XII

Paní Mooshabrová přišla domů.

Nejprve v kuchyni rozsvítila, pod krkem si rozvázala mašli a svlékla čepec. Pak svlékla rukavičky, korále a ringle a všechno zatím dala do kouta. Pak pohlédla do kamen. „Dnes mi noha nebolela jako tenkrát,“ řekla si, „dnes ne, i když jsem po poledni musila tak strašně běžet.“ Natočila do umyvadla vodu a umyla si rty, tváře, obočí, a pak si rozčesala staré šedé vlasy. Ale provázky na podvázání z kredence ještě nevzala a ani se ještě nepřevlékla do nočního, chtěla dnes totiž pořádně zkontrolovat nastražené pasti a vyměnit v nich příliš okoralá sousta. Šla do spíže a přinesla talíř, na němž měla nakrájené kousky špeku. Dala jej na stůl a pak vzala z kredence sáček s bílým práškem, jedem Marokanem, a dala jej na stůl k talíři. A pak chtěla posbírat ty pasti v kuchyni, v pokoji i v chodbě, když někdo v průjezdu zaklepal. „Správcová,“ řekla si, „dobře, že jde. Ta bude koukat, jak jsem prodávala, ta bude koukat, co mě postihlo.“ A paní Mooshabrová s rozčesanými vlasy vyšla do chodby a otevřela dveře. Ale správcová to nebyla. Byli to nějací dva muži.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jeden z nich.

„Policie,“ řekl druhý a ukázal nějaký průkaz.

Paní Mooshabrová vytřeštila zrak a ustoupila.

Když vcházeli do kuchyně, všimla si, že tihle dva jsou jiní než ti, kteří tu byli tehdy. Tihle dva tu ještě nebyli. „Sedněte,“ řekla jim v kuchyni a pohnula židlemi u stolu.

„Tak paní Mooshabrová,“ řekli, když usedli a pohlédli na talíř s kousky špeku a na sáček na stole, „tak paní Mooshabrová, jsme zde. Jestlipak víte, proč jsme zde,“ řekli, rozhlédli se kuchyní a v jejich tvářích se objevil úsměv.

„Asi kvůli těm novinám z odpoledne,“ vydechla paní Mooshabrová a koukla na zem ke kanapi, kde dosud leželo pár Rozkvětů a také provaz, „mám dát do redakce čtvrťáky a kartu, co mi dali, zítra to udělám. Dnes jsem se k tomu už nedostala. Ale zítra jim to všechno vrátím.“

„Nejsme tu kvůli novinám,“ usmáli se a hleděli na talíř se špekem a na sáček, „nejsme novináři a nepíšeme. Jdeme kvůli něčemu jinýmu.“

„Jdete kvůli těm věcem, co sem Wezr schoval,“ vzdychla paní Mooshabrová a zavrtěla hlavou, „to jsem si myslila. Dal je semhle pod kanape, hned vám je vyndám. Je tam i čítanka a boty, nemám s tím co dělat. Dali mi to sem proti mé vůli.“

„Wezr je ten váš syn, že ano,“ řekl jeden policista, „máte ještě dceru Nabuli.“ A když paní Mooshabrová vzdychla, policista se usmál, rozhlédl se kuchyní a řekl:

„Nejdeme ani kvůli tomu. Nic, paní, zpod kanape netahejte. To nás přece nezajímá, nejsme kupci.“

„Probůh,“ vyhrkla paní Mooshabrová a sáhla si na rozčesané vlasy, „jdete tedy kvůli chlapci Linpeckovi.“ A když chvíli bylo ticho, řekla: „Kvůli tomu blonďáčkovi v zeleným svetříku, co prodává na stanici Hřbitov z vozíku.“

„Paní,“ řekl policista a pohlédl k hodinám u kamen, „nejdem ani kvůli Linpeckovi. Žádného Linpecka ze stanice Hřbitov neznáme. Známe Ulricha Linpecka z Ráje, že ano,“ pohlédl na svého druha, „kriminologa, který napsal knihu o ztrátě paměti. Ale ten zemřel před sto dvaceti léty. My jdem kvůli něčemu úplně jinému. Jdeme se kouknout, jak bydlíte.“

V kuchyni na chvilku zavládlo ticho.

„Jak bydlím?“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si na rozčesané vlasy. „Jak bydlím?“ A policisté kývli a řekli: „Jak bydlíte.“ A znovu zavládlo ticho a policisté se rozhlédli kuchyní, k oknu z mléčného skla, ke kredenci, kamnům, kanapi, a znovu pohlédli na stůl, na talíř se špekem a na bílý sáček.

„No tak jak bydlím,“ řekla konečně paní Mooshabrová a teď i ona usedla na židli, „bydlím stále zde. Ale nedávno tu už dva páni od vás byli, podívat se, jak bydlím,“ řekla, „dcera se zetěm šetří na byt na Alžbětově, ty budou bydlit tam.“

„Víme,“ kývl jeden policista, „ale povězte, jak dlouho tu vlastně bydlíte.“

„Už asi padesát let,“ řekla paní Mooshabrová na židli, „už si ani nevzpomínám. Každý v domě ví, jak dlouho tu bydlím, správcová Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim hoch zabil, ty tu taky dlouho bydlí nebo aspoň jejich rodiče. Znají mě tu padesát let a já je taky.“

„A kde jste, paní Mooshabrová, bydlila předtím,“ řekli policisté a na chvíli se přestali rozhlížet.

„Předtím někde jinde,“ řekla paní Mooshabrová, „už ani nevím kde. Všude.“

„Tak nám to povězte po pořádku,“ řekli policisté a pohlédli na paní Mooshabrovou, „po pořádku a jasně. Vy jste se narodila někde na venkově, viďte.“

„Na venkově ve Fettgoldingu,“ řekla paní Mooshabrová, „to je vesnice.“

„Fettgolding, Fettgolding,“ říkal si sám pro sebe jeden policista, „není to někde v podhůří Černého lesa? Tam někde, co je Kočičí zámek? Tam, co jsou dědičné velkostatky thálské?“

„Tam,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na talíř se špekem, „právě tam. Fettgolding je vesnice a Kočičí zámek je od ní den cesty.“

„Vy jste na tom zámku někdy byla?“ zeptal se jeden.

„Byla, jednou se školou, to jsem ještě chodila do obecný. Vezli nás tam z Fettgoldingu koňma na žebřiňáku a pak jsem tam byla ještě jednou po škole, na výletě, to jsem šla z Fettgoldingu pěšky. To mi bylo patnáct.“

„Pěšky,“ užasli policisté, „z Fettgoldingu pěšky? Z Fettgoldingu na Kočičí zámek? To jste to tam a zpět za den nemohla stihnout.“

„Nestihla,“ kývla paní Mooshabrová, „vzala jsem si chleba s kukuřicí. Den jsem šla tam a přespala jsem někde v polích, snad v nějakém stohu nebo na sýpce v jedný chalupě, bylo to v létě zrovna po žních. Druhej den jsem se zase vrátila do Fettgoldingu.“

„Prohlédla jste si zámek,“ zeptali se, „vzpomínáte, co jste viděla a jak se vám líbil?“

„Do zámku mě snad ani nepustili,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na špek na stole, „někdo tam právě byl, a když tam někdo byl, tak tam lidi nepouštěli. Když jsme tam však byli tenkrát s tou školou, to tam právě nikdo nebyl, a tak nás pustili na jednu chodbu. Viděla jsem tam parohy, někdo říkal, že jsou i jelení. Když jsem tam byla pak sama, chodila jsem jen v parku a koukala se na okna. Dovnitř jsem neviděla, ale vzpomínám si, že se v jednom okně objevil nějaký člověk a viděl mě. Měl zelenou kazajku, byl to asi hajný nebo sluha.“

„A čím byl otec,“ zeptali se policisté, „povězte nám něco o rodičích.“

„Otec měl ve Fettgoldingu chalupu,“ řekla paní Mooshabrová, „měl králíky a slepice a za chalupou kus pole, asi tak jako tenhle byt. Tam jsme měli brambory a zelí, snad i řípu a kousek kukuřice.“

„To vás však nemohlo uživit,“ řekl policista, „otec musil ještě něco dělat. Pracoval na dráze nebo v továrně…“

„Pracoval na statku, jak se dalo,“ řekla paní Mooshabrová.

„Na thálských statcích v kraji?“ zeptali se, a když paní Moos­habrová kývla, zeptali se:

„A jako co pracoval. Vozil se po statcích a dohlížel…“

„Nevozil, nedohlížel,“ řekla paní Mooshabrová s pohledem na špek, „sekal žito kosou, stavěl paňáky a taky spravoval kola.“

„Ručně?“ zeptali se.

„Ručně.“

„A vy jste tedy ve Fettgoldingu chodila do školy?“

„Tam jsem chodila do školy,“ kývla paní Mooshabrová, „pamatuju si ještě básničku. Tuhle jsem ji někomu říkala, o stařence slepé. Měla jsem tam taky jednu dobrou kamarádku Marii, byla trochu malá, slabá, sehnutá, ale byla chytrá a děti ji měly rády. Byla z bohatý rodiny, myslím, že bydlili hned u školy, její otec šafář měl zlatý hodinky a jezdíval na Kočičí zámek. Ona se pak vdala, ale muž jí brzy umřel, nechala si po něm jméno a byla hospodyní. Pořád na jednom místě někde tady v městě, já ji neviděla už padesát let. Na statku byl taky jeden šafář nebo sluha, už si nevzpomínám, a ten mi jednou řekl, že pánbůh není, abych se nemodlila. Abych radši okopávala řípu, to se prý aspoň najím.“

„A co matka, paní Mooshabrová, a sourozenci?“ zeptali se.

„Matka chodila na chrastí na kraj Černýho lesa, já chodila s ní. Ale daleko do lesa jsme nikdy nešly, daleko nešel nikdo. Lidi se dost báli chodit dál. Matka se namohla, onemocněla a umřela. Ale už tam ve Fettgoldingu na hřbitově není, hrob propad, a tak ho má někdo jinej.“

„A co ti sourozenci,“ zeptali se.

„Nebyli,“ řekla paní Mooshabrová, „neměla jsem ani bratra, ani sestru. Jen nějakýho příbuznýho, bratra otce, strýce, ale ten už taky dávno zemřel, dnes by mu musilo být přes sto. Pak taky žil nějaký bratranec a synovec, ale ty jsem ani neznala, všichni jsou už mrtví. Hroby jim propadly a ani nevím kde.“

„A co jste dělala, když jste vyšla školu?“ zeptali se policisté.

„Chtěla jsem být hospodyní jako ta má kamarádka Marie a vlast­ně… vlastně…“ paní Mooshabrová náhle zmlkla, mžikla na strop a pak potřásla hlavou… „vlastně, vždyť já jsem tou hospodyní byla. Já jsem hospodyní byla,“ potřásla hlavou, „teď si vzpomínám, jestlipak jsem to správcové vůbec někdy řekla, snad jsem s ní o tomhle nikdy ani jaksepatří nemluvila, já jsem hospodyní byla. Ale jen krátko. V tý rodině to byla těžká práce, chodila jsem krmit kozy, chodila jsem na trávu, nosila jsem džbery, já se namohla a musila jsem pryč.“

„A co to bylo za rodinu, kde jste byla hospodyní, jak se jmenovali a kde bydlili,“ zeptali se policisté.

„Jak se jmenovali, už nevím, ale bylo to už tady v městě.“

„A kde v městě to bylo,“ řekli policisté, „to spíš musilo být někde za městem, když měli kozy a vy jste chodila na trávu. Nepamatujete si dům nebo aspoň místo?“

„Dům už není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „bylo to za městem ve čtvrti Stadión, a když tam stavěli letiště, tak ten dům zbourali, nezůstala z něho ani cihla. Ta rodina snad pak vymřela, aspoň jsem to jednou slyšela.“

Policisté chvíli mlčeli a pak řekli:

„Ve Stadiónu se bouraly domy v době, když Rappelschlund tam stavěl letiště pro hvězdolety. To bylo před dvaceti léty. Předtím se tam bouralo též, ale to je už přinejmenším padesát.“

„Tohle bylo asi před padesáti léty,“ kývla paní Mooshabrová.

Po chvíli ticha řekli policisté s pohledem na talíř a sáček na stole: „A co jste dělala pak, když jste z tý rodiny odešla.“

„Když jsem z tý rodiny odešla, vrátila jsem se na čas do Fett­goldingu. To mi bylo asi pětadvacet, to byl otec ještě živ, ale matka už ne. Pomáhala jsem mu na chalupě, chodila jsem sázet do lesa stromky a taky jsem vařila dětem zemědělců, co celý den pracovali na poli.“

„Na Kočičí zámek jste už v téhle době výlet nepodnikla?“ zeptali se.

„V týhle době už ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pohlédla na špek na stole, „byla jsem tam dřív už dvakrát a teď jsem už ani na takový výlet neměla čas. Musila jsem opatrovat slepice, králíky, sázet stromky a v tý vývařovně vařit. Tam ani žádný neděle nebyly.“

„No a pak?“

„No a pak jsem se už vdala. Můj muž byl kočím v pivovaře. Jezdil s koňma a rozvážel sudy, víte?“

„Kde jste se, paní, vdávala, ve Fettgoldingu, nebo jinde, a v kterým kostele, nevíte?“

„Ne ve Fettgoldingu, ale tady v městě, a ne v kostele, já na pánaboha nevěřím. Měli jsme svatbu na radnici, co je za nádražím Hřbitov. Ale tenkrát tam ještě nádraží nebylo, byla to jen taková malá kaple. Jeli jsme tam podzemkou a zpátky taky, seděli jsme. Oslavu jsme měli v hospodě U Zlatýho kočáru na náměstí, ta hospoda tam už taky není, dávno, dávno je zbourána. Jsou tam místo ní moderní činžáky.“

„A jméno jste si vzala, paní Mooshabrová, po muži,“ zeptali se.

„Jméno jsem si nechala své,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „můj muž si vzal jméno po mně. Jmenoval se Mooshaber. Medard Mooshaber a byl kočí. Já se za svobodna jmenovala stejně.“

„A muž umřel?“ zeptali se policisté.

„Umřel, už dávno umřel, hned po tom, co se narodila dcera Nabule. Padl ve válce, v tý krátký válce, co jednou byla…“

„Vy, paní Mooshabrová,“ řekl jeden policista, „pečujete na Centrálním hřbitově o nějaké hroby, zalejváte je, čistíte, trávu stříháte. Hrob vlastního muže nenavštěvujete?“

„Navštěvuju,“ kývla paní Mooshabrová klidně, „ale teď už míň. Muž nemá hrob na Centrálním hřbitově, vůbec nemá hrob ve městě. Pocházel z Drozdova, a tak je pohřben tam. Drozdov u Etlich, to je odsud daleko.“

„Do Etlich jezdí autobus a elektrický vlak,“ řekli policisté, „je to slabá hodina jízdy.“

„Je,“ řekla paní Mooshabrová, „ale já tam chodím pěšky. Půl dne jdu tam a půl zpátky. Když jsem byla mladší, chodila jsem tam každej tejden. Teď tam chodím dvakrát za rok. Na jaře a na podzim na Dušičky. Na Dušičky tam půjdu zas.“

V kuchyni opět zavládlo ticho. Policisté se rozhlíželi, k oknu, ke kredenci, kamnům, kanapi, a pak se náhle zeptali:

„A vy víte jistě, že váš muž je pohřben v Drozdově u Etlich?“ A po chvíli ticha řekli:

„Neměla jste někdy dojem, že je pohřben někde jinde…?“

Paní Mooshabrová hleděla na policisty dost udiveně. Hleděla a mlčela. Pak zavrtěla hlavou a řekla:

„Jistěže je pohřben v Drozdově u Etlich. Vždyť tam má hrob. Jak bych měla dojem, že je pohřben jinde?“

„Dobrá,“ kývli policisté po chvíli a zeptali se:

„To jste bydlila už tady, když váš muž zemřel?“

„To už rozhodně ano,“ kývla paní Mooshabrová, „správcová tehdá vyvěsila černý prápor na dům. Ale jiný než ty, co mám v chodbě ve skříni. Ty jsou nový. Tamten, co tenkrát vyvěsila na dům, se už dávno rozpad, to i ona byla ještě hodně mladá.“

„A děti jste měla dost pozdě,“ řekli policisté, „měla jste s nimi potíže.“

„Měla,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na zem ke kanapi, kde leželo pár Rozkvětů a provaz, „byli v pomocný škole, pak v polepšovně, Nabule pak byla prodavačka v obchodech, naposled s rádii a magne.“

„A co dělá teď?“

„Vdala se, nevím. Sem přijde zřídka. Šetří s Laibachem na byt, koupí si ho na Alžbětově.“

„A Wezr?“ řekli policisté a pohlédli na paní Mooshabrovou.

„Ten se vrátil z krimi, byl tam čtvrt roku.“

Policisté zmlkli a dál se na Wezra neptali.

„Ještě otázku,“ řekli a pohlédli na stůl, „vy jste krom té hospodyně měla ještě jednu touhu. Vy jste chtěla prodávat.“

„Prodávat,“ kývla paní Mooshabrová a znovu pohlédla na zem ke kanapi, „chtěla jsem mít kiosk a prodávat. Šunku, salát, taky limonády. Ale nešlo to…“

„A kočku nevlastníte a myši jsou tu pořád, viďte,“ policisté se usmáli a rozhlédli se kuchyní.

„Pořád, a stražím pasti. Jsou tuhle pod kanapem, kredencí, pod plotnou. Jsou taky vedle v pokoji a v chodbě.“

„A chytne se nějaká?“

„Někdy ano, někdy ne, podle toho, jak přijdou a jak se chytí. Chcete nějakou vidět?“

„Není třeba, paní Mooshabrová,“ policisté se opět usmáli a pak se znovu rozhlédli kuchyní, pohlédli na stůl – na talíř se špekem, na bílý sáček, a jeden řekl:

„Chtěla jste právě večeřet a my vás vyrušili. Snad si necukrujete špek?“ ukázal na sáček. „Nebo je to sůl?“

„To není ani cukr, ani sůl,“ řekla paní Mooshabrová, „to byste neuhodli, co to je.“ Policista otevřel sáček a čichl.

„Voní to po mandlích,“ řekl, „to vskutku není cukr ani sůl. Ale tak se, paní Mooshabrová, nedejte rušit a jezte. My už půjdeme.“

„Ale já nejedla,“ zasmála se paní Mooshabrová, „ten špek není pro mne, ale pro myši. A tenhle prášek,“ pohlédla na bílý sáček, „to je jed Marokan. Tím ten špek sypu.“ Policisté se zasmáli, vstali a řekli, že jdou.

„Vy jste se, než jsme přišli, myla, viďte,“ řekli u dveří a hleděli ke kamnům, „vy jste byla na procházce?“

„Na procházce,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla k hodinám, „to abych líp spala. Ale pokoj jste vidět nechtěli?“ zeptala se náhle. „Je támhle vedle…“

„Nechtěli,“ řekli u dveří, „vždyť ho už viděli naši kolegové. Máte tam postele, stolek, větší zrcadlo, ale přece ještě něco. Ještě něco,“ vzpomněli si náhle, „vy máte brzy, paní Mooshabrová, svátek…“

„Svátek, svátek…“ paní Mooshabrová se opět zasmála, „svátek, ani nevím, mám. Ale já ho nedržím, nikdy jsem ho nedržela, snad o něm neví ani správcová.“

Policisté se u dveří ještě naposled rozhlédli kuchyní, ke kredenci, oknu z mléčného skla, ke kamnům, k otomanu, a vyšli. Vyšli z kuchyně do chodby a z chodby do průjezdu. Pohlédli na hromádku cihel, trakař a sud vápna, s povzdechem se usmáli na paní Moos­habrovou a paní Mooshabrová s úsměvem a povzdechem mávla rukou. Pak se vrátila do kuchyně.