XIV

Už nebylo krásné zářijové odpoledne.

Listí na stromech usychalo, žloutlo a sem tam i padalo, nejen v té tiché boční ulici před Útulkem svatého Josefa, usychalo, žloutlo a sem tam i padalo už i v parku, ba i na hřbitově. Květiny v parcích i všude tam, kde to přicházelo v úvahu, už také nekvetly, ale dokvétaly nebo byly odkvetlé. A konečně ani samo slunce zdaleka tak nesvítilo a nehřálo, lidé u pouličních kiosků ze skla a laminátu méně jedli mražené krémy, pili snad jen limonády, a už ani nechodili bez kabátů nebo jen tak v pláštích, ale v kabátech. Už byl říjen.

A jednoho dne toho měsíce října přišla správcová Kralcová k paní Mooshabrové v půl třetí odpoledne. Přišla v krátké vlněné sukni, v níž měla zapíchnuté nějaké jehly, přišla vzrušená a s planoucí tváří jako na ples a s náručí plnou jakési velké silné pruhované látky. Látky tak silné a velké, že to vypadalo, jako by v náručí nesla celý textilní krám. Paní Mooshabrová v dlouhé lesklé černé sukni a v střevících bez kramfleků ji už čekala, a když otevřela dveře a správcová vlítla do chodby, paní Mooshabrová kývla.

„Už jste tu,“ kývla. A správcová vlítla do kuchyně, s jakousi zvláštní pečlivostí hodila velkou pruhovanou látku na otoman… a vzrušeně vzkřikla: „Už jsem tu.“

„Dám vám nejdřív trochu kafe,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na otoman na tu velkou pruhovanou látku, „včera jsem ho koupila, když jsem byla v družstvu. Vzala jsem i trochu kukuřice. Máme skoro dvě hodiny času,“ ukázala na hodiny u kamen.

„Dvě hodiny času,“ kývla správcová, seděla už na židli, „když si nadejdete, jste tam za pár minut. Tam jste hned.“

„A tady je kafe,“ paní Mooshabrová dala na stůl hrnek a zas koukla na otoman na pruhovanou látku, „víte, že jsem chtěla mejt kuchyň, a ani jsem se k tomu nedostala?“

„Bodejť by jo,“ zasmála se správcová a vzala hrnek, „zrovna dnes byste myla kuchyň, to by tak hrálo. To by tak hrálo zrovna dnes, tak já si kapku loknu.“ A správcová zdvihla hrnek a rychle se napila. A pak paní Mooshabrová do třetice koukla na otoman na pruhovanou látku a řekla:

„Poslyšte, paní správcová, co jste to vlastně přinesla? Co to je?“

„Paní Mooshabrová,“ správcová se zasmála a zavrtěla hlavou, „tak tohle vám teď ukázat nemohu. To přijde až na konec. To je překvapení!“ A správcová se naklonila ze židle nad otoman, se smíchem tu velkou pruhovanou látku na kanapi ještě víc stočila, aby jí bylo vidět co nejmíň, a řekla: „Tak a začnem.“

Paní Mooshabrová šla do pokoje a přinesla krabici s korály a ringlemi, také mast na tvář, pudr, růž a tužku na obočí, také sáček s bílými rukavičkami. Pak ze skříně vyňala svou sváteční jupku. Když opatrně vyňala i černý klobouk s fialovou stuhou a dlouhým barevným pápěřím, správcová řekla:

„Víte, paní Mooshabrová, já vím, že to už umíte sama, ale dnes musíte být jako zázrak. Dejte klobouk a tu jupku zatím tuhle na stůl a sedněte si semhle na židli.“

A když paní Mooshabrová dala klobouk a jupku na stůl a sedla si na židli, správcová se ještě jednou napila a pak sáhla po hřebenu.

„Tak abych konečně už začala,“ řekla, když se sklonila nad paní Mooshabrovou a dotkla se hřebenem jejích vlasů, „tak včera jsem se tam šla kouknout. Do ulice U Studánky šest. Je to v týhle naší čtvrti, a jak říkám, když půjdete zadem, jste tam hned, ani nemusíte na křižovatku k obchodnímu domu. Představte si,“ řekla správcová a sčesávala vlasy, „je to nejvyšší vila, co tam je, ač má jen jedno patro, budou tam asi vysoký stropy a velký místnosti, vila je široká. Má velký vchod se dvěma sloupy jako ministerstvo,“ řekla a sčesávala paní Mooshabrové vlasy, „od vchodu jde chodník zahradou k bráně do ulice. V oknech jsou těžké záclony a uvnitř budou koberce a křišťálový lustry, bude to tam jako v tý restauraci v metru na peróně na stanici Hřbitov. Ale co říkám tam,“ správcová se opravila, dočesala vlasy, „tam to bude jak v samotným Ritzu. Tak,“ správcová odložila hřeben, „ringle vám pověsím, až uděláme tváře. Teď si podám mast.“ Podala si mast a začala paní Mooshabrové malovat tváře.

„Víte, paní Mooshabrová,“ mluvila dál a malovala paní Moos­habrové tváře, „nedivte se, že má takovou vilu. Když je to velko­kupec a cestuje na Měsíc, to musí být boháč. Říkala jste,“ zeptala se a malovala paní Mooshabrové tváře, „že obchoduje s rádii?“

„Rádii, vyhřívačem, lampou a magnetem,“ kývla paní Mooshab­rová, „myslíte, že mu tam obchody jdou?“

„Aby nešly,“ zasmála se správcová, odložila mast a podala si tužku na obočí, „na Měsíci lidi přece poslouchají Zemi a k tomu musí mít rádia. A svítit se tam musí taky, i tam je noc, to se dokázalo. No a v noci je tam zima,“ správcová už černila paní Mooshabrové obočí, „zima jako v lednici. Když slunce zapadne, v tu ránu je tam mráz, že kdo nemá vyhřívač, okamžitě zmrzne. No a magnetofony tam lidi potřebují taky, vozí si tam pásky a pouští si je. Vdovec tam však prodává i televize. Lidi se tam přece rádi kouknou na Zemi, tady na ty naše lesy, louky, řeky, z tamní krajiny jde strach. To je tak velký obchod, paní Mooshabrová, že krk za to dám, že vdovec velkokupec má v tý vile všechno zlatý.“ Správcová odložila tužku, napila se a sáhla po růži.

„Ta hospodyně holt na to nestačí,“ řekla paní Mooshabrová.

„Bodejť,“ zasmála se správcová, „teď nesmíte chvilku mluvit, udělám vám rty. Rty, jaký nemívala ani paní Linpecková, když hrála v divadle. Kdoví jak je hospodyně stará, a když pečuje o vilu a ještě vaří, nemůže kluka… jakže se jmenuje…“ správcová na chvilku přestala malovat, a když paní Mooshabrová řekla „Oberon“, správcová se zasmála a řekla: „Nemůže Oberona hlídat. Snad ani k tomu ta hospodyně nemá nadání. Říkáte, že kluk je génius?“

„Tak,“ přikývla paní Mooshabrová a správcová opět na chvilku přestala malovat, „nejlepší žák ve škole. A učí se nějaký tajný vědy.“

„Panebože,“ zasmála se správcová a opět rychle líčila paní Moos­habrové rty, „kdovíco se od něho ještě nedovíte, aby vás tak naučil čarovat. Hned bych šla s váma, kdybych mohla, jenže tentokrát to nejde. To víte, paní Mooshabrová,“ správcová rychle dolíčila rty, „to je něco jinýho než u paní Linpeckové. Tenkrát jste šla zjišťovat, kdežto dnes se jdete představit.“ Správcová trochu odstoupila od židle, pohlédla na obličej paní Mooshabrové a zasmála se. „Je to skvělé,“ zasmála se nadšeně, „teď ještě popráším tváře a pak sáhnu po klenotech…“ A sáhla po pudru.

„Budete jako vychovatelka a víte, paní Mooshabrová, co to značí,“ mluvila dál a nadšeně prášila paní Mooshabrové tváře, „vychovatelka v takový rodině, u vdovce velkokupce na Měsíci. Jistě v tý jeho vile při hlídání budete i jíst, a to víte, že dobře.“

„Myslíte i salát a šunku,“ zeptala se paní Mooshabrová, „myslíte i limonádu?“

„To víte, že ano,“ kývla správcová a dál prášila tváře, „to víte, že jo. I víno… Tak už to je,“ zvolala.

„Jsem zvědavá na tu hospodyni,“ řekla paní Mooshabrová a koukla do zrcátka, „mám tak trochu starost. Třeba jí to bude nepříjemný, že tam nastupuju k chlapci, bude dotčená.“

„Ale jděte,“ mávla správcová rukou, „pročpak dotčená. Na chlapce nestačí, chlapec potřebuje dozor, tak co.“ A pak domovnice vyslovila větu, které se až sama lekla. „Paní Mooshabrová,“ řekla, „vy jako vychovatelka budete přece víc než ona. Ona vede vilu, ale vy povedete člověka.“

Na chvilku se v kuchyni rozhostilo ticho a pak se paní Mooshab­rová otočila k velké pruhované látce na kanapi. Správcová se napila kávy a pak ještě tu a tam upravila tvář, obočí a rty paní Mooshabrové. Pak znovu od ní odstoupila na krok a kývla. Tváře jí jen plály. A paní Mooshabrová vstala ze židle a řekla:

„Ale jak to asi s chlapcem půjde, je asi moc neposlušný. A má ty dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty a nejradši má černej plášť. Když to člověk takhle slyší,“ řekla a pohlédla na hodiny u kamen, „málem by z toho dostal strach.“

„Strach,“ zasmála se správcová, „snad byste se ho, paní Moos­habrová, nebála? Však vy si s ním poradíte. Při vašich zkušenostech byste si poradila i s čertem. Říkáte, že je i mlsný?“

„Mlsný,“ kývla paní Mooshabrová, pohlédla na látku na kanapi a začala si oblékat sváteční jupku, „asi jako ten Linpeck.“

„A poslyšte, paní Mooshabrová,“ zasmála se správcová a ještě se trochu napila kávy, „a jak to dneska provedete, když tam přijdete. To bude tak trochu jiný než u kiosku paní Linpeckové, viďte. Taky se prohlásíte a ukážete průkaz?“

„Prohlásím, ukážu, hned ve dveřích,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na hodiny u kamen, „to proto, aby viděli, že jsem to já, koho čekají, že to není někdo jiný. No a až se prohlásím, tak si asi s otcem někam sedneme a já řeknu, že bych to vzala. Na tři odpoledne v týdnu.“

„Paní Mooshabrová,“ správcová teď přistoupila k paní Mooshab­rové a začala jí navlíkat do uší ringle, „a jak to uděláte s groši? Groše vám nabídne on?“

„Nabídne on,“ kývla paní Mooshabrová, „to víte, sama bych si neřekla. Pan Smirsch řekl, že čtyři groše, ale to je vyloučený. Čtyři groše snad nemá ani písař.“

„Úplný jmění,“ zvolala správcová, „vy ještě vskutku zbohatnete. Kdyby to tak věděl Wezr a Nabule.“

„Asi se to dozví,“ vzdychla paní Mooshabrová a pohlédla na hodiny u kamen, „aby mě tu tak ještě vykradli.“

„Vůbec byste je sem už neměla pouštět,“ řekla správcová rázně, stále ještě navlékala paní Mooshabrové ringle, „věci, co tu mají pod kanapem, byste měla chytit, hodit je ke schodům do popelnice a nepouštět je sem. Ale oni mají klíče a můžou si otevřít, to je to, to byste musila vyměnit zámek. Víte, že jeden z těch zedníků, co tu robí, je zámečník? Kdybych mu řekla, tak by vám zámek vyměnil.“

„Jak dlouho tu ještě budou,“ vzdychla paní Mooshabrová, „ty cihly a trakař a ten sud vápna před mýma dveřma pořád nedávají pryč, já opravdu do toho sudu jednou spadnu.“

„Už to odklidí,“ řekla správcová, teď už chytla bambusové koule, „už to tu vskutku končí. Spravili pavlač u Faberů a asi za tejden odstraní pilíře ze dvora. Kus lešení už začali rozebírat, ale začínají ho rozebírat seshora, víte? Takže vy to tady dole nevidíte. Tak, paní Mooshabrová, ukažte…“ A správcová pověsila na krk paní Mooshabrové barevné bambusové koule a pak nadšeně řekla:

„Skvělý. Paní Mooshabrová, skvělý. Teď ještě klobouk. Ten, až tam přijdete, si svlékat nemusíte, klobouky se nesvlékají ani v Ritzu, jen pánský. Ukažte,“ a správcová vzala klobouk s dlouhým barevným pápěřím a opatrně ho paní Mooshabrové posadila na hlavu. „Tak,“ řekla, „a teď vám ho ještě přišpendlím, kdyby byl na ulici vítr, aby vám ho snad, propánakrále, nevzal. Září je pryč, je podzim.“ A správcová vzala ty jehly, které měla zapíchnuté ve vlněné sukni, a klobouk paní Mooshabrové přišpendlila k vlasům. „Tak,“ řekla, „a je to. Teď vám klobouk vítr nevezme, i kdyby chtěl. Teď už jen ty rukavičky, ty si vezmete na konec. No a tak teď tedy přistoupíme k pruhům.“

„Konečně,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a pohlédla na otoman na pruhovanou látku, „konečně. Tak krásný žíhaný pruhy jsem na vás vlastně ještě nikdy ani neviděla.“

„Neviděla,“ zasmála se správcová, „to jste vskutku na mně ještě nikdy neviděla. Nevytáhla jsem to totiž třicet let, je to po předcích. Po sestře mýho starýho, co mi tenkrát utek. Já to nenosila,“ správcová se zasmála, „jen párkrát jsem to měla na maškarním, když jsem šla za lva. Vy totiž to teď na tom kanapi jaksepatří nevidíte, to je to,“ zasmála se, „já to schválně nesla, abyste viděla jen žíhaný pruhy, nic víc. To hlavní je totiž schovaný. To hlavní je v tom.“ A správcová rychle dopila kávu, skočila ke kanapi a chytla velkou pruhovanou látku. „Paní Mooshabrová,“ vyhrkla a tváře jí jen plály, „teď zavřete na chvilku oči, já vám to obleču poslepu. Pak vás dovedu vedle do pokoje, tam máte větší zrcadlo a tam se teprv podíváte.“

A paní Mooshabrová se zasmála, zavřela oči a správcová jí navlékla velkou pruhovanou látku. Pak ji obešla a zapnula knoflíky.

„Tak se mi zdá,“ řekla paní Mooshabrová poslepu a trochu vrtěla hlavou, „tak se mi zdá, že mi něco na těch uších šimrá. Co to je?“ Ale správcová se jen smála a vedla paní Mooshabrovou do pokoje. Když pak paní Mooshabrová v pokoji u zrcadla otevřela oči, málem vykřikla.

Paní Mooshabrová měla hnědo-černý pruhovaný kožich, ale to nebylo hlavní. Hlavní bylo to, co paní Mooshabrová měla u krku. Paní Mooshabrová měla u krku neuvěřitelnou hřívu.

„Řekla jsem vám,“ smála se správcová a její tváře plály, „řekla jsem, že jsem v tom byla párkrát na maškarním za lva, je to po sestře mýho starýho.“

Na límci kožichu byla převelká bujná kožišina s ohromnými nahnědlými chlupy, v kterých zmizely korále, bambusové koule, zmizel v nich krk, zmizely uši s ringlemi, ba zmizel v nich i celý spodek tváří. Byla to obrovská chlupatá hříva.

„Tak a teď tedy teprv vypadáte jako zázrak,“ prohlásila správcová a tváře jí jen plály, „kdepak kupcová z Kanárských ostrovů, žena komorníka, ministra, ani slavná herečka Melisa Nedo takhle nejde. Až tam vejdete,“ smála se správcová a tváře jí jen plály, „tak ten kluk… jakže se jmenuje… Oberon,“ správcová se zasmála, až se za sukni chytla, „tak ten oněmí, sotva vás spatří. Hlavu za to dám, že ať zlobí jak chce, až vás uzří, úplně oněmí.“

Hodiny u kamen tloukly čtyři a paní Mooshabrová si navlékla bílé rukavičky s krajkovím, vzala menší černou tašku, koukla se, zda má průkaz a klíče, a kývla. A pak s domovnicí vyšly z bytu.

„Ty rukavičky, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a jen hořela a plála, když paní Mooshabrová v průjezdu zamykala byt, „ty rukavičky tam taky nesvlíkejte. V Ritzu a některých kavárnách sedí dámy v rukavičkách. Počkám na vás, až přijdete, abyste mi řekla, co bylo. Co vdovec velkokupec, ta hospodyně, ten Oberon.“ A paní Mooshabrová kývla, pozorně obešla cihly, trakař a sud vápna a šla. Správcová ji provázela až k vratům do ulice a tam se zastavila.

„Oberon,“ zastavila se, zasmála se, „Oberon, nikdy jsem takový jméno neslyšela. A vdovec se jmenuje po něm? Paní Mooshabrová,“ zasmála se domovnice ještě na ulici, „ta vilová čtvrť je blízko těchhle našich ulic, vskutku ani nemusíte přes křižovatku, vemte to zadem a jste tam hned.“ A paní Mooshabrová kývla a šla.

Černo-hnědě pruhovaná, v obrovské chlupaté hřívě a v klobouku s barevným pápěřím, které se chvělo a třáslo, a správcová za ní zírala a zírala, dokud nezašla za roh.

V klobouku s dlouhým barevným pápěřím, s tvářemi červenými a bílými, s obočím i se rty nabarvenými, v hnědo-černě pruhovaném kožichu s obrovskou chlupatou hřívou došla paní Mooshabrová zadem do ulice U Studánky šest ještě za světla. Ale ve vile v přízemí se už svítilo. Byla to vskutku vysoká jednopatrová vila s vchodem se dvěma sloupy, vchod byl vskutku velký jako u ministerstva a od něho zahradou k bráně do ulice vedl chodník. Paní Mooshabrová vzala za tu uliční bránu a brána povolila.

Kráčela po chodníku ke vchodu se dvěma sloupy a při tom, jak kráčela, se trochu rozhlédla zahradou. Stromy byly už dost suché, holé, ale spadlé listí na zemi nebylo. „Asi je hned nějaký služebník sklízí,“ řekla si paní Mooshabrová, „asi mají zahradníka.“ V zahradě už také nebylo květin. Byly znát jen různé okrouhlé záhony, které jistě ještě před měsícem kvetly, ale teď byly pusté, černé a vlhké. Paní Mooshabrová došla ke vchodu se sloupy a zazvonila. Za chvíli se vchod otevřel a v něm se objevil muž.

Muž byl asi padesátiletý, středně velký, v modrém obleku, bílé košili a žluté kravatě. Byl dost opálený, jako by byl právě přijel od moře, měl tmavé oči, ale vlasy spíše světlé, místy už trochu prošedlé, a v té první chvíli, kdy otevřel a objevil se, byl na jeho tváři úsměv. Ale ten úsměv trval jen mžik. Náhle zhasl, rozšířily se oči a ústa pootevřela.

„Jsem Natálie Mooshabrová z Péče,“ řekla paní Mooshabrová, vyňala z menší černé tašky průkaz a podávala jej muži. Muž na průkaz ani nepohlédl a jen bezděčně ustoupil. Ústa měl stále pootevřená a oči rozšířené, a teprv když za paní Mooshabrovou zavřel dveře a paní Mooshabrová se octla na kraji velké haly, se jaksi probral.

„Oberon Felsach,“ probral se, uklonil, „račte si, paní, odložit.“ A přistoupil k paní Mooshabrové, a zatímco si paní Mooshabrová s menší černou taškou v ruce rozpínala knoflíky, muž opatrně vzal kožich vzadu pod hřívou a pak paní Mooshabrové pomohl z kabátu. Pověsil jej na jeden věšák na kraji haly. Paní Mooshabrová se teď octla jen v klobouku s pápěřím, ve sváteční jupce a v bílých rukavičkách s menší černou taškou. A teď se už objevily i barevné korále a ringle. Pan Felsach znovu vytřeštil zrak a řekl: „Račte, prosím…“ A když dovedl paní Mooshabrovou k jedné sedací soupravě – pohovce, třem křeslům a stolku – a ukázal na jedno křeslo, řekl: „Račte přijmout místo. Co vám smím nabídnout? Kávu, koňak, kyraso?“

Paní Mooshabrová v klobouku a s taškou v bílé rukavičce usedla do křesla a divže se v něm v té chvíli nepropadla. Pápěří se jí zachvělo, korále zachrastily, ringle rozkývaly, měla dojem, že sedí v peřinách nebo v pěně. Trochu se z toho křesla rozhlédla, viděla pana Felsacha, jak stojí opodál a čeká, co si poručí, a bylo jí to náhle dost trapné. Řekla to poslední, co vyřkl, kyra, a trochu se usmála. A pan Felsach se usmál, uklonil a odešel z haly. Paní Mooshabrová na chvilku osiřela a mohla se lépe rozhlédnout.

Bylo to tu vskutku snad jako v samotném Ritzu, v Ritzu to nemohlo být nádhernější. Na zemi bylo mnoho obrovských barevných koberců, vysokých a nevýslovně měkkých, na stropě zářilo několik křišťálových lustrů, na zdech byly obrovské obrazy ve zlatých rámech. Na oknech růžové záclony v rudých závěsech a porůznu tu byly stolky, křesla, pohovky. Křesla, pohovka a stolek, u něhož paní Mooshabrová právě seděla, byly obzvlášť krásné. Pohovka i křesla byly potaženy zlatým brokátem a stolek byl pokryt lesknoucím se sklem. Na konci haly bylo schodiště do prvního patra a paní Moos­habrová měla dojem, že je z mramoru. Pod schodištěm stály dvě ženské sochy třímající v ruce lampy, které svítily zvláštním červeným světlem. U schodiště bylo několik dveří z tmavého leštěného dřeva. A opodál schodiště na druhé straně haly byly obrovské skleněné zasouvací dveře, které teď byly rozevřené, a do nich právě pan Felsach vešel. Paní Mooshabrová z hloubky svého křesla tak trochu viděla, co za těmi obrovskými skleněnými dveřmi je. Nějaký sál s velkým příborníkem, stolem a křesly, byla to nejspíš jídelna. Ale paní Mooshabrová nejdéle hleděla do středu haly. Tam totiž stála jakási mramorová nádrž s takovým jedním na konci rozšířeným stonkem z kovu či z kamene, a z toho stonku stříkala voda. Byl to jakýsi vodotrysk a paní Mooshabrová si ho ostatně všimla, sotva sem vešla. A chtěla ještě dál hledět na tu nezvyklou podivnou věc ve středu haly, když se ve skleněných dveřích jídelny objevil pan Felsach se stříbrným tácem, na němž byly pohárky a dvě láhve. Paní Mooshabrová vytušila, že v té jedné láhvi by mohla být voda, v druhé to kyraso.

Pan Felsach došel ke stolku, položil tác a nalil paní Mooshabrové do pohárku likér.

„Račte si posloužit, paní,“ řekl a sedl si.

Paní Mooshabrová poděkovala, trochu se usmála a napila se. Byl to velmi dobrý likér, a paní Mooshabrová na chvilku oněměla. Viděla pana Felsacha, opáleného, se světlejšími vlasy a tmavýma očima, v modrých šatech, bílé košili a žluté kravatě proti sobě v křesle, a jeho obličej už nebyl tak udiven, paní Mooshabrová měla dojem, že pan Felsach se už i usmívá a je připraven k řeči.

„Paní Knorringová řekla, abych vás dnes navštívila,“ řekla paní Mooshabrová, „že dnes jste doma. Že jde o vašeho synka.“

„Ano,“ kývl pan Felsach a teď se vskutku usmál, hleděl na korále paní Mooshabrové, na ringle a na pápěří na klobouku, „je tomu tak. Obrátil jsem se na Péči asi před měsícem ve věci syna Oberona. Potřeboval bych někoho, kdo by chtěl k nám chodit po tři odpoledne v týdnu a Oberona hlídat, aby byl doma a poslouchal. Potřebuje totiž kázeň, a tu podle našich dobrých pedagogů si nelze osvojit než hlídáním. Znám se s panem Wittingem, který je generálním ředitelem státních nápravných zařízení v obvodu našeho hlavního města a sám občas přednáší o výchově. Ten mi to doporučil a potvrdil. Původně navrhl, že by mi obstaral k Oberonu nějakého starého zkušeného strážného ze státní věznice. Ale madam Knorringová z Péče se vyslovila proti tomu, což chápu. Doporučila vás a myslím, že se nemýlila.“

Paní Mooshabrová poslouchala, skoro ani nedýchala, a cítila, že je jí čím dál líp. Po poslední větě pana Felsacha se jí skoro zastavilo srdce.

„Pane velkokupec,“ řekla a potřásla menší černou taškou v bílé rukavičce, „je pravda, že na Péči působím dvacet let a nějakou zkušenost mám. Ale v rodině jsem ještě nikdy nepracovala. Místo u vás na tři půldne v týdnu vezmu, ale bude třeba napřed zjistit, jaký chlapec je a jak na něho působit. Něco vím už z Péče od paní Knorringové.“ A paní Mooshabrová se trochu rozhlédla halou a ke schodišti.

„Rád vám, paní, řeknu, co vím,“ kývl pan Felsach a nalil si do sklenky kapku vody, „všechno, co vím, ač má informace nemusí být přesná. Vidím Oberona jen občas, protože jsem téměř stále pryč. Asi vám madam řekla, že prodávám na Měsíci a bývám doma tak jednou za měsíc.“ A když paní Mooshabrová kývla a ještě se trochu napila dobrého likéru, pan Felsach pokračoval:

„Hoch je podle školy výjimečně nadaný. Je mu čtrnáct, ale je už tak sečtělý, že věk podle řeči na něm nepoznáte, vyjadřuje se jako dospělý člověk nebo spisovatel. Co se učí ve škole, už dávno zná, takže se pro školu učit nemusí. Zabývá se jinými věcmi, hlavně takzvanými tajnými vědami, ač nevím, zda je toto označení správné, když se už tyto vědy aspoň zčásti přednášejí na našich vysokých školách a jistých ministerstvech. Čte o tom knihy a píše si poznámky. Baví se o tom i s naší hospodyní, pokud ta má vůbec čas, pečuje o celý dům a vaří, takže má dost práce, a po práci má právo na odpočinek nebo vlastní procházky. Ale zde u nás nahoře v patře bydlí dva studenti, synové mých venkovských přátel, kteří zde studují na univerzitě a Oberonovi půjčují přednášky, on je čte a s nimi se o tajných vědách baví také. To vše je na něm dobré. To, že je mlsný a má rád sladkosti, není také žádné neštěstí, pokud by příliš neopovrhoval zeleninou, zvláště haluhami a řasami, které naše hospodyně často nakupuje a připravuje na mnoho způsobů. Snad není ani tak velkou chybou, že má dlouhé černé vlasy a oči, to je příroda, ač délka jeho vlasů je v lidské moci, v moci holičů. Říká se však, že mu vlasy sluší, ostatně dlouhé vlasy nosí i mnozí naši umělci a vědci, i pan ministr Scarcola. O něco horší je, že si velmi opatrně stříhá nehty. Nechává si je narůstat, zvláště na malíčcích, kde se mu skoro až kroutí. Jeho vážná vada však začíná tam, kde jde o kázeň. A tu je s ním prý vskutku těžko vyjít. Je prý neposlušný, odmítavý, vzdorovitý, vzpurný. Má sklon, když není u knih, vyběhnout z domu ve svém černém plášti a toulat se třeba celé odpoledne městem. Zajde až na Borovicin nebo Alžbětov, kde se právě staví krásné domy, jde až na Stadión k letišti nebo do Linde. Když pak večer přijde domů a hospodyně mu to vytkne, mstí se tím, že když hospodyně dá k večeři na stůl haluhy a řasy, talíř odstrčí a netkne se ho, jestliže ovšem neudělá věc horší, což se občas stává, totiž…“ pan Felsach povzdychl, na chvilku se odmlčel a napil se vody… „totiž že chytne talíř s haluhami a řasami a uhodí s ním o stůl. Hospodyně se pak pod tím hroutí, je nešťastná. Zdá se, že Oberon dělá hospodyni i jiné neblahé věci, třeba ji občas zamkne ve sklepě, když tam jde pro víno, nebo na ni nastraží nějakou past, aby se lekla, třeba támhle do bazénku do vody…“ pan Felsach ukázal do středu haly na mramorový bazének s rozšířeným stonkem, „tam hodí k těm třem červeným rybkám, které se tam prohánějí, nějakou černou umělou strašidelnou rybu a hospodyni vyleká. Hospodyně mívá z něho strach, a tak ho už radši ani nepeskuje, když vyběhne z domu na toulky. Já tu celý měsíc nejsem a pak není nikdo, kdo by Oberona pohlídal a zvládl.“

„A co ti študenti,“ zeptala se nyní paní Mooshabrová, „já znám též dva študenty, co bydlí kdesi v krásný vile, a ty jsou velmi moudrý. Študenti můžou mít na chlapce vliv.“

„Jsem rád,“ kývl pan Felsach, „že tu jsou, ač mám často dojem, že vliv má spíš on na ně. Jenže když oni také nejsou stále doma. Ráno odcházejí na přednášky a vracejí se večer. Když jsou doma, tak pak proto, že se učí, mají nahoře svůj pokoj s předsíní a příslušenstvím, když nechtějí, nemusí vůbec vyjít. Hospodyně je ráda stejně jako já, že tu jsou, říká, že se tu alespoň necítí tak sama, ale co je to platné, na Oberona dozírat nemohou. Mohou se s ním bavit, půjčovat mu přednášky, ale starat se, aby se netoulal, není v jejich moci.“

„A vy pane velkokupec,“ řekla paní Mooshabrová a ještě naposled se napila dobrého likéru, „vy máte tedy s chlapcem starost.“

„Mám s chlapcem starost,“ kývl pan Felsach a jeho opálenou tváří přelétl stín, „bojím se, že když s ním jeho vady porostou, bude obtížný živel. Snad víte, co by ho mohlo čekat…“

„Vím,“ kývla paní Mooshabrová a teď obrátila zrak do středu haly k vodotrysku, „vím to dobře. Pomocná škola, polepšovna, pomocný dělník, nádeník.“

„Ano, tak přesně,“ kývl pan Felsach a jeho opálenou tváří opět přelétl stín, „mluvil jsem o tom s panem Wittingem, tím generálním ředitelem nápravných zařízení. Potvrdil mi, že takových případů je mnoho.“

„Mnoho,“ kývla paní Mooshabrová a hleděla k bazénku, z jehož stonku stříkala voda, „vím to z vlastní zkušenosti. Syn Wezr se už potřetí vrátil z krimi a dcera Nabule, která se nedávno vdala za Laibacha a koupí si na Alžbětově byt, se tam co nevidět octne taky. Děti odmalička zlobily…“ paní Mooshabrová hleděla k bazénku, „toulaly se, bily své spolužáky a kradly. Dostaly se do pomocný školy, a když ji vyšly, přišly do polepšovny. A to jsem jim, když byly malý, zpívala i ukolíbavku, však to naše paní správcová Kralcová ví, také paní Knorringová. Dnes je Wezrovi pětadvacet…“ paní Mooshabrová hleděla na vodotrysk, „Nabuli dvacet, měla jsem je dost pozdě…“

„Zkusila jste tedy dost,“ kývl pan Felsach a jeho opálený obličej byl stále trochu pokryt stínem, „máte zkušenosti, madam Knorringová mi to naznačila.“

„Naznačila,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na jejím klobouku se zachvělo, „asi vám však, pane velkokupec, neřekla vše. Když se dcera Nabule nedávno vdávala, nedala mi ani napít, a měli víno, limonády… taky šunku a salát, koláče, co jsem jim napekla ke svatbě – já totiž ráda peču –, vyhodila oknem na dvůr koni a pak ze svatby vyhodila i mě. A to jsem si na tu svatbu vzala svý nejlepší sváteční šaty.“

„Je to hrozné,“ kývl pan Felsach hořce a řekl: „Paní, poslužte si ještě…“ a nalil paní Mooshabrové ještě sklenku kyrasa.

„A paní umřela,“ řekla teď paní Mooshabrová a pohlédla na pana Felsacha, „chlapec ztratil matku.“

„Paní umřela,“ kývl pan Felsach, „umřela před sedmi léty, to bylo Oberonovi sedm. Ale už dlouho předtím byla nemocná, takže Oberon vlastně vyrůstal jen v péči naší hospodyně. Zdědil po matce dobré vlastnosti, lásku k hudbě. Má gramofony, rádia, magnetofony, poslouchá hudbu. Také v jídelně u večeře,“ pan Felsach lehce ukázal za záda k širokým skleněným dveřím, „i tam si pouští rádio, v čemž mu hospodyně nikdy nebrání, naopak. Říká, že když Oberon poslouchá hudbu, je klidnější a poslušnější. Vybavil jsem ho ovšem nejlepšími přístroji,“ pan Felsach se usmál, „je to samozřejmé, jsou ukryty ve zdech. S tím právě obchoduji.“

Paní Mooshabrová kývla, rukou v bílé rukavičce znovu uchopila sklenku a rozhlédla se halou.

„Želbohu,“ řekl pan Felsach a hleděl na její nabarvené tváře, rty a obočí, „želbohu, paní, že Oberon je právě pryč. Jel s hospodyní na kouzelnické představení do Kerke od čtyř hodin, chtěl to vidět. Ale to je jedno. Poznáte ho, až nastoupíte. Abychom však domluvili jednu velmi důležitou věc,“ pan Felsach se usmál, sáhl do kapsy svého modrého saka a vyňal lesklý zápisníček, „byla byste, paní, tedy ochotna chodit třikrát týdně asi od tří do sedmi?“ A když paní Mooshabrová kývla, pan Felsach řekl:

„Vaše práce by spočívala snad jen v tom, abyste tu byla a viděla, že je Oberon doma. Může být kdekoli, zde v hale nebo v jídelně nebo ve svém pokoji nebo… kdyby byli doma studenti a měli čas, může být u nich. Ale na zahradu nesmí, to by pak mohl utéci. Ostatně, je už podzim, dni se krátí a nastává sychravý čas. Zahrada je teď už dost zpustlá, listí padá a květiny jsou odkvetlé.“

„A co když,“ řekla paní Mooshabrová náhle a zatřásla taškou v bílé rukavičce, „co když uteče odsud z domu? Je možný, že mi uteče odsud, a já to snad ani nepoznám?“

„Je to možné,“ kývl pan Felsach a pohlédl na zápisníček v ruce, „teoreticky je to možné. Budete v některém pokoji a on vám zatím uteče. Může se to stát, dejte tomu, jednou. Ale já si myslím, že se to podruhé nestane, protože se podruhé neodváží. Budete mít u něho respekt, získáte na něho vliv a on se lekne. Já ho vlastně moc neznám, skoro vůbec ho neznám, vídám ho tak jednou za měsíc. Ale mám za to, že s ním můžete mluvit o těch jeho tajných vědách, poslouchat, co vám bude vykládat, a pak snad neuteče rovněž. Můžete sedět v pokoji, kde bude on, nebo vedle, a při otevřených dveřích ho sledovat, neuteče také. Můžete sedět zde v hale a hlídat východ, zde vám neproklouzne. Můžete ho také různě zastrašit, máte jistě velké zkušenosti. Madam Knorringová říká, že se vám to jistě podaří.“

„Budu na to dbát,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí třáslo, hleděla teď k širokým skleněným dveřím jídelny a teď si všimla, že sklo v těch dveřích je vlastně dost mléčné, že je to podobné sklo jako v jejím kuchyňském okně a že tedy, když jsou dveře zavřeny, je jimi jen matně vidět. Obrátila zrak opět do středu haly k vodotrysku, ale to už pan Felsach zalistoval v zápisníčku a řekl:

„Chtěl jsem však domluvit to hlavní. Honorář, abych se k tomu vrátil. Budu vám platit… pět grošů měsíčně.“

Paní Mooshabrové v křesle se zatajil dech a zatočila hlava. Na okamžik nevěřila uším. Potřásla hlavou, až se jí pápěří rozkmitalo, a její ruka v bílé rukavičce bezděčně sáhla po sklence s vodou.

„Pane velkokupec,“ řekla, když svlažila rty, „je to moc peněz. Já jsem vždycky pracovala pro Péči zdarma. Mám malou penzi po muži, kočím v pivovaru, a přilepšení k této penzi jsem vždycky dostávala ze hřbitova. Pět grošů za měsíc je moc peněz a já budu musit dělat všechno, co je v silách… aby byl dozor co nejlepší. Aby se hoch ukáznil…“ paní Mooshabrová teď opět koukla k vodotrysku, „aby neutekl z domu, abych vás zbavila starostí. Abych zabránila…“ paní Mooshabrová hleděla na vodotrysk, na ten jeho stonek, z něhož stříkala voda, „zabránila, co by vás snad potkalo, kdyby hoch takhle rostl. Kdy bych měla nastoupit,“ zeptala se a teď, jak hleděla na stonek vodotrysku, si lépe toho stonku všimla. Voda z něho stříkala vlastně dvakrát. Stonek se nahoře zřejmě nějak štěpil a voda z něho stříkala dvěma proudy.

„Ano,“ kývl pan Felsach a sám teď také koukl na bazének, „právě na to myslím. Já se zde zdržím,“ koukl do zápisníčku, „týden. Rozhodně musím odletět na Měsíc ještě před státním svátkem a státní svátek je dva dni před Dušičkami, poslední den v říjnu. Paní,“ pan Felsach vzhlédl od zápisníčku, „mohla byste nastoupit právě ten den? Na státní svátek? Myslím, že by to bylo potřebné.“

„Přijdu na státní svátek,“ kývla paní Mooshabrová, „přijdu odpoledne ve tři.“

„Na státní svátek výjimečně v pět,“ řekl pan Felsach a zahleděl se na barevné korále paní Mooshabrové, také na její ringle, tváře, rty a obočí, „odpoledne v pět na státní svátek jedenatřicátého října, a já vám řeknu proč… Právě ten den na státní svátek bych byl totiž rád, aby hoch nevyšel z domu. Je v zemi nějaký neklid,“ řekl pan Felsach a rozhlédl se halou, „lidé mají různé divné předtuchy. Když jsem před časem mluvil s paní Knorringovou, sdělila mi, že i ona má jakési podivné předtuchy, a právě ten den na státní svátek se může ledacos stát.“

„Vím,“ kývla paní Mooshabrová, „sama jsem to od paní Knorringové slyšela. Poprvé, když jsem u ní byla v případě Eichen, podruhé teď v případě Linpeck. Má nějaké podivné předtuchy. Myslíte tedy, že chlapec má být ten den doma.“

„Ten den rozhodně doma,“ kývl pan Felsach a pohlédl k bazénku, „ostatně to nebude ani tak těžké. Nebude to těžké, když se upoutá na okna. Máme zde dost oken a v mnohých bude oslava. Květiny, svíčky, koláče a sklenky vína, jak to na svátek naší kněžny thálské bývá, vykuřujeme i kadidlem, to vše má Oberon rád, snad se tím zabaví. Hospodyně připraví večeři, přijdou snad i studenti a tak to zároveň zde oslavíte. Váš nástup i státní svátek. Hospodyně a Oberon vás budou čekat v pět odpoledne jedenatřicátého října na státní svátek vdovy panovnice Augusty a hospodyně vám zároveň dá váš měsíční plat.“

Pan Felsach pomohl paní Mooshabrové do hnědo-černě pru­hovaného kožichu s obrovskou chlupatou hřívou, pomohl jí poblíž mramorového bazénku, a paní Mooshabrová teď už jasně viděla, že stonek, z něhož stříká dvojí pramen vody, je nahoře rozšířen a rozštěpen a je asi z kovu, a také si všimla, že v bazénku pod šplouchající vodou plavou tři červené rybky. Rozhlédla se ještě jednou halou, pohlédla na široké dveře jídelny z mléčného skla, na obrazy ve zlatých rámech, na řadu tmavých leštěných dveří u schodiště, na sedací soupravy a také na křišťálové lustry a na dvě ženské sochy pod schodištěm třímající ty dvě lampy se zvláštním červeným světlem… a nakonec koukla i pod své střevíce bez kramfleků na vysoký měkký koberec. Potřásla hlavou a menší černou taškou v bílé rukavičce a rozloučila se s panem Felsachem. Dovedl ji k východu, otevřel a uklonil se. Jeho tmavé oči byly opět trochu rozšířené a jeho snědá tvář trochu udivená. Paní Mooshabrová vyšla ze sloupového východu na široký chodník a kráčela zahradou k uliční bráně. Pan Felsach za ní chvíli hleděl, na její pruhovaný kožich, velkou chlupatou hřívu a na chvějící se červené a zelené pápěří, a když prošla bránou a octla se na ulici, zavřel dveře a šel k bazénku do středu haly. Chvilku pozoroval rozštěpený stonek, z něhož stříkala voda, a tři červené rybky pod vodou šplíchající a jeho tvář byla už opět velmi klidná. Pak šel spokojeně ke stolku, u něhož seděli, aby sklidil sklenky, láhve a stříbrný tác.