11 Ivanovo rozdvojení

Les na protějším břehu řeky, ještě před hodinou projasněný májovým sluncem, zešedl, rozmazal se a nakonec docela zmizel.

Za oknem visela dešťová clona. Na obloze občas vyšlehovala ohnivá vlákna, nebe pukalo a pokoj nemocného se ozářil hrozivým rozeklaným světlem.

Ivan tiše plakal, seděl na posteli a pozoroval kalnou, divoce rozpěněnou hladinu řeky. Při každém zahřmění srdceryvně zasténal a zakryl si rukama obličej. Na podlaze se válely popsané listy: sfoukl je vítr, který vnikl těsně před bouřkou do pokoje.

Básník se pokoušel sepsat oznámení o nebezpečném konzultantovi, ale nedařilo se mu to. Hned jak dostal od obtloustlé ošetřovatelky, které říkali Praskovja Petrovna, špaček tužky a papír, zamnul si energicky ruce, hbitě se uvelebil u stolku a pustil se směle do psaní. Začátek mu nedělal potíže:

„Milice. Oznámení člena MASOLITu Ivana Nikolajeviče Bezpri­zorného. Včera večer jsme si vyšli s nebožtíkem M. A Berliozem na Patriarší rybníky…“

Ale hned se zapletl – zavinilo to především slovo „nebožtík“. Vycházel totiž holý nesmysl. Jak to, „vyšli jsme si s nebožtíkem“? Nebožtíci přece nechodí! Vážně, nakonec ho ještě budou považovat za blázna, usoudil a začal opravovat, co napsal. Výsledek byl následující: „s M. A. Berliozem, později nebožtíkem…“ Ani to autora ne­uspokojovalo. Nezbývalo než vymyslet třetí verzi, ale ta dopadla ještě hůř než obě předchozí… s Berliozem, který spadl pod tramvaj… Navíc se do toho přimíchal neznámý skladatel, jmenovec, a tak Ivan musel připojit „nikoliv skladatelem…

Když se dost natrápil s oběma Berliozy, všecko přeškrtal a rozhodl se začít něčím působivým, aby okamžitě upoutal čtenářovu pozornost. Napsal, že kocour nasedl do tramvaje, a pak přešel k epizodě s uříznutou hlavou. Hlava a konzultantovo proroctví ho přivedly k myšlence na Piláta Pontského a pro větší přesvědčivost se rozhodl vyložit celý příběh o prokurátorovi od okamžiku, kdy Pilát v bílém plášti s purpurovou podšívkou kráčel sloupovím paláce Héróda Velikého.

Usilovně pracoval, a dokonce se pokoušel nakreslit Piláta Pontského a pak kocoura, jak stojí na zadních. Ale ani kresby nepomáhaly – výklad byl čím dál zamotanější a nesrozumitelnější.

Ve chvíli, kdy se přihnal už z dálky děsivý mrak s kouřovým okrajem, zastínil les a zvedl se vítr, Ivan cítil, že se mu nedostává sil, aby sepsal oznámení. Nenamáhal se proto ani posbírat rozváté papíry a tiše, hořce se rozplakal.

Dobromyslná Praskovja Fjodorovna, která ho za bouřky navštívila, se polekala, když viděla, že pláče. Zatáhla závěs, aby blesky nemocného neděsily, sebrala ze země papíry a běžela s nimi za lékařem.

Ten přišel, píchl Ivanovi do ruky injekci a ujistil ho, že nemusí plakat, protože se všecko v dobré obrátí, všecko se urovná a zapomene.

A měl pravdu. Brzy se vyhoupl za řekou známý les. Rýsoval se do posledního stromu zřetelně proti obloze, znovu vycíděné pečlivě do modra, a řeka znehybněla. Ihned po injekci opustila básníka svíravá úzkost a teď ležel klidně a sledoval, jak se na nebi rozklenula duha.

To pokračovalo až do večera, takže Ivan Bezprizorný ani nezpozoroval, že se duha rozplynula, obloha posmutněla a vybledla a les zčernal.

Vypil sklenici horkého mléka, znova ulehl a bylo mu divné, jak se změnil chod jeho myšlenek. Vzpomínka na ďábelského kocoura se zmírnila a už ho neděsila uříznutá hlava. Přestal na ni myslet a napadlo ho, že v podstatě to není na zdejší klinice tak zlé, Stravinský že je kapacita a hlava otevřená a jednat s ním je příjemné. Večerní vzduch po bouři byl svěží a působil blahodárně.

Dům bolesti se pomalu ukládal ke spánku. V tichých chodbách pohasly bílé koule z mléčného skla a místo nich přesně podle programu slabě zazářilo namodralé světlo nočních lampiček. Za dveřmi na gumových předložkách se stále řidčeji ozývaly opatrné kroky ošetřovatelek.

Ivan ležel, příjemně unavený, střídavě pozoroval lampu se stínidlem, která šířila od stropu měkké světlo, a hned zase měsíc, vykukující za černým lesem, a vedl samomluvu.

Proč mě vlastně tolik rozrušilo, že Berlioz spadl pod tramvaj? ro­zumoval. Konec konců, vem ho čert! Jsem snad jeho strejček? Když to vezmem kolem a kolem, ukáže se, že jsem vlastně nebožtíka ani pořádně neznal. Fakticky, co jsem o něm věděl? Dohromady nic, snad jenom, že byl plešatý a příšerně užvaněný. A dále, soudruzi, pokračoval v duchu a obracel se neznámo ke komu, vezměte si třeba tohle: vysvětlete mi, proč jsem si tak zasedl na toho záhadného konzultanta, mága a profesora s vyhaslým černým okem? K čemu byla ta pitomá honička v podvlíkačkách, se svíčkou v ruce a ta barbarská komedie v restauraci?

No-no! okřikl přísně nového Ivana dřívější Ivan, který seděl někde uvnitř nebo hned vedle jeho ucha. Protože věděl předem, že to Berliozovi uřízne hlavu! Koho by to nerozrušilo?

To je bez debaty, soudruzi! oponoval nový Ivan zesláblému dřívějšímu. Že v tom je nějaká čertovina, to ví každé malé dítě. Konzultant je podivná a tajemná existence, to je na beton. Ale to je na tom právě nejzajímavější. Chlápek, který znal osobně Piláta, co chcete víc? Než dělat nesmyslný skandál na Patriarších rybnících, nebylo by lepší vyptat se ho zdvořile, co se dělo dál s Pilátem a uvězněným Ha-Nocrim? A já se bůhvíproč zbytečně honil. To je toho, že tramvaj přejela redaktora nějakého časopisu! Zruší snad kvůli tomu časopis? Co naplat, člověk je smrtelný, a jak už bylo správně řečeno, může ho to potrefit kdykoliv. Ať je mu země lehká! A co se stane? Dají tam nového redaktora, možná ještě většího žvanila, než byl jeho předchůdce.

Nový Ivan chvilku klimbal a pak se jedovatě zeptal starého:

Jak po tom všem vypadám?

Jako hlupák!“ pronesl zřetelně bas, který nepatřil prvnímu ani druhému Ivanovi, zato se nápadně podobal hlasu konzultanta.

Básník se kupodivu pro toho hlupáka neurazil, dokonce ho to příjemně překvapilo, a usmál se v polospánku. Cítil, jak se k němu krade sen, a představil si palmu na sloní noze, kolem se mihl kocour, už z něho nešla hrůza, naopak byl legrační… Zkrátka pacient pomalu usínal, ale vtom se mříž nehlučně odsunula a na balkóně stanul tajemný přízrak, skrýval se před měsíčním svitem a hrozil prstem Ivanovi.

Básník se nebojácně posadil na posteli a rozeznal v přízraku muže. Neznámý s prstem na ústech zasykl: „Psst!“