X

Hodiny u kamen právě tloukly jednu, když někdo klepal. Nebylo to vlastně klepání, nýbrž jen bouchnutí klouby do dveří v průjezdu, a pak hned byl slyšet klíč a odmykání zámku.

„Nabule,“ vzdychla paní Mooshabrová a položila na otoman pasti, „Nabule. Panebože,“ zhrozila se, „Wezr.“

Rozlétly se kuchyňské dveře a objevil se Wezr. Za ním Nabule a ještě jeden člověk. Měl kratší černé rozházené vlasy, nízké temné čelo a svislé koutky úst, nebylo pochyb, cizí člověk černý pes. Paní Mooshabrové se zatmělo před zrakem.

„Rukulíbám,“ slyšela Wezrův hlas.

„Vaří,“ slyšela smích Nabule.

„Nemá tu menzu?“ slyšela Wezrův hlas.

„A nepracuje s pastma?“ slyšela Nabuli.

A pak náhle paní Mooshabrová viděla, že stojí u kamen, na nichž má hrnec a misky, viděla na kanapi pasti, které měla před chvilkou v ruce, a viděla na kredenci sáček Marokanu, který před chvilkou přinesla ze spíže. A viděla, že Nabule má opět nový letní kabát, světlý s křiklavě rudou přezkou, a Wezr nový svrchník, šedý, a ten třetí člověk, co s nimi přišel, ten černý pes je jen v saku, pod ním má však krásný bílý svetr ke krku. A paní Mooshabrová teď také viděla, že mají plné ruce nějakých bílých balíčků a pak také drží štos novin, svázaný silným provazem. „Valí oči,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný, chladný, jako když se valí sněhová lavina, „na to je jeden recept. Zavázat oči šálou.“ A Wezr hodil balíky a štos novin na stůl.

„Asi myslí, že jsme pošta,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, rozepla si rudé přezky pláště a sedla na židli, „asi myslí, že jsou Vánoce, Ježíšek.“

„Asi myslí,“ řekl Wezr a také si sedl, tak jak byl, v kabátu, „že jde nadílka. Tak tedy dneska se nemýlí. Dneska jí vskutku něco kápnem. Ale co,“ řekl a jeho hlas zněl, jako když se valí lavina, „to ještě nevím. Až podle toho, co v balících bude.“

Paní Mooshabrová stála u kamen a zírala na bílé balíky na stole jako přimražená. Viděla, jak všichni sedí u stolu, jak Wezr nožem řeže provaz na jednom balíku a rozbaluje jej.

„Tohle mi vždycky připomíná ty pouťový obálky štěstí,“ zasmál se, „co v tom bude? Zlato, groše, vata, nebo myš?“ Pak hrábl do balíku a v jeho velké ruce zachrastil celofán. „Košile,“ zvolal a jeho hlas zazněl jako sněhová lavina, „bílý hedvábný košile.“ Byly to vskutku tři bílé hedvábné košile.

„Ty jistě pro mukla nejsou,“ vřískla Nabule a natřásla se, „muklové bílý hedvábný košile nenosí.“

„Máš recht,“ kývl Wezr, „muklové nosí pruhovaný trička. To je jasně na podplácení strážných. Ale jsou malý,“ pohlédl na límce, „ty pro nás nejsou. Nebyly by ani pro nějakýho bohatýho študentíka, natož pro ni…“ hodil hlavou k plotně, „pánský košile přece nenosí, není maškara. Nechají se v celofánu, střelí se, zabal to…“ řekl cizímu člověku černému psu a pak vzal jiný balík. Ale dřív než přeřízl provaz, koukl na adresu.

„Adresa je tu původně jiná,“ řekl, „B. Klaudingerová, Borovicin, Květová ulice. Někdo ji škrtnul a napsal novou, naši. Ten, kdo jí to posílá, ani neví, že dáma změnila bydliště.“

A přeřízl provaz, Nabule vyprskla smíchy a teď se usmál i cizí člověk černý pes a šlehl okem k plotně.

V balíku byla stará čepice, staré malé botky, pásek od kalhot, knížka v modrém školním papíře. A pak nějaká obálka.

„To je dítě,“ vřískla Nabule, když viděla písmo na obálce, „přečti, co to dítě tý Klaudingerce píše.“

A Wezr roztrhl obálku a četl:

„Milá tetinko, mám se dobře a posílám ty věci, už je nepotřebuju. Buchtu jsem dostal, dal jsem taky Jindrovi, dal mi taky, dostal balík od otčíma. Taky žvejkačky jsem dostal, byly v punčoše. Přijedu na státní svátek a pak na Ježíška, protože jindy nesmíme. Vstáváme v šest a v deset musíme spát. Chodíme skládat uhlí. Nohy v kládě jsem ještě neměl, ale Jindra jo. Řek, že jednou toho, co mu je tam dal, zabije. Už taky mockrát dostal prutem na dlaň, já teprv dvakrát, taky bych ho zabil. V neděli máme ke snídani čaj. Pošli mi nůž, co je vzadu, a taky kapsle do pistole, taky kus hřebenu. Už nevím, co bych psal, a tak končím. Napiš mi brzy. S pozdravem Ali.“

„Ale chudák,“ vyprskla Nabule a chytla se za rudou přezku pláště, „vždyť von píše z polepšovny.“

„Z polepšovny tetince,“ kývl Wezr, „ani neví, že tetinka je už v lapáku taky. Už ti kapsle, milej hochu, do pistole nepošle. Heleď…“ zvolal k matce u kamen, „koukni na ten brak, jestli se ti z toho něco hodí. Čepice, pásek, boty, to pro tebe není, v pásku a čepici nechodíš, nejsi maškara. Leda tahle knížka…“ Wezr otevřel knížku a několikrát v ní zalistoval. „Je to čítanka pro pomocný školy,“ řekl pak suše a jeho světlé chladné oči byly v té chvíli jako kámen, „je tu báseň o našem předsedovi Albínu Rappelschlundovi. A tuhle je i něco o tý starý věčný nesmrtelný kurvě… Chceš z toho něco?“

Paní Mooshabrová u kamen vůbec nechápala. Jen zírala a skoro nedýchala.

„Tak chceš něco z toho braku, nebo ne,“ zvolal Wezr a jeho hlas zahřměl, jako když se valí lavina.

„Ale vždyť je to Klaudingerová,“ vzmohla se konečně paní Moos­habrová na slovo, „Klaudingerová, u který bydlí Laibach. Anebo ta Klaudingerová, která vedla tlupu rozkrádačů na poště na stanici Hřbitov v podzemce.“ A Wezr i Nabule propukli ve smích. I černý pes se usmál.

„Paní,“ promluvil teď konečně a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „jak by to mohla být Klaudingerová, u který bydlí Laibach. Ta přece nemá synovce v polepšovně, nemá synovce vůbec. A nebydlí v Borovicině, to je na druhým konci města, ale tady v Blauentalu. A pak přece,“ černý pes se měkce usmál, „Klaudingerovou od Laibacha nelapli. Žije na svobodě a bydlí u ní muž Nabule. A jak by to mohla být Klaudingerová, co vedla tlupu v metru, tý je sedmdesát a taky nemá třináctiletýho synovce. Vy si, paní, myslíte, že existujou jen dvě toho jména?“

„Zabal to,“ řekl Wezr a hodil dopis do balíku, „zabal to. Otevřeme ještě tenhle.“ A sáhl po menším bělostném balíčku.

Paní Mooshabrová se teď o plotnu docela opírala, o ten kraj, který je chladný, i když v kamnech hoří, opět zírala a sotva dýchala. Viděla, jak Wezr otevřel třetí balíček, a pak spatřila, jak se v jeho velké dlani něco blýsklo.

„Pane,“ vyprskla Nabule a vydrápla věc z Wezrovy dlaně, „korále do plesu. A tuhle je klenotník,“ hmátla po vizitce, „obchodní dům Slunečnice. A co je tohle, no tak to mě podrž…“ A Nabule vyhrábla z balíčku krásný zlatobílý šátek.

„Pro tebe není, to přece víš,“ Wezr pohlédl na sestru a vzal jí věci z ruky, „to je pro starší, takhle pro ni. A to taky nebylo určený pro mukla,“ zasmál se a hleděl na šperk i šátek, „muklové nosí trička a kazajky, ne korále a zlatobílý šátky. I to poslali muklovi na úplatu pro ženu nějakýho strážce. Heleď, pojď se kouknout,“ zvolal k plotně.

Paní Mooshabrová u plotny stále zírala, sotva dýchala, a teď se jí i zatočila hlava. Viděla třpytivé korále a zlatobílý šátek, zatočila se jí hlava a náhle měla žízeň.

„Tak se pojď kouknout,“ zvolal Wezr znovu a pohlédl na Nabuli a cizího člověka černého psa, „tak si to prohlídni. Je to hedvábí a korále jsou bižu.“

Paní Mooshabrová s pohledem upřeným na korále a šátek postoupila pár kroků ke stolu. Točila se jí hlava a měla žízeň. Nabule si zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa, cizí člověk černý pes tiše šlehl okem k paní Mooshabrové a Wezr hmátl do kapsy a zapálil si cigaretu.

„Tak řekni, jestli to chceš,“ řekl a vyfoukl kouř, „ale napřed pověz, co to je a jakou to má cenu.“

Paní Mooshabrová ještě kousek popošla ke stolu, hlava se jí točila, sotva dýchala, měla žízeň. Dotkla se korálů a šátku, pak se dotkla znovu a pak pohlédla na Wezra, Nabuli a černého psa.

„Tak krucifix pověz, co to je,“ zvolal Wezr hlasem, jako když se valí lavina, a sklepl cigaretu, „jsme u hluchoněmejch, či co?“

V té chvíli hodiny u kamen tloukly půl druhou a paní Mooshab­rová se trochu probrala.

„Atlas vyšívanej,“ vypravila ze sebe.

„A má to cenu?“ zeptal se Wezr a znovu pohlédl na Nabuli. „Stojí to groš?“

„Víc,“ kývla paní Mooshabrová a znovu se dotkla šátku a korálů.

„No a chceš to?“ zvolal Wezr a upřel na paní Mooshabrovou své chladné světlé oči.

Paní Mooshabrová nejistě pohlédla na Wezra, Nabuli a černého psa, který po ní stále šlehal okem, a pak náhle zničehonic její zrak utkvěl na rohu kredence a klice u mléčného kuchyňského okna…

V té chvíli však už Nabule vyprskla smíchy a Wezr řekl:

„Tak dobře. Jseš němá jak ryba, a tak tedy máš recht. Tohle se nenosí na hřbitov a na Péči. Tohle se nosí leda do Ritzu a tam ty nejdeš. Ty radši prchneš k domovnici a schováš se. Ty radši pereš prápor a jdeš do parku. A tak tohle tedy,“ zasmál se drsně, chladně, jako když se valí lavina, „nedostaneš.“

Paní Mooshabrová ustoupila o krok k plotně, v očích se jí mihlo okno z mléčného skla a roh kredence, a pak utkvěla zrakem na kanapi. Na těch myších pastích, které tam ležely.

V té chvíli jako by se docela probrala.

„Prchneš k domovnici a schováš se,“ zvolala, „radši pereš prápor, jdeš do parku. Ujeli jste mi. Udělali jste si legraci. Však to na tom lístku stálo. A kde jste tohle vzali,“ zvolala a hodila rukou na balíčky, „kde jste ty balíky vzali. Vy jste je ukradli.“

Pohlédli na ni nechápavě, tázavě, Wezr svýma chladnýma světlýma očima, člověk černý pes šlehl po ní tmavým okem a Nabule se zasmála. Vřískla.

„Ano, ukradli,“ zvolala paní Mooshabrová a ještě víc ustoupila k plotně, „ukradli stejně jako posledně ty peníze a věci. Peníze a věci, o který jste se dělili. Jenže tohle jste ukradli z pošty.“

„Paní,“ řekl teď cizí člověk černý pes hebce a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „z jaké pošty? To jste si snad vymyslila. Vy to víte tak přesně, jako byste byla policie. Nebo jste snad kartářka?“

„Nejsem kartářka,“ zvolala paní Mooshabrová, „ale tohle je kradený. Z pošty ze stanice Hřbitov.“

„Z pošty ze stanice Hřbitov,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu.

„Ano, z podzemky,“ zvolala paní Mooshabrová, stála už opět u plotny, „z podzemky, a vy jste překupníci. Ale policie je vám na stopě. Hyenu už zatkli, sami to víte, a teď zatknou i vás. A zavřou bůhvíkoho ještě, vím všechno.“

„Ale hleďme,“ řekl Wezr s pohledem k Nabuli a černému psu, který už zas mlčel a jen tiše hleděl na paní Mooshabrovou, „a jak jsi vůbec na to přišla? Že je to z pošty ze stanice Hřbitov, a kdo vůbec je hyena? Co vím, tak je to zvíře v zoo. V zoo v kleci jako lev. Kdo to je, prosím tě, můžeš sdělit?“

„Paní,“ usmál se teď znovu člověk černý pes hebce, měkce a jeho svislé koutky úst se zvedly, ‚jak to hyena a bůhvíkdo ještě a jak to z pošty ze stanice Hřbitov? To je pošta přece, odkud lidé posílají balíky na různé adresy. Ale copak vy nevidíte, že všechny tyhle balíky šly na jednu stejnou adresu? Vy nevidíte, že ta jedna stejná adresa všech těchhle balíků je státní kriminál? Největší kriminál v naší zemi?“

Paní Mooshabrová u plotny na chvilku ztratila řeč a nejistě pohlédla ke stolu.

„Tak je to z krimi,“ řekla, „to je jedno, ale je to z pošty. A vy půjdete do krimi co nejdřív taky. A ty první,“ řekla Wezrovi, „sotva jsi přišel, už půjdeš zas.“

„Vidíš, jak ti to přeje,“ vyprskla Nabule a šťouchla do bratra.

„Paní,“ ozval se znovu cizí člověk černý pes hebce, „vy pořád tvrdíte zvláštní věci. Už posledně jsem vám sdělil, že ani nevíte, kdo Wezr je a co dělá. Pořád hlásáte, že byl v kriminále, a teď dokonce, že se tam zas vrátí,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „přitom netušíte, kdo Wezr je. Kdybyste tušila, kdo Wezr je,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „mohla byste být hrdá. Ale co se týče balíků, tak vidím, že byste byla asi schopná jít na policii a udat to, viďte. Mě byste taky udala?“ člověk černý pes se usmál a jeho svislé koutky úst se blaženě zdvihly. „Ani mě neznáte.“

„Píchla by nás všechny, kdyby mohla,“ křikla Nabule, natřásla se, „všechny. Ale vona,“ křikla, „si dá pozor. Vona,“ křikla a sáhla si na rudou přezku na plášti, „si to rozmyslí.“ A pak se hned zasmála přihlouplým otlemeným smíchem a vřískla: „Vona ví, že by si to šeredně odnesla, vona ví, že by jí to nebylo nic platný.“

„Neřvi,“ Wezr náhle zhasil cigaretu o stůl, „není čas, jsou tu ještě noviny a studna. Tak heleď,“ řekl a upřel své světlé chladné oči k matce, „tak těchhle věcí se netkneš a hezky je schováš. Schováš tuhle pod kanape, na kterým máš ty pasti, a já si pro ně přijdu.“

„Hezky je tu, paní,“ usmál se člověk černý pes, „pod kanape schováme, ale aby nebyly ve vlhku a myši je nesežraly. Obložte to těma pastma,“ usmál se a ukázal na kanape, „máte jich dost. A Wezr si pro to přijde.“

„Panebože,“ křikla teď paní Mooshabrová a zas postoupila od kamen ke stolu, „nic neuložím. Je to kradený a dáváte si to ke mně schovat. Teď tedy vím, že jste překupníci, a sem mi nic takovýho nebudete nosit.“

„Ale hleďme,“ řekl Wezr a vstal, „sem mi nic nebudete nosit. Jako bysme tu už ani nebydlili. Vona nás už vyhazuje z bytu. Ale to je asi proto, že ještě nic neví tuhle o tom štosu novin…“ ukázal na stůl na štos novin v obrovském provaze, „že nic neví o studni. Já jsem skoro na rozpacích,“ zasmál se a jeho hlas teď opět zazněl, jako když se valí lavina, „na rozpacích, jestli jí máme ty noviny nechat, když nás takhle vyhazuje. Jestli jí vůbec máme říct o studni.“

„Já bych jí tu studnu na nos nevěšela,“ řekla Nabule a sáhla si na rudou přezku na plášti, „ještě to vytlachá tý dryáčnici a nebude z toho nic. Je to pro ni škoda.“

„Paní,“ ozval se opět cizí člověk černý pes, „vy zde děláte překážky kvůli úschově balíků, tvrdíte, že jsou kradený a my jsme překupníci, a přitom vám Wezr chce říci o studni a nechat vám tu tenhle štos novin. To je tedy hezký vděk,“ řekl hebce, měkce, „hezký vděk za jeho dobrou snahu. Podívejte, paní, řekněte nám napřed ještě něco. Co jestli tyhle balíky nejsou všechny? Co jestli přijdou ještě další? Co jestli je tohle jenom začátek,“ tiše se usmál a hleděl na paní Moos­habrovou, „můžou přijít ještě další z pošty ze stanice Hřbitov, jak tvrdíte, může v nich být i zlato a stříbro. Zlato a stříbro,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „všechno musíte schovat, aby na to nikdo nepřišel, a mlčet. Kdybyste o tom mluvila,“ tiše se usmál, „tak byste nás vyzradila, a víte, že by to pak bylo zlé?“

Zatím si Wezr zapálil novou cigaretu, vzal balíky a strčil je pod kanape. Cizí člověk černý pes vstal ze židle a pomohl mu. Také Nabule vstala, koukla na pasti na kanapi a smála se.

„Tak a je to,“ řekl Wezr, „je to uskladněný jako ve skladišti na letišti. V suchu a teple.“ A pak sklepl cigaretu, postoupil k matce a řekl:

„Tak a teď ti něco povím. Abys věděla, že ti vskutku něco kápnem, i když si to vlastně nezasloužíš. Tak tedy tuhlety noviny. Tuhleten štos novin,“ otočil se ke stolu a chytil štos za provaz, „tak ten je k výdělku, a to hned. Je to poslední vydání Rozkvětu. Teď budou dvě…“ koukl na hodiny u kamen, „za chvíli je čas, abys s tím vyšla a prodala to. Je to dvě stě kusů, za sto prodaných máš šesták, dvě stě prodáš za čtvrt hodiny. Lidi se o polední vydání rvou, protože se v něm píše, co se večer a ráno nepíše. A až to prodáš, vezmeš utržený prachy a s touhle kartou…“ Wezr sáhl do šedého pláště a vyňal kartu s adresou Rozkvětu a číslem, „s touhle kartou půjdeš do redakce, dáš jim utržený prachy a oni ti vyplatí dva šestáky. Dva šestáky za čtvrt hodiny na dlaň, to je jiný než dva groše za měsíc za hroby. To tedy máš kšeft, jakej má málokdo. A ještě ti poradím, kam si s novinama stoupneš a co budeš vykřikovat, abys to měla za čtvrt hodiny pryč. Aby ti to lidi rvali. Stoupneš si na křižovatku u Slunečnice na ten roh poblíž kiosků, co vede třída na náměstí našeho předsedy Rappelschlunda, v tý je i redakce. A vykřikuj nějakej nadpis z týhle první stránky…“ Wezr ukázal na první výtisk novin, který byl navrch štosu, „přece číst umíš, ne? Křič třeba tuhleten nadpis o tý starý věčný nesmrtelný kurvě. A nezapomeň kartu,“ hodil kartu Rozkvětu na stůl k balíku.

Paní Mooshabrová stála teď už dost blízko stolu a zírala na štos novin. Hlava se jí opět točila a opět cítila jakousi žízeň. Pak náhle slyšela hlas za svými zády od kamen.

„Co to dobrýho vaříte, paní,“ říkal člověk černý pes u plotny a nakukoval do hrnce a do misek, „vaříte oběd, a to nám nepodáte ani lžíci? A přitom my k vám jdeme jednou za čas.“

Paní Mooshabrová chtěla něco říci, ale vtom vřískla Nabule.

„A co ta studna,“ vřískla a zakroutila se, „o studni jí přece ještě řekni. Jestli se však z toho úplně nezjančí, tohle bude na ni silnej tabák. Řekni jí dnes radši jenom polovinu a druhou až jindy,“ vřískla a znovu se zakroutila, „aspoň si nás bude vážit, a až příště přijdem, bude nás čekat s obědem.“

„Studna,“ zasmál se Wezr a sklepl popel z cigarety na zem, „tak tedy studna. Víš, o co jde?“

Paní Mooshabrová hleděla na cizího člověka černého psa, který koukal na bramboračku a kukuřičnou kaši na plotně, ale teď se otočila a pohlédla na Wezra.

„Jaká studna,“ řekla.

„Studna,“ řekl Wezr a prošel se kuchyní, „existuje tady blízko odsud v jednom dvoře studna a ty o ní nevíš. Bydlíš tu asi padesát let a o studni blízko odsud nevíš. Bodejť bys věděla, neví o ní nikdo. Ten, kdo o ní ví,“ sklepl cigaretu a náhle koukl na kredenc, kde stál sáček Marokanu, „kdo o ní ví, neví to hlavní. Že v tý studni je poklad.“

Paní Mooshabrová hodila hlavou, pohlédla na Wezra, Nabuli a cizího člověka černého psa, který už odstoupil od kamen a tiše na ni hleděl, a řekla:

„To je asi lež. Asi nějakej podvod.“

„Tak vidíte,“ zvolal Wezr, „tak tohle je zase lež a podvod.“

„Já věděla, že je hloupá,“ vyprskla Nabule a sáhla si na rudou přezku.

„Paní,“ řekl člověk černý pes hebce a měkce a znovu sedl na židli, „jak tohle můžete tvrdit? Už jednou jste dnes tvrdila něco, co nebyla pravda, že balíky jsou kradené z metra ze stanice Hřbitov, že jsme překupníci. A teď tvrdíte, že studna je lež a podvod. A přitom říkáte, že nejste ani policie, ani kartářka, či snad hádáte z hvězd? Jak to můžete říkat? Nehledě na to,“ černý pes se tiše usmál, „že taky pořád tvrdíte o Wezrovi, že byl v kriminále a zase se tam vrátí…“

„Tak co je to za studnu,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na štos novin na stole.

„Co je to za studnu,“ řekl Wezr a stoupl si ke kredenci k tomu sáčku Marokanu, „řek jsem. Studna blízko odsud v jednom domě, je v ní poklad. Nikdo o tom neví, ví jen o studni. Ty holt nevíš ani o ní, ač tu bydlíš padesát let. Ten poklad může být i tvůj, když nám pomůžeš. Je tam zlato, stříbro a pytel grošů.“

„Nepotřebuje peníze,“ Nabule se přihlouple zasmála, „je přece bohačka. Má groše,“ přihlouple se zasmála, „ve stolku v pokoji u maškarád. Neměls jí to vo tý studni říkat,“ zasmála se, „krk za to dám, že to poví dryáčnici.“

„Však už jí víc nepovím,“ řekl Wezr a hodil cigaretu na zem, „uvidíme, jaká bude, až příště přijdeme. Jak nám ohlídá balíky, co se vzpírala vzít. Jestli nám tu pod kanapem nezvlhnou, nesežerou je myši. Jestli nám dá příště oběd…“ řekl a pohlédl k plotně.

Paní Mooshabrová zatím stále dost hleděla na štos novin na stole, též na tu redakční kartu, a teď konečně řekla:

„Jestli tedy chcete, tak vám dám oběd hned. Ale mám jen bramboračku a kukuřičnou kaši. Nemůžu vyvářet, můžu kupovat jen chleba. Na zimu potřebuju uhlí.“

„A mně byste taky dala trochu na talíř?“ zeptal se člověk černý pes.

„Dám vám taky,“ kývla paní Mooshabrová.

„Dobrá,“ řekl člověk černý pes a teď i on hleděl na kredenc na sáček Marokanu, „dobrá. A co to máte, paní, támhle v tom sáčku, to je cukr? Vy sypete práškovým?“

„To není cukr,“ řekla paní Mooshabrová, „to je Marokan, myší jed. Sypu tím sousta támhle v těch pastích,“ ukázala na otoman.

„Marokan,“ usmál se černý pes, „myší jed. Sypete sousta. Paní,“ usmál se, „vy jste na mě úplně zapomněla. Víte, co jsem vám posledně nabíd, a k tomu písemně. Že vám dám groš, když mě zbavíte myší. Ale vy jste ten papír asi roztrhla a ani jste se neozvala.“

„Vždyť nevím vaše jméno,“ řekla paní Mooshabrová.

„Vždyť víte, že jsem kameník,“ usmál se černý pes, „když to tak dobře víte, tak pak můžete jít ke kameníkům. Jsou přece u hlavní hřbitovní brány. Je tam snad přece ještě i jeden jménem Bekenmoscht.“

„Tak půjdem,“ řekl Wezr a ještě se trochu rozhlédl kuchyní, ke kanapi, na němž byly pasti, ke kredenci, kde stál Marokan jed, k plotně, na níž byl hrnec s polévkou a miska kukuřice, „půjdem. Tak tedy vem noviny a koukej vyjít, máš dvě. Na křižovatku ke Slunečnici, křič třeba tohle o tý kurvě,“ ťukl na jeden nápis na hořejším výtisku, „a pak s tržbou a touhle kartou hupky do redakce. Dostaneš dva šestáky na dlaň. Jo a ještě něco,“ řekl, „podívej. Podívej, ten provaz na těch novinách. Schovej ho, až noviny prodáš, vem ho domů. Byla by ho škoda, je pěknej, silnej, udrží metrák. Tak jdem…“ A Nabule se zakroutila, natřásla a zasmála, zapnula si rudé přezky u světlého pláště a všichni tři vycházeli z kuchyně do chodby.

„Jestlipak má ještě bidlo a ty černý fangle,“ vyprskla Nabule v chodbě a paní Mooshabrová, která šla za ní, řekla:

„Bidlo, vidíš, že mám, támhle kouká v rohu, a prápory mám taky. Jsou vypraný ve skříni, jak se sluší a patří.“

A pak Wezr otevřel dveře, vyšli do průjezdu.

„Tak se, paní, mějte dobře,“ řekl tiše černý pes, když obcházel sud vápna, a trochu svraštil nízké čelo pod černými vlasy. „Jděte s novinami, schovejte provaz a myslete na studni. Též na ty myši, co nabízím, dám groš. Ten sud vápna je tu furt…“

A brzy jejich kroky ztichly venku na ulici jako kroky duchů.

Paní Mooshabrová pohlédla na štos novin v silném provazu na stole a pak se těch novin dotkla, jako by nevěřila očím. Nevěřila očím, i když ten štos tu na stole skutečně zbyl, ke všemu ještě srovnán tak bezvadně a přesně, jako by byl vypadl ze stroje, a název Rozkvět na něm tou tiskařskou černí jen zářil. Paní Mooshabrová nikdy noviny nekupovala a málokdy je četla – někdo z domu, jako správcová či Steinhägerovi, jí občas dal noviny k zatápění, to bylo vše. Natož tedy aby paní Mooshabrová někdy noviny prodávala. Že by teď měla jít na ulici a noviny prodávat, jí připadalo jako sen. A pak, nemohla ani věřit, že by jí tu byli nechali dvě stě kusů, za něž dostane, když je prodá, celé dva šestáky. Pohlédla na nápisy na první stránce pod provazem a pomalu si je začala – tak přes ten provaz – číst. Nejvýš byl nadpis „Policejní ministr Scarcola byl přijat předsedou Albínem Rappelschlundem. Nehrozí v naší milé zemi rozbroje?“ A pod tím článkem byly dva jiné: „U kráteru Einstein se dokončuje moderní věznice pro 500 deportovaných vrahů. Doživotně ve skafandrech.“ A vedle: „Nové zprávy o chystaném Rekviem. Studuje ho tisíc hudebníků a tisíc zpěváků. Kdy bude premiéra, se ještě neví.“ A pod těmito články byl další, ale ten pak už bylo vidět jen zpola, protože na tom místě byly noviny přeloženy. Nápis zněl: „Lid chce vidět kněžnu.“

Paní Mooshabrové napadlo, zda to právě není ten článek, na který ukázal Wezr, když jí radil, co vyvolávat, aby jí lidi rvali noviny z rukou, a potřásla hlavou. Ten článek o tom, že tisíc hudebníků a zpěváků něco cvičí, byl zřejmě i o paní Knorringové a panu Smirschovi a Landlovi z Péče. „To je to, co oni hrajou na les a zpívají,“ řekla si. „Moderní věznice pro pět set vrahů u nějakého kráteru…“ paní Mooshabrová jen potřásla hlavou. „To je na Měsíci a je to asi nová vymoženost,“ řekla si. A ten první článek o policejním minis­tru, přijetí a rozbroji v zemi pak jaksi zatím přehlédla vůbec.

Paní Mooshabrová rychle koukla na hodiny, bylo čtvrt na tři. Vzpomněla si, že když jde v této době po ulici, třeba do družstva pro chléb, vskutku vídá prodavače, jak vykřikují polední vydání Rozkvětu, a také si připomněla, že vídá lidi, jak těm prodavačům berou noviny z ruky, takže prodavači musí mít noviny vskutku rychle prodané. A paní Mooshabrová se rozhodla.

Rychle si navlékla starý šátek, jupku a střevíce bez kramfleků, dala si do dlouhé černé sukně klíče a kartu Rozkvětu a pak už jen tak velmi zběžně koukla na sáček na kredenci a chytla štos novin za provaz. A šla.

Bylo stále hezky, krásné zářijové odpoledne, slunce svítilo, bylo teplo. Paní Mooshabrová proběhla se štosem novin třemi ubohými ulicemi a tam na jejich konci, poblíž křižovatky u obchodního domu Slunečnice, kde začínala moderní čtvrť Blauental, se na chvilku zastavila. Štos novin byl dost těžký, slunce svítilo, bylo teplo, na chvilku ten štos položila na zem. A tu jí bleskla hlavou ještě jedna věc, na kterou málem zapomněla: ta studna. „Existuje tady někde poblíž studna a nikdo ani neví, že je v ní poklad. Nemám o tom mluvit,“ řekla si, „ale správcové bych se snad zmínit měla. Zeptat se, co tomu říká. Jestli to snad není nějaký podvod jako s tím Ri.“ Vzala noviny ze země a šla dál. Přešla křižovatku po bílých pruzích na asfaltu na zelené světlo a došla na roh hlavní třídy, kde uprostřed byla redakce Rozkvětu a na konci v dálce náměstí Albína Rappelschlunda s jeho sochou. Pohlédla na nedaleké kiosky ze skla a laminátu, u nichž stálo jen pár lidí, pili limonády, snad jedli ještě i mražené krémy, ovšem lidí tam bylo málo, byl poobědní čas… a paní Mooshabrová se na rohu třídy zastavila. Dala štos novin ke zdi na zem a začala rozvazovat provaz.

„Jestlipak to prodám,“ říkala si, „musím vykřikovat. Ještě nikdy jsem noviny neprodávala, až to řeknu správcové, ta bude koukat. Měla jsem jí to říct hned, mohla jít se mnou.“ Zatím paní Mooshabrová stále rozvazovala provaz, byl vskutku silný jako na koně, noviny jím byly několikrát převázány, a zatím za jejími zády přecházeli lidé a nikdo si jí příliš nevšímal. Ale někteří lidé si přece jen jaksi všimli, že tu nějaká stařena ve starém šátku, jupce, dlouhé černé sukni a střevících bez kramfleků na zemi u zdi rozvazuje noviny. Když občas zdvihla hlavu a trochu se porozhlédla, viděla takové lidi a měla dojem, jako by ji míjeli schválně dost pomalu. Náhle měla dojem, že někde poblíž rohu, kde stojí a rozvazuje, se v nějakém průjezdu či průchodu skrývá pár lidí, kteří ji tajně sledují. Pohlédla v ten směr, také ke kioskům, ale nikoho takového neviděla. Jen u kiosků stálo pár lidí, pili limonády a snad jedli i mražený krém. Znovu se sehnula, aby rozvázala poslední uzlík, a v té chvíli ji napadlo, že mnozí lidé za jejími zády snad už číhají, až začne vyvolávat a prodávat. „Je to zvláštní,“ myslila si, „vždycky jsem chtěla prodávat, salát, šunku, limonády, mít kiosk. Nemám ho, a teď přece jen prodávat budu. Až to řeknu správcové, ta bude koukat.“ Konečně štos novin rozvázala, silný provaz svinula a schovala do kapsy v sukni, skoro se jí tam nevešel, a pak vzala pár novin, ostatní nechala ležet u zdi za svými zády, napřímila se a poprvé otevřela ústa.

„Rozkvět poledne,“ zvolala a ani by byla svůj hlas nepoznala, jak divně tady na ulici, na rohu křižovatky a hlavní třídy zněl, paní Mooshabrová ještě nikdy v životě takhle na ulici sama pro sebe nic nevykřikovala… „Rozkvět poledne,“ volala, „nová věznice na Měsíci, policejní ministr, rozkol, lidé chtějí kněžnu…“ A lidé se začali zastavovat.

První přiskočil nějaký holohlavý pán a strkal paní Mooshabrové peníz. Paní Mooshabrová poznala, že je to půlgroš, a teď si uvědomila, že nemá peníze, aby mohla dávat nazpět, když by někdo platil větší mincí.

„Pane, nemám nazpět,“ řekla a holohlavý pán stáhl ruku a beze slova odešel. Ale už tu byli jiní. Paní Mooshabrová jim dávala noviny a oni jí dávali do dlaně čtvrťáky. Jeden dal pětník a paní Mooshabrová mu vrátila tři čtvrťáky. A když pak právě nikdo nekupoval, zvolala: „Rozkvět poledne, lidi chtějí kněžnu, policejní ministr, na Měsíci krimi…“ a už se hrnuli další a paní Mooshabrová se záhy musila sehnout pro další štůsek čísel a čtvrtníky se jí sypaly do dlaně, a paní Mooshabrová si jen myslila: „Tak už prodávám, už prodávám, ne salát, šunku, limonády, a nemám kiosk, ale prodávám. Noviny.“ A bylo jí nějak velice dobře. Co se stalo pak, stalo se snad v minutě, kdo může v tak strašné chvíli změřit čas, a bylo to hrozné…

Náhle totiž kdosi na chodníku, pár kroků od paní Mooshabrové, vykřikl. Vykřikl k ní, paní Mooshabrové, která tam stála u zdi, za zády měla ležet štos a v duchu si říkala „Už prodávám“, vykřikl k ní, paní Mooshabrové, ale také k davu, který kolem ní proudil, vykřikl do vzduchu, jako se křičí, když se volá v některých šťastnějších zemích na ulici na poplach.

Paní Mooshabrová zahlédla, že se náhle před ní zastavují lidé, zastavují se však jinak než jak dosud, když si kupovali noviny, a viděla, že mnozí z nich ty noviny, ten Rozkvět, který právě prodává, drží v ruce, a pak slyšela nové výkřiky, hluk a hlomoz, a náhle jí blesklo před očima několik zdvižených pěstí. Nevěděla, co se děje. Nevěděla, zda snad tady na tom rohu náhle neusnula a tohle není sen, anebo zda někde poblíž se nezřítil dům. Stiskla pár čísel, které měla v ruce, jako by to bylo stéblo, kterého se chytá, a pak před ní vyvstal nějaký neurčitý muž a strašlivě zakřičel.

„Co to prodáváte, chůvo,“ zakřičel, „co si z nás tropíte žert. Vždyť vy prodáváte Rozkvět tejden starý.“

Paní Mooshabrová se zapotácela a nebyla schopna slova.

„Paní, utečte,“ sykl kdosi, „prosím vás, honem utečte, nebo vám nabijou.“

„Paní, honem, honem pryč,“ sykl kdosi druhý, „pryč, nebo vás utlučou.“

„Podvodnice,“ křikl kdosi třetí, „zlodějka.“ A pak někdo z davu křikl: „Kde je nějaký kámen.“

Ale to už paní Mooshabrová ani nevnímala. Cítila, že ji čísi ruce táhnou z kruhu lidí, který se kolem ní svírá, zahlédla ještě zdvižené pěsti a pak ještě za hlavami lidí nějaké tváře, které se strašlivě smály, měla dojem, jako by to byly tváře, které se kdesi poblíž v nějakém průchodu skrývaly a snad je odněkud zná… a pak už ani nevěděla, co se s ní děje. Někdo jí hodil na hlavu ten štos novin, který měla za zády, ale trefil se jen zpola. Ona už prchala s těmi pár výtisky, které jí zůstaly v ruce, prchala ke křižovatce a kdosi za ní volal: „rychlejc, rychlejc, zmizte“, a kdosi jiný volal: „patrol, patrol“, a kdosi ještě jiný: „zahoďte ty peníze, co jste falešně utržila, hoďte je na zem“. Ale to už prchala přes křižovatku po bílých pruzích na asfaltu a na červenou, právě se rozjížděla auta, prchala kolem obchodního domu Slunečnice a střevíce bez kramfleků se jí vyzouvaly a dlouhá černá sukně se jí pletla pod nohy a pod nohy se jí pletlo ještě něco, o čem ani neměla tušení, zahlédla strážníka v černé helmě se stříbrem a střapci na ramenou, běžela, běžela a náhle…

Náhle, když už byla na konci sil, všechno v ní ztichlo. Bylo to ve chvíli, kdy vběhla do první ze tří bídných ulic poblíž svého domu a když už skutečně nemohla dál. Kdy už jí krev v hlavě, v hrudi tloukla tak zběsile, že se zdálo, že ji tím tlukotem srazí k zemi. Proč tak náhle za ní všechno ztichlo, vůbec netušila, snad to byl nějaký podivný zázrak anebo to snad bylo tím, že na velké křižovatce běžela na červenou a pronásledovatelům v běhu zabránila rozjíždějící se auta, bůhsuď. Ale vskutku, když se v té první z bídných ulic zastavila, zpocená, ztrhaná, s krví tlukoucí v hlavě a v hrudi, nebyla jediná živá duše za ní. Viděla, jak proti ní jdou nějací lidé, kteří byli docela nevšímaví, nevěděli, netušili, co se stalo, přicházeli odjinud, a kus dál za nimi viděla nějaké v zabílených blůzách, kteří si hvízdali a pískali, a to snad byli zedníci z jejich domu, kteří se vraceli z práce… Paní Mooshabrová brzy zas vykročila dál a konečně doběhla k domu. Vběhla do průjezdu, oběhla cihly, trakař a sud vápna, odemkla a zmizela v bytě. V kuchyni klesla na kanape jako starý uschlý podťatý strom. Jen ještě otevřela ruku, z níž vypadlo pár čísel Rozkvětu na zem k jejím nohám, kde teď také ležel konec silného provazu, jehož začátek měla v kapse.