25 Jak se prokurátor pokoušel zachránit Jidáše Iškariotského

Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží, z oblohy se snesla bezedná čerň a zaplavila okřídlené bohy nad hipodromem, hasmonejský palác se střílnami, tržiště, útulky pro karavany, uličky a rybníky… Velké město zmizelo z povrchu zemského, jako by nikdy neexistovalo. Tma pozřela a vyděsila všecko živé v Jeruzalémě i okolí. Podivný mrak se přihnal od moře kvečeru čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu.

Převalil se přes Golgotu, kde kati spěšně dobíjeli ukřižované, snesl se na jeruzalémský chrám a jako kouřová clona klouzal z kupole přímo na Dolní Město. Vléval se do oken a zaháněl lidi z křivolakých uliček do domů. Nespěchal vydávat vláhu, zatím šířil jen světlo. Sotva černou prachovou peřinu rozpáral blesk, z neproniknutelné tmy vysvitla chrámová hora se zářivou šupinatou kupolí. Vzápětí blesk pohasl a chrám se znovu propadl do bezedné černé propasti. Několikrát tak vyrůstal ze tmy a znovu mizel za hromového burácení, které věštilo katastrofu.

Další mihotavé záblesky vyvolaly z temnot palác Héróda Velikého, který se vypínal na protějším západním pahorku. Přízračné nevidoucí zlaté sochy jako by vzlétly se vztaženýma rukama k obloze. Ale nebeský oheň se okamžitě schoval a silné hromobití zahnalo zlaté modly znovu do tmy.

Zabubnoval liják a bouře přerostla v uragán. Poblíž mramorové lavičky v zahradě, kde před polednem rozmlouval prokurátor s veleknězem, skolil blesk za hromového rachotu, který připomínal dělový výstřel, cypřiš, jako by to byla třtina. Spolu s vodní tříští a krupobitím zanesl vichr na kolonádu mezi sloupy servané růže, plátky magnólií, větvičky a písek. Uragán bičoval zahrady.

V tu chvíli se mezi sloupovím zdržoval jediný člověk – prokurátor.

Neseděl tentokrát v křesle, ale ležel na lehátku u nízkého stolku, na kterém stály mísy s pokrmy a víno ve džbánech. Protější lehátko bylo prázdné. U Pilátových nohou se rozplizla krvavě rudá louže a vedle se válely střepy rozbité amfory. Sluha, který těsně před bouří prostíral k večeři, znejistěl před prokurátorovým pohledem, zneklidněl, že snad v něčem svému pánovi nevyhověl, a prokurátor ze vzteku rozbil džbán o mozaikovou podlahu.

Přitom procedil mezi zuby:

„Proč se mi nepodíváš do očí, když prostíráš? Ukradl jsi snad něco?“

Černá tvář afrického otroka zesinala a v očích se mu mihl záblesk smrtelného strachu. Otrok se roztřásl jako osika a div nerozbil další džbán. Ale vladařův hněv vyprchal stejně rychle, jako se objevil. Afričan se sklonil, aby sebral střepy a vytřel louži, ale Pilát jen mávl rukou a otrok se vzdálil. Louže se červenala dál na podlaze.

Venku běsnil uragán a černý sluha se ukrýval ve výklenku, kde stála alabastrová socha nahé ženy se skloněnou hlavou. Bál se přijít prokurátorovi na oči, aby něco nepokazil, ale zároveň se střežil propást okamžik, až ho vladař zavolá.

Správce Judeje ležel na lehátku v bouřkovém přítmí, naléval si sám víno do poháru, upíjel dlouhými doušky, občas uštipoval drobty chleba a polykal je. Pak zase vysál ústřici, rozžvýkal citrón a znovu pil.

V hukotu vody, burácení hromu, který hrozil rozčísnout střechu paláce, a v návalu krupobití, které bubnovalo na schody kolonády, zanikalo prokurátorovo mumlání: Pilát mluvil sám se sebou. Kdyby nestálé záblesky nebeského ohně vytrvaly déle, pozorovatel by zahlédl obličej s očima zarudlýma bděním posledních nocí a vínem a všiml by si prokurátorova výrazu. Pilát střídavě pozoroval dvě bílé růže, utonulé v krvavé louži, a zahradu, kde poletovala vodní tříšť a písek. Tvářil se, jako by někoho netrpělivě očekával.

Po chvíli dešťová clona viditelně prořídla a zuřivý uragán slábl. Větve už nepraskaly a nepadaly na zem. Hromobití a blesky ustávaly. Nad Jeruzalémem se prostřelo obyčejné našedlé mračno, které patřilo k zadnímu voji a vystřídalo hrozivě nafialovělou plachtu s bílým okrajem. Bouře postupovala k Mrtvému moři.

Teď už se dalo odlišit šumění deště a hukot vody, která stékala ze žlabů a valila se přímo po schodišti, kudy toho dne sestupoval prokurátor na prostranství, aby vyhlásil rozsudek. Nakonec se ozvalo zurčení vodotrysku, zaniklé v bouři. Obloha se vyjasňovala: v šedém závoji plujícím na východ se objevily modré trhliny.

Vtom Pilát rozeznal v pleskání slábnoucího deště vzdálený hlahol polnic a dusot několika set kopyt. Pohnul se a jeho tvář ožila. Ala se vracela z Golgoty. Podle zvuku právě v tu chvíli protínala náměstí, kde byl vyhlášen rozsudek.

Konečně zaslechl dlouho očekávané kroky a dupot na schodišti, které vedlo k horní terase před kolonádou. Vzpřímil se a oči mu radostně zajiskřily.

Mezi dvěma mramorovými lvy se nejprve vynořila hlava v kápi a pak postava muže v promáčeném, na tělo přilepeném plášti. Byl to týž muž, který si před vynesením rozsudku šeptal s prokurátorem v palácové komnatě a který při popravě seděl na třínohé stoličce a pohrával si s proutkem.

Aniž se vyhýbal loužím, přešel na terasu, vstoupil na mozaikovou podlahu kolonády, zvedl ruku na pozdrav a pronesl jasným, příjemným hlasem:

„Buď zdráv a dobré mysli, prokurátore!“ Mluvil latinsky.

„Bohové!“ zvolal Pilát. „Na tobě není nitka suchá! Takový uragán! Okamžitě jdi dál do vnitřních pokojů a převleč se. Udělej mi tu radost.“

Muž shodil kápi, obnažil hlavu s mokrými, k čelu přilepenými vlasy, vykouzlil na vyholeném obličeji zdvořilý úsměv a odmítl. Tvrdil, že podobný deštík mu nemůže v nejmenším uškodit.

„Nechci nic slyšet,“ zarazil ho Pilát a tleskl do dlaní. Přivolal tak ukryté sluhy a poručil, aby se o muže postarali a pak hned nosili na stůl teplé pokrmy. K tomu, aby si vysušil vlasy, převlékl se, přezul a vůbec se dal do pořádku, potřeboval muž v kápi velmi málo času. Brzy se objevil na kolonádě v suchých sandálech, suchém purpurovém vojenském plášti a s přihlazenými vlasy.

Mezitím se slunce navrátilo do Jeruzaléma, a dřív než utonulo ve Středozemním moři, vysílalo na rozloučenou poslední paprsky prokurátorovu nenáviděnému městu a zlatilo schodiště před kolonádou. Fontána se vesele rozezpívala, holubi vyhopkovali na písek, vrkali, přeskakovali zlomené větvičky a vyzobávali cosi z mokrého písku. Rudá louže zmizela, střepy byly odklizeny a na stole se kouřilo z mísy masa.

„Očekávám prokurátorovy příkazy,“ řekl příchozí a přistoupil ke stolu.

„Nic neuslyšíš, dokud neulehneš a nenapiješ se vína,“ odpověděl laskavě Pilát a pokynul na prázdné lehátko.

Muž poslechl a sluha mu naplnil pohár hustým červeným vínem. Druhý otrok se pozorně sklonil nad prokurátorovým ramenem a nalil mu vrchovatou číši. Pak se na hostitelův pokyn oba sluhové vzdálili.

Pokud příchozí jedl a pil, Pilát usrkával víno a sledoval zpod víček hosta. Byl to muž středních let, s čistým a příjemným kulatým obličejem a masitým nosem. Měl vlasy neurčité barvy; jak schly, postupně světlely. Bylo těžké uhodnout, jaké je národnosti. Charakterizoval ho dobrácký výraz, který však porušovaly oči, nebo spíš pohled, jaký upíral na svého společníka. Zapadlé oči obyčejně skrýval za přivřenými, podivně vyboulenými víčky. V úzkých štěrbinách se tajilo dobrácké šibalství. Dalo se předpokládat, že prokurátorův host má smysl pro humor. Chvílemi však náhle mizel z jeho očí čtveračivý záblesk a muž se vpíjel pohledem do tváře svého společníka, jako by chtěl objevit na jeho nose neznatelnou skvrnku. To trvalo jen okamžik. Pak opět přivíral víčka, štěrbiny očí se zúžily a znovu v nich proskočil potutelně dobrácký výraz.

Neodmítl ani druhý pohár vína, se zřejmou rozkoší vysál několik ústřic, ochutnal vařenou zeleninu a snědl kousek masa. Když dojedl, pochválil víno:

„Výborný druh. Není to náhodou falernské?“

„Třicetileté, caecubské,“ vysvětloval blahosklonně prokurátor.

Host s rukou na srdci odmítl další pokrmy a prohlásil, že je syt. Pilát si znovu nalil a host následoval jeho příkladu. Oba odlili trochu vína ze svých pohárů do mísy s masem, Pilát pozvedl číši a zvolal hlasitě:

„Buďme zdrávi a hlavně ty buď zdráv, caesare, otče Římanů, nejdražší a nejlepší ze všech!“

Když dopili, Afričané odnesli mísy a na stole zůstalo jen ovoce a amfory. Na vladařův pokyn se pak vzdálili a Pilát se svým hostem na kolonádě osaměli.

„Rád bych slyšel,“ začal prokurátor polohlasně, „jaká je nálada ve městě.“

Bezděčně pohlédl do dálky, kde dole pod terasovitými zahradami paláce hořela sloupořadí i rovné střechy v zapadajícím slunci.

„Soudím, prokurátore,“ odpověděl host, „že nálada v Jeruzalémě je uspokojivá.“

„Takže můžeš zaručit, že víc už nehrozí nepokoje?“

„Jistá je jen jediná věc na světě,“ prohlásil host a vlídně pohlédl na prokurátora, „a to moc velkého caesara.“

„Ať mu bohové darují dlouhý život,“ přizvukoval Pilát, „a obecný mír!“ Odmlčel se a pak pokračoval:

„Domníváš se tedy, že můžeme odvolat vojsko?“

„Mám za to, že kohorta Bleskové legie může opustit město,“ odpověděl host a dodal: „Bylo by dobré, kdyby mohla na rozloučenou uspořádat defilé městem.“

„Výborná myšlenka,“ souhlasil vladař, „hned pozítří ji propustím a sám také odjedu. Přísahám při hodokvasu dvanácti bohů a při všech penátech: co bych za to dal, kdybych to mohl provést už dnes!“

„Vladař nemá rád Jeruzalém?“ zeptal se nevinně host.

„Uznej,“ zvolal s úsměvem prokurátor, „že není na zemi zoufalejší město! Nemluvím už o podnebí – pokaždé onemocním, když sem přijedu, a to ještě není to nejhorší! Ale tyhle svátky! Mágové, kouzelníci, čarodějové a stáda poutníků! Fanatici, samí fanatici! Co jen si vyžádal jediný mesiáš, kterého začali náhle očekávat v letošním roce! Každou chvíli se můžeš stát svědkem odporného krveprolití! Nepřetržitě přemísťovat vojsko, číst udavačské a očerňující listy, z nichž polovina obviňuje tebe! Je to nuda. Kdybych nesloužil velkému císaři…“

„Ano, svátky jsou zde únavné,“ souhlasil host.

„Ze srdce bych si přál, aby co nejdřív skončily,“ dodal energicky Pilát. „Konečně se budu moci vrátit do Kaisareje. Věř, že to šílené Héródovo monstrum,“ a mávl rukou podél sloupoví, takže bylo zřejmé, že míní palác, „mě doslova dohání k šílenství! Nemohu tady spát. Svět nepoznal přízračnější architekturu! Ale přejděme k věci. Především – neznepokojuje tě zlořečený Bar-Rabban?“

Host vyslal k prokurátorovi svůj příslovečný pohled. Ale Pilát hleděl znuděně do dálky, štítivě se mračil a pozoroval část města, která mu ležela u nohou v záři zhasínajícího slunce. Hostův pohled také pohasl a víčka se přivřela.

„Lze právem předpokládat, že Bar-Rabban je teď neškodný jako beránek,“ spustil a na jeho kulatém obličeji vyskočily vrásky. „Nesluší se, aby pobuřoval lid.“

„Myslíš si, že už je příliš slavný?“ pousmál se Pilát. „Prokurátor jako vždy přijde všemu na kloub.“

„Přesto však,“ poznamenal starostlivě vladař a tenký dlouhý ukazováček s černým kamenem prstenu vzlétl do výše, „bude nutné…“

„Prokurátor si může být jist, že dokud jsem v Judeji, Bar-Rabban neudělá ani krok, aniž by nebyl sledován.“

„Teď už jsem klidný jako vždycky, když jsi tady.“

„Prokurátor je příliš dobrotivý!“

„A teď bych rád slyšel, jak probíhala poprava,“ vybídl ho Pilát.

„Co prokurátora nejvíc zajímá?“

„Nedával dav najevo své rozhořčení? To je samozřejmě hlavní.“

„Ani v nejmenším,“ ujišťoval host.

„Výborně. Ty sám jsi konstatoval smrt?“

„O tom prokurátor nemusí mít nejmenší pochyby.“

„A poslyš… Dali jim nápoj, dřív než je ukřižovali?“

„Ano. Jenomže on…,“ a host zavřel oči, „ho odmítl vypít.“

„Kdo?“ otázal se Pilát.

„Odpusť, vladaři,“ zvolal host, „že jsem neuvedl jeho jméno. Ha-Nocri.“

„Blázen!“ řekl Pilát a svraštil obličej. Pod levým okem mu zaškubala žilka. „Umírat slunečním žárem! Proč se zříkat toho, co poskytuje zákon? Jakými slovy odmítl?“

„Prohlásil,“ odvětil muž a znovu přivřel víčka, „že s díky odmítá a že nikoho neobviňuje.“

„Neřekl koho?“ vyzvídal dutým hlasem Pilát.

„Nikoli, vladaři.“

„Nepokoušel se mluvit v přítomnosti vojáků?“

„Ne, vladaři, tentokrát mu nebylo do řeči. Prohlásil pouze, že za jednu z hlavních lidských chyb pokládá zbabělost.“

„V jaké souvislosti to řekl?“ zaslechl zlomený hlas.

„To se nedalo posoudit. Vůbec se choval podivínsky jako ostatně vždy.“

„V čem spočívalo jeho podivínství?“

„Neustále se pokoušel pohlédnout hned jednomu, hned druhému z okolostojících do očí a přitom se rozpačitě usmíval.“

„Víc nic?“ zachraptěl hlas.

„Nikoli, vladaři.“

Číše zazvonila, jak si prokurátor naléval víno. Vyprázdnil ji až do dna a pokračoval:

„Třebaže nemůžeme – alespoň v tomto okamžiku – zjistit, měl-li nějaké vyznavače nebo následovníky, nemůžeme s jistotou tvrdit, že neexistují.“

Host pozorně naslouchal s hlavou skloněnou.

„Tudíž, abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením,“ rozvíjel svou úvahu Pilát, „žádám, aby neprodleně a v tichosti těla tří ukřižovaných zmizela z povrchu zemského, byla tajně pohřbena a všecky stopy zahlazeny.“

„Jak poroučíš, vladaři,“ odpověděl host a povstal se slovy: „Protože jde o složitý a odpovědný úkol, dovol, abych okamžitě jednal.“

„Ne, zůstaň ještě,“ zarazil ho Pilát pokynem ruky, „zbývají dvě otázky. Za prvé: tvoje obrovské zásluhy při výkonu neobyčejně obtížné služby velitele tajné stráže u prokurátora Judeje mi ukládají radostnou povinnost, abych o tom zpravil Řím.“ Hostův obličej zrůžověl, velitel vstal a uklonil se vladaři se slovy:

„Plním jen svou povinnost, kterou mi ukládá služba caesarovi.“

„Chci tě požádat,“ pokračoval správce Judeje, „abys v případě, že ti navrhnou přeložení na jiné místo ve vyšší funkci, odmítl a setrval zde. Nerad bych tě ztratil. Ať tě odmění jinak.“

„Jsem šťasten, že mohu sloužit vladaři.“

„Potěšils mě. A teď druhá otázka. Týká se toho… jak se jen… ach ano, Jidáše Iškariotského.“

Host znovu vrhl na prokurátora zpytavý pohled, ale hned, jak se slušelo, uhnul očima jinam.

„Slyšel jsem,“ a Pilát ztlumil hlas, „že údajně dostal určitý obnos za to, že tak srdečně přijal pomateného filozofa ve svém domě.“

„Teprve dostane,“ opravil ho tiše velitel tajné služby.

„Jak velká je to suma?“

„To se nikdo nedoví, vladaři.“

„Ani ty?“ podivil se Pilát a vyjádřil tak veliteli pochvalu. „Bohužel, ani já,“ vysvětloval pokojně host. „Vím jen, že ty peníze dostane dnes večer. Je povolán do Kaifášova paláce.“

„Ach, lačný stařec Iškariotský,“ prohodil s úsměvem Pilát. „Je přece starý?“

„Prokurátor se nikdy nemýlí, ale tentokrát ano,“ odpověděl vlídně velitel tajné služby. „Iškariotský je mladík.“

„Hleďme! Můžeš ho popsat? Fanatik?“

„Ó nikoli, prokurátore.“

„Hm. A čím se vyznačuje?“

„Je velmi krásný.“

„A dál? Třeba má nějakou vášeň?“

„Je těžké znát tak podrobně všecky obyvatele tohoto početného města, vladaři.“

„Ach ne, Afranie! Nezmenšuj svoje zásluhy.“

„Má jedinou vášeň, prokurátore,“ a host se na okamžik odmlčel, „miluje peníze.“

„A čím se zabývá?“

Afranius pohlédl vzhůru, zamyslel se a pak oznámil:

„Pracuje ve směnárenském krámku u jednoho ze svých příbuzných.“

„Ach tak… Hm…“ Pilát zmlkl, ohlédl se, není-li někdo nablízku, a pak řekl tiše: „Věz, že jsem dostal zprávu, podle níž má být dnes v noci zavražděn.“

Host po něm šlehl známým pohledem, a dokonce chvíli trvalo, než uhnul očima. Teprve pak odpověděl:

„Prokurátor má o mně příliš lichotivé mínění. Podle mého názoru si nezasluhuji, aby se o mně zmiňoval. Podobná zpráva se ke mně nedonesla.“

„Zasluhuješ nejvyšší odměnu,“ ujišťoval ho vladař, „ale takové zprávy existují.“

„Smím se zeptat, od koho má prokurátor tyto informace?“

„Prozatím mi dovol, abych neprozradil pramen, tím spíš, že jde o zprávy náhodné, nejasné a nespolehlivé. Ale musím předvídat. Takové už je moje poslání. Kromě toho spoléhám na svou intuici, která mě ještě nikdy nezklamala. Zmíněná zpráva tvrdí, že kdosi z tajných přátel Ješuových, rozhořčen směnárníkovou obludnou zradou, se smluvil se svými druhy, že ho dnes v noci zabijí. Peníze, které dostal za zradu, hodlají podvrhnout veleknězi s nápisem: Vracím prokleté peníze.“

Velitel tajné služby už nebodal prokurátora pohledy a jen naslouchal s přimhouřenýma očima. Vladař pokračoval: „Představ si, jak velekněz zaplesá, až obdrží ve sváteční noci podobný dar!“

„Nejenže zaplesá,“ odpověděl s pousmáním host, „ale soudím, že to vyvolá velké pobouření.“

„Jsem téhož mínění. Proto si žádám, abys zasáhl a učinil všecka opatření na ochranu Jidáše Iškariotského.“

„Vladařův příkaz bude vykonán,“ slíbil Afranius, „ale musím vladaře uklidnit: zločinci budou moci jen stěží uskutečnit svůj záměr. Když pomyslíme,“ při těch slovech se ohlédl a pak pokračoval: „že by měli toho člověka vypátrat, zabít, vyslídit, kolik dostal, a ještě vrátit peníze Kaifášovi… A to všecko za jedinou noc? Dnes?“

„Nicméně ho zabijí právě dnes,“ opakoval tvrdošíjně Pilát. „Cítím to! Neznám jediný případ, že by mě moje tušení zklamalo.“ Přitom mu křečovitě škubalo ve tváři a zamnul si ruce.

„Jak poroučíš,“ řekl odevzdaně host, vzpřímil se a náhle se zeptal přísně: „Tak tedy říkáš dnes, vladaři?“

„Ano,“ přisvědčil Pilát, „a spoléhám plně na tebe. Znám dobře tvoji obdivuhodnou svědomitost.“

Host si utáhl těžký opasek pod vojenským pláštěm a rozloučil se slovy:

„Vzdávám čest prokurátorovi! Buď zdráv a dobré mysli!“

„Ach ano,“ zvolal polohlasně Pilát, „málem bych zapomněl! Jsem ti něco dlužen…“

Velitel na něho překvapeně pohlédl.

„Nevím, že by mi prokurátor něco dlužil.“

„Jakže? Když jsem vjížděl do Jeruzaléma… Vzpomínáš na dav žebráků… Chtěl jsem jim hodit peníze a žádné jsem u sebe neměl. Vypůjčil jsem si od tebe…“

„Ó, to nestojí za řeč! Taková maličkost…“

„Musíme myslet i na maličkosti.“ Otočil se, uchopil plášť přehozený přes opěradlo křesla, které stálo za ním, vylovil z podšívky kožený měšec a podal hostu. Ten ho s úklonou přijal a ukryl pod plášť.

„Ještě dnes v noci,“ nařizoval vladař, „očekávám tvé zprávy o pohřbu a současně o případu Jidáše Iškariotského. Dnes v noci, slyšíš, Afranie! Stráže dostanou příkaz, aby mě vzbudily, až se objevíš. Čekám tě.“

„Vzdávám prokurátorovi čest,“ pozdravil velitel tajné služby, otočil se a odcházel z kolonády. Bylo slyšet, jak mu skřípe pod nohama mokrý písek, pak se rozlehly jeho těžké kroky na mramorovém prostranství mezi lvy, později nohy zmizely, za nimi trup a nakonec kápě. Teprve teď Pilát zpozoroval, že slunce zapadlo a zešeřilo se.