VIII

Den nato přivedli dva civilisté paní Natálii Mooshabrovou do prvního patra jednoho šedého domu s mřížemi v oknech a posadili ji v příslušné kanceláři na lavici před psací stůl. Na psacím stole byl telefon a nad stolem portréty předsedy Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty. Vpravo od psacího stolu byl stolek s psacím strojem a vlevo jedno šedé zamřížované okno. Za zády paní Mooshabrové byly dveře do jakési čekárny a před ní, za psacím stolem, byly jiné dveře. Tyto přední dveře vedly do nějaké další kanceláře a byly otevřené.

„Všechno víme,“ říkal kdosi za těmi otevřenými dveřmi v kanceláři, „pachatel se našel. Jenže vy dosud nevíte, milý hloupý Kefre, jedno. Že je to žena.“

„Vím,“ řekl druhý hlas dost nevrle, onen Kefr, „vím též, že ji policie zatkla dnes ráno v půl osmé v metru na stanici Centrální hřbitov. Je to zločinka.“

„Vy jste vždy se vším hned hotov, milý hloupý Kefre,“ řekl první hlas, „jestli je zločinka, to by se přece ještě vědět nemělo, vždyť se ještě nic nezjistilo. Náhodou však je to v tomhle kázu pravda, ale v jiných to může být omyl. Napřed se vždy musí všechno řádně vyšetřit a zvážit. To přece nejde jen tak soudit, snad dokonce z nenávisti. Jak lidé umí být neuvěřitelně zlí.“

Paní Mooshabrová na lavici před stolem slyšela hlasy a poslouchala. A přestože poslouchala napjatě, všimla si, že dveřmi za jejími zády vešli do kanceláře dva civilisté.

„Tak vy jste Natálie Mooshabrová?“ řekl jeden z nich a paní Mooshabrová měla dojem, že tu otázku dost zakřičel. Dříve než se mohla trochu vzpamatovat, civilista sedl k psacímu stroji vpravo, dal do stroje papír a stroze řekl:

„Kolik vám je a kde bydlíte.“

Paní Mooshabrová se už trochu probrala a odsekla:

„Dost. A bydlím v jednom domě na spadnutí.“

„V Blauentalu ve staré části?“ řekl druhý civilista, který si zatím stoupl vlevo k zamřížovanému oknu.

„Tam,“ řekla paní Mooshabrová.

Vtom se opět ozval z předních otevřených dveří hlas.

„Já přece neříkám, že lidi jsou bůhvíjak dobří,“ řekl hlas, zřejmě ten Kefr, „já jsem naopak pro odstranění škůdce. Kam by to vedlo, kdyby se škůdci nechali chodit mezi námi, čestnými občany, to přece nejde. Za chvilku by mohla mít rotu následníků.“

„Ale, ale,“ druhý hlas se zasmál, „mezi čestnými občany, jen nebuďte tak zbrklý. Podle vás, milý hloupý Kefre, je čestný občan ten, který má rád vládce. Ten, který s ním netáhne, už čestný není, co? To je zločinec, ne? Řeknu vám však něco jinýho, milý hloupý Kefre, a to nevíte jistě. Tak si hezky představte, že když tu ženu na nádraží v metru strážník zatýkal, dnes ráno v půl osmé, že se v první chvíli lekl.“

Paní Mooshabrová už zas napjatě poslouchala. Bezděčně se přitom trochu shýbla a sáhla si na nohu.

„Zajímavé, paní Mooshabrová,“ řekl civilista u stroje, „tak syn se vám vrátil, říkáte, z arestu…“

„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „ale to je snad už vyřízený. Byla u mě včera kvůli tomu policie.“

„A jste si jista, že se vrátil z arestu,“ zeptal se civilista a sáhl na klapku psacího stroje.

„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „na to se mě přece taky včera ptali.“

„Dobře,“ kývl civilista, „a vás před domem rozbolela noha?“

„Ne před domem, včera,“ řekla paní Mooshabrová suše, „včera večer, když jsem šla z parku. Doma jsem ji dala, když odešla policie, do vědra s octem.“

„Tedy obklad?“ zeptal se civilista, ale paní Mooshabrová už jen prostě zdvihla hlavu. Z předních dveří se zas ozval hlas.

„Proč se strážník lek, když ji zatýkal, proč,“ ozval se hlas nevrle, „vám se snad zdá, pane Rott, že se policie leká?“

„Je vidět, můj milý hloupý Kefre,“ odvětil druhý, zřejmě ten pan Rott, „že vskutku málo chápete a víte. Že je na Marsu voda a porost, víte, ale v jaké době žijeme, nevíte? Přijel jste sem předevčírem z Měsíce? Vždyť i tam byste to musil vědět. Strážník se lekl, protože se octl v tísni. I policie se dnes přece může octnout v tísni. Jste hloupý, moc vám nedojde, a to chcete odstraňovat škůdce? Vždyť vy ani nevíte, kdo škůdci jsou, pletete si je s čestnými občany, a to je chcete odstraňovat? To bych radši šel na vašem místě dláždit dvory. Ale co,“ pokračoval hlas nedbale, „ono se to stejně všechno brzy vyjasnilo. Byl to omyl, když se strážník lek. Náhodou je to vskutku zločinka. A víte ještě co…“

„Přivři ty dveře, ať nás ten Rott neruší,“ zvolal teď civilista u stroje na druhého, který stál u okenních mříží, „řeči o těchhle věcech rád nemám ani doma, natož v úřadě.“ A pak sám vstal ze židle a dveře přivřel. „Tak, paní Mooshabrová,“ řekl hlasem, který teď paní Moos­habrové už nepřišel tak strohý, „je to zvláštní, že se vlastně ještě neznáme. Vy se mnou ani s kolegou,“ ukázal k okenním mřížím, „já jsem, paní Mooshabrová, Smirsch, a to je pan Landl. Oba dávno hrajem na lesní rohy.“ Paní Mooshabrová na lavici kývla a podala ruku. „Natálie Mooshabrová,“ řekla, „paní Knorringová už o vás vyprávěla na hřbitově. Ale co ten pan Rott,“ řekla s pohledem na přední přivřené dveře, „o čem to vlastně s tím panem Kefrem mluví. O nějaké ženě na stanici Hřbitov…“ a paní Mooshabrová chtěla ještě něco říci, ale už neřekla.

Náhle se totiž otevřely dveře za jejími zády, dveře z čekárny, a vešla paní Knorringová. Měla střevíce s vysokými podpatky, jemnou upjatou tvář a vztyčenou hlavu. V ruce měla noty. Pan Smirsch u stroje rychle vstal, také pan Landl u okenních mříží se uklonil a paní Mooshabrová na lavici se otočila a pozdravila.

Paní Knorringová kývla, sedla za psací stůl před paní Moos­habrovou a položila noty před sebe.

„Pořád se něco děje,“ řekla, „ráno v půl osmé zatkli v metru na stanici Hřbitov ženu podezřelou, že vedla partu rozkrádačů balíků. Horší však je, že když ji strážník zatýkal, v první chvíli se lekl. Policie má dnes vskutku těžké postavení a situace, jak se zdá, se stále horší. Ale vy tyhle řeči, pane Smirsch…“ paní Knorringová pohlédla k psacímu stroji, „nemáte rád, viďte. Apropo,“ pohlédla před sebe na lavici, „co jste, paní Mooshabrová, zjistila.“

„Moc,“ řekla paní Mooshabrová, „včera jsem s ním mluvila v parku. Našla jsem ho večer u vodotrysku, utrh si tam kvítek a dal si ho za to pruhované tričko. Šla jsem za ním jako večernice, šeřilo se a viděla jsem, jak se díval na krmení zpožděných ptáků, na vrány a člověka s deštníkem, u jednoho stromu mi na chvíli zmizel. Propad se do země jako na tom hřbitově mezi pomníky.“

„Propad se do země?“ pan Smirsch u stroje vzhlédl.

„Propad, ale zjistila jsem to. Schoval se do díry ve stromě, zase jsem ho našla. Přelít za mnou po cestě jako pták. Pak zabočil na nový cesty a tam pak na jedný mluvil s veverkou. Nic jí neudělal, řekl, že ji zabít nechtěl, veverky se krmí. Já ho pak dovedla domů a cestou jsem zjišťovala.“

„A jak to tedy stojí,“ zeptala se paní Knorringová teď dost zamyšleně… „je to pravda s krádežemi na hřbitově a střílením ptactva?“

„Říká,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „že na hřbitově bere jen starý kytky, který se dávají do košů, pomáhá vlastně služebníkům. Říká, že vrány škodí, ale že by je netrefil. Nemá sourozence, otec zemřel a je pohřben na hřbitově. Ale matka ne, ta žije…“

„To vím,“ kývla paní Knorringová, „co ještě.“

„Co ještě,“ kývla paní Mooshabrová, „má kde spát, paní Eichen mu vaří a on jí pomáhá v krámě. Kdyby jí nepomáhal, nemohla by prodávat, potřebuje ho k obživě. Dala mi pivo, pišingr, bylo to předevčírem, chlapec ty groše při pohřbu z šosu nevzal, asi je ten člověk někde ztratil, paní Eichen má v tom stavení na hřbitově sem tam myš. Ale pod poklop k pišingrům nemůžou, ani k melounům. Ale já jsem tomu chlapci včera, když jsem s ním šla domů, řekla báseň, co znám ještě ze školy.“

„Dobrý večer, dobrou noc, v andělskou moc?“ zeptala se paní Knorringová se vztyčenou hlavou.

„Ukolíbavku ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „tu o stařence slepé.“

„Pěkná báseň,“ řekl teď pan Smirsch u psacího stroje a pan Landl u okenních mříží kývl. „Pěkná báseň,“ kývl.

„Mně se zdá,“ řekla paní Knorringová a pohlédla do not, které měla před sebou na stole, „že byla i zhudebněna. Ale nejsem si jista. Apropo, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová pohlédla na lavici před sebe opět dost zamyšleně, zpytavě, „co tedy celkově myslíte.“

„Celkově myslím,“ pokývala paní Mooshabrová hlavou, „že by to s ním mohlo špatně skončit a že matku utrápí. Musí opravdu moc zlobit, když to paní Eichen říká, přece by to jinak neříkala. Ale snad by se to mělo ještě zkusit s domluvou. Paní Eichen ho potřebuje mít u sebe v krámě.“

Na chvíli se v kanceláři rozhostilo ticho. Pan Smirsch i pan Landl střídavě hleděli na paní Mooshabrovou a paní Knorringovou a paní Knorringová za psacím stolem zamyšleně, zpytavě hleděla na paní Mooshabrovou. „Dobrá,“ řekla pak dost divným nejistým hlasem, „paní Mooshabrová, ještě dotaz poslední. Když jste včera večer vedla chlapce z parku domů, šla jste s ním pak ještě do bytu a mluvila jste s paní Eichenkranzovou?“

„Nešla, nemluvila,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „čekala jsem v křoví, až chlapec vejde do bytu, a pak jsem šla pryč. Rozbolela mi noha.“ Vtom zvonil na stole paní Knorringové telefon, a když paní Knorringová domluvila, řekla k psacímu stroji a okenním mřížím:

„Pánové, musím na chvilku do druhého patra, čekají na mne. Kvůli tomu případu z metra ze stanice Centrální hřbitov. Počkejte zde a za chvíli zavolejte paní Eichenkranzovou. Je v čekárně a je z toho neštěstí zničená.“ A paní Knorringová vstala, pohlédla na noty na svém psacím stole a vyšla předními přivřenými dveřmi.

„Pane Smirsch,“ řekla teď paní Mooshabrová na lavici, „vy jste ty dveře přivřel a paní Knorringová též. Nemoh byste je zas trochu otevřít, jestli tam ty páni ještě mluví?“

Pan Smirsch se zasmál a řekl:

„Ale paní Mooshabrová, to právě mluví o tom případu z metra ze stanice Centrální hřbitov, kvůli němuž šla madam nahoru. Když vás to zajímá, madam vám to poví. Ale já vskutku nemám rád ty různé politické řeči a narážky, co pan Rott vede, to mezi lidi nepatří, rozhodně ne na úřad. Pana Rotta by též mohli za to jednou krásně suspendovat. Apropo…“ otočil se k panu Landlovi u okenních mříží, „paní Eichenkranzová je z neštěstí zničena. Copak se stalo nějaké neštěstí, vždyť se snad nic nestalo. Kvůli jednomu chlapci přece svět nezajde. Zavoláme ji.“

Paní Eichenkranzová vešla do kanceláře dveřmi z čekárny, dveřmi za zády paní Mooshabrové. Vešla v černých šatech, v černém čepci, pod nímž koukaly černé lokny, po červeni na jejích buclatých tvářích nebylo stop, byla na smrt bledá. Když spatřila na lavici záda paní Mooshabrové, vykřikla.

„Jen klid, paní,“ řekl pan Smirsch u stroje, „copak se něco stalo?“

„Jen klid,“ řekl pan Landl u okenních mříží, „vždyť se nic nestalo.“ Ale paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci byla na smrt bledá, neklidná, snad dokonce měla blízko k mdlobě.

„Prosím vás, paní,“ řekl pan Smirsch u psacího stroje, „proč se vlastně paní Mooshabrové lekáte? Vždyť ji přece znáte, šla jste s ní předevčírem hřbitovem a pozvala jste ji k sobě. Vždyť byla paní Mooshabrová u vás a dala jste jí pišingr a pivo. A vy se jí teď lekáte, jako byste měla zlé svědomí. Co to, paní Eichenkranzová, značí?“

Konečně se paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci trochu probrala.

„Nelekám se,“ řekla překotně a rychle, „nelekám se. Já se přece vůbec nelekám. Já se přece s paní Mooshabrovou znám, proč bych měla zlé svědomí? Nic zlýho jsem paní Mooshabrové neprovedla. A ona mně taky ne. Paní naopak slíbila, že se za mě tady na Péči přimluví.“

„No tak vidíte,“ řekl pan Smirsch, „tak nebuďte tak neklidná a bledá a sedněte si.“

Paní Eichenkranzová si sedla, a přece byla stále strašně neklidná a bledá. Hleděla nejistě na pana Smirsche u stroje, na pana Landla u okenních mříží a hlavně na paní Mooshabrovou na lavici. Pak náhle pan Smirsch řekl:

„Tak mě ale napadá, že madam bude musit ještě vidět chlapce.“

„Panebože,“ vykřikla paní Eichenkranzová a zalomila ruce nad černým čepcem.

„Ano,“ kývl pan Smirsch, „je to smutné, ale nedá se nic dělat. Ostatně madam snese všechno. Viděla dokonce už i mrtvoly v rozkladu, což váš chlapec dosud není.“ A pan Smirsch vstal od stroje, šel ke dveřím čekárny a otevřel je. Tam zavolal na sluhu a do kanceláře vešel malý Eichenkranz.

Vešel v modro-bílém pruhovaném tričku s kvítkem na prsou a s úsměvem na rtech. Rozhlédl se a stoupl si k matčině židli.

„Já vskutku pořád nevím, co vám, paní Eichenkranzová, je,“ řekl pan Smirsch, když si opět sedl k psacímu stroji, „co se tedy vlastně stalo? Nebo se vskutku něco stalo? Ovšem je pravda…“ pohlédl na chlapce u židle, „že vypadá nevinně, vypadá jako malý pruhovaný anděl, jen rozpřáhnout křídla. Ale to klame.“

Paní Eichenkranzová v černých šatech a čepci se na židli náhle o poznání uklidnila. Náhle se o poznání uklidnila, ale přece ještě byla neklidná a bledá. Řekla:

„Pane rado, přece dělám, co můžu. Paní Mooshabrová to přece ví, že ano, paní…“ otočila se k lavici a paní Mooshabrová kývla, „nekrade, nevzal ani svíčku. Ani hůl. Ani nic nestřelil. Viď…“ paní Eichenkranzová se náhle otočila k synkovi a vzrušeně řekla: „Viď, žes to přece ty sám včera říkal týhle paní, když tě vedla z parku domů, viď, že jo.“

„To sem už nepatří,“ řekl pan Smirsch u stroje, „neopakujte, co sem už nepatří.“

„Zaplaťpánbů,“ řekla paní Eichenkranzová, byla stále o poznání klidnější, ale přece jen neklidná a bledá byla ještě dost, „zaplaťpánbů, pane rado. Ale on přece nic nevzal ani tomu starýmu u hro­bu, vždyť ten člověk nemůže bejt normální. Copak to vůbec jde, vzít něco někomu z kapsy u hrobu? Takhle ze šosu, když tam stojí z profilu natočenej? Paní Mooshabrová to přece ví nejlíp, že to tak vzít nejde, viďte, paní…“ A když paní Mooshabrová kývla, paní Eichenkranzová se opět náhle otočila k synkovi a vzrušeně řekla: „Viď, žes i tohle ty sám včera večer říkal týhle paní, když tě vedla domů, viď, že jo.“

„To sem taky nepatří,“ řekl pan Smirsch u stroje, „a paní Moos­habrová neví, že to tak krást nejde, není kapsářka. A Klevenhütter tu už byl, to je vyřízený.“

„Pane rado,“ zvolala paní Eichenkranzová, byla teď ještě o něco klidnější, ale přece byla velmi bledá a hlas se jí chvěl, „pane rado, zaplaťpánbů i za to. Ale von má doma i všecko, nač si vzpomene, dokonce i šuplík. A včera večer to sám řekl paní Mooshabrové, když ho vedla z parku domů… žes to říkal týhle paní, viď…“ obrátila se opět rychle a důrazně na synka… „paní Mooshabrová všechno ví, sama všechno předevčírem prohlédla a zjistila, hledaly jsme chlapce celý odpoledne, viďte…“ A paní Mooshabrová na lavici kývla do třetice.

„Jenže, paní,“ řekl teď pan Smirsch u stroje, „jenže o to nejde taky. Jde o něco úplně jiného.“

„Ježíši Kriste,“ vykřikla paní Eichenkranzová a opět zneklidněla a smrtelně zbledla. „Kristepane, já to tušila. Já to tušila. A oč, Kristepane, jde?“

„O to,“ řekl pan Smirsch, „že já nejsem žádný rada, ale důchodce, a zde na Péči jenom vypomáhám.“

Paní Eichenkranzová vytřeštila zrak a bledost z její tváře náhle ustoupila. Byla opět o poznání klidnější. Pohlédla k paní Moos­habrové na lavici a paní Mooshabrová kývla.

„Ano,“ kývla paní Mooshabrová, „pan Smirsch je důchodce a hrál na les. Ještě pořád hraje a ten druhý pán zde…“ paní Mooshabrová ukázala na pana Landla u okenních mříží, „je pan Landl a je taky důchodce a taky hrál na les a ještě hraje. Mně se před domem znovu rozbolela noha a páni mně pomohli dojít. My jsme se předtím ještě neznali.“

„Na lesní roh čili hornu,“ řekl pan Smirsch, „stejně jako kolega Landl. Přitom působíme zde na Péči. My se teď chystáme k provedení velkého Rekviem,“ řekl náhle s pohledem nad psací stůl, na portréty předsedy Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty, „budeme spojeni s velkými orchestry, máme práci se studováním, řídí to monsieur Scarone z Bosny. A…“ obrátil se zase k paní Eichenkranzové, „tak mi neříkejte rado. Už jste klidnější? Už nejste ani tak bledá? Už se paní Mooshabrové tolik nelekáte? To je vskutku divné, že jste byla tak neklidná a bledá, tak jste se lekala, teď je to už trochu lepší. A copak ty,“ pan Smirsch se náhle otočil k chlapci, „ještě jsi nám neřekl slovo.“

„Pane,“ řekla paní Eichenkranzová kupodivu opět dost neklidně a s bledou tváří, „on dnes v noci ztratil hlas. On se včera večer v parku, když ho paní Mooshabrová vedla, trochu nachlad, a tak dnes nemůže moc mluvit.“

„Prosím vás, vždyť je pořád září, teplo,“ řekl pan Smirsch, „co by se nachlazoval. Stromy jsou zelené a ještě kvetou květy. Sám má jeden bílý v tričku, je už dost povadlý. Kdepaks ho vzal?“

„Našel jsem ho,“ usmál se hoch.

„Našel ho na chodníku někde u parku, pane rado,“ řekla rychle paní Eichenkranzová, „někdo ho tam včera asi ztratil a on ho teď nosí. Od včerejška ho nosí, od tý doby, co ho paní Mooshabrová vedla večer z parku. Sám by ho přece neutrh ani za nic.“

Vtom se otevřely přední dveře a vešla paní Knorringová. Kývla na paní Eichenkranzovou, která rychle vstala ze židle, sedla si za psací stůl a pohlédla do not před sebou. „Ten případ z metra ze stanice Hřbitov,“ řekla, „je dost zvláštní. Zatčená žena dnes v půl osmé ráno na perónu je doopravdy podezřelá, že vedla partu rozkrádačů balíků. To, že se strážník lekl, když ji zatýkal, byl ovšem omyl. Policie má dnes vskutku těžké postavení a bude je mít čím dál víc. Situace je zlá a nevíme, co bude…“ pohlédla na pana Smirsche u stroje, „pan Smirsch nerad tyhle věci slyší. Ale ještě něco jiného…“ paní Knorringová pohlédla před sebe na lavici na paní Mooshabrovou, „tak se mi zdá, paní Mooshabrová, že ta žena z toho metra, kterou tam dnes ráno zatkli, je vám dost podobná.“

„Bože,“ zatřásla udiveně paní Mooshabrová hlavou, „bože, paní Knorringová, já to přece nejsem. Já jsem přece nikdy žádný vykrádačství balíků nevedla. A taky jsem ani dnes ráno nebyla na stanici Hřbitov. Já to opravdu nejsem,“ řekla znovu, ale teď už dost žertovně.

„Ovšem že to nejste,“ zasmála se paní Knorringová, „jak byste to byla, když tu ženu zatkli a vy jste zde. Já jen říkám, že je vám podobná. Ale máme jiné důležité věci. Tohle…“ paní Knorringová ukázala před sebe do not a pohlédla na pana Smirsche u stroje a na pana Landla u okenních mříží, „tohle je velmi těžký part. Horny tu hrají při zpěvu sboru a sbor zpívá při hře horen. Je to velmi náročné a zdaří se to dobře jen s vypětím všech sil. Apropo, paní Eichenkranzová.“

Paní Eichenkranzová pořád ještě stála a zas byla na smrt bledá, neklidná, skoro tak, jako když sem na počátku vešla. Jednou rukou teď držela chlapce za paži a hleděla na paní Knorringovou jako na přízrak. „Paní Knorringová,“ řekla rozrušeně, „já jsem nešťastná. Jsem nešťastná a paní Mooshabrová to jistě potvrdí. Paní Mooshabrová včera večer přivedla chlapce z parku domů.“

„Paní Eichenkranzová je opravdu nešťastná,“ kývla paní Moos­habrová.

„Tak se zas posaďte, paní,“ kývla paní Knorringová, „my už vše o chlapci víme. Paní Mooshabrová podala hlášení a já teď udělám závěr.“ A paní Knorringová vztyčila hlavu, oči zdvihla ke stropu, jako by chtěla vidět nad sebe na portréty Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty, ač to nebylo možné, a řekla:

„My to tedy ještě jednou zkusíme. My ho ještě necháme doma, když vám pomáhá k obživě. Heleď,“ pohlédla k chlapci, který pořád stál u matky, „ještě jednou, ale naposled. Jestli budeš i nadále zlobit, nebudeš chodit do školy a budeš se toulat, jestli budeš brát věci a střílet ptactvo, půjdeš do pomocné školy bez pardonu. Paní Mooshabrová chodí na hřbitov, a tak to bude kontrolovat. Apropo, paní Mooshabrová, řekněte k tomu své.“

„Jestli budeš zlobit,“ paní Mooshabrová se otočila k chlapci, kývla, „přijdeš do pomocný školy, do polepšovny a bude z tebe pomocnej dělník, nádeník. A utrápíš matku úplně, slyšíš, jak říká, že je nešťastná. Takovej pěknej krám má, jinej by byl na tvým místě šťastnej, a ty ji utrápíš. Utrápí vás, viďte, paní.“

„Utrápí,“ kývla paní Eichenkranzová rychle a byla opět o poznání klidnější a také její buclaté tváře už nebyly tak bledé, přece však i teď po tomto šťastném konci byla kupodivu ještě bledá a neklidná… „utrápí. Nesmíš se toulat ani krást,“ řekla chlapci, „po kom bys to měl, vždyť jsem slušná vdova, tohle se dědí. A tý vzduchovky, co ti zabavili, se už taky ani netkneš. Paní Mooshabrová to bude kontrolovat, víš, co to znamená. Paní Mooshabrová je přísná a nic ti nesleví. Aby ses nedostal do polepšovny a mě neutrápil. Paní Knorringová, moc vám děkuju za vaše moudrý rozhodnutí. A moc taky děkuju paní Mooshabrové, že se případu tak ujala, já věděla, že je velká znalkyně, zná všechno na světě, i léčí. Tak a ty teď…“ řekla chlapci, „ty teď hezky paním poděkuješ. Nejdřív paní Knorringové. Hezky klekni a řekni: Milostpaní, já vám děkuju, že to se mnou ještě zkusíte. Že můžu doma v krámě pomáhat.“

Chlapec se usmíval a otálel, ale pak si klekl před psací stůl a opakoval, co matka chtěla. Když skončil, rychle zas vyskočil a postavil se na nohy.

„Tak a teď poděkuj,“ řekla paní Eichenkranzová, „tady paní Mooshabrové. Paní Mooshabrová, řekneš, já vám děkuju, že jste se za mě přimluvila, a děkuju i za to, že jste mě včera večer z parku přivedla domů. Tak.“ A paní Eichenkranzová byla náhle téměř zcela klidná a její buclaté tváře začaly mírně červenat. Ale vtom přišel otřes. Chlapec nepoklekl.

Chlapec náhle vypjal hruď s bílým uschlým kvítkem, usmál se a zavrtěl hlavou.

„Tahle paní,“ usmál se a zavrtěl hlavou, „mě domů nepřivedla. To byla paní úplně jiná.“

Paní Eichenkranzová smrtelně zbledla a začala se na židli kácet. Paní Knorringová a pan Smirsch a Landl hleděli na paní Eichen­kranzovou jako tři kamenné sloupy. A paní Mooshabrová pohlédla na malého Eichenkranze a v tváři se jí kupodivu nehnul ani sval. Konečně se paní Knorringová ujala slova.

„Jak to, že to nebyla tahle paní, co tě včera večer vedla z parku domů, přece to byla.“

Ale chlapec se usmíval a vrtěl hlavou.

„Nebesa,“ probrala se teď i paní Eichenkranzová, „přece to byla tahle paní, panebože, tahle paní Mooshabrová, co tě v parku našla a dovedla tě domů.“

A chlapec se znovu usmál a zavrtěl hlavou.

„Ach bože,“ zvolala teď paní Eichenkranzová smrtelně bledá a zalomila ruce nad svým černým čepcem, „já tohle neštěstí tušila. Já to tušila. On je, chudák, marod…“ zakvílela, „včera večer, jak ho paní Mooshabrová vedla domů, se nachlad a v noci ztratil řeč…“

„Ale vždyť mluví,“ vpadl pan Smirsch.

„Ale v horečce,“ zvolala paní Eichenkranzová a pak pohlédla k paní Mooshabrové na lavici, sepjala ruce a vyhrkla:

„Paní Mooshabrová, prosím vás, vy jste přece taková znalkyně, spaste mě ubohou ještě jednou. Řekněte, že jste to byla vy, co jste ho dovedla domů. Viďte, že jste to byla vy. Řekněte to tady paní Knorringové a pánům radům, vždyť von neví, co mluví, má horečku. A já ti přece celý dopoledne říkala…“ paní Eichenkranzová se vzrušeně obrátila na syna, „celý dopoledne a už včera, co máš tady na tý Péči říkat, a ty tohle…“

„Byla jsem to já,“ řekla paní Mooshabrová.

„Vidíš, vidíš,“ vykřikla paní Eichenkranzová na synka, „vidíš, že to byla tahle paní, a ty mluvíš z horečky. Že ses nachlad a ztratil řeč.“

„A neztratil,“ chlapec náhle znovu zavrtěl hlavou, „a nenachlad. Byla to jiná paní.“

„Počkejte,“ řekla náhle paní Knorringová za psacím stolem s hlavou velice vztyčenou a s velmi upjatou tváří, „počkejte. Jen klid, to se dokáže. Heleď,“ otočila se k chlapci, „když tě ta paní včera večer vedla parkem domů, říkala ti nějakou básničku?“ A chlapec vypjal hruď, usmál se a kývl.

„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová, „řekněte básničku o stařence slepé. Řekněte mu ji a ty poslouchej.“

A paní Mooshabrová kývla, pootočila se k chlapci a řekla básničku o stařence slepé. „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne.“

„To je krásná báseň,“ vykřikla paní Eichenkranzová. „Krásná,“ řekla paní Knorringová, „tak. Říkala ti včera paní, co tě vedla domů, tuhle báseň…“ A chlapec kývl.

„Tak,“ kývla paní Knorringová, „tím je to jasné. Je to jasné a už to nechme být. Tak abychom to skončili, jak jsem řekla: ještě to zkusíme. Ale nebudeš-li poslouchat, půjdeš do polepšovny.“ A paní Klotilda Eichenkranzová vyskočila ze židle, její smrtelně bledé buclaté tváře rázem a trvale zčervenaly, její oči zazářily, v černých šatech a čepci vypadala náhle jako veselá vdova. „Jak vám to, paní Knorringová, jenom splatím,“ vyhrkla vesele.

„Nám nemusíte nic splácet,“ řekla paní Knorringová za stolem, „aspoň vidíte, že je Péče lidská a nikomu neublíží ani neterorizuje, jak se občas mezi lidmi myslí. My tu nikoho nesoudíme jen tak, jak to snad dělají jinde. My napřed všechno vyšetříme, uvážíme a také se zde vždy mluví pravda. Nevím,“ pohlédla na pana Smirsche a Landla a pak do not, „nevím, zda tak obtížný part stačíme brzy nastudovat. Horen bude třicet a sbor asi stočlenný. Bude to největší Rekviem, co se u nás kdy hrálo. Jen ještě nevíme, kdy bude premiéra. Tak, paní Eichenkranzová, můžete teď jít a ty buď moc hodný.“

Když paní Eichenkranzová s chlapcem s velikými díky a srdeč­ným loučením odešla, paní Knorringová chvilku mlčela a pak se rozhlédla kanceláří.

„Je to vskutku zvláštní, co se děje,“ řekla s pohledem upřeným kamsi do prázdna, „mám různé podivné předtuchy. Vy tyhle politické řeči, pane Smirsch…“ stočila zrak k psacímu stroji, „nemáte rád. Ani doma, natož v úřadě. Ale co naplat, že je nemáte rád, když se jich nezbavíte. Kdybych nevěděla, že to včera večer v parku byla vskutku paní Mooshabrová, dočista bych myslila, že ten pruhovaný chlapec vypovídal pravdu. Ale zřejmě měl horečku, protože to včera večer v parku byla vskutku paní Mooshabrová, vždyť podala hlášení. Škoda, paní Mooshabrová…“ paní Knorringová pohlédla na lavici před sebe, „škoda, že jste nešla s chlapcem až do bytu, že jste zůstala v křoví. Byli bychom ušetřili paní Eichenkranzovou zbytečného strachu. Naštěstí je to však jasné.“ Paní Knorringová zmlkla a pan Smirsch u psacího stroje řekl:

„Já jen, madam, nerad slyším, když mluví o politice pan Rott. Pan Rott má až příliš dvojsmyslnou řeč a ta, myslím, mezi lidi nepatří. Zbytečně dělá zlou krev. Dodnes nevíme, i když se pátrá z družic, jestli jsou Saturnovy prstence proměnlivé a jak vznikly. Dodnes nevíme, jestli je Pluto bývalý měsíc Neptuna či ne. A my tu mluvíme o takovýchhle věcech.“

„Nevím sice, zda se to už dávno neví,“ řekla paní Knorringová teď dost stroze, „mně se naopak zdá, že se to už ví. Ale není mi jasný význam toho, co jmenujete zbytečně dvojsmyslnou řečí. Mně se naopak zdá, že celá tato řeč má docela jediný a určitý smysl, totiž moudrý, a proč by nepatřila mezi lidi? Kam by jinam patřila? Na Neptun? Nebo si myslíte, že v naší zemi žijí zvířata? Také se mi nezdá,“ paní Knorringová potřásala hlavou, „že by se tou řečí dělala zlá krev. Proč zlá? Proto, že míří proti vládci? Copak vládce musí být vždy jen dobrý? V čem vy vidíte vadu, pane Smirsch, já vidím spíš přednost a zaplaťpánbůh za to.“

„Madam,“ řekl pan Smirsch u psacího stroje poněkud zmateně a dal prst na klapku, „tady paní Mooshabrová chtěla jen vědět, co to vlastně pan Rott za přivřenými dveřmi říkal o případu z metra. Řekl jsem jí, že jí to jistě sama sdělíte, jestliže má o to zájem.“

„Sdělím vám to, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová kývla, „sdělím vám to, a dokonce hned. Ráda bych totiž, abyste se po tom případu poohlédla. Nuže, už delší čas se na poště v metru na stanici Centrální hřbitov ztrácely balíky. Musila to dělat celá tlupa, která byla s poštou na peróně seznámena. Včera se našel její vůdce, žena. Byla zatčena na peróně dnes v půl osmé ráno. Jmenuje se Klaudingerová.“

„Klaudingerová,“ vyhrkla paní Mooshabrová na lavici.

„Není to ta Klaudingerová, u které bydlí váš zeť,“ zavrtěla paní Knorringová hlavou, „je to jen shoda jmen. Tahle Klaudingerová, jak jsem už řekla, je vám dost podobná, což je náhoda. Je jí asi sedmdesát.“

„A co mám, paní Knorringová, zjistit,“ zeptala se paní Mooshabro­vá se zájmem, „to se taky týká Péče?“

„Týká se to Péče,“ kývla paní Knorringová, „týká proto, že je podezření, že k té partě vykrádačů patřil i jeden hoch jménem Linpeck. Linpeck,“ paní Knorringová zdvihla hlavu, „asi třináct, syn paní Linpeckové, která vymáhá alimenty na svém prvním muži a má na peróně v metru na stanici Hřbitov kiosk. Chlapec jezdí po škole po tomtéž peróně a prodává z vozíku.“

„Kiosk,“ řekla paní Mooshabrová překvapeně, „má kiosk v pod­zemce na stanici Hřbitov? A co v něm prodává?“

„Běžné věci jako na nádraží,“ řekla paní Knorringová, „nějaký zákusek, pití, snad i cigarety. Snad i pohledy a známky. Ale nás zajímá hlavně ten její syn, co jezdí po peróně s vozíkem. Prodává běžnosti, které se kupují na perónech z vozíku. Můžete tam dojít a s paní Linpeckovou a s chlapcem promluvit?“ A když paní Mooshabrová rychle kývla, paní Knorringová řekla:

„Zeptejte se jich tak kolem, co soudí o rozkrádání balíků, a zjistěte, jak se k tomu tváří. Zjistěte poměr paní Linpeckové k chlapci a zjistěte, jaký ten hoch je. Podle toho, co tu na Péči máme a co jsem před chvílí slyšela nahoře, má v něm být zárodek zločince. Stačí, když mi dáte zprávu do týdne. Policie se zatčenou ženou stejně dřív šetření neskončí, je totiž hluchá.“

Paní Knorringová pohlédla na psací stůl, pohlédla do not a paní Mooshabrové se v tu chvíli zdálo, že její návštěva skončila. Pomalu si na lavici sáhla na nohu a pak stejně pomalu vstala. Pan Smirsch u psacího stroje a pan Landl u okenních mříží mlčeli a zdálo se, že i oni mají dojem, že návštěva skončila. Ale paní Knorringová náhle ještě odtrhla zrak od not, pohlédla na paní Mooshabrovou a řekla:

„Nemáte za tuto práci na Péči groš, to vím. Ale mám způsob, jak vám to tak trochu vynahradit. Možná že budu mít pro vás, paní Moos­habrová, vbrzku jednu práci, za niž byste dostávala plat. Nevím to ještě jistě, ale možné to je. Šlo by o dozor na pár hodin týdně v bohaté rodině ve vile. Pán je vdovec, bývá mimo dům a jeho hospodyně hocha neuhlídá. Hoch potřebuje dohled, aby se po škole netoulal a nezlobil, jinak nic. Je to výtečný žák, snad dokonce nejlepší na celé škole, chybí mu jen kázeň. Pán by vám to platil.“

„Vzala bych to,“ řekla paní Mooshabrová, „já bych si to zařídila, abych přitom stačila i hřbitov.“

„Tak vám dám vědět,“ kývla paní Knorringová, „teď se podívejte na ten perón k paní Linpeckové.“

A paní Mooshabrová se teď už skutečně mohla poroučet.

Když byla za dveřmi v čekárně, slyšela, jak paní Knorringová říká pánům: „Tak pohleďte do not.“

A když vycházela z čekárny na chodbu, měla dojem, jako by zaslechla z kanceláře nějaké zazpívání.