21 Let

Mha přede mnou, mha za mnou!… Markéta proletěla známou uličkou a zabočila do jiné, která přetínala první v pravém úhlu. Tuhle záplatami vyspravenou, pokřivenou uličku, dlouhou jak jitrnice, s polozborcenými dveřmi krámku, kde prodávali do bandasek petrolej a lahvičky s nějakým smradem proti štěnicím, minula ve chvilce a vtom ji napadlo, že ačkoliv je teď naprosto svobodná a neviditelná, musí krotit své choutky. Jenom zázrakem přibrzdila a nerozbila si hlavu o starou šišatou lucernu na rohu. V posledním okamžiku se jí vyhnula, ještě pevněji sevřela smeták, plula dál už rozvážněji a přitom dávala dobrý pozor na dráty elektrického vedení i vývěsní štíty.

Třetí ulička ústila přímo na Arbat. Tady už si Markétka plně osvojila techniku letu a bylo jí jasné, že její dřevěný oř reaguje na sebemenší pohyb rukou či nohou a že zejména ve městě musí být člověk opatrný a držet se zpátky. Mimo jiné se přesvědčila hned v první uličce, že je skutečně neviditelná. Nikdo nezakláněl hlavu s výkřikem „podívejte!“, neuskakoval stranou, nevřískal, neomdlíval ani se bláznivě nesmál.

Letěla tiše, pomalounku a poměrně nízko, přibližně ve výšce prvního patra. Přesto v těsné blízkosti Arbatu, osvětleného nesčetnými světly, až oči přecházely, chybila a narazila ramenem na svítící kotouč s jakousi šipkou. To ji rozzlobilo. Zarazila poslušného oře, odletěla kousek stranou, pečlivě namířila a držadlem smetáku rozbila kotouč na kousky. Sklo se s řinkotem sypalo na zem, lidé na chodníku uskakovali na všecky strany a kdesi v dálce se ozval hvizd. Markéta se tomu uličnickému kousku smála.

Na Arbatu musíme být krajně opatrní, uvažovala, tady je nacpáno jedno přes druhé, že člověk ztrácí přehled. Kličkovala obratně mezi dráty, dole pod ní pluly střechy trolejbusů, autobusů i automobilů a po chodnících, jak se jí shora zdálo, proudily řeky čepic. Občas se oddělovaly jednotlivé pramínky a vlévaly se do osvětlených tlam nočních obchodů.

Uf, taková motanice! pomyslela si zlostně. Jeden se tu nemůže ani otočit! Míjela Arbat, zamířila výš, do úrovně třetích pater, a proletěla kolem oslnivých neónů na rohové budově divadla do úzké uličky, kde stála řada činžáků. Všecka okna byla dokořán a odevšad se linula hudba z přijímačů. Ze zvědavosti do jednoho nakoukla a uviděla kuchyň. Na plotně syčely dva vařiče a u nich stály dvě hospodyně se lžícemi v rukou a hádaly se.

„Měla byste zhasínat světlo na záchodě, Pelagejo Petrovno,“ ve­dla svou první a vejrala do kastrolu, ze kterého se kouřilo, „nebo na vás podáme stížnost a vystěhujou vás.“

„Jen nechte na hlavě, vy jste taky náramná,“ nedala se druhá.

„Obě jste náramné,“ pronesla hlasitě Markéta a přehoupla se přes římsu do kuchyně.

Obě rozhádané ženské se otočily po hlase a strnuly se špinavými lžícemi v rukou. Markétka mezi nimi opatrně protáhla ruku, otočila kohoutky a zhasla vařiče. Obě vykvikly, pusu dokořán. Ale Markétu už to přestalo v kuchyni bavit a vyrazila do uličky.

Její pozornost upoutal velkolepý masív sedmipatrového, zřejmě nově postaveného činžáku na konci uličky. Přistála zde a uviděla omítku vykládanou černým mramorem, široké skleněné dveře a za nimi čepici se zlatým štítkem a knoflíky vrátného. Nad vchodem vévodil zlatý nápis DOMLIT.

Markéta krátkozrace zamžourala na zlatá písmena a v duchu pátrala, co znamená zkratka DOMLIT. Nakonec vešla dovnitř, smeták pod paždí, bouchla dveřmi udivenému vrátnému zrovna před nosem a objevila vedle výtahu obrovskou černou desku a na ní bíle vepsaná čísla bytů a jména nájemníků. Seznam byl důstojně korunován nápisem Domov literátů. To způsobilo, že Markéta přidušeně, pomstychtivě vykřikla. Vzlétla o něco výš a očima lačně hltala jednotlivá jména: Chustov, Dvoubratský, Kvant, Beskudnikov, Latunský…

„Latunský!“ zaječela. „To je on… to on zničil Mistra!“

Vrátný u vchodu překvapeně poskočil, poulil bulvy na černou desku a zoufale přemítal, proč seznam nájemníků najednou z ničeho nic zavřeštěl? Zázrak, hotový zázrak!

Ale Markéta už zatím energicky stoupala po schodech a opakovala jako u vytržení:

„Latunský – 84… Latunský – 84… Nalevo je 82, vpravo 83, ještě výš, vlevo – tady! Vida, je tu dokonce vizitka O. Latunský.“

Seskočila ze svého oře a kamenné dlaždičky příjemně zchladily její rozpálená chodidla. Zazvonila jednou, podruhé, ale nikdo nešel otevřít. Stiskla pevně tlačítko a slyšela, jak se v bytě rozléhá zvonění. Až do nejdelší smrti by měl obyvatel bytu číslo 84 ze sedmého patra děkovat nebožtíku Berliozovi za to, že předseda MASOLITu spadl pod tramvaj a smuteční shromáždění se konalo právě toho večera. Jen šťastná hvězda zachránila Latunského před setkáním s Markétkou, která se toho pátku proměnila v divoženku.

Když nikdo dlouho neotvíral, zamířila prudce dolů a přitom počítala patra. Vyběhla na ulici, pohlédla nahoru a znovu počítala zvenčí, aby zjistila, kde jsou okna Latunského bytu. Vyšlo jí pět tmavých rohových oken v sedmém patře činžáku. Když si ověřila, že se nemýlí, vzlétla nahoru a za pár vteřin už vklouzla otevřeným oknem do pokoje, stříbřitě osvětleného jen úzkým pruhem měsíčního světla. Doběhla po téhle měsíční stezce až k vypínači a za okamžik v celém bytě zazářilo světlo. Koště zatím odpočívalo v koutě. Když se přesvědčila, že nikdo není doma, otevřela dveře do chodby a našla na nich správnou vizitku. Ano, ocitla se tam, kde potřebovala.

Traduje se, že kritik Latunský dodnes bledne při vzpomínce na ten strašný večer a s úctou vyslovuje Berliozovo jméno. Nikdo neví, jak zákeřným zločinem by byl onen večer poznamenán. Jisté je, že Markétka se vrátila z kuchyně s kladivem v ruce.

Nahá neviditelná letkyně se nutila do klidu, ale ruce se jí netrpělivě třásly. Pozorně zamířila a břink! do kláves klavíru. Po bytě se rozlehl první žalostný nářek: to se zběsile rozkřičel naprosto nevinný komorní nástroj značky Bechstein. Klávesy se propadly a kostěné klapky se rozlétly na všecky strany. Klavír sténal, chroptěl a duněl. Prásk, zaznělo jako výstřel z revolveru a pod úderem kladiva lupla horní leštěná deska. Markéta těžce dýchala, když jím vytrhávala a kroutila struny. Konečně se vyčerpaně odpotácela a dopadla do nejbližšího křesla, aby si odpočinula.

V koupelně i v kuchyni hrozivě hučela voda. To už asi teče na podlahu… napadlo ji a nahlas dodala:

„Dost! Neseď tady jako buchta!“

Z kuchyně do předsíně už se valil proud. Markéta se brouzdala bosýma nohama ve vodě, nosila v kbelících vodu z kuchyně do kritikovy pracovny a vylévala ji do zásuvek psacího stolu. Pak vypáčila kladivem dveře u skříně a nakonec přesídlila do ložnice. Tady zdemolovala velkou skříň se zrcadlem, vytáhla kritikův oblek a utopila ho ve vaně. Kalamář s inkoustem, ukořistěný v pracovně, vylila do bohatě vystlané, načechrané manželské postele.

Celá tahle destruktivní činnost ji naplňovala palčivým zadosti­učiněním, ale přitom se jí ustavičně zdálo, že výsledky jsou mizivé. Proto ničila všecko na potkání. Rozbíjela květináče s fíkusy v pokoji, kde stál klavír. Brzy ji to omrzelo, uchýlila se do ložnice a kuchyňským nožem rozřezala prostěradla a tloukla zasklené fotografie. Necítila únavu, jenom byla zpocená jako myš.

Mezitím o poschodí níž v bytě číslo 82 služebná dramatika Kvanta popíjela v kuchyni čaj a nechápala, odkud se bere nahoře takový rachot, běhání a řinkot. Pohlédla vzhůru a vtom zpozorovala, že jindy křídově bílý strop před jejími zraky mrtvolně šedne. Skvrna se nebezpečně rozlévala a najednou z ní vytryskly kapky. Služebná zdřevěněle seděla asi dvě minuty a divila se tomu neobvyklému úkazu. Vtom se od stropu snesl déšť a zabubnoval na podlaze. Teprve teď vyskočila a nastavila pod nejsilnější proud umyvadlo, ale nic nepomáhalo. Déšť houstl a zaplavil plynový sporák i stůl s nádobím. Dobrá žena s křikem vyběhla na chodbu a po chvilce v bytě Latunského zadrnčel zvonek.

Někdo zvoní… už musím jít, usoudila Markéta, nasedla na koště a zaslechla, jak ženský hlas volá klíčovou dírkou:

„Otevřete, otevřete! Dusjo, otevři! U vás teče voda? Vyplavili jste nás!“

Markétka vzlétla o metr výš a bouchla do lustru. Odnesly to dvě žárovky a křišťálové přívěsky se rozletěly do všech koutů. Křik v klíčové dírce ustal a na chodbě se ozval dupot. Markéta vyplula z okna, mírně se rozpřáhla kladivem a bum! do okenní tabule. Sklo se zajíklo a po mramorové zdi se řinuly střepy. Markéta odletěla k druhému oknu. Hluboko dole na chodníku pobíhali nechápavě lidé a jeden ze dvou vozů, které stály před vchodem, zatroubil a odjel.

Když Markétka skončila s okny Latunského, vzala si na mušku sousední byt. Zrychlila tempo, až to po celé ulici křápalo a rachotilo. Z prvního vchodu vyběhl vrátný, civěl nahoru a chvíli bezradně otálel, ale pak přiložil k ústům píšťalku a ostře zahvízdal. Za zvuků jeho píšťalky Markéta s mimořádným zápalem rozbila poslední okno v sedmém patře a počala dílo zkázy v šestém poschodí.

Vysílen dlouhou nečinností za naleštěnými dveřmi, vrátný vložil do hvízdání celou duši a věrně následoval Markétu, jako by ji doprovázel. V přestávkách, kdy přeletovala od jednoho okna ke druhému, nabíral dechu a při každém Markétině úderu nafoukl tváře k prasknutí a provrtával noční vzduch až do nebe.

Společné úsilí vrátného a rozzuřené Markétky přineslo ovoce. V domě se strhla panika. Zbývající nepoškozená okna se rozlétla dokořán, vykoukly z nich lidské hlavy a hned se zase schovaly. Naopak, všecka doposud otevřená okna se rázem zavřela. V protějších domech se pohybovaly na osvětleném pozadí siluety nájemníků, kteří si lámali hlavu, proč z ničeho nic praskají okna v nově postaveném Domově literátů.

Uličkou se hnali k nešťastnému domu lidé a uvnitř po všech chodbách běhali bezhlavě obyvatelé nahoru a dolů. Kvantova služebná vzbouřila všechny, co běželi kolem, a brzy se k ní přidala služebná Chustovových, kteří bydleli přímo pod Kvantovými v čísle 80. Začalo jim téct ze stropu zároveň v kuchyni a na záchodě. U Kvantů v kuchyni se zase odloupl obrovský kus omítky, a jak padal, rozbil všecko špinavé nádobí. Následoval prudký ceďák a z mokrých žvanců, které se ještě udržely na stropě, pršelo jako z konve. Tu na schodišti číslo jedna vypukl křik.

Markéta právě míjela předposlední okno ve třetím patře a uviděla neznámého muže, jak si leknutím nasadil plynovou masku. Rozmáchla se kladivem a sklo zachřestilo. Vyděšený muž zmizel z pokoje.

Divoký pogrom nečekaně ustal. Markéta nakoukla do rohového okna ve druhém poschodí, zataženého průsvitnými tmavými záclonami. Pokoj spoře osvětlovala malá lampička chráněná stínidlem. V postýlce se síťkou seděl asi čtyřletý chlapec a polekaně naslouchal. Z dospělých nikdo v pokoji nebyl, zřejmě všichni vyběhli ven.

„Někdo nám rozbíjí okna,“ postěžoval si chlapec a zavolal: „Mámo!“

Když nikdo neodpověděl, přiznal se:

„Mámo, já se bojím.“

Markétka rozhrnula záclony a vlétla dovnitř.

„Já se bojím,“ opakoval chlapec a roztřásl se.

„Neboj se, maličký,“ těšila ho a snažila se, aby její divý, větrem ochraptělý hlas zněl co možná nejjemněji, „to kluci rozbíjeli okna.“

„Prakem?“ vyptával se chlapec a přestal se třást.

„Ano,“ přisvědčila Markéta, „ale teď spi.“

„To Sitnik,“ žaloval chlapec, „ten má prak.“

„Určitě to byl on!“

Chlapec se šibalsky zahleděl stranou a zeptal se:

„Kde jsi, teto?“

„Já tu nejsem,“ vysvětlovala Markéta, „já se ti jenom zdám.“

„To jsem si hned myslel,“ prohlásil chlapec.

„Hezky si hajni,“ nařizovala, „dej si ruku pod tvářičku a uvidíš, že se ti bude o mně zdát.“

„Tak jo,“ souhlasil chlapec a poslušně si lehl.

„Povím ti pohádku,“ začala a položila horkou dlaň na chlapcovu ostříhanou hlavu, „byla jednou jedna teta… Neměla děti a vůbec byla nešťastná. Nejdřív dlouho plakala a pak byla moc zlá…“ Markétka se odmlčela a odtáhla ruku. Chlapec spal.

Odložila tiše kladivo na parapet a frnk! oknem ven. Dole před domem bylo boží dopuštění. Po asfaltovém chodníku, posetém rozbitým sklem, běhali lidé a cosi vykřikovali. Mezi nimi už se míhali milicionáři. Do toho vpadla poplašná houkačka a z Arbatu se do uličky vřítil červený požární vůz s žebříkem.

Další průběh událostí Markétu nezajímal. Stiskla pevně smeták mezi koleny, a než by řekl švec, vznesla se nad zlořečený činžák. Přitom pečlivě dbala, aby nezavadila o elektrické vedení. Ulička dole se zešikmila a nakonec zmizela. Vystřídal ji shluk střech, obtočených šňůrami světel. Pak se všechno uhnulo kamsi stranou a světla se slila a rozmazala.

Hop a skok a střechy jako by se propadly do země. Místo nich neklidně pulsovalo jezero světel, postupně se obracelo vzhůru nohama, až se ocitlo za Markétinou hlavou, a pod nohama se jí zableskl měsíc. Uvědomila si, že se překulila, a když se otočila, jezero zmizelo a v dálce na obzoru zbyla po něm jen růžová záplava. Ale i ta brzo pohasla a Markétka osaměla s měsícem, který plul vlevo nad ní. Vlasy jí povlávaly jako hříva a měsíční světlo svištivě klouzalo po jejím těle. Podle toho, jak dole v mžiku splynuly dvě řady roztroušených světel ve dvě jiskřivé čáry a bleskurychle zmizely, Markéta usoudila, že letí závratnou rychlostí, a překvapilo ji, že se nezadýchává.

Po několika vteřinách kdesi dole v pozemské tmě vyšlehl nový kotouč elektrických světel a připletl se jezdkyni pod nohy, ale hned se zatočil jako na obrtlíku a propadl se do země. Po několika vteřinách se opakovalo totéž.

„Města! Města!“ vykřikla Markétka.

Později dvakrát třikrát zahlédla pod sebou matně lesklé šavle, které ležely v otevřených černých pouzdrech, a pomyslela si, že to jsou řeky.

Otáčela hlavu nahoru a vlevo a se zalíbením sledovala, jak měsíc zběsile uhání zpátky k Moskvě a současně stojí na místě, takže na něm zřetelně vynikla záhadná tmavá skvrna, podobná drakovi nebo koníčku hrbáčkovi, špičatou tlamu obrácenou k opouštěnému městu. Markétu napadlo, že je vlastně zbytečné tak šíleně hnát svého oře, takhle si nemůže nic pořádně prohlédnout a náležitě vychutnat rozkoš letu. Něco jí říkalo, že na určeném místě na ni stejně počkají, a nemá proto cenu unavovat se nesmyslnou rychlostí a výškou.

Naklonila smeták štětinami dopředu, až druhý konec vylétl do výšky, znatelně zpomalila a přiblížila se těsně k zemi. Tenhle skluz na vzdušných sáňkách jí způsobil dětskou radost. Země byla téměř na dosah ruky a postupně tato černá neforemná hmota odhalila svá tajemství a krásy, zvlášť patrné za měsíčné noci. Markétu ovanula vůně zelených lesů. Letěla těsně nad zamlženou rosnatou loukou a pak nad rybníkem. Dole napínal hlasivky žabí chór a v dálce zahoukal vlak, až ji bůhvíproč bodlo u srdce. Brzy ho uviděla. Plazil se zvolna jako housenka a metal do vzduchu snopy jisker. Markéta ho předhonila, míjela nové vodní zrcadlo, ve kterém plul další měsíc, a letěla nízko nad lesem, div nebrousila nohama o koruny rozložitých borovic. Vtom za sebou zaslechla cosi jako svištění letícího granátu, který ostře rozrážel vzduch. Později se k němu přidal ženský smích a nesl se široko daleko. Ohlédla se a uviděla jakýsi tmavý podivný předmět: pomalu rozeznávala jednotlivé části.

Ukázalo se, že se za ní kdosi žene. Nakonec se z neznámé postavy vyklubala Nataša, dostihla svou velitelku a zpomalila.

Byla nahá, kolem hlavy jí poletovaly rozcuchané vlasy a koleny svírala vypaseného čuníka, který v předních kopýtkách třímal aktovku a zadními brázdil vzduch. Vedle něho vlál na šňůrce skřipec, který mu sklouzl z rypáku a chvílemi bleskl v měsíční záři a hned zase pohasl. Klobouk čuníkovi sjížděl na oči. Když se na něj Markétka zadívala pozorněji, poznala Nikolaje Ivanoviče. Nad lesem zaburácel její smích a smísil se s Natašiným chechtotem.

„Natašo?“ zahlaholila. „Ty ses natřela krémem, přiznej se?“

„Drahoušku!“ odpovídala Nataša a probudila svým vřískotem dřímající borový les. „Ty moje královničko, já mu natřela pleš, jemu taky, chápeš?“

„Princezno?“ zanaříkal plačtivě čuník a pádil se svým břemenem dál.

„Drahoušku! Markéto Nikolajevno!“ volala Nataša a cválala vedle své paní. „Přiznávám, vzala jsem ten krém! Člověk chce taky žít a létat! Odpusťte, velitelko moje, ale já se nevrátím ani za nic! To je pohádka, Markéto Nikolajevno… Tenhle mi dělal milostné návrhy,“ a poklepávala prstem na šíji rozpačitému, funícímu čuníkovi, „považte! Jak jsi mi to říkal, no?“ hulákala mu do ucha.

„Bohyně moje!“ skučel čuník, „já nemůžu tak rychle lítat! Takhle poztrácím důležité listiny. Natálie Prokofjevno, protestuju!“

„Jdi do háje i s těmi svými lejstry!“ pokřikovala Nataša a rozpustile se řehtala.

„Co to říkáte, Natálie Prokofjevno, ještě nás někdo uslyší!“ zaúpěl prosebně čuník.

Nataša se držela vedle Markéty a se smíchem jí vyklopila, co se událo ve vile po jejím odletu.

Přiznala, že se nedotkla ani jediné z darovaných věcí, ale strhla ze sebe šaty, vrhla se na krém a hbitě se natřela. Změnila se stejně jako její paní. Zatímco se kochala svým obrazem v zrcadle, celá bez sebe radostí, otevřely se dveře a dovnitř vklouzl Nikolaj Ivanovič. Byl zjevně rozčilen a v ruce třímal Markétinu košili, svůj vlastní klobouk a aktovku. Jak uviděl Natašu, zkoprněl. Když se poněkud vzpamatoval, prohlásil, že považoval za svou povinnost sebrat v zahradě košilku a osobně ji doručit… Při tom zčervenal jako rak.

„Co toho nažvanil, mizera!“ ječela Nataša mezi výbuchy smíchu. „Sliboval mi hory doly, a jak mě sváděl! Nabízel mi fůru peněz, dušoval se, že Klavdie Petrovna se o ničem nedoví. No řekni, lžu, nebo ne?“ pořvávala na čuníka a ten jenom stydlivě odvracel hlavu.

Rozdováděná Nataša namázla v ložnici také Nikolaje Ivanoviče a strnula překvapením. Obličej důstojného nájemníka z přízemí se scvrkl v rypák a na rukou a na nohou mu vyrazila kopýtka. Pohlédl do zrcadla a zoufale, divoce zasténal, ale bylo pozdě. Za několik vteřin už letěl osedlán z Moskvy někam do horoucích pekel a bezútěšně vzlykal a hořekoval.

„Žádám, aby mi byla navrácena původní podoba!“ zabručel napůl zlostně, napůl úpěnlivě a zachrochtal. „Nehodlám letět na jakési nezákonné shromáždění. Markéto Nikolajevno, vaší povinností je poručit služebné!“

„Tak já jsem pro tebe služebná? Služebná, podívejme!“ soptila Nataša a tahala ho za ucho. „A předtím jsem byla bohyně! Jak jsi mi to říkal?“

„Venuše!“ fňukal čuník, který právě minul bublavý potůček proplétající se mezi kameny, a kopýtky zachytil o olšinu.

„Venuše! Venuše!“ zvolala vítězoslavně Nataša, jednu ruku v bok a druhou vztáhla k měsíci.

„Markéto, královno, přimluvte se za mě, ať mě ponechají ve vašich službách. Vám ve všem vyhoví, máte čarodějnou moc!“

„Dobrá vynasnažím se,“ slíbila Markéta.

„Díky!“ zvolala Nataša a náhle vykřikla ostře a nějak posmutněle:

„Hej, pospěš si! Přidej!“

Stiskla patami čuníkovy boky, vyhublé šíleným tryskem, a ten vyrazil tak prudce, až to znovu rozpáralo vzduch. Za okamžik se Nataša změnila v pouhou černou tečku, která se vytrácela, a šum provázející její let ustal.

Markétka plula zvolna jako dřív v opuštěné a neznámé krajině, nad kopci, řídce posetými balvany mezi mohutnými borovicemi. Neletěla nad vrcholky, ale proplétala se mezi kmeny, postříbřenými z jedné strany měsíčním svitem. Před ní klouzal po zemi její stín a měsíc jí svítil do zad.

Vytušila blízkost vody a dovtípila se, že cíl je už nedaleko. Borovice se rozestoupily a Markéta se tiše snesla k bílému křídovému útesu. Za ním se černala dole řeka. Na svahu stály keře s rozvěšenými cáry mlhy. Protější břeh byl mírný a rovný jako stůl. V osamělém stínu košatých stromů se míhal rozkymácený plamen a kolem pobíhaly temné postavy. Markétě připadalo, že odtud zaznívá jakási dotěrně veselá hudba. Dál, až kam oko dohlédlo, jste na postříbřené planině nenašli ani náznak života.

Markéta slétla ze srázu dolů a zamířila kvapně k řece, která ji vábila po přestálé vzdušné honičce. Odhodila koště, rozběhla se a skočila po hlavě do vody. Její lehké tělo rozčíslo vodu jako střela a zvedlo vodní sloup až k měsíci. Voda byla teplá jako louh. Markéta se vynořila z bezedné hloubky a dosyta se vyplavala v opuštěné noční řece.

Pravda, nablízku nikdo nebyl, ale opodál, za křovím, se ozývalo šplouchání a funění – zřejmě se tam taky někdo koupal.

Vyběhla na břeh rozpálená po koupeli. Necítila sebemenší únavu a radostně hopkala ve vlhké trávě.

Náhle se zastavila a zbystřila sluch. Funění se blížilo a z vrbového houští vylezl nahý tlouštík v černém hedvábném cylindru, posunutém do týla. Chodidla měl obalená jílovým bahnem, takže se zdálo, že má černé polobotky. Podle toho, jak těžce odfrkoval a škytal, se dalo soudit, že má pořádnou opici. Potvrzovala to i řeka, která z ničeho nic začala páchnout koňakem.

Sotva tlouštík uviděl Markétku, chvíli si ji prohlížel a pak radostně zahýkal:

„Co to vidím? Je to opravdu ona? Jsi to ty, Claudino, veselá vdovo? Ty a tady?“ a užuž se k ní hrnul a chtěl ji obejmout na přivítanou.

Markéta poodstoupila a prohlásila důstojně:

„Běž se vycpat! Já nejsem žádná Claudina! Dávej pozor, s kým mluvíš,“ a po chvilce přemýšlení připojila dlouhou peprnou nadávku. Na lehkomyslného tlouštíka to působilo jako ledová sprcha a rázem vystřízlivěl.

„Achich ouvej,“ zvolal tiše a škubl sebou, „promiňte laskavě, dobrotivá královno Margot! Spletl jsem se. Za to může ten zatracený koňak!“ Poklekl na jedno koleno, smekl cylindr a vysekl hlubokou poklonu. Pak začal brebentit cosi o krvavé svatbě svého přítele Guessarda v Paříži, o koňaku a jak je upřímně zdrcen tímhle politováníhodným omylem: přitom pletl ruské věty dohromady s francouzskými.

„Kdyby sis alespoň navlékl kalhoty, nestydo,“ obměkčila se Markéta.

Tlouštík se radostně zazubil, když poznal, že se Markétka nezlobí, a překotně sděloval, že se právě ocitl bez kalhot pouze proto, že je z roztržitosti zapomněl u řeky Jeniseje, kde se předtím koupal. Ujišťoval, že se tam neprodleně vypraví, tím spíš, že to je co by kamenem dohodil. Poroučel se do Markétiny ochrany a přízně a couval pozpátku k řece, až sklouzl a spadl naznak do vody. Dokonce ani při pádu nezmizel z jeho obličeje, orámovaného malými licousy, nadšeně oddaný úsměv.

Markéta pronikavě zahvízdala, aby přivolala svého oře, a přenesla se na protější břeh, zalitý měsíčním světlem – sem křídová hora nevrhala svůj stín.

Sotva se dotkla chodidly orosené trávy, hudba u vrbin zazněla břeskněji a z ohně vesele vzlétl chomáč jisker. Pod větvemi vrb, obalenými něžně hebkými jehnědami, které se jasně rýsovaly ve světlé noci, seděly ve dvou řadách velkohubé žáby, nafukovaly se jako gumové a hrály na dřevěné píšťaly řízný pochod. Světélkující ztrouchnivělá dřívka zavěšená na jívovém proutí osvětlovala noty. V záblesku plamenů žabí papuly matně světélkovaly.

Pochod zněl na Markétinu počest. Dostalo se jí vpravdě slavnostního přijetí. Průzračné rusalky zastavily okamžitě svůj rej nad řekou a mávaly Markétce vodními řasami. Nad liduprázdným nazelenalým břehem se nesly široko daleko jejich pozdravy. Nahé divoženky se vyhouply z vrbin, postavily se do řady a hluboce, dvorně se ukláněly. K Markétě přiskočil jakýsi kozonoh a sápal se jí po ruce. Pak rozprostřel na trávě hedvábnou roušku, vyptával se, jestli se královna dobře vykoupala, a navrhoval, aby si na chviličku lehla a odpočinula.

Markéta poslechla. Kozonoh jí přinesl pohár šampaňského. Napila se a hned měla hřejivý pocit u srdce. Vyzvídala, kde je Nataša, a dostalo se jí odpovědi, že ta už se vykoupala a letěla na svém čuníkovi napřed do Moskvy, aby ohlásila, že Markéta se brzy dostaví, a pomohla pro ni připravit úbor.

Během Markétčina krátkého pobytu pod vrbami se udála ještě jedna příhoda: náhle cosi zahvízdalo a černé tělo zřejmě nechtěně žuchlo do vody. Za několik vteřin už stál před Markétou tlouštík s licousy, který se tak nešťastně uvedl na protějším břehu. Podle všeho stačil zaskočit na Jenisej, protože měl na sobě frak, ale jinak byl promočený do poslední nitky. Koňak ho už podruhé vytrestal: jak tlouštík přistával, omylem spadl do vody. Ale ani tohle nedopatření mu nevyhnalo z tváře úsměv a rozesmátá Markéta dovolila, aby jí políbil ruku.

Pak se všichni chystali na cestu. Rusalky dotančily svůj tanec v měsíčním svitu a rozplynuly se v něm. Kozonoh se uctivě Markéty zeptal, čím přijela k řece. Když mu řekla, že přiletěla na koštěti, prohlásil dotčeně:

„Jakže, to se nehodí!“ V okamžiku vyrobil ze dvou dřívek pochybný telefon a žádal kohosi, aby neprodleně poslal vůz. To se taky stalo.

Na ostrov přiharcoval světle žlutý sportovní vůz, ale za volantem neseděl šofér, nýbrž černý havran s dlouhatánským zobanem, v čepici z voskovaného plátna a v rukavicích s širokými manžetami. Ostrůvek znovu osaměl, rejdivé divoženky se rozplynuly v měsíční záři, oheň dohasínal a řežavé uhlíky pokryl našedlý popel.

Kozonoh usadil Markétu a tlouštíka s licousy do vozu. Markéta se pohodlně zabořila do širokého zadního sedadla. Vůz zavyl, poskočil a vznesl se až skoro k měsíci. Ostrov i řeka naráz zmizely a Markétka uháněla k Moskvě.