XV

Paní Mooshabrová došla ke svému starému zchátralému domu jako v mlze. Avšak i když paní Mooshabrová došla k domu jako v mlze, byla ta mlha spíš jen kolem ní a v její rozvířené hlavě než ve smyslech. Například v očích měla paní Mooshabrová ještě plno světla z křišťálových lustrů a také plno toho červeného světla z lamp soch zpod schodiště z haly… a plno toho zářivého i červeného světla v očích měla, ještě když vešla do bídného průjezdu a obcházela cihly, trakař a sud vápna. Když vešla do kuchyně a rozsvítila, hodiny u kamen právě odbily půl sedmou. Paní Mooshabrová si odšpendlila klobouk, svlékla rukavice, kožich, korále, vyjmula z uší ringle a převlékla se ze sváteční jupky a sukně do svých starých šatů… stále měla v očích plno toho zářivého i červeného světla z vily. Napustila vodu do umyvadla, smyla si čerň, červeň i pudr a pak dala klobouk a své sváteční věci do skříně a šperky a rukavice do stolku v pokoji. Jen pruhovaný kožich s hřívou dala v pokoji na postel, aby jej mohla vrátit správcové, až se večer objeví.

„Ta bude koukat, až přijde,“ řekla si v pokoji, „pět grošů, snad jsem se přeslechla. A až jí povím, co je uvnitř, toho světla z lustrů a z červených lamp…“ Vrátila se do kuchyně a šla nahlédnout do plotny, zda v ní ještě hoří, hned sáhla do truhlíku a přiložila. Ale sotva přiložila, slyšela, jak někdo v průjezdu otvírá dveře, a než se nadála, ve dveřích kuchyně stanul Wezr, Nabule a cizí člověk černý pes…

„Rukulíbám,“ řekl Wezr, šel hned ke stolu a sedl si. Také Nabule vyprskla, šla hned ke stolu a usedla a také cizí člověk černý pes šel. Lehce se přitom usmál a šlehl k paní Mooshabrové okem.

Paní Mooshabrová byla jejich náhlým rychlým nečekaným příchodem tak překvapena, že se ani nevzmohla udělat od kamen krok. Zůstala u kamen jako přikována a hleděla na ně jako na přízrak, který vnikl v její oči, v nichž dosud měla zbytky zářivých a červených světel z lustrů a lamp vily velkokupce. Viděla, že Wezr je dnes snad ještě silnější a mohutnější, snad to dělala ta červená šála kolem jeho šíje a hlavně ten další nový kabát, v kterém byl, ne ten nový šedý, který měl posledně, ale červenohnědý kožený s přezkami a páskem, jaký snad nosí zvláštní vojáci či požárníci. Viděla, že i Nabule má nový kabát, ne ten světlý s rudou přezkou, ale černý s červeným límcem a žlutými knoflíky, a člověk černý pes, který se tiše usmíval, měl dnes už také kabát, světle hnědý s bílým beránčím límcem.

„Je celá pryč,“ vyprskla Nabule u stolu a rozepnula si jeden žlutý knoflík, „celá pryč, že jdem tak kách a hned na židle. Asi myslí, že přišli posli z Marsu. Měla by však vědět, že jsme chtěli přijít brzy.“

„Přijít brzy pro ty věci pod kanapem,“ řekl Wezr a jeho hlas zněl dnes suše, ostře jako břitva.

„A taky na ten oběd, s kterým nás čeká,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem a pohlédla k plotně, „ví přece, že nám ho posledně slíbila.“

Paní Mooshabrová pořád stála u kamen jako přikována a neřekla jediné slovo. A Nabule si rozepnula druhý žlutý knoflík a řekla:

„Nějak se nehejbá, nemluví, máš na to nějakej recept?“

„Mám,“ kývl Wezr, vyndal z kapsy kožeňáku cigaretu a škrtl, „mám, ale dnes ho neřeknu, ani nenaznačím. Omdlí a nepromluví teprv. Shoří a nedá na stůl ani ty talíře s jídlem.“

„No s jídlem,“ křikla Nabule, zakroutila se a natřásla, „či jsme to tak tuhle nesmluvili?“

Paní Mooshabrová u kamen se teď konečně trochu probrala a postoupila ke kredenci. Viděla Nabuli, jak se kroutí, natřásá a obra­cí zrak na strop, viděla Wezra, jak na ni, paní Mooshabrovou, hledí světlýma chladnýma očima, a viděla člověka černého psa s kratšími černými rozházenými vlasy a nízkým čelem, jak po ní šlehá okem a tiše se usmívá. Paní Mooshabrová už chtěla promluvit, ale Wezr náhle vstal ze židle, sáhl si na pásek kožeňáku a sklepl cigaretu.

„Není čas,“ řekl suše, ostře jako břitva a sklepl cigaretu, „čeká nás společnost. Tak ten oběd a hlavně ty věci. Ty věci…“ pohnul prstem na své velké ruce, „ty věci zpod toho kanape. Doufám,“ přistoupil ke kanapi, „že nezvlhly a myši je nesežraly.“ A dal cigaretu do úst, sehnul se a začal tahat balíky.

„Jsou tu,“ vřískla Nabule ze židle, „jsou tu, jaks je dal. Ale jestli nejsou vohlodaný, musíme se kouknout.“

Wezr s cigaretou v ústech dal balíky na stůl a vestoje je začal prohlížet. Také Nabule, která stále seděla, je začala prohlížet. A také cizí člověk černý pes, který seděl, je začal prohlížet. Hmatal rukou po papíře a hlavně rozích. Pak pohlédl ke kredenci a promluvil.

„Paní,“ řekl hebce, měkce jako samet a svislé koutky úst nad­zdvihl, „říkala jste, že tyhle balíky pod kanapem obložíte pastmi, aby k nim myši nemohly. Ale zdá se,“ tiše se usmál, „že si do nich přece jenom nějaká myš hryzla. Tuhle,“ ukázal na jeden balíček a tiše se usmál, „jsou, paní, stopy zoubků.“

„Myš se balíků dotkla,“ vykřikla Nabule, „je poškozenej. Kdo ví,“ vykřikla, „jestli do některýho myš docela nevlezla. Měl bys to,“ vykřikla k Wezrovi, „rozbalit a nahlédnout.“

„Neřvi, není čas,“ řekl Wezr suše, ostře, už zas seděl na židli, „kouknem se až doma. Teď nás čeká společnost. Ale jestli v těch balících najdeme nějakou živou myš…“ jeho světlé chladné oči náhle blýskly a paní Mooshabrové u kredence se sevřelo srdce…

„Žádná v nich není,“ vyhrkla, „sou přece nedotčený.“

„Paní,“ usmál se černý pes tiše a sametově, hebce, „jak můžete vědět, že v nich žádná není? Copak vy vidíte papírem? Co až to rozbalíme a nějaká vyběhne, víte, co to bude? Vždyť se tím může někdo k smrti leknout.“

„Žádná v nich není,“ vyhrkla znovu paní Mooshabrová a hleděla na stůl, „žádná myš v nich není. To leda byste ji tam musili dát sami.“

„Sami,“ vyprskla Nabule a přihlouple se rozesmála, „sami.“

„Paní,“ ozval se opět černý pes a hebce hleděl na paní Moos­habrovou u kredence, „proč bysme sami dávali do balíků myši, copak by to mělo smysl? Vždyť my přece chceme ty balíky prodat, jsme překupníci, jak jste posledně řekla, a co by to bylo za prodej, abychom nabídli zákazníkům ve zboží myš? Nemyslíte, že by to bylo fiasko?“

„Tak dost,“ řekl Wezr a jeho hlas zněl stále suše, ostře jako břitva, „dost. Nemáme čas, musíme vyřídit ještě moc věcí. Balíky schovala snad dobře,“ sklepl cigaretu, „snad v nich myš nebude. A za to ji odměníme. A aby neřekla, tak ještě líp než těma Rozkvěty.“

Paní Mooshabrová u kredence se náhle zcela probrala. Náhle měla dojem, jako by na ni spadla hrst studené vody. Náhle udělala krok ke stolu a řekla:

„Podvedli jste mě. Podvedli i s novinama. Dali jste mi noviny tejden starý.“

Pohlédli na ni překvapeně, udiveně, tázavě, Wezr svým světlým chladným zrakem, člověk černý pes po ní šlehl okem a Nabule se dala do smíchu.

„Ano, podvedli,“ zvolala paní Mooshabrová, „kdybych byla neutekla, tak by mě snad lidi byli zabili. Podstrčili jste mi noviny neplatný.“

„Paní,“ řekl tiše cizí člověk černý pes a jeho svislé koutky úst se zvedly, „jak to podstrčili? Jak to noviny neplatný? My vám přece žádný noviny nepodstrkávali, my vám je dali semhle na stůl a Wezr vám k nim dal úřední kartu. S tou jste měla jít do redakce Rozkvětu a dostat dva šestáky na dlaň. Četla jste vůbec na novinách datum, že tvrdíte, že byly tejden starý?“

„Nečetla, ale vím,“ zvolala paní Mooshabrová, „lidi mi to na tom rohu řekli. Chtěli mě i kamenovat, víte? Však pár čísel mám a můžete se na to datum kouknout.“

„Hleďme,“ řekl Wezr a vyfoukl kouř před sebe, „hleďme, jak jsou lidi zlí. Podvedou už i prodavačku novin, ale ovšem jen některou. Tu, která jim naletí. Každý prodavačce by se to nestalo. Lidi holt chtěli mít noviny zdarma a asi je měli. Nechala balíky na rohu, prchla, a na to ty lidi čekali.“

„Na to ty lidi čekali,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, „je hloupá, všem naletí. Noviny byly pro ni škoda. Krk za to nedám,“ zasmála se přihlouple, „že tam nechala i ten dobrej silnej provaz. A kdo vůbec ví, jak ty čísla prodávala. Ty přece víš,“ zasmála se na Wezra, „že prodávat neumí. Ale plotnu má prázdnou, vyhaslou,“ pohlédla ke kamnům, „v ní není ani plamen a na ní ani střep. Co je s obědem?“

Wezr chvíli mlčel, Nabule se kroutila, natřásala a sahala si na červený límec, cizí člověk černý pes se jen tiše usmíval a šlehal okem. Paní Mooshabrová stála poblíž stolu a trochu se chvěla.

„Nevím,“ řekl Wezr konečně a pohlédl na sestru, „nevím, jestli za těchhle okolností, když si takhle zmaří takovej kšeft, ji vůbec máme podrobněji zpravit o tý studni.“

„Taky nevím,“ vřískla Nabule, „myslím, že ne. Splete to zas,“ vřískla, „vyzradí to a zkazí. Ze studny,“ vřískla, „nebude ani groš.“

„O žádný studni nechci vědět,“ paní Mooshabrová se opět trochu probrala, „všechno je to podvod a lež. Všechno je podvod a lež,“ zvolala, „o žádný studni nechci vědět a mě do toho nepleťte. Ani žádná taková studna…“ řekla, „není.“

„Tak vidíš,“ řekl Wezr sestře a vzdychl.

„Tak vidíš,“ vřískla Nabule.

„Paní,“ ozval se opět člověk černý pes hebce a zahleděl se na paní Mooshabrovou, „vy jste opravdu prorok. Nechci vám připomínat staré věci, jako že tyhlety balíky, co jsou zde na stole, jsou kradený z metra z pošty a že Wezr se vrátil z kriminálu. Nechci vám připomínat, co furt na tom Wezrovi máte, ač vůbec nevíte, kdo Wezr je a co dělá. Vždyť vy jste vskutku prorok,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „jak víte, že tu žádná studně není, že je to lež? To pak, paní, můžete za chvilku tvrdit,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „že v tý studni není ani žádný poklad, zatímco je tam zlato, stříbro a pytlík grošů. Paní,“ tiše se usmál a hleděl na paní Mooshabrovou, „vždyť vy se pořád jen mýlíte.“

„Nemýlím,“ paní Mooshabrová teď kupodivu skoro křikla, „nemýlím a nechci o studni slyšet.“

„Tak heleď,“ praštil Wezr cigaretou o zem a pohlédl na paní Moos­habrovou světlým chladným zrakem, „heleď. My nemáme čas a nemůžem se hádat. Jestli je nějaká studně, je v ní poklad a ty to nevíš, je to tvá věc. My víme svý a chtěli jsme ti pomoct. Abys nám snad jednou, až tu studnu vyberem, nevyčetla, že jsme ti nic nedali a všechno ti zatajili.“

„Zataj,“ křikla teď Nabule prudce a chytla se za knoflík, „zataj. Zataj a už ani slovo. Nemá to cenu,“ křikla, „povede svý, vona se nepřesvědčí.“

„Jenže já vím, co by ji přesvědčilo,“ Wezr se náhle usmál a sáhl si na pásek kožeňáku, „vím, a pak by už ani necekla. Já bohužel,“ pokýval hlavou, „vím.“

„Tak ať se přesvědčí,“ Nabule se usmála, „možnost má. Ať se jich zeptá,“ natřásla se a zakroutila, „ví snad, kde bydlí, my jí to přece říkat nebudem.“

„My jí to říkat nebudem,“ kývl Wezr a dal svou velkou ruku z pásku kožeňáku na stůl, „snad ví, kde bydlí, a jich ať se zeptá. Oni jí to potvrdí a pak uvěří. Jenže to je právě to. Uvěří cizím. Ale nám holt ne.“

„Nevím, o kom mluvíte,“ zavrtěla prudce paní Mooshabrová hlavou, „ale já se nikoho na nic ptát nebudu. Řekla jsem, že mě to nezajímá.“

„Paní,“ usmál se člověk černý pes hebce, měkce, „říkáte, že se nikoho na nic ptát nebudete a ani nevíte, o kom je řeč. Přece si snad ještě vzpomínáte na ty dva študenty, co byli na svatbě Nabule…“ usmál se hebce, měkce, „přece si na ně vzpomínáte. Seděli vedle vás a vy jste s nima rozprávěla až do chvíle, než jste se tak náhle zvedla a utekla z lokálu. Tak těm študentům,“ tiše se usmál, „snad věříte. Či ne?“

„Těm věřím,“ řekla paní Mooshabrová chladně, „ty študenti byli slušný lidi. Ale z žádnýho lokálu jsem se nezvedla a neutekla, vyhodili jste mě jako koně.“

„Tak vidíš,“ řekl Wezr, „tak vidíš. Vyhodili jako koně, byli slušný lidi. Tak je tedy navštiv a zeptej se jich,“ zvolal ostře, „zeptej, jestli ví o studni tady v tomhle okolí. O studni, v který je poklad. Zlato, stříbro, groše.“

„Navštivte je, paní, zeptejte se,“ kývl člověk černý pes, „radím vám dobře, zeptejte se, abyste věřila. Jenže chyba je v tom, že my nemůžem moc dlouho čekat. My to totiž taky nemáme zapotřebí. My můžeme požádat o pomoc jiný, kteří uvěří hned, aniž by se ptali nějakých študentů. Kteří půjdou rádi. Wezr se jen chtěl pojistit, abyste pak nehlásala, že šel k cizím a vám o tom neřekl.“

Paní Mooshabrová ustoupila o krok ke kredenci a hleděla na jeho roh, také na okno z mléčného skla opodál a mlčela. Mlčela, jak se zdálo, zarytě a zatvrzele. Nabule si kryla otlemená ústa dlaní a chechtala se. Černý pes se uraženě díval kamsi do rohu stropu, paní Mooshabrová měla dojem, že ho takhle ještě nikdy neviděla. A Wezr tupě hleděl na stůl, toho paní Mooshabrová takhle také ještě neviděla.

Vtom tloukly hodiny u kamen osmou. A Wezr se náhle opřel o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to někdy dělají úředníci, a pohlédl chladným světlým zrakem na matku. „Je čas, abysme vzali balíky a šli,“ řekl suše, břitce a klepl rukou o stůl, „kde máš ten oběd?“

„Je večer,“ řekla paní Mooshabrová, „právě tloukly hodiny osmou, žádnej oběd nemám, k večeři si dělám kafe.“

Nabule vyprskla smíchy a zapnula si ty dva rozepnuté žluté knoflíky. Wezr stále seděl opřen o opěradlo židle, klepal rukou o stůl a řekl:

„Dobře, tak si oběd nech, my se tě prosit nebudem. Ale já se tu brzy stavím a ty si to rozvaž. Zeptej se študentů. Ale dlouho se nerozmýšlej,“ klepal rukou o stůl a hleděl na balíky, „jestli se nerozmyslíš brzy, tak pak tedy dost. Pak si kup voves jako ta stará nesmrtelná kurva.“ A vstal ze židle, sáhl si na přezku svého černohnědého kožeňáku a vzal pár balíčků. Také člověk černý pes vstal ze židle, tiše a bez hlesu, a vzal pár balíčků. A vstala ze židle i Nabule a zakroutila se.

„A co bych měla dělat,“ řekla teď paní Mooshabrová, ale v jejím hlase příliš zájmu nebylo.

„Co bys měla dělat,“ pokrčil Wezr rameny, „nic. Sednout si na studni do koše a dát se spustit na dno. Tam to zlato, stříbro a groše dát do koše a zase se dát vytáhnout ven. To je všechno.“

„Vlízt do tý studny?“ užasla paní Mooshabrová a Wezr pokrčil rameny. „Dát se spustit do studny,“ řekl.

„Tak si to snad, paní, přece jen rozvažte,“ usmál se černý pes hebce a volnou rukou si pohladil beránka u krku na svém světlém plášti, „takováhle příležitost se vám jen tak nenaskytne. Vy si tak všechno dovedete zkazit. Do Ritzu jsme vás chtěli vzít,“ usmál se a hleděl na paní Mooshabrovou, „vy jste se schovala k domovnici a radši jste šla do parku. Noviny jsme vám dali, abyste si vydělala,“ usmál se a hleděl na paní Mooshabrovou, „vy jste je na rohu hodila na zem a utekla. A teď vám nabízíme studnu, kde je poklad, a vy říkáte, že je to lež. Vskutku, jako byste byla vědma, a nechcete se zeptat ani študentů. A to vám znovu nechci opakovat všechny ty vaše staré omyly.“ A pak dodal:

„S těma myšima jste mně dodnes nepomohla, ač jsem vám dával slušný peníz. Měl jsem jen jednu podmínku, že pasti přinesete svý. Sdělil jsem vám to už dvakrát, jednou dokonce písemně, vám je to však jedno. A víte dobře, že jsem kameník, jak jste snad posledně řekla, že stačí jít ke kameníkům ke hřbitovní bráně, tam že jsem, tam že je snad ještě i nějaký Bekenmoscht. Kdepak, paní,“ koukl náhle na kredenc, „kdepak dnes máte ten Marokan? Že tu dnes ten bílý sáček není. Vy jste ho asi schovala do spíže, viďte.“

„Schovala prášek do spíže a má tu myší čím dál víc,“ zasmála se Nabule přihlouplým otlemeným smíchem, „jestlipak se odsud taky jednou nechce stěhovat?“

Paní Mooshabrová viděla ten její přihlouplý otlemený smích, kývla a příkře řekla:

„Jen se radši starej, ať se ty stěhuješ na Alžbětov, ať taky nějakej groš Laibachovi dáš. Máš jich asi dost a nedáš mu na byt asi ani šesták.“

„Co bych mu dávala,“ vykřikla náhle Nabule prudce, ale vzápětí se dala do velkého smíchu, „vona se asi zbláznila.“

„Mlč,“ řekl Wezr příkře, „mlč a neřvi.“ A obrátil se k paní Moos­habrové a řekl:

„Ta stará nesmrtelná kurva jednou podle novin řekla, že si něco rozvažuje. Tak si to taky rozvaž, už jdem.“

„Paní,“ usmál se ještě jednou tiše černý pes a koutky jeho úst se blaženě zvedly, „už jdem, ale přece jen bych vám rád ještě něco řekl. Máte přece jen divné nápady. Co by Nabule dávala Laibachovi groš na byt na Alžbětově? Proč? Proč, když se s ním předevčírem dala rozvést.“

A Wezr s balíky první, pak Nabule a nakonec člověk černý pes s balíky a s tichým úsměvem vyšli z kuchyňských dveří do chodby a pak do průjezdu kolem cihel, trakaře a sudu vápna a jejich kroky brzy zcela utichly. Paní Mooshabrová stála u kredence jako sloup.