I

Lokál U Víl byl na odpoledne pronajat. Okno do dvora bylo dokořán – na dvoře stál kůň v chomoutě a s pytlem ovsa. V lokále seděli svatebčané.

Seděli u bíle prostřeného stolu s květinami, svíčkami, sklenkami a mísou koláčů. V čele pod portrétem kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda seděl člověk s velkýma upracovanýma rukama, v černých šatech a bílé režné košili, nemotorně se točil, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, též oknem na koně, to byl ženich. Pak tam seděla menší tlustší blondýna s přihlouplou otlemenou tváří, před ní na stole ležel vavřínový věnec, a ta se kroutila, natřásala, vypínala a všelijak zdvíhala oči, to byla nevěsta. Vedle svatebčanů seděla ještě Rona, kamarádka blondýny, dvacetiletá rozřehtaná holka, a dva svědci, divní, temní lidé.

Na zdi podél svatebního stolu visely dnešní noviny, plné různých obrázků a portrétků předsedy Albína Rappelschlunda, neboť měl dnes svátek, a pod novinami bylo pár odstavených stolků.

V dolní části stolu seděl mladík v tmavém kostkovaném saku a bílé hedvábné košili, jemný, nesvůj, zamlklý, to byl Lothar Baar. Vedle něho seděl druhý mladík, také hezky oblečený, ale ještě víc zamlklý a nesvůj, to byl spolužák Rolsberg. A pak tam – až na konci – seděla jakási stařena. Byla v černozlatém šátku, černé jupce a dlouhé černé lesklé sukni. Na nohou měla střevíce bez kramfleků a na klíně menší tašku. To byla Natálie Mooshabrová.

„Dcera o vás pořád mluví, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu Lotharu Baarovi, když si smočila rty ve víně, – její sklenka byla totiž od počátku téměř prázdná – „pořád o vás mluví, jak vás v krámě obsloužila magnetem.“

„Magnetofonem,“ kývl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu.

„Tak,“ kývla paní Mooshabrová, „a vy jistě, pane Baar, bydlíte v nějakým paláci.“

„V privátě,“ řekl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu, „u jednoho kupce ve vile zde s přítelem Rolsbergem.“

„A u kupce i jíte?“ zeptala se paní Mooshabrová a trochu se předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře.

„U kupce jen snídáme,“ řekl Lothar Baar, „jinak jíme v menze.“

„A tam jíte dobře,“ kývla paní Mooshabrová, „jistě i šunku a vlašský salát, jistě i víno a limonádu. Ráda bych vás někdy pozvala k nám, páni, ale jsme jen prostý chudý lidi. Nebydlíme ve vile, ale v domě na spadnutí, však tam právě zedníci spravují pavlač… no a jíme kaši z ovsa,“ paní Mooshabrová pohlédla oknem na dvůr na koně, který měl pod krkem pytel ovsa, „taky kaši z kukuřice. No ale já někdy peču, peču, pane Baar, ráda. Tuhle mísu koláčů,“ paní Mooshabrová nenápadně ukázala na stůl, „tu jsem pekla já. To víte, k dceřině svatbě. Ještě si sice nikdo nevzal, ale počkejte, jen co bude po jídle. Za chvilku totiž…“ paní Mooshabrová se náhle sklonila k Lotharu Baarovi a zašeptala, „za chvilku totiž přijde hostina. Hostina, pane Baar. Objednali šunku, vlašský salát,“ zašeptala, „taky víno a limonádu. A mražený krém, ale ten přijde až na konec. Ach,“ paní Mooshabrová se usmála, „peču ráda. Ale jinak jíme, pane Baar, chleba.“

Přihlouplá obtloustlá blondýna nevěsta v čele stolu se zatím smála, žertovala se svědky a Ronou, její ženich vedle ní s velkýma upracovanýma rukama na ubruse se otáčel, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, a když se právě neměl kam točit, točil se k oknu ke koni.

„A vy si necháte každej svý jméno,“ řekl jeden svědek svatebčanům, temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a nevěsta, přihlouplá obtloustlá blondýna, se zasmála a kývla.

„Von se bude jmenovat dál Laibach,“ šťouchla do ženicha a ženich kývl, „já se budu jmenovat, jak se jmenuju. Za chvíli se jí.“

„Vidíte, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „za chvíli se jí. Šunka, salát, limonády, mají to vpředu za výčepem. No ale něco vám povím, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře, „když jsem chodila do školy, to je už šedesát let, měla jsem kamarádku Marii. Ona byla taková malá, slabá, ohnutá, takovej chudák, ale byla chytrá, hodná, děti ji měly rády a byla z bohatý rodiny, její otec šafář měl hodinky ze zlata. Ona se pak vdala, vzala jméno muže, on však brzy umřel a ona byla hospodyní v jedný bohatý rodině. A v tý rodině byla hospodyní po dvě pokolení, já ji už neviděla padesát let. Padesát let,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla nad svatebčany, kde na zdi visel portrét kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, „padesát let. Víte, pane Baar, já jsem taky vždycky chtěla být hospodyní, já taky, jako ta má kamarádka Marie. Umím prostřít stůl, dělat tabuli, tuhle…“ ukázala na bíle prostřený stůl se svíčkami, kyticemi, vínem a koláči, „tu bych byla svedla taky, byla bych jim ji udělala sama, ale tady v tý hospodě je to objednaný.“

„A taky bydlit budete zvlášť,“ zvolal teď u čela stolu druhý svědek, také temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a blondýna nevěsta se opět přihlouple zasmála a řekla: „Von bude bydlit dál v podnájmu u Klaudingerky a já budu tam, co jsem. Co je na tom zlýho, ne…“ opět šťouchla do ženicha a ženich jen kývl a usmál se.

„Je to hodnej, pracovitej člověk,“ řekla tiše paní Mooshabrová Lotharu Baarovi, „vzdělaný. Je to zedník. Nikdy nebyl v pomocný škole ani v polepšovně a všechno by tý naší Nabuli dal. Řekl, že jí bude dávat celej plat, že si nechá jen na veržínka. No a ona bude bydlit u mě a on v podnájmu u slečny Klaudingerky, ale to jen zprvu, budou střádat na byt na Alžbětově. Já bych vás ráda k nám pozvala, páni,“ řekla paní Mooshabrová znovu, „ale jsme jen chudý lidi v domě na spadnutí, zedníci tam právě spravují pavlač, nářadí mají stát v průjezdě před mým bytem. Ale abych vám to ještě dořekla s tou hospodyní, kterou jsem chtěla být jako ta má kamarádka Marie. Já jsem taky vždycky chtěla mít… kiosk. Víte, kiosk, kde bych prodávala šunku, salát, dokonce i limonádu, no ale…“ paní Mooshabrová mávla rukou a pohlédla na noviny zavěšené na zdi, „o tom radši vám teď ani nepovím. Spíš vám povím, co opravdu dělám. Dělám na hřbitově. Zalejvám a opatruju hroby. No a pak mám styky s Péčí o matku a dítě.“ Paní Mooshabrová náhle hmátla do tašky na klíně a vyňala jakousi kartu se svým jménem.

„Slečna říkala, že máte styky s Péčí,“ přikývl Lothar Baar a nejistě pohlédl na kartu, kterou pak paní Mooshabrová opět schovala, a pak jaksi hořce pohlédl na blondýnu v čele stolu a řekl: „Vlastně teď už slečna ne, už mladá paní.“ A pak chvilku hleděl na portréty nad hlavami svatebčanů, na starou kněžnu a předsedu Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, a řekl:

„Vy tedy máte, paní Mooshabrová, s dětmi praxi.“

„S dětmi praxi,“ kývla paní Mooshabrová, koukla k čelu stolu a chtěla ještě mluvit, když tam ta Rona, kamarádka blondýny nevěsty, vypískla: „A kde je Wezr, Nabule, že tu není? Kde je, že nepřišel na svatbu sestry?“ A blondýna nevěsta se zasmála, až se kůň za oknem na dvoře otočil, a hodila hlavou k paní Mooshabrové.

„Ať poví vona, kde je…“ hodila hlavou, „ať poví, kde je Wezr, že tu není. Že nepřišel na svatbu sestry.“ A paní Mooshabrová na konci stolu sebou trhla a vytřeštila zrak.

„No, syn Wezr tu není,“ vyhrkla, „je pryč. Pracuje…“ a hosté v čele stolu vřískli smíchy.

„Syn Wezr tu není,“ vřískli, „je pryč. Pracuje…“

„Chtějí být veselí,“ řekla paní Mooshabrová omluvně Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „to víte, páni, je to svatba.“ A pak řekla:

„Tak tedy dělám kromě v Péči, což je zdarma, na hřbitově. Na Centrálním u náměstí Annymarie Blažené. Zalejvám a opatruju hroby. Ale víte, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do tváře Rolsberga, „já opatruju ještě něco. Naše správcová má totiž u mě v bytě prápor. Vlastně prápor, dva… ten jeden je, jak se říká, náhradní. Dva prápory, ale víte, páni…“ paní Mooshabrová koukla na bílý ubrus, „černý. Černý, co se věší na dům, když někdo umře. Věším ho takovým dlouhým bidlem, který mám v chodbě za skříní. Mám malou penzi po muži, byl kočí v pivovaru, tuhlety děti, Nabuli nevěstu a Wezra, který tu není, že pracuje, jsem měla pozdě, až po čtyřicítce…“

Vtom vešel do lokálu číšník, přistoupil k Nabuli a něco jí říkal. Nabule šťouchla do ženicha a vstala.

„Hostina je tu,“ řekla paní Mooshabrová tiše Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „hostina, ta šunka, salát, co mají objednaný, taky limonády. A až se nají, vezmou si ty mý koláče. Pekla jsem je celej den, to víte, k dceřině svatbě, dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Pane Baar, když děti byly malý, ten Wezr, co tu není, a tahle nevěsta Nabule, já dělala, co mohla. Já jim dokonce zpívala i ukolíbavku. Hleďte, pane Baar,“ paní Mooshabrová náhle zdvihla hlavu, „už to číšník nese. Hleďte, vskutku šunka, salát, a co toho je, a taky ještě víno, limonády, ach…“ paní Mooshabrová pohlédla na talíře, které číšník zatím stavěl na odstavené stolky pod novinami, „já jsem vlastně šunku, salát jedla jen jednou v životě a limonádu taky. Víte…“ sklonila se k Lotharu Baarovi a zašeptala, „o svý svatbě. To je už padesát let.“

„To je jako v Metropoli,“ vřískla Rona s pohledem na šunku, salát, „to je jako v Ritzu. A co, kristepane, ty koláče…“

„Koláče,“ vyprskla Nabule a její tvář v té chvíli byla ještě odulejší, přihlouplejší, „koláče. Zeptej se jí, kdo je pek, vona ti to poví. Zeptej se…“ hodila hlavou k dolní části stolu.

„No, pekla jsem je,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu, „dcera má pravdu. Den jsem je pekla, to víte, k dceřině svatbě. Dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Ale vskutku radši až po jídle,“ usmála se náhle, „až po té šunce, salátu, moc bysme se předem zasytili. Já peču ráda,“ usmála se, „ale to víte, jen občas. Ale až se bude vdávat Ronička,“ usmála se, „upeču jí taky.“

„Peče ráda,“ vřískla Nabule, „slyšíte, až se bude vdávat Ronička, upeče jí taky. Ale vona taky pečuje o děti a opatruje hroby,“ vřískla. „Ale vona,“ vřískla, „by mohla i zpívat.“

Na chvilku lokál ztichl a pak opět propukl v smích.

„Zpívat?“ smál se jeden svědek.

„Zpívat?“ smál se druhý.

„Zpívat,“ vřískla Nabule.

„Tak ať zpívá,“ vřískla Rona, „ať zpívá…“ A všichni na mžik ztichli a pohlédli na konec stolu.

Paní Mooshabrová stiskla tašku, kterou měla na klíně, a nejistě, omluvně řekla:

„No neumím. To já jen tak zpívala, když byli malí. Ukolíbavku. Ale jestli chcete, já bych ji pro obveselení zazpívala. Vždyť je svatba, tak ať jsme veselí, ne?“ usmála se a všichni prskli smíchy a Nabule se zakroutila, vstala a skočila ke stolkům pod novinami, kde byly talíře se šunkou a salátem. A zatímco začala roznášet talíře se šunkou a salátem a stavět je před hosty, paní Mooshabrová v dolní části stolu si trochu nadsedla a zpívala:

Dobrý večer, dobrou noc,
v andělskou moc…

Všichni se smáli, křičeli, vřískali, jen ženich seděl, kýval, usmíval se, jen Lothar Baar byl zaražen, zamlklý a Rolsberg, jeho přítel, byl zaražen, zamlklý ještě víc, a Nabule roznášela talíře se šunkou a salátem a stavěla je před hosty. A paní Mooshabrová hleděla na hosty, zpívala:

Zítra ráno
se zas probudíš…

a byla tak zaujata zpěvem, aby zněl co nejlíp, že si ani nevšimla, že Nabule už všechny obsloužila talíři se šunkou a salátem, ale před ni na stůl nedala ani střep. Lothar Baar a Rolsberg si toho však okamžitě všimli a užasle pohlédli na blondýnu. Ale ta jen vyprskla smíchy a pak náhle zničehonic vpadla do matčina zpěvu.

„Tak,“ vpadla, „a už ses naskučela dost. Tak,“ vpadla, „už skučení nech. Nechte si chutnat,“ řekla hostům a pak se znovu obrátila k matce a řekla:

„Už skučení nech a jdi.“

Lothar Baar a Rolsberg strnuli. Strnula i paní Mooshabrová. Avšak dřív než se Lothar Baar a Rolsberg mohli vzpamatovat, dřív než se mohla vzpamatovat paní Mooshabrová, Nabule za velkého smíchu hmátla na stůl do mísy koláčů, drapla jeden a praštila s ním na strop. Koláč se od stropu odrazil jako malý míček, spadl na stůl do květin a svíček a tvaroh se z něho sypal na ubrus, i hrozinka, co byla uprostřed. A pak, za obrovského smíchu, Nabule drapla celou mísu, skočila s ní k oknu a hodila ji i s koláči na koně. A pak chytla víno a křikla k dolní části stolu:

„Tak už, kristepane, jdeš? Už jdeš kropit hřbitov? Už jdeš k dětem? Maž!“

Paní Mooshabrová, která dosud seděla strnulá a nehybně hleděla na ubrus, se teprve teď trochu probrala. Zachvěla taškou v ruce, vstala a pomalu šla ke dveřím. Šla a vypadala skoro jako starý uschlý strom. A lokál se strašlivě rozkřičel.

„Už jde,“ křičeli, „už jde. Kropit hřbitov.“

„Už jde,“ křičeli, „k dětem.“

„A stav se,“ smála se Nabule, „víš kde, u bráchy. Pracuje.“

„A řekněte mu, paní Mooshabrová,“ smála se Rona, „ať už přijde. Je tam ňák dlouho.“

Lothar Baar a Rolsberg se probrali, teprve když paní Moos­habrová prošla dveřmi a zmizela ve výčepu. Pohlédli k čelu stolu, kde všichni křičeli a smáli se a koukali oknem na koně, jak žere na dvorku koláče, a pak oba vyskočili ze židlí.

„Kam jdete?“ vřískla Nabule. „Ještě to nekončí. Teď to teprv začne!“ Ale Lothar Baar a Rolsberg již vyběhli ze dveří. Vběhli do výčepu, výčepem na ulici, ale ulice před hospodou byla prázdná. Po paní Mooshabrové tu už nebylo stop. Rozběhli se k nejbližšímu rohu, ale ani za rohem nebylo po paní Mooshabrové stopy. Vrátili se do výčepu, ale hostinský jim řekl, že paní přece vyšla ven. Vyběhli znovu na ulici, ale na ulici nebyla jediná živá duše. Jen na protějším chodníku stál jeden starý uschlý strom.

Paní Mooshabrová se schovala za dveře sousedního domu, a teprve když už dávno Lothar Baar a jeho přítel Rolsberg, strašně rozrušení, odešli, vyšla na ulici a spěchala domů.