30 Je čas! Je čas!

„Víš, když jsi včera v noci usnul, četla jsem o tmě, která se přihnala od Středozemního moře… Ještě teď před sebou vidím zlaté okřídlené modly a pořád na ně musím myslet… Zdá se, že se žene bouře. Cítíš, jak se ochladilo?“ zeptala se Markétka.

„To všecko je moc hezké,“ odpovídal Mistr, kouřil a odháněl dým rukou, „zlaté modly… hm… bůh s nimi… jenom nechápu, co bude dál!“

Tento rozhovor se odehrál při západu slunce ve chvíli, kdy se na terase objevil Matouš. Nízké okno sklepního bytu bylo otevřené a všetečným očím by neušlo, že ti dva uvnitř vypadají poněkud podivně. Markéta měla přes nahé tělo přehozený černý plášť a Mistr byl v nemocničním úboru. Markéta totiž skutečně neměla co na sebe, všecky její věci zůstaly ve vile, a přestože vila byla kousek odtud, bylo vyloučeno, aby se tam Markéta vydala. A Mistr? Ve skříni sice našli všecky jeho šaty, jako by nikdy nikam neodjel, ale odmítl se do nich obléknout. Dokazoval obšírně Markétce, že co nevidět se něco semele. Pravda, poprvé od oné podzimní noci byl hladce vyholen (na klinice mu přistřihovali bradku strojkem).

I pokoj působil podivně neuspořádaným dojmem a bylo těžké se v tom chaosu vyznat. Na koberci, a dokonce i na pohovce se válely rukopisy. V křesle ležela pohozená kniha hřbetem vzhůru. Na kulatém stole bylo prostřeno k obědu a mezi talířky s jídlem stálo několik lahví. Odkud se všecko jídlo a pití vzalo, Markétka ani Mistr nevěděli. Když se probudili, našli stůl plný.

Spali až do sobotního západu slunce a cítili se jako znovuzrození, jen oba pobolíval levý spánek, jediná připomínka včerejších dobrodružství. Došlo u nich spíš k výrazným psychickým změnám. O tom se mohl přesvědčit každý, kdo vyslechl jejich rozhovor ve sklepním bytě. Ale nablízku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Dvorek měl tu výhodu, že byl skoro vždycky prázdný. Lípa a vrba za oknem se zelenaly a šířily jarní vůni, kterou lehký větřík zavál do sklepa.

„Zatraceně!“ vykřikl náhle Mistr. „Když si pomyslím…“ Prudce zamáčkl oharek do popelníku a sevřel hlavu do dlaní. „Podívej, ty jsi přece duševně nenarušený člověk, nikdy jsi nebyla v blázinci… Vážně věříš tomu, že jsme byli včera večer u satana? Jsi o tom přesvědčena?“

„Naprosto,“ přikývla.

„No ovšem,“ prohodil ironicky, „zdá se, že místo jednoho pomatence jsme teď dva.“ Zvedl ruku k nebi. „Ne, v tomhle aby se čert vyznal, na mou duši…,“ posteskl si.

Místo odpovědi se Markétka vrhla na pohovku, divoce se rozesmála, kývala bosýma nohama a pak zasténala:

„Já už nemůžu… ach bože! Jen se na sebe podívej, jak vypadáš!“

Když se dost nasmála, zatímco si Mistr rozpačitě popotahoval ústavní podvlékačky, zvážněla.

„Máš pravdu,“ pronesla, „čert aby se v tom vyznal. Nechme to na něm, on už si poradí.“

Oči jí zajiskřily, vyskočila, zatočila se po pokoji a pokřikovala: „Jak jsem šťastná, jak jsem šťastná, že jsem se mu upsala! Teď nezbývá, než abys žil s čarodějnicí!“

Po těch slovech se mu pověsila na šíji a líbala ho na rty, na nos i na tváře. Zaplavily ho prameny rozpuštěných černých vlasů a tváře i čelo rozpalovaly její polibky.

„Vážně, vypadáš teď jako divoženka.“

„Nezapírám,“ odpověděla Markéta, „jsem divoženka a docela se mi to líbí.“

„No dobrá,“ promlouval Mistr, „ať jsi co jsi. Báječně! Mě zas vytáhli z blázince… ještě lepší! Dejme tomu, už jsme se vrátili, a doufejme, že nás všichni nechají na pokoji… Ale poraď mi, pro všecky svaté, co dál? Z čeho budeme živi? Myslím teď na tebe, věř mi!“

V tu chvíli se v okně objevily boty s tupými špičkami a část proužkovaných kalhot. Pak si kalhoty dřeply a čísi podsaditý zadek zastínil výhled.

„Alois, seš doma?“ zeptal se za oknem čísi hlas nad kalhotami.

„Už to začíná,“ řekl Mistr.

„Hledáte Aloise?“ zeptala se Markéta a přistoupila k oknu. „Včera ho sebrali. Kdo jste? Jak se jmenujete?“

Kolena i zadek okamžitě zmizely, bylo slyšet, jak klapla branka, a znovu se rozhostil klid. Markéta klesla na pohovku a rozesmála se, až jí po tvářích tekly slzy. Pak ztichla, slezla z pohovky, přitiskla se k Mistrovým kolenům a s pohledem upřeným do jeho očí mu začala hladit hlavu.

„Jenom já vím, jak jsi trpěl, můj chudáčku! Vidíš, máš ve vlasech stříbrné nitky a co ta rýha kolem úst? Můj jediný, teď na nic nemysli, už ses dost napřemýšlel. Od téhle chvíle budu za tebe myslet já. Věř, že všecko dobře dopadne.“

„Ničeho se nebojím, Margot,“ utěšoval ji, hlavu vztyčenou. V tom okamžiku jí připadal stejný jako dřív, kdy psal o něčem, co sám nikdy neviděl, ale přitom si byl jist, že to tak skutečně bylo. „Opakuju, ničeho se nebojím, protože jsem mnoho zkusil. Příliš dlouho mě zastrašovali, takže už se ničeho nelekám. Ale je mi tě líto, Margot, a proto tě otravuju pořád stejnou písničkou. Vzpamatuj se! Proč by sis kazila život s nemocným žebrákem? Vrať se domů! Záleží mi na tobě, proto to říkám.“

„Ach, ty…,“ šeptala a vrtěla rozcuchanou hlavou. „Mlč, ty malo­věrný chudáčku. Celou včerejší noc jsem se kvůli tobě klepala nahá, vzala jsem na sebe jinou podobu, pár měsíců jsem seděla v tmavé komoře a myslela jen na bouři nad Jeruzalémem. Vyplakala jsem si oči, a teď, kdy se na mě konečně usmálo štěstí, bys mě chtěl vyhnat? Proč ne, půjdu, ale jsi necita, abys věděl! Oni ti zmrzačili duši!“

Zaplavila ho jakási trpká něha a bezděčně se rozplakal, obličej zabořený do jejích vlasů. Markéta mu vískala vlasy na spáncích a šeptala:

„Ano, máš tam nitky… Před mýma očima ti hlava zbělela sněhem!… Moje ubohá hlavičko, cos všecko vytrpěla! Jen se podívej na svoje oči! Jsou prázdné, jako vyhaslé… a ramena klesají pod tíhou břemene… zmrzačili tě, zdeptali…“

Začala mluvit nesouvisle a celá se chvěla pláčem.

Setřel si slzy, zdvihl Markétku ze země, vstal a řekl přísně: „Dost. Zahanbilas mě. Už nikdy nepodlehnu malomyslnosti a víc o tom nebudu mluvit. Buď klidná. Vím, že jsme se oba stali obětí duševní choroby… Možná že jsem tě nakazil… Co dělat, poneseme společně svůj úděl.“

Zašeptala mu do ucha:

„Přísahám na svůj život i na hvězdopravcova syna, kterého jsi tak věrně vystihl, že budeme šťastní!“

„No dobrá, dobrá,“ řekl a s úsměvem dodal: „Stává se, že okradení lidé, jako jsme my dva, hledají záchranu u nadpřirozených sil. Proč ne, souhlasím.“

„Vidíš, teď už tě poznávám, když se takhle směješ,“ a celá okřála, „jdi k čertu s těmi učenými řečmi! Přirozená nebo nadpřirozená síla, není to jedno? Já mám hlad!“ dodala a táhla ho ke stolu.

„Nevíme ještě, jestli ty dobroty nevyletí oknem nebo se nepropadnou do země,“ prohodil, už zcela klidný.

„Neboj se.“

Vtom se v okně ozvalo huhňavé:

„Pokoj s vámi.“

Mistr sebou škubl a Markéta, zvyklá na různá překvapení, vykřikla:

„Ale to je přece Azazelo! To je od vás hezké!“ a zašeptala Mistrovi: „Vidíš, že nás neopustí!“ Pak běžela otevřít.

„Zapni se aspoň,“ křičel za ní.

„Kašlu na to,“ odpovídala už z předsíně.

Netrvalo dlouho a Azazelo se ukláněl Mistrovi, blýskal tesákem a Markéta volala:

„Jsem tolik ráda! Ale promiňte, Azazelo, že jsem jen tak…“

Azazelo ji prosil, ať se ani trochu neomlouvá, že ve svém životě už viděl pěknou řádku ženských kůží, a nejen to, dokonce ženské s dočista sedřenou kůží. Ochotně si přisedl ke stolu; předtím postavil do kouta u kamen záhadný balíček zabalený do tmavého brokátu.

Markéta mu nalila koňak a on do sebe s chutí obrátil celý kalíšek. Mistr z něho nespouštěl oči a občas se pod stolem štípl do levého zápěstí. Ale štípání nepomáhalo. Azazelo se nerozplynul ve vzduchu, a upřímně řečeno, nebylo proč. Zrzek se nijak nelišil od normálních smrtelníků, nebýt oka potaženého blankou, ale s tím se setkáte i u lidí, kteří nemají s kouzly nic společného. Pravda, na sobě měl hábit či kutnu, ale když se nad tím zamyslíte, uznáte, že ani to není nic výjimečného. Pil koňak se stejnou chutí jako všichni dobří lidé, celý kalíšek najednou, a ničím to nezajídal. Mistrovi se po koňaku zatočila hlava a přemítal:

Ne, Markétka má pravdu… Přede mnou sedí ďáblův posel a já sám jsem ještě předevčírem v noci dokazoval Ivanovi, že potkal na Patriarších rybnících ďábla. Teď jsem se toho bůhvíproč zděsil a začal jsem to svádět na halucinace a hypnotizéry… Žádní hypnotizéři! Pozorně si prohlížel Azazela a zachytil v jeho očích jakousi skrytou myšlenku, s kterou nechce předčasně vyrukovat. Ten nepřišel jen tak na návštěvu, určitě má nějaké poslání, napadlo Mistra.

A tušení ho nezklamalo. Azazelo po třetím kalíšku prohlásil:

„Útulný koutek, jen co je pravda! Jenomže, ptám se, co dál? Co hodláte dělat?“

„Taky to říkám,“ odpověděl s úsměvem Mistr.

„Proč mě plašíte, Azazelo?“ zavyčítala Markéta. „Nějak bylo, nějak bude!“

„Co vás napadá!“ bránil se, „ani ve snu mě nenapadlo, abych vás plašil! Taky si myslím: nějak bylo, nějak bude… Aha, málem bych zapomněl… maestro vás pozdravuje a mám se vás zeptat, jestli s ním nechcete podniknout malý výlet, samozřejmě budete-li chtít. Co vy na to?“

Markéta se pod stolem dotkla Mistrova kolena.

„S radostí,“ odpověděl Mistr a pozorně sledoval hosta. Ten pokračoval:

„Doufám, že ani Markéta Nikolajevna neodmítne?“

„To víte, že ne,“ ujišťovala a znovu zavadila o Mistrovo koleno.

„Báječné!“ zvolal Azazelo. „Tak se mi to líbí! Raz dva – a hotovo. Ne jako tenkrát v Alexandrijském parku!“

„Ani mi to nepřipomínejte, Azazelo… byla jsem hloupá. Ostatně, nesuďte mě za to příliš přísně… Člověku se denně nestává, aby se setkal s ďáblem!“

„Bodejť,“ potvrdil Azazelo, „kdepak denně… Takové štěstí hned tak někoho nepotká!“

„Mě taky okouzluje rychlost,“ přiznala Markéta rozjařeně, „rychlost a nahota… Raz dva a prásk! Kdybys věděl, jak ohromně střílí,“ obrátila se k Mistrovi. „Sedmička pod polštářem… a on se trefí do vyznačeného místa!“ Oči jí opile zazářily.

„Abych nezapomněl!“ uhodil se Azazelo znovu do čela, „jsem já to popleta! Maestro vám posílá dárek,“ a obrátil se k Mistrovi, „láhev vína. Dávejte pozor, je to stejné víno, jaké pil prokurátor Judeje. Falernské…“

Je zcela přirozené, že takový vzácný dar Mistra i Markétu neobyčejně zaujal. Azazelo vybalil z černého smutečního brokátu džbán pokrytý plísní. Nejdřív k vínu čichali, pak je nalili do sklenek a prohlíželi průzračnou tekutinu proti oknu v posledních záblescích světla. Schylovalo se k bouři a všecko se zbarvilo do krvava.

„Na Wolandovo zdraví!“ zvolala Markéta a pozvedla číši.

Všichni tři přiložili sklenky k ústům a dlouze se napili. Náhle pohasl žlutavý předbouřkový záblesk v Mistrových očích, Mistr zalapal po vzduchu a cítil, že nastává konec. Ještě zahlédl, jak smrtelně zbledlá Markéta k němu vztahuje bezmocně ruce a pak jí těžce klesla hlava na stůl a Markéta se svezla na podlahu.

„Traviči…,“ stačil ještě vykřiknout. Natáhl ruku po noži, aby Azazela ztrestal, ale ruka se bezvládně smýkla po ubruse, všecko kolem zčernalo a zmizelo. Jak padal naznak, poranil si spánek o roh psacího stolu.

Sotva milenci dodýchali, Azazelo se pustil do díla. Nejprve přiskočil k oknu a za pár minut už se ocitl ve vile, kde bydlela Markéta Nikolajevna. Puntičkářsky přesný Azazelo si chtěl ověřit, jestli je všecko v pořádku. A bylo. Viděl, jak z ložnice vyšla zamračená žena, která čekala, až se muž vrátí domů. Náhle zbledla, chytila se za srdce a se zoufalým výkřikem:

„Natašo… zavolejte… někoho…,“ klesla na zem na prahu pra­covny.

„Všecko v pořádku,“ konstatoval Azazelo a za okamžik už se skláněl nad otrávenými milenci. Markéta ležela, nos zabořený do koberečku. Azazelo ji zvedl svými železnými prackami lehce jako loutku, otočil ji obličejem k sobě, upřel na ni magický pohled a pozoroval, jak se mění výraz její tváře. Dokonce i v bouřkovém přítmí bylo vidět, jak zmizela čarodějnická šikmookost a ostré divoké rysy se zjemnily. Celý obličej jako by se prozářil vnitřním světlem a zaťaté zuby už nepůsobily dravě, ale žensky bolestně. Azazelo je rozevřel a vlil jí do úst několik kapek osudného vína. Markéta si povzdechla, vstala bez Azazelovy pomoci a zeptala se slabě:

„Proč, Azazelo, za co? Co jste to se mnou udělal?“

Vtom uviděla ležícího Mistra a zachvěla se:

„To jsem nečekala… vrahu!“

„Nerozčilujte se hned,“ uklidňoval ji Azazelo. „Co nevidět vstane…“

Markéta mu okamžitě uvěřila, natolik byl hlas ryšavého démona přesvědčivý. Vyskočila, plná sil, a pomohla vlít mrtvému víno do úst. Ten otevřel oči, chmurně se rozhlédl a nenávistně opakoval:

„Traviči…“

„Tak lidi člověku odplácejí, když to s nimi dobře myslí,“ povzdechl si Azazelo. „Cožpak jste slepí? Jestli ano, pak jen honem prohlédněte!“

Mistr vstal, rozhlížel se kolem jasnýma očima a nakonec se zeptal:

„Co má zas tohle znamenat?“

„To znamená,“ vysvětloval Azazelo, „že už je čas. Slyšíte, jak venku pohřmívá? Už se stmívá… Koně hrabají netrpělivě kopyty a půda na zahrádce se chvěje. Rychle se rozlučte se sklepem, je nejvyšší čas.“

„Chápu,“ hlesl Mistr, „vy jste nás zabil, jsme mrtví… To je od vás velice rozumné a přišlo to právě včas. Teď už je mi všecko jasné.“

„Prosím vás,“ namítal Azazelo, „nepřeslechl jsem se? Vaše žena vás nazývá Mistrem. Jak můžete potom tvrdit, že jste mrtvý? Copak myslíte, že žije jenom ten, kdo sedí ve sklepě v košili a nemocničních podvlíkačkách? To je směšné!“

„Rozumím vám,“ vykřikl Mistr, „nemusíte pokračovat! Máte tisíckrát pravdu!“

„Ó veliký Wolande!“ přizvukovala Markéta. „Vymyslel jsi to daleko líp než já! Ale román, román vem s sebou, ať poletíme kamkoliv!“

„Není třeba,“ odporoval Mistr, „umím ho celý nazpaměť.“

„A nezapomeneš ani jediné slovo?“ vyptávala se, tiskla se k němu a stírala mu krev z rozseknutého spánku.

„Neboj se. Teď už nikdy nic nezapomenu,“ odpovídal.

„A teď trochu ohně!“ vykřikl Azazelo. „Ohněm všecko začíná i končí.“

„Oheň!“ zaječela Markéta. Náhle vítr zalomcoval rámem a odfoukl záclonu stranou. Vesele a krátce se zablesklo. Azazelo strčil svůj pařát do kamen, vytáhl doutnající uhlíky a podpálil ubrus na stole. Pak zapálil kupu starých novin na pohovce, rukopis a záclonu na okně.

Mistr, jako opilý předtuchou budoucího letu, vzal z police jakousi knihu, položil ji hřbetem vzhůru na hořící ubrus a kniha vzplanula jasným plamenem.

„Ať shoří náš starý život, ať shoří utrpení!“ křičela Markéta.

Pokoj se rozkomíhal ohnivými jazyky. Ze dveří se vyvalil dým a zároveň podivná trojice vyběhla po kamenných schůdcích na dvorek a zahlédla kuchařku domácích, která seděla na zemi. Vedle se válely rozkutálené brambory a pár svazečků cibule. Kuchařčino zděšení bylo plně pochopitelné. U kůlny stáli tři vraníci, odfrkovali, netrpělivě pohazovali hlavami a hrabali kopyty, až odletovaly kaskády hlíny. Markéta se první vyhoupla do sedla, za ní Azazelo a nakonec Mistr.

Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhružně ze sedla:

„Že ti uříznu ruku!“ Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, mihli se v korunách lip, až zapraskaly větve, a vpluli do nízkého černého mračna. Ze sklepa vyrazil kouř. Zdola se ozvalo kuchařčino tiché zaúpění:

„Hoří!“

Vraníci se zatím vznášeli nad střechami Moskvy.

„Rád bych se rozloučil s městem,“ volal Mistr na Azazela, který se hnal vpředu. Jeho další slova zanikla v burácení hromu. Azazelo kývl hlavou a nutil koně do cvalu. Vstříc se jim valil černý kolos, ale ještě nerozséval vláhu.

Letěli nad bulvárem a viděli, jak se dole rozprchávají tmavé postavičky a schovávají se před deštěm. Na zem dopadly první kapky. Přehnali se nad kouřícím spáleništěm, jediným, co zbylo z Gribojedova. Míjeli město zaplavené tmou. Nad hlavou jim šlehaly blesky. Pak střechy vystřídala zeleň. Spustil se prudký liják a trojice se proměnila v obrovské tři bubliny na vzdušném jezeře.

Markéta už měla zkušenosti s létáním, zatímco Mistr ne, a tak se podivil, jak rychle dorazili k cíli, přesněji řečeno k tomu, s kým se chtěl rozloučit. Jinak se neměl s kým loučit. Rozeznal v závojích deště kliniku profesora Stravinského, řeku i tak dobře známý les na protějším břehu. Přistáli v křoví na pláni nedaleko kliniky.

„Počkám na vás tady,“ křikl Azazelo a přiložil k ústům ruku stočenou do kornoutu. Hned ho ozařovaly blesky a hned zase mizel v dešťové cloně. „Rozlučte se, ale rychle!“

Mistr a Markétka seskočili z koní a mihli se zahradou kliniky jako vodní přízraky. Za okamžik už Mistr odsunul po paměti balkónovou mříž stosedmnáctky. Markéta proklouzla za ním. Vešli nepozorovaně do Ivanova pokoje, jejich kroky zanikly v kvílení a hukotu bouře. Mistr přistoupil k posteli.

Ivan ležel bez hnutí a stejně jako první den svého pobytu na klinice sledoval, jak venku zuří bouře. Tentokrát neplakal. Vtom zpozoroval temnou postavu, která k němu vtrhla z balkónu, zbystřil zrak, pak vztáhl ruce a řekl radostně:

„Á, to jste vy! A já na vás pořád čekám! Vítejte, sousede!“

„Bohužel, už nejsem váš soused. Chystám se na dalekou cestu a přišel jsem se rozloučit.“

„Já to věděl, myslel jsem si to,“ přiznal se tiše Ivan a vyhrkl: „Setkal jste se s ním?“

„Ano,“ přikývl Mistr. „Přišel jsem se s vámi rozloučit. Byl jste jediný člověk, s kým jsem v poslední době mluvil.“

Ivan se rozzářil:

„To je dobře, že jste přišel. Já splním svůj slib, už nikdy nebudu psát verše. Teď mě zajímají jiné věci…,“ usmál se a upřel pomatený pohled do dálky nad Mistrovou hlavou, „chtěl bych napsat něco jiného… Víte, za tu dobu, co tady ležím, jsem leccos pochopil.“

Mistra vzrušila jeho poslední slova a usedl na pelest Ivanovy postele:

„To je výborné. Napište o něm pokračování.“

Nemocnému zajiskřilo v očích.

„A co vy?“ Vtom sklopil hlavu a dodal zamyšleně: „Ach ano… no ovšem… zbytečně se ptám,“ a zašilhal vyděšeně na podlahu.

„Ne,“ zavrtěl Mistr hlavou a jeho hlas zněl cize a dutě, „já už o něm nic nenapíšu. Na to nebude čas.“

V dunění bouře se ozval pronikavý hvizd.

„Slyšíte?“ zeptal se Mistr.

„To je jen bouře.“

„Ne, volají mě, musím jít,“ zadrmolil Mistr a vstal.

„Počkejte, ještě poslední slovo,“ žadonil Ivan. „Našel jste ji? A zůstala vám věrná?“

„Tady je,“ odpověděl Mistr a ukázal ke stěně. Od bílé zdi se oddělil temný stín a přistoupil k posteli. Markétka pohlédla smutně na ležícího mladíka.

„Chudáčku…,“ zašeptala skoro neslyšně a sklonila se nad ním.

„Jak je krásná,“ pronesl bez závisti, teskně Ivan a hlas se mu dojatě chvěl. „Vidíte, jak vám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.“ Zamyslel se a pak dodal: „A vlastně, možná že ne…“

„Určitě ne,“ těšila ho Markéta a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vás a všecko bude zas dobré… Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila…“

Ivan ji objal kolem krku a ona ho políbila.

„Sbohem, můj učedníku,“ zašeptal tichounce Mistr a rozplynul se ve vzduchu. Současně zmizela i Markéta a balkónová mříž klapla.

Ivan zneklidněl. Posadil se na posteli, vyplašeně se ohlédl, a dokonce zasténal. Pak vstal a mluvil sám se sebou. Bouře sílila a cuchala mu nervy. Zároveň zachytil zbystřeným sluchem na chodbě spěšné kroky a tlumené hlasy, které porušily obvyklé ticho. Začal sebou poškubávat a nervózně vykřikl:

„Praskovjo Fjodorovno!“

Ale ta už vcházela s napůl tázavým, napůl starostlivým výrazem.

„Copak je,“ vyptávala se. „Bouřka vás rozčiluje? To nic, dáme vám něco pro uklidnění… zavolám doktora…“

„Ne, Praskovjo Fjodorovno, nikoho nevolejte,“ zaprosil a s obavou hleděl na stěnu, „mně nic není. Já už se znám, nebojte se. Raději mi řekněte,“ vzhlédl k ní prosebně, „co se stalo vedle ve stoosmnáctce?“

„Ve stoosmnáctce?“ opáčila a oči jí neklidně těkaly. „Co by se tam stalo,“ uklidňovala ho, ale její hlas nezněl moc přesvědčivě.

„Podívejte, Praskovjo Fjodorovno… Vždyť neumíte pořádně lhát… Myslíte si, že začnu zuřit? Ne, nebojte se. Řekněte mi pravdu, já už delší dobu pozoruju, že se za stěnou něco děje.“

„Váš soused umřel,“ vyhrkla. Ta dobromyslná žena neměla odvahu lhát. Ozářená bleskem polekaně Ivana sledovala. Ale nemocný zůstal klidný, jenom zvedl významně ukazovák a řekl:

„Já to věděl! Ujišťuju vás, Praskovjo Fjodorovno, že ve městě v téže chvíli zemřel ještě jeden člověk. Dokonce vím kdo,“ a tajemně se usmál… „je to žena!“