22 V záři voskovic

Pravidelný hukot motoru Markétu zkolébával ke spánku, vůz letěl vysoko nad zemí a měsíční světlo příjemně hřálo. Zavřela oči, nastavila tvář větru a bůhvíproč smutně vzpomínala na neznámý břeh řeky, který právě opustila; cítila, že už se tam nikdy nevrátí. Po všech těch kouzlech a zázracích dnešního večera se dovtípila, ke komu ji vlastně vezou na návštěvu, ale neděsilo ji to. Doufala, že tam znovu najde své štěstí, a to jí dodávalo sílu. Ostatně, na delší úvahy nezbýval čas. Buďto havran rozuměl dokonale svému řemeslu, anebo díky bleskurychlému vozu brzy uviděla pod sebou místo temné lesní houštiny rozčeřené moře moskevských světel. Černý šofér za letu odšrouboval pravé přední kolo a přistál na pustém osamělém hřbitůvku kdesi blízko Dorogomilova.

Vysadil Markétu, která se na nic neptala, u jednoho náhrobku společně s koštětem, pak nastartoval vůz a namířil jej přímo do strže za hřbitovem: s rachotem se tam zřítil a rozbil. Havran uctivě zasalutoval, vyšvihl se na zbylé kolo a odletěl.

Hned nato se za jedním náhrobkem vztyčil neznámý muž v černém plášti. Ve svitu měsíce se blýskl zažloutlý tesák a Markétka poznala Azazela. Posuňkem vybídl Markétu, aby nasedla na svého oře, sám osedlal dlouhý rapír a oba se vznesli do vzduchu a nepozorováni přistáli před domem číslo 302b v Sadové ulici.

Když procházeli průjezdem se smetákem a rapírem pod paždí, zpozorovala unuděného chlapíka v čepici a vysokých holínkách, který zřejmě na někoho čekal. Přestože naši cestovatelé šli po špičkách, muž zaslechl jejich kroky a neklidně sebou trhl – nechápal, odkud kroky přicházejí.

Dalšího muže, který se podobal prvnímu jako vejce vejci, potkali u vchodu číslo 6. Znovu se opakovala táž historie. Sotva zaslechl kroky, ostražitě se ohlédl a zamračil se. Dveře se samy od sebe otevřely a zase zavřely. Chlapík se rozběhl za dvěma neviditelnými chodci, nakoukl do průjezdu, ale nikoho samozřejmě nespatřil.

Třetí, jako by z oka vypadl oběma předchozím, hlídkoval na odpočívadle ve druhém patře. Kouřil silné cigarety, až se Markéta rozkašlala, když procházela kolem. Kuřák vyskočil ze sedátka, jako když ho píchne vosa, nejistě šmejdil očima, pak přistoupil k zábradlí a nahlédl dolů. Markétka a její průvodce zatím už stanuli u dveří č. 50. Nezvonili, Azazelo tiše otevřel svým klíčem.

Markétu obklopila černočerná tma, která ji překvapovala. V předsíni bylo tma jako v ranci, takže se bezděčně zachytila Azazela za plášť, aby neklopýtla. Vtom kdesi v dálce nahoře zakmitalo světlo a blížilo se. Azazelo v chůzi vytáhl Markétě zpod paždí koště, které zmizelo nehlučně v temnotě.

Stoupali po širokých pohodlných schodech, které se Markétě zdály nekonečné. Nechápala, kde se vzalo v předsíni obyčejného moskevského bytu takové neviditelné, ale přesto jasně hmatatelné schodiště. Konečně výstup končil a Markéta poznala, že stojí na odpočívadle. Světlo směřovalo k nim a Markétka zahlédla obličej neznámého černého dlouhána, který třímal v ruce svítilnu. Ti, kdo měli tu smůlu a zkřížili mu v posledních dnech cestu, by ho poznali dokonce i v mihotavé záři žlutého jazýčku. Byl to Korovjev alias Fagot.

Pravda, jeho zevnějšek se radikálně změnil. Rozeklaný plamínek svítilny se už neodrážel v rozbitém skřipci, který dávno patřil na smetiště, ale v monoklu, třebaže rovněž nakřáplém. Kníry na drzém obličeji měl švihácky nakroucené a napomádované, černý frak splýval s okolím, jenom prsa probělávala ve tmě.

Mág, regenschori, kouzelník, tlumočník a kdoví, čím vlastně ve skutečnosti byl, zkrátka Korovjev se ukláněl, široce mával svítilnou a pobízel Markétku, aby ho následovala. Azazelo se zatím vytratil.

Fantastický večer, pomyslela si, všecko jsem čekala, ale tohle ne. Že by jim praskly pojistky? Ale nejvíc ze všeho mě zaráží tahle místnost… Jak se může vejít do normálního moskevského bytu? Ne, to je vyloučeno! I ve skomíravém světle Korovjevovy svítilny poznala, že se ocitla v nedohledném sále, s temným, a jak se zdálo, nekonečným sloupovím.

Korovjev se zastavil u kanapíčka, postavil svítilnu na nejbližší stojan, pokynul Markétě, aby se posadila, a sám zaujal malebnou pózu vedle, lokty opřené o stojan.

„Dovolte, abych se představil,“ zaskřípal, „jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme? Ani nápad! Ať mi první kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteří dnes o něco později budou mít tu čest líbat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvíli. Pak ho ovšem je dostatek, věřte, možná až příliš.“

Korovjev se Markétě zalíbil na první pohled a jeho křaplavé tlachání ji uklidňovalo.

„Ne,“ odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jak se tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,“ a ukázala do sálu.

Korovjev se sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny.

„To je detail, prosím!“ vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukoliv místnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,“ žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří vůbec neměli o ničem pojem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jak mi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bez čtvrtého rozměru a jiných věcí, nad nimiž člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích: jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano. Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a tak získal, jak ráčíte vidět, šest pokojů, pravda roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousek – dal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden pětipokojový byt na Hliněném kopci – v další činnosti mu zabránily jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnes vlastní nějaké separé, jenomže – o tom vás mohu ujistit – nikoli v Moskvě. Vidíte, takový vykuk to byl, a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!“

Přestože Markétka vůbec o čtvrtém rozměru nemluvila a začal s tím sám Korovjev, vesele se zasmála jeho povedené historce o dobrodružstvích bytového podvodníka. Korovjev pokračoval:

„Ale teď k věci, Markéto Nikolajevno. Vy jakožto neobyčejně inteligentní žena jste se už jistě dovtípila, kdo je náš pán.“

Přikývla a srdce se jí rozbušilo.

„Tak tedy, prosím,“ pokračoval Korovjev, „my jsme nepřátelé dohadů a nápovědí. Každoročně náš pán pořádá ples. Jmenuje se jarní na počest novoluní neboli ples sta králů. Těch hostí!…“ Korovjev se chytil za tvář, jako by ho rozbolel zub. „Ostatně doufám, že se o tom sama na vlastní oči přesvědčíte. No a maestro, jak jisté chápete, je starý mládenec. Potřebuje hostitelku…,“ a rozhodil rukama. „Uznejte, že bez hostitelky…“

Markétka napjatě poslouchala, aby jí neuniklo ani jediné slovíčko, přestože ji lehce mrazilo, a hlavou jí vířila blahá naděje, že bude konečně šťastná.

„Podle zavedené tradice,“ sypal Korovjev, „se hostitelka má jmenovat Markéta, to za prvé, a za druhé, musí pocházet z města, ve kterém se právě nacházíme. V daném případě to je Moskva. Objevili jsme tu sto jedenadvacet Markét a věřte,“ a přitom se zoufale poplácal po stehně, „ani jedna nepřipadala v úvahu! Konečně šťastný osud…,“ usmál se významně a naklonil se k ní, až ji znovu zamrazilo…

„Stručněji řečeno,“ zavřeštěl, „zkrátka a dobře neodmítnete a přijmete tuto úlohu?“

„Neodmítnu!“ odpověděla pevně.

„To je všecko,“ uzavřel, pak zvedl svítilnu a dodal: „Račte, prosím, za mnou.“

Kráčeli mezi sloupovím, až nakonec přišli do druhého sálu, kde to silně vonělo po citrónech. Cosi zašustilo a zavadilo Markétce o hlavu, až sebou polekaně škubla.

„Nebojte se,“ chlácholil ji medově Korovjev a vzal ji pod paždí, „to jsou jen Kňourovy plesové rafinády. A vůbec, jestli vám smím radit, nikdy se ničeho nebojte. Vždyť to je hloupé. Nezapírám, bude to pompézní ples. Uvidíme zde osobnosti, které měly svého času obrovskou moc. Ale když uvážím, jak mikroskopicky nepatrné jsou jejich možnosti ve srovnání s tím, co si může dovolit můj pán, je mi do smíchu a zároveň do pláče… A pak vy sama pocházíte z královské krve.“

„Jak to?“ zašeptala zděšeně a přitiskla se k němu.

„Ach, královno,“ brebentil šelmovsky Korovjev, „otázky původu jsou ty nejsložitější na světě! Kdybych se zeptal několika prababiček proslulých svou beránčí povahou, odhalila by se fantastická tajemství, vážená Markéto Nikolajevno! Nebudu daleko od pravdy, když tvrdím, že nikdo neví, jaká karta mu padne. V některých věcech neplatí ani stavovské přehrady, ba dokonce ani státní hranice. Na vysvětlenou: jistá francouzská královna, která žila v šestnáctém století, by se asi tuze podivila, kdyby jí někdo řekl, že po mnoha letech uvedu její půvabnou pra-pra-pra-pravnučku do moskevských plesů. Ale jsme na místě.“

Sfoukl svítilnu, která mu vymizela z rukou, a Markéta zahlédla před sebou na podlaze pruh světla, který se plazil zpod temných dubových dveří. Korovjev na ně tiše zaklepal. Markétě vzrušením drkotaly zuby a zimničně se chvěla.

Dveře se otevřely a za nimi se objevil malý pokojík. Rozeznala širokou postel z dubového dřeva a na ní zmuchlaná, zválená, špinavá prostěradla a polštáře. Před postelí stál masívní stůl s vyřezávanými nohami, na něm svícen se sedmi miskami v podobě velkých zlatých dravčích spárů a v nich plály silné voskovice. Na stole se dále rozkládala velká šachovnice s umně vykrouženými figurkami. Na malém ošoupaném koberečku stála nízká stolička. Byl tu ještě jeden stůl a na něm zlatá číše a svícen s rameny v podobě hadů. Po celé místnosti to páchlo sírou a smolou. Na podlaze se křížily stíny od svícnů.

Mezi těmi, kdo se shromáždili v pokojíku, Markéta okamžitě poznala Azazela navlečeného do fraku. Vyšňořený stál v hlavách postele, teď už nepřipomínal loupežníka, jak se jevil Markétě v Alexandrinském parku, a neobyčejně galantně se ukláněl.

Známá Hela, která tolik pohoršovala počestného bufetáře Va­rieté a kterou – hú! – naštěstí vyplašil kohout v noci po památném představení, seděla nahá na koberečku u postele a míchala cosi v hrnci, z něhož se valila sirná pára.

Konečně sedělo v pokoji na vysoké stoličce u šachového stolku obrovské černé kocouřisko a v pravé tlapě třímalo figurku koně.

Hela vstala a uklonila se Markétce. Kocour hupl ze židličky na zem a učinil totéž. Při tom, jak šoupal pravou zadní prackou, upustil koně a hned zalezl pod postel a pátral po něm.

To všecko strachem ztuhlá Markéta stěží rozeznala v šalebném světle voskovic. Její zrak upoutala postel, kde seděl ten, koho ještě nedávno ubohý Ivan na Patriarších rybnících přesvědčoval, že ďábel neexistuje. Teď tento neexistující ďábel seděl na posteli.

Do Markétina obličeje se zabodly dvě oči. Pravé, s nazlátlou jiskrou kdesi hluboko na dně, proniklo až do duše, a levé, černé a zrádné, podobné oušku jehly, představovalo bránu do bezedné, temné propasti plné stínů. Mág se šklebil, pravý koutek úst měl pokleslý a vysoké olysalé čelo brázdily hluboké vrásky, rovnoběžné s obočím. Kůži v obličeji měl trvale osmahlou. Ležel nenuceně rozvalen na posteli pouze v usmolené dlouhé noční košili, na levém rameni záplatované. Jednu nahou nohu skrčil pod sebe, druhou měl nataženou na stoličce a Hela mu natírala opálené koleno jakousi kouřící kaší.

Markéta zpozorovala na Wolandových rozhalených prsou, kde se nečernal jediný chloupek, tmavý kámen v podobě brouka na zlatém řetízku, s neznámými iniciálkami na zádech. Byla to na první pohled mistrovská práce. Hned vedle mága trůnil na těžkém podstavci podivný, jakoby živý glóbus, osvětlený šikmými slunečními paprsky.

Několik vteřin panovalo ticho. Zkoumá mě, napadlo Markétu, a násilím se přinutila, aby se jí neroztřásla kolena.

Konečně se mág usmál, blýskl jiskrným okem a pronesl: „Vítám vás, královno, a prosím, omluvte laskavě můj domácí úbor.“

Mluvil nezvykle nízkým hlasem, který mísy přecházel do chrapotu.

Uchopil dlouhý kord, co ležel na posteli, shýbl se a zašátral jím pod postelí.

„Vylez!“ poručil. „Partie se odkládá. Máme tu hosta.“

„V žádném případě,“ zasykl výstražně nad Markétiným uchem nápověda Korovjev.

„V žádném případě…,“ opakovala Markétka.

„Pane…,“ šeptl jí Korovjev do ucha.

„V žádném případě, pane,“ namítla už pevným, ale hlubokým hlasem a s úsměvem dodala: „Snažně vás prosím, dohrajte tu partii. Domnívám se, že odborné časopisy by zaplatily velké peníze za to, kdyby ji mohly otisknout.“

Azazelo tiše, pochvalně zamručel. Woland upřel na Markétu zkoumavý pohled a utrousil jakoby pro sebe:

„Ano, Korovjev má pravdu. Nikdo neví, jakou kartu si vytáhne. Krev je krev!“ Vztáhl ruku a pokynul Markétě, aby přistoupila blíž. Poslechla a přitom necítila půdu pod bosýma nohama. Woland jí položil ruku těžkou jako kámen a zároveň žhavou jako oheň na rameno, přitáhl ji k sobě a posadil vedle sebe na postel.

„Když už jste tak neskonale laskavá,“ začal, „a nic jiného jsem ostatně ani nečekal, budeme mluvit přímo.“ Znovu se sklonil pod postel a zvolal:

„Jak dlouho ještě hodláš pokračovat v téhle komedii? Vylez, zlopověstný Hansi!“

„Nemůžu najít koně,“ hájil se pokrytecky, přidušeně kocour, „odcválal bůhvíkam a místo něho se mi plete pod ruku nějaká žába.“

„Myslíš, že jsi někde na jarmarku?“ vyptával se Woland a zatvářil se sveřepě. „Žádná žába pod postelí nebyla! Nech si ty svoje laciné triky pro Varieté! Jestli okamžitě nevylezeš, budu mít za to, že se vzdáváš, odporný dezertére!“

„Za nic na světě, můj pane,“ zavřískal kocour, vylezl hbitě zpod postele a svíral v tlapě koně.

„Dovolte, abych vás představil…,“ užuž spustil Woland, ale hned se zarazil. „Ne, nemůžu toho šaška vidět. Jen se podívejte, co ze sebe udělal!“

Kocour celý zaprášený už zatím stál na zadních a ukláněl se Markétce. Na krku se mu bělal motýlek, jaký se nosí k fraku, a na prsou se pohupovalo dámské perleťové kukátko na šňůrce. K dovršení všeho měl pozlacené vousy.

„Co to má znamenat?“ hartusil Woland. „Proč sis pozlatil vousy? A k čemu, zatraceně, potřebuješ motýlka, když nemáš kalhoty?“

„Nehodí se, aby kocour nosil kalhoty, pane,“ vysvětloval důstojně kocour. „Nakonec mi ještě poručíte, abych si natáhl boty, ne? Kocour v botách se vyskytuje jenom v pohádkách. Ale viděl jste někdy někoho na plese bez motýlka? Nehodlám se zesměšnit a riskovat, že se mnou vyrazí dveře! Každý se dělá lepším, jak může. Vezměte laskavě na vědomí, že to, co jsem řekl, se týká i kukátka!“

„A co vousy?“

„Nechápu,“ namítl suše kocour, „proč se Azazelo a Korovjev dnes po holení posypali bílým pudrem. Je snad lepší než zlatý? Prostě jsem si napudroval vousy, to je všecko! Něco jiného by bylo, kdybych se oholil! Kocour bez vousů, to už je opravdu nechutné, tisíckrát to tvrdím. Ostatně,“ a kocourovi se dotčeně zachvěl hlas, „vidím, že jsem předmětem invektiv. Z toho pro mě vyplývá jeden vážný problém: mám vůbec jít na bál? Co vy na to, pane?“ A uraženě se nafoukl, až se zdálo, že každou chvíli praskne.

„Neuvěřitelný podvodník,“ pokyvoval hlavou Woland, „pokaždé, když prohrává, začne to zamlouvat jako ten poslední šarlatán někde na mostě. Okamžitě si sedni. Kdo má poslouchat tu tvou slátaninu?“

„Prosím,“ souhlasil kocour a posadil se, „ale nemohu při nejlepší vůli souhlasit s tím, co jste řekl. To není žádná slátanina, jak se ráčíte vyjadřovat v přítomnosti dámy, ale řetěz souvislých sylogismů, které by náležitě ocenili i takoví znalci, jako byl Sextus Empiricus, Martianus Capella, a dokonce i sám Aristoteles.“

„Šach,“ oznámil mág.

„Prosím, račte,“ zapištěl kocour a sledoval kukátkem šachovnicové pole.

„Když dovolíte, madam,“ obrátil se Woland k Markétce, „představím vám svoji svitu. Tenhle, co se tak rád pitvoří, je kocour Kňour. Azazela a Korovjeva už znáte. Doporučuji vaší ctěné pozornosti komornou Helu: je chápavá, čiperná a neodřekne vám žádnou službu.“

Krasavice Hela se usmála, pohlédla na Markétu nazelenalýma očima a přitom pilně nabírala do dlaně mast a roztírala ji Wolandovi na koleno.

„To je všecko,“ uzavřel mág a zamračil se, když mu komorná zvlášť silně stiskla koleno, „jak vidíte, je jich hrstka, každý jiný, ale nikomu neublíží.“ Odmlčel se a začal otáčet glóbusem, sestrojeným tak důmyslně, že modré oceány se vlnily a na severním pólu ležela ledová sněžná čepice jako pravá.

Zatím na šachovnici zavládl zmatek. Nejvýš rozčilený král v bílém plášti přešlapoval v jednom poli a zoufale lomil rukama. Tři bílí pěšáci – žoldnéři s halapartnami – nechápavě civěli na důstojníka, který se oháněl kordem a ukazoval dopředu, kde v sousedních políčkách, bílém a černém, seděli Wolandovi černí jezdci na dvou horkokrevných koních. Zvířata už netrpělivě hrabala kopyty.

Markétku nejvíc ze všeho udivilo i zaujalo, že šachové figurky byly živé. Kocour odložil kukátko a nenápadně dloubl svého krále do zad. Ten si zoufale zakryl rukama tvář.

„Je to špatné, drahý Kňoure,“ poznamenal tiše, jedovatě Korovjev.

„Situace je vážná, ale nikoli beznadějná,“ odporoval kocour, „ba dokonce si troufám tvrdit, že konečné vítězství bude moje. Stačí, když si rozeberem situaci.“

Začal provádět rozbor dosti originálním způsobem – všelijak se šklebil a pomrkával na svého krále.

„Není to nic platné,“ konstatoval Korovjev.

„Jejda,“ vykřikl náhle Kňour, „papoušci uletěli, já to říkal!“

A opravdu, z dálky sem dolehl šelest mnoha křídel. Korovjev a Azazelo vyběhli z pokoje.

„Aby vás čert vzal s těmi vašimi krkolomnými plesovými nápady!“ zabručel Woland a zabýval se dál svým glóbusem.

Sotva oba pomocníci zmizeli, Kňour mrkal ještě horlivěji. Bílý král se konečně dovtípil, co od něho chtějí. Strhl ze sebe plášť, odhodil jej a utekl ze šachovnice. Pohozený královský šat si navlékl důstojník a zaujal královo místo.

Korovjev a Azazelo se zatím vrátili.

„Bluf jako vždycky,“ mručel Azazelo a pošilhával nepřátelsky po kocourovi.

„Jasně jsem to slyšel,“ hájil se napadený.

„Jak dlouho to chceš ještě táhnout?“ zeptal se Woland. „Šach!“

„Nejspíš jsem se přeslechl, maestro,“ odporoval kocour, „šach není a nemůže být.“

„Opakuju, šach.“

„Pane,“ zamňoukal s falešnou starostlivostí kocour, „to není šach, jste příliš vyčerpán.“

„Král stojí na G2,“ vybafl Woland, aniž pohlédl na šachovnici.

„Maestro, jsem zdrcen,“ zaúpěl kocour a zatvářil se vyděšeně, „ale mýlíte se!“

„Jak to?“ zeptal se nechápavě mág a upřel pohled na šachovnici, kde důstojník stál odvrácen na králově místě a stínil si rukou tvář. „Ty sketo,“ prohodil zamyšleně Woland.

„Pane, znovu se dovolávám logiky!“ ospravedlňoval se kocour a tiskl si pracky na prsa. „Jestliže jeden z hráčů vyhlašuje šach a po králi není v poli ani památky, považuje se šach za neplatný!“

„Vzdáváš se, nebo ne?“ zařval hrozivě mág.

„Rozmyslím si to, jestli dovolíte,“ mírně odpověděl Kňour a přemýšlel, hlavu v tlapách. Chvíli trvalo, než prohlásil:

„Vzdávám se.“

„Utlouct takové tvrdohlavé hovado je málo,“ vyprskl Azazelo.

„Ano, vzdávám se,“ pokračoval kocour, „ale dělám to výhradně proto, že nemůžu déle hrát ve štváčské atmosféře, kterou rozdmýchávají tihle závistivci!“ Vstal a šachové figurky samy naskákaly do zásuvky.

„Helo, je čas,“ připomněl Woland a Hela se vytratila z pokoje. „Rozbolela se mi noha a ještě ten dnešní ples…“

„Dovolte, já sama…,“ požádala tiše Markétka.

Znovu si ji pozorně prohlížel a nastavil koleno.

Horká kaše pálila do rukou jako rozžhavená láva, ale Markéta se přesto ani trochu nemračila bolestí, pečlivě natírala koleno a snažila se, aby to nebolelo.

„Moji důvěrníci tvrdí, že to je revmatismus,“ svěřoval se Woland a přitom nespouštěl oči z Markéty, „ale já sám mám vážné podezření, že tuhle bolest v koleně mi odkázala jistá okouzlující vědma, se kterou jsem se blíže seznámil v roce 1571 na Čertově stolci v brockenských horách.“

„Je to možné?“ zapochybovala Markéta.

„Hlouposti! Za tři sta let to přejde. Radili mi spoustu léků, ale já se držím babiččiných starodávných receptů. Moje bába, babice, odporná čarodějnice, mi odkázala fantastické byliny! A vůbec, poslyšte, netrpíte taky nějakým neduhem? Třeba máte nějaký smutek nebo trápení, které vás potají užírá.“

„Nikoliv, pane,“ zavrtěla hlavou chytrá Markéta „teď, když jsem u vás, se cítím výborně.“

„Krev je veliká věc,“ prohodil vesele Woland a Markéta nechápala, kam míří. Pak dodal:

„Jak vidím, zajímá vás můj glóbus?“

„Ó ano, nikdy jsem podobnou věcičku neviděla.“

„Pěkná věc. Přiznávám se, že nemám rád rozhlasové zprávy. Hlasatelky neuvěřitelně komolí místní jména a pak každá třetí šišlá, jako by schválně vybírali šišlavé. Můj glóbus je daleko pohodlnější, tím spíš, že chci znát všecky události přesně. Třeba tuhle, vidíte ten cípek země omývaný z jedné strany mořem? Podívejte, jak se rozzářil. Právě tam začala válka. Když se podíváte zblízka, rozeznáte podrobnosti.“

Markétka se sklonila ke glóbusu a sledovala, jak se čtvereček země rozšířil, začal hrát všemi barvami a proměnil se v jakousi plastickou mapu. Rozeznala stuhu řeky a vedle osadu. Domek o velikosti hrachu nabobtnal a připomínal krabičku zápalek. Náhle střecha v chuchvalci načernalého dýmu nehlučně vyletěla do vzduchu. Zdi se zřítily a z jednopatrové krabičky zbyla jen hromádka třísek, ze které se černě kouřilo. Markéta se naklonila ještě blíž a uviděla na zemi malou ženskou postavičku a vedle ní v kaluži krve dítě s rozhozenýma rukama.

„Konec,“ řekl s úsměvem Woland, „ten malý nestačil spáchat jediný hřích. Abadonna pracuje čistě.“

„Nechtěla bych být na straně jeho nepřátel,“ vyhrkla Markéta, „koho vlastně podporuje?“

„Čím déle s vámi mluvím,“ poučoval ji vlídné mág, „tím víc se přesvědčuji o tom, že jste velice chytrá. Uklidním vás. Abadonna je naprosto nestranný a pomáhá stejnou měrou oběma bojujícím táborům. Proto i výsledky na obou stranách bývají nachlup stejné. Abadonno!“ zvolal přidušeně a vtom ze zdi vystoupil hubený chlapík v tmavých brýlích, které zapůsobily na Markétu natolik silně, že tlumeně vykřikla a skryla obličej na Wolandově koleně. „Přestaňte!“ zvolal mág. „Lidé moderního věku jsou ale nervózní!“ Napřáhl ruku a uštědřil Markétě přátelskou herdu do zad, až jí zabrnělo po celém těle. „Vidíte přece, že má brýle. Ostatně, nikdy se nestalo a ani nestane, aby se Abadonna někomu ukázal předčasně. A pak jsem tu ještě já a vy jste u mne na návštěvě! Prostě jsem vám ho chtěl pouze ukázat.“

Abadonna stál a nehýbal se.

„Nemohl by si na chviličku sundat brýle?“ zaprosila Markéta, přitiskla se k svému ochránci a třásla se tentokrát zvědavostí.

„Bohužel to nejde,“ namítl s vážnou tváří Woland, mávl rukou a Abadonna zmizel. „Co mi chceš, Azazelo?“

„Maestro,“ oznamoval pomocník, „mám tu čest hlásit, že se dostavili dva nezvaní hosté: jedna krasavice, která fňuká a mermo­mocí škemrá, abychom ji ponechali ve službách velitelky, a s ní, s prominutím, její čuník.“

„Podivně si vedou krasavice,“ poznamenal Woland.

„To je Nataša!“ zvolala Markéta.

„Dobrá, ať zůstane. A čuníka odevzdejte kuchařům.“

„Aby ho zapíchli?“ vykřikla zděšeně Markéta. „Mějte strpení, maestro. To je Nikolaj Ivanovič, nájemník z naší vily. Tohle všechno je velké nedorozumění, víte, ona ho trochu přimázla krémem…“

„Dovolte,“ uklidňoval ji mág, „kdo by ho zapíchl a k čemu by to bylo dobré? Ať si posedí společně s kuchaři, to je vše. Uznejte, nemůžu ho přece pustit do sálu.“

„To se ví…,“ přidal se Azazelo a ohlásil: „Blíží se půlnoc, maestro.“

„Výborně,“ řekl Woland a obrátil se k Markétě.

„Prosím, račte… a předem vám děkuji. Jen žádné rozpaky a ničeho se nebojte. Nic nepijte, kromě vody, nebo zmalátníte a bude vám těžko. Je čas!“

Markéta vstala z koberečku a vtom už se ve dveřích objevil Korovjev.