10 Zprávy z Jalty

Zatímco Nikanora Ivanoviče postihlo neštěstí, blízko domu číslo 302b v Sadové ulici seděli v kanceláři administrativního ředitele Varieté Rimského dva muži: Rimský a administrátor Varieté Varenucha.

Dvě okna prostorné kanceláře v prvním patře divadla vedla do Sadové a jedno, přímo za zády ředitele, který seděl u psacího stolu, skýtalo pohled do letního parku Varieté, kde byly stánky s občerst­vením, střelnice a estráda pod širým nebem. Zařízení kanceláře se kromě psacího stolu skládalo z kupy starých plakátů, rozvěšených po stěnách, dále z malého stolku s karafou plnou vody, čtyř křesel a stojanu v koutě, na kterém byla stará zaprášená maketa nějaké revue. Jinak byste tu samozřejmě našli nalevo od ředitelova stolu odřenou menší ohnivzdornou pokladnu, která hodně pamatovala.

Rimský měl už od božího rána mizernou náladu. Varenucha byl naopak rozjařený a překypoval horlivostí; prozatím nemohl svou energii náležitě vybít.

Schovával se v ředitelově kanceláři přede všemi, kdo na něm vymáhali volné lístky a otravovali mu tak život zejména ve dnech, kdy se měnil program. Dnes byl právě takový den. Sotva zazvonil telefon, Varenucha zvedl sluchátko a lhal, jako když tiskne:

„Koho? Varenuchu? Není tady. Odešel z divadla.“

„Zavolej ještě jednou Lotrovovi,“ nařídil podrážděně Rimský.

„Není doma. Už jsem tam poslal Karpova, v bytě je prázdno.“

„Tohle nepochopím,“ zasyčel Rimský a cvakal na počítacím stroji.

Otevřely se dveře a uvaděč vlekl tlustý balík narychlo vytištěných plakátů. Na brčálově zelených plachtách hlásala velká rudá písmena:

Dnes a denně v divadle Varieté vystoupí mimo program
profesor WOLAND
SEANCE ČERNÉ MAGIE
A JEJÍ ÚPLNÉ ODHALENÍ!!!

Varenucha poodstoupil od plakátu, který předtím přehodil přes maketu, zálibně si jej prohlížel a pak dal uvaděči pokyn, aby celý náklad okamžitě vylepil.

„Dobré… to každého praští do očí!“ poznamenal, když biletář odešel.

„Mně se ten nápad ani trochu nelíbí,“ huhlal Rimský a prohlížel si vztekle plakát přes kostěné obroučky brýlí. „Vůbec se divím, že mu to představení dovolili.“

„Jen neříkej! To je velice taktický krok. Celý vtip je v odhalení černé magie.“

„Nevím, nevím, já v tom nic vtipného nevidím… On si vždycky něco vymyslí! Kdyby nám aspoň toho kouzelníka ukázal! Ty například jsi ho viděl? Bůh ví, kde ho vyhrabal!“

Vyšlo najevo, že ani Varenucha, ani Rimský mága na vlastní oči neviděli. Včera se Sťopa přihnal – podle Rimského slov – jako šílenec s hotovým návrhem smlouvy. Nařídil, aby návrh okamžitě přepsali načisto a vyplatili Wolandovi peníze. Mág se ztratil a nikdo kromě Sťopy s ním nejednal.

Rimský vytáhl hodinky, a když zjistil, že ukazují dvě a pět minut, definitivně se rozzuřil. No uznejte! Lotrov volal přibližně v jedenáct, slíbil, že přijde za půl hodinky, a nejen že nepřišel, nýbrž dokonce zmizel z bytu.

„Mně tady stojí práce!“ vztekal se ředitel a poklepával prstem na kupu nepodepsaných lejster.

„Nepřejela ho náhodou tramvaj jako Berlioze?“ vtipkoval Varenucha se sluchátkem na uchu; ze sluchátka se hlasitě ozývalo táhlé a naprosto beznadějné tůtání.

„To by mu patřilo…,“ procedil mezi zuby Rimský.

Vtom vešla dovnitř žena v pošťácké bundě, čepici se štítkem, v černé sukni a sandálech. Z malé brašny, která jí visela u pasu, vytáhla bílý obdélníček a sešit, a zeptala se:

„Kdepak je tady Varieté? Máte tu pilný telegram. Podepište se mi tady.“

Varenucha načmáral do sešitu nějaký klikyhák, a sotva se za listonoškou zavřely dveře, roztrhl telegram. Když dočetl, překvapeně zamrkal a podal ho Rimskému.

Telegram zněl: „Jalta Moskva Varieté. Dnes 11.30 pátrací oddělení dostavil brunet noční košili kalhotech bez bot duševně chorý udával jméno Lotrov ředitel Varieté. Telegrafujte obratem jaltskému pátracímu oddělení místo pobytu ředitele Lotrova.“

„To si nechám líbit!“ ušklíbl se Rimský a dodal: „Další překvapení?“

„Lžidimitrij?“ usoudil Varenucha a rozhřímal se do sluchátka: „Pošta? Pilný telegram, na účet Varieté. Slyšíte mě? Adresát: Pátrací oddělení Jalta… Text: Ředitel Lotrov Moskvě. Podpis: Administrativní ředitel Rimský.“

Bez ohledu na právě došlou zprávu o jaltském samozvanci telefonoval administrátor na všecky strany, ale přirozeně bez výsledku.

V okamžiku, kdy Varenucha se sluchátkem v ruce koumal, kam by měl ještě zavolat, vešla listonoška, která doručila první telegram, a podala mu nový. Administrátor ho spěšně rozlepil, a když dočetl, překvapeně hvízdl.

„Co je zas?“ zeptal se Rimský a nervózně sebou škubl.

Varenucha mu podal beze slova telegram a ředitel četl: „Snažně prosím věřte vlivem Wolandovy hypnózy odsunut Jalty Telegraficky potvrďte mou totožnost Lotrov.“

Rimský a Varenucha, hlavy těsně u sebe, četli znovu a znovu telegram a pak na sebe mlčky pohlédli.

„Občané!“ rozzlobila se doručovatelka. „Podepište mi to a pak si můžete mlčet, jak dlouho chcete! Já roznáším pilné telegramy!“

Varenucha nespouštěl oči ze záhadného telegramu, po paměti, nakřivo se podepsal do sešitu a žena odešla.

„Ty jsi s ním přece krátce po jedenácté mluvil telefonicky?“ vyhrkl nechápavě.

„Nesmysl!“ zakvičel pronikavě Rimský. „Nezáleží na tom, jestli jsem s ním mluvil nebo ne. Jedno je ale jisté: nemůže být v Jaltě! To je nesmysl!“

„Třeba je opilý…,“ napadlo Varenuchu.

„Kdo je opilý?“ dotíral Rimský a znovu se oba na sebe upřeně zadívali.

Z Jalty nepochybně telegrafoval nějaký samozvanec nebo blázen, ale překvapovalo je jedno: jak mystifikátor zná Wolanda, který teprve včera přijel do Moskvy? A jak ví o spojení Lotrova s Wolandem?

„Vlivem hypnózy…,“ opakoval Varenucha slova z telegramu. „Jak se dozvěděl o Wolandovi?“ Několikrát zamrkal a pak rázně uzavřel:

„Ne! To je pitomost! Pitomost!“

„Kde ten Woland bydlí, sakra?“ zajímal se Rimský. Administrátor se hbitě spojil s oddělením pro registraci cizinců a sdělil překvapenému řediteli, že Woland bydlí u Lotrova. Pak vytočil číslo Sťopova bytu a dlouho poslouchal táhlý přerušovaný tón ve sluchátku. Mezi jednotlivými signály zazněl odkudsi z dálky těžký, chmurný bas, který pěl: „Skály jsou mým domovem…“ Varenucha usoudil, že do telefonní sítě se omylem připletl hlas z rozhlasového studia.

„V bytě se nikdo nehlásí,“ oznámil a položil sluchátko, „že bych to zkusil zno…“

Nedořekl, protože ve dveřích se objevila známá doručovatelka a oba se jí vrhli vstříc. Tentokrát vytáhla z brašny místo bílé obálky tmavou.

„To začíná být zajímavé,“ procedil mezi zuby administrátor a provázel očima ženu, která měla zřejmě napilno. První se zmocnil obálky Rimský.

Na tmavém pozadí fotografického papíru se zřetelné vyjímaly následující černé řádky:

„Důkaz moje písmo můj podpis potvrďte obratem zajistěte tajný dozor Wolandem Lotrov.“

Za dvacet let svého působení v divadle Varenucha už leccos viděl a zažil, ale tentokrát měl pocit, jako by se mu na mozku vytvořil škraloup. Nezmohl se na nic lepšího než na otřepanou a navíc nejapnou větu:

„Není možná!“

Rimský reagoval jinak. Vstal, otevřel dveře a vyštěkl na posílkářku, která seděla na stoličce v předpokoji:

„Nikoho nepouštějte dovnitř, kromě listonoše!“ a zamkl dveře na klíč.

Pak vytáhl z psacího stolu složku listin a začal bedlivě srovnávat vypasená, šikmo nakloněná písmena fotogramu s písmem na Sťopových příkazech a rozhodnutích i s jeho zakudrnacenými podpisy. Varenucha nalehl na stůl a dýchal mu horce do tváře.

„Je to jeho písmo,“ prohlásil nakonec pevně ředitel a administrátor opakoval jako ozvěna:

„Je.“

Zahleděl se pozorně Rimskému do tváře, překvapen výraznou změnou. Beztak už hubený ředitel jako by ještě víc seschl a snad i zestárnul. Oči za kostěnými obroučkami brýlí ztratily obvykle pichlavý výraz a zračil se v nich nejenom neklid, ale dokonce smutek.

Varenucha si počínal přesně jako každý ve chvílích nejvyššího překvapení. Pobíhal po kanceláři, dvakrát rozhodil ruce jako ukřižovaný, vypil naráz celou sklenici nažloutlé vody z karafy a pokřikoval:

„Tohleto nechápu! Nechápu! Ne-chá-pu!“

Rimský, pohled upřený do okna, o něčem usilovně přemýšlel. Octl se v nezáviděníhodné situaci, která vyžadovala, aby hned tady, na místě, nalezl obvyklé, logické vysvětlení neobvyklých jevů.

S přimhouřenýma očima si představoval, jak Sťopa v noční košili a bos nastupuje dnes dopoledne kolem půl dvanácté do jakéhosi nadzvukového letadla a jak přesně v půl dvanácté stojí bez bot, v ponožkách na letišti v Jaltě… čert aby se v tom vyznal!

A co když nemluvil dopoledne se Sťopou? Ne, byl to Sťopa! Jak by nepoznal Sťopův hlas! I kdyby připustil, že to nebyl on, jedno je jisté: ještě včera navečer k němu přiběhl Sťopa ze své kanceláře, mával nesmyslnou smlouvou a dráždil ho svou lehkomyslností. Jak by mohl ujet nebo odletět a neříct ani slovo v divadle? I kdyby, dejme tomu, odletěl včera večer – nemohl být dnes před polednem na místě. Nebo ano?

„Kolik kilometrů je do Jalty?“ zeptal se.

Varenucha, který zmateně pobíhal sem tam, se zastavil a zabručel:

„Na to už jsem myslel. Do Sevastopolu po železnici patnáct set a k tomu přidej osmdesát. Vzdušnou čarou to bude samozřejmě míň.“

Hm… Ano… O žádném vlaku nemůže být řeči. Ale čím tedy letěl? Stíhačkou? Nikdo nepustí do stíhačky bosého Sťopu. A proč taky? Třeba si zul boty, až když přiletěl do Jalty? Ale zase – proč? Ostatně do stíhačky ho nepustí ani v botách! Nemá smysl uvažovat o stíhačce. Tady stojí černé na bílém, že se dostavil na milici v půl dvanácté dopoledne a předtím telefonoval z Moskvy… počkat… Rimskému se objevil před očima ciferník jeho hodinek. Snažil se vybavit si polohu hodinových ručiček… Katastrofa! Bylo to v jedenáct hodin dvacet minut!

Co z toho plyne? Jestliže předpokládáme, že Sťopa, hned jak položil sluchátko, letěl na letiště a dorazil tam řekněme za pět minut (to je mimochodem nemyslitelné), vychází nám, že letadlo za předpokladu, že okamžitě startovalo, urazilo za pět minut přes tisíc kilometrů. To znamená, že za hodinu uletí víc než dvanáct tisíc kilometrů! To je vyloučeno, tudíž Lotrov není v Jaltě!

Co ještě zbývá? Hypnóza? Taková hypnóza neexistuje, aby přenesla člověka v okamžiku o tisíc kilometrů dál! Nebo se mu jenom zdá, že je v Jaltě? Což o to, jemu se může zdát všelicos, ale co milice v Jaltě? Té se taky něco zdá? Ne, promiňte, to se nestává! Ale telegramy přece chodí z Jalty?

Ředitel se tvářil doslova zdrceně. Mezitím někdo cloumal klikou u dveří a bylo slyšet, jak posílkářka za dveřmi zoufale křičí:

„Nejde to! Nepustím vás tam! Jen přes mou mrtvolu! Mají poradu!“

Rimský se trochu vzpamatoval, zvedl sluchátko a požádal:

„Dejte mi Jaltu, pilně.“

Chytrý tah! uznal v duchu Varenucha.

Ale k rozhovoru nedošlo. Ředitel zklamaně zavěsil:

„Jako naschvál mají poruchu.“

Bylo zřejmé, že porucha na lince ho rozčilila, a dokonce donutila uvažovat. Za chvilku zvedl znovu sluchátko a druhou rukou zapisoval všechno, co hlásil do telefonu: „Telegram. Pilný. Tady Varieté. Ano. Adresát: Jalta, pátrací oddělení. Ano. Text: Dnes asi v 11.30 se mnou Lotrov mluvil telefonicky v Moskvě. Tečka. Pak nepřišel do práce a nepodařilo se ho telefonicky sehnat. Tečka. Písmo odpovídá. Tečka. Dohled nad zmíněným umělcem zajistím. Administrativní ředitel Rimský.“

Velice moudré, usoudil administrátor, ale než stačil dovést svou myšlenku do konce, vystřídala ji jiná: Pitomost! Nemůže být v Jaltě!

Rimský zatím nelenil: pečlivě složil všecky doručené telegramy i kopii svého na hromádku, vložil do obálky, zalepil, napsal na ni několik slov a podal Varenuchovi:

„Osobně doručit a pospěš si. Ať si to tam přeberou.“

Fakticky prozíravé! pomyslel si administrátor a strčil obálku do aktovky. Potom pro jistotu ještě jednou vytočil Sťopovo číslo, poslouchal a náhle radostně, spiklenecky zamžoural a zašklebil se. Rimský nastražil uši.

„Mohl bych mluvit s panem Wolandem?“ zeptal se sladce Varenucha.

„Nemá čas,“ zachraplalo sluchátko. „Kdo volá?“

„Administrátor Varieté Varenucha.“

„Ivan Saveljevič?“ zvolal radostně hlas ve sluchátku. „Těší mě, že vás slyším. Jak se daří?“

„Díky,“ odpověděl překvapeně Varenucha „s kým mám tu čest?“

„U telefonu Wolandův asistent a tlumočník Korovjev,“ vřeštělo sluchátko. „K službám, drahý Ivane Saveljeviči. Jsem vám plně k dispozici. Co poroučíte?“

„Promiňte… Stěpan Bogdanovič Lotrov není náhodou doma?“

„Bohužel není,“ ječelo sluchátko. „Odjel.“

„Kampak?“

„Za město. Říkal, že se trochu projede vozem.“

„C… cože? P… p… projede?… A kdy se vrátí?“

„Povídá, nalokám se kapánek čerstvého vzduchu a vrátím se.“

„Hm…,“ řekl rozpačitě Varenucha „merci… Vyřiďte laskavě monsieurovi Wolandovi, že dnes vystupuje v třetím oddíle.“

„Rozkaz. Ovšemže vyřídím. Zajisté. Okamžitě. Můžete se spolehnout,“ odsekávalo sluchátko.

„Na shledanou,“ řekl udiveně Varenucha.

„Prosím, přijměte moje nejsrdečnější pozdravy a přání!“ halasilo sluchátko. „Všechno nejlepší! Mnoho úspěchů! Hodně štěstí! Hodně všeho!“

„No ovšem. Já to říkal!“ křičel vítězoslavně administrátor. „Jakápak Jalta, odjel za město!“

„Jestli je to pravda,“ láteřil ředitel, bledý vztekem, „pak to není nic jiného než prachsprosté svinstvo, že mu není rovno!“

Varenucha vyskočil a zařval, až sebou Rimský škubl:

„Už to mám! Už to mám! V Puškinu otevřeli novou šašlikárnu, jmenuje se Jalta. Všechno je jasné! Dojel tam, nadrátoval se a teď odtamtud telegrafuje!“

„To už je trochu moc,“ namítal Rimský, obličej mu křečovitě poškubával a v očích se rozhořela nepředstíraná těžká zloba. „Tenhle výlet mu ale přijde draho!“ Vtom se zarazil a dodal nerozhodně:

„Ale co milice…“

„Žvásty! To jsou jeho fóry!“ přerušil ho výbojný administrátor a dodal: „Mám tu obálku doručit?“

„Určitě!“ trval na svém Rimský.

Vtom se znovu otevřely dveře a vešla… Je to ona! pomyslel si smutně Rimský. A oba vstali.

Tentokrát telegram zněl: „Díky potvrzení pošlete obratem pět set pátrací oddělení Jalta, zítra odlétám do Moskvy Lotrov.“

„On se snad pominul,“ hlesl Varenucha.

Rimský zachřestil svazkem klíčů, vytáhl ze sejfu peníze, odpočítal pět set rublů, pak zazvonil, předal doručovateli peníze a poslal ho na poštu.

„Odpusť, Grigoriji Daniloviči,“ nezdržel se administrátor, který nevěřil svým očím, „ale podle mého názoru ty peníze posíláš zbytečně.“

„Nevadí, přijdou zpátky,“ skoro zašeptal Rimský, „a pak si zodpoví ten svůj piknik!“ Ukázal na aktovku a dodal: „Jeď, Ivane Saveljeviči, nezdržuj se.“

Varenucha s aktovkou se vyřítil z kanceláře.

Seběhl do přízemí, kde zahlédl u pokladny obrovskou frontu, a dozvěděl se od pokladní, že asi za hodinu bude vyprodáno; obecenstvo se hrne od té doby, co vyvěsili plakát o Wolandově vystoupení. Administátor nařídil pokladní, aby mu rezervovala třicet nejlepších lístků v lóžích a přízemí vyběhl z pokladny, v běhu odrazil nápor dotěravců, kteří vymáhali volňásky, a zaskočil do své kanceláře pro čepici. Vtom zazvonil telefon.

„Prosím,“ vybafl.

„To je Ivan Saveljevič?“ tázal se odporně huhňavý hlas.

„Není v divadle,“ užuž chtěl zalhat administrátor, ale hlas ve sluchátku ho přerušil:

„Nehrajte komedii, Ivane Saveljeviči, a dobře poslouchejte. Ty telegramy nikam nenoste a nikomu je neukazujte.“

„Kdo je tam?“ zařval Varenucha. „Nechte si svoje vtipy, občane! Brzo si vás zjistí. Vaše číslo?“

„Varenucho,“ ozval se znovu odpudivý hlas. „Říkám ti to srozumitelně: telegramy nikam nenos.“

„Tak vy nedáte pokoj?“ rozzuřil se administrátor. „Ale počkejte! Tohle vám přijde draho!“ Ještě vykřikl nějakou vyhrůžku, ale pak ztichl, protože si uvědomil, že už ho nikdo neposlouchá.

V místnosti se nějak rychle zešeřilo. Varenucha vyběhl ven, práskl za sebou dveřmi a zamířil postranním vchodem do parku.

Jako by se probudil: překypoval energií. Po tom drzém zavolání už nepochyboval, že tyhle nechutné vtipy jsou dílem bandy chuligánů a že s tím souvisí i zmizení Lotrova. Posedla ho touha odhalit viníky a kupodivu v něm zajiskřila radostná naděje, obvyklá v situacích, kdy se člověk snaží stát středem pozornosti a kdy hodlá přinést senzační objev.

Vítr se mu opřel do tváře a zaslepil mu oči pískem, jako by mu zahrazoval cestu a varoval ho. V prvním patře bouchla okenice, div se nevysypalo sklo, a v korunách javorů a lip to poplašně zašumělo. Setmělo se a ochladilo. Administrátor si promnul oči a zpozoroval, že nízko nad Moskvou pluje bouřkový mrak se žlutým břichem. V dálce zabrblal hrom.

Přestože pospíchal, něco mu říkalo, aby zaběhl na WC v parku a zjistil, jestli údržbář nasadil na žárovku kryt.

Minul střelnici a octl se v šeříkovém houští, kde stál namodralý domek. Ukázalo se, že údržbář je pořádný člověk. Žárovka u stropu na pánském záchodku byla chráněná drátěnou mřížkou. Varenuchu však rozčililo, že dokonce i v předbouřkovém přítmí se na stěnách vyjímaly četné nápisy uhlem i tužkou.

„Co je to za…,“ chtěl si ulevit, ale vtom zaslechl, jak za jeho zády kdosi zabručel:

„To jste vy, Ivane Saveljeviči?“

Administrátor sebou škubl, otočil se a uviděl neznámého malého tlusťocha s kočičí vizáží, jak se mu zdálo.

„Ano, já,“ odsekl nevrle.

„Velice mě těší,“ vypískl tlusťoch, co se podobal kocourovi, rozpřáhl se a vlepil Varenuchovi facku, až mu čepice sletěla z hlavy a zmizela nenávratně v záchodovém otvoru. Od tlusťochova úderu se místnost na okamžik rozzářila neklidným světlem a následoval hromový rachot. Pak se znovu zablesklo a před administrátorem se vynořil další chlapík, mrňous, ale s atletickými rameny, ryšavý jako oheň… Jedno oko měl celé potažené bělmem a z huby mu vyčníval mohutný špičák… Byl nejspíš levák, protože administrátora „opracoval“ z druhé strany. Hned nato znova zahřmělo a na dřevěnou střechu záchodu zabubnoval liják.

„Co to děláte, sou…,“ zašeptal celý tumpachový Varenucha, ale vtom si uvědomil, že slovo „soudruzi“ se nehodí pro bandity, kteří přepadnou člověka na veřejném záchodku, a zasípal: „Obča…“ Zarazil se, protože si ti dva nezasloužili ani tohle oslovení, a vtom utržil třetí prudkou ránu neznámo od koho z těch dvou, až mu z nosu vytryskla krev rovnou na košili.

„Co to máš v tý tašce, parazite?“ zaječel pronikavě kocourovitý. „Telegramy? A přitom tě varovali telefonicky, abys je nikam nenosil, viď? Varovali, ptám se tě?“

„Va… ro… va… va… li…,“ vykoktal administrátor a nemohl popadnout dech.

„A tys přesto šel? Dej sem tu tašku, syčáku!“ vykřikl druhý huhňavým hlasem, známým z telefonu, a vytrhl mu z rukou aktovku.

Nakonec ho oba chytili pod paždí, násilím odvlekli z parku a uháněli s ním po Sadové. Bouře řádila jako pominutá, voda se s rachotem a úpěním řítila do kanálů, všude kolem se vzdouvaly a čeřily vlny, se střech chlístala voda, co se nevešla do okapů, a z průjezdů se valily zpěněné proudy. Všecko živé se vytratilo z celé Sadové ulice, a tak Ivana Saveljeviče neměl kdo zachránit. Bandité přeskakovali kalné potoky, co chvíli je ozářil blesk, a netrvalo dlouho, a dotáhli polomrtvou oběť k domu číslo 302b. Vtrhli do průjezdu, kde se u zdi krčily dvě bosé ženy a držely v ruce punčochy a střevíce. Pak trojice pronikla na schodiště číslo šest a Varenucha blízký šílenství, byl vynesen do čtvrtého poschodí a hozen na podlahu v dobře známé tmavé předsíni Lotrovova bytu.

Oba banditi zmizeli, jako když se po nich země slehne, a místo nich se objevila v předsíni nahá dívka. Měla zrzavé vlasy a oči jí ohnivě světélkovaly.

Ivanu Saveljeviči bylo jasné, že tohle je to nejhorší, co ho mohlo potkat, a proto zasténal a odvrátil se ke stěně. Dívka přistoupila až k němu a položila mu ruce na ramena. Ubožákovi se zježily vlasy, protože i přes studenou, promočenou látku košile cítil, jak dívčiny ruce ledově mrazí.

„Ukaž, ať tě políbím,“ pronesla něžně a její fosforeskující oči se ocitly těsně u Varenuchových. V tom okamžiku administrátor pozbyl vědomí, a tak už dívčin polibek nevnímal.