VII

Vracela se parkem, ale zkratkou, a trochu ji bolela noha. Vyšla z parku a tu viděla na chodníku pod lampou strážníka. Měl černou helmu se stříbrným kováním, na ramenou třásně a s rukama na zádech hleděl na nebe, kde právě mizela červená a zelená světla nějakého hvězdoletu. Když hvězdolet zmizel, strážník sehnul hlavu a pomalu šel k paní Mooshabrové. Paní Mooshabrová rychle přešla ulici na druhý chodník a tam pak zas zpomalila krok, noha ji bolela. Přešla křižovatku u obchodního domu Slunečnice, na němž zářily neóny, pohlédla na blízké kiosky, u nichž pár lidí jedlo a pilo, a tu měla dojem, jako by ji někdo sledoval. Tentýž dojem měla, když nahlédla z křižovatky do velké třídy, v níž byla redakce Rozkvětu a v dálce náměstí Albína Rappelschlunda s jeho opentlenou sochou. Otočila se však, až když vcházela do tří bídných ulic v blízkosti svého domu, ale nikdo za ní nebyl. Jen dva výrostci šli opodál a zírali na ni docela tak jako všichni jiní lidé. Pak přišla domů.

Paní Mooshabrová nejprve v kuchyni rozsvítila a sejmula klobouk, rukavičky, korále a ringle a všechno zatím dala kamsi do kouta. Viděla, že na stole leží růž, mast, pudr a tužka od správcové, a tak i to zatím dala do kouta. Noha ji stále bolela, a tak pohlédla do kamen, zda tam ještě hoří. „Udělám si koupel s octem,“ řekla si, „nohu si na noc zabalím.“ Natočila vodu do umyvadla, umyla si rty, tváře, obočí, otřela se a převlékla do nočního. Pak si rozčesala staré šedé vlasy, z kredence vzala provázky a vlasy si na konci podvázala. Přinesla z pokoje prostěradlo, peřinu a polštář a dala to na kanape. Dala na plotnu hrnec vody a ze spíže donesla ocet. A pak ještě chtěla prohlédnout pasti pod kanapem, kredencí a za kamny, také v chodbě a v pokoji, jestli se chytila nějaká myš, přinést ze spíže nové kousky špeku, když vtom hodiny u kamen začaly tlouct a na dveře v průjezdu někdo zaklepal. „Správcová,“ řekla si, „myslí, že jsem přišla z Ri, a jde se ptát, jaký to bylo. Ach, ta bude koukat, že jsem tam nebyla, ale v parku.“ Vyšla z kuchyně do chodby v nočním, s podvázanými vlasy, a s povzdechem otevřela. Ale správcová to nebyla. Byli to nějací dva muži.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jeden z nich.

„Policie,“ řekl druhý a ukázal nějaký průkaz.

Paní Mooshabrová vytřeštila zrak a bezděčně ustoupila.

„Nevěděla jsem,“ řekla, když vešli do kuchyně, „že přijdete, jsem už v nočním. Jdete asi ještě kvůli chlapci Faberovi, ale páni tu už byli. Spad před sedmou, támhle hodiny tloukly, včera měl pohřeb.“

Policisté usedli na židle u stolu a začali se rozhlížet kuchyní. A začali se dívat i na ni, paní Mooshabrovou. Na její noční šat a staré šedé rozčesané vlasy, podvázané provázky, a začali se usmívat.

„Nejdeme kvůli chlapci Faberovi,“ řekl jeden z nich.

„Tak asi jdete,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci, „kvůli tomu malýmu Eichen, že je podezřelý, že sbírá na hřbitově věci a střílí vrány. Vždyť jsem ho právě teď dovedla z parku domů. Co kdyby ho někdo večer na tý cestě zabil a dal do křoví.“

„Nejdeme kvůli žádnýmu Eichen,“ řekli policisté a stále se rozhlíželi a usmívali.

„Tak jdete kvůli Wezrovi,“ vzdychla paní Mooshabrová a šla ke kanapi, „já to tušila.“

„To je váš syn…“ řekl jeden policista.

„To je můj syn,“ kývla paní Mooshabrová, „byl v krimi čtvrt roku, teď se vrátil. Ale naštěstí tu nebydlí. Já ani nevím, kde bydlí, sem přijde jen občas. Vlastně tu moc nebydlí ani Nabule, teď se právě vdala.“

„A za co byl váš syn v kriminále,“ zeptal se jeden policista a oba se na chvilku přestali usmívat a rozhlížet kuchyní.

„Za co, ani nevím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a usedla na kanape, „jistě za něco zlýho. Asi za nějaký ublížení, pral se odmala. Byl v pomocný škole a pak v polepšovně,“ zatřásla hlavou na kanapi, „stal se z něho nádeník, pomocnej dělník.“

„A co vám, paní Mooshabrová, chtěl, když přišel,“ zeptal se policista.

„Přišel jen tak,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si na nohu, „přišla s ním i Nabule a jeden cizí člověk, snad jeden z těch svědků na svatbě. Kameník.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, „on váš syn k vám něco přines?“

Paní Mooshabrová se nejistě rozhlédla a dotkla se rukou svých starých šedých vlasů.

„Přines,“ řekla po chvíli a znovu se rozhlédla, „přines deštník a zajíce. Viseli za nohy támhle na tom okně…“ ukázala na okno z mléčného skla.

„A přines ještě něco?“ zeptal se policista.

„Ještě groše,“ kývla paní Mooshabrová po chvíli.

Policisté pohlédli na kredenc, na kamna, na hodiny a kývli. Pak jeden řekl:

„Chtěl vám z toho něco dát?“ A paní Mooshabrová přikývla.

„Chtěl,“ přikývla, „ty zajíce a peníze. Řekl, že je to tolik peněz, že by se za to dal i kiosk koupit, já jsem totiž vždycky chtěla mít kiosk a prodávat, taky jsem chtěla být hospodyní. A ten cizí, ten kameník, řekl, že bych za ty groše mohla na Měsíc a koupat se tam v lávě, a ještě bych měla na mražený krém.“

„A vy, paní Mooshabrová, víte, že se váš syn vrátil z kriminálu?“ zeptal se policista.

„Z krimi,“ kývla paní Mooshabrová, „vím to. Byl tam čtvrt roku, už potřetí. Je mu pětadvacet, měla jsem děti pozdě.“

„Nepřišli jsme ani kvůli vašemu synovi,“ řekli teď policisté a oba se opět začali usmívat, rozhlížet kuchyní, a také hledět na ni, paní Moos­habrovou na kanapi, „my jsme přišli kvůli něčemu jinému. My jsme se přišli – abychom vám řekli pravdu – jen tak kouknout, jak bydlíte.“

„Jak bydlím?“ řekla paní Mooshabrová udiveně. „Jak bydlím? Jak bydlím?“

A policisté kývli a řekli: „Jak bydlíte.“

„No tak tedy zde,“ ukázala kolem sebe paní Mooshabrová udiveně, „támhleto mléčné okno vede do chodby pod schodiště, vepředu je chodba a spíž. V chodbě je skříň, kde mám dva černý prápory, a v koutě bidlo. A támhle mám i pokoj, pojďte se kouknout.“ Paní Mooshabrová vstala z kanape a vstali i policisté.

„Tak to je pokoj,“ ukázala paní Mooshabrová ve dveřích, „nahlédněte… Jak vidíte, mám tu stolek, tohle větší zrcadlo, dvě postele. Okno vede do dvora, kde je teď lešení. Děti tu spaly, ten Wezr a Nabule, ale teď, jak říkám, málo. Wezr vůbec ne. Nabule tu bydlí, i když nespí, její muž Laibach bydlí dál v podnájmu u slečny Klaudingerky, šetří na byt na Alžbětově. Když byly malý, zpívala jsem jim ukolíbavku.“ Policisté kývli, vrátili se do kuchyně ke stolu a řekli:

„Paní Mooshabrová, když tu tak bydlíte, dveře z průjezdu a pokoj do dvora, máte tu myši, viďte…“

„Mám,“ kývla paní Mooshabrová a opřela se o kredenc, „mám to tu z první ruky. Paní správcová říká, že by měl přijít rattefengr, kočka nestačí. Ale já myslím, že taková inštanc ani v městě není.“

„Myslím, že jo,“ kývl jeden policista nejistě, „myslím, že je rattefengr u úřadu pro čištění ulic.“

„Myslím, že ne,“ řekl druhý, „paní Mooshabrová má pravdu. Vy máte kočku?“ zeptal se.

„Já kočku nemám,“ řekla paní Mooshabrová, „ale někdo v domě má. Já stražím pasti. Tady…“ paní Mooshabrová otevřela kredenc a vyňala tři prázdné pasti, „tady. Ostatní jsou nastražený pod kredencem, kanapem a támhle za kamny. Taky v pokoji a v chodbě. Ve špajzu mám na talíři špek, který sypám jedem, bílým práškem Marokanem. Ten tam mám též.“

Policisté hleděli na pasti, zkoušeli otevřít a zavřít dvířka, prstem se dotkli i prkénka uvnitř mřížek, pak kývli.

„To jsou dobré pasti,“ kývli, „myš se chytí a navíc i otráví. Pak je nesete ven…“

„Pak je nesu ven…“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si na nohu, „ven do popelnice s popelem. Za támhleto mléčné okno…“

Policisté kývli a znovu pohlédli na paní Mooshabrovou. Pohlédli na ni od hlavy k patě, na ni, jak byla v nočním, na její staré šedé rozčesané vlasy s provázky, a teď se začali usmívat už docela zjevně.

„No tak tedy,“ řekli a vstali ze židlí, „no tak tedy to je v pořádku. Tak se, paní, nezlobte, že jsme přišli tak pozdě, chtěla jste jít spát. Tak dobrou noc.“

Paní Mooshabrová dovedla policisty před dveře do průjezdu, policisté tam letmo koukli na cihly, trakař a sud vápna a šli.

Paní Mooshabrová pak znovu zamkla dveře, v kuchyni prohlédla nastražené pasti, nebyla v nich jediná myš, a tak je zase dala zpátky, jak byly, a pak si připravila koupel. Vodu z hrnce nalila do vědra, dala ocet a nohu si v tom koupala. „Bylo to dost divný,“ řekla si, jak si nohu koupala, „přišli se kouknout, jak bydlím, a vlastně co? Vlastně nic, sotva se tu otočili, hned byli venku. Vždyť to nemělo nejmenší smysl.“ Vyndala nohu z vědra, obalila si ji hadrem a pak zhasla a ulehla na otoman. Chvíli hleděla na tmavý strop, hlavou se jí honily různé myšlenky a představy, a pak zavřela oči.