XVII

Co dělala ten den večer doma paní Mooshabrová, nikdo neví, protože ten den, po příchodu ze hřbitova, nikdo u ní nebyl. Nebyla u ní ani správcová Kralcová. Ale co se dělo v nitru paní Mooshabrové, neví nikdo tím spíš a nikdo se to nikdy nedozví. Možná že paní Mooshabrová celý večer nehybně seděla v kuchyni na kanapi, hleděla před sebe a tato vnější nehybnost byla výrazem jejího nitra. Možná že ani nezatopila v kamnech, nevařila ani čaj, neslyšela ani hodiny. Možná že celý večer jen nehybně seděla na kanapi a hleděla před sebe jako starý, zvadlý, slepý strom. Snad nakonec šla spát, ale zda spala, či bděla, také nikdo neví, a neví ani to, zda se paní Mooshabrové zdál nějaký sen.

A nikdo neví, co paní Mooshabrová dělala druhý den, od rána do večera nevyšla z bytu. Nepotkala ji tedy ani správcová, ani zedníci, kteří pomalu ve starém bídném domě končili práci a sundávali lešení, nepotkal ji z domu nikdo. Paní Mooshabrová nevyšla z bytu a nikdo u ní snad ani neklepal. Teprve třetí den odpoledne paní Natálie Mooshabrová ve svých starých šatech, dlouhé černé sukni, černém šátku a starém kabátě, ve střevících bez kramfleků vyšla ven s menší černou taškou.

Pomalu a s hlavou podivně sehnutou prošla třemi bídnými ulicemi a vyšla na křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Ale nepřešla po bílých pruzích na asfaltu, ani nepohlédla ke vzdáleným kioskům ze skla a laminátu, stočila se jinam. Pomalu a s hlavou podivně sehnutou šla ulicí, kterou chodívala, jen když šla nakoupit do družstva. Ale nešla ani do družstva. Zahnula brzy do jiné ulice. A tam se pak zastavila před lékárnou.

Lékárna byla obložena černým mramorem a vypadala spíš jako pohřební ústav než prodavačství léků. Ve výloze byly krabičky a nad vchodem visel kříž. Černožlutý kříž, neboť lékárna se jmenovala nějak podobně… Ale i ten černožlutý kříž nad vchodem vypadal hrozivě a děsně. Tak hrozivě a děsně, že mnohému z těch, kteří šli kolem, mohla krev tuhnout v žilách a srdce se zastavit. Paní Moos­habrová v dlouhé černé sukni, v černém šátku a starém zimníku, s menší černou taškou vešla dovnitř.

Za pultem stál malý útlý mužík v bílém plášti. Měl nazrzlou bradku a na očích zlaté brejličky.

Když paní Mooshabrová vešla, pohlédl skrz brejličky a jeho tvář velmi zpřísněla.

„Co si přejete,“ zeptal se pisklavě a přísně.

„Jsem Natálie Mooshabrová z Péče, zde je průkaz,“ paní Moos­habrová vyňala průkaz z tašky a podala jej lékárníkovi.

Lékárník na něj mrkl a vrátil jej paní Mooshabrové.

„Přejete si dětský zásyp či mýdla?“ pískl už ne tak přísně. „Nebo si přejete plínky? Ty v lékárnách nejsou, to musíte do textilu.“

„Nepřeju si plínky ani mejdla,“ řekla paní Mooshabrová, „já chci jed.“

„Jed?“ zamžikal lékárník skrz brejličky a opřel se hrudí o pult. „Jed? A prosím vás, paní, na co?“

„Na myši,“ řekla paní Mooshabrová.

„Jed na myši,“ lékárník se zatahal za bradku a hleděl na paní Mooshabrovou, „jed na myši. Jed na myši můžete mít. Marokan.“ A lékárník se odrazil od pultu a chtěl jít někam stranou, ale paní Mooshabrová zavrtěla hlavou.

„Ne Marokan,“ řekla stroze, „toho mám dost. Něco silnějšího.“

„Něco silnějšího,“ lékárník se opět opřel hrudí o pult, „něco silnějšího? Na myši?“

„Něco silnějšího na myši,“ kývla paní Mooshabrová, „Marokan je slabý.“

„A prosím vás, paní,“ lékárník pozdvihl za brejličkami oči, „a co to za myši máte, že je na ně Marokan slabý? To musíte mít nějaký krysáky.“

„Tak,“ kývla paní Mooshabrová stroze a rozhlédla se lékárnou, „krysáky.“

Lékárník se chytil za bradku a chvíli hleděl na paní Mooshabrovou. Na její starý černý šátek, na její tváře, na její zimník, pokud na něj za pultem viděl, hleděl na ni a mžoural. Pak pískl:

„Nic jiného než Marokan vám dát nemohu a nesmím. Nemohu a nesmím, protože jsem lékárník. Všechno silnější může být životu nebezpečné.“

„Však o to mi právě jde,“ řekla paní Mooshabrová suše a znovu se rozhlédla lékárnou, „Marokan je nevyhubí. Sní ho na špeku a jsou stále.“

„Tak nasypte Metrazin,“ vypískl lékárník, „ten vám otráví i kozla.“

„Ten jsem sypala před dvaceti léty,“ zavrtěla příkře paní Moos­habrová hlavou, „ten je ještě slabší, ten by neotrávil ani myš… Já chci něco silnějšího, po čem by byl zaručený konec. A aby se nikdo moc netrápil.“

„To je těžké, paní,“ řekl lékárník opět přísně a zatahal se za nazrzlou bradku, „tak silný prostředek je jen Rattenal. Je to bílý prášek jako Marokan a je nebezpečný. I on se totiž plete s cukrem a přitom je třikrát silnější. Což se pozná, když ho dáte semhle na ty váhy,“ lékárník ukázal opodál na pult, kde stály lékárnické váhy. „Ten já vám nemohu dát, jsem lékárník. Kde mám záruku, že se nespletete?“

„A co bych se pletla,“ řekla teď už velmi chladně paní Mooshabrová a pohlédla na váhy, „jsem z Péče, viděl jste průkaz. Je na něm razítko, a dokonce i podpis paní Knorringové.“

Lékárník opět chvíli pozoroval skrz brejličky paní Mooshabrovou, její černý šátek, její tvář a její starý zimník, pokud jej přes ten pult, za nímž stál, viděl, ale jednou rukou teď současně otevřel nějakou zásuvku a vyňal jakési desky. Položil ty desky před sebe na pult a řekl:

„Paní, víte, kolikrát je sedm krát sedm?“

„Asi padesát,“ řekla paní Mooshabrová chladně a lékárník kývl.

„Dobrá,“ kývl, „a víte, jak vypadá Země?“

„Jak by vypadala?“ zeptala se paní Mooshabrová a zatřásla taškou.

„No jestli je to krychle nebo koule nebo rovina,“ zamžikal lékárník, „nebo je to snad válec?“

„Koule je to,“ řekla paní Mooshabrová, „přece se říká zeměkoule.“

„Dobrá,“ pískl lékárník a pozoroval paní Mooshabrovou. A pak mrkl zpod brejliček na desky na pultě a zapištěl:

„A na čem ta zeměkoule stojí.“

„Na čem stojí?“ řekla paní Mooshabrová.

„Na čem stojí,“ zapištěl lékárník, „jestli stojí na nějaké zemi nebo ji drží nějaký obr nebo ji snad nese na hřbetě bílý slon či želva…“

„Nestojí, nenese,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „plave.“

„V moři?“ zamrkal lékárník a zatahal se.

„Ve vzduchu,“ řekla paní Mooshabrová.

Lékárník zamrkal skrz brejličky a pokýval hlavou. Opřel se hrudí o pult, na němž měl ty desky, a řekl:

„Zeměkoule, paní, vlastně neplave, ale se točí. Točí se, víte, kolem čeho, kolem Slunce. A Měsíc, kam létáme, se zas točí kolem zeměkoule. A Slunce patří i s námi do naší galaktické soustavy, kde jsou miliardy hvězd, a takových galaktických soustav, jako je naše, ba ještě daleko větších, je ve vesmíru mnoho miliardkrát miliard. Protože vesmír je nekonečný stejně jako čas, který je věčný. A vy tu na mně chcete myší jed.“

Lékárník se odrazil hrudí od pultu a šel někam stranou. Za chvilku přinesl krabičku s černožlutým pruhem a červeným nápisem „Rattenal“. Pod tím slovem byla vytištěna lebka se zkříženými hnáty.

„Tak to je to, co chcete,“ zamžikal skrz brejličky, „vidíte tady tu lebku, je to velmi jedovaté. Je toho čtvrt kila, vážit to na vahách snad nemusím. Tím byste otrávila regiment.“

„A jak se to dává,“ řekla paní Mooshabrová chladně.

„Zde na druhé straně,“ zapištěl lékárník a otočil krabičku, „je trojjazyčný návod. Také v portugalštině, jestli tu řeč ovládáte,“ zamžoural, „sype se to na sousta jako Marokan.“

„A za jak dlouho to působí,“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Za jak dlouho,“ zamžikal lékárník, „podle velikosti myši. U malých polních skoro hned. Ale u krys velikosti králíků až za několik minut. Čím větší tvor, tím víc masa, krve, proto to zdržení. Víte, paní, když pracujete na Péči,“ řekl lékárník, ještě držel v ruce ten Rattenal, a mrkl zpod brejliček na desky na pultě, „když pracujete na Péči, víte tedy, paní, kdo to byl Claparéde?“

„Klapa?“ řekla paní Mooshabrová udiveně.

„Claparéde,“ kývl lékárník, „nebo Pestalozzi. Nebo Rousseau nebo Komenský.“

„Asi nějaký básníci,“ řekla paní Mooshabrová a lékárník zamžikal a kývl.

„Ano, básníci,“ kývl, „básníci. Protože věřili, že se dá člověk převychovat. Ale to se, paní, nedá, to byl právě ten jejich omyl. Věříte na pánaboha?“

„Nevěřím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já věřím na osud.“

„Na osud?“ zamrkal lékárník a zatahal se za bradku. „To je dost divné. Co to značí, věřit na osud a ne na pánaboha?“ A když paní Mooshabrová mlčela, lékárník řekl – a stále držel Rattenal:

„Ptám se jako, v čem vidíte rozdíl, co ten osud je.“

„Osud je,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „že co se mělo stát, se stalo, a co se stane, se stát má. Můj osud byl třeba ten, že jsem měla dvě nehodný děti.“

„No a co tedy z toho,“ pískl lékárník a pohlédl na nedaleké váhy, „věřit na něco, co se stalo, či na něco, co se stane, to přece není žádná víra. To přece ví každý, co se stalo, na to není třeba věřit. A věřit na to, co se stane, je nesmysl, když nevíte, co. To je divná víra, paní. To je jako věřit na dům nebo ptáky. Nebo,“ řekl a pohlédl na váhy, „na chození nebo zítřejší den.“ Lékárník se na chvíli odmlčel, položil Rattenal na pult a pohlédl na desky.

„Říkáte,“ zatahal se s pohledem na desky, „že na tom vašem průkazu je i podpis madam Knorringové.“ A když paní Mooshabrová kývla, lékárník rozevřel desky na pultě a objevily se noty.

„Madam, paní,“ zapištěl lékárník a opřel se hrudí o pult, „je velká pěvkyně. Bude zpívat v Rekviem v obrovském pěveckém sboru soprán. Já tam zpívám též,“ zapištěl, „bas.“ A lékárník s pohledem do not si začal pobrukovat nějaké takty. Paní Mooshabrová stála před pultem, hleděla na noty, na lékárníka a hlavně na ten pruhovaný Rattenal. Konečně lékárník dobroukal a zdvihl za brejličkami oči.

„Víte, paní, co je to Rekviem?“

Vtom se otevřely dveře a do lékárny vstoupil zákazník. Nějaký mládenec s vousy.

„Rekviem je,“ zapištěl lékárník za pultem a mrkl na mladíka, „zádušní mše. Nejhůř se zpívá Dies irae, dies illa, to je, paní, fortissimo. Onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý, David, Sibyla, tak praví… tak, paní, zpíváme. Basy jsou velmi důležité, to ve fortissimu vždycky. Co si prosím přejete?“ otočil se lékárník k mladíkovi.

„Já počkám,“ řekl mladík a úkosem pohlédl na paní Mooshab­rovou.

„Ach, ano,“ zamžikal lékárník a kývl. A znovu se otočil k paní Mooshabrové a řekl:

„Zpívala jste taky někdy v něčem? Máte, paní, hlas?“

„Zpívala jsem ukolíbavku,“ řekla suše paní Mooshabrová a hleděla na Rattenal.

„A víte, paní, co je zlatý kočár?“ zeptal se lékárník.

„To je hospoda,“ řekla paní Mooshabrová, „tam jsem měla svatbu.“

„Hospoda,“ pískl lékárník a mrkl na mladíka, „hospoda! Kočár je však i souhvězdí, paní. A taky je to povoz o čtyřech kolech, který táhne koňstvo. To se, paní, nazývá mnohovýznamnost slov. Vy, paní, na pánaboha nevěříte, takže asi ani nevěříte na poslední soud a zmrtvýchvstání. Toho se Rekviem právě týká.“ A lékárník pohlédl do not a začal recitovat:

„Strašné chvění, bázeň hrozná,
až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše a pozná.

Zní hlas trouby divně duně,
volá spáče v hrobu lůně,
Pán kde sedí na svém trůně.

…..
Přinesena psaná kniha,
je v ní všecka hříchů tíha,
z ní pak Soudce viny stíhá.

A ještě vám, paní, řeknu jeden verš,“ lékárník zamžikal skrz brejličky na mladíka s vousy, který stál a čekal… „poslední:

Soudce zasedat až bude,
zjeví se, co skryto všude.
Bez pomsty zda něco zbude?

Tak tedy, paní, to je Rekviem. Rekviem,“ lékárník mrkl na nedaleké váhy, „tak tedy tady máte ten Rattenal. Dva šestáky pětník.“

Paní Mooshabrová sáhla do tašky a vyndala peníze. Lékárník vzal peníze, zabalil krabičku do jakéhosi modrého papírku a podal ji paní Mooshabrové.

„Bude to, paní,“ pískl, „největší Rekviem, co se u nás hrálo. Tisíc zpěváků a patnáct set hudebníků, řídí to monsieur Scarone z Bosny. Však o tom píšou i noviny, jednou psal o tom i Rozkvět… Ale kdy bude premiéra,“ lékárník obrátil oči v sloup a zatahal se za nazrzlou bradku, „se neví.“

Paní Mooshabrová schovala balíček do tašky, poděkovala a šla.

„A čtěte návod,“ zvolal za ní ještě lékárník, „je tam i etiopsky, jestli tu řeč znáte, tak se mluví na Kanárských ostrovech…“ A pak pohlédl na mladíka a paní Mooshabrová vyšla na ulici.