavítaly, múzy mu nepřinesly dary a on sám nepostavil paláce, ale naopak bídně skončil – vem ho čert – zkrátka klepla ho mrtvice, zrovna když seděl na truhle s valutami a drahokamy. Upozorňuji vás, že vy všichni skončíte podobně, ne-li hůř, jestliže neodevzdáte valuty!“

Není známo, zda pod dojmem Puškinovy poezie nebo konferenciérových věcných slov najednou v sále pípl nesmělý tenor:

„Já se hlásím.“

„Prosím, račte na jeviště,“ pobízel ho zdvořile herec a hledal očima ve ztemnělém sále.

Na scénu vystoupil maličký blondýn: jeho tvář prozrazovala, že se dobré tři neděle neholil.

„Promiňte, vaše jméno?“ informoval se konferenciér.

„Nikolaj Kanavkin,“ hlesl stydlivě příchozí.

„Těší mě, občane Kanavkine. Tak co nám pěkného povíte?“

„Odevzdám valuty,“ zašeptal Kanavkin. „Tisíc dolarů a dvacet zlatých desetirublovek.“

„Bravo! To je všecko, co máte?“

Při těch slovech si Kanavkina pátravě změřil a Bosý měl pocit, že z hercových očí vyzařují rentgenové paprsky, které prosvěcují Kanavkina skrz naskrz.

V sále nikdo ani nedýchal.

„Věřím vám!“ zvolal nakonec konferenciér a uhasil svůj pohled. „Věřím! Tyhle oči nelžou! Kolikrát jsem vám říkal, že vaše hlavní chyba spočívá v tom, že nedoceňujete význam lidských očí. Rozumějte, jazyk může zatajit pravdu, ale oči nikdy! Někdo vás zaskočí nějakou otázkou a vy se pohotově ovládnete a víte, jak máte odpovědět, abyste zatajili pravdu. Vypovídáte naprosto přesvědčivě a nedáte na sobě nic znát, jenomže – ouvej! – pravda vyplašená otázkou se na okamžik přestěhuje z nejtajnějších záhybů vaší duše do očí, a je konec! Oči vás prozradí a jste v pasti!“

Po tomto proslovu, předneseném s velkým zápalem, se herec vlídně obrátil ke Kanavkinovi:

„Kde je máte schované?“

„U mé tety Prachovnicové, na Prečistěnce.“

„Á! Počkat… to myslíte Klavdii Iljiničnu?“

„Ano.“

„Jak by ne, jak by ne! Taková malá vilka? A k tomu naproti zahrádka? A kampak jste je strčil?“

„Do sklepa do bedničky od sušenek.“

Konferenciér spráskl ruce.

„Viděli jste někdy něco podobného?“ vykřikl rozhořčeně, „tam vám přece zplesniví a zvlhnou! Copak se dají takovým lidem svěřit valuty? Co vy na to? Jako děti, namouduši!“

Kanavkinovi došlo, že něco pokazil, a provinile sklopil kadeřavou hlavu.

„Peníze,“ pokračoval herec, „mají být uloženy ve státní bance, ve zvláštních suchých a bedlivě střežených místnostech, a už vůbec ne v tetiččině sklepě, kde je mimochodem mohou znehodnotit krysy! Vážné, styďte se, Kanavkine, jste přece dospělý člověk!“

Viník rozpaky nevěděl, co si má počít, a jenom bezradně žmoulal cíp svého sáčka.

„No dobrá,“ obměkčil se přísný soudce, „co tam, to tam…,“ a náhle zaútočil nečekaně: „A vůbec… abychom to vzali při jednom a nehnali zbytečně vůz… Tetička si přece nechala něco pod palcem, ne?“

Kanavkin, který nečekal takový obrat, sebou škubl a v hledišti se rozhostilo hrobové ticho.

„Ach Kanavkine,“ zavyčítal jemně konferenciér, „a já ho ještě pochválil! Takhle nás vodit za nos. To je nesmysl, Kanavkine. Před chvilkou jsem se zmínil o očích. Z vašeho pohledu čtu jasně, že teta na sebe pamatovala.“

„Taky že pamatovala!“ přiznal hrdinně Kanavkin.

„Bravo!“ zvolal konferenciér.

„Bravo!“ zavřeštěl sál.

Když všechno utichlo, herec Kanavkinovi blahopřál, stiskl mu ruku a navrhoval, že ho dá odvézt domů. Současně požádal kohosi v zákulisí, aby týmž vozem zajel k tetičce a poprosil ji, aby laskavě ihned navštívila představení v dámském divadle.

„Ještě poslední otázka: nesvěřila vám teta náhodou, kde scho­vává valuty?“ vyzvídal neúnavný konferenciér a blahosklonně nabídl Kanavkinovi cigaretu a hořící zápalku. Ten si připálil a nějak smutně se usmál.

„Nepochybuji o tom,“ pokračoval s povzdechem herec, „že ta stará držgrešle neprozradí ani ďáblovi, natož vlastnímu synovci, kde má ulité peníze! No co se dá dělat, my už se pokusíme probudit v ní lidské city. Kdoví, třeba ještě nepopraskaly všechny něžné struny v její lichvářské duši. Mnoho štěstí, Kanavkine!“

A šťastný Kanavkin odjel. Herec se pak zeptal, netouží-li ještě někdo odevzdat valuty, ale nikdo se neozval.

„Jste podivíni, namouduši!“ utrousil nakonec, pokrčil rameny a zmizel za oponou.

Světla pohasla, chvíli byla tma a vtom z dálky zazněl nervní tenor:

„Tam hroudy zlata leží, jež mi náležejí…“

Dvakrát za sebou následoval tlumený potlesk.

„To v dámském divadle některá panička odevzdává valuty,“ vyhrkl nečekaně zrzavý vousáč, který seděl vedle Nikanora Ivanoviče. A povzdychl si: „Jo, kdyby nebylo těch hus! Mám, kamaráde, v Lianozově miliónové husy… Bojím se, že beze mě chcípnou. Husa je bojovnej pták a přitom křehkej, potřebuje ošetření… Kdyby nebylo těch hus! Puškinem mě nikdo neoblafne…“ A znovu zavzdychal.

Vtom se sál jasně rozzářil a ze všech stran se nahrnuli dovnitř kuchaři v bílých čepicích a se sběračkami v rukou. Kuchtíci přivlekli kotel polévky a koš s nakrájeným černým chlebem. Diváci ožili. Veselí kuchaři se proplétali mezi divadelními fanoušky, nalévali polévku do misek a rozdávali chléb.

„Jen si dejte, hoši,“ volali, „a pak hezky odevzdejte valuty! Co byste tu zbytečně tvrdli? Že se vám chce žrát tuhle šlichtu! Doma byste si pořádně přihnuli a vůbec si dávali do nosu!“

„Proč ty ses tu vlastně usadil, tatíku?“ vyptával se nenuceně Bosého tlouštík kuchař s brunátným krkem a podával mu misku, kde v řídké tekutině plaval opuštěný kapustový list.

„Nemám a hotovo!“ vykřikl hrozivě Nikanor Ivanovič. „Žádné valuty nemám, chápeš?“

„Že nemáš?“ zaduněl kuchařův výhružný bas, „že nemáš?“ opakoval příjemný ženský hlas. „Nemáš, nemáš,“ zabručel nakonec smířlivě a proměnil se v Praskovju Fjodorovnu.

Mateřsky třásla za rameno našeho pacienta, který hekal ze spaní. Kuchaři se rázem rozplynuli, divadlo s oponou se kamsi propadlo a Nikanor Ivanovič v slzách rozeznal nemocniční pokoj a dva muže v bílých pláštích. Nebyli to dotěrní kuchaři, kteří vnucovali lidem svoje rady, ale lékaři a s nimi Praskovja Fjodorovna, která držela v ruce místo misky talířek s připravenou injekční stříkačkou, pokrytý gázou.

„Co je to za pořádek,“ stěžoval si trpce Bosý, zatímco mu píchali injekci, „když nemám, tak nemám! Ať jim odevzdá valuty Puškin! Nemám a hotovo!“

„Dobrá, dobrá,“ chlácholila ho dobromyslná Praskovja Fjodorovna, „kde nic není, ani smrt nebere.“

Nemocnému se po injekci ulevilo a usnul tvrdým bezesným spánkem.

Ale jeho výkřiky vyvolaly neklid ve stodvacítce, kde se pacient probudil a začal hledat svou hlavu. Rovněž ve stoosmnáctce zneklidněl neznámý Mistr, se založenýma rukama teskně pozoroval měsíc a vzpomínal na bolestnou podzimní noc, poslední v jeho životě, pruh světla pode dveřmi v jeho sklepním bytě a rozpuštěné ženské vlasy.

Ze stoosmnáctky se vzrušení přeneslo po balkóně k Ivanovi, který se s pláčem probudil.

Ale lékaři brzy uklidnili vyšinuté pacienty, takže všichni postupně usínali. Nejdéle to trvalo Ivanovi. Spánek ho přemohl, až když nad řekou svítalo. Po léku, který se mu rozlil po celém těle, ho zaplavila uklidňující vlna. Cítil se lehký jako pírko a hlava se propadala do slastné dřímoty jako pod teplými závany větru. Poslední, co vnímal, bylo ptačí štěbetání v lese před úsvitem. Ale i to utichlo a Ivan ve snu viděl, jak už se slunce sklání nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků…