II

Běžela krásným zářijovým odpolednem mnoha ulicemi, na státních domech visely prapory, neboť byl svátek předsedy Albína Rappelsch­lunda, pak doběhla na jeho náměstí. Stála tam socha, ověšená kytkami a různými cáry, ale lidé, kteří tu šli, na ni ani nekoukli, každý radši hleděl na holuby, kteří se hemžili na zemi. Na hlavní třídě musila projít shlukem lidí před redakcí Rozkvětu. Shluk lidí před Rozkvětem býval vždycky, lidé tu rokovali o sportu a různých transplantacích, také o různých chaluhách, řasách a nebi, a také si tu měnívali známky. Dnes se tu bavili i o tom, že na státních domech jsou prapory, socha na náměstí opentlená, ale okna bytů jsou pustá a prázdná… vskutku, okna bytů byla pustá, prázdná, za žádným nebyla jediná květina, svíčka, sklenka s vínem, koláček, což za okny bývá na svátek kněžny vdovy panovnice, a jistě nikdo v žádném bytě nepálil ani kadidlo… paní Mooshabrová prošla tím shlukem před Rozkvětem. Pak minula pouliční kiosky ze skla a laminátu, u nichž jedli lidé různé mražené krémy, šunku, saláty a pili limonády, ty minula s hlavou svěšenou a velmi rychle, byla ráda, když přeběhla po bílých pruzích asfaltovou křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Pak proběhla třemi ubohými ulicemi a pak už byla blízko domu, v němž bydlila.

Byl to vskutku starý zchátralý dvoupatrový dům s velkým ote­vřeným průjezdem. V průjezdě stála halda zednického náčiní, cihly, trakař, sud vápna. Před průjezdem stála ženská, padesátnice v krátké letní sukni, a u ní žena s otrhaným chlapcem, kterému mohlo být dvanáct. Měl oteklé oko a nešťastně se rozhlížel ulicí.

„Bože, paní Mooshabrová,“ zvolala ženská v krátké letní sukni, když paní Mooshabrová došla, „to už jdete ze svatby? To už je po hostině U Lám?“

„U Víl,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla svou menší černou taškou. „U Víl. Musila jsem pryč, nebylo mi dobře. Asi jsem se přejedla. To víte, na svatbě to snad ani jinak nejde. Ale copak, paní Faberová,“ paní Mooshabrová se rychle ohlédla k druhé ženě a ukázala k chlapci, „copak se mu stalo?“

„Blázen,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „drzej, sprostej, hloupej, roupama neví, co dělat. Lez zedníkům na lešení a byl by si vyšťouch oko. Drzej, sprostej, hloupej a teď jde za trest k očaři.“

„Ale snad ne,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na chlapce, který stál jak ovce, „připravím vám, paní Faberová, odvar, necháte ho vystydnout a hadr do něj párkrát namočíte.“

„Nic nenamočím,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „půjde k očaři. Ať mu to třeba vypálí.“

„Ale paní Faberová,“ zasmála se teď ženská v krátké letní sukni, „paní Mooshabrová se v tom přece vyzná. Dělá na hřbitově a v Péči, má na to i doklad. Viďte, paní Mooshabrová, že máte i doklad, vždyť to, paní Faberová, víte. Jo a pak,“ řekla náhle ženská, „vždyť je dnes svátek. Dnes ani žádnej očař neléčí.“

„Někde léčí,“ řekla paní Faberová a shlédla na kartu, kterou zatím paní Mooshabrová vyňala z tašky, „můj dělá taky.“

„Jen nikam nechoďte,“ řekla paní Mooshabrová a schovala kartu do tašky, „já mu oko spravím. Ať přijde k večeru. Vy, paní správcová,“ řekla ženské v krátké letní sukni, „vy přijdete taky…“ A paní Mooshabrová rychle kývla a vešla do průjezdu.

Do bytu paní Mooshabrové se vcházelo přímo z průjezdu. Ta halda zednického náčiní, cihly, trakař a sud vápna stály právě u jejích dveří. Za dveřmi byla chodba se spíží a skříní, za níž trčelo nějaké předlouhé bidlo. Z chodby se šlo do kuchyně. Kuchyň měla okno z mléčného skla do chodby u schodů a dveře do pokoje. Pokoj měl okno do dvora, kousek od místa, kde končilo domovní schodiště. Temný chudý byt byl však upravený. Paní Mooshabrová vešla do kuchyně, dala tašku na židli a pohlédla na buchtu, která stála na stole. Pak otevřela kredenc a vytáhla starou odřenou tašku, v níž měla pár grošů úspor. Otevřela ji, nahlédla a dala ji opět do kredence. Pak šla do pokoje. Leželo tam pod postelí a zrcadlem pár krámů, jak je tu ráno nechala ta její dcera Nabule, když se hnala k svatbě. Paní Mooshabrová se vrátila do kuchyně a s pohledem na stůl, židle a hodiny u kamen sedla na otoman.

„Tak mě vyhodila,“ řekla si, „ani kůrku mi nedala a koláče, co jsem jí pekla, hodila koni. Přede všema, i před těma študenty. A Wezr,“ zachvěla se, „přijde co nejdřív.“

Paní Mooshabrová opět vstala, koukla na buchtu, která stála na stole, a tašku ze židle uklidila do kredence. Pak si svlékla černo­zlatý šátek, jupku, dlouhou černou lesklou sukni, oblékla domácí šaty a zástěru. Pak zatopila v kamnech dřevem z truhlíku, dala na plotnu hrnek s vodou a hrstí nějakých bylin a natočila vodu do vědra. A s ním pak šla do pokoje mýt podlahu. Když domyla podlahu k zrcadlu, zvedla se ze země, aby si trochu oddychla, a tu viděla oknem, jak ze schodů vchází na dvůr malý otrhaný Faber. Otřela si ruce a šla otevřít.

Chlapec se v kuchyni nejistě rozhlédl, snad tu ještě nikdy nebyl, koukl na otoman a na stůl, na tu buchtu, co tam byla, a stoupl si k plotně. Paní Mooshabrová poodešla k plotně a ještě trochu přiložila.

„Tak matka říká, že jseš drzej a hloupej,“ řekla a namočila hadřík do hrnku na plotně, „když říká, tak je to asi tak. Přece by to jinak neříkala. Přece by se schválně netrápila, kdybys byl hodnej.“

Paní Mooshabrová vyždímala hadřík a přistoupila k chlapci, který stál u plotny, hleděl na buchtu na stole a ani se nehnul.

„Otec se podiví, až přijde z práce,“ řekla paní Mooshabrová a dala chlapci hadřík na oko, „ty chodíš k večeři pro pivo. Tak si ten hadr podrž, já ti ho ještě zavážu.“ Paní Mooshabrová poodešla ke kredenci pro větší strakatý hadr a pak chlapci oko zavázala.

„Jestlipak, když tak zlobíš, se ve škole vůbec učíš,“ zeptala se a teď chlapec poprvé promluvil.

„Učím se,“ zašeptal a trochu se zachvěl.

„A co,“ řekla paní Mooshabrová, „o stromech?“

„Životopis předsedy,“ zašeptal a opět se zachvěl.

„A umíš ho?“ zeptala se paní Mooshabrová a sedla na židli.

„Ano,“ zašeptal chlapec, stál se zavázaným okem u plotny jak ovce a hleděl na buchtu, „musili jsme ho umět k svátku.“

„Tak ho řekni, jestli ho umíš,“ řekla paní Mooshabrová.

„Albín Rappelschlund se narodil, narodil…“ začal chlapec plaše odříkávat a jednou rukou si přidržoval strakatý obvaz, „narodil… ve čtrnácti létech vstoupil do učení na koželuha, ale odešel z něho a vstoupil do vojenský školy, aby byl důstojník, ale odešel z ní a vstoupil do číšnictví, učil se nosit talíře, talíře… ale taky odešel a vstoupil do protestantské školy. Ale taky z ní odešel a vstoupil, vstoupil…“ chlapec šeptal, chvěl se a stále hleděl na buchtu, „vstoupil ve dvaceti do služby kněžny Augusty, která tenkrát vstupovala na trůn. Byl povýšen na komorníka a na plukovníka a na ministra, ministra… a dělal pořádek. Účastnil se pětkrát letu na Měsíc…“

„No a co dál,“ řekla paní Mooshabrová, když se chlapec zarazil a nemohl dál, „co dál,“ a chlapec si trochu posunul obvaz na oku a zašeptal: „Dál dělal pořádek, dal lidem víc práce… založil muzeum… největší letiště Albína Rappelschlunda za městem ve čtvrti, ve čtvrti Stadión… pro hvězdolety. Pak, pak…“ chlapec ustrašeně těkal zrakem sem a tam, také na buchtu na stole, zas nemohl dál.

„Co pak,“ řekla paní Mooshabrová, „co pak…“

„Pak,“ řekl konečně, „objevil zrádce, co chtěli útok na kněžnu Augustu, dal je soudit a byl předsedou. Od tý doby vládne jako nejvyšší a jediný hned po panovnici kněžně Augustě, která zatím ovdověla. Ale lidi říkaj…“ chlapec se náhle zarazil a teď se úplně roztřásl, „lidi říkaj…“

„No co lidi říkaj,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co říkaj…“

„Říkaj,“ třásl se chlapec zděšeně a hleděl na buchtu, „že vládne jen on. Že je kněžna schovaná či už dávno mrtvá.“

„Tak,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „a já ti dám hrnek.“ Vzala z plotny hrnek s odvarem a dala jej chlapci. „Než půjdeš spát, ještě si to třikrát namoč a budeš jako ryba. A nezlob,“ řekla, „jistě má matka pravdu, že zlobíš, jistě se jen tak pro nic za nic netrápí. Lezeš zedníkům na lešení a zlobíš, co z tebe bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník, a víš, kde bys moh skončit. Víš kde,“ paní Mooshabrová kývla, „v krimi.“

„Paní,“ řekl náhle chlapec prosebně, jako by se trochu osmělil, jednou rukou si držel strakatý obvaz a v druhé držel hrnek s odvarem, „vy prý…“ A zase nemohl dál.

„Co prý,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co…“

„Vy prý,“ chlapec se ještě víc osmělil a prosebně vzhlédl, „vy prý máte živý myši.“

„Živý myši?“ vzhlédla paní Mooshabrová. „Živý myši? Mám pasti,“ řekla, „pasti, aby se myši chytaly.“

„A kde je máte,“ řekl hoch prosebně a zase hleděl na buchtu na stole.

„No tady,“ mávla paní Mooshabrová rukou po kuchyni, „tady za plotnou, za kredencem, za kanapem, taky v pokoji a ve špajzu, tady všude…“ mávla.

„A moh bych takovou past vidět?“ zeptal se hoch tiše. „Ještě jsem ji neviděl. Viděl jsem jen klece.“

Paní Mooshabrová přistoupila k otomanu, sehnula se a vytáhla tři pasti.

„Ale myši v nich nejsou,“ řekl chlapec zklamaně, když je paní Mooshabrová dala na otoman, „jsou prázdný. V klecích jsou aspoň lvi.“

„Jsou prázdný, protože se včera žádná myš nechytla,“ řekla paní Mooshabrová, „možná že se chytne dnes večer…“

Chlapec na chvíli položil hrnek s odvarem na stůl a s jednou rukou na obvaze a druhou na kanapi si prohlížel pasti. Zdálo se, že ho teď na chvíli plachost vskutku trochu přešla.

„A jak tam ta myš vejde?“ pohlédl na paní Mooshabrovou.

„Nevejde, vleze, touhletou brankou,“ paní Mooshabrová ukázala, „branka za ní zaklapne a už je tam. Je v pasti.“

„A co s nima děláte v tý pasti, to je zabíjíte?“ hoch se opět zachvěl.

„Nezabíjím, umřou,“ řekla paní Mooshabrová, „otráví se. Tuhleten špek na prkýnku,“ ukázala, „myš sní, chvilku běhá uvnitř těch mříží a pak klesne, to když začne působit jed.“

„A kde ten jed je?“ zeptal se chlapec a prohlížel si s jednou rukou na obvaze past.

„Jed je na tom špeku,“ řekla paní Mooshabrová, „vidíš tam přece ten bílý prášek.“

„A to ten špek kupujete,“ zeptal se hoch a teď opět pohlédl na buchtu na stole, „ten špek kupujete u řezníka?“

„Ten kupuju u řezníka,“ kývla paní Mooshabrová, „ale bez jedu. Ten nasypu až zde. Mám takový kousky špeku ve špajzu na talíři.“

Chlapec překvapením otevřel ústa a velmi nejistě pohlédl na paní Mooshabrovou. Jako by nevěřil vlastním uším. A pak se náhle a nečekaně zeptal:

„A proč vlastně ty myši trávíte?“

„Proč,“ řekla paní Mooshabrová, „že škodí.“

Chlapec opět ztichl, držel si obvaz, hleděl na buchtu na stole a pak opět nesměle řekl:

„Ale to škodí víc věcí. Víc věcí škodí a taky se nezabíjí. Proč se právě zabíjejí myši? Proto,“ plaše dodal, „že nemluví?“

Paní Mooshabrová pohlédla na pasti a kývla.

„Kdybych je netrávila,“ řekla, „tak je jich tu za chvíli regiment a je po nás. Jsou troufalý a drzý, sní, nač přijdou, brambory, kukuřici, chleba, i tuhle buchtu na stole by snědly… Vohryzaly by i nábytek a peřiny prokousaly, taky i tohle kanape. Ty se musí trávit, jinak by nás usoužily.“

„Tak já už půjdu,“ zašeptal hoch a položil past na otoman, vzal ze stolu hrnek a ještě jednou pohlédl na buchtu. Paní Mooshabrová ho dovedla ke dveřím do průjezdu a ještě mu řekla:

„Tak ještě třikrát si ten hadřík namoč a zejtra půjdeš do školy jak křepelice. A doopravdy nezlob, matku netrap, víš, co by tě čekalo.“

Když se paní Mooshabrová vrátila do kuchyně, hodiny u kamen právě tloukly, byly to hodiny, které tloukly i čtvrt, půl a tři čtvrtě, a paní Mooshabrová šla rychle do pokoje, aby dokončila mytí, dřív než se docela setmí. „Snad ani tak zle ten hoch nevypadá,“ řekla si, když myla podlahu u stolku, „snad ani ne, ale to holt klame. Když leze po lešení, rozbil si oko, a když to o něm říká matka, tak snad zlobí. Znám to sama nejlíp.“ Když paní Mooshabrová dokončila mytí, byl už večer. Vyždímala hadry, pověsila na vědro a vědro nechala v pokoji. Šla do kuchyně, opláchla si ruce a usedla za stůl. Chvíli hleděla na buchtu na stole a na pasti na kanapi a pak se chtěla zvednout a ty pasti dát opět pod otoman, když náhle strnula. V průjezdu někdo klepal. Pak tam ženský hlas řekl: „Můžu?“ a paní Mooshabrová si oddychla. Byla to správcová.

Správcová měla teď na sobě delší blůzku, byl už večer, ale tu krátkou letní sukni z odpoledne měla stále.

„Tak jsem přišla,“ řekla v chodbě a šla do kuchyně. Tam si sedla vesele na otoman k pastím.

„Dělala jste, paní Mooshabrová, buchtu,“ ukázala na stůl.

„Vemte si,“ řekla paní Mooshabrová a šla k plotně přiložit, „udělám vám k tomu trochu kafe. Je šest hodin, domyla jsem pokoj.“

„Myla jste pokoj,“ zavrtěla domovnice hlavou, „koukám, máte zástěru. Vaše Nabule se vdává a vy máte zástěru a mejete pokoj. Kdybyste si aspoň o svatbě odpočala, udělala byste líp. Tak povídejte, paní Mooshabrová, povídejte, jaký to tam na tý svatbě bylo. Říkáte, dost jídla, pití, trochu jste se přejedla. Co dobrýho měli, špagety?“

„Víno,“ řekla paní Mooshabrová a zavřela dvířka u kamen, „šunku, vlašský salát, limonády, nakonec i koláče. No a ten stůl…“

„Prostřenej, viďte,“ kývla správcová a poupravila si blůzku, „upravenej, ozdobenej…“

„Upravenej, ozdobenej…“ kývla paní Mooshabrová, „bílý ubrus, květiny a svíčky, sklenky s vínem, koláče…“

„Tak ještě jen kadidlo,“ zasmála se správcová, „a jako za okny na kněžnin svátek. A prosím vás, paní Mooshabrová, a Wezr tam holt nebyl? Myslíte, že ho nepustili?“

„To víte, že ne,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci pro kávu, „z krimi na svatbu nepouští. Ale už přijde brzy. Čtvrt roku je pryč. Já se lekla, když jste klepala, že je to on. Já se lekla, že už jde.“

„Měl by přijít rattefengr,“ řekla správcová s pohledem na pasti vedle sebe na kanapi, „kočky na to nestačí a vy to tu máte z toho dvora a průjezdu z první ruky.“

„Rattefengra se nedočkáme,“ mávla paní Mooshabrová rukou a šla s kávou k plotně, „taková inštanc snad ve městě ani není. Rattefengři byli tak leda v mým mládí, ale dnes ne. Dnes si musí pomoct každej sám. Aby tak ty myši vlezly i na to lešení, co tu máme. Aby tak vylezly až k Faberům.“

„Byl tu pro odvar?“ zasmála se správcová a poupravila si blůzku.

„Byl,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a zavařila kávu, „tyhle pasti na kanapi jsem mu musila ukázat. Pasti nikdy neviděl, jen klec a lva. Chtěl vidět i myš, ale včera se právě nechytla, a tak jsem mu jen ukázala, jak tam myš leze a sní špek. Mně se tak zlej nezdál,“ paní Mooshabrová náhle zavrtěla hlavou, „ale co já. Matka to ví vždycky nejlíp, a když to říká, asi se s ním souží. Poslechne asi, jen když jde pro pivo.“

„Když jde pro pivo, upíjí,“ zasmála se správcová, „paní Moos­habrová, vždyť von domů musí nosit jen půl džbánku. Ale mně se tak někdy zdá…“ správcová se náhle zarazila a upravila si blůzku, „mně se tak někdy zdá, že možná to pivo po cestě upíjí jen proto, že mu ani nedají pořádně najíst. Že to pivo po cestě upíjí z hladu.“ Správcová na chvíli zmlkla a hleděla na buchtu na stole. Pak znovu řekla:

„Že to pivo po cestě pije prostě proto, že má hlad. Všimla jste si taky, jak chodí? Krk za to nedám, že v zimě nebude mít ani kabát, Faberová ho nechává chodit pomalu jak žebráčka. A dnes s tím okem, víte,“ správcová potřásla hlavou, „dnes s tím okem se mi to taky nějak nezdálo. Táhne ho k očaři a ještě mu řekne, ať ti to třeba vypálí. Vždyť ten chudák byl z toho úplně zděšenej, celej se třás, měla jsem co dělat, aby s ním k žádnýmu očaři nešla. No ale s tím pitím,“ správcová potřásla hlavou, „s tím pitím to přece jen může být i jinak. Nemusí pít jen z hladu. Otec Faber je hodnej člověk, ale trochu pije.“

„Pije,“ vzdychla paní Mooshabrová a donesla správcové na stůl kafe, „chlapec by moh být po něm. A pak by bylo dvakrát hrozný, že už takhle odmala. Rost by z něho pomocnej dělník, nádeník, jak by skončil…“ paní Mooshabrová těžce zavrtěla hlavou a pak vzala pasti z otomanu a klekla na zem vedle správcové.

„Dám je zas na svý místo,“ řekla a dala je pod otoman, „snad se v noci něco chytne.“ A pak si paní Mooshabrová sedla na židli proti správcové a řekla:

„Musím sice ještě vylít vědro s vodou, je vedle v pokoji, ale to teď počká. Musím vám konečně něco říct. Tak abyste věděla, paní Kralcová, proč jsem tak brzy přišla ze svatby. Tak abyste věděla, já jsem na žádný hostině nebyla. Vyhnali mě.“

„Panebože,“ lekla se správcová, až se na kanapi zhoupla, „vyhnali?“

„Vyhnali,“ kývla paní Mooshabrová, „zpívala jsem ukolíbavku a Nabule nosila šunku a salát. Všem dala, jen mně nedala, a pak chytla ty koláče, co jsem jí pekla k svatbě, hodila je na dvůr a mě vyhnala. Abych šla kropit hřbitov a starat se o děti. A já si na tu svatbu ještě vzala svý jediný sváteční šaty.“

Správcová chvíli seděla jako opařená a pak konečně řekla: „A co ženich Laibach, copak nezakročil? Copak nebouch do stolu nebo nekřik?“

„Nebouch, nekřik,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to slušnej člověk, asi moc křičet nemůže. Ale copak to. Byli tam taky ty dva študenti, co je Nabule obsloužila, a to bylo nejhorší. Před těma jsem se styděla nejvíc. Před nima mě vyhodila, sousto nedala, i víno mi jen tak krápla.“

„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla konečně správcová, byla stále celá pryč, „prosím vás, nebyli snad opilí?“

„Ani ještě ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pak nastala chvíle ticha.

„Je to hrozný,“ řekla po chvíli ticha správcová, „to je opravdu hrozný. Tak vona ty koláče, co jste jí pekla k svatbě, vyhodila na dvůr…“

„Koni,“ kývla paní Mooshabrová, „koni…“ A pak náhle zničehonic paní Mooshabrová vstala, přistoupila ke kredenci a otevřela dolní dvířka. „Pijte kafe,“ řekla a vyňala z kredence tři nové pasti. „Pijte kafe,“ řekla a šla pomalu s pastmi ke dveřím.

„Kam s nima jdete, paní Mooshabrová,“ zeptala se správcová.

„Na dvůr,“ řekla paní Mooshabrová, „na dvůr. Nastražit je na dvůr pod lešení. Aby myši nelezly po lešení. Aby se nedostaly až k Faberům. Bude půl sedmý,“ paní Mooshabrová koukla na hodiny u kamen, „nastražím je na dvůr, dokud je tam ještě trochu vidět, a pak vynesu z pokoje to vědro. Vemte si ke kafi buchtu a seďte, jsem tu hned.“ A paní Mooshabrová vyšla s pastmi z kuchyně a pak z chodby do průjezdu.

Na dvoře byla už tma – bylo to v září v půl sedmé večer –, ale nebyla to vlastně tma. Byla to tma protkaná světly z oken v patrech, takže ač tma, přece bylo vidět. Kromě této zvláštní polotmy bylo na dvoře teplo – byl zářijový večer – a všude, i v patrech na pavlačích, byl úplný klid. Paní Mooshabrová obešla schodiště na konci průjezdu, kde stála i popelnice, a vyšla na ten tichý polotemný dvůr pod lešení. A už se chtěla sehnout a nastražit tam pasti, když zaslechla vysoko nad sebou nějaký krátký slabý hvizd. Zdvihla hlavu právě ještě včas, aby zahlédla vysoko na nebi pár zelených a červených světel, která vzápětí zmizela, jako by vklouzla v nebe. Paní Mooshabrová kývla a už se opět shýbala, když zaslechla nad sebou nějaký tichý praskot. Seshora na dvůr dopadla nějaká lať. Pak se ozval další tichý praskot a na dvůr dopadlo nějaké prkénko. V té chvíli tloukly hodiny půl sedmou, hodiny z kuchyně u kamen, které sem bylo slyšet oknem pokoje. Na dvoře i v patrech na pavlačích byl stále úplný klid a paní Mooshabrová s pastmi se odtrhla od lešení, pod nímž dosud stála, a popošla na dvůr. Zdvihla hlavu a pohlédla na lešení do prvního a druhého patra, na pavlače, stále tam byl úplný klid, ale náhle měla dojem, že se tam nahoře na lešení přece jenom něco hýbá. Že se tam někde nahoře na lešení mezi těmi tyčeni, latěmi a prkny něco hýbá, strašně a rychle dýchá, oddychuje a úporně, úporně hledí na ni, paní Mooshabrovou dole na dvoře. Paní Mooshabrová se náhle podivně otřásla. „Jestli je to kočka,“ otřásla se, „je dobře. Jen ať tam je a číhá. Je to kočka, je tam a číhá.“ A paní Mooshabrová s pastmi se kupodivu náhle vrátila zpět k lešení. U schodů se obrátila a běžela domů.

Správcová seděla u stolu jako předtím, pila kafe, ale teď už i jedla buchtu. Když se paní Mooshabrová objevila ve dveřích, zdvihla hlavu.

„Co je, paní Mooshabrová,“ řekla, „stalo se něco… vy jste ty pasti na dvůr nenastražila?“

„Nenastražila,“ probrala se paní Mooshabrová, ale jakýsi podivný neklid v ní zůstal, „není tam už vidět, je tam tma. Nastražím je zítra. Co je, paní Kralcová…“ paní Mooshabrová neklidně popošla ke stolu, „co je…“

„Slyšela jsem něco padat,“ řekla správcová a spolkla sousto, „padat jako dřevo. Nespadlo něco z lešení?“

„Nějaká lať,“ řekla paní Mooshabrová, položila na stůl pasti a usedla na židli, „nějaká lať a prkýnko. Nahoře na lešení je asi kočka. Nějak bázlivě tam dýchala a hleděla na mě. Ale to je dobře, že tam je a číhá. A taky,“ paní Mooshabrová dodala, „nějaký hvězdo letěl.“

„Hvězdolet,“ kývla správcová, „to je na Měsíc. Večer tu startují tři.“ Správcová přestala jíst buchtu a jen srkala kafe. Paní Mooshabrová neklidně hleděla na pasti a občas pohlédla k hodinám u kamen.

„Ten Faber to má domů stejně daleko,“ řekla správcová, „dělá do šesti, heleďte, von dělá i dnes ve svátek. Než dojede domů, je sedum.“

„To jezdí busem?“ řekla paní Mooshabrová a neklidně pohlédla na hodiny.

„Trolejbusem,“ řekla správcová.

„Já trolem ještě nikdy nejela,“ paní Mooshabrová otočila hlavu k pokojským dveřím, „podzemní jsem jela jednou. O svý svatbě, to už je padesát let. Jeli jsme odsud z Blauentalu na náměstí Annymarie Blažené na stanici Radnice. Na stanici Hřbitov. Na náměstí za radnicí byla tenkrát hospoda, dnes tam místo ní jsou moderní činžáky.“

„Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla náhle správcová a vstala ze židle, „poslyšte, mě teď něco napadlo.“ A když paní Mooshabrová neklidně zdvihla oči, správcová řekla:

„Neznáte, paní Mooshabrová, nějakou Máry Capricornu?“

„Máry Capri…“ udiveně hleděla paní Mooshabrová a správcová řekla:

„Máry Capricornu.“

„Tu neznám,“ řekla paní Mooshabrová, „tu ne. A kdože to je, paní správcová, ta Máry Capri…“

„Nevím, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a opět si sedla, „já ji vůbec neznám.“

„Jakpak tedy ale o ní víte?“ řekla paní Mooshabrová.

„Jak o ní vím,“ zasmála se správcová, „slyšela jsem o ní. Slyšela jsem, že je nějaká Máry Capricorna. Nic víc o ní nevím. Ale kdybych se o ní něco dozvěděla,“ řekla rychle, „hned vám to řeknu. Hned vám to řeknu, když vás to zajímá, to víte, že vám to hned řeknu.“

Chvíli bylo ticho, správcová srkala kávu, paní Mooshabrová přejížděla dlaní pasti a chvílemi hleděla na hodiny u kamen. Pak řekla:

„Ale stejně mi to s tou Máry Capri nejde do hlavy. To je nějaká zvláštnost, či co…“

„Máry Capricorna,“ řekla správcová, „opravdu nevím. Řekla jsem vám, že o ní nic nevím. Tak přece na to nemyslete, paní Moos­habrová, na světě přece existuje lidí, kdybyste takhle na každýho myslila, tak vám praskne hlava.“ A pak správcová řekla větu, které se sama podivila. Řekla: „Já si vůbec myslím, že to ani nejde, myslit na všechny lidi, co jich na světě je. Člověku stačí myslit na ty, co zná. Já někdy myslívám na naši kněžnu thálskou a někdy tak trochu ještě na starýho. Na starýho, co ode mne prch.“

Ručičky na hodinách u kamen se blížily ke třem čtvrtím na sedm a paní Mooshabrová náhle vstala.

„Kam zas jdete?“ zeptala se správcová. „Přece jen rafičit pasti?“

„Ale jen vynýst z pokoje to vědro,“ řekla paní Mooshabrová, „jen seďte a jezte, vy nejíte buchtu. Jsem tu hned.“

Paní Mooshabrová vešla do pokoje a přivřela za sebou dveře. Vzala z vědra jeden vlhký hadr, ale pak šla k oknu a pohlédla na dvůr. A v té chvíli, co pohlédla na dvůr, měla dojem, že tam něco vidí.

Jako by tam na tom dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, kousek před oknem a lešením, ležel nějaký stín. Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel nějaký stín, jako by sem spadl z nebe. „Vypadá to,“ řekla si paní Mooshabrová, „jako nějaký vak, který se dává pod krk koni, a sem spadl z nebe.“ Paní Mooshabrová stála s vlhkým hadrem v ruce u okna a zírala na stín, zírala minutu, dvě, tři, jak dlouho, nikdo vlastně neví, snad ani správcová, a nikdo ani neví, na co vlastně v té chvíli paní Mooshabrová myslila. Pak v kuchyni tloukly hodiny tři čtvrti na sedm a paní Mooshabrová pustila hadr na zem. Dopadl s buchnutím, jako když padne strom.

Když paní Mooshabrová vešla na práh kuchyně, správcová u stolu měla plná ústa buchty a koukala kamsi k otomanu.

„Neslyšela jste nic?“ řekla paní Mooshabrová na prahu. „Neslyšela jste?“

Správcová právě polykala, a tak jen mlčky zavrtěla hlavou.

„Ba jo,“ řekla paní Mooshabrová jaksi podivně, nezvykle, „jako když něco buchne. Jako něco na dvoře, pod lešením, rovna tloukly hodiny tři čtvrtě.“

„Možná že teď letěl hvězdolet z Měsíce,“ zasmála se správcová a otřela si rty dlaní, „jeden tady večer v týhle době přistává.“

Bylo k sedmé, když se v průjezdu ozvaly nějaké kroky.

„Slyšíte?“ zbystřila správcová sluch. „To je Faber. Vrací se z práce a je asi opilý. Je to vskutku on.“

Byl to vskutku on.

Když chtěl vstoupit na první schod schodiště, pohlédl trochu na ten tichý setmělý dvůr, protkaný světly z horních pater, a jeho nejistý krok se zarazil. Uhnul ze schodů a šel na dvůr. A tam strnul.

Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel malý chlapec Faber, ležel na břiše obličejem k dlažbě a zpod čela mu koukal nějaký strakatý hadřík. Ležel tiše a nehybně jako uzlíček neštěstí, jako mošnička žebráka, jako malé ubohé klubko, ležel docela tak jako před čtvrthodinou či snad ještě déle, jen ta kaluž pod jeho tváří byla teď už mnohem větší, leskla se jako temné půlnoční jezírko. A všude byl klid.

„Slyšíte,“ křikla náhle správcová v kuchyni, „slyšíte ho ze dvora?“

A paní Mooshabrové se náhle sevřelo srdce.