XIX

Třicátého října odpoledne klepla správcová na dveře paní Moos­habrové a paní Mooshabrová u kamen slyšela její hlas a věděla, že je to ona. Venku bylo chladno, vlhko, správcová byla zas jen v krátké bavlněné sukni a s nahým krkem – ovšem byla v domě pod střechou. Vešla do kuchyně paní Mooshabrové, nadechla a usedla na otoman. „Jak vám to tu voní,“ nadechla a usedla, „a jak je tu příjemně teplo.“ A pohlédla k plotně, na kredenc, na stůl, a aniž se zasmála, řekla:

„A co tu všude máte, paní Mooshabrová, věcí. Mandle, hrozinky, tvaroh. Vanilku, máslo, vejce. Mouku, mléko, měchačku. Úplně jak v pekařství, když se chystají na buchtu.“

„Na buchtu,“ kývla paní Mooshabrová a otřela si ruce do zástěry, „na buchtu mi to už nevyjde. Dávám vanilku, mandle, hrozinky. Taky tvaroh a dost cukru. Ten mám tuhle,“ paní Mooshabrová jaksi zamyšleně ukázala na stůl, na jeden bílý sáček, „škoda, že vám dnes nebudu moci nabídnout, skončím až někdy pozdě večer.“ A pak šla k plotně a řekla:

„Jednou jsem… však to víte… takový koláče pekla celej den.“ Po chvíli ticha správcová na kanapi řekla:

„Paní Mooshabrová, možná že přijdou i Steinhägrovi, paní Faberová. Ptají se mě pořád, co děláte, že vás skoro ani nevidí.“

„Nevidí,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a začala tam míchat v misce tvaroh s mlékem, „nevidí. Když jdu ven, skoro je nepotkávám. Nepotkala jsem je nikdy, ani když jsem šla ven ve vašich věcech.“

„V těch by vás však nepoznali,“ správcová se teď poprvé zasmála a sáhla si na krk, „myslili by, že jste měla návštěvu. Nějakou herečku nebo ženu ministra. Víte, paní Mooshabrová,“ správcová si sáhla na krk, „já pořád myslím na tu vilu a na to, jak budete hlídat. Křišťálový lustry, koberce, vodotrysk, úplně jak jsem říkala.“

„Úplně,“ kývla paní Mooshabrová nějak zamyšleně a míchala u plotny tvaroh s mlékem, „obrazy ve zlatých rámech jako v obrazárně, schodiště z mramoru jako v kostele, sochy s lampama jako v úřadě, ale s červeným světlem. Seděla jsem v křesle z atlasu…“ paní Mooshabrová u kamen si otřela ruce do zástěry, sehnula se a přiložila dřevo, „v křesle z atlasu, ale z tý jídelny jsem viděla jen kus mléčnýma dveřma.“

„Zítra ji uvidíte celou,“ kývla správcová, „večeře se bude konat tam. Přece by hospodyně nedala večeři v kuchyni, když tam nastupujete, a navíc je i státní svátek. Ale víte, co mi nejde na rozum?“ A když paní Mooshabrová u plotny zavrtěla hlavou, správcová řekla: „Ten vodotrysk. Tak on stojí uprostřed tý haly, stříká z něho voda, že se nezamáčí koberec?“

„Nezamáčí,“ kývla paní Mooshabrová u plotny, míchala tvaroh s mlékem, teď dala i vajíčko, „voda stříká zpátky do bazénku. Něco jako v parku u sochy, ale ne ze zobáků ptáků, nýbrž z takovýho rozštíplýho stonku. Něco jako v parku u sochy, ale v malým.“

„A ten, ten Oberon…“ zasmála se správcová, „ten tam hází černý ryby, aby vylekal hospodyni, a zamyká ji ve sklepě, když tam pro něco jde, to je tedy hrůza.“

„Hrůza,“ kývla paní Mooshabrová a šla ke stolu s miskou tvarohu, sáhla do sáčku pro cukr a hrst do misky hodila, „už se vaří voda, dám vám čaj. Říkáte, že večeře bude v jídelně. Já umím dělat tabuli, však to víte, umím dát ubrus, talíře, všechno, co patří na stůl, umím tabuli… a já tu tabuli tam zítra udělám sama. Řeknu hospodyni a chlapci, že ji udělám sama. Když jsem byla hospodyní v rodině na Stadiónu, chodila jsem na trávu, krmila kozy, nosila džbery, tam jsem tabuli nedělala. Teď mám u pana velkokupce dozor a tam tabuli udělám.“

„Udělejte,“ kývla správcová, „vynahraďte si to, když jste byla hospodyní, jste ji nedělala, a když se vám vdávala Nabule, taky ne, tam to patřilo k svatbě. Udělejte ji zítra u velkokupce na státní svátek. Ale paní Mooshabrová,“ řekla správcová, „až půjdete, musíte si ten kožich s hřívou vzít zas. Musíte si ho vzít proto, že tam nastupujete a že je i státní svátek. A musíte si ho vzít i proto, že ho na vás neviděla ještě hospodyně ani ten, ten… jakže se jmenuje,“ správcová se zasmála, „Oberon. A pak taky, co jestli vdovec řekl hospodyni, jaký krásný kožich máte, a teď by ho hospodyně na vás neviděla. Ještě by si mohla myslit, kdovíkam jste ho dala. Máte ho v pokoji, viďte…“

Vtom někdo klepal na dveře z průjezdu a paní Mooshabrová u plotny zdvihla hlavu. Ale byla kupodivu zcela klidná.

„Stejně to jsou jen Steinhägrovi,“ řekla správcová, „klidně pečte, já otevřu sama.“ A správcová v krátké bavlněné sukni s nahým krkem vstala a šla otevřít. Brzy pak do kuchyně vešla paní Faberová a Steinhägrovi.

„Nerušíme?“ zaptal se pan Steinhäger velmi neklidně, stísněně a pohlédl na stůl. „Paní Mooshabrová peče.“

„Nerušíte,“ řekla paní Mooshabrová, „jen si sedněte. Škoda, že budou koláče až pozdě večer, nebudu vám moct nabídnout. Ale dám vám aspoň čaj.“

Steinhägrovi si velmi neklidně, stísněně sedli na otoman, také správcová si tam sedla a paní Faberová se posadila na židli ke stolu. Byla vzpřímená a chladná, hleděla před sebe a mlčela.

„Děje se něco?“ řekla správcová.

„Neděje,“ řekl pan Steinhäger neklidně, stísněně, „ale je to venku divné. Snad se přece jenom něco děje. Na náměstí Annymarie Blažené u hřbitova a na náměstí Rappelschlunda jsou nějaké zástupy, jdeme právě odtamtud.“

„Snad se přece jenom něco děje,“ řekla paní Steinhägrová ustra­šeně, „taky na křižovatce u obchodního domu Slunečnice jsou zástupy, ale zase se rozcházejí. Co tu máte věcí, paní Mooshabrová,“ paní Steinhägrová neklidně pohlédla na stůl a kredenc, „máte tu vanilku, máslo, mandle, hrozinky, i vejce…“

„A tuhle v tom sáčku na stole i cukr,“ řekla správcová, „proč jsou demonstrace?“

„Nejsou demonstrace,“ zavrtěl pan Steinhäger hlavou, „je to jen takové srocování, policie nerozhání.“

„Policie ani na ulicích není,“ řekla paní Steinhägrová ustrašeně, „nikde není vidět jedna uniforma. Když, paní Mooshabrová, pečete koláče, to tedy letos dáte za okno věci, to letos budete i vykuřovat.“

„Bude vykuřovat,“ řekla správcová rychle, „ale ne tady. Paní Moos­habrová jde totiž zítra do vily vdovce a ty koláče vezme s sebou. Bude dávat věci za okno a vykuřovat tam.“

„Udělá to jejich hospodyně s chlapcem,“ řekla paní Mooshabrová zamyšleně a šla do kredence pro hrnky, „aspoň hoch neuteče z domu před jídlem.“

„Paní Mooshabrová totiž zítra ve vile vdovce nastupuje dozor,“ řekla správcová na kanapi, „nastupuje hlídání. Ve vile velkokupce na tři odpoledne v týdnu. Zítra na státní svátek kněžny vdovy panovnice, takže tam zároveň oslaví i slavnostní večeři… Vdovec už odlít?“ zeptala se.

„Jistě,“ kývla paní Mooshabrová a nalévala u plotny do hrníčků čaj, „řekl mi tenkrát, že tu na svátek nebude.“

„Vdovec je totiž,“ řekla domovnice na kanapi rychle, „velkokupec na Měsíci. Je víc tam než tady. Obchoduje s rádii, magnetofony a lampami, také s vyhřívači a jistě i s televizí, říkám, že je to boháč. Lidi na Měsíci vyhřívače potřebují, protože by zmrzli, a potřebují také pásky, rádia a televize, bez nich to tam nejde.“

Paní Mooshabrová udělala na stole trochu místa, odsunula máslo, vanilku, mandle, hrozinky, a přinesla na stůl čtyři hrnky čaje. „Pijte,“ řekla, „je už sladkej. Ale jestli si chcete přisladit, vemte si zde ten cukr ze sáčku. Já si teď támhle,“ ukázala na kredenc, „pomalu připravím těsto.“

Steinhägrovi upili čaj, také správcová a nakonec i paní Faberová. Seděla na židli stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem, jen upřeně hleděla před sebe, kamsi na dveře pokoje.

„A oni bydlí ve vile,“ zeptala se teď paní Steinhägrová neklidně, stísněně a paní Mooshabrová kývla.

„Bydlí ve vile U Studánky šest,“ řekla správcová na kanapi a přisladila si čaj cukrem ze sáčku, „je to v té vilové čtvrti Blauentalu kousek odsud. Když jdete zadem, jste tam hned. Ve vile jsou křišťálový lustry, koberce a obrazy ve zlatých rámech jako v obrazárně. Je tam schodiště z mramoru jako v kostele, pod ním sochy s lampama jako v úřadě, ale s červeným světlem. Ale copak to,“ správcová mávla rukou a sáhla si na krk, „představte si, že uprostřed tý haly je vodotrysk a v něm plavou červený ryby.“

„Je to nádrž,“ řekla paní Mooshabrová u kredence a chystala si tam mísu, mouku, mléko… „je to bazének. Voda stříká zpátky do nádrže z rozštíplého stonku, něco jako v parku u sochy, ale v malým.“

„A paní Mooshabrová,“ řekla správcová a trochu upila čaje, „seděla v hale v křesle z atlasu a viděla kus jídelny mléčnýma dveřma. Zítra v tý jídelně bude večeřet a uvidí ji celou, měla jsem pravdu, je to tam úplně jak v Ritzu. Neuděláte v tý jídelně tabuli sama, paní Mooshabrová?“

„Sama,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a sypala do mísy mouku, „když jsem si sedla do křesla z atlasu…“

„Když si sedla do křesla z atlasu,“ řekla správcová na kanapi rychle a trochu upila čaj, „vdovec se jí ptal, co chce pít, a přines likér na stříbrným tácu. Ale je to zvláštní,“ řekla náhle správcová a otočila se na Steinhägrovy, „zvláštní, že je všude venku, jak říkáte, tolik lidí, a policie nikde. Nejsou to holt demonstrace, a tak policie nezakročí.“

„Já mám strach, že se něco chystá,“ řekla paní Steinhägrová neklidně, stísněně, „nejsou to tedy demonstrace, jenom srocování, a po policii není nikde na ulicích a křižovatkách ani stopy.“

„Já si myslím,“ zavrtěl pan Steinhäger hlavou, „že je v tom ještě něco jiného.“

Steinhägrovi upili čaj, byli stále dost neklidní, stísnění. Paní Faberová také upila, seděla stále vzpřímená a chladná, ve tváři se jí nehnul sval, hleděla před sebe na pokojské dveře. A paní Mooshabrová u kredence sypala do mísy mouku, lila mléko a rozklepla vejce. Pak hodiny u kamen tloukly půl čtvrtou a paní Mooshabrová řekla:

„Pan velkokupec vdovec mi přišel otevřít.“

„Vdovec,“ řekla správcová rychle a sáhla si na krk, „má světlejší vlasy, trochu už prošedlý, je dost osmahlý, asi z Měsíce, kde je furt, teď už je tam taky, a je mu padesát. Zítřejší nástup paní Mooshabrové a hostina bude bez něho. Bude tam jen hospodyně s tím, s tím Oberonem,“ zasmála se, „a budou tam i studenti, co tam bydlí, ty jsou od přátel vdovce, chodí večer. Ale ten Oberon,“ zasmála se, „to je hrůza. Představte si, že má dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty, na malíčku se mu kroutí, a je i mlsný. Do školy se neučí, protože už všechno zná, ale horší je, že zlobí. Utíká z domu. Ale nesmí utéct, nesmí ani na zahradu, je stejně už podzim a je to tam sešlý, viďte, paní Mooshabrová, co by tam dělal. Vezme si černý plášť a kdeže se to celý půlden toulá…“

„Vezme si černý plášť a toulá se,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a začala u kredence zadělávat, „toulá se. V Borovicině, Alžbětově…“ paní Mooshabrová přilila do těsta mléko a podala si nějaké další věci, které stály hlouběji v kredenci, kam nebylo moc dobře vidět, „na Stadiónu, v Kerke…“

„Až v Kerke, považte,“ kývla správcová na kanapi, „ale copak to. Řekněte, paní Mooshabrová,“ zasmála se domovnice, „řekněte, co dělá hospodyni. To budete žasnout.“

„No co dělá hospodyni,“ pokývala u kredence paní Mooshabrová hlavou a stále zadělávala těsto, „schválnosti. Straší ji. Háže do toho vodotrysku k rybám černou strašidelnou rybu, aby se hospodyně lekla, a taky ji zamkne ve sklepě.“

„To je strašné,“ řekla teď ustrašené paní Steinhägrová a také pan Steinhäger potřásl hlavou a řekl: „To je strašné. A toho máte, paní Mooshabrová, hlídat?“

„Toho má paní Mooshabrová hlídat,“ kývla domovnice a sáhla si na krk, „vdovec paní Mooshabrové poradil, jak. Má se s ním bavit o těch jeho vědách a může sedět i vedle v pokoji a mít otevřený dveře.“

„Nebo v hale,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a dala do těsta špetku soli, „když budu v hale, to pak neproklouzne taky.“

„A můžete ho i postrašit,“ zasmála se správcová a srkla si čaje, „však si s ním paní Mooshabrová poradí. Paní Mooshabrová by si poradila s čertem. Ale paní Mooshabrová ho vlastně nezná.“

„Neznám,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a podala si z hloubky kredence, kam nebylo moc dobře vidět, ještě další věci, „neznám, já ho vlastně ještě neznám.“

„Tohle všechno zatím paní Mooshabrová slyšela jen od paní Knorringové a od vdovce,“ kývla správcová na kanapi, „on tenkrát, když k nim přišla, byl na nějakým cirkuse, paní Mooshabrová neviděla ještě ani jejich hospodyni. Hospodyně holt na chlapce nestačí a paní Mooshabrová ho bude hlídat. Paní Mooshabrová bude vychovatelka. Ale vy málo pijete,“ řekla správcová Steinhägrovým a paní Faberové, „pijte čaj.“

„Pijte,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně, utřela si ruce do zástěry a šla k plotně přiložit ještě kousek dřeva, „je tam dnes holt vlhko a chladno.“

„Ale zato tady je teplo a příjemně,“ zasmála se správcová, „ta vaše kuchyň, paní Mooshabrová, byla vždycky taková útulná a zde na tom kanapi se tak dobře sedí. A dnes to tu ke všemu ještě tak voní,“ řekla a znovu se rozhlédla po stole, po vanilce, másle, hrozinkách, mandlích, bílém sáčku s cukrem… a pohlédla i na kredenc, kde bylo těsto a ještě, jak si teď všimla, pár těch dalších věcí z hloubky kredence, kam nebylo moc dobře vidět, a pohlédla i k plotně, kde byla miska tvarohu, a sáhla si na krk. „Paní Mooshabrová peče ráda,“ řekla a sáhla si na krk, „ale musilo vás to stát peněz, ty koláče budou jako z nejlepší cukrárny. Koukněte, co toho má ještě tamhle na kredenci za tím těstem…“ správcová se obrátila ke Steinhägrovým a paní Faberové a Steinhägrovi neklidně, stísněně kývli. Ale paní Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, hleděla před sebe na dveře pokoje a ve tváři se jí nehnul ani sval.

„Ten sud vápna je tu pořád,“ řekla paní Mooshabrová u kredence a teď tam už to těsto hnětla, „copak by se asi stalo, kdyby do něj člověk opravdu spad.“

„Už to opravdu končí,“ řekla domovnice, „lešení je skoro rozebraný, to jen ještě že ty pilíře před vaším oknem v pokoji jsou. Ale po svátku zmizí taky a u vašich dveří i ty cihly, trakař a sud vápna. Kdyby tam člověk spad,“ řekla domovnice, „já nevím, co by se stalo. Možná že by byl jen bílej, možná že by se rozpustil.“

„Nerozpustil,“ řekl pan Steinhäger, „ale pořádně zmáčel, možná i utopil. Potkal jsem nedávno v průjezdě dva pány,“ řekl pan Steinhäger neklidně, „nebyla tu snad policie?“

„U mě,“ kývla paní Mooshabrová a hnětla na kredenci těsto na prkýnku, „byli tu už potřetí.“

„A prosím vás,“ vyhrkla správcová a sáhla si na krk, „a prosím vás, co zas chtěli? Zas se přišli ptát, kde jste se narodila, co rodiče, škola a Kočičí zámek?“

„Teď hlavně něco jinýho,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „jak jsem chodila do Černýho lesa. A jestli se mi tam, když jsem byla menší, něco nestalo. Nějaká záhadná příhoda jestli mě tam nepotkala. Jestli jsem tam neviděla nějakou obrovskou myš nebo lva, či co…“

„Prosím vás, lva v lese,“ zasmála se správcová, až se na otomanu zhoupla a s ní trochu i Steinhägrovi, protože seděli vedle ní, „to jsou otázky, copak jsou lvi v lese? Lvi jsou přece snad jen na poušti.“

„Lvi jsou na poušti a v džungli,“ kývl pan Steinhäger, „u nás nejsou, leda v kleci v zoo.“

„Přišli se i kouknout, jak bydlím,“ řekla paní Mooshabrová a dál hnětla na kredenci na prkýnku těsto, „zas jak bydlím, už potřetí. Jak dlouho prý tu jsem, řekla jsem, že skoro století, každý mě tu přece zná aspoň padesát let. Taky mi vyprávěli nějakou pověst o Kočičím zámku, proč se tak jmenuje, že tam bylo spousta myší, snad tam chodil kdysi rattefengr, taky se ptali, jestli chodím na hrob svýho muže u Etlich. Sem tam si nechají něco říct o Wezrovi, jako by mi nevěřili, že se vrátil z krimi, a teď se mě i ptali, proč jsem nikdy neměla kiosk, když jsem po něm toužila, musila jsem říct, jak mi Wezr vždycky groše ukrad. A nakonec,“ řekla paní Mooshabrová a hnětla těsto, „nakonec tu napsali hlášení a chtěli na mně vosk. Dala jsem jim svíčku.“

„A to musili pečetit?“ zeptal se pan Steinhäger a paní Mooshab­rová kývla.

„To asi musí,“ zasmála se správcová, „je to policie.“

„Dala jsem jim pečetidlo z pokoje ze stolku,“ řekla ještě paní Mooshabrová u kredence a pak šla ke stolu pro vanilku a mandle.

„Ale že je ta policie vždycky tak slušná, když je u vás,“ řekla správcová a napila se čaje, „viďte, paní Mooshabrová, že je vždycky slušná. Dost se vám ještě omlouvají, že ruší.“

„Omlouvají,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně a přikryla těsto na kredenci utěrkou, snad aby kynulo, a pak si utřela ruce do zástěry a na chvilku si taky sedla na židli.

A pak bylo v kuchyni chvíli ticho. Pak tloukly hodiny u kamen čtyři a v průjezdu se ozvalo klepání.

Paní Mooshabrová vstala, ale byla klidná.

„Kdopak to asi jde,“ řekla suše.

„Buďte tady,“ řekla domovnice, „já otevřu sama.“ A podruhé vstala z kanape a šla do chodby otevřít.

Náhle z chodby zazněly nějaké hlasy, hlasy, jaké tu snad ještě nikdy nezazněly, a dřív než se kdo nadál, vešli do kuchyně tři lidé. Jakási vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s černými deskami a za ní dva pánové.

„Asi jsme vás vyrušili,“ řekla vyšší štíhlá žena s černými deskami, když se rozhlédla kuchyní, „máte hosty.“

„To jsou nájemníci z domu,“ řekla paní Mooshabrová, skoro nevěřila vlastním očím, „to jsou Steinhägrovi, paní Faberová, snad si na ně ještě vzpomínáte z pohřbu… A to je paní Knorringová z Péče a pan Smirsch a pan Landl. Skočím,“ řekla paní Mooshabrová, nevěřila vlastním očím, „do pokoje pro židle.“

Steinhägrovi stáli u kanape a uklonili se a paní Faberová na židli, vzpřímená a chladná, odtrhla zrak ode dveří pokoje a kývla. A Steinhägrovi se chtěli poroučet a snad i paní Faberová, ale paní Knorringová zavrtěla hlavou.

„Nedejte se rušit,“ řekla, „my jdeme jen na skok. Vracíme se z pěvecké zkoušky, musili jsme přes křižovatku u obchodního domu Slunečnice, a tak jsme sem zašli.“

Zatím paní Mooshabrová přinesla z pokoje židle a paní Knor­ringová si rozepnula kabát a s notami v ruce usedla. Pak usedl i pan Smirsch a pan Landl. A paní Knorringová znovu pokynula Steinhägrovým, aby si sedli, a Steinhägrovi – neklidní, stísnění – si opět sedli na kanape vedle správcové.

„Zašli jsme k vám, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na stůl, ke kredenci a k plotně, „abychom vám řekli, že je Péče už vskutku přestěhována. Už jsme v Kerke v tom přízemním domě, adresu jsem vám posledně dala. V naší bývalé Péči je už kriminál. V mé kanceláři i vedle u pana Rotta a Kefra i v čekárnách a na chodbách, i v hořejším patře, všude je už kriminál, a už tam jsou i lidé. Nic přestavovat nemusili, mříže v oknech měli, proto ten dům chtěli. Možná,“ paní Knorringová se rozhlédla, „že zaberou ještě něco. Jeden útulek, který patří konzistoři v jedné tiché boční ulici, tam jsou totiž mříže též, v přízemí. Ale tak se mi zdá,“ paní Knorringová pohlédla na stůl a kredenc, „že paní Mooshabrová peče. Na zítřek koláče. Jak to tu voní.“

„Na zítřek koláče,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a odkryla těsto, „škoda, že vám nebudu moct nabídnout. Než je upeču, bude večer, peču je celý den. Dávám vanilku, hrozinky, mandle…“

„Peče koláče celý den,“ kývla teď správcová na kanapi a sáhla si na krk, „už jednou pekla koláče celý den. Nabídne vám alespoň čaj.“

A když paní Mooshabrová kývla a šla od odkrytého těsta na kredenci k plotně, správcová řekla:

„Paní Mooshabrová totiž bere ty koláče zítra na večeři k vdovci. Pohleďte, co toho tady všude má, i máslo. A támhle na kredenc dala před chvílí vanilku a mandle, ale co toho má ještě tam za tím těstem, těch dalších sáčků a krabiček. Tuhle v tom sáčku na stole,“ správcová ukázala, „je i cukr.“

„Koláče budou jistě dobré,“ kývla paní Knorringová s pohledem na stůl a kredenc a přendala si noty, které stále držela, z jedné ruky do druhé, „škoda, že nebude doma i pan Felsach, už je na Měsíci. Bude doma jen hoch a hospodyně, snad i ti studenti. Jsem zvědavá,“ paní Knorringová pohlédla na paní Faberovou, která seděla stále vzpřímená a chladná, už opět hleděla před sebe a nehnula svalem, a pohlédla též na Steinhägrovy na kanapi vedle správcové, kteří byli stále neklidní, stísnění, „jsem zvědava na průběh zítřejšího svátku. Lidé jsou zneklidněni…“ pohlédla na pana Smirsche, který zatím stále mlčel stejně jako pan Landl, jen se rozhlížel.

„Na náměstí Annymarie Blažené a na náměstí Rappelschlunda jsou zástupy lidí,“ řekl pan Steinhäger neklidně.

„Jsou i na křižovatce u obchodního domu Slunečnice,“ řekla paní Steinhägrová neklidně, stísněně, „ale když jsme šli, se už rozcházeli.“

„Jsou tam zas,“ řekla paní Knorringová a zamyšleně pohlédla před sebe, „jsou i u Státní opery, v Darlingerově třídě a u divadla Tetrabiblos. Jsou před Akademií hudby, před protestantskou kaplí v ulici Giuseppe Verdiho a před katedrálou svatého Quida z Fontgollandu. Jsou i před redakcí Rozkvětu. Co říkáte tomu,“ paní Knorringová se obrátila na pana Smirsche, „co jsme viděli před chvílí před redakcí Rozkvětu, pane Smirsch…“

„Nevím, co bych, madam, řekl,“ pokrčil pan Smirsch rameny, „tam jsou lidi vždycky. Vyměňují si tam známky, mluví o sportu, transplantacích, o nebi… a na náměstích a v ulicích je před svátkem kněžny lidí taky vždycky dost, to je tak už několik desítek let.“

„Dnes je to však všechno jiné,“ řekla paní Knorringová suše, přendala si noty a pohlédla na hodiny u kamen, „dnes si lidé u Rozkvětu nevyměňují známky. Dnes tam nemluví o haluhách a řasách. Dnes je všude lidí víc než minulá léta a v městě je velké napětí. I kadidla je letos míň než jindy.“

„Je ho vskutku málo,“ řekl pan Steinhäger neklidně, „říká se však, že ještě dnes budou po drogeriích vozit další pytle.“

„Muž koupil kadidlo včera,“ řekla stísněně paní Steinhägrová, „ale drogista mu dal jen čtvrt kila. Řekl, aby se přišel zeptat ještě dnes. Ale vína je dost.“

„Vína je dost,“ kývla paní Knorringová a přitiskla noty k hrudi, „ale kadidla málo. Tak vy zítra nastoupíte, paní Mooshabrová, u pana Felsacha. Už se těšíte…“

„Zítra jdu,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně u plotny a lila čaj do tří hrnků.

„Zítra jde,“ řekla správcová na kanapi, „v jídelně bude večeře. Oslaví nástup paní Mooshabrové a zároveň svátek kněžny. Paní Mooshabrová sama udělá tabuli a hospodyně a ten Oberon budou vykuřovat a dávat věci do oken, aspoň ten Oberon neuteče. Vdovec velkokupec,“ řekla správcová a sáhla si na krk, „řekl, že na státní svátek se chlapec nesmí z domu ani hnout. Viďte, paní Mooshabrová, že to tak vdovec řekl,“ a paní Mooshabrová kývla a dala na stůl další hrnky čaje.

„Nesmí se ani hnout, ani do zahrady, hlavně ne před jídlem,“ řekla paní Mooshabrová zamyšleně a přenesla ještě hrozinky ze stolu na kredenc, aby bylo víc místa. A pak řekla: „Poslužte si, paní Knorringová a páni. Jestli je to málo sladké, v tomhle sáčku je cukr.“

„A jak se vede vám, paní Faberová,“ zeptala se teď paní Knorringová paní Faberové a zdvihla hlavu.

Paní Faberová jen pokrčila rameny a kývla, seděla dál vzpřímená a chladná, v tváři se jí nehnul ani sval, jen teď vzala hrnek a trochu se napila a Steinhägrovi na kanapi pokývali hlavou a také se ještě napili.

„Lešení už sundávají,“ řekla správcová, „už tu ty práce končí. Po svátku dají pryč i cihly, trakař a sud vápna u dveří paní Moos­habrové. Kdyby někdo do sudu spad, tak se pořádně zmáčí. Moh by se i utopit.“

„A také oslepnout,“ řekl teď pan Smirsch a napil se čaje.

„Budete mít teď víc práce, paní Mooshabrová,“ řekla paní Knor­ringová a rukou, v níž nedržela noty, se také trochu napila, „víc práce, když budete chodit k Felsachům, ale jistě to zvládnete.“

„Paní Mooshabrová to zvládne,“ řekla správcová na kanapi, „teď v zimě nemusí tak často na hřbitov, to jen akorát teď na Dušičky, viďte, paní Mooshabrová, to fasujete kytice a chvojí…“

„Už jsem fasovala,“ kývla paní Mooshabrová a dělala jakýsi pořádek na kredenci kolem mísy těsta, „už jsem fasovala a hroby připravila. Už jsem položila kytice i chvojí. Však jsou Dušičky za pár dní. Jen bohužel nevím,“ řekla a stále dělala pořádek na kredenci u mísy, „jestli se letos vůbec dostanu na hřbitov u Etlich. Na hřbitov do Drozdova, na hrob svýho muže. Na hrob svýho muže, kočího v pivovaru.“ A paní Mooshabrová u kredence dala na prkénko trochu mouky, ukrojila kousek těsta a začala dělat koláčky.

„To věřím, že vám to potrvá do večera,“ řekl pan Smirsch s pohledem na kredenc, „takové koláče, to je práce.“

„Také věřím,“ kývl teď i pan Landl, „takové koláče je práce, zvláště když je teprve teď krájíte.“

„A dáváte do nich vskutku dost věcí,“ kývla paní Knorringová, „máte na kredenci úplnou cukrářskou dílnu. Ani všechny ty věci, co tam máte, dobře nevidím, je tam dost tma. Poslyšte, paní Moos­habrová,“ řekla paní Knorringová náhle a pohlédla na Steinhägrovy, paní Faberovou a správcovou, „poslyšte, paní Mooshabrová, chci se vás na něco zeptat. Neznáte náhodou,“ paní Knorringová otevřela noty, které stále držela v ruce, „neznáte náhodou nějakou Máry Capricornu?“ Správcová na kanapi nadskočila, vyjekla a paní Moos­habrová u kredence přestala dělat koláče.

„Máry Capri,“ řekla udiveně, „Máry Capri?“

„Máry Capricornu,“ kývla paní Knorringová a pan Smirsch teď řekl také „Máry Capricornu“ a pan Landl opakoval „Máry Capricornu“.

„Tak tohle je už asi postý,“ zasmála se správcová, „co se na to paní Mooshabrové ptáme. Já se na to paní Mooshabrové taky jednou ptala, viďte, to je už dlouho, to bylo tenkrát, když se vdávala Nabule. A pak se vás na to ptala paní Eichenkranzová na hřbitově a taky paní Linpecková, když jsme byly v metru na stanici Hřbitov. Každý se ptá na Máry Capricornu.“

„Paní správcová Kralcová má pravdu,“ kývla paní Mooshabrová a stále dost udiveně hleděla na paní Knorringovou, pana Smirsche a Landla, „stále se každý ptá na Máry Capri. Ale já o ní nevím vůbec nic, já ji vůbec neznám. Já jen vím, že nějaká Máry Capri je a že je hospodyně, to nám snad řekla paní Linpecková, jinak nevím nic. Vy víte, paní Knorringová, něco bližšího?“

„Vím právě tak málo jako vy,“ řekla paní Knorringová a pohlédla do not, „právě tak málo jako pan Smirsch a pan Landl. Slyším o ní sem tam mluvit, nic víc. Nikdo nic neví,“ zatřásla paní Knorringová hlavou s pohledem upřeným do prázdna, „to je právě divné. Kdyby někdo věděl něco bližšího, bylo by to v pořádku, ale nikdo nic neví, ať mluvíte s kýmkoli. Když nic nevíte vy ani vy,“ paní Knorringová pohlédla teď i na správcovou, „když nic neví ani paní Eichenkranzová, ani paní Linpecková, je to ještě podivnější. Dáváte do koláčů dost cukru,“ pohlédla ke kredenci, kde se teď opět paní Mooshabrová dala do práce.

„Dám dost cukru,“ kývla paní Mooshabrová, „taky tvaroh, peču ráda. Ale to víte, jen občas. Jím spíš jen brambory a kukuřičnou kaši.“

„Teď budete jíst i šunku a saláty,“ zasmála se správcová, „pít víno a limonády, teď se vám už zle nepovede, když máte hlídání u vdovce.“

„Víno, limonády, šunku a saláty,“ kývla paní Mooshabrová a zas trochu přemístila věci na kredenci kolem mísy a ještě něco z toho, co stálo dost daleko a nebylo to dosud vidět, si trochu podala, „snad je to možný. Ale stejně mi to pořád nejde do hlavy s tou Máry Capri. Kdo to asi je? Hospodyně, ale co dál? Vždyť já ji vskutku vůbec neznám.“

„Tak na to, paní Mooshabrová, nemyslete,“ zasmála se správcová, „víte, co jsem vám už jednou řekla. Kdyby člověk myslil na všechny lidi, tak by se mu rozskočila hlava, to nejde. Ale ten Oberon toho vdovce,“ správcová se zasmála, „bude asi hrozný, vy jste, paní Mooshabrová, ani nedořekla, co všechno o něm víte. Má ty dlouhý černý vlasy, černý oči, dlouhý nehty, nosí černý plášť, utíká z domu, je mlsný…“ správcová pohlédla na kredenc, kde se teď náhle objevila nějaká barevná krabička, „neposlušný, vzdorovitý, vzpurný, hospodyni dělá samou schválnost… on jí,“ správcová se obrátila k paní Knorringové, k panu Smirschovi a Landlovi, „on jí dává do vodotrysku velkou černou strašidelnou rybu a zavírá ji ve sklepě. Ale paní Mooshabrová…“ správcová pohlédla na paní Moos­habrovou, která u kredence dělala dál koláčky, „vy jste posledně řekla, že dělá ještě něco jinýho. Že když má zlost, tak odstrčí mísu, co mu ta hospodyně dá, a nejí.“

„Odstrčí mísu a nejí,“ kývla paní Mooshabrová a šla k plotně podívat se na tvaroh, „nejí haluhy a řasy, které mu hospodyně večer dá, a vzdoruje.“

„Ale on snad někdy,“ zasmála se správcová a opět koukla na kredenc na tu barevnou krabičku, kterou teď bylo dost dobře vidět, „on snad docela tu mísu v tý jídelně chytí a praští s ní o stůl. A ta hospodyně je pak z toho celá pryč.“

„Celá pryč,“ kývla paní Mooshabrová zamyšleně, „protože ho předtím peskovala, aby se netoulal. A tak ho už radši ani nepeskuje. Zlobí zřejmě moc a týrá, trápí, hrozí mu pomocná škola, polepšovna. Pan velkokupec otec,“ řekla a dělala stále u kredence koláče, „se toho bojí. Může z něho být i pomocný dělník, nádeník. Ale já ho vlastně neznám, ještě jsem ho neviděla.“

„A poradíte si s ním,“ kývla paní Knorringová a pohlédla do not, „získáte u něho respekt. Mluvte s ním hlavně o vědách. Bon,“ pohlédla znovu do not, „ten sopránový part je vskutku snad nejtěžší ze všech. Je to studium,“ paní Knorringová se rozhlédla… „velmi náročné.“

„A co račte studovat?“ ozval se teď pan Steinhäger, byl stále neklidný, stísněný jako jeho žena, „nějaký zpěv?“

„Rekviem,“ řekla paní Knorringová, „největší Rekviem, které se tu kdy hrálo. Dva tisíce zpěváků bude zpívat a tři tisíce hudebníků hrát, stále to roste. Zde pánové,“ ukázala na pana Smirsche a Landla, „hrají horny.“

„Horny čili lesní rohy,“ kývl pan Smirsch a upil trochu čaje, „i to je velmi náročné. Jediná naše výhoda je, že my jako orchestr se to nemusíme učit nazpaměť. Ale hlasy ano. Madam, která pěje soprán, musí znát vše zpaměti, při premiéře nelze koukat do not, zpaměti se musí učit i tenoři a basy. Ty basy, madam,“ pan Smirsch se otočil k paní Knorringové, „jsou na tom ještě nejlíp, viďte. Jejich part je nejlehčí.“

„Snad,“ kývla paní Knorringová a upila čaj, „apropo, je to vskutku zvláštní, co se děje. V městě je napětí, jak jsem řekla, lidé jsou neklidní, na náměstích, u Rozkvětu, na té zdejší křižovatce. Před operou, před divadlem Tetrabiblos, před protestantskou kaplí v ulici Giuseppe Verdiho. Před Akademií hudby i před katedrálou svatého Quida z Fontgollandu, a já mám předtuchy. Mám různé divné předtuchy,“ paní Knorringová zdvihla hlavu a pohlédla na paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná a hleděla před sebe, aniž hnula tváří, „měla jsem předtuchy již dřív, třeba když byla paní Mooshabrová u nás v případě Eichenkranz a Linpeck. Už tenkrát jsem měla různé předtuchy,“ paní Knorringová pohlédla ke kredenci, kde paní Mooshabrová dělala koláče, „ale dnes, v předvečer svátku kněžny panovnice, jsou ty mé předtuchy ještě větší. Co jsme viděli, pane Smirsch, před Rozkvětem, není, jak jsem řekla, běžné a není ani běžné, co je na náměstích a v ulicích, ani před Operou ani Akademií hudby ani před katedrálou svatého Quida z Fontgollandu. Pan Rott má pravdu, že je třeba hledět věcem tváří v tvář a ne si stále něco tajit. Pan Rott dnes nepřišel do práce, omluvil se, že jde koupit pušku. A ten pan Kefr je už panem Rottem, jak se zdá, zacvičen. Je v naší praxi zběhlý, ví si rady.“

„Já jen tvrdím, madam,“ řekl pan Smirsch a hleděl k paní Moos­habrové, jak dělá na kredenci koláče, „já jen tvrdím, že nemám rád jisté řeči. Pan Rott se stále pouští moc daleko a to nemám rád doma, natož v úřadě. Už jsem jednou řekl, že to dělá zlou krev.“

„A já už také řekla,“ zatřásla paní Knorringová hlavou a pohlédla na Steinhägrovy a správcovou, „jakoupak zlou krev. Ty lidi jsou dnes v městě o své vůli, ví, jak se všechno horší, a já mám předtuchy. Ovšem, pan Felsach má pravdu, když chce, aby syn byl zítra doma,“ řekla paní Knorringová paní Mooshabrové u kredence, „chce být na Měsíci jist, že je chlapec zde na Zemi v pořádku. Chce být jist, že bude doma a do ničeho se nezaplete. Je ještě moc malý na to, aby chodil ulicemi, ať je doma a vykuřuje a dá za okna věci, paní Moos­habrová dohlédne. U vás, pane Smirsch,“ řekla paní Knorringová suše, „u vás v rodině se snad také kladou na kněžnin svátek za okna květiny, svíčky, sklenky s vínem a koláče, jako ve všech rodinách, či ne? Nebo vy to dáváte na svátek pana Rappelschlunda?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Smirsch, „to ne.“

„No tak vidíte,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na Stein­hägrovy, kteří kývli, „aspoň to. Policie,“ řekla paní Knorringová a pohlédla k paní Mooshabrové, „policie na ulicích vůbec není.“

„Ano, policie na ulicích není,“ kývla paní Steinhägrová stísněně, „nikde není jedna uniforma. Právě jsme o tom mluvili.“

„Mluvili jsme o tom,“ kývl pan Steinhäger, „nejsou to ještě demonstrace, a tak policie nerozhání. Já však myslím,“ pan Steinhäger zavrtěl hlavou, „že je v tom ještě něco jiného.“

„Zítra policie vyjde,“ mávl rukou pan Smirsch, „má všeobecnou pohotovost. Dnes je v novinách, že předseda Rappelschlund přijal policejního ministra Scarcolu.“

„Přijal,“ usmála se paní Knorringová na pana Smirsche, „snad by ho nepřijal? Pravda však je, že policie na ulicích není a že mezi ministrem Scarcolou a panem Rappelschlundem jsou nějaké nejasnosti.“ Paní Knorringová se znovu usmála a teď i Steinhägrovi na kanapi kývli a trochu se usmáli.

„Myslím,“ řekl pan Steinhäger, „že je policie velmi zdrženlivá, že se nechce moc daleko pouštět. Myslím, že kdyby zítra k něčemu došlo, pan předseda by na ni…“

„To jsou všechno řeči,“ řekl teď pan Smirsch dost příkře, „to je právě to, co nemám rád a nerad slyším. To je právě to, co zbytečně zneklidňuje. Pan Rott včera řekl, že lidi chtějí vidět kněžnu a mluvit s ní a že policie tomu asi nebude bránit. Jak to,“ zeptal se pan Smirsch dost příkře, „copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit státu? Musí sloužit státu stejně jako vojsko, od toho je placena. Já v těchhle žádostech a manévrech vidím nebezpečí pro stát.“

„Ale pane Smirsch,“ usmála se paní Knorringová a pohlédla ke kredenci, kde paní Mooshabrová stále dělala koláčky a něco přesouvala a zasouvala, „proč nebezpečí pro stát? Copak lidi nemají právo už konečně vědět, co je s kněžnou? Copak se to pořád musí tajit? Vždyť úředně vládne s předsedou, tak ať ji ukáže. Ať vidíme, zda je v paláci či se skrývá nebo zda po ní Rappelschlund pátrá a chce jí –“ paní Knorringová se na chvilku odmlčela, ale pak zdvihla hlavu a řekla: „chce jí vzít život. Nebo jí ho už dávno vzal, jak se také říká, a je kdesi v hrobě. Lidi to už jednou po těch desítkách let chtějí vědět, a ne aby byl stále zákaz o kněžně mluvit, dokonce aby se hrozilo, že zastřelí každého, kdo by o ní věděl a nesdělil to, a s ním celou rodinu, vždyť to trvá už od nástupu Rappelschlunda, copak to jde? Proč nebezpečí pro stát, když je to naše panovnice? Proč nebezpečí pro stát, když je všude úředně na portrétech s Rappelschlundem, když se o ní sem tam píše v čítankách a děti se učí její rodokmen, když lid dává na její svátek do oken květiny, svíčky, víno a koláče a byty vykuřuje, zatímco na svátek Rappelschlunda, který je též svátkem státním, jsou jen prapory na státních budovách a na jeho náměstí ověšená socha, jinak v celé zemi, v celém městě, promiňte ten výraz…“ paní Knorringová se rozhlédla a usmála, „jinak neštěkne pes.“

V kuchyni na chvíli zavládlo ticho. Paní Mooshabrová dokrájela na kredenci koláčky a šla k plotně pro tvaroh, paní Faberová seděla na židli stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem, jen hleděla před sebe, a Steinhägrovi na kanapi a správcová kývli. Pan Smirsch mlčel a pan Landl též. Pan Landl srkal čaj.

„Madam má pravdu,“ řekl posléze pan Landl, „je to tak. Lidé jsou neklidní a město je vzhůru. Zítra se může něco stát.“

„Apropo, ten Oberon,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na paní Mooshabrovou a na věci, které měla na kredenci, teď si už i ona všimla barevné krabičky, která tam stála, „jak jsem řekla, dobře ho zabavíte, když s ním občas promluvíte o jeho zájmech. O těch tajných vědách.“

„Já tomu nerozumím,“ řekla paní Mooshabrová opět zamyšleně a začala klást na koláčky tvaroh, „já ho jen vyslechnu, sem tam se zeptám…“

„On čte i jiný učený knihy,“ zasmála se správcová, „dělá si poznámky. On čte i přednášky studentů a mluví jako dospělej člověk. Jako spisovatel, viďte paní Mooshabrová, ač je mu teprv čtrnáct.“

„Jako dospělý, jako spisovatel,“ kývla paní Mooshabrová a kladla na koláčky tvaroh, teď už i hrozinky a mandle. „A zabývá se těma tajnýma vědama, ač jestli je to slovo správný…“

„Bude asi přemoudřelej,“ kývla správcová na kanapi k paní Knorringové, „tušila jsem to hned, když mi paní Mooshabrová řekla, že je génius.“

Vtom hodiny u kamen tloukly půl pátou a pan Smirsch náhle potřásl hlavou.

„Poslyšte,“ řekl náhle jakýmsi podivným hlasem a rozhlédl se kuchyní, „je to však stejně všechno divné…“

Paní Knorringová zdvihla hlavu a pohlédla na něho, a také správcová a Steinhägrovi pohlédli na něho, jen paní Faberová seděla stále vzpřímená a chladná, nehnula svalem a hleděla před sebe a paní Mooshabrová dál kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle.

„Co je divné,“ řekla paní Knorringová, „že je v městě neklid?“

„Divné,“ pokrčil rameny pan Smirsch a napil se čaje, „divné. Všechno je to nějak divné. Tak tenhle Oberon Felsach má dlouhé černé vlasy, černé oči, dlouhé nehty, až se mu kroutí, nosí nejraději černý plášť a zabývá se tajnými vědami.“

Hlas pana Smirsche zněl stále velmi divně a všichni na něho hleděli, i pan Landl, jen paní Mooshabrová u kredence kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle a paní Faberová seděla vzpřímená a chladná a hleděla před sebe.

„Dobrá,“ pokračoval pan Smirsch a dal jeden prst před sebe na stůl, „a teď si připomeňme toho Eichenkranze ze hřbitova a toho Linpecka z podzemní stanice Hřbitov. Ten Eichenkranz, vzpomínám-li dobře, co paní Mooshabrová o něm řekla, střílel na hřbitově vrány, rozmlouval s veverkou, napodoboval let ptáka a na jednom místě v parku náhle zmizel, jako by se propadl do země. Ten Linpeck, vzpomínám-li dobře, mluví sám se sebou, jako by mluvil s někým jiným, má sny, že létá, a nade vše miluje oheň. A tenhle Felsach,“ pan Smirsch začal klepat prstem o stůl, „má ty dlouhé černé vlasy, černé oči, dlouhé nehty, nosí černý plášť, je geniální, jak říkáte, a zabývá se tajnými vědami. Tak to je nějak divné,“ řekl hlasem stále velmi divným a náhle se rozhlédl kuchyní, vstal a řekl:

„Jeden mluví se zvířaty, létá a dovede se propadnout do země. Druhý mluví se sebou jako s jiným, létá ve snu a miluje nade vše oheň. A třetí má dlouhé černé vlasy, černé oči, drápy, černý plášť a pěstuje tajné vědy. Všem je dvanáct, třináct, čtrnáct let. Ano,“ řekl pan Smirsch, pořád stál a hleděl kamsi k plotně, „mně to všechno bylo už divné dřív. Mně to bylo divné dávno. Divné moc a moc dávno. Už když zde paní Mooshabrová byla na Péči kvůli Eichenkranzovi, když tam byla kvůli Linpeckovi, ale mlčel jsem. Mlčel jsem a neřekl jsem nikdy ani slovo. Teď však se mi tohle zdá už příliš. Tak se mi zdá,“ řekl pan Smirsch a rozhlédl se kuchyní, „že tyhle tři případy vůbec neměly s Péčí o matku a dítě co dělat, ale s něčím jiným. Se Státním tribunálem.“ A pan Smirsch pohlédl na zem a řekl:

„Měli se zřejmě octnout na seznamu těch, kdo jsou ve spojení s ďáblem.“

Nejprve se kuchyní rozprostřelo ticho. Hluboké, přehluboké ticho, jaké tu snad dosud nikdy nebylo. Jaké tu snad nebylo, ani když přišel Wezr, jaké tu snad nebylo, ani když přišla policie. Správcová zbledla a seděla na kanapi jako opařená. Steinhägrovi třeštili zrak na pana Smirsche jako přimražení. Pan Landl hleděl vzrušeně, zmateně a překvapeně na pana Smirsche. I paní Mooshabrová u kredence ustala v dělání koláčků a stála tam jako sloup. A dokonce paní Faberová, dosud vzpřímená a chladná na židli, náhle odtrhla zrak ode dveří pokoje a pohlédla na pana Smirsche, v její tváři se náhle pohnul sval.

Paní Knorringová vztyčila hlavu, pohlédla na pana Smirsche a její jemná upjatá tvář byla náhle jako kámen.

„Pane Smirsch,“ promluvila hlasem, který jako by ani nebyl její, a noty v ruce se jí chvěly rozčilením, „především si sedněte.“ A když si pan Smirsch opět sedl, paní Knorringová řekla:

„Co říkáte, je tak nečekané, nepochopitelné, že v první chvíli ani nevím, zda to myslíte vážně. V životě se někdy přihodí věc, před níž člověk prostě strne, a neví, jestli bdí či sní, jestli snad je ještě mezi lidmi anebo v nějakém neuvěřitelném astrálu, je z toho obyčejně agónie a člověk se z toho probere v nemocnici. Ale vy jste to vyřkl, to není sen ani zdání, a tak se musím ozvat. A nejen to. Musím se ozvat hned, protože jsem to teď právě slyšela a nechci, aby kdokoli někdy o mně řekl, že jsem něco takového jednou slyšela a mlčela jsem. Nuže, pane Smirsch,“ paní Knorringová hleděla na pana Smirsche a ve tváři se jí nehnul ani sval, „co jste řekl, je naprostý omyl. Ale je to zároveň i nejvážnější obvinění, které může být vyřčeno. Za celé mé praxe na Péči, za celých těch dvacet let, co jsem tam, jsme kromě jednoho případu ještě nikdy s něčím takovým neměli co dělat a nikdo z našich pracovníků nikdy nikoho z něčeho takového nenařkl. Víte, pane Smirsch, co vůbec říkáte?“

„To je vskutku nemožné,“ probral se teď i pan Landl, „leccos je možné, ale tohle ne. Tohle, pane Smirsch, ne. To vskutku nesmíte říkat.“

„To proboha ne,“ řekla paní Steinhägrová na kanapi, celá se chvěla a její hlas byl stísněný, ztrápený a pan Steinhäger vedle ní prudce zavrtěl hlavou a vzrušeně řekl: „Já sice ty hochy neznám, ale tohle, pane, přece ne. To rozhodně ne. To nemyslíte vážně.“ A správcová, bledá a jako opařená, se teď také trochu probrala, sáhla si na nahý krk a vyhrkla: „Tak tohle ne. Tohle ne. Já vás sice, pane, neznám, ale tak se mi zdá, že jste přestřelil. Znám paní Eichenkranzovou i Linpeckovou, znám ty chlapce z vyprávění paní Mooshabrové, a tohle tedy rozhodně ne.“

A paní Knorringová znovu chladně pohlédla na pana Smirsche a řekla:

„Ano. Kdyby k nějakému takovému návrhu mělo dojít, postavím se proti celou vahou svého úřadu. Tohle nepřijmu. Za dvacet let mé praxe byl na Péči jeden jediný případ, tenkrát před patnácti léty ten Napoleon Stallruck, osmiletý hoch bez otce a matky, a víte, jak to dopadlo. Celá země o tom dodnes mluví. Já se tehdy vzepřela. Celá má Péče se vzepřela.“

„A nebylo to nic platné,“ řekl pan Smirsch a hleděl k zemi. „Ano,“ zvolala paní Knorringová a její tvář byla strašlivě bledá, upjatá a chladná a noty v rukou se jí chvěly, „ano. Protože byl udán Tribunálu. Protože v tom měl prsty nějaký ničemný udavač, který už sám za tohle patřil před Tribunál a měl být veřejně souzen. Tenkrát,“ paní Knorringová se obrátila ke správcové, ke Steinhägrům, k paní Faberové a k paní Mooshabrové u kredence, „tenkrát toho chlapce na udání ničemného zločince u mostu v Linde chytli, odvezli na Státní tribunál a napsali na seznam. Vyslýchali ho, osmiletého chlapce, deset dní a nocí, dokázali mu, že lítá vzduchem a že dovede pohnout kameny, ačkoli k nám na Péči se původně dostal jenom proto, že ho předala jakási bídná učitelka, že přeskočil jednu vyšší zídku a vyrazil kamenem okénko… dokázali mu, že mu oheň uškodí, ano, uškodí, dali mu na Tribunále ruku do smolného sudu, a dokázali, že má vidiny. Jak by je byl neměl,“ paní Knorringová zvolala strašně bledá, chladná a noty v rukou se jí chvěly, „jak by byl vidiny neměl, když ho deset dní a nocí, osmiletého chlapce, vyslýchali a drželi v okovech. Když mu nechávali ve dne v noci nohy v kládě a ruce v železných kruzích. Když mu dávali pít vodu s octem a jíst jednou denně misku ovesné kaše. Když mu pouštěli na hlavu ledovou vodu a strašili ho, že ho rozčtvrtí.“

„To se přece dělá,“ řekl pan Smirsch a hleděl na zem, „to se vždycky dělá, když je někdo podezřelý z čarodějnictví. Ve středověku místo toho dokonce upalovali, to přece bylo mnohem horší. Ten hoch měl přece právního zástupce.“

„Ano,“ zvolala paní Knorringová, „měl ho. Však také protestoval a po rozsudku žádal o milost. Ale Rappelschlund ji zamítl. Jako ve všech případech Státního tribunálu, tak i v případě tohoto malého chlapce žádost o milost zamítl, a divže ještě nepotrestal advokáta. Nízký věk a sirotectví, pravil, není omluva, kdo s příšerou se stýká. Nařídil toho chudáka rozčtvrtit, zakázal mu dát drogu a odletěl na týden na Měsíc. Pane Smirsch,“ zvolala paní Knorringová, „tohle, co jste řekl, si nikdy na svědomí nevezmu.“

„To je vyloučený, pane,“ řekla teď u kredence konečně i paní Moos­habrová, „vždyť je přece všechno s těmi chlapci vysvětleno. Ten Eichen nezmizel do země, vždyť se schoval do dutýho stromu, ještě mi to místo ukázal. A s veverkou nemluvil, volal na ni jenom, jako se volá na kuře. A ten Linpeck dělá ohníčky na poli o prázdninách, to holt děti dělávají, a to, že lítá, se mu jen zdá. On nelítá ve skutečnosti, to nejvýš jen v tom výtahu. A ten syn velkokupce pana vdovce,“ paní Mooshabrová zavrtěla hlavou a pohlédla na koláčky a spoustu jiných věcí, které měla na kredenci, „ten neposlouchá, zlobí, trápí, pomocná škola a polepšovna ho snad čeká, může se z něho stát pomocný dělník, nádeník a otce usoužit, ale tohle ne. Vždyť ty vědy se učí i na školách a ty dlouhý vlasy má dokonce i nějaký ministr.“

„No tak dobře,“ řekl náhle pan Smirsch, „já se mohl mýlit. Já to třeba ani tak nemyslil. Vy tam zítra, paní Mooshabrová, jdete,“ řekl a pohlédl na kredenc, kde byly koláčky a spousta jiných věcí…

V kuchyni bylo dlouhou dobu ticho. Paní Faberová zase už seděla vzpřímená a chladná, v tváři se jí nehnul ani sval, a hleděla kamsi před sebe, na dveře pokoje. Steinhägrovi byli už také trochu klidnější, ale ten neklid, s nímž sem oba přišli, v nich byl, a správcová už také nebyla tak bledá. Ani pan Landl.

„Je to k nesnesení,“ řekla po dlouhé době ticha paní Knorringová, „opravdu hrozné. Mám různé divné předtuchy a nechci vidět zítřek. Je toho všeho už nějak moc. Tenkrát když toho malého Napoleona Stallrucka na náměstí u Tribunálu čtvrtili, letěly právě tři hvězdolety na Měsíc, vzpomínám, jak ta jejich červená a zelená světla nad městem vklouzla do nebe. V katedrále svatého Quida z Fontgollandu sloužil za chlapce zádušní mši sám arcibiskup kardinál. Tehdejší policejní ministr Gogh, jestli si ještě vzpomínáte, na protest odstoupil. Co to máte, paní Mooshabrová, na kredenci za tu barevnou krabičku,“ paní Knorringová náhle pohlédla na paní Mooshabrovou ke kredenci, která tam už zase kladla na koláčky tvaroh, hrozinky a mandle a teď je už i sypala cukrem, „co to je.“

„Co,“ řekla náhle paní Mooshabrová prudce, „co.“

„No támhleta barevná krabička,“ ukázala paní Knorringová na kredenc, „ta s tím černožlutým pruhem a s červeným nápisem. Není pod ním lebka a zkřížené hnáty, či co… já tam špatně vidím.“

„To nic není,“ řekla paní Mooshabrová suše, „to tu jen tak stojí, že mám málo místa. Když tu mám vanilku, hrozinky, mandle, když tu mám mléko, máslo, cukr, nevím ani, kam s tím, je to jen prášek na mytí oken… Tak teď,“ řekla paní Mooshabrová, „přiložím do plotny a budu péct.“

„A my půjdem,“ řekla paní Knorringová a přitiskla noty k hrudi, „půjdeme.“ A vstala ze židle.

Vstal i pan Smirsch a pan Landl a vstali i Steinhägrovi a nakonec i paní Faberová.

„Ten Dies irae je snad z celého Rekviem nejtěžší,“ řekla paní Knorringová vestoje s hlavou vztyčenou, na chvíli ještě otevřela noty, „už se dirigentu monsieurovi Scaronovi zdá, že to horny hrají silně? Už monsieur Scarone cítí správné fortissimo?“ otočila se k panu Landlovi a pan Landl kývl.

„Už se mu to zdá,“ řekl pan Smirsch, „však děláme, co můžeme. Aby to bylo správné, pěkné, líbivé. Aby to znělo vznešeně, důstojně a čistě.“

„Hrají to tak,“ řekl pan Landl, „že to hřmí. Hřmí to tak, že mám až v očích záplavu jakéhosi světla.“

„To je to o tom konci světa a posledním soudu?“ zeptala se paní Mooshabrová zamyšleně a utřela si ruce o zástěru. „To je ta hrůza na konec?“

„To je ta hrůza na konec, poslední soud,“ kývla paní Knorringová a zavřela noty.

„A kdy bude, madam, premiéra,“ řekl pan Steinhäger neklidně, stísněně a paní Steinhägrová zašeptala: „Kdy bude premiéra?“

„To se stále ještě neví,“ řekla paní Knorringová, „to je pořád ještě ve hvězdách. Ale jak se mi zdá, možná že bude dřív, než si myslíme. Půjdeme přes křižovatku,“ řekla panu Landlovi, „chci vidět, co se venku děje.“

Když paní Knorringová odešla a s ní i pan Smirsch a Landl a také Steinhägrovi a paní Faberová a v kuchyni s paní Mooshabrovou zbyla jen správcová, tloukly hodiny u kamen pět. Správcová koukla na kamna, stůl a kredenc a řekla:

„Tak já už jdu taky, paní Mooshabrová, máte ještě péct. Tedy to bylo hrozný. To by člověk nevěřil. A přitom napohled vypadal ten člověk docela normálně.“ A pak řekla:

„Tak si zítra, paní Mooshabrová, rozhodně ten kožich vemte. Vemte si všechno, co k němu patří. Nastupujete a zároveň je státní svátek. Říkáte, že se připravíte opravdu sama?“

„Opravdu sama,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc, „opravdu sama. Ale chtěla jsem vám ještě něco připomenout.“ A když správcová Kralcová kývla, paní Mooshabrová řekla:

„Inu připomenout ty dva černý prápory, co mám ve skříni v chodbě. Patří přeci vám i s bidlem, mám je tu jen v úschově. Víte ještě, že ten druhý je náhradní, kdyby se s prvním něco stalo?“

„Prosím vás, paní Mooshabrová,“ zasmála se správcová a sáhla si na krk, „prosím vás, to přece vím. A taky vím, že jsou v pořádku.“

„No jo,“ paní Mooshabrová se teď trochu usmála, „ale když vy nevíte, co chci říct. Když já bych si ráda zítra ten jeden černý prápor půjčila…“

Správcová vyšla z bytu paní Mooshabrové, když hodiny u kamen opět tloukly, ale nemusilo to být za moc dlouhý čas, neboť hodiny u kamen paní Mooshabrové tloukly i čtvrti. Vyšla z bytu paní Moos­habrové, jak přišla, v krátké bavlněné sukni, s nahým krkem, ale přece jen trochu jinak: dost se smála.

„Hořím zvědavostí,“ smála se v průjezdu u sudu vápna a sáhla si na nahý krk, „až zítra večer přijdete anebo pozítří ráno, musíte mi, paní Mooshabrová, sdělit, jak jste se ve vile vdovce měla, co ta hospodyně, co ten Oberon, a jak jste dělala tabuli. S tím práporem si vůbec nelamte hlavu.“