IX

Když minuly hlavní hřbitovní bránu a octly se na náměstí Annymarie Blažené, hodiny ukazovaly půl třetí. Slunce na západním nebi se odráželo od skleněné střechy nádraží Centrální hřbitov, které stálo na konci náměstí. Byla to obrovská vysoká budova, uzlová stanice podzemní dráhy a zároveň i dopravy uliční, autobusů a trolejbusů. Paní Mooshabrová v dlouhé černé sukni, jupce, šátku a střevících bez kramfleků se na kraji náměstí zastavila, pohlédla na tu obrovskou vysokou budovu nádraží a potřásla velkou černou taškou, jako by se chtěla posilnit, ale ve skutečnosti se zastavila, pohlédla na budovu nádraží a potřásla taškou proto, aby mohla správcové ukázat na vzdálené moderní domy.

„Tam,“ ukázala, „bývala hospoda, kde jsem měla svatbu. Hospoda U Zlatýho kočáru, a už tam z ní není ani cihla. Teď jsou tam místo ní ty činžáky. No a tuhle máte nádraží Centrální hřbitov a za ním je radnice, kde nás oddali. A támhle u těch kiosků,“ paní Mooshabrová ukázala na kiosky ze skla a laminátu, které byly poblíž vzdálených moderních domů, „tam právě teď není živá duše.“

„Paní Mooshabrová,“ vyhrkla správcová, měla letní květovanou blůzku, krátkou sukni a její tváře plály, „jak dobrý zrak máte, na takovou dálku vidíte, ani duše. Ale já už se nemůžu ani dočkat. Paní Moos­habrová,“ vyhrkla a její tváře plály, „vždyť já jsem vás vlastně ještě nikdy neviděla postupovat. Za těch dvacet let, co jste na Péči, jsem vás neviděla postupovat ani jednou. Víte, jak mě to dodnes mrzí, že jsem tenkrát po tom Faberově pohřbu musila domů, když jste na hřbitově honili toho Eichenkranze. Ale dnes vás uvidím. Měly bysme už jít.“

Daly se do chůze k obrovské vysoké budově nádraží, od jejíž skleněné střechy se odráželo slunce a u níž stála i socha Annymarie Blažené, a paní Mooshabrová zatřásla velkou černou taškou a řekla:

„No a jak jsem vám už, paní správcová, řekla. Když mě paní Eichen viděla, úplně se lekla a bála se vám skoro do konce. Pak ale moc děkovala, že to dobře dopadlo. No a chlapec…“ paní Mooshabrová pokývala hlavou, „chlapec si neklek. Zaboha nevěřil, že jsem to byla já. Řek, to nebyla tahle paní, co mě vedla, to byla paní úplně jiná.“

„Úplně jiná,“ zasmála se správcová a zrychlila krok, „bodejť. Bodejť by vás byl poznal, když jste v tom parku vypadala jako herečka nebo kupcová z Kanárských ostrovů, nebýt toho, že jsem vás líčila, nepoznala bych vás taky. Ale jen si ty věci zatím opravdu nechte,“ řekla správcová a stále zrychlovala krok, „dala jste je do skříně?“

„Do skříně,“ kývla paní Mooshabrová, „klobouk jsem pověsila, aby se pápěří nezlomilo, korále a ringle jsem dala do krabice a rukavičky do sáčku. Tu červenou mast, pudr a ty tužky jsem dala do kredence, aby myš na ně nemohla.“

„Myš na ně nemohla,“ zasmála se správcová, „to by byla psina, kdyby nějaká vlezla do masti a pudru, představte si nalíčenou myš. To by ji ostatní ani nepoznaly. Myslily by, že je to nějaká kočice.“ A správcová znovu zrychlila krok a řekla:

„Ale víte, paní Mooshabrová, jak vy se umíte zapřít. Lidi na vás přece musili hledět, když jste šla ulicí, lidi si vás musili prohlížet, když jste vypadala jako herečka, ale vám to bylo, jak jste řekla, jedno.“

„Jak jsem řekla, jedno,“ kývla paní Mooshabrová, „koukaly i matky a vychovatelky u vodotrysku, i strážník, když jsem vyšla z parku, i lidi za mými zády, ale bylo mi to jedno. Věděla jsem, proč koukají, to víte, jsem už stará. Kdybych takhle byla vyšla před padesáti léty, když jsem se U Zlatýho kočáru vdávala, to by bylo jiný. Ale co vám ještě povím,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou taškou, „paní Knorringová mi řekla, že je škoda, že jsem chlapce nevedla až do bytu, že jsem zůstala v křoví. Měla jsem ho dovést až do bytu. Jenže já nechtěla, když jsem vypadala jako herečka nebo bohatá kupcová, víte proč. Byla bych musila říct paní Eichen o tom Ritzu.“

Docházely k soše Annymarie Blažené, která stála ve stínu obrov­ského skleněného nádraží, paní Mooshabrová zpomalila krok a správcová chtíc nechtíc musila též. Jakýsi starý průvodce tam právě vykládal skupině cizinců o soše. „Annamarie Blažená,“ vykládal šeplavým hlasem a co chvíli si sahal na vestu, kde mu visel jakýsi zlatý řetěz, „byla matka nynější kněžny vdovy panovnice Augusty, zemřela před šedesáti lety ve věku sta let. Bylo o ní známo, že chodila mezi lid, v adalbertské kapli zpívala na kůru, a dokonce se tvrdilo, že i tajně prodávala v kostelích svíčky. Nynější panovnice vdova Augusta,“ vykládal starý průvodce šeplavě a sahal si na řetěz, „to prý zdědila po ní. Říká se to, ale pravda to není. Kněžna vdova Augusta takhle nechodí. Sídlí v knížecím paláci a vládne.“

„A proč tuhle sochu postavili právě zde u toho vysokého obrov­ského nádraží,“ zeptal se svěže jeden z cizinců ve žlutém kloboučku, „proč ji nedali kus dál nebo na náměstí doprostřed? Vždyť se zde ta socha u toho vysokého obrovského nádraží úplně ztrácí.“

„Socha tady stála dřív, než postavili obrovské vysoké nádraží,“ řekl stařičký průvodce šeplavě, „to bylo tak a ne obráceně. Nádraží dal postavit předseda Albín Rappelschlund…“

V té chvíli už paní Mooshabrová zcela stála a hleděla na sochu a cizince na nádraží a též na ty vzdálené kiosky a moderní domy, kde bývala její svatební hospoda. „Hospoda U zlatýho kočáru se jmenovala,“ řekla znovu správcové, ale správcová vedle ní v té chvíli hleděla na cizince u sochy, zvláště na toho ve žlutém kloboučku, a poslouchala průvodce.

„A prosím vás,“ zeptal se znovu svěže cizinec v kloboučku, „je to pravda, že vaše kněžna vdova panovnice Augusta ve skutečnosti nevládne? Že je ve vězení nebo se někde tajně skrývá?“

„To není pravda,“ zavrtěl průvodce hlavou a plaše se kolem rozhlédl, „kněžna vdova panovnice sídlí v knížecím paláci na druhém konci města a vládne.“

„A prosím vás,“ zeptal se cizinec v kloboučku ještě jednou, „tak ani není pravda, že by vaše kněžna panovnice byla ve skutečnosti už dávno mrtvá?“

„To taky není pravda,“ průvodce se znovu plaše rozhlédl a chytil se za řetěz na vestě, „to se taky jen tak tajně říká. To se už říkalo, když jsem byl capart. Když jsem byl ještě kočím v pivováře.“

„U těch kiosků,“ řekla paní Mooshabrová se zrakem upřeným do dálky, „furt není živá duše. Je holt odpoledne, poobědní doba.“

„Poobědní doba,“ odtrhla správcová zrak od cizince, „panebože, paní Mooshabrová, budou tři. Musíme jít. Paní Mooshabrová, pojďte.“ A tak se znovu daly do chůze.

„Musím vám ještě něco říct,“ řekla paní Mooshabrová při další chůzi, „paní Knorringová včera taky řekla, že má různý divný předtuchy.“

„A jaký,“ zeptala se správcová a zrychlovala krok, „že na nás vtrhnou nestvůry z Marsu? Nebo snad,“ zasmála se, „že bude konec světa?“

„Ne konec světa,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „snad něco jinýho. Nerozuměla jsem a nechtěla jsem se ptát.“

„Různý předtuchy má leckdos,“ zasmála se správcová a znovu zrychlila krok, „já je měla taky, než starej utek. To asi paní Knorringová myslila předtuchy politické, to je možné. Ale prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a její tváře jenom plály, už se blížily k nádraží, „prosím vás, jak to vlastně s tou paní Linpeckovou začnete? To prostě jen tak přistoupíte k tomu jejímu kiosku a něco řeknete?“

„Nejdřív, než přistoupím, musím vědět, že je to ona,“ řekla paní Mooshabrová, „abych snad nemluvila s někým jiným. Musím vědět, že je to ona, že je to její kiosk. Pak jí ukážu průkaz a prohlásím se. Pak se zeptám tak kolem, tuhle tašku si dám na zem.“

„A proč tak kolem,“ řekla správcová rychle, „to proto, že zjišťujete?“

„Že zjišťuju,“ kývla paní Mooshabrová, „a pak též proto, že tentokrát dala paní Knorringová návod. Zeptejte se jich tak kolem, řekla, co myslí o rozkrádání balíků. Taky jaký je poměr.“

„Jaký je poměr,“ zasmála se správcová a ještě víc zrychlila krok, „dočkat se nemůžu. A prosím vás, paní Mooshabrová, to paní Knorringová vás tedy vždycky napřed pověřuje?“

„Pověřuje,“ kývla paní Mooshabrová, „to vždycky musí, když mám zjišťovat. Ale o tomhle případu jsem slyšela už půlhodinku dřív. Když jsem tam v tý kanceláři byla ještě sama s panem Smirschem a Landlem, tak se o tom bavil pan Rott s panem Kefrem ve vedlejších dveřích, pan Smirsch je pak přivřel. Ale paní Knorringová mi to stejně všechno sama řekla, to se musí, když se pověřuje.“

V té chvíli se již paní Mooshabrová a správcová octly u obrovského vysokého nádraží a vešly do jeho haly.

Hala byla skleněná, v jedné její části stály autobusy, trolejbusy, v druhé části bylo množství obchůdků s tabákem, ovocem, mýdlem a všude také mnoho nápisů a barevných reklam. Pronikalo sem slunce ze západního nebe, ale bylo zbarveno do žluta, neboť obrovská skleněná střecha haly byla nažloutlá. Kupodivu tu bylo dost prázdno.

„Je tu dost prázdno,“ řekla správcová, „protože je poobědní doba. Je to tady pěkné, viďte.“

„Pěkné,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou taškou a rozhlížela se po krámcích s nejrůznějším zbožím i po nápisech a reklamách, „je to tu vlastně jako tržnice. Jenže se tu neprodává máslo ani drůbež. Byla jsem tu jen párkrát, však víte, podzemkou jsem jela jen dvakrát v životě, právě ten den, co jsem měla svatbu, právě sem na radnici, do hospody a zase zpátky. Ale tenkrát tu ještě tohle skleněný nádraží nestálo. Tenkrát to byla jen taková nízká kaple. Kudypak půjdem pod zem…“

„Támhle, paní Mooshabrová,“ ukázala rychle správcová a přidala do kroku, „támhle po těch schodech, co je nápis K metru. Pojďte, paní Mooshabrová, ať tam už jsme. Už se nemůžu dočkat.“

Spěchaly velkou halou ke schodům do podzemí, jako by jim měl ujet vlak, správcová stále zrychlovala krok, paní Mooshabrová třásla v ruce velkou černou taškou a stále se v té rychlé chůzi rozhlížela. A správcová řekla:

„A prosím vás, paní Mooshabrová, až budete postupovat, taky se zeptáte té paní Linpeckové na tu Klaudingerku, co vedla tlupu? Aby to tak přece jenom byla ta Klaudingerka, u který bydlí váš zeť.“

„Není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to dokázaný. To je přece slečna, kdežto tahle zatčená je hluchá a má sedmdesát. Taky paní Knorringová řekla, že je to jen shoda jmen.“

„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a tváře jí jen plály, „a to v tý vile u toho boháče vezmete?“ A když paní Moos­habrová kývla, správcová řekla: „To byste byla hloupá, abyste to nevzala, když vás za to bude platit, však tohle všechno stejně děláte zadarmo. Pár hodin denně si pro to najdete vždycky. A čím že ten boháč je?“ zeptala se.

„Nevím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „to mi ještě paní Knorringová neřekla. Vím jen, že má hospodyni, která na chlapce nestačí.“

„Hospodyni,“ vyhrkla správcová, „to bude opravdu boháč. Hospodyni mají přece jen boháči. Bodejť by nebyl, když má vilu. A ten chlapec je něco jako ten Eichenkranz?“

„Není,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „spíš naopak. Moc dobře se učí, jen po škole zlobí a toulá se. Potřebuje dozor.“

Došly ke schodům do podzemí a začaly s menším proudem lidí sestupovat. Správcová v letní květované blůzce a krátké sukni na těch schodech jen skákala, paní Mooshabrová hleděla pod nohy a jednou rukou si držela dlouhou černou sukni. Když sestoupily do podzemí, octly se v obrovské chodbě, která se náhle štěpila.

„Ono se to tady štěpí,“ zasmála se správcová, „teď jak. Teď tudy. Heleďte, paní Mooshabrová, tudy,“ zvolala a ukázala na šipku s nápisem Stanice Centrální hřbitov, „tahle druhá chodba vede jinam. Ta vede ke stanici Radnice. Tam, co jste tenkrát měla svatbu.“ Šly tedy podle šipky se skupinkou lidí, která byla teď po rozštěpení chodby ještě menší než na schodech, a brzy se octly na podzemním mostě, který se klenul nad kolejemi. Z mostu se scházelo ještě hlouběji, buď na pravý, nebo levý perón. Ty peróny bylo z mostu vidět, ale jen jejich přední část, a paní Mooshabrová nevěděla, na který z nich sestoupit. „Nevím,“ zastavila se, „jestli ten kiosk paní Linpeckové je na pravým, či na levým, to mi paní Knorringová neřekla. To už vlastně patří k zjišťování.“

„K zjišťování,“ vyhrkla správcová, „zeptám se.“

Míjel je právě nějaký mladík a správcová ho zastavila.

„Pane,“ zeptala se, „kde je perón, kde je kiosk?“

„Kiosk je na obou,“ řekl mladík a pohlédl pod most, kde právě duněl vlak, „na pravém i na levém.“ A chtěl už jít dál, ale pak ještě pohlédl na správcovou, zamrkal a řekl: „Kiosk je na pravém i levém, ale každý je jiný.“

„Každý je jiný,“ zasmála se správcová, „tak to zkusíme nejdřív vpravo. Když to, paní Mooshabrová, nebude tam, tak holt znovu vyjdem na tenhle most a zkusíme to vlevo.“ A tak tedy sestoupily z mostu na pravý perón. Obrovský perón byl poloprázdný a poloprázdná byla i zdejší podzemní restaurace. Za velkými skly sedělo u stolků jen pár lidí, četli noviny, popíjeli, pozorovali poloprázdný perón a koleje, na nichž v pravidelných přestávkách zastavovaly a zase se rozjížděly šedé a zelené vlaky. Skupinky lidí z rozštěpené chodby se ještě víc zmenšily rozchodem na mostě a zbytek se zde, na velkém peróně, téměř ztrácel, bylo to pochopitelné. A pak, byly tři hodiny a v té době je v metru vždycky málo lidí. Ti, co pracují denně šest hodin, jsou totiž už doma, ti, co pracují osm, deset nebo dvanáct hodin denně, ještě cestu domů nenastoupili. Paní Mooshabrová a správcová obešly ohrádku s automatem na lístky a zamířily dopředu, kde se v dálce v odraze neónových světel a různých lamp leskl kiosk. Byl ze skla a laminátu jako kiosky nahoře a zevnitř byl ověšen věcmi. V kiosku kdosi seděl, ale kdo to je, na tu dálku vidět nebylo.

„Snad je to ona,“ řekla správcová a stále zrychlovala krok, „musíme jít ještě blíž, už se dočkat nemůžu. Paní Mooshabrová,“ správcová ještě víc zrychlila krok a ťukla se do čela, což málokdy dělala, „nechcete, abych vám vzala tašku a nesla ji? Snad by bylo lepší, abyste měla prázdný ruce, až se budete prohlašovat.“

„Bane,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „tašku mít musím. Musím z ní přece vzít průkaz, bez toho se neprohlásím. Dám si ji pak k noze, to se uvidí.“

„Dobrá,“ kývla správcová, „ale nemám jít tedy krok za váma, jako že k vám nepatřím? Aby se nelekla, že jdem dvě.“

„Ta se nelekne,“ řekla paní Mooshabrová, „jen pojďte se mnou. Já se hned prohlásím a taky vás, že jste správcová.“

„Dobrá,“ zvolala správcová nadšeně, „tak já jdu s váma. Ale tak se mi zdá…“ správcová teď upřela zrak ke kiosku, který se blížil, a zpomalila krok, „tak se mi zdá, že to tady ta paní Linpecková nemá. Sedí tam nějakej dědek!“

„Vskutku,“ řekla paní Mooshabrová a také zpomalila krok, už také viděla, že v kiosku sedí starší muž, „paní Linpecková má holt kiosk na tom druhým peróně. A taky na tomhle není ani žádná pošta, jak tak koukám, bude to vlevo.“

A tak se otočily a vracely se zase zpět kolem poloprázdné restaurace a pak po schodech vzhůru na most nad kolejnicemi. Pod mostem duněl vlak a paní Mooshabrová řekla: „Už si ani nevzpomínám, jak se v tom jede. Od tý mý svatby je to věčnost. Myslím, že tu tenkrát ani tolik vlaků nejezdilo!“ A sestoupily na levý perón.

Levý perón byl mnohem větší než pravý a snad i krásnější, protože na tento perón stanice Centrální hřbitov nepřijížděly vlaky šedé a zelené, ale zelené, červené a žluté, a rozjížděly se do čtvrtí, do nichž se z pravého perónu jet nedalo. Protože sem byl podzemní přístup i z blízké stanice Radnice, byla i zdejší restaurace mnohem větší a krásnější než na druhé straně. Za velkými skleněnými tabulemi svítily křišťálové lustry, na jednom sloupu visel obrovský portrét předsedy Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty, u mnoha stolků však bylo stejně poloprázdno. I zde sedělo jen pár lidí, četli noviny, popíjeli a pozorovali poloprázdný perón. Paní Mooshabrová a správcová zamířily kolem restaurace dopředu, kde se v dálce leskl a bělal v lampách a neónech kiosk.

„Zde to bude jistě,“ řekla správcová, „jinde to už přece ani být nemůže, když je tohle stanice Hřbitov. A koukněte, támhle je pošta. Támhle je neónový nápis Pošta, metro Centrální hřbitov. Tam to kradli, je to tu.“

Vskutku, blížily se k poště, a když tam došly, viděly další nápis, Balíková pošta, a pod ním šipku, mířící kamsi dál, kde byl nějaký železný výtah. A kiosk se blížil, správcová zrychlovala krok a tváře jí jen plály. Kiosk byl zevnitř ověšen lahůdkami, lahvemi piva a limonád, také krabičkami cigaret, ale před okénkem stál nějaký mladík v oranžovém svetru a bavil se s tím, kdo seděl za okénkem. Když trochu hnul hlavou, paní Mooshabrová a správcová viděly, že za tím okénkem je žena.

„To je ona,“ řekla paní Mooshabrová, „jsme tu. Ale počkejte trochu, paní správcová, neběžte tak…“ správcová totiž ještě víc zrychlila krok a tváře jí jen plály, „musíme počkat, až zákazník odejde. Pojďte zatím takhle trochu obcházet.“ A tak zpomalily krok a začaly obcházet.

„To jsem zvědavá, jak se prohlásíte,“ zasmála se správcová a hleděla na mladíka ve svetru před kioskem, „jak budete zjišťovat a jak to skončí. Copak asi o tom chlapci řekne, myslíte, že poví i o těch balících?“

„Když nepoví, tak se toho dotknu,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou taškou, „je to zvláštní, že balíková pošta je zvlášť, až támhle na konci u tunelu, u toho výtahu. Když jsem tu tenkrát jela na svatbu, na radnici a k Zlatýmu kočáru, to bylo jiný i pod touhle zemí. Ta pošta tu rozhodně nebyla.“

„Možná že tenkrát ještě balíky nedopravovali metrem,“ kývla správcová, „že je vozili postilióni na koňských povozech. Poslyšte, paní Mooshabrová,“ vyhrkla správcová rychle, „říkáte, že ten chlapec má mít zločinecké sklony? Zločinecké sklony má, to je tedy hrůza. Těch se dotknete taky?“

„Těch asi ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „těch leda jen tak na okraj. Musím rozlišovat, co musím napřed zjistit. Rozlišování patří k zjišťování.“

Správcová se zasmála a pohlédla na koleje. Na perón vjížděly vlaky zelené, červené, žluté, a jak teď obcházely a čekaly, až mladík v oranžovém svetru od kiosku zmizí, i paní Mooshabrová ty vlaky trochu sledovala a řekla:

„Lidi ve vozech sedí nebo stojí. Vzpomínám si, že když jsme sem jeli tenkrát na svatbu, že jsme seděli. Lístky jsme si koupili támhle v ohrádce. Ale to jen když jsme jeli odsud. Když jsme jeli sem, tak jsme je kupovali v Blauentalu.“

Konečně se mladík u kiosku začal loučit, bylo to znát podle gest, a paní Mooshabrová a správcová opodál se na chvilku zastavily.

„Už jde, už jde,“ vyhrkla správcová a tváře jí plály, „už se to blíží. A heleďte,“ správcová náhle vykřikla, „heleďte, panebože. Nebo mám vidiny?“ Mladík dost kýval hlavou, takže už dobře viděly ženu za okénkem a správcová byla jako opařená. „Mám vidiny,“ vykřikla znovu, „vždyť ona se v tom kiosku směje. Vždyť ona se směje, paní Mooshabrová, vždyť ona se vůbec netrápí.“

Žena za okénkem měla rudě nabarvené rty, na hlavě velkou ondu­laci s tmavou sponou a vskutku se smála.

„To může být maska,“ zatřásla paní Mooshabrová černou taškou, „já se taky někdy směju.“

Mladík se téměř doloučil, byl už jednou nohou jaksi vzdálen, a v té poslední chvíli se správcová ještě rychle rozhlédla perónem a řekla:

„Ale že tu nikde, paní Mooshabrová, nevidíme toho chlapce? To on tu holt s vozíkem jezdí vskutku až kvečeru. A heleďte, mladík je pryč.“

A pak ještě správcová koukla za mladíkem, který odcházel, a s planoucí tváří řekla:

„Tak si, paní Mooshabrová, myslím, že dnes spatřím, co jsem ještě nikdy neviděla. Vskutku jsem asi ještě nikdy neviděla, co za chvilku spatřím.“

Přistoupily ke kiosku ve chvíli, kdy se na perón řítil zelený vlak. Paní Mooshabrová vyňala z tašky kartu a promluvila.

„Paní,“ promluvila, „vy jste paní Linpecková?“

Žena v ondulaci a sponě za okénkem se stále ještě smála. Pohlédla zbarveným zrakem na paní Mooshabrovou a stále se smála.

„Co si račte přát,“ smála se, „perník?“

„Já jsem Natálie Mooshabrová,“ řekla paní Mooshabrová a ukázala kartu, „Mooshabrová z Péče. Pohleďte.“

Paní Linpecková rázem ztuhla, vytřeštila zrak a pak paní Moos­habrová a správcová za ní trhly hlavou. Hlava paní Linpeckové totiž zničehonic klesla na pult.

„Nebe,“ vyjekla paní Linpecková s hlavou na pultě, „nebe, co se to zas děje? Co to zas znamená? Už se zas zjevuje přízrak? Ne,“ zdvihla hlavu z pultu a zbarveným zrakem plným hrůzy, děsu vyhlédla okénkem na perón, „ne. Já tedy dnes večer skočím pod vlak. Tuhle pod ten vlak skočím…“ trhla hlavou ke kolejím, kam právě vjížděl červený vlak, „to jistě jdete kvůli hyeně, co tu kradla, kvůli čemu jinýmu byste přišla. Ale můj kluk s tím nemá co dělat, nevzal z jednoho balíku ani tohle,“ paní Linpecková za okénkem ukázala nehet a paní Mooshabrová si v té chvíli všimla, že je dlouhý, nabarvený, „copak kradem? Nikdo z nás nekrad, leda můj první muž alimenty. A víte co, paní,“ trhla za okénkem paní Linpecková hlavou, až jí velká ondulace poskočila, „já už o tom prostě nechci slyšet. Já se o tom s nikým bavit nebudu. Já tu mám krám, musím prodávat. Koukněte…“ hodila rukou z okénka na perón, který byl téměř liduprázdný, a stroze si změřila paní Mooshabrovou, „koukněte, co je tu lidí. Skočím pod vlak a dost.“ A paní Linpecková se rázně odvrátila ke kolejím, z nichž právě vyjížděl červený vlak.

Správcová stála krok za paní Mooshabrovou a byla jako opařená.

„Paní,“ vyhrkla a tváře jí jen plály, „co vás vede, paní Mooshabrová přece nepřišla, abyste skákala pod vlak. Paní Mooshabrová je velká znalkyně, která má praxi. Byla pověřená a teď postupuje.“

Paní Linpecková odvrátila hlavu od kolejí a stroze pohlédla na správcovou.

„A co vy, paní,“ zvolala, „co vy tady chcete. Vy jste svědkyně? Jdete na mě dvě jako na ovci? Jako na ovci na týhle krabičce sýra…“ hodila rukou kamsi za sklo, „jdete mě zabít?“

„Ne na ovci, ne zabít,“ řekla teď konečně paní Mooshabrová a zatřásla černou taškou, „to je paní správcová Kralcová z domu, neměla právě co dělat, a tak šla se mnou. Ví, že jsem na Péči dvacet let.“

„Paní Mooshabrová je na Péči dvacet let, paní,“ vyhrkla správcová, byla stále ještě jako opařená, „já jsem správcová z domu, jak mě paní Mooshabrová prohlásila. Já nejsem žádná svědkyně. Vidíte, paní Mooshabrová,“ správcová pokývala vyčítavě hlavou, „vidíte, přece jsem měla jít krok za váma, paní se nás snad dočista lekla…“

„Nelekla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „paní se nás lekat nemusí. Nemá toho zapotřebí.“

V té chvíli přistoupil ke kiosku jakýsi středně starý muž a řekl si o limonádu, byl úplně holohlavý. Náhle jako by šlehl proutkem, tvář paní Linpeckové za okénkem se rozjasnila, oči zazářily a na jejích rudých rtech se objevil úsměv. „Limonádu,“ usmála se za okénkem, hmátla kamsi a otevřela háčkem láhev. Pak nalila limonádu do pohárku, který měla pod pultem, a holohlavý muž dal pětník, vzal pohárek, poodstoupil a pil. Paní Mooshabrová o něho zavadila zrakem, viděla, jak drží pohárek a pije, ale pak se rychle odvrátila a zas pohlédla na paní Linpeckovou.

„Jo, paní,“ řekla teď paní Linpecková s tváří, která ztuhla, a hlasem změněným, hlasem klidným a podivně hlubokým, jako by mluvila z tůně, „jsou tři, a tak mám právě málo zákazníků. Kdybyste mě s touhle paní,“ ukazovala na správcovou, „navštívila za půldruhé hodiny, to byste žasla. To začnou lidi jezdit z práce, jiný do práce, to jsou ti, co dělají v noci, a perón je jak mraveniště. Pak ani nevím, kde mi hlava stojí. Limonády, pivo, cukroví, pohledy, pravá ruka neví, co dělá levá, jak v raketě. A pak byste taky viděla, jak je plná i támhleta staniční restaurace.“

„A prosím vás, paní, proč lidi do ní chodí?“ zeptala se teď správcová a tváře jí zas plály, „to v ní čekají na vlak? Vždyť vlak jezdí co chvíli,“ řekla s pohledem na koleje, kam právě vjížděl žlutý vlak, „zde přece na vlak nikdo čekat nemusí.“

„Lidi zde vystupují nebo přestupují,“ řekla paní Linpecková stále hlasem klidným a hlubokým jako z tůně a s tváří ztuhlou, „a to pak holt nechají pár vlaků ujet a sednou si do restaurace. Jsou tu radši než v některý nahoře nad zemí. Zdejší restaurace má křišťálový lustry, a kdybyste šla dál, viděla byste, že má i zrcadla, je dvakrát tak velká než jiný. Lidi si tam též rádi dávají schůzky nebo se baví, že koukají na perón a vlaky. Pohledy mi tu jdou na odbyt, protože tam lidi přitom taky rádi píšou. Dají si neskafe či pivo a píšou. Taky se sem chodí lidi občerstvit z pohřbů.“

Zatím holohlavý muž opodál dopil, zahodil pohárek do koše, který stál u kiosku, a odešel. Paní Mooshabrová za ním pohlédla, též na koš plný odložených pohárků a pak znovu pohlédla na paní Linpeckovou. Ale paní Linpecková už zas byla jako proměněná.

„Já to nepřežiju,“ třásla hlavou v okénku a její hlas zněl nešťastně, zoufale, ale teď byl vysoký jako hlas drozda, „to se lehko řekne, nepřišla, abyste skákala pod vlak, ale neskočte. Neskočte,“ paní Linpeckové klesla hlava do dlaní, „nebe, proč se furt ty přízraky jeví? Copak jsem na scéně, jsem přece v kiosku a prodávám jako kupcová. Ale to všechno ta hyena,“ paní Linpecková prudce zvedla hlavu z dlaní a stroze pohlédla před sebe, „to všechno ta stará Klaudingerka, kluk nevzal z balíku ani niť. Z nás nikdo kromě mýho muže nekrad. A Péče,“ paní Linpecková stroze pohlédla na paní Moos­habrovou, „Péče mi dodnes nepomohla, aby mi platil alimenty. A víte, jak je draho, a že chlapec stojí groše? Vždyť nemá na zimu ani kabát,“ paní Linpecková náhle vzdychla a chlad v jejích podbarvených očích vystřídal jakýsi žal, „ze starýho vyrost, nový nemá, kde by ho vzal, když nekrade. A furt musí chodit v tom zeleným svetříku, paní…“ paní Linpecková koukla teď na správcovou, která stála vedle paní Mooshabrové a teď chvíli ani nedutala, „a taky čepici mu musím koupit, copak může chodit v mraze bez čepice, no řekněte, vy druhá paní, sama, vždyť by zmrz, a na Vánoce lyže. Jenže tohle nikdo neví, lidi jsou divný, místo toho furt jen samý přízraky jako na scéně, a já dnes večer…“ paní Linpecková si sáhla na oči, „skočím pod vlak.“

V té chvíli si paní Mooshabrová všimla, že paní Linpeckové z podbarvených očí stékají dvě slzy. Všimla si toho i správcová a úžasem otevřela ústa.

„Paní,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „já jsem opravdu nepřišla, abyste skákala pod vlak, však vám to už taky paní správcová Kralcová řekla. Já přece vím nejlíp, co to jsou starosti s dětma. Milá paní,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „já znám matku, která měla syna třikrát v krimi, a dcera se tam octne co nejdřív. Znám matku, která dětem zpívala ukolíbavku, a dnes je máte vidět. Dcera se vdávala a nedala jí ani kousek. A měli šunku, salát, víno, limonády, skoro tak dobrý, jako máte vy. A matka jí k tý svatbě ještě upekla koláče a dcera je vyhodila oknem koni. A pak vyhodila ji.“

„Prosím vás,“ paní Linpecková náhle trhla hlavou a její nešťastná, zoufalá tvář trochu ožila, i slzy pod očima zmizely, „a odkud vyhodila? Z bytu?“

„Ne z bytu,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „přímo z toho lokálu, co hodovali. Co měli svatební hostinu. Před všema hosty.“

„Před všema hosty, paní,“ rychle vpadla správcová a tváře jí jen plály, „ale i před dvěma študenty, a to byla pro tu matku největší potupa. To byste teprv, paní, viděla, co to je. To všechno paní Moos­habrová moc dobře zná. Je na Péči dvacet let a jednomu chlapci nedávno zachránila oko.“

„V kartách?“ řekla paní Linpecková správcové, ale pak se rychle odvrátila. Objevil se zákazník. Byla to starší žena v květovaných šatech. „Limonádu, prosím,“ řekla žena a dala pětník.

Paní Mooshabrová a správcová trochu ustoupily a paní Linpeckové za okénkem se opět náhle a rychle rozjasnila tvář, na jejích rudých rtech se objevil úsměv. „Limonádu,“ usmála se za okénkem, hmátla kamsi a háčkem otevřela láhev. Nalila limonádu do pohárku, žena v květovaných šatech vzala pohárek, odstoupila a pila. Paní Mooshabrová o ni zavadila zrakem, viděla, jak pije, a pak se hned otočila zpět k paní Linpeckové. Na perón právě vjížděl červený vlak.

„Vidíte, jak to tu furt jezdí,“ řekla paní Linpecková a její tvář opět trochu ztuhla a její hlas byl opět klidný a hluboký jako tůň, „to je takhle furt. Ale zákazníků je teď zatím málo jako na Sahaře. Za hodinu však přijde špička a to se pak zákazníci jen pohrnou, jako do teátru Tetrabiblos. Pak ani má pravice neví, co dělá levice, horší než v raketě.“

„Jezdí to rychle,“ kývla paní Mooshabrová s pohledem na červený vlak, který se už zas rozjížděl, „lidi, co v tom stojí, se musí držet. V tunelech v zatáčkách to hází. Na to si ještě vzpomínám. Ale my jsme tenkrát seděli, to vím.“

„Paní Mooshabrová, abyste rozuměla,“ řekla rychle správcová paní Linpeckové, „jela tudy v podzemce na svatbu, když se vdávala. Měla ji v hospodě U Zlatýho kočáru za náměstím, viďte, paní Mooshabrová, dnes tam jsou činžáky a z hospody už není ani cihla. A oddavky měla na radnici.“

„Na radnici,“ kývla paní Mooshabrová, „tady za nádražím. To je už dávno. To tady ještě tohle nádraží nebylo, to byla jen taková kaple.“

„A proč na radnici,“ zeptala se paní Linpecková, její tvář zas trochu ožila a hlas byl klidný, i když už zase ne hluboký, nýbrž vyšší jako hlas drozda, „v kostele ne?“

„V kostele ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já na pánaboha nevěřím.“

„Paní Mooshabrová nevěří na pánaboha,“ zasmála se správcová, „paní Mooshabrová věří na osud.“

Květovaná žena opodál dopila, odložila pohárek do koše a odešla. A paní Linpecková trochu vysunula hlavu z okénka a řekla:

„A to tý matce na svatbě nedali ani napít? To ji přímo vyhnali z lokálu? A dcera?“

„Z lokálu, a dcera,“ kývla paní Mooshabrová a chvilku hleděla za květovanou ženou, „ani omočit rty. Ale to není ještě všechno. Když se jí syn vrátil z krimi, se sestrou a ještě s jedním kameníkem se dělil v jejím bytě o krádež. O peníze, deštník a dva zajíce, byli ještě čerství. Když byl malej, zranil ve škole spolužáky a dcera se prala s kluky. Pak přišli do pomocný školy.“

„Do pomocný školy,“ ustrnula paní Linpecková, „to je polepšovna?“

„To není polepšovna,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „do polepšovny se dostali, až když tu pomocnou školu vyšli.“

„Ale copak jen to,“ vpadla teď zas správcová, tváře jí stále jen plály, „paní Mooshabrová, vy jste dámě neřekla ještě to dál. Ty děti, paní,“ správcová pohlédla na paní Linpeckovou, „ty děti taky pozvaly matku, když se Wezr vrátil z kriminálu, do Ritzu.“

„Do Ritzu?“ zamrkala paní Linpecková na správcovou podbarveným zrakem. „Prosím vás, dámo, rovnou tam?“

„Rovnou tam,“ kývla rychle domovnice, „do Ritzu. A když se matka nejlíp oblékla a nalíčila, však jsem ji líčila sama, tak to vím, vypadala dočista jak žena komorníka nebo kupcová z Kanárských ostrovů, tak se jí ty děti vysmály a nevzaly ji nikam. Aby šla na hřbitov a starala se o myši, napsaly jí či co. A měla jste vidět, jakej měla krásnej klobouk s barevným pápěřím a ringle na takovýchhle drátech a ty korále, koule barevný zrovna jako tyhle vlaky, co tu stále jezdí, zelený, červený, žlutý… a rukavičky.“

„A ještě si vzala,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „svý nejlepší sváteční šaty, nedaly jí ani zajíce.“

„To je dost hrozný,“ řekla paní Linpecková přemýšlivě, sáhla si na hlavu nalakovanými prsty a posunula si sponu ve vlasech, „dost hrozný. To vypadá jako čínský dráma.“ A pak se její oči na mžik rozlétly perónem a hlas se jí opět zachvěl. „Já jsem ale na tom líp?“ hlas se jí opět zachvěl a v jejích černých očích se teď opět mihla hrůza. „Muž neplatí alimenty, Péče mi to nevymůže, musím chlapci koupit zimník, aby furt nechodil v tom zeleným svetříku, a taky čepici a lyže. Vždyť on si už sám musí chudák,“ paní Linpecková pohlédla na správcovou, „vydělávat, já bych to neutáhla, když muž je zloděj a neplatí alimenty. On taky chudák chlapec, jestli to vůbec víte, prodává z vozíku, a víte, kolik vydělá?“ Hlas paní Linpeckové se náhle opět zlomil a hlava jí zas klesla do dlaní. Když pak v dlaních znovu promluvila, zdálo se, že zas pláče. „Vydělá,“ zalkala v dlaních, „na sůl. Jestli groš za měsíc, je to hodně.“

„To je málo,“ kývla správcová, „to vy, paní Mooshabrová, máte za hroby víc, viďte.“

„Dva,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla teď na limonády, zavěšené pod sklem.

„Tak vidíte,“ zvedla paní Linpecková hlavu z dlaní a řekla hlasem, v němž bylo mnoho výčitek a žalu, „tak vidíte. A pak že na tom nejsem hrozně? A co ta škola, co mi pořád vyhrožuje, to není nic? Vždyť já se divím, že jsem se z toho ještě nezbláznila,“ hlas paní Linpeckové se zas zlomil a v očích se jí objevila hrůza, „že tu ještě vůbec v tomhle krámě sedím a že už dávno nejsem pod kolem.“

„A co ta škola, prosím vás,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „co ta škola takhle dotírá. Protože zlobí?“

„Že zlobí,“ vzdychla paní Linpecková a z jejích očí a hlasu zmizely výčitky, zůstal jen žal, „jednomu chlapci vzal medový koláč a zbil ho. Učitelka mi poslala dopis. A můj první muž mi neplatí, že prý kluka nechávám pustnout. Já ho nechávám pustnout, když tu celý den prodávám, já za to můžu. A teď na něj kdekdo svádí poštu, bodejť by nesvedli, řeknou, ech co, když zlobí a ona ho nechává pustnout, to jistě tu poštu má na svědomí taky. Ale nemá, paní, to je právě to, že nemá, že se to s ním veze. Viděla jste někdy hru o Filipu Tříokém, paní, a vy, druhá paní, taky, ne?“ A když paní Mooshabrová i správcová zavrtěly hlavou, paní Linpecková řekla:

„Tak to je úplně jako v tý hře. Na Ervína se taky všechno svezlo, protože jednou ukrad oko a nabančil sklenáři. Ale to všechno ta hyena,“ řekla paní Linpecková náhle hlasem pevným a její oči ztvrdly, „avšak už ji tu tuhle ráno strážník zatkl, právě támhle před restaurací, viděla jsem to odsud jako z parteru.“

„A oni kradli balíky?“ zeptala se teď lehce paní Mooshabrová s pohledem na perón, kam právě vjížděl červený vlak.

„Rozbalovali balíky a něco z nich kradli,“ kývla paní Linpecková a její hlas byl teď zas klidný a hluboký jako z tůně, „někdy ukradli i celý balík. Ale vždycky ještě dřív, než sem došel tím zadním výtahem,“ paní Linpecková hodila rukou za sebe, „brali jen balíky, co se tu nakládaly, ne ty, co se vykládaly, to by bylo složitější, to je na cetlech poštmistra. A brali spíš balíčky menší než větší, ve velkých nic kloudnýho nebývá. Brali zvláště textil, kabáty, svetry, čepice, šperky a hyena měla komplice, někoho z pošty, to jinak není možné, protože bez pošty by to nebyla mohla provozovat, i když to byly balíky, co se nakládaly. Balíky chodí metrem brzy ráno, v poledne a ve dvanáct v noci, kdy je malý provoz, to musí jen letět. Než lidi vystoupí a nastoupí, minuta, musí trégr podat balíky pošťáku k motoru do prvního vozu, proto je balíková pošta až támhle na konci u výtahu, kde stojí motorák. Ale pak v tom musil mít prsty i někdo cizí, o těch policie neví, byli to asi nějaký překupníci, možná že je nezná ani sama hluchá hyena. Já bych za to krk nedala,“ řekla paní Linpecková a její hlas byl teď zas pevný a oči tvrdé, „krk nedala, že v tom má prsty i ten dědek z kiosku z pravýho perónu.“

Vtom se opět objevil zákazník, mladší muž a žena, oba v brýlích a starších béžových šatech, a muž zalapal ústy, zdvihl dva prsty, svinul dlaň a donesl si ji ke rtům na mírně zakloněné hlavě. A tvář paní Linpeckové za okénkem se opět rychle rozjasnila a na rtech se objevil úsměv. Vzala láhev limonády, zdvihla ji a muž kývl. Otevřela dvě láhve, nalila do pohárků, shrábla dva pětníky a muž a žena vzali pohárky, odstoupili a pili.

„Jsou hluchoněmí,“ řekla paní Linpecková a jednou rukou si na spánku pohladila velkou ondulaci, „nemluví a neslyší. A já…“ paní Linpeckové se náhle opět zlomil hlas a byl nešťastný, zoufalý a v podbarvených očích se jí teď zas objevila hrůza, „a já se už vskutku dám přejet. Jak by v tom měl kluk prsty, v takových balících, vždyť hyena byla hluchá. Jak by se byl s ní kluk mohl vůbec domluvit? Večer skočím do kolejí, až sem bude vjíždět vlak, a ať mě třeba roztrhá. Ať mě třeba ani neseberou a nepohřbí,“ hlava paní Linpeckové zas klesla do dlaní a její hlas plakal, „bude to furt lepší než tohle trápení…“

„Každý má, paní, v životě trápení,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „bez toho to snad ani nejde. Kdybyste věděla, co jsem už zkusila já, to byste teprv koukala.“

„Ano,“ přikývla rychle správcová, „to byste teprv koukala. Paní Mooshabrová je na tom mnohem hůř a taky pod vlak neskočila. Koukněte, že ne, že tu stojí,“ a správcová ukázala vedle sebe.

„Stojím,“ kývla paní Mooshabrová, „a syn se mi vrátil z krimi, dcera vyhodila mý koláče koni a mě ze svatby, dělí se o krádeže v bytě…“

„A ještě navíc je tam nějaký kameník,“ vpadla správcová, „a když děti byly malý, zpívala jim paní Mooshabrová ukolíbavku. A do Ritzu ji děti pozvaly, a když se oblékla, že vypadala jako žena komorníka, vysmály se jí a nechaly ji doma. A nedaly ani zajíce.“

„Ale jak to,“ zvedla náhle paní Linpecková hlavu z dlaní a překvapením se jí rozšířily podbarvené oči, „jak to tedy? To byly vaše děti, o kterých jste mi vyprávěla?“ A paní Mooshabrová a správcová kývly.

„To jsou mý vlastní děti,“ řekla paní Mooshabrová, „Wezrovi je pětadvacet a Nabuli dvacet.“

„Nebesa,“ zvolala teď paní Linpecková rychle a vyklonila se z okénka, „a že tak, paní, pozdě? To jste, paní, dřív nemohla, nebo pan manžel…“

„Mohla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „ale nechtěla. Já jsem se bála. Já nechtěla mít nehodný děti. Ale pak jsem je přece jen chtěla. Moc jsem je chtěla, taky abych se ke stáru měla o koho opřít, a tak jsem je měla. To byl můj osud.“

„A paní,“ řekla paní Linpecková rychle, stále s hlavou vykloněnou, „a co pan muž? Taky od vás odešel a neplatil alimenty?“

„Já jsem vdova,“ řekla paní Mooshabrová, „muž byl kočím v pivo­vaře.“

Muž a žena v brýlích a starších béžových šatech opodál dopili, zahýbali si před očima prsty a dali pohárky do koše. Paní Moos­habrová za nimi chvíli hleděla, také na koš s pohárky, a pak řekla:

„Když jsem byla mladá, taky jsem chtěla mít kiosk, jako máte vy, a prodávat. Prodávat…“ řekla a pohlédla na perón, kam vjížděl zelený vlak, „prodávat saláty, šunku, snad i kapku vína, mražený krém, hlavně limonády.“

„Když byla paní Mooshabrová mladá,“ vpadla správcová, „chtěla být i hospodyní, viďte, paní Mooshabrová.“

„Taky,“ kývla paní Mooshabrová, „jedna má kamarádka ze školy jí byla. Jmenovala se Marie, byla taková malá, slabá, ohnutá, takový chudáček, ale děti ji měly rády. Pak se vdala a vzala jméno muže, muž jí brzy umřel a ona byla hospodyní dál. Už jsem ji neviděla padesát let. No tak, nemám ani kiosk, ani nejsem hospodyní. Působím už dvacet let na Péči a na hřbitově dozírám na hroby.“

„A teď budete mít, paní Mooshabrová, dozor v rodině, viďte,“ řekla správcová, „paní Mooshabrová bude teď mít dozor v rodině jednoho boháče. Má vilu a hospodyni. Ale hospodyně na chlapce nestačí. Paní Mooshabrová bude jako vychovatelka.“

„Před těma padesáti léty,“ kývla paní Mooshabrová a rozhlédla se perónem, „co jsme tu šli na svatbu na radnici a k tomu Zlatýmu kočáru, to tu vskutku bylo jiný. Ani ten váš krásný kiosk, paní, tu ještě nebyl, myslím, že sem tenkrát chodívali preclíkáři. A dnes mám ty nehodný děti. A paní, prosím vás, tak muž vám nechce platit ali,“ řekla náhle paní Mooshabrová a zavrtěla hlavou, „to je zlé, něco by se s tím dělat mělo. Ale povězte mi nejdřív ještě něco, povíte…“ a paní Linpeckové se v té chvíli zas rozjasnila tvář, zazářily oči a rychle řekla:

„To víte, paní, že povím, co chcete, jen povězte, jen povězte. Viďte, vy druhá paní, že se má ptát…“ kývla na správcovou a správcová rychle přisvědčila a řekla: „Jen se dámy, paní Mooshabrová, ptejte.“

„Jak ten váš hoch zlobí,“ řekla paní Mooshabrová, „jestli se třeba taky toulá.“

„Toulá,“ zasmála se paní Linpecková a sáhla si barevnými nehty na sponu ve vlasech, „spíš něco jinýho. Však počkejte, co mu dám, až dnes přijde z útulku, nemyslete si, paní, že ho necepuju, jak tvrdí můj muž. Tady ho ovšem cepovat nemůžu, copak ho můžu tady honit po perónu, notabene když ještě před sebou tlačí vozík, schová se mi na záchod nebo na poštu a bude malér. A pak tu mám plný ruce práce, počkejte chvilku, jen co bude špička, a uvidíte, pravá neví, co dělá levá, horší než v kosmickým korábu. Ale doma mu dám co proto.“

„A co vám proved,“ zeptala se rychle správcová, „rozbil džbán?“

„Výtah,“ řekla paní Linpecková teď velmi ochotně, ale zas tak, jako by mluvila ze studně, „včera, dámo, když se vrátil, honil se v domě ve výtahu a úplně ho zničil. Úplně ho zničil, takže nejezdí. Rozbil v něm i jedno sklíčko a já to sklíčko snad budu musit platit.“

„Vy bydlíte v domě s výtahem?“ podivila se paní Mooshabrová a paní Linpecková kývla.

„Bydlím v pátým patře,“ řekla dost lhostejně s úsměvem na rtech, „to by bez výtahu ani nešlo. Mám tři pokoje.“

„A paní,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „a jak zlobí ještě. Ještě nějak jinak zlobí?“

„Ještě jinak,“ řekla paní Linpecková opět velmi ochotně, ale už ne jako z tůně, její hlas byl už zas vyšší jako hlas drozda, „on je zvláštní. Představte si, že někdy mluví sám se sebou, jako by mluvil s někým jiným. Asi úplně tak, jako když se cvičí doma role, jestli si to umíte představit. A taky mívá v noci sny, že lítá vzduchem, že se vznáší nebo jezdí výtahem, to má rád. Ale co má nejraději,“ paní Linpeckové se na tvářích a rtech objevil jakýsi žalostný úsměv, „nejradši má oheň.“

Paní Mooshabrová hleděla na paní Linpeckovou a mlčela a správcová vedle ní hleděla s pootevřenými ústy, poslouchala a ani nedutala. „Oheň?“ vyhrkla.

„Oheň,“ usmála se paní Linpecková na správcovou, „oheň. Rád ho taky vidí. Ale co víc, rád ho taky dělá. Když byl malý, nesměl dostat sirky, byl by třeba zapálil otoman. Anebo by byl šel do sklepa a zapálil tam dříví. V létě dělá ohýnky na louce. Jednou byl v Tetrabiblos na Kacířích, měl volný lístek v první řadě na balkónu, moc se mu to líbilo. Doma jsem pak hasila vodou.“

Vtom přistoupil ke kiosku opět zákazník, nějaký lepší pán s holčičkou. „Pivo prosím a limonádu,“ řekl a dal na pult dva pětníky. Paní Mooshabrová a správcová opět trochu ustoupily, paní Linpeckové za okénkem se zas rozjasnily tváře, u rtů se objevil úsměv. Hmátla kamsi, otevřela háčkem pivo, limonádu, nalila je do pohárků. Pán a holčička pak odstoupili a pili a paní Mooshabrová o ně zavadila zrakem. Viděla, jak pijou, ale pak se správcovou opět přistoupila k okénku a řekla:

„Ale chlapec tu teď není, viďte. Bude vozit vozík později?“

„Později,“ kývla paní Linpecková, „při večerní špičce. Ale dnes přijde ještě později, zítra též. Dnes a zítra odpoledne chodí totiž do Útulku svatého Josefa.“

„Do Útulku svatého Josefa,“ podivila se správcová, „a co tam dělá? Učí se tesat?“ Ale paní Linpecková zavrtěla hlavou.

„Do Útulku svatého Josefa mi ho vzali na dvě odpůldne v týdnu,“ řekla a její hlas byl stále ochotný a vysoký, „na čtvrtek a pátek. Je tam i na oběd a pak až do pěti. Platím jen za jídlo, stojí to pětník, vydržuje to biskupská konzistoř pro chudé děti, někdo neplatí nic. A mají polívku, oběd a buchtu nebo koláč. To má rád, on je totiž strašně mlsný. On má rád sladkosti, to je po otci. Ten by byl taky sněd všechno, na co přišel, jen když to bylo sladký, ale alimenty platit ne. To víte, dámy…“ paní Linpecková se teď zasmála, neboť paní Mooshabrová a správcová se jaksi bezděčně rozhlédly po kios­ku, který byl zevnitř ověšen mnoha lahůdkami, „to víte, že mi tu z kiosku, když je tak mlsný, taky leccos vezme, čokoládu, oříšky, cukroví, naštěstí to pečlivě hlídám a medový koláče nevedu. Ach jo, to by byla bída, kdybych je vedla, ty on má moc rád.“

„A co prodává na vozíku on?“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou taškou a pohlédla na perón, kam právě vjížděl žlutý vlak.

„No co prodává,“ usmála se paní Linpecková a pohlédla na vlak, „co tak lidi honem koupí, když přestupují nebo čekají na peróně na známé, co tak zhltnou, když nemají čas jít si sednout do restaurace. Čokoládu, pomeranč, banán, pišingr, taky cigarety.“

„A vlašský salát, šunku,“ řekla paní Mooshabrová, „nebo snad i mražený krém, to ne?“

„Vlašský salát, šunku ne,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „to se dá jíst jen u pultu. Na mražený krém tu bývá podomek Lupl. Ale brzy zavedem sendviče.“

„A co limonády?“ řekla paní Mooshabrová.

„Ty prodává taky,“ kývla paní Linpecková.

„Ale paní,“ zasmála se teď správcová na paní Linpeckovou, „mně nejde na rozum, jak to děláte, že chlapec nesní ty věci z vozíku, když je tak mlsný. Vy ho hlídáte, aby vám z kiosku nic nevzal, ale z vozíku by si moh vzít všechno, to ho přece hlídat nemůžete, když s ním jezdí po perónu semhle támhle, támhle od výtahu až támhle za restauraci k mostu, a má na vozíku, říkáte, čokoládu, pišingry. Já prodávat z vozíku,“ správcová se zasmála, „tak bych to snědla všechno.“

„To máte tak,“ kývla paní Linpecková uznale a ochotně, „na vozíku je to zas něco jinýho. Na vozíku je jako jeho zboží a z toho musí skládat účet. Kdyby si z toho něco bral, tak bude prodělávat a nevydělá ani na sůl. To je něco jinýho, když je to jeho.“

Lepší pán s holčičkou opodál dopili, vložili pohárky do koše a odcházeli. Paní Mooshabrová pohlédla na koš, pohárků v něm bylo vrchovatě, pak ještě za pánem a holčičkou a pak se její oči opět svezly na limonády za sklem kiosku. V té chvíli vjížděl na perón červený vlak a paní Linpecková za okénkem zas náhle vzdychla.

„Všechno je to hrozný,“ vzdychla a v jejích podbarvených očích se zas objevila hrůza, „vy jste, paní, pod vlak neskočila. Ale já nevím, nevím,“ zavrtěla hlavou a její hlas byl nešťastný, zoufalý, „já doopravdy nevím. Co myslíte, vy druhá dámo…“ obrátila se ke správcové, „myslíte, že je nějaká naděje? Že bych mohla ty alimenty vymoct? Že by uznali, že chlapec potřebuje zimník, aby nemusil chodit v zimě furt v tom zeleným svetříku, a čepici a lyže? Myslíte?“

„Paní Mooshabrová je velká znalkyně,“ řekla správcová rychle, „má velkou praxi. Vždyť ona i léčí. Jednomu zachránila oko, jak jsem řekla, a té paní, co má krám mezi hřbitovem a parkem, v Péči vymohla, že jí syna nevzali. A, paní, ten její syn střílel vrány, toulal se a krad.“

„To snad není ani možný,“ zhrozila se paní Linpecková a trochu vytřeštila na správcovou zrak, „to snad je nemožný. Věřím, věřím, dámo, že je paní velká odbornice,“ řekla uznale a přesvědčivě, „poznala jsem to, hned jak přišla k pultu, ten průkaz mi ani nemusila předkládat, a taky jsem poznala, že vy nejste žádná svědkyně. Na svědkyni jste příliš jemná a máte krásnou květovanou blůzku, svědkyně bývají chudačky. Myslíte, dámo, že je tohle vůbec možný, že by se paní znalkyně přimluvila…“ zeptala se. A správcová se zasmála, koukla na paní Mooshabrovou a řekla:

„To víte, že se paní Mooshabrová přimluví. To víte, že jo. Paní Mooshabrová zná přece Péči až do stropu, paní Mooshabrová zná přece kdekoho a teď nastoupí dozor v rodině boháče ve vile s hospodyní.“

„A poslyšte, paní,“ zvolala náhle paní Linpecková obzvlášť živě… ale v té chvíli přistoupila ke kiosku bledá žena v černém kostýmu a tváře paní Linpeckové zazářily a na jejích rudých rtech se objevil úsměv, žena chtěla limonádu. Paní Linpecková hmátla kamsi, otevřela háčkem láhev a nalila do pohárku. Pak shrábla pětník, žena vzala pohárek a ustoupila. „Poslyšte, paní…“ zvolala paní Lin­pecková znovu živě, „když, paní, znáte tolik lidí, jak zde druhá dáma říká, a já to věřím, mě teď právě něco napadlo. Když znáte tolik lidí, neznáte snad taky nějakou Máry Capricornu?“

Paní Mooshabrová a správcová na sebe pohlédly.

„Máry Capri,“ řekla paní Mooshabrová, „Máry Capri? Vy ji znáte, paní Linpecková, taky?“

„Já ji neznám,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, až se jí pohnula velká ondulace, „já o ní jen slyšela. Byla hospodyní v jedný rodině. Je to pravda, paní?“

„Já nevím,“ řekla paní Mooshabrová udiveně, „já o ní nevím vůbec nic.“

„Ale vždyť jste řekla, že ji znáte,“ podivila se paní Linpecková.

„Neřekla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já vím jen, že je. Tady paní správcová Kralcová mi to řekla a taky paní Eichen ze hřbitova. Ale paní správcová i paní Eichen slíbily, že když se o ní něco dozví, že mi to řeknou, viďte, paní správcová…“ a správcová s planoucí tváří skoro vykřikla.

„Když se něco dovím,“ vykřikla, „hned to paní Mooshabrové řeknu, my bydlíme kousek, přes průjezd. A chcete, paní,“ řekla rychle paní Linpeckové, „abych to řekla i vám, když se něco dovím?“ A paní Linpeckové se znovu rozjasnila tvář, oči zazářily a u rtů se jí objevil úsměv. „To byste byla hodná,“ usmála se na správcovou, „mě tu najdete denně. Tady v tom kiosku. Heleďte…“ paní Linpecková se vyklonila a pohlédla na bledou ženu v černém kostýmu, která opodál právě dopíjela a dávala pohárek do koše, „heleďte. Ta paní je unavená, bledá, určitě jde ze hřbitova. Z pohřbu.“

„Pila dost pomalu,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla hlavou, na perón právě vjížděl žlutý vlak, „to pila tuhletu limonádu, co tu máte za sklem v hnědý láhvi?“

„Tu,“ kývla paní Linpecková ochotně, „ta je nejlepší. Aspoň Brouk to říká, má nový oranžový svetr. Ale paní…“ paní Linpecková náhle vykřikla a trhla hlavou, až jí velká ondulace poskočila, „ale paní, já nešťastná. Já nešťastná,“ vykřikla, „tu sedím, mluvím jako nápovědka v budce, ale abych se zeptala, co chcete pít, mi ani nenapadne. Co chcete pít, dámy,“ vykřikla, „je dost horko, září, v parku ještě kvetou kytky, počkejte. Naleju vám.“

„Ale já tu nemám skoro ani pětník,“ řekla paní Mooshabrová vyprahle, „nepočítala jsem s tím.“

„Ale vždyť já na vás nic nechci,“ zasmála se teď paní Linpecková skoro na celé kolo a chytla si přitom dlaněmi spánky, „počkejte, naleju vám něco dobrýho.“ A paní Mooshabrová a správcová zíraly, jak ruka paní Linpeckové sahá za sklem po láhvi krásné limonády, ale náhle se ta ruka stočila a sáhla po pivu.

„Radši pivo, viďte,“ řekla, „to je lepší, jsou v tom aspoň grády. Tohle šér. Brouk říká, že z piv je šér nejlepší, má nový oranžový svetr.“ A paní Linpecková otevřela háčkem dvě orosené láhve a nalila je do dvou pohárků.

„Tak děkujeme,“ řekla paní Mooshabrová a trochu upila.

„Tak děkujeme,“ řekla správcová a napila se, a pak řekla:

„Je to dobrý pivo, pan Brouk má pravdu. A jak je studený, to tu jistě máte, dámo, někde nějakou ledničku. A panebože,“ správcová se s pohárkem v ruce rozhlédla perónem, „panebože, tak se mi zdá, že lidí začíná přibývat. Že je jich tu čím dál víc. Poobědní doba končí, viďte, paní.“

„Končí,“ kývla paní Linpecková s laskavým úsměvem, „za chvíli budou jezdit z práce, kupovat svačiny, budou tu mít schůzky. Za chvíli to tu bude jako v činohře na premiéře Mostů mezi střechami měděných věží a má pravice nezví, co dělá levice, úplně tak jako v tom expresu, co poletí na Mars. Večer pak přijde kluk, asi v šest. Útulek mu končí v pět.“

„A to je ten útulek v Blauentalu?“ zeptala se teď paní Moos­hab­rová.

„V Linde,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „Útulek svatého Josefa. V Blauentalu je Útulek svaté Kateřiny, tam jsou dívky.“

„Měla bych taky někdy chlapce vidět,“ řekla paní Mooshabrová a napila se ještě piva, „vidět, když budu mluvit o ali. Jakpak vypadá? Vypadá zdravě?“

„Zdravě,“ řekla paní Linpecková a dlaněmi si upravila sponu na naondulované hlavě, „zdravě, je mu třináct a je blonďák. Ale je moc mlsnej a nejradši má medový koláče. Je blonďák a nosí furt jen ten zelený svetřík. Ale tady k vozíku si bere bílý sáčko jako číšník učeň, to se tu žádá. A na zimu potřebuje kabát, aby v tom svetříku nemusil, a čepici a lyže.“

„No tak dobře,“ kývla paní Mooshabrová a postavila pohárek na pult, „tak se na Péči po tom poohlédnu. Zpravím o tom paní Knorringovou. A vy, paní, pod vlak zatím neskákejte, nedáte se přece utrápit. Já sice na pánaboha nevěřím, já věřím na osud, ale tohle by byl hřích.“

„Tohle by byl hřích,“ vyhrkla správcová a tváře jí jen plály, „hřích, za který by vás potrestalo nebe. Taková krásná, mladá, svěží a pod kola, hrůza, koukněte, jak to skřípá…“ správcová hodila rukou na perón, kam právě vjížděl zelený vlak, a pak se hned chopila piva a dopila.

„Nebesa, paní,“ zvolala paní Linpecková a celý její obličej jen zářil, „do smrti vám to nezapomenu. A propánakrále,“ vyhrkla v okénku, „počkejte přece, to takhle nejde. Něco vám dám, co možná ještě neznáte, co je novinka.“

A paní Linpecková rychle sáhla kamsi za sklo a pak podala paní Mooshabrové a správcové po krásné krabičce, na jejímž víku byla ovce.

„Je to nový ovčí sýr,“ řekla paní Linpecková, „ke chlebu je výtečný. A ještě tohle z družstevní pekárny.“ A paní Linpecková podala dva pišingry.

Paní Mooshabrová a správcová vzaly ovčí sýry, pišingry, poděkovaly a pak se paní Mooshabrová koukla na svůj pohárek na pultu a řekla: „Tenhle pohár, co jsem z něho pila, nemohla bych vzít domů?“

„I jen vemte,“ usmála se paní Linpecková, „může ještě dobře sloužit.“

A paní Mooshabrová schovala pohárek do velké černé tašky a pak ještě v poslední chvíli – na perón právě vjížděl žlutý vlak – se rozhlédla a řekla:

„Je to dost zvláštní, co chci ještě říci. Myši, paní Linpecková, myši tu nemáte?“

„Ale copak myši,“ zasmála se paní Linpecková, „to víte, že tu taky jsou. V metrech se myši drží. Ale hubí je a sem na perón ani na poštu ani do restaurace nepřijdou. Když, tak pojdou v tunelích. No ale co,“ paní Linpecková se zasmála rudě zbarvenými rty a černé podbarvené oči zdvihla kamsi vzhůru, „kdyby přišly, já bych se musila zapřít. Já bych se musila ovládnout. Já jsem totiž, dámy, bývala v Tetrabiblos. Já jsem totiž herečka.“

„Tak jsem, paní Mooshabrová, žasla,“ vyhrkla správcová, když se s paní Linpeckovou rozloučily, rozžehnaly a udělaly pár kroků, „žasla, jak jste se prohlásila, jak jste postupovala, zjišťovala a rozlišovala. Těch zločineckých sklonů jste se nedotkla. Vždyť vy, paní Mooshabrová, byste mohla být ministr. A ještě nám ta paní Linpecková dala pivo, ovčí sýr a pišingr, copak vy, vy si to zasloužíte, ale já jsem k tomu přišla jako chromej na Mars. A jak jste chodila kolem, víte, co myslím, kolem těch balíků, ale paní se toho dotkla sama, viďte…“ už byly za restaurací s lustry a zrcadly a mířily k mostu nad tratí… „a ta Máry Capricorna, to tedy byl otřes, mělo by se po ní pátrat, když se na ni každý ptá, panebože, kdybych něco věděla, hned sem letím, tak vona je herečka. A ten Brouk, to nebude jméno, paní Mooshabrová, to bude nějaká přezdívka, to byl ten mladík v oranžovým svetru, vzpomínáte-li si ještě, když jsme obcházely. A víte, paní Mooshabrová, že mi trochu paní Linpecková připomněla tu paní Eichenkranzovou? Nevím vám čím, to říct nedovedu, ale tak trochu něčím. Jo, ale jednu věc jste, paní Mooshabrová, nedělala, viďte, asi to nebylo třeba. Na nádraží jste řekla, že si tašku dáte na zem k noze.“

Vystoupily na most, pod nímž hučely a duněly vlaky, na pravý perón přijížděly zelené a šedé, na levý zelené, červené a žluté, a správcová se na tom mostě zastavila, shlédla dolů a zasmála se.

„Vskutku,“ zasmála se, „ty barvy těch vlaků tady na stanici, samá zelená, červená a žlutá, to jsou barvy úplně těch korálů, co ode mě máte. Tak holt půjdeme.“

A vyšly z mostu do chodby a brzy došly k místu, kde se chodby spojovaly – lidí už jasně přibývalo, poobědní doba byla tatam –, a pak vyšly po schodech nahoru. Správcová v letní květované blůzce a krátké sukni jen poskakovala, paní Mooshabrová si držela svou dlouhou černou sukni, vyšly do skleněné nádražní haly s mnoha krámky, nápisy a reklamami – i tam už bylo hodně lidí – a pak vyšly na náměstí Annymarie Blažené. Byl hezký zářijový podvečer.