7 Podezřelý byt

Kdyby příštího dne ráno někdo vyhrožoval Sťopovi asi takhle: „Sťopo! Jestliže okamžitě nevstaneš, zastřelí tě!“, zamručel by Sťopa zmoženým hlasem: „Aťsi mě zastřelí! Dělejte se mnou, co chcete, já nevstanu.“

Nejen že nemohl vstát, ale připadalo mu, že nesmí ani otevřít oči, jinak sjede z nebe blesk a rozpoltí mu kebuli na kusy. V hlavě mu hučelo, jako by tam vyzváněl těžký zvon, mezi zorničkami a zavřenými víčky pluly hnědě, červeně a zeleně lemované skvrny a k dovršení všeho se mu chtělo zvracet; přitom se zdálo, že ten nutkavý pocit souvisí se zvukem jakéhosi dotěrného gramofonu.

Sťopa se usilovně snažil vybavit si včerejší události, ale vzpomněl si jen na jedno – jak stál kdesi s ubrouskem v ruce a pokoušel se políbit nějakou ženu. Přitom slíbil, že ji nazítří přesně v poledne navštíví. Dáma namítala: „Ne, ne, já nebudu doma!“, ale Sťopa tvrdošíjně naléhal: „Nevadí, já přesto přijdu.“

Ale co to bylo za dámu, kolik je teď hodin, kolikátého je a který měsíc – všecko se mu vykouřilo z hlavy a nejhorší bylo, že nevěděl, kde je. Pokoušel se alespoň tohle vyjasnit a násilím otevřel levé oko. V šeru cosi matně probleskovalo. Rozeznal vysoké třídílné zrcadlo a došlo mu, že leží naznak ve své posteli, vlastně v posteli zlatnice, v její bývalé ložnici. Vtom mu začala třeštit hlava tak silně, že zavřel oči a zasténal.

Na vysvětlenou: Sťopa Lotrov, ředitel Varieté, se ráno vzpamatoval ve svém bytě, kde bydlel společně s nebožtíkem Berliozem, v hranolovitém pětipatrovém činžáku, který stál v Sadové ulici.

Dodejme, že byt č. 50 dávno požíval přinejmenším podivné, ne-li špatné pověsti. Ještě před dvěma lety patřil vdově po zlatníkovi de Fougeré. Anna Francevna de Fougeré, důstojná a výjimečně činorodá padesátnice, pronajímala tři z pěti pokojů podnájemníkům: jeden se jmenoval, pokud si vzpomínám, Bělomut a jméno druhého jsem zapomněl.

Před dvěma lety se začaly ve zdejším bytě dít nepochopitelné věci: obyvatelé odtud mizeli beze stopy.

Jednoho svátečního dne se objevil v bytě milicionář, vyvolal do předsíně druhého podnájemníka (jeho jméno se mi vytratilo z paměti) a prohlásil, že se má dostavit na milici, aby něco podepsal, a že to nebude dlouho trvat. Podnájemník nařídil Anfise, oddané a dlouholeté služebné Anny Francevny, aby každému, kdo bude volat, řekla, že se vrátí za deset minut, a odešel s korektním milicio­nářem v bílých rukavicích. Ale nevrátil se za deset minut ani později. Nejpodivnější bylo, že spolu s ním zřejmě zmizel i milicionář.

Nábožná a upřímně řečeno pověrčivá Anfisa rovnou vpálila rozčilené Anně Francevně, že to všecko jsou kouzla a ona že tuze dobře ví, kdo unesl podnájemníka i milicionáře, jenomže se o tom nechce takhle pozdě večer zmiňovat.

Je všeobecně známo, že jak se do něčeho přimíchají čáry, už se nedají zastavit. Další podnájemník se ztratil, zdá se, v pondělí, a ve středu jako by se do země propadl Bělomut, třebaže za jiných okolností. Ráno pro něj přijel jako obyčejně vůz, aby ho odvezl do práce, ale zpátky nikoho nepřivezl a sám se taky nevrátil.

Smutek a obavy madam Bělomutové se nedají ani vylíčit. Ale bohužel netrvaly dlouho. Téže noci, kdy se Anna Francevna vrátila s Anfisou z chaty, kam z neznámých důvodů tolik pospíchala, nezastala občanku Bělomutovou v bytě. Ba co víc, dveře obou místností, které obývali manželé Bělomutovi, byly zapečetěné.

Následující dva dny minuly klidně. Třetí den Anna Francevna, která po celou dobu trpěla nespavostí, znovu nakvap odjela na chatu… Je nutné dodávat, že se víc nevrátila?

Opuštěná Anfisa se dosyta vyplakala a ulehla ve dvě hodiny v noci. Nikdo neví, co se s ní dál stalo, ale sousedé tvrdili, že celou noc se z bytu č. 50 ozývalo klepání a okna svítila až do božího rána. Druhý den se ukázalo, že i Anfisa je pryč.

O zmizelých obyvatelích i začarovaném bytě se po domě dlouho šířily nejrůznější pověsti, například že vyzáblá a pobožná Anfisa ukrývala na vyschlých prsou v semišovém váčku pětadvacet velkých briliantů, které patřily Anně Francevně. Nebo že v kůlně u chaty, kam nakvap zlatnice jezdila, se z ničeho nic objevil drahocenný poklad v podobě zmíněných briliantů i zlatých carských mincí. A podobné řeči. My při tom nebyli, a tudíž za správnost neručíme.

Ale ať už to bylo jakkoli, byt zůstal prázdný a zapečetěný všehovšudy týden. Pak se tam nastěhovali nebožtík Berlioz a Sťopa s manželkami. Je naprosto přirozené, že jakmile překročili práh toho zlořečeného bytu, už to začalo! Například netrvalo ani měsíc, a obě manželky zmizely. Jenomže ne beze stopy. O Berliozově ženě se vyprávělo, že ji kdosi viděl v Charkově s jistým baletním mistrem, a Sťopovu manželku vypátrali v Božedomce. Jak se proslýchalo, ředitel Varieté jí prý sehnal díky svým četným známostem pokoj s podmínkou, že do smrti nevkročí do Sadové ulice…

Sťopa zasténal. Chtěl zavolat služebnou Gruňu a požádat o prášek proti bolení hlavy, ale včas si uvědomil, že by se zbytečně namáhal, protože Gruňa stejně žádný prášek nemá. Pokoušel se přivolat na pomoc Berlioze, dvakrát zakvílel „Míšo… Míšo…,“ ale nikdo se pochopitelně neozval. V bytě panovalo hluboké ticho.

Pohnul prsty u nohou a poznal, že leží v ponožkách, roztřesenou rukou si přejel po stehně, aby se přesvědčil, má-li na sobě kalhoty či ne, ale nic nezjistil. Nakonec pochopil, že je ponechán napospas osudu, sám a bez pomoci, a proto se rozhodl vstát, třebaže to vyžadovalo nadlidské úsilí.

Prudce škubl slepenými víčky a uviděl se v zrcadle s rozježenými vlasy, opuchlým obličejem, pokrytým černým strniskem, a kalnýma očima, ve špinavé košili s límcem a kravatou, ve spodkách a ponožkách.

Navíc zpozoroval vedle zrcadla neznámého muže v černém, s čer­ným baretem na hlavě.

Posadil se na posteli a vypoulil na neznámého krhavé oči. Ten první přerušil mlčení a pronesl hlubokým hlasem s nápadně cizím přízvukem:

„Dobrý den, nejmilejší Stěpane Bogdanoviči!“

V pokoji se rozhostilo ticho a teprve po chvíli Sťopa těžce vykoktal:

„Co si přejete?“ Byl překvapen, jak cize zazněl jeho hlas. Slovo „co“ vypískl diskantem, „si“ zabručel basem a „přejete“ mu už vůbec nevyšlo.

Neznámý se přátelsky usmál, vytáhl velké zlaté cibule s briliantovým trojúhelníkem na víčku, jedenáctkrát zazvonil a řekl:

„Jedenáct. Přesně hodinu čekám, až se probudíte. Pozval jste mě na deset hodin, tak jsem tu!“

Lotrov nahmátl kalhoty, které ležely na židli u postele, zašeptal:

„Pardon…“ Natáhl si je a chraplavě požádal: „Vaše jméno, prosím.“

Mluvil jen s největším sebezapřením. Při každém slově jako by ho někdo bodal do mozku a způsoboval mu ďábelskou bolest.

„Jakže? Vy jste dokonce zapomněl moje jméno?“ usmál se host.

„Promiňte…,“ zasípal Sťopa a cítil, že ho kocovina obdařila novým symptomem: podlaha kolem postele se kamsi propadla a hrozilo nebezpečí, že on sám každou chvíli sletí po hlavě rovnou někam do pekla.

„Drahý Stěpane Bogdanoviči,“ domlouval mu návštěvník a prozíravě se usmál. „Žádný prášek vám nepomůže. Řiďte se starou moudrou zásadou – vyrážejte klín klínem. Vás mohou přivést k životu jedině dva kalíšky vodky a k tomu něco ostrého, teplého na zajedení.“

Sťopa nebyl padlý na hlavu, a přestože se cítil opravdu mizerně, došlo mu, že když byl přistižen v takovém stavu, musí s pravdou ven.

„Upřímně řečeno,“ spustil a sotva pletl jazykem, „včera jsem kapánek…“

„Ani slovo,“ zarazil ho neznámý a odjel v křesle stranou.

Ředitel vykulil oči a uviděl na malém stolku na podnose nakrájený bílý chléb, černý lisovaný kaviár ve sklenici, talířek s nakládanými hříbky, cosi v kastrůlku a konečně vodku v baňaté karafě – památce po zlatnici. Nejvíc ho překvapilo, že karafa je orosená. Ale nebylo divu: stála v nádobě naplněné ledem. Zkrátka prostřeno bylo čistě a znalecky.

Host nepřipustil, aby se Sťopovo překvapení nepříjemně rozrostlo, a obratně mu nalil půl sklenice vodky.

„A co vy?“ pípl Sťopa.

„S radostí!“

Lotrov rozechvělou rukou pozvedl sklenici k ústům a neznámý naráz vyprázdnil svou. Sťopa se vrhl na kaviár a zahuhlal plnými ústy:

„Vy to nezajíte?“

„Díky, já piju bez zajedení,“ vysvětloval host a znovu si nalil. Odklopili kastrůlek a objevili v něm párky v tomatové šťávě.

Zelené kruhy před očima zmizely, slova plynula lehčeji, a hlavně Lotrov se pomalu rozpomínal. Vybavil si, jak to včera táhli na chatě satirika Chustova ve Schodně, kam Chustov dopravil Sťopu taxíkem. Dokonce si vzpomněl, že když najímali taxík u Metropolu, byl s nimi ještě nějaký herec nebo kdo… s kufříkovým gramofonem. Ano, ano, bylo to na chatě! Ještě teď slyší, jak psi vyjí při gramofonu. Záhadou zůstává dáma, kterou chtěl políbit… čert ví, co to bylo zač… snad pracovala v rozhlase, nebo se plete…

Postupně vyplouvaly události včerejšího dne, ale Sťopu teď nesrovnatelně víc zajímal dnešek, především, jak se neznámý chlapík octl v jeho ložnici a ještě k tomu s jídlem a vodkou. To by chtělo vysvětlení.

„Teď už jste si doufám vybavil moje jméno?“

Ale Lotrov se jen rozpačitě usmál a rozhodil ruce.

„Mimochodem, mám dojem, že jste pil po vodce portské. Uznejte, to se přece nedělá!“

„Chci vás požádat, aby to zůstalo mezi námi,“ naléhal sladce Sťopa.

„Samozřejmě, samozřejmě! Ovšem za Chustova nemohu ručit.“

„Copak vy znáte Chustova?“

„Včera ve vaší kanceláři jsem to individuum zahlédl, ale stačil jediný zběžný pohled, abych poznal, že to je podfukář, chameleón, drbna a vrtichvost.“

Zcela správně! usoudil v duchu Lotrov, překvapený tak stručnou a přitom výstižnou charakteristikou.

Ano, včerejšek se pomalu skládal z jednotlivých útržků, a přece ředitele Varieté neopouštěl zvláštní neklid. V událostech včerejšího dne totiž zela obrovská černá mezera. Myslete si, co chcete, ale neznámého v baretu Sťopa včera ve své kanceláři neviděl.

„Jsem profesor černé magie Woland,“ pronesl důrazně host, když viděl Sťopovy potíže, a vyložil všecko po pořádku.

Včera za dne přijel do Moskvy, neprodleně navštívil Sťopu a na­bídl mu pohostinské vystoupení ve Varieté. Sťopa volal do moskevské krajské estrádní komise a žádal o schválení. Dostal je (Lotrov při těch slovech zbledl a zamžikal) a uzavřel s profesorem Wolandem smlouvu na sedm představení (Sťopa otevřel ústa). Dohodli se, že Woland k němu zajde dnes ráno v deset, aby si upřesnili některé podrobnosti… A Woland tedy přišel. Otevřela služebná Gruňa a sdělila mu, že sama přiběhla teprve před chvilkou, že sem jenom dochází, Berlioz že není doma, a jestli chce host mluvit se Stěpanem Bogdanovičem, ať jde za ním do ložnice. Stěpan Bogdanovič prý spí jako dřevo a ona se ho neodváží vzbudit. Když Woland viděl Lotrova v takovém stavu, poslal Gruňu do nejbližšího lahůdkářství pro vodku a jídlo, do lékárny pro led a…

„Vyrovnáme se, když dovolíte,“ zafňukal zničený Sťopa a sahal po náprsní tašce.

„Taková maličkost!“ zvolal hostující umělec a nechtěl o placení ani slyšet.

Tak se vyjasnilo, odkud se vzala vodka a jídlo, ale přesto byl na ředitele žalostný pohled: za živého boha se nemohl upamatovat na smlouvu, a kdybyste ho zabili, včera se s žádným Wolandem nesetkal. Ano, Chustov u něho byl, ale Woland ne.

„Ukázal byste mi laskavě smlouvu,“ požádal sklesle.

„Prosím, račte!“

Lotrov nahlédl do papíru a ztuhl. Všecko bylo v naprostém po­řádku: za prvé jeho vlastnoruční rozmáchlý podpis, napříč šikmým písmem administrativního ředitele Rimského psaný příkaz, aby byla umělci Wolandovi vyplacena záloha deset tisíc rublů – celkový honorář za sedm pohostinských vystoupení činí pětatřicet tisíc rublů. Dokonce tu byl i Wolandův podpis, který potvrzoval, že záloha byla vyplacena.

Co to má znamenat? přemítal nešťastný Sťopa a hlava se mu zatočila. Že by se dostavila zlověstná zapomnětlivost? Samo sebou, teď když umělec předložil smlouvu, by byl další údiv prostě nevhodný. Lotrov požádal hosta o chvilku strpení, a jak byl, v ponožkách, se rozběhl do předsíně k telefonu. Cestou křikl směrem ke kuchyni:

„Gruňo!“

Ale nikdo se neozval. Pohlédl letmo na dveře Berliozovy pracovny, které byly hned vedle předsíně, a zůstal stát jako opařený. Na klice se houpala úctyhodně velká pečeť.

Pěkně děkuju! zabručel v něm vnitřní hlas. Tohle ještě scházelo! Od té chvíle jeho myšlenky jako by se rozběhly po dvou kolejích, a jak to obvykle bývá při katastrofě, najednou zcela vykolejily a letěly k čertu. Motanice, jaká vznikla ve Sťopově hlavě, se dá těžko popsat. Vystupoval v ní skřet v černém baretu, s ledovou vodkou a nepravděpodobnou smlouvou… A k dovršení všeho tumáš pečeť na dveřích! Komu chcete namluvit, že Berlioz něco provedl… stejně vám nikdo neuvěří, na to vemte jed! Ale pečeť je tady! Ano, prosím…

Vtom se mu v mozku vyrojily nepříjemné vzpomínky na jistý článek, který jako naschvál Sťopa nedávno podstrčil Michailu Alexandroviči, aby ho otiskl ve svém časopise. Mezi námi, byl to mizerný článek! Navíc zbytečný a honorář taky nestál za řeč…

Lotrov si hned potom vybavil jeden podezřelý rozhovor, který, pokud si vzpomíná, se odehrál čtvrtého dubna tady v jídelně, když večeřeli s Michailem Alexandrovičem. Vlastně nebyl ani v pravém smyslu podezřelý (do ničeho podobného by se Sťopa nepouštěl), ale mluvilo se o něčem zcela nepodstatném. Abyste věděli, podobné řeči si mohl odpustit. Do té doby, než se na dveřích objevila pečeť, by to nikdo nebral vážně, ale teď, když jsou dveře zapečetěné…

Ach, ten Berlioz! vířilo Sťopovi hlavou. Ani mně to nejde na rozum!

Ale neměl čas dlouze lamentovat. Vytočil přímou linku kanceláře administrativního ředitele Varieté Rimského. Byl v choulostivé situaci: za prvé, cizinec se mohl urazit, že si znovu ověřuje celou záležitost, ačkoli viděl smlouvu, a domluvit se s ředitelem taky nebylo lehké. Nezeptá se ho přece rovnou: „Prosím vás, uzavřel jste vážně včera smlouvu s profesorem černé magie na pětatřicet tisíc rublů?“ To se přece nehodí!

„Prosím!“ ozval se ve sluchátku úsečný, nepříjemný hlas Rimského.

„Dobrý den, Grigoriji Daniloviči,“ skoro šeptal Lotrov. „Mám tady takovou jednu věc… hm… hm… sedí u mne ten… hm… Woland… Tak jsem se chtěl zeptat, jak to vypadá s dnešním večerem?“

„Á, černý mág?“ ozval se ve sluchátku Rimský. „Plakáty budou za chvilku.“

„Aha…,“ zamumlal Sťopa, „tak zatím na shle…“

„Přijdete brzy?“ zeptal se Rimský.

„Za půl hodinky,“ ujistil ho Lotrov, zavěsil a sevřel rozpálenou hlavu do dlaní. To je něco šíleného! Co se to stalo s mou pamětí, lidičky?!

Zdržovat se déle v předsíni bylo neslušné a ředitel si v duchu bleskurychle sestavil plán: všemi prostředky zastírat svou neuvěřitelnou zapomnětlivost a nejdřív lišácky vytáhnout z cizince, co vlastně hodlá dnes večer předvést v divadle svěřeném Sťopovi.

Otočil se a vtom uviděl v zrcadle, zaprášeném vinou líné Gruni, podivného chlapíka, vytáhlého jako tyčka, se skřipcem na nose (ach, být tu Ivan, určitě by ho okamžitě poznal!). Objevil se a hned zase zmizel. Vyplašený Sťopa se pozorněji rozhlédl a div se neskácel na zem. V zrcadle se totiž mihl černý vypasený kocour a brzy se ztratil.

Lotrovovi se rozbušilo srdce a zavrávoral.

Co to? přemítal v duchu. Nezešílel jsem? Kde se vzaly v zrcadle ty obrazy?! Zapátral znovu očima po předsíni a polekaně vykřikl:

„Gruňo! Co se to tu potuluje za kocoura? Kde se tady vzal? A je tu ještě někdo?“

„Uklidněte se, Stěpane Bogdanoviči,“ zaskřehotal místo Gruni hostův hlas z ložnice. „Jo je můj kocour. Jen žádné scény. A Gruňa tu není, poslal jsem ji do Voroněže. Stěžovala si, že jste jí upřel dovolenou.“

Byla to tak nečekaná a nejapná slova, až Sťopa usoudil, že se přeslechl. Zmateně klusal do ložnice a na prahu strnul, vlasy zježené, a na čele mu vyrazil pot.

Mág nebyl v ložnici sám, ale měl tu společníky: v druhém křesle seděl dlouhán, který se vynořil v zrcadle. Teď si ho mohl Lotrov dobře prohlédnout: měl úzké napomádované kníry jako husí brka, jedno sklíčko skřipce blýskalo a druhé bylo vypadlé. Ale to ještě nebylo všecko: na taburetu bývalé zlatnice se nenuceně rozvaloval třetí – hrozivě velký černý kocour; v jedné tlapě držel kalíšek s vodkou, v druhé vidličku s napíchnutým hříbkem.

V ložnici bylo pološero, ale Sťopovi se teď docela zatmělo před očima. Takhle tedy člověk začíná šílet, napadlo ho a opřel se rukou o veřeje.

„Vidím, že vás to poněkud překvapuje, drahý Stěpane Bogdanoviči?“ vyptával se Woland Sťopy, kterému drkotaly zuby. „Na tom není nic divného, ujišťuji vás. To je moje svita.“

Kocour do sebe obrátil kalíšek vodky a Sťopovi poklesla ruka.

„Svita potřebuje místo,“ pokračoval mág, „a proto někdo z nás je v tomhle bytě přebytečný. Podle mého názoru jste to vy.“

„Oni, oni!“ zamečel kozím hláskem kostkovaný a bůhvíproč Sťopovi onikal. „Vůbec poslední dobou pěkně vyvádějí. Chlastají, mají pletky s ženskými a přitom využívají svého postavení, flákají se a nic nedělají, ani nemůžou, protože houby rozumějí tomu, co mají spravovat. Nadřízené vodí hezky za nos!“

„Zneužívají služebního vozu!“ přisadil si kocour.

Vtom se ukázalo čtvrté a poslední zjevení ve zdejším bytě. Bylo to v okamžiku, kdy se vyjukaný Lotrov svezl k zemi a ochable škrábal po veřejích.

Přímo z třídílného zrcadla vyšel malý pořízek v tvrďáku a s vyčnívajícím špičákem, který hyzdil jeho beztak už dostatečně odpudivý zevnějšek. Skrček měl k dovršení všeho ohnivě ryšavé vlasy.

„Co se mě týče,“ zamíchal se do hovoru, „já vůbec nechápu, jak se mohl stát ředitelem,“ huhňal stále silněji. „On je zrovna takový ředitel, jako jsem já biskup.“

„Ty nevypadáš na biskupa, Azazelo,“ utrousil kocour a nakládal si na talíř párky.

„Zrovna to říkám,“ zahuhňal ryšavec a obrácen k Wolandovi dodal uctivě: „Když dovolíte, maestro, pošlu ho ke všem čertům, pryč z Moskvy.“

„Jedeš!“ zasykl kocour a naježil srst.

Se Sťopou se zatočila ložnice, narazil hlavou o veřeje, a dřív než docela ztratil vědomí, pomyslel si: Umírám…

Ale neumřel. Když pootevřel víčka, poznal, že sedí na něčem kamenném. Kolem cosi hučelo. Otevřel široce oči a uviděl, že kolem šumí moře, ba co víc – vlna pleskala přímo u jeho nohou. Zkrátka a dobře, seděl na konci mola, nad ním zářilo blankytně modré nebe a v dálce na kopci se bělalo město.

Nevěděl, co se v podobných případech dělá, a tak alespoň vstal a vykročil po molu ke břehu: kolena mu podklesávala.

Na molu stál neznámý muž, kouřil a odplivoval rovnou do moře. Jak uviděl Sťopu, divoce si ho prohlédl a přestal odplivovat.

Lotrov provedl následující kousek: poklekl před neznámým a zeptal se:

„Proboha vás prosím, co je to za město?“

„Ále…,“ odsekl lhostejně kuřák.

„Nejsem opilý,“ zachraptěl Sťopa, „a nevím, co se to se mnou stalo… Jsem nemocný… Kde to jsem? Co je to za město?“

„No přece Jalta!“

Lotrov se s tichým povzdechem svalil na bok, uhodil se do hlavy o vyhřátý kámen mola a ztratil vědomí.