XIII

Když paní Mooshabrová v dlouhé černé všední sukni a střevících bez kramfleků vešla za pár dní do kanceláře paní Knorringové, byla místnost plná lidí. Za psacím stolem pod portréty Albína Rappelschlunda a kněžny vdovy panovnice Augusty seděla paní Knorringová s jemnou upjatou tváří, s hlavou vztyčenou a s pravicí na telefonu. Vpravo od ní u stolku s psacím strojem seděl pan Smirsch. Vlevo u okenních mříží stál pan Landl. V předních dveřích za stolem paní Knorringové stáli dva, zřejmě pan Rott a ten pan Kefr. A na židli u zdi seděla jakási žena. Byla zhroucená jako nejstrašnější lidská troska, třásla se jakousi podivnou zimnicí a bledá byla jako smrt. Měla černé smuteční šaty, černý klobouk, černé punčochy a střevíce. Když paní Mooshabrová vešla do kanceláře zadními dveřmi z čekárny, nastalo v místnosti hluboké ticho. Paní Mooshabrová prošla tím hlubokým tichem k lavici před psací stůl paní Knorringové a usedla, jak starší ženy v dlouhých černých sukních usedají v krematoriu nebo v kaplích. A teprve když takto usedla, ta zhroucená a přebledá žena ve smutku na židli u zdi se dala do nářku.

„Paní,“ řekla jí paní Knorringová za hlubokého ticha s pravicí na telefonu a s hlavou vztyčenou, „nebědujte. Přestaňte už naříkat a kvílet. Tím se už nic nespraví. Je třeba se s tím vyrovnat a smířit, takový je lidský život. Neštěstí a smrt nechodí po horách.“

Paní Mooshabrová z lavice hleděla na kvílící zhroucenou ženu ve smutku a zachovávala klid. Přišla zřejmě dřív, než se měl projednat případ Linpeck, neznala tu kvílící ženu na židli u zdi a ani nevěděla, co se jí stalo. „Asi je to nějaká matka,“ myslila si, „proč by jinak byla na Péči. A asi jí někdo umřel, když je ve smutku, asi dítě.“ Paní Mooshabrová se chtěla otočit k paní Knorringové, když kvílící zhroucená žena na židli u zdi náhle vykřikla.

„Pro rány boží,“ vykřikla hlasem plným zoufalství a vztáhla ruce nad hlavu. „Pro rány boží,“ vykřikla podruhé hlasem ještě zoufalejším a nadzvedla se na židli.

„Jen klid, paní,“ řekl teď pan Smirsch u stroje.

„Jen klid,“ řekl pan Landl u okenních mříží.

„Podívejte,“ chopila se znovu slova paní Knorringová a vztáhla ruku s telefonu, „vy byste snad udělala líp, kdybyste si trochu odpočala. Měla byste jít k lékaři, aby vám předepsal nějaké sedativum, rekreanum. Takhle to přece nejde.“

„Nejde,“ žena na židli u zdi opět zalkala, „nejde. Nebesa, nejde,“ křikla opět náhle silně a pak se jí hlas, plný zoufalství a hrůzy, zlomil, hlava klesla do dlaní a žena kvílela.

„Tak mu už nekoupím zimník, aby nemusil v tom svetříku,“ kvílela s hlavou v dlaních, „už mu nekoupím čepici, aby v zimě nemrz. Už mu nekoupím lyže, na který se těšil, už mu nekoupím vůbec nic. Je konec. Zejtra jdu na pohřební ústav a koupím rakev s věncem. To koupím. A za dva dni je pohřeb.“ A paní Mooshabrová na lavici strnula.

„Paní Linpecková,“ řekla paní Knorringová za psacím stolem, „jestli vás to může ztišit, tak vám pravím, že takových nešťastných matek jsme měli za dobu své existence sta. A my také dobře víme, co je lidský život a co smrt.“

„Ale tak hrozná smrt,“ zvolala paní Linpecková a zvedla hlavu z dlaní, „tak hrozná, to je to. Tak hroznou smrt,“ zvolala a vytřeštila zrak na paní Mooshabrovou, která sotva dýchala, „tak hroznou smrt potká málokdo. Tak hroznou smrt nepotkal ani Becket.“

„Paní Linpecková,“ ozval se teď pan Smirsch u stroje a rovněž mrkl na paní Mooshabrovou, „co se stalo, stalo se, co je tam, to je tam. Je vlastností jedu, že otráví, to je tak od nepaměti, proto se jmenuje jed. S tím se holt musíte smířit.“

„Smířit,“ vykřikla znovu paní Linpecková na židli u zdi a zatřásla se, jako by se jí dotkla smrt, „smířit. Smířit s tak hroznou smrtí. Když si to všechno představím a vybavím, tak omdlívám…“ A náhle se paní Linpecková v černých smutečních šatech sesula ze židle u zdi na zem a zůstala ležet.

Pan Rott a Kefr, kteří pořád stáli v předních dveřích za stolem paní Knorringové, běželi pro vodu a pan Smirsch vstal od stroje a s panem Landlem od okenních mříží zdvihl paní Linpeckovou se země. Když ji posadili zpět na židli, přišel pan Rott a Kefr se džbánem vody a mokrým kapesníkem začali paní Linpeckovou křísit. Paní Mooshabrová z lavice hleděla na paní Linpeckovou a sotva dýchala.

„Podívejte, paní Linpecková,“ promluvil teď i pan Rott, když paní Linpeckovou vzkřísil a džbán vody postavil na okno k mřížím, „musíte se trochu probrat. V jiných rodinách jsou, jak vám madam řekla, tragédie též, nejste v naší zemi první ani poslední. A pak se vůbec trochu kolem rozhlédněte, v jaké době žijeme. Co je všude jiných trýzní, zbrklých odsudků, nerozvážných soudů…“ pan Rott pohlédl na pana Kefra, „co zloby a lži, záludností a podlostí. Jsou lidé, kteří mají rádi v ruce klacek a nejradši by mnohé viděli v poutech. Jsou lidé, kteří dychtí po tom, udělat ze světa jeden jediný kriminál dokonce nejen zde, podívejte, co se dokončuje u kráteru Einstein. Zajímavé na tom je, že tohle není ani tak policie jako spíš vojsko. Já vím, pane Smirsch,“ pan Rott pohlédl na pana Smirsche u psacího stroje, „já vím, že tyhle zmínky nemáte rád, hlavně ne v úřadě, ale co. Jsou a vy se jich nezbavíte. Jsou, paní Linpecková, lidé, kterým bůh vzal mnohem víc než vám, a přece žijí…“

„Já to ale nedokážu,“ paní Linpecková v černých smutečních šatech na židli u zdi dala znovu hlavu do dlaní a její černý klobouk se jí teď trochu sesul, „já už ne, holt mám slabší nervy. Když jsem ztratila všechno,“ zalkala s hlavou v dlaních, „koupím si tu rakev s věncem, jak jsem řekla, a pod ten vlak skočím. Když si jen představím, jaká je to smrt,“ zalkala znovu, „jak ten vlak skřípe… omdlela bych podruhé…“

„Tak paní Linpecková,“ řekla teď dost rázně paní Knorringová a velmi za stolem vztyčila hlavu, „je tu přece paní Mooshabrová. Byla u vás, vyšetřila a teď poví, co si myslí.“ A paní Knorringová pohlédla na paní Mooshabrovou a kývla.

„Byla jsem,“ kývla paní Mooshabrová, stále ještě sotva dýchala, ale mluvila dost klidně, „byla, vyšetřila, povím. Ale pod vlak vskutku neskákejte,“ řekla paní Linpeckové, „víte, že jsem vás už zrazovala na peróně, a paní Kralcová též. Víte, jak vlak skřípe, sama to říkáte.“

„Paní Linpecková,“ řekl pan Rott v předních dveřích, „pod vlak neskákejte, snad už je vám líp. Mdloby z představ, že skočíte, koupíte si rakev a za dva dni je pohřeb, vás už přešly. Tuhle na okně necháme džbán, a kdyby se vám snad zas udělalo zle, pan Landl vás otře. Madam,“ řekl paní Knorringové za psacím stolem, „je možné, abych se já a tenhle náš milý hloupý Kefr vzdálil, připravím vám zatím zápis o Oberonu Felsachovi.“

„Bon,“ kývla paní Knorringová, „připravte zápis o Oberonu Felsachovi a přineste.“ A pan Rott a Kefr se uklonili, prošli předními dveřmi a dveře za sebou zavřeli.

„A já bych též něco řekl,“ ozval se i pan Smirsch u stroje, „když, madam, říkáte, aby paní Mooshabrová povídala, neměli bychom už zavolat…“

„Apropo,“ kývla paní Knorringová a sáhla na zásuvku stolu, „zavolejte.“

Pan Landl šel ke dveřím do čekárny, otevřel je a zavolal.

A za chvíli vešel do kanceláře blonďáček v zeleném svetříku.

„Dobrý den,“ řekl a zůstal stát u dveří.

„Tak začnem,“ řekla po chvíli ticha paní Knorringová, sáhla do zásuvky a na stole se objevily noty, „začneme. Paní Linpecková si stěžuje,“ paní Knorringová koukla do not, „že nemůže koupit chlapci zimník, čepici a lyže, že jí muž neplatí alimenty, že je to muž plný jedu, který otravuje ji i chlapce. Paní Mooshabrová,“ paní Knorringová odtrhla zrak od not, „řekněte posudek. Řekněte ho zde před paní Linpeckovou i před chlapcem, ať je vidět, že my nic neskrýváme.“

„Paní Mooshabrová je velká znalkyně,“ vpadla náhle paní Lin­pecková a pěstěnými nehty se dotkla svého černého klobouku, který byl dost posunut, její hlas už nebyl tak zoufalý a už nebyla ani tak bledá jako na začátku – jestli přece, tak to spíš dělaly ty její černé smuteční šaty, „paní Mooshabrová je zpravena o všem. O tom, že nemůžu chlapci koupit zimník, čepici a lyže, že mi muž neplatí alimenty, že je plný jedu a otravuje mě i chlapce a že syn jezdí po perónu a prodává z vozíku. A že s kradením balíků nemá co dělat, to všechno ta Klaudingerka se svou partou a teď by chtěli chlapce omočit. Svézt ho s tím, protože ve škole zlobí. Protože si myslí, že když zlobí ve škole, že kradl i balíky. A paní Mooshabrová taky ví, jak jsem nešťastná a že opravdu chci skočit pod vlak a koupit si rakev s věncem.“

„Je to pravda,“ kývla paní Mooshabrová na lavici, „paní Linpecková je nešťastná. Chlapec ji trápí, chce skočit pod vlak, rozmlouvala jsem jí to, i naše správcová, stejně jako teď pan Rott. Nevěděla jsem jen, že už si chce koupit rakev s věncem a že ji muž tak otravuje, to mi snad paní Linpecková neřekla. Ale že chlapec pomáhal s rozkrádáním balíků, jsem nezjistila.“

„Vidíte,“ zvolala paní Linpecková hlasem vysokým jako drozd a přejela si dlaní tváře, „vidíte. Paní Mooshabrová, děkuji vám za soud,“ zvolala a oči jí zazářily, „já věděla hned od první chvíle, že jste odbornice, a ta paní, co byla s váma, ta paní správcová též. Ale vy jste hlavní, kdežto ona vás jen provázela, to je ten rozdíl úloh.“

„Dobrá,“ kývla paní Knorringová a koukla do not, „ale paní Moos­habrová ještě poví, co zjistila dál.“

„Dál,“ kývla paní Mooshabrová, „dál, že paní Linpecková má pěknej kiosk v podzemce na peróně Centrální hřbitov a má moc práce, lidi si kupují hlavně pivo, limonády, kupují i pohledy, které pak píšou v podzemní resta, kde jsou radši než v mnohý nahoře. Chlapec…“ paní Mooshabrová se na lavici otočila k zadním dveřím, protože blonďáček v zeleném svetříku tam u těch dveří pořád ještě stál, „ten prodává na peróně z vozíku od šesti večer a má nejradši medový koláč. Muž neplatí paní ali, je potápěč, tahá zpod vod lodi, písek a jiný potopený věci. A paní Linpecková…“ paní Mooshabrová pohlédla na paní Linpeckovou, která na židli u zdi poslouchala pozorně a jako u vytržení mysli, „je herečka. Hrávala v divadle, v divadle… jak se jmenuje…“

„Tetrabiblos,“ usmála se paní Linpecková vlídně, „Tetrabiblos.“

„Dobrá,“ vpadla paní Knorringová a znovu koukla do not, „Tetrabiblos je poblíž Akademie hudby a hrají tam staré i nové kusy.“

„Nedávno jsem tam viděl Zkázu Tatrmana Lupla,“ řekl pan Smirsch u stroje, „jsou tam i tance.“

„Tance,“ kývla paní Knorringová, „ale ať nám ještě paní Moos­habrová poví, čím se hoch projevuje.“

„Čím se projevuje,“ kývla paní Mooshabrová na lavici a znovu se otočila k zadním dveřím, blonďáček v zeleném svetříku tam pořád ještě stál, „projevuje. Mluví často sám se sebou, jako by mluvil s jiným, ale takovejch lidí je snad víc. Má sny, že lítá, a má to rád, proto se vozí i v tom výtahu. No a pak má rád oheň.“

„Má rád oheň?“ pan Smirsch zdvihl zrak.

„Oheň,“ kývla paní Mooshabrová, „ale zapaluje jen v létě na poli.“

„Vidíte,“ zvolala paní Linpecková a posunula si pěstěnými prsty klobouk na hlavě, „vidíte. Paní Mooshabrová mluví čistou pravdu. Proč jen já nemůžu žít v klidu,“ znovu si posunula klobouk, „proč mi ho furt někdo bere? Jednou muž, že mi zkazil život, protože je plný jedu, podruhý zas muž, že neplatí alimenty, potřetí, že byl chlapec podezřelý z balíků, já už ani nevím co. Ten klobouk,“ zavrtěla paní Linpecková hlavou, „se mi teď pořád posouvá.“

„Dobrá,“ kývla paní Knorringová za stolem a pohlédla na pana Smirsche u stroje a Landla u okenních mříží, „dobrá. Přejděme teď k druhé věci. O té druhé věci paní Mooshabrová ještě neví, neboť se zde o ní mluvilo před jejím příchodem. Apropo, paní Linpecková, říkáte, že tenhle váš hoch převedl přes ulici dámu a byl za ten dobrý čin odměněn.“

„Převed dámu a byl odměněn medovým koláčem z cukrárny,“ paní Linpecková si teď náhle ten černý klobouk z hlavy docela sundala a poupravila si ondulaci, „pověz. Pověz,“ otočila se k chlapci u dveří a její hlas byl trochu zvláštní, „pověz, jak to bylo.“

„Jedna stará paní mě zastavila na křižovatce u Slunečnice,“ řekl blonďáček u dveří a tajemně se usmál, „chtěla, abych ji převed, že špatně vidí. Že jestli ji převedu, dá mi něco na zub. Tak jsem ji převed a zeptal se, co mi dá. Ona řekla, že to napřed musí koupit. Zeptal jsem se, jestli indiánka, a ona řekla, že když jí povím, jak zlobím, že mi koupí něco lepšího. Medový koláč.“

„A taky mu ho koupila,“ usmála se paní Linpecková a dlaní pohladila černý klobouk, který teď držela na klíně, „vidíte, jak jsou ještě lidi hodný. Medový koláč za to, že ji převed přes ulici. A koupila ho v nejlepší cukrárně. Někde na třídě generála Darlingera zřejmě, jak to chlapec líčí, cukrárna byla nějak rozdělená či co, samý mramor. A řekni,“ paní Linpecková se znovu otočila ke dveřím, „řekni, jak sis pochutnal, jaký to byl zvláštní koláč.“

„Byl to medový koláč,“ usmál se hoch u dveří podivně, „a přece byl ještě cukrovaný.“

„Ač to medový koláče nebývaj,“ vpadla rychle paní Linpecková se smíchem.

„A moc hezky voněl,“ pokračoval hoch, „jako po mandlích.“

„Ač takový medový koláče taky nejsou,“ opět vpadla paní Linpecková, „do těch se mandle nedávají.“

„Dobrá,“ kývla paní Knorringová a hleděla na chlapce u dveří, „a teď ještě, kdo ta dáma, cos ji převed, byla.“

„Myslím, madam,“ řekl teď pan Smirsch a dal prst na klapku psacího stroje, „myslím, že o tomhle bychom mluvit neměli.“

„Neměli,“ řekla paní Knorringová náhle dost suše, „neměli, to máte pravdu, ale budem. Já vím, pane Smirsch, že nerad máte jisté řeči, zvláště v úřadě, ale já nevidím důvod, proč bychom se my zde na Péči neměli dotknout všeho, co se týká našich případů. Jsme přece státní úřad a máme na to právo. Kdyby tu byl pan Rott…“ paní Knorringová se trochu otočila za sebe na přední zavřené dveře, ale trochu i zdvihla hlavu, takže se zdálo, že chce pohledět i na portréty nad sebou, ač to bylo nemožné, „pan Rott by řekl, že mluvit o tom je dokonce naše povinnost. Když o tom totiž nebudeme mluvit my zde teď, může o tom mluvit někdo jiný jinde, a to, pane Smirsch…“ paní Knorringová zdvihla hlavu, „nepřipustím. Znal jsi tu dámu?“

„Neznal,“ usmál se hoch u dveří tajemně.

„Neznal a neví, kdo to byl,“ řekla teď rychle paní Linpecková a její hlas byl opět zvláštní, hluboký jako ze studně, „viděl tu paní poprvé a naposled. Byla to nějaká docela cizí dáma.“

„Ovšem,“ usmála se paní Knorringová a mrkla na paní Mooshab­rovou, která dost napjatě poslouchala, „ovšemže ji viděl poprvé. A co s tebou mluvila, co říkala.“

„Vyptávala se mě, jak zlobím,“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku u dveří, „to byla ta podmínka, aby mi koupila koláč. Taky se mě ptala na mamá a otce, taky na to kradení balíků v metru, a taky co se ve škole učíme… prostě na všechno…“

„A co nějakou básničku,“ paní Knorringová zdvihla hlavu a usmála se, „básničku ti neříkala? Třeba báseň o stařence slepé?“

„Básničku mi neříkala,“ zavrtěl hoch hlavou, „říkala jen, že jde do chrámu.“

„Do chrámu?“ paní Knorringová se náhle zarazila a chlapec kývl.

„Do chrámu,“ kývl, „ale řekla, že na pánaboha nevěří. Že věří na nějakej, nějakej…“

„Osud,“ usmála se paní Knorringová, „tak a je to. Tak vidíte, pane Smirsch,“ paní Knorringová pohlédla k psacímu stroji, „a je to. Aspoň se všechno hned vyjasní, víte, co by z toho mohlo vzejít. Ta paní, cos ji převedl,“ řekla paní Knorringová chlapci u dveří, „byla totiž tady paní Mooshabrová.“

Blonďáček v zeleném svetříku u dveří se záhadně usmíval a mlčel. Mlčela i paní Linpecková i oba páni, mlčela i paní Mooshabrová. Když mlčení trvalo už moc dlouho a chlapec se stále záhadně usmíval, paní Knorringová řekla:

„No tak tedy, přistup blíž, ať paní Mooshabrovou vidíš. Sedí zde na lavici.“

Chlapec se pomalu odtrhl ode dveří, přistoupil k lavici a koukl na paní Mooshabrovou. Pak pohlédl na paní Knorringovou za stolem a udiveně se usmál. „Ale paní, to je omyl,“ řekl, „to přece nebyla tahle paní.“

„To nebyla paní Mooshabrová,“ řekla teď tiše i paní Linpecková, její hlas byl stále zvláštní, ale po strachu či úzkosti nebylo v něm stopy.

„Ale, ale,“ zakroutila paní Knorringová hlavou, byla docela klidná, „ty jseš si jist, že to paní Mooshabrová nebyla? Byla to.“

„Nebyla,“ usmál se hoch a dál hleděl na paní Mooshabrovou, „ta paní, co jsem ji převed a pak mi koupila koláč, měla čepec s mašlí, korále a náušnice, byla nalíčená a měla zvláštní brýle.“

„Korále a náušnice,“ zarazila se užasle paní Knorringová, „brýle? Paní Mooshabrová brýle nemá.“ Ale pak se náhle paní Knorringová zasmála a řekla: „Ale kdo jiný má brýle? Co vím, pane Smirsch,“ zasmála se k psacímu stroji už opět docela klidně, „brýle nenosí nikdo…“

„Ale ona v těch brýlích,“ usmál se hoch, „neměla skla. Byly to jen takový předpotopní obroučky a byly prázdný.“

„Brýle bez skel,“ užasla zas paní Knorringová, „prosím tě, kdo by nosil brýle bez skel? To sis vymyslil.“

„Nevymyslil,“ zavrtěl hoch hlavou, „vždyť jsem to viděl. Viděl jsem to a taky jsem se jí zeptal. Proč nosí brýle bez skel, co to má za cenu. A ona řekla, že to je právě ono. Že kdyby v brýlích skla měla, tak že by je nosit nemohla. Protože by jima neviděla.“

„To je divné,“ řekl pan Smirsch, „tak vidíte, madam. Kdybychom byli o tom mlčeli…“

„Je to divné,“ vpadl teď pan Landl, „ale tak se tedy někdo maskoval. Ale bez důvodů. Důvod, co víme,“ řekl rychle, „tady žádný nebyl. Madam má pravdu, paní Mooshabrová brýle nenosí. Ale madam má pravdu i dál. Co víme,“ řekl rychle, „brýle nenosí nikdo…“

„Byla jsem to já,“ řekla teď paní Mooshabrová na lavici a kývla na chlapce, který na ni stále hleděl, „byla jsem to. Ty brýle mám po nebožtíku muži, kočím v pivovaru, a vzala jsem je proto, že jsou bez skel. Copak bych jinak nepřešla ulici? Já mám zrak dobrý, i paní správcová to ví…“

„No tak,“ řekla rázně paní Knorringová a pohlédla na pana Smirsche, „tak vidíte. Byla to paní Mooshabrová a tím to končí. Nic se nestalo, hoch udělal dobrý čin a je to. Já měla za svou povinnost mluvit i o tomhle a dobře jsem udělala. Aby se o tom někdy,“ pohlédla na pana Smirsche, „nemluvilo někde jinde, a pak, jak jsem řekla. Abychom nic netajili a řekli věci, tak jak jsou.“ A paní Knorringová se usmála na paní Linpeckovou, která se také usmála a zcela klidně řekla:

„Paní Knorringová, vy jste velká umělkyně. Já se sice těchhle věcí moc nebojím, já strach nemám, ale vy jste, paní Knorringová, velká umělkyně.“

„Apropo, paní Mooshabrová,“ kývla paní Knorringová s úsměvem za psacím stolem, „a teď co soudíte a myslíte o případu Linpeck. Co myslíte celkem.“

„Soudím, myslím celkem,“ pokývala paní Mooshabrová hlavou, „když se nic jistýho o balících neví, ať se zatím nic nestane. A paní Linpecková by měla dostávat ali.“

„Bon,“ kývla paní Knorringová, „bon. Když se tedy paní Mooshab­rová zatím ještě přimlouvá, bon.“

„Nebe,“ zvolala paní Linpecková na židli u zdi a tváře a oči se jí rozzářily a hlas zvýšil, vypadala teď v těch černých šatech s kloboukem na klíně jako veselá vdova, „nebe. Paní Knorringová, já nemám slov, jak vám i paní Mooshabrové poděkovat. Snad jen slovy básníka Virgilia Cikla, co má v parku sochu, dík můj už není odsud, neboť jsem se právě vznesl do nebe. Měl by sis kleknout,“ paní Linpecková se obrátila k chlapci, „kleknout a hned, semhle před stůl madam a poděkovat jí za dobrotu a péči. Učiň to a klekni.“

Blonďáček v zeleném svetříku kývl a přistoupil ke stolu paní Knorringové. Přitom ještě koukl na lavici k paní Mooshabrové a slabě se usmál. Pak si před psací stůl paní Knorringové klekl a řekl:

„Děkuji vám, paní, za vaši dobrotu a péči.“

„Tak už vstaň,“ řekla paní Knorringová, „taky poděkuj zde paní Mooshabrové na lavici, že vše tak vyšetřila a zjistila.“

Blonďáček v zeleném svetříku vstal, přistoupil k lavici paní Moos­habrové a opět si klekl.

„Děkuji vám, paní,“ usmál se slabě, „že jste vše tak vyšetřila a zjis­tila.“

„Tak už vstaň,“ kývla paní Mooshabrová, „teď si stoupni k matce.“

„Vy jste, paní Linpecková, hrozila, že koupíte rakev s věncem, že skočíte pod vlak,“ řekla paní Knorringová paní Linpeckové, která jen zářila, „kdyby takhle každý skákal pod vlak a kupoval rakve, kdo by pak vlastně vůbec žil? Pan Kugler hájí názor,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche, „že Pluto je bývalý měsíc Neptuna. Ale Pluto se podobá planetám zemského typu a je též mnohem menší než Uran a Neptun, pan Kugler se snad mýlí, to se dnes tedy už proslýchá. Já si to,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche, „já si to zjistila. Jenže vy, paní Linpecková,“ paní Knorringová se obrátila k židli u zdi, „vy máte kiosk a prodáváte tady v metru pod nádražím na stanici Hřbitov. A dokud ten kiosk máte a prodáváte, dokud máte syna, muže, s nímž jste se rozvedla, dokud se musíte živit, stálý klid mít nemůžete. Pan Rott měl pravdu, pohleďte, jaká je doba. Je vše čím dál…“ paní Knorringová zas pohlédla na pana Smirsche, „čím dál horší, kdoví co nás ještě čeká. Mám různá podivná tušení. Ano, mám je stále. Takovým zjištěním se nedělá zlá krev, lidi to přece ví dávno. My zde na Péči o matku a dítě…“ paní Knorringová koukla do not, které měla před sebou, „my zde děláme, co je v naší moci, abychom uchránili mládež a starali se, aby se matkám dostalo po právu. Ale heleď…“ paní Knorringová se teď otočila na blonďáčka v zeleném svetříku, který stál u matky u židle, „jestli se dovíme, žes měl v těch balících díl, tak pak je konec. A budeš-li ve škole zlobit, tak rovněž. Tohle vše je jen na zkoušku, abys věděl. Paní Mooshabrová, řekněte k tomu své.“

„Jestli budeš zlobit,“ kývla paní Mooshabrová, „tak víš, co tě může potkat. Pomocná škola a polepšovna. A bude z tebe pomocnej dělník, nádeník. A matku utrápíš docela. Podívej, už teď si chtěla koupit rakev s věncem a skočit pod vlak. A má takový hezký kiosk, jiný na tvým místě by byl šťastnej. A ty můžeš být šťastnej tím víc, že už taky sám prodáváš, každý ve tvým věku to štěstí nemá. Tak si to pamatuj a nezlob, nebo matku skutečně doženeš pod vlak. Viďte, paní,“ paní Mooshabrová se otočila k paní Linpeckové, která kývala a vlídně se usmívala, „viďte, že když bude zlobit, že vás utrápí. Že skočíte pod vlak.“

„Skočím,“ usmála se vlídně paní Linpecková a její tvář a oči zářily, „skočím a bude šlus. Nebudeš mít ani zimník, ani lyže a nebudeš mít ani alimenty. Tak si to pamatuj, co ti zde madam a paní Moos­habrová říkají.“

„Je to na paměť velmi náročné,“ řekla paní Knorringová s pohledem na stůl, kde ležely noty, „všechno se musí umět nazpaměť. To je ostatně samozřejmé. Soprány jsou tu ještě obtížnější než tenory a z nástrojů jsou na tom nejhůř horny. Už jste zkoušeli,“ paní Knorringová pohlédla na pana Smirsche u stroje a na pana Landla u okenních mříží, „už jste zkoušeli Dies irae?“

„Včera,“ kývl pan Smirsch, „monsieur Scarone měl námitky proti fortissimům. Nezdály se mu dost silné.“

„Ač nám praskal krk,“ řekl pan Landl.

„To je totiž Rekviem,“ řekl pan Smirsch paní Linpeckové, která naslouchala na židli u zdi s velkým zájmem, „studuje ho pět set zpěváků a tisíc hudebníků. Největší, jaké kdy bylo u nás provedeno.“

„Kdy bude premiéra, se však ještě neví,“ kývl pan Landl.

„Tuhle o tom psaly noviny,“ řekla paní Knorringová se vztyčenou hlavou, „polední Rozkvět. Je to víc jak týden… a to je zatím vše. Tak, paní Linpecková,“ kývla paní Knorringová, „můžete už jít. Alimenty vám přijdou poštou. A ty buď hodný…“ paní Knorringová zdvihla prst.

S velkými díky a srdečným loučením, s tváří a očima zářícíma paní Linpecková se ubírala s chlapcem blonďáčkem v zeleném svetříku ke dveřím. Ani černý klobouk si už na hlavu nedala, držela ho na pěstěném prstě, odcházela prostovlasá ve své velké ondulaci s temnou sponou. Ve dveřích se ještě zastavila a srdečně pozvala paní Knorringovou, Mooshabrovou i oba pány k návštěvě svého kiosku v metru na stanici Centrální hřbitov.

„Vskutku, i kdyby se to nezjistilo hned zde,“ řekla ještě ve dveřích a její hlas i tváře byly úžasně klidné, a paní Knorringová i páni věděli, co míní, „já bych se nebála.“

„Paní Linpecková byla herečka v Tetrabiblos,“ řekla paní Knor­ringová, když se zavřely dveře, „teď má kiosk v metru, ale jak se zdá, vrátí se asi k divadlu. A teď už o tom nebudeme mluvit, případ je skončen. Máme ještě jednu významnou věc, která se týká paní Mooshabrové. Zavolejte, pane Landl, pana Rotta.“

Pan Landl zavolal pana Rotta z vedlejší kanceláře a pan Rott přišel s nějakým papírem.

„Zpráva o Oberonu Felsachovi, že ano, madam,“ řekl, „zde je.“ A položil před paní Knorringovou na stůl na ty noty papír.

„Paní Mooshabrová,“ vztyčila paní Knorringová hlavu, „posledně jsem vám řekla, že snad budu pro vás něco mít. Dozor v jedné rodině na tři odpoledne v týdnu. Řekla jsem vám též, že byste za to měla placeno. Tak byste to tedy vzala?“ A když paní Mooshabrová na lavici kývla, paní Knorringová uchopila papír pana Rotta a řekla:

„Jde o Oberona Felsacha, vdovce velkokupce, bydlícího ve vile kousek od vašeho bydliště v té vilové čtvrti Blauentalu, ulice U Studánky šest. Pan velkokupec Oberon Felsach bývá zaneprázdněn prodejem.“

„Pan Felsach totiž prodává rádia, magnetofony, televize, vyhřívače a lampy,“ řekl pan Smirsch u stroje.

„Ale co je hlavní, když madam dovolí,“ řekl pan Landl u okenních mříží, „pan Felsach je zaneprázdněn hlavně proto, že neprodává ani tak zde či v cizině, ale na Měsíci. Někdy bývá na Měsíci celý měsíc.“

„Tak,“ kývla paní Knorringová, „a to je tedy důvod, proč je i málo­kdy doma a nemůže pečovat o chlapce, jak by chtěl. Má sice hospodyni, ale ta, jak jsem vám už také, paní Mooshabrová, řekla, na chlapce nestačí, musí pečovat o vilu a vařit. Hoch potřebuje dozor na tři odpoledne v týdnu, aby se netoulal a aby navykl kázni.“

„A jak se jmenuje?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Jako otec,“ řekla paní Knorringová a pohlédla na papír pana Rotta, „Oberon Felsach.“

„Ve zprávě, madam,“ řekl teď pan Rott, který pořád stál poblíž stolu paní Knorringové, „ve zprávě, kterou jsem vám dal, je o chlapci ještě pár poznámek. Snad by bylo dobře, kdyby je paní Mooshabrová znala.“

„Bon,“ kývla paní Knorringová, „už je vidím. Zde… Tak tedy, jmenuje se po otci, je mu čtrnáct let, je nejlepší z celé školy, prospěch výtečný, mluví jako dospělý, bezmála jak spisovatel, je to génius. Potřebuje jen kázeň a dozor. Hodně čte a má rád hudbu. Má rád dobrá jídla, stojí tu též, sladkosti, nepije, nekouří, je to správné, ale tuhle…“

„To snad není důležité, myslím,“ řekl pan Rott.

„To snad není důležité,“ zaváhala paní Knorringová, „stojí tu, že má zálibu v dlouhých vlasech, a to v černých, je černovlasý, za druhé, že se rád strojí do dlouhého černého pláště, a konečně, že má i jasné černé oči.“

„To je dost významné,“ řekl pan Smirsch u stroje podivným hlasem, ale nikdo si toho příliš nevšiml. Pan Rott se usmál a řekl:

„Ještě to, madam, pokračuje, to je snad zajímavější, ale významné to není také. Na druhé straně, prosím.“

Paní Knorringová obrátila list a řekla:

„Ano, zde. Nechává si růst dlouhé nehty, má sklon k zvláštním tajným vědám. A ještě jednou tu stojí podškrtnuto: nemá se toulat a má být doma. Tak, paní Mooshabrová,“ paní Knorringová zdvihla zrak k lavici, „tak se tam za ten týden představte. Za týden totiž bude jeho otec pan Oberon Felsach doma. Přiletí z Měsíce.“

„A on to s vámi dojedná,“ řekl pan Smirsch u stroje, „chce vám platit celé čtyři groše.“

„Řekne vám, co máte dělat,“ kývl pan Landl u okenních mříží, „vlastně skoro nic, jen tam v té vile po tři odpoledne v týdnu sedět. Aby hoch věděl, že jste v domě a hlídáte.“

„Za týden tam jděte,“ ujal se slova opět pan Rott, „pan otec zase hned poletí na Měsíc. Ať vás s hochem seznámí a také s hospodyní.“

„Vezmu to, půjdu,“ kývla paní Mooshabrová, hlava se jí úplně točila, měla dojem, že špatně slyší.

„A ještě něco,“ řekla pak paní Knorringová a pohlédla do not, „přijďte nám pak, paní Mooshabrová, sdělit výsledek. Ale paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a hleděla do not, „musím vám ještě sdělit, sem už ne. Péče se totiž stěhuje.“ A když paní Moos­habrová trochu vytřeštila zrak, zas měla dojem, že špatně slyší, paní Knorringová kývla a řekla:

„Ano, želbohu, Péče se stěhuje. Stěhujem se po dvaceti letech, zde na tom lístku máte tu smutnou adresu.“ A paní Knorringová podala paní Mooshabrové lístek.

„Ale proč to,“ paní Mooshabrová se probrala s lístkem v ruce, „vždyť tenhle dům byl přece dobrý.“

„Dobrý,“ kývla paní Knorringová, „ale má mříže v oknech. Má mříže v oknech,“ ukázala k panu Landlovi, „a to nejen zde, ale i v přízemí i nahoře, a to se právě hodí. Úřady rozhodly, že pro Péči o matku a dítě stačí přízemní dům v Kerke, kdežto z této naší dosavadní budovy se udělá kriminál.“

„Apropo,“ řekla paní Knorringová za chvíli a dala ruku na telefon, „tak vám, pane Rott, děkuji za zprávu a ten džbán s vodou, co tu zbyl na okně, už odneste. Teď se podíváme s pány na tohle lamentoso čili na žalm zoufání a smrti.“ A paní Knorringová s rukou na telefonu se zahloubala do not.