14 Sláva kohoutovi!

Nervy nevydržely, jak se praví, a Rimský nečekal, až sepíšou protokol, a uchýlil se do své kanceláře. Seděl u stolu a očima provrtával magické rubly před sebou. Obával se, že mu přeskočilo. Zvenku doléhal rovnoměrný hukot, jak se diváci vyhrnuli proudem z Varieté. Vtom zbystřeným sluchem zachytil zřetelný hvizd milicionářské píšťalky. Sama o sobě nikdy neslibuje nic dobrého. Ale když se hvizd opakoval, později se přidal další, táhlejší a naléhavější, a nakonec se přimísil hlučný řehot a posměšné pokřikování, ředitel pochopil, že venku došlo k dalšímu odpornému skandálu a – přestože si to nerad připouštěl – že to souvisí s hnusným představením, které uspořádal černý mág a jeho pomocníci.

Obezřetný Rimský se nemýlil. Sotva vykoukl z okna do Sadové ulice, zlostně se ušklíbl a zasyčel:

„Já to věděl!“

V oslnivém světle silných pouličních svítilen uviděl dole na chodníku neznámou dámu jenom v košilce a fialových kalhotkách. Měla, pravda, na hlavě klobouk a v ruce deštník, nicméně projevovala značné rozpaky, hned si dřepla, hned se zas rozběhla, jako by chtěla někam utéct, a kolem se tísnil rozchechtaný dav, až řediteli běhal mráz po zádech. Kolem dámy se ochomýtal jakýsi muž, strhával ze sebe letní plášť a v rozčilení nemohl vyprostit ruku z rukávu.

Výkřiky a hurónský řev doléhaly i z jiného místa, totiž od levého schodiště. Rimský otočil hlavu tím směrem a uviděl jinou dámu v růžovém prádle. Hupla z vozovky na chodník a snažila se skrýt v průjezdu, ale proudící obecenstvo jí zastoupilo cestu a ubohá oběť své lehkomyslnosti a vášně k toaletám, oklamaná firmou podfukářského Fagota, by se ze všeho nejraději propadla na sto sáhů do země. K nešťastnici už mířil milicionář a vzduch znovu zjizvil ostrý hvizd. Za milicionářem se pobaveně tlačili mladíci v čepicích, původci povyku a uštěpačných poznámek.

Vousatý hubený drožkář se přiřítil k první svlečené. V plné jízdě zarazil vyzáblou herku a vesele se zašklebil.

Ředitel se uhodil pěstí do hlavy, odplivl si a uskočil od okna. Seděl chvíli u stolu zaposlouchaný do hlasů ulice. Hvizd v různých místech zesílil a pak postupně slábl. K překvapení Rimského byl skandál zažehnán nečekaně rychle.

Teď bylo třeba jednat a vypít hořkou číši odpovědnosti do dna tím spíš, že telefony během závěrečné části programu opravili. Měl by zavolat na příslušná místa, oznámit, co se stalo, požádat o pomoc, svést všecko na Lotrova, sám se z toho vykroutit a tak dále. Čert mu to byl všecko dlužen!

Rozčileně dvakrát vztáhl ruku po sluchátku a zase ucukl. Náhle v nehybném tichu pracovny zadrnčel telefon Rimskému přímo pod nosem, až sebou škubl a strnul.

„Ty nervy!“ posteskl si a zvedl sluchátko. Vzápětí se zvrátil do křesla, bílý jako křída. Vtíravý, zvrhlý ženský hlas ve sluchátku tiše naléhal:

„Nikam nevolej, Rimský, nebo to s tebou špatně skončí…“

Hned nato telefon oněměl. Ředitel cítil, jak mu naskakuje husí kůže, zavěsil a bezděčně se ohlédl k oknu za svými zády. Řídkými, slabě olistěnými větvemi javoru prosvítal měsíc v mlžnatém oparu. Rimský seděl jako zařezaný, upřeně pozoroval větve, a čím déle se díval, tím větší dostával strach.

Násilím odtrhl pohled od okna zalitého měsícem a vstal. Po tom všem ho ani ve snu nenapadlo volat a jenom si přál, aby byl co nejdřív venku z divadla.

Napjatě poslouchal: budova byla tichá. Vtom si uvědomil, že už dávno v celém prvním poschodí osaměl, a zaskočil ho nepřekonatelný dětský strach. Když si představil, že musí projít prázdnými chodbami a seběhnout dolů po schodech, vyvstal mu na čele studený pot. Horečně shrábl ze stolu hypnotizérovy rubly, strčil je do aktovky a odkašlal si, aby si dodal odvahy, ale z hrdla se vydral jen slabý chraplavý zvuk.

Najednou cítil, že zpod dveří zavanulo cosi vlhkého a hnilobného, až ho zamrazilo. K tomu hodiny začaly odbíjet půlnoc tak nečekaně, že se zimničně roztřásl. K dovršení všeho kdosi tiše otáčel v zámku klíčem – a to ho dorazilo. Chladnýma, zpocenýma rukama tiskl na prsa aktovku a cítil, bude-li šramot pokračovat, že se neudrží a vykřikne.

Konečně dveře pod čímsi náporem povolily a do kanceláře se tiše vplížil Varenucha. Ředitel bezvládně klesl do křesla: nohy mu vypověděly službu. Nadechl se a vykoktal s pokryteckým úsměvem:

„Božínku, tys mě vyděsil…“

Jistě, Varenuchův náhlý příchod mohl vylekat každého, ale Rimského zároveň potěšil: klubko se pomalu začalo rozmotávat.

„Tak povídej, honem! No!“ vykřikl chraplavě a snažil se pevně zachytit nalezenou nit. „Co to má všechno znamenat?“

„Promiň, prosím tě,“ hlesl bezbarvě Varenucha a zavřel dveře, „já myslel, že už jsi odešel,“ a tak jak byl, v čepici, zamířil ke křeslu a usadil se za stůl proti řediteli.

Musíme podotknout, že jeho odpověď vyzněla nějak podivně. To okamžitě nastražilo Rimského, který v citlivosti mohl směle soupeřit se seismografem kterékoli vyhlášené světové stanice. Když je to tak, proč Varenucha vpadl do jeho kanceláře, jestliže předpokládal, že tu Rimský není? Má přece vlastní kancelář, to za prvé. A za druhé: ať vešel Varenucha kudy chtěl, musel nutně potkat jednoho z nočních vrátných a těm bylo oznámeno, že Grigorij Danilovič se nějakou dobu zdrží v divadle. Ale Rimský o té záhadě dlouho nehloubal – nebyl čas.

„Proč jsi nezavolal? A co znamená celá ta komedie s Jaltou?“

„Dopadlo to tak, jak jsem říkal,“ vykládal administrátor a zamlaskal, jako by ho dráždil bolavý zub. „Našli ho v Puškinu v hospodě.“

„Jak to, v Puškinu?! U Moskvy? A co telegramy z Jalty?!“

„Jakápak Jalta, ksakru. Opil telegrafistu v Puškinu a začali dělat vylomeniny, mimo jiné posílali telegramy jakoby z Jalty.“

„Hm… hm… No dobrá, dobrá…,“ protáhl zpěvavě ředitel a oči mu škodolibě zajiskřily. Už si představoval slavnostní okamžik, kdy bude Sťopa s ostudou zbaven funkce. Konečně tak dlouho očekávané vysvobození! Konečně se zbaví pohromy v podobě Lotrova! A možná že pro něj vymůže ještě přísnější trest než odvolání… „Podrobnosti!“ netřídil a poklepal těžítkem o stůl.

Varenucha začal. Na příslušných místech, kam ho ředitel poslal, ho okamžitě přijali a neobyčejně pozorně vyslechli. Nikoho samozřejmě ani na okamžik nenapadlo, že by Sťopa mohl být v Jaltě. Všichni bez váhání souhlasili s Varenuchovým názorem, že je určitě v puškinské Jaltě.

„A kde je teď?“ skočil mu do řeči rozčilený Rimský.

„Kde by byl?“ opáčil administrátor a ušklíbl se. „Samozřejmě na záchytce!“

„Cože? No pěkně děkuju!“

Varenucha pokračoval a před očima Rimského se čím dál názorněji odvíjel nekonečný řetěz Lotrovových přečinů a každý další článek představoval těžší a těžší provinění. To už bylo něco, takový tanec v telegrafistově objetí na plácku před puškinskou poštou a za doprovodu jakési potulné harmoniky! Nebo pronásledování neznámých občanek, které ječely hrůzou! Pokus vyvolat rvačku s bufetářem v Jaltě! Rozházená cibule na podlaze tamtéž! Osm rozbitých lahví bílého přírodního vína nejlepší značky! Polámaný taxametr u vozu taxikáře, který odmítl Sťopu naložit. Vyhrožování, že dá zavřít všechny, kdo se mu pokoušejí zabránit v dalším chuligánství… Jedním slovem, hnus!

Sťopu dobře znali v moskevských divadelních kruzích a všichni věděli, že je pěkné číslo. Ale co vykládal administrátor, bylo i na Sťopu trochu moc. Ano, dokonce přespříliš…

Pichlavé oči Rimského se zabodly do administrátorova obličeje, a čím déle Varenucha hovořil, tím byly zachmuřenější. A jak by ne: čím věrnější a barvitější byly ty odporné podrobnosti, kterými administrátor zpestřoval svoje vyprávění, tím méně mu ředitel věřil. Když líčil, že Sťopa vyváděl natolik, že se dokonce vzpíral všem, kdo za ním přijeli, aby ho dopravili zpátky do Moskvy, Rimský nabyl jistoty, že všecko, co mu předkládá k věření administrátor, který se vrátil o půlnoci, je lež! Lež jako věž!

Varenucha nejel do Puškina a ani Sťopa tam neflámoval. Opilý telegrafista byl pouhý výmysl, stejně jako rozbité sklo v restauraci. Lotrova nesvazovali provazy – nic takového!

Jakmile Rimský usoudil, že administrátor lže, posedl ho strach. Nejdřív se mu rozklepaly nohy a pak se roztřásl po celém těle. Dvakrát za sebou znovu ucítil, jak od země stoupá hnilobný pach a jakási maláriová vlhkost. Ani na okamžik nespouštěl oči z vypravěče, podivně skrčeného v křesle, který se skrýval v modravém stínu stolní lampy a zdánlivě si chránil před světlem obličej novinami. Ředitel si lámal hlavu, co to všecko má znamenat. Proč se Varenucha tak pozdě vrátil a teď mu drze lže do očí v téhle tiché, liduprázdné budově? Přepadl ho pocit neznámého hrozivého nebezpečí. Tvářil se, že nepozoruje Varenuchovy úhybné pohyby ani triky s novinami, a soustředil se na jeho obličej. Už skoro neposlouchal, co administrátor žvaní. Víc než bůhvíproč vymyšlené, pomlouvačské vyprávění o Puškinu Rimského zaráželo něco daleko nepochopitelnějšího: Varenuchovy změněné rysy i chování.

Třebaže stahoval rozpláclý štítek čepice na oči, aby si zastínil tvář, a usilovně se ovíval novinami, ředitel zahlédl na pravé tváři u nosu obrovskou modřinu. Navíc obvykle růžolící administrátor byl chorobně bledý a kolem krku měl omotanou starou pruhovanou šálu, ačkoliv byla dusná noc. Připočítáme-li k tomu nově získaný odporný návyk pomlaskávat, výrazně změněný hlas, teď obhroublý a dutý, a prohnaně zbabělý zákmit v očích, mohli bychom s jistotou tvrdit, že se Varenucha změnil k nepoznání.

Ještě cosi zneklidňovalo ředitele, ale nevěděl co, ať sebevíc namáhal rozpálený mozek a hltal očima svého společníka. Přísahal by, že ve spojení administrátora s důvěrně známým křeslem je cosi podezřele nepřirozeného.

„Konečně jsme ho zdolali a naložili do vozu,“ hučel Varenucha, vykukoval za novinami a přikrýval si dlaní modřinu.

Ředitel jakoby bezděčně napřáhl ruku, stiskl elektrické tlačítko, přičemž bubnoval prsty na stole, a ustrnul: v prázdné budově by se normálně určitě rozlehlo prudké zazvonění. Ale tentokrát se nic neozvalo a knoflík bezvládně zapadl do desky stolu. Tlačítko nefungovalo, zvonek byl porouchaný!

Rimského úskok Varenuchovi neušel. Administrátor sebou škubl, v očích mu vzplanuly zlostné ohníčky a zeptal se:

„Proč zvoníš?“

„Ze zvyku,“ hájil se přidušeně ředitel, odtáhl ruku a zeptal se na oplátku nejistě: „Co to máš na tváři?“

„Vůz nadskočil na nějakém hrbolu a já se uhodil o kliku dveří,“ objasňoval Varenucha a uhnul očima.

Lže! blesklo hlavou řediteli. Vtom vykulil oči a divoce zíral na opěradlo křesla.

Za křeslem na podlaze se zkřížily dva stíny, jeden tlustší, černější, druhý tenký a šedý. Zřetelně se rýsovalo opěradlo a špičaté nohy křesla, ale chyběl stín Varenuchovy hlavy a pod křeslem nebyly vidět nohy.

Nevrhá stín! vykřikl v duchu zoufale Rimský a cítil, jak mu drkotají zuby.

Varenucha se podezíravě ohlédl, sledoval Rimského pohled a došlo mu, že je odhalen. Vstal (totéž učinil ředitel), ustoupil o krok od stolu a sevřel v rukou aktovku.

„Dovtípil ses, posero! Vždycky ti to myslelo,“ vpálil se zlostným úšklebkem řediteli přímo do obličeje, pak uskočil ke dveřím a bleskurychle je zaklapl. Rimský se beznadějně rozhlédl a couval k oknu, které vedlo do parku. Vtom spatřil v měsíční záři tvář nahé dívky, přitisknutou ke sklu, a dále obnaženou ruku, která se protáhla špehýrkou a pokoušela se otevřít spodní zástrčku. Horní už byla otevřená.

Měl pocit, že světlo stolní lampy slábne a psací stůl se začíná naklánět. Zalil ho ledový pot, ale naštěstí se ovládl natolik, že neupadl. Neměl sílu vykřiknout, a tak alespoň zašeptal:

„Pomoc!“

Varenucha hlídal u dveří, poskakoval a co chvíli zůstal trčet ve vzduchu a klátil se. Zkroucenými prsty ukazoval na Rimského, syčel, pomlaskával a mžoural na dívku v okně.

Ta nemeškala: bleskurychle vstrčila hlavu do špehýrky, natáhla ruku, jak mohla nejdál, nehty se snažila uvolnit zástrčku a viklala rámem. Ruka se jí prodloužila, jako by byla z gumy, a pokryla se mrtvolnou plísní. Konečně se mrtvé s nazelenalými prsty podařilo odsunout zástrčku a okno povolilo. Ředitel slabě vykřikl, přitiskl se ke zdi a chránil se aktovkou jako štítem. Bylo mu jasné, že to znamená jeho konec.

Okno se prudce rozlétlo dokořán, ale místo svěžího nočního vzduchu a vůně lip pronikl dovnitř sklepní pach. Mrtvá se vyhoupla na okenní římsu a Rimský rozeznal rzivé skvrny na jejích prsou.

Vtom se ozvalo z nízké budovy za střelnicí v parku, kde se chovalo pro účely Varieté cvičené ptactvo, nečekané a veselé zakokrhání. To křiklavý kohout hlásal z plna hrdla, že k Moskvě se žene od východu úsvit.

Dívka se divoce, zuřivě zašklíbila, přidušeně zaklela a Varenucha u dveří zavřeštěl a svalil se na zem. Když kohout zakokrhal podruhé, mrtvá zaskřípala zuby a její zrzavé vlasy se zježily. Při třetím kokrhání se otočila a vylétla ven. Administrátor se vznesl do vzduchu a jako letící amorek plul pomalu nad Rimského psacím stolem k oknu.

Bývalý Rimský, teď stařec se zbělelými vlasy jako sníh, se rozběhl ke dveřím, odemkl a upaloval po tmavé chodbě. V záhybu pod schodištěm s úzkostným zasténáním nahmatal vypínač a rozsvítil. Na schodech roztřesený a vyděšený stařec upadl, protože se mu zdálo, že se na něj shora řítí Varenucha.

Seběhl dolů a uviděl vrátného, který pochrupával na židli vedle pokladny ve vestibulu. Proplížil se kolem něho po špičkách a vyběhl hlavním vchodem. Na ulici si ulehčeně oddechl a vzpamatoval se natolik, že si sáhl na hlavu a napadlo ho, že zapomněl v kanceláři klobouk.

Rozumí se, že se pro něj nevrátil, ale přeběhl širokou ulicí na protější roh, kde u kina slabě blikalo načervenalé světlo. Za okamžik už byl na místě, sotva dechu popadal. Měl štěstí – taxík byl volný.

„K leningradské střele, dám spropitné,“ vyhrkl a těžce oddechoval, ruku na srdci.

„Jedu do garáže,“ odsekl nenávistně šofér a odvrátil se. Rimský otevřel aktovku, vytáhl padesát rublů a podal je šoférovi otevřeným okénkem.

Za pár vteřin už taxík letěl jako vichr po okruhu Sadové. Zákazník poskakoval na sedadle, jak se vůz otřásal, a ve střepu zrcátka, připevněného nad předním sklem, pozoroval střídavě taxikářovy rozzářené a svoje nepříčetné oči.

Před nádražní budovou vyběhl z taxíku a zavolal na prvního muže v bílé zástěře s kovovým štítkem:

„Jednu první třídu, dám třicet,“ a vylovil z aktovky hrst zmač­kaných bankovek. „Když nebude první, vezmi druhou, v nejhorším třetí!“

Muž s kovovým štítkem pohlédl na osvětlené nádražní hodiny a vytrhl mu peníze z rukou.

Za pět minut zpod skleněné nádražní kupole vyjel rychlík a zmizel ve tmě zároveň s Rimským.