12 Černá magie a jak byla odhalena

Pidimuž v děravé žluté buřince a s malinovým bambulovitým nosem, oblečený v kostkovaných kalhotách a lakýrkách, vyjel na scénu Varieté na obyčejném kole. Za zvuků foxtrotu opsal kruh a pak spustil vítězoslavný pokřik, až se kolo zvedlo na zadní. Pokračoval v jízdě pouze na zadním kole, pak se překulil vzhůru nohama a povedlo se mu v jízdě odšroubovat přední kolo a poslat ho za kulisy. Dál se projížděl na zadním kole a šlapal rukama.

Na vysoké kovové tyči s jedním kolem a se sedlem na vrcholu vjela na scénu plnoštíhlá blondýnka v trikotu a sukni poseté stříbrnými hvězdami a začala kroužit kolem dokola. Při každém setkání na ni mrňous přátelsky pokřikoval a nohou smekal svou buřinku.

Nakonec se přiřítil asi osmiletý chlapec se stařeckým obličejem a začal šmejdit mezi dospělými na miniaturní dvoukolce, opatřené obrovskou automobilovou houkačkou.

Parta vykouzlila několik smyček za zneklidňujícího víření bubnu v orchestru, dojela až na kraj scény a diváci v prvních řadách zděšeně vypískli a uhýbali, protože to vypadalo, že trojice s koly spadne do orchestru.

V okamžiku, kdy hrozilo, že přední kola sklouznou do propasti rovnou na hlavy hudebníků, kola zastavila, cyklisté s hlasitým výkřikem „ela hop!“ seskočili ze svých strojů a ukláněli se. Blondýnka přitom vysílala do obecenstva vzdušné polibky a hošík zatroubil směšný signál na svou pronikavou houkačku.

Zabouřil hromový potlesk, až se divadlo otřásalo, modrá opona postupovala z obou stran, až zakryla cyklisty, zelený světelný nápis „Východ“ u dveří pohasl a v pavučině visutých hrazd pod kupolí se rozzářily bílé koule, podobné slunci. Začala přestávka před závěrečnou částí programu.

Jediný, koho ani za mák nezajímaly divy cyklistické techniky rodiny Giuliových, byl Grigorij Danilovič Rimský. Seděl opuštěn ve své kanceláři, kousal se do tenkých rtů a po tváři mu občas projela křeč. Záhadně zmizelého Lotrova následoval nečekaně Varenucha.

Rimský věděl, kam měl administrátor namířeno, ale že odešel… a nevrátil se! Krčil rameny a šeptal si sám pro sebe:

„Za co?!“

Divná věc: pro tak energického člověka jako Rimský bylo ze všeho nejjednodušší zavolat na příslušná místa, kam odešel Varenucha, a vypátrat, co se s ním stalo. A přece nebyl do deseti hodin večer s to se k něčemu podobnému odhodlat.

V deset s největším sebezapřením konečně zvedl sluchátko a zjistil, že telefon je hluchý. Posílkář hlásil, že i ostatní přístroje v budově jsou porouchané. Tenhle nepříjemný, nicméně dosti běžný fakt ředitele definitivně zdrtil a zároveň potěšil: odpadla nutnost kamkoliv volat.

V okamžiku, kdy mu nad hlavou zablikalo červené světlo, hlásající začátek přestávky, vešel posílkář a oznámil, že přijel cizí umělec. Ředitel sebou neznámo proč škubl a zamračený jako nebe před bouřkou zamířil do zákulisí, aby hosta uvítal, protože v divadle nebyl nikdo, kdo by se téhle povinnosti zhostil.

Do velké šatny z chodby, kde se rozdrnčely signální zvonky, pod nejrůznějšími záminkami nakukovali zvědavci. Byli tu kouzelníci v pestrých hávech a turbanech, bruslař v bílé pletené bundě, vypravěč bledý od pudru a maskér.

Cizí kapacita překvapila všechny nezvykle dlouhým frakem dokonalého střihu a černou škraboškou, která zakrývala polovinu obličeje. Největší údiv vzbuzovali dva průvodci černého mága: dlouhán v kostkovaném obleku, s rozbitým skřipcem, a černý vypasený kocour, který vhupkal do šatny po zadních, uvelebil se jakoby nic na pohovce a mžoural na nekryté maskérské lampy.

Rimský se zatvářil kysele a zle, jako vždy, když se pokoušel o úsměv, a naklonil se k nemluvnému mágovi, který seděl vedle kocoura na pohovce. K podání rukou nedošlo. Mezitím se kostkovaný dlouhán drze představil jako mágův asistent. Tato okolnost Rimského překvapila, a dodejme, že nepříjemně: ve smlouvě nebylo ani zmínky o nějakém asistentovi.

Nuceně a suše se zeptal nečekaného pomocníka, kde má umělec potřebnou aparaturu.

„Milý pane řediteli, poklade náš drahocenný,“ zaskřehotal kostkovaný, „svou aparaturu nosíme pořád s sebou, tady je: Ein, zwei, drei,“ dodal, zašermoval mu před očima zlodějskými prsty a hbitě vytáhl kocourovi za uchem zlaté hodinky s řetízkem, které Rimský nosil v kapsičce u vesty, pod zapnutým sakem, a řetízek měl prostrčený v knoflíkové dírce.

Grigorij Danilovič se bezděčně chytil za břicho, přítomní vyjekli a maskér, který nakukoval do dveří, pochvalně hekl.

„To jsou vaše hodinky? Prosím, račte,“ prohodil mágův asistent s důvěrným úsměvem a podával na špinavé dlani rozpačitému řediteli jeho majetek.

„S takovým bych si nesed do tramvaje,“ zašeptal vesele vypravěč maskérovi.

Kocour předvedl ještě senzačnější kousek, než byl trik s hodinkami. Nečekaně seskočil z pohovky, došel na zadních k toaletnímu stolku, přední packou vytáhl zátku z karafy, nalil do sklenice vodu, napil se, znovu karafu zazátkoval a hadříkem, jaký se užívá při líčení, si utřel vousy.

Tentokrát nikdo ani nehlesl, jen všichni otevřeli ústa a maskér šeptl nadšeně:

„To je panečku třída.“

Vtom se ozvalo třetí poplašné zvonění a všichni se vyhrnuli z šatny v očekávání zajímavého čísla.

Brzy nato v hledišti zhasla světla, rozzářila se rampa a vrhla záblesk na spodní okraj opony, a v její osvětlené škvíře se objevil pečlivě vyholený plnoštíhlý muž s dětským úsměvem, v pomačkaném fraku a ne zrovna nejčistší košili. Byl to konferenciér Žorž Bengálský, známý po celé Moskvě.

„Tak tedy, milí diváci,“ spustil s kojeneckým úsměvem, „za chvilku se vám představí…“ – vtom se zarazil a pokračoval jiným tónem: „Vidím, že obecenstva před závěrečnou částí programu ještě přibylo. Sešlo se tu dnes půl města! Onehdy potkám přítele a ptám se ho: Proč k nám nepřijdeš? Včera u nás bylo půl města. – A on povídá: Já bydlím v té druhé polovině!“ Bengálský se odmlčel a čekal, že se zvedne vlna smíchu, ale nikdo se nesmál, a proto pokračoval: „Dnes se vám představí známý zahraniční umělec monsieur Woland, který provede seanci černé magie. Samozřejmě, my všichni dobře víme,“ a vševědoucně se usmál, „že černá magie ve skutečnosti neexistuje a že to je pouhá pověra. Prostě maestro Woland virtuózně ovládá techniku kouzel, jak se sami přesvědčíte v nejzajímavějším oddílu představení, kde hodlá tuto techniku odhalit. A protože my všichni jako jeden muž jsme pro techniku i pro její odhalení, požádáme pana Wolanda…“

Po tomhle výlevu Bengálský sepjatýma rukama přátelsky zamával do skuliny a opona se s tichým šelestem otevřela.

Příchod mága s dlouhým asistentem a kocourem, který vyšel důstojně na scénu po zadních, se obecenstvu obrovsky líbil.

„Křeslo,“ poroučel tiše Woland a vtom už stálo na jevišti křeslo; nikdo nevěděl, odkud se vzalo. Mág usedl.

„Pověz mně, milý Fagote,“ otázal se kostkovaného poskoka, který se jmenoval zřejmě ještě jinak než Korovjev, „Moskvané se nejspíš hodně změnili, viď?“

Přitom pohlédl na ztichlé obecenstvo, překvapené ze vzduchu přilétlým křeslem.

„Ano, maestro,“ odpověděl přidušeně Fagot-Korovjev.

„Máš pravdu. Lidé se výrazně změnili… myslím na první pohled… jako ostatně i samo město… nechci tu mluvit o módě, to je evidentní, ale objevily se ty… jak se jen… tramvaje, automobily…“

„Autobusy,“ napovídal úslužně Fagot.

Obecenstvo doslovně hltalo každé slovo v domnění, že to je předehra k magickým pokusům. V zákulisí se tísnili domácí varietní umělci i technikáři a mezi nimi jste mohli zahlédnout nervózní bledý obličej Rimského.

Bengálský, který stál stranou na předscéně, projevoval zjevné rozpaky. Sotva znatelně zvedl obočí, využil pauzy a pronesl:

„Zahraniční umělec přiznává, že je nadšen Moskvou, která technicky vyspěla, a zároveň Moskvany,“ přitom vyslal dva úsměvy do obecenstva, jeden do parteru, druhý na galerii.

Woland, Fagot i kocour po něm otočili hlavy.

„Vyjádřil jsem snad nadšení?“ tázal se mág Fagota.

„Nikoliv, maestro, žádné nadšení jste nevyjadřoval.“

„Tak co to ten člověk žvaní?“

„Jednoduše lže!“ prohlásil hlasitě na celé divadlo kostkovaný, obrátil se k Bengálskému a dodal: „Blahopřeju, pane Prášile.“

Galerie vyprskla smíchem a konferenciér sebou škubl a vykulil oči.

„Mě samozřejmě ani tolik nezajímají autobusy, telefony a ostatní…“

„Technické vymoženosti,“ napovídal kostkovaný.

„Správně, díky,“ pokračoval zvolna Woland hlubokým hlasem, „spíš mě zajímá důležitější problém: změnili se Moskvané uvnitř?“

„Ano, to je ze všeho nejpodstatnější, maestro.“

V zákulisí si začali vyměňovat pohledy a krčili rameny. Bengálský stál rudý jako rak a Rimský smrtelně zbledl. Jako by uhádl stoupající neklid, mág uzavřel debatu slovy:

„Zapovídali jsme se, drahý Fagote. Obecenstvo se začíná nudit. Předveď nám pro začátek něco jednoduchého.“

Sál si ulehčeně oddechl. Fagot a kocour se rozestavili po obou stranách rampy. Fagot luskl prsty, furiantsky vykřikl: „Tři, čtyři!“, zachytil ze vzduchu sadu karet, zamíchal a poslal jak na běžícím pásu kocourovi, a ten mu je obratem vrátil. Lesklý had se vymrštil, Fagot otevřel ústa jako pískle a celou sadu, kartu za kartou, spolykal. Pak se kocour uklonil, zašoupal pravou zadní tlapou a obecenstvo ho odměnilo bouřlivým potleskem.

„Třída, třída!“ volali nadšeně v zákulisí.

Fagot ukázal prstem do přízemí a sdělil:

„Naše sada karet se v současné chvíli, vážení, nachází v sedmé řadě u občana Parčevského. Leží mezi třírublovkou a soudní obsílkou, vyzývající k urychlenému zaplacení alimentů občance Zelkovové.“

V hledišti to zašumělo, lidé vstávali a nakonec jakýsi muž, který se skutečně jmenoval Parčevský, překvapením rudý až do kořínků vlasů, vytáhl z náprsní tašky sadu karet a začal s ní bezradně mávat ve vzduchu.

„Nechte si ji na památku!“ zvolal Fagot. „Nadarmo jste včera u večeře neprohlásil, že nebýt pokeru, byl by pro vás život v Moskvě nesnesitelný.“

„Starý trik!“ ozvalo se z galerie. „Ten chlap z přízemí patří do jejich party.“

„Myslíte?“ zamečel Fagot a zamžoural na galerii. „V tom případě do ní patříte i vy, protože máte v kapse karty.“

Na galerii vypuklo pozdvižení a radostný hlas oznamoval:

„Správně! Má je tady… Počkat! To jsou peníze!“

Diváci z přízemí si div nevykroutili krky. Na galerii jistý nic zlého netušící občan objevil v kapse balíček přelepený páskou jako v bance, s nápisem „Jeden tisíc rublů“. Sousedi na něj útočili a on jen nevěřícně trhal nehtem pásku, aby se přesvědčil, jsou-li to pravé peníze, nebo jen vykouzlené.

„Namouduši, pravé ruble!“ hlaholili radostně na galerii.

„Zahrajte si se mnou taky takovými kartami,“ požádal vesele nějaký tlouštík, který seděl uprostřed v přízemí.

„Avec plaisir!“ souhlasil Fagot. „Ale proč jenom s vámi? Všichni se jistě rádi zúčastní!“ A zavelel: „Prosím, dívejte se nahoru! Raz!“ Najednou držel v ruce pistoli. Na „Dva!“ zamířil vzhůru. „Tři!“ Blesk, bác! třeskla rána, a to už se od stropu snášely bílé papírky a proplétaly se mezi visutými hrazdami.

Vířily, unášené do stran, zasypaly galerii, zalétly do orchestru a na scénu. Za několik vteřin zesílený déšť bankovek dopadl na křesla a diváci je lovili.

Zvedly se stovky rukou, lidé zkoumali bankovky proti osvětlené scéně a zjistili, že jsou na nich příslušné nefalšované vodotisky. Ani čich nenechával nikoho na pochybách. Byla to nenapodobitelná, lákavá vůně čerstvě natištěných peněz. Obecenstvo zachvátila radost, kterou později vystřídal údiv. Ze všech stran zaznívalo slovo „ruble“, ozývaly se výkřiky a veselý smích. Někteří diváci už prolézali uličkou a šátrali pod sedadly. Jiní stáli na křeslech a snažili se v letu zachytit neposedné, rozmarné papírky. Milicionáři se tvářili rozpačitě a artisté nenuceně vykukovali ze zákulisí.

Z lóží se ozvalo: „Necháš ji! Ta je moje, letěla ke mně!“ a jiný hlas odpovídal: „Nestrkej se, nebo do tebe taky strčím!“ Vtom něco plesklo. Vzápětí se objevila v lóži milicionářská helma a kohosi vyváděli.

Rozruch se šířil jako lavina a nikdo neví, jak by to všecko skončilo, kdyby Fagot jediným fouknutím nezastavil průtrž bankovek.

Dva mladíci na sebe významně, čtverácky zamrkali, opustili svá místa a zamířili rovnou do bufetu. V divadle to hučelo jako v úle a všem divákům svítily žádostivě oči. Vážně, kdoví, jak by se to všechno vyvinulo, kdyby se Bengálský neodhodlal probudit z nečinnosti. Snažil se maximálně ovládnout, ze zvyku si zamnul ruce a spustil co nejhalasněji: „Vidíte, přátelé, právě jsme byli svědky takzvané davové hypnózy. Přísně vědecký pokus, který nejlíp ze všeho dokazuje, že v magii neexistují žádná kouzla. Požádáme teď maestra Wolanda, aby nám je odhalil. Brzy poznáte, jak tyto zdánlivé bankovky zmizí stejně nečekaně, jako se objevily.“

Zatleskal, ale nikdo se k němu nepřidal. Na rtech mu přitom hrál sebejistý úsměv, ale v očích se chvěla nejistota, spíš vyjadřovaly úpěnlivou prosbu.

Obecenstvu se jeho řeč nelíbila. Zavládlo naprosté ticho, které přerušil kostkovaný:

„Znovu jste byli svědky takzvaného lhaní,“ rozlehl se po sále jeho mečivý tenor, „ty bankovky jsou pravé, občané.“

„Bravo!“ vyštěkl nahoře neznámý bas.

„Mimochodem, tenhle,“ a Fagot ukázal na Bengálského, „už mně leze na nervy. Pořád se cpe někam, kam ho nezvou, a kazí představení. Co s ním uděláme?“

„Utrhněte mu hlavu!“ vykřikl kdosi krvelačně na galerii.

„Cože, co to říkáte?“ reagoval hbitě kostkovaný na nepřístojný návrh. „Utrhnout mu hlavu? To je nápad! Kňoure!“ zvolal na kocoura. „Ein, zwei, drei! Čiň se!“

Stalo se něco nevídaného. Černý kocour naježil srst a hrozivě zamňoukal. Pak se stočil do klubíčka a jako panter skočil přímo Bengálskému na prsa a odtud na hlavu. Silnými tlapami se zaryl konferenciérovi do vypelichané kštice a nenávistně vrčel. Nakonec divoce zavyl a dvěma pohyby odtrhl nešťastníkovi hlavu od mohutného krku.

Dva a půl tisíce lidí v divadle vyjeklo hrůzou. Ze zpřetrhaných krčních tepen vystříkla proudem krev a zalila náprsenku i frak. Bezhlavý trup nesmyslně hrábl nohou a svezl se na podlahu. V sále se ozvaly hysterické výkřiky žen. Kocour podal hlavu Fagotovi, ten ji popadl za vlasy a ukázal obecenstvu. Hlava zoufale vykřikla na celé divadlo:

„Lékaře!“

„Budeš ještě takhle nemožně žvanit?“ zeptal se výhružně kostkovaný plačící hlavy.

„Nebudu,“ zachroptěla hlava.

„Proboha, netrapte ho!“ zaúpěl z lóže ženský hlas, až překřičel hluk. Mág vzhlédl k lóži.

„Tak co, přátelé, máme mu odpustit?“ vyzvídal Fagot, obrácen k obecenstvu.

„Odpustit, odpustit!“ žadonily nejprve ojedinělé, převážně ženské hlasy. Později se slily do jediného chóru s mužskými. „Co poroučíte, maestro?“ zeptal se Fagot maskovaného.

„Nu což,“ odpověděl Woland zamyšleně, „lidé jsou lidé… Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky… Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní… to ano… ale i milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce… Jsou to obyčejní lidé… Mimochodem připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém…,“ a dodal hlasitě:

„Nasaďte mu hlavu zpátky na ramena.“

Kocour pečlivě zacílil a hlava dosedla přesně na svoje místo, jako by se nikdy od těla neodloučila. A hlavně, na krku nezůstala jediná jizva. Pak kocour tlapami oprášil konferenciérův frak i náprsenku a krvavé skvrny zmizely. Fagot pomohl sedícímu vstát, zasunul mu do fraku svazek bankovek a vyprovodil ho ze scény se slovy:

„Jděte, bez vás je to veselejší!“

Bengálský se nepříčetně rozhlížel a dopotácel se k požárnickému můstku; tam se mu udělalo špatně. Zoufale vykřikoval: „Moje hlava, moje hlava!“

Seběhli se k němu, mezi nimi Rimský. Konferenciér plakal, lovil rukama cosi ve vzduchu a mumlal:

„Dejte sem mou hlavu, vraťte mi mou hlavu… Byt si vezměte, obrazy jakbysmet, jenom hlavu mi vraťte!“

Posílkář běžel pro lékaře. Nemocného se pokoušeli uložit na pohovku v šatně, ale zuřivě se vzpíral. Nakonec museli povolat záchranku. Když nešťastného konferenciéra odvezli, Rimský utíkal zpátky na scénu a viděl, že se tu dějí nové divy. Dodejme, že právě v tu chvíli nebo o něco málo dřív mág se svým vyrudlým křeslem zmizel, aniž to obecenstvo, zaujaté Fagotovými kousky, zpozorovalo.

Kostkovaný vyprovodil postiženého a oznámil divákům:

„Tak, a teď, když jsme se toho otravy zbavili, si můžem otevřít módní salón!“

Polovina scény se okamžitě pokryla perskými koberci, kde se vzala tu se vzala obrovská zrcadla, osvětlená ze stran nazelenalými trubičkami, mezi nimi se objevily vitríny a v nich radostně ohromení diváci zahlédli pařížské toalety nejrůznějších barev a střihů. To byly jedny vitríny. V jiných vévodily stovky dámských klobouků s péry i bez nich, s přezkami i bez přezek, a k tomu stovky střevíců – černých, bílých, žlutých, kožených, atlasových, semišových, s řetízky i kamínky. Dále tu ležely flakóny s voňavkami, hory kabelek z antilopí kůže, semišových, hedvábných, a mezi nimi hromady zlatých tepaných podlouhlých pouzder na rtěnky.

Jakoby mávnutím kouzelného proutku stanula na scéně zrzavá dívka v černé toaletě, dokonale krásná, kdyby nebylo ošklivého šrámu na šíji. Přistoupila k vitrínám a pobízivě se usmála.

Fagot s medovým úsměvem ohlásil, že firma naprosto bezplatně provádí výměnu starých dámských šatů a bot za pařížské modely a pařížskou obuv. Totéž dodal o kabelkách a ostatním vystavovaném zboží.

Kocour šoupal zadní tlapou a přední současně dělal posuňky, připomínající pohyby vrátného ve chvíli, kdy otvírá dveře. Dívka poněkud chraplavě, ale přitom sladce, s lehkým ráčkováním, pronášela záhadná, ale soudě podle výrazu ženských tváří v přízemí nanejvýš lákavá slova:

„Tabac, Chanelle, Mitsuco, Narcis černý, Chanelle číslo pět, večerní toalety, koktejlové šaty…“

Fagot se rozplýval, kocour se ukláněl a dívka otvírala dokořán skleněné vitríny.

„Račte,“ hlaholil Fagot. „Jen se neupejpejte, jako doma!“ Hledištěm proběhla vlna vzrušení, ale nikdo se dosud neodvážil jít na scénu. Nakonec jakási brunetka vyšla z desáté řady v přízemí, bohorovným úsměvem dávala najevo, že je jí všecko jedno, že na všecko kašle, a vystoupila postranními schůdky na scénu.

„Bravo!“ zvolal Fagot. „Vítám první návštěvnici! Kňoure, křeslo! Začneme od střevíčků, madam!“

Bruneta zapadla do hlubokého křesla a Fagot okamžitě před ní složil na koberec celou hromadu střevíců. Zula si pravý střevíček, zkusila šeříkový, několikrát dupla do koberce a obhlížela podpatek.

„Nebudou tlačit?“ zeptala se zamyšleně.

Na to Fagot uraženě zaprotestoval: „Co vás napadá!“ a kocour dotčeně zamňoukal.

„Vezmu si tyhle, monsieur,“ prohlásila důstojně brunetka a obula si druhý střevíček.

Její staré lodičky putovaly za závěs a později tam zamířila i jejich majitelka provázená zrzavou dívkou a Fagotem, který nesl přes rameno několik modelů. Kocour starostlivě pobíhal kolem, pomáhal, kde mohl, a pro větší vážnost si pověsil na krk centimetr.

Netrvalo dlouho, závěs se rozhrnul a vyšla brunetka v takové róbě, až celé přízemí vydechlo údivem. Statečná dívka neuvěřitelně zkrásněla. Zastavila se před zrcadlem, zvedla obnažená ramena, upravila si na temeni účes a zaklonila se, aby se viděla zezadu.

„Firma vás prosí, abyste přijala v upomínku malý dárek,“ řekl Fagot a podával jí otevřené pouzdro s flakónem.

„Merci,“ poděkovala zvysoka a sestoupila po schůdcích do přízemí. Při tom, jak šla, diváci vyskakovali z míst a dotýkali se pouzdra.

Ledy byly prolomeny a ze všech stran se na scénu hrnuly ženy. Ve všeobecně vzrušeném hovoru, smíchu a mezi povzdechy zabouřil mužský hlas: „Já to nedovolím!“ a ženský hlas odpovídal: „Jste despota a měšťák! Pusťte, zlomíte mi ruku!“ Dámy mizely za závěsem, odkládaly tam svoje šaty a vycházely v nových. Na taburetkách se zlacenými nožkami jich seděla celá řada a energicky podupávaly do koberce čerstvě obutými střevíčky Kostkovaný vkleče mával kovovou lžící, kocour klesal pod náloží kabelek a bot, běhal od vitríny k taburetkám a nazpátek a dívka se zjizvenou šíjí se střídavě objevovala a vytrácela, a došlo to tak daleko, že začala švadronit pouze francouzsky. Bylo zajímavé, že jí všecky ženské okamžitě porozuměly, dokonce i ty, které v životě neuměly francouzsky ani slovo.

Všeobecný údiv vzbudil muž, který se vetřel na scénu. Sdělil, že jeho žena má chřipku, a proto chce, aby jí něco poslali. Na důkaz toho, že je skutečně ženatý, byl zmíněný občan ochoten předložit legitimaci. Prohlášení starostlivého manžela uvítalo obecenstvo chechtotem. Fagot vřískal, že mu věří jako sobě bez legitimace, vsunul mu do ruky dva páry hedvábných punčoch a kocour z vlastní iniciativy přidal pouzdro se rtěnkou.

Opozdilkyně se tlačily u jeviště, odkud proudil dav šťastných v plesových róbách, pyžamech s draky, v přísných odpoledních kostýmech a kloboucích nasazených koketně na stranu.

Nakonec kostkovaný oznámil, že pro pozdní hodinu se obchod přesně za minutu zavírá, a to až do zítřejšího večera. Na scéně vypukl nepopsatelný zmatek. Ženy kvapně zabavily střevíce, aniž si je vyzkoušely. Jedna jako tygřice vtrhla za závěs, shodila kostým a zmocnila se toho, co jí nejdřív přišlo pod ruku – hedvábného květovaného županu. Navíc urvala pro sebe dva flakóny voňavky.

Přesně za minutu zazněl výstřel z pistole; zrcadla zmizela jako mávnutím ruky, stejně jako vitríny a taburetky, koberec i závěs se doslova vypařily. Poslední následovala vysokánská hora starých šatů a bot a scéna znovu zůstala stroze holá a opuštěná.

Vtom se do děje připletl nový herec. Z lóže číslo 2 zazněl příjemný, zvučný a naléhavý baryton: „Vážený pane umělče, je žádoucí, abyste neprodleně odhalil divákům techniku vašich pokusů, zejména pokus s bankovkami. Zároveň je záhodno, aby se konferenciér vrátil na scénu. Jeho osud diváky znepokojuje.“

Sympatický baryton nepatřil nikomu jinému než hostu onoho večera, Arkadiji Apolonoviči Semplejarovu, předsedovi akustické komise moskevských divadel.

Arkadij Apolonovič seděl v lóži se dvěma dámami: starší měla na sobě nákladnou módní toaletu, druhá, mladá a hezká, byla oblečena daleko skromněji. První z nich, jak se brzy vyjasnilo při sestavování protokolu, byla žena Arkadije Apolonoviče, druhá jeho vzdálená příbuzná, začínající nadějná herečka, která přijela ze Saratova a bydlela u Arkadije Apolonoviče a jeho ženy.

„Pardon,“ odsekl Fagot, „ale tady není co odhalovat, všecko je jasné.“

„Ne, vy dovolte! Odhalení je naprosto nutné. Bez něho vaše skvělé vystoupení zanechá ve všech tíživý dojem. Divácká masa žádá vysvětlení.“

„Divácká masa,“ vskočil mu do řeči drzý šantala, „nic takového, pokud vím, nežádala. Ale respektuji vaše ctěné přání, Arkadiji Apolonoviči, když jinak nedáte. Směl bych předvést ještě jedno kratičké číslo?“

„Proč ne,“ souhlasil shovívavě Semplejarov, „ale aby tam nechybělo odhalení.“

„Jak račte, prosím. Tak tedy: smím se vás zeptat, kde jste byl včera večer?“

Při této nemístné, a dokonce bychom řekli dotěrné otázce se výraz Arkadije Apolonoviče ostře změnil.

„Manžel byl včera večer na zasedání akustické komise,“ oznámila pohrdavě jeho žena, „ale nechápu, jak to souvisí s vaší magií.“

„Oui, madame,“ přikývl Fagot. „Přirozeně, že to nechápete. Ale pokud jde o zasedání, velice se mýlíte. Arkadij Apolonovič odjel na zmíněnou schůzi, která se mimochodem včera nekonala, propustil šoféra před budovou akustické komise na Čistých rybnících (celé divadlo ztichlo) a sám jel autobusem do Jelochovské ulice na návštěvu k herečce okresního zájezdového divadla Milici Andrejevně Pokobaťkové a strávil u ní skoro čtyři hodiny.“

„Ach!“ zaúpěl kdosi v naprostém tichu.

Mladá příbuzná Arkadije Apolonoviče se najednou výhružně, dutě rozesmála.

„Všecko je jasné!“ volala. „Dávno už jsem ho podezřívala. Teď chápu, proč to dřevo dostalo roli Luisy!“

Rozpřáhla se a tlustým, krátkým nafialovělým deštníkem uhodila Semplejarova po hlavě.

Zákeřný Fagot alias Korovjev ohlašoval:

„Tady vidíte, vážení diváci, jeden z případů odhalení, kterého se Arkadij Apolonovič tak neodbytně dožadoval!“

„Jak si dovoluješ, nevděčnice, vztáhnout ruku na Arkadije Apolonoviče?“ zaječela hrozivě Semplejarovova žena a vztyčila se v celé své gigantické výši.

Dívka podruhé vypukla v krátký ďábelský smích.

„Jak kdo,“ křičela se smíchem, „ale já si to můžu dovolit!“ Podruhé se ozval suchý praskot, jak deštník odskočil od hlavy Arkadije Apolonoviče.

„Pomóc! Zatkněte ji!!“ vřískala Semplejarovova žena, jako když ji na nože bere, až mnohým divákům stydla krev v žilách.

K dovršení všeho kocour vyskočil na okraj rampy a zaskřehotal na celé divadlo lidským hlasem:

„Představení skončilo! Maestro, hoďte tam pochod!“

Ztumpachovělý dirigent bez rozmýšlení mechanicky mávl taktovkou a hudebníci nezahráli, nespustili ani nezahřměli, ale doslova podle kocourova familiárního výrazu tam „hodili“ jakýsi fantastický, neuvěřitelně rozpustilý pochod.

Jednu chvíli se zdálo, jako by se odkudsi vynořila zapomenutá, skoro nesrozumitelná pokulhávající, ale bujará slova pochodu, která se rozléhala kdysi dávno pod hvězdnatým jižním nebem v jakémsi šantánu:

Jeho blahorodí
trpělo na domácí zvířata.
Proto tak často brávalo
v ochranu čupr děvčata!

A možná že to nebyla ta pravá slova, ale jiná košilatá na známou melodii. Na tom nezáleží, důležité je, že po tom všem vypuklo ve Varieté něco jako boží dopuštění. K Semplejarovově lóži se rozběhli milicionáři, zvědavci lezli přes zábradlí, šířily se výbuchy nelidského smíchu a zběsilé výkřiky, přehlušované třeskotem činelů z orchestru.

Scéna se náhle vyprázdnila a podfukář Fagot i drzé kocouřisko jako by se do země propadli, stejně jako předtím mág v křesle s vyrudlým potahem.