XXI

Když hospodyně v krajkové zástěře a čepci vjížděla s vozíkem širokými dveřmi do jídelny, talíře a příbory na vozíku, polévka, haluhy a řasy, žampióny, smažené ryby, skarflety a líhně, chroustnatky a saláty z medúz a chobotnic se třásly. Třásly se ruce staré hospodyně a třásla se celá. Paní Mooshabrová v čele stolu před tmavomodrým sametovým závěsem hleděla na ni, jak se s vozíkem blíží, hleděla na ni obláčky dýmu, který se tu vznášel ze tří misek na příborníku a plnil sál sladkou nebeskou vůní, hleděla na ni, malou, vetchou, starou, přes suché květy ve váze a velkou vysokou rozsvícenou svíci uprostřed stolu. Hospodyně dojela s vozíkem k její pravici, tam v to místo mezi ní a synem velkokupce, a Oberon Felsach v křesle jí pokynul, aby dávala na stůl. Nejprve vše postavila před paní Moos­habrovou v čele stolu. Talíř se želví polévkou a smaženou rybu s haluhami a řasami. Pak totéž dala před Oberona Felsacha. Pak před studenta v tmavém kostkovaném saku a bílé košili, který seděl z druhé strany syna velkokupce. Pak před druhého studenta, který seděl proti němu na druhé straně stolu, a konečně před prázdné křeslo po levici paní Mooshabrové, to bylo místo její, místo staré, vetché, malé hospodyně. Pak vyňala z vozíku talíře se skarfletami, líhněmi, chroustnatkami a saláty z medúz a chobotnic i s ohřívadly a dala je na nízké odkládací stolky u zdi k jakýmsi talířům, které tam už byly. A pak zavezla vozík do rohu a usedla ke stolu po levici paní Mooshabrové. A pak přál Oberon Felsach dobrou chuť a všichni začali jíst polévku.

Paní Mooshabrová v čele stolu jedla polévku z želv opatrně bílou rukavičkou a její červená a bílá tvář byla naprosto klidná. Nehnul se v ní ani sval. Jen barevné pápěří na klobouku se jí chvělo, jen ringle na dlouhých drátech v uších se jí třásly, jen korále na krku, barevné bambusové koule jí občas zachrastily, jedla pomalu a opatrně v bílých rukavičkách a mlčela. Pak odložila talíř a lžíci. A talíř a lžíci odložil i Oberon Felsach, stará vetchá hospodyně a oba studenti. Hospodyně rychle, ustrašeně vstala a sklidila talíře a lžíce na vozík. Pak Oberon Felsach začal jíst rybu a salát z řas a haluh a také studenti a nakonec i paní Mooshabrová. Uprostřed jídla Oberon Felsach vstal, šel ke zdi a otočil knoflík. Ozval se hlas, ale nebyly to zprávy. Hlas hlásil hudbu.

„Musorgskij, Noc na Lysé hoře,“ hlásil hlas, „hraje orchestr Státní opery…“ A v jídelně se ozvala hudba, Noc na Lysé hoře. A paní Moos­habrová v čele stolu pomalu vidličkou v bílé rukavičce jedla rybu a sem tam si vzala i sousto haluh a řas, hleděla na černý ubrus, na ten náhradní prapor, hleděla na suchou kytici a na stuhy s bledými nápisy, hleděla na dvě mísy koláčů poblíž svých rukou a na hořící svíci uprostřed, a chvílemi též pohlédla na příborník na misky s kadidlem, z nichž se vznášel lehký sladký dým. A řekla:

„Noc na Lysé hoře. Ale jak žijí lidi na Měsíci, když je tam jen prach a popel. Správcová říká, že bídně.“

„Není tam ani vzduch,“ řekl Oberon Felsach a pomalu jedl rybu, „jen horské řetězy, ostré skály, vyhaslé sopky, jak jsme o tom již mluvili, dlouhé temné stíny, které vrhají, když slunce vychází, zapadá, nelze tam dělat oheň… Je tam malá přitažlivost a lze tam lehce létat…“ Oberon Felsach na chvilku zmlkl a jedl rybu. Mlčela i paní Mooshabrová, mlčeli i ostatní. Jen hudba ze zdi hrála Noc na Lysé hoře a kadidlo na miskách drobně praskalo. Pak paní Mooshabrová řekla:

„Lidi tam žijí ve skafa, slyšela jsem. Jako potápěči.“ A vzala si sousto řas a haluh.

„Ano,“ kývl Oberon Felsach a i on vzal sousto řas a haluh, „to je zlé. Je to proto, že tam stále padají z vesmíru meteory. Milión létavic a meteorů dopadá na Měsíc za den rychlostí padesáti kilometrů za vteřinu, to je déšť kamení, který by zabil každého tvora. Proto tam lidé, zvířata a rostliny žijí pod velkými skleněnými poklopy, a když vycházejí před západem a těsně po východu ven pod širé nebe, musí mít skafandry. Skafandry, aby mohli dýchat, aby jim neškodilo vedro, mráz, záření, pak mohou vyjít i přes den, přes noc… a aby se chránili před kamenným deštěm. Takže jsou,“ řekl Oberon Felsach a pohlédl na paní Mooshabrovou, „jako potápěči.“ A pak se trochu nadechl sladké vůně z misek a řekl:

„Bělost, čerň a šeď je barva měsíční krajiny, a kromě jistých stromů, keřů a trav, které jsou chráněny pod volným nebem, je všude jen prach, popel, kamení a umělé bláto v lázních u kráterů. Je to krajina smrti.“

Paní Mooshabrová odložila talíř s rybou a vidličku a pohlédla na černý ubrus, na uschlou kytici a hořící svíci.

„Je to krajina smrti,“ řekla.

„Rappelschlund,“ řekl teď student v tmavém kostkovaném saku k čelu stolu a rovněž odložil talíř a vidličku, „Rappelschlund tam vystavěl velkou věznici.“

„Pro vězně, kteří nejsou hodni chodit po Zemi,“ řekl druhý student k čelu stolu, „také pro ty, kdož s příšerou žijí.“

„Z těch lidí by se podle něho na Zem už nikdo neměl vrátit,“ řekl Oberon Felsach a v jeho hlase bylo něco zlověstného.

Vtom hudba v rádiu zeslábla a ozval se hlasatel.

„Přerušujeme na chvíli Noc na Lysé hoře,“ ozval se hlasatel, „poštvaný lid vnikl před chvílí do Muzea míru Albína Rappelschlunda a pokusil se zničit vzácné sbírky zbraní, které tam jsou. Vojsko však muzeum vyklidilo a řadu osob předvedlo do kasáren, nemine je nejpřísnější soud. Venkov slaví svátek důstojně a moudře,“ hlásil hlasatel, „už dávno nesekáme žito kosou, nestavíme ručně paňáky, ručně neopravujeme kola, kola žebřiňáků, máme stroje. I stohy na poli patří dnes minulosti. Máme…“

Oberon Felsach znovu vstal od stolu, šel ke zdi a otočil knoflíkem. Ozval se jiný hlas, hlas z družic.

„Lidé vnikli do Muzea míru Albína Rappelschlunda,“ hlásil hlas z družic, „rozbili zbraně, vyházeli pušky, kulomety, samopaly, nože, šavle, dýky… kanóny, děla, tanky ničili v sálech. Pak muzeum podpálili. Muzeum míru Albína Rappelschlunda se sbírkami zbraní hoří. Před hodinou,“ hlásil hlas dál, „přibyly k tisícovým davům na náměstí Albína Rappelschlunda poblíž redakce Rozkvětu další davy ze čtvrti Borovicin a Filipov, a jak se právě dovídáme, strhly předsedův pomník. Tisíce holubů vzlétlo k večernímu nebi. Na letišti Albína Rappelschlunda pro hvězdolety ve čtvrti Stadión shodili lidé názvy se jménem původce, a letecké linky s Měsícem jsou přerušeny. V knížecím paláci trvá zasedání, policejní ministr Scarcola dosud nepřišel. A zpráva poslední,“ řekl hlas:

„Lidé obkličují Státní tribunál. Třicet tisíc lidí před palácem volá kněžnu a chce, aby vyšel Rappelschlund na balkón.“ Hospodyně odnesla talíře s rybami, haluhami, řasami a vidličky na vozík v koutě a černý stůl byl teď bez talířů. Zbyla tam jen výzdoba a poblíž čela dvě mísy koláčů. Oberon Felsach otočil knoflík ve zdi a ozval se opět zemský rozhlas. Hráli dál Noc na Lysé hoře…

„Letošní svátek kněžny,“ řekl Oberon Felsach, když opět usedl ke stolu, „je nejvážnější, jaký vůbec kdy za vlády Rappelschlunda byl. Jeho muzeum hoří, jeho socha a jméno strženy. A lidé obkličují dokonce i Státní tribunál, to ukrutné místo. Rappelschlund obsadil město vojskem, ale policie mlčí. O průběhu zasedání neřekli nic, ale policejní ministr tam dosud nepřišel. Myslím, že bych se měl podívat na křižovatku…“

Paní Mooshabrová v čele stolu pohlédla na Oberona Felsacha… nedala však na sobě nic znát. Oberon Felsach seděl klidně, jeho tvář s černým zrakem, vroubená dlouhými černými vlasy, byla bledá, seděl však klidně, nadechoval vůni kadidla. Paní Mooshabrová pohlédla na studenty, na mladíka v tmavém kostkovaném saku, který byl snad Lotharem Baarem, a na druhého, který byl snad Rolsberg, a pak se znovu zadívala na Oberona Felsacha.

„Podívat se na křižovatku,“ klidně řekla, „mluvil jste o tajných vědách. Mě to moc zajímá, i naši správcovou, mohl byste ještě něco říci?“

„Prosím,“ řekl Oberon Felsach a podivně se usmál, „řekl jsem, že je víc tajných věd a mezi nimi je i ta, co pracuje s mozkem a duší. Řekl jsem, že to vše se dá použít a využít, ale chci ještě dodat, i zneužít. Paní Knorringová,“ řekl Oberon Felsach, „nám vyprávěla o vašem životě.“ Oberon Felsach zmlkl a v té chvíli paní Mooshabrová znovu pohlédla na studenty. „Tak,“ řekla si náhle v duchu, „teď to slovo zde před nimi padlo. Teď se přece musí ozvat, že mě znají. Že mě znají z té bídné svatby Nabule, z toho lokálu U Víl. Teď přece snad přiznají, že jsem to já, Natálie Mooshabrová z Péče.“ Ale studenti hleděli na ni k čelu stolu a jejich jemné tváře byly zcela klidné. „Že by to vskutku ten pan Baar a Rolsberg nebyl,“ řekla si paní Mooshabrová znovu, a pak ji náhle něco napadlo. Něco obrovského. Pohlédla na studenty, usmála se a řekla:

„Chtěla bych se na něco zeptat. Na něco zeptat pánů študentů. Páni,“ naklonila se trochu nad černý ubrus, „nevíte o nějaký studni tady poblíž v Blauentalu, kde je poklad? Zlato, stříbro a pytel grošů? O studni v nějaké ohradě?“

Studenti na sebe pohlédli přes stůl, přes vázu suchých květin a vysokou hořící svíci, a zavrtěli hlavou.

„Nevíme o žádné studni v Blauentalu, v níž je poklad,“ řekl ten, který měl být Rolsbergem, „je tu jen podobný název ulice. Tato ulice se jmenuje U Studánky.“

„Nevíme o žádné studni v ohradě,“ řekl student v tmavém kostkovaném saku, který měl být Lothar Baar, „v městě je přece vodovod.“ A paní Mooshabrová se usmála a kývla a pak se otočila k Oberonu Felsachovi a řekla:

„Tušila jsem to. Děti mě podvedly zas.“ A nevěděla zas, zda tu sedí Lothar Baar a Rolsberg.

A pak řekla Oberonu Felsachovi:

„Paní Knorringová vám o mně vyprávěla?“

„Ovšem neúplně,“ řekl Oberon Felsach a otočil se k příborníku k miskám s kadidlem, „já mám zprávy jiné. Narodila jste se ve Fettgoldingu poblíž Kočičího zámku v podhůří Černého lesa. Naši Máry,“ chlapec hodil hlavou před sebe a podivně se usmál, „naši Máry to zajímá. Povězte nám o tom schválně něco,“ podivně se usmál, „ať má radost.“

„Narodila jsem se ve Fettgoldingu poblíž Kočičího zámku,“ kývla paní Mooshabrová k hospodyni a pápěří na klobouku se jí zachvělo, „otec pracoval na statcích, spravoval kola, sekal žito kosou, stavěl paňáky. Matka se starala o chalupu, měli jsme slepice, králíky, políčko, byla na něm kukuřice, brambory, řípa, snad i zelí. Chodila jsem odmala na chrastí do Černého lesa. Byla u mě v bytě třikrát policie podívat se, jak bydlím, taky se zeptat na Wezra, to je syn, vrátil se nedávno z arestu… Ptali se mě,“ paní Mooshabrová s úsměvem zavrtěla hlavou, „zda se mi něco nestalo v Černým lese. Zda jsem byla na Kočičím zámku…“

„Co se vám stalo v Černém lese a co na Kočičím zámku,“ řekl Oberon Felsach a po dlouhé době si zas přejel rukou své dlouhé černé vlasy, a pak se otočil k malé, vetché, staré hospodyni, která se chvěla a třásla, a k oběma studentům a pak opět k paní Mooshabrové. „Co se vám stalo v Černém lese a na Kočičím zámku,“ řekl opět a jeho hlas byl podivný a zvláštní a jeho černé oči byly upřeny kamsi na černě zbarvené obočí paní Mooshabrové. A paní Mooshabrová pohlédla na hořící svíci na ubruse a na dvě mísy koláčů poblíž svých rukou a řekla:

„Nic se mi nestalo v Černém lese. Chodili jsme jen na kraj, je to hluboký les a je strašidelný. A na Kočičím zámku jsem byla jen dvakrát, jednou ještě když jsem byla malá, se školou, vezli nás tam na žebřiňáku, to tam právě nikdo nebyl, a tak nás pustili do chodby, byly tam parohy, i jelení, s nikým jsme tam nemluvili. Podruhé jsem tam byla, když jsem se vrátila do Fettgoldingu z města, to jsem šla na zámek pěšky, jeden den tam a druhý zpátky, přespala jsem na poli ve stohu nebo ve stodole na sýpce, bylo to v létě, měla jsem s sebou trochu kukuřice. Ale to na zámku někdo byl a dovnitř jsem nemohla. Chodila jsem v parku a viděla jsem v jednom okně hajnýho či sluhu. Stál za záclonou a viděl mne, s nikým jsem tam nemluvila. Policie, co chodila ke mně, si myslila, že se mi něco v Černým lese stalo a že jsem snad byla na Kočičím zámku víckrát.“

„Možná že měli pravdu,“ řekl Oberon Felsach a stále hleděl černým zrakem na tvář paní Mooshabrové, „možná že už sama o tom nevíte.“

„Jak bych nevěděla,“ usmála se paní Mooshabrová, „mám přece paměť. V Černým lese na chrastí jsem nepotkala nikdy žádné zvíře, lvi přece u nás nejsou, ty jsou v poušti a v džungli, snad i na Měsíci, u nás jsou leda za mřížemi v kleci… Chodila jsem, když jsem znovu přišla do Fettgoldingu, sázet lesní stromky a vařila jsem pro děti zemědělců. Matka byla nemocná a brzy umřela, otec zemřel pak. Sourozence jsem neměla, z příbuzných už taky nežije nikdo, ani ten strýc, tomu by musilo být dnes už přes sto, ani bratranec a synovec. Některé pohřbili na hřbitově ve Fettgoldingu, ale ty hroby…“ paní Mooshabrová teď koukla na hospodyni po své levici, která se ještě víc třásla a chvěla než před chvílí, „ty hroby ve Fettgoldingu jsou už dávno pryč. Byly vykopány, nezbyla z nich ani cihla. Mé hroby na Centrálním hřbitově potrvají ještě dlouho. Hrob Terezie Bekenmoschtové…“ tvář paní Mooshabrové byla zcela klidná… „nejmíň, jen třicet let. Hrob Vincenzy Cancerové a jejího syna stavitele sto. A hrob školního rady a jeho rodiny věčnost. Až do skonání světa, až do posledního soudu. Až do zmrtvýchvstání,“ řekla paní Moos­habrová a pohlédla na černý ubrus na stole, na suché květy, na stuhy u vázy a na hořící svíci. „Já na zmrtvýchvstání nevěřím, ani na pánaboha… snad jen na poslední soud…“ pohlédla na mísu koláčů, „ten snad přijde. Snad by i přijít měl…“

„Paní,“ řekl Oberon Felsach ke studentům, „paní na pánaboha nevěří, ale na osud.“

Vtom v jídelně něco ztichlo. Byla to hudba z rádia ve zdi. Noc na Lysé hoře. A ozval se hlas.

„Zpráva ze zasedání v knížecím paláci,“ řekl hlas.

„Konečně,“ řekl Oberon Felsach a vstal z křesla. A vstali i oba studenti. A hospodyně vedle paní Mooshabrové ustrašeně zdvihla hlavu.

„Na zasedání konečně přišel policejní ministr Scarcola,“ řekl hlas. „Poštvané davy před knížecím palácem volaly jeho jméno a jméno kněžny vdovy panovnice Augusty, obviňovaly předsedu Albína Rappelschlunda z vraždy vdovy panovnice nebo z věznění. Křičely na Albína Rappelschlunda, že je vrahem dětí. Vrahem Napoleona Stallrucka, kdo by si to dal líbit. Tato bídná nařčení jsou směšná. Albín Rappelschlund zavedl pořádek, vyhrál kdysi nad sousedem válku, dal všem práci. Založil Muzeum míru, zbudoval na Stadiónu letiště, byl pětkrát na Měsíci, aniž mu ztěžkala krev. Zná i cizí řeči, taky portugalsky, a na Alžbětově staví nové krásné domy pro padesát rodin… A teď Albín Rappelschlund nařídil policejnímu ministru, aby se policie přidala k vojsku a střílela, kdo by si dal urážky beztrestně líbit, ani krtek. Policejní ministr vyšel na balkón,“ řekl hlas, „krátce promluvil k davům. Oznámil, že policie nezvratně zjistila, že kněžna vdova panovnice Augusta nebyla zabita a není ani vězněna v knížecím paláci, ale žije. Tak sám policejní ministr vyvrátil bídná nařčení poštvaného lidu a zločinné pomluvy proti předsedovi. Jak je možné, že tentýž ministr z balkónu hned potom řekl, že neposlechl výzvy předsedy Rappelschlunda a že nařizuje policii, aby nepodnikla nic k ochraně vrahů. Je to vlastně odepření poslušnosti, které patří před soud. Ale to nic,“ řekl hlasatel, „to jim nepomůže. Venkov slaví svátek důstojně a moudře. Už dávno nesekáme žito kosou, nestavíme ručně panáky…“ Oberon Felsach otočil knoflík a v jídelně se na okamžik rozhostilo ticho. Z misek na příborníku se stále ještě vznášel dým, ale očividně slábl. Studenti, kteří pořád ještě stáli, byli klidní, přece však napjatí, a stará, vetchá hospodyně v bílém krajkovém čepci vedle paní Mooshabrové se velice třásla. Byla už opravdu stará, slabá, vetchá. Pak Oberon Felsach zas otočil knoflík a ozval se opět hlasatel.

Řekl, že do dalších zpráv se bude vysílat zas hudba. „Máme nádherná divadla,“ řekl hlas, „například činohru Tetrabiblos, kde se hraje i Visutá hrazda, Státní operu. Hector Berlioz,“ řekl hlas, „Fantastická symfonie.“

„Teď je to skutečně vzpoura,“ řekl Oberon Felsach, „město vzplálo.“ A pohlédl na studenty a k širokým otevřeným dveřím do haly.

Paní Mooshabrová viděla ten pohled Oberona Felsacha, ale opět nedala na sobě nic znát. Rychle kývla a řekla:

„Ano, věřím v osud, lékárník mi o tom pověděl. Vy také…“ rychle kývla k Oberonu Felsachovi, a když pak Oberon Felsach a studenti opět usedli ke stolu, v duchu si oddychla. Ale přece jen rychle mluvila dál.

„Když jsem byla malá,“ řekla, „jeden šafář nebo sluha, už si nevzpomínám, mi řekl, abych na pánaboha nevěřila, že stejně není, abych věřila na osud a kopala řípu, ta že mě aspoň uživí. Když jsem byla malá, měla jsem kamarádku Marii… její otec byl ve Fettgoldingu šafář, nosil zlatý hodinky a jezdíval na Kočičí zámek. Byla tedy z bohaté rodiny, bydlili u školy a děti ji měly rády. Vdala se, vzala jméno muže, umřel jí snad za pár neděl po svatbě. Stala se pak hospodyní zde v městě v jedný bohatý rodině, byla u nich po dvě pokolení. Já ji neviděla už asi padesát let. Chtěla jsem být vždycky taky hospodyně jako ona a vlastně jsem jí byla. Ale v tý rodině jsem krmila kozy, chodila na trávu, nosila džbery… já chtěla chystat tabuli, roznemohla jsem se a odešla jsem. Taky jsem chtěla mít kiosk a prodávat. Šunku, vlašský salát,“ paní Mooshabrová pohlédla teď na odkládací stolky, kde stálo pár talířů s jídlem, které donesla ve velké černé tašce, a na stůl k lahvím vína a na nádherné limonády, „ale sešlo i z toho. Šetřila jsem peníze, Wezr mi je vždycky vzal… Za chvilku dáme na stůl támhlety talíře,“ paní Mooshabrová ukázala na odkládací stolky, „otevřeme víno, limonády. A za chvilku se asi už dostane i na koláče,“ ukázala na dvě mísy.

„Paní,“ řekl náhle Oberon Felsach a zahleděl se na paní Moos­habrovou v čele stolu černým zrakem, „vy jste chodila ve Fettgoldingu do školy a měla jste kamarádku z bohaté rodiny Marii, která se pak vdala, vzala jméno muže a stala se hospodyní v jedné bohaté rodině kupce po dvě pokolení. Neviděla jste ji už padesát let. Tak tato hospodyně sedí zde u stolu vedle vás po vaší levici.“

Paní Mooshabrová trhla hlavou a pohlédla na hospodyni. Na starou, slabou, vetchou hospodyni v bílém krajkovém čepci a v bílé krajkové zástěře, která se chvěla a třásla, a kupodivu, ač paní Moos­habrová byla dnes velice klidná, přece jen na okamžik vytřeštila zrak a srdce se jí zastavilo.

„Marie?“ vytřeštila zrak a vydechla…

„Ano, to jsem já,“ zašeptala stará hospodyně a chvěla se a třásla, sotva mluvila, „to jsem já, Marie z Fettgoldingu. Můj otec byl šafář, nosil zlaté hodinky a jezdil na Kočičí zámek. Bydlili jsme u školy, děti mě měly rády, vdala jsem se. Muž mi brzo umřel, mám jeho jméno a jsem hospodyní u pana velkokupce Felsacha už druhou generaci. To jsem já, Marie z Fettgoldingu. Ale já…“ hospodyně se náhle strašlivě zatřásla, zatěkala zrakem po paní Mooshabrové a skoro ani nemohla mluvit, „ale já… já… já vás, paní, přece vůbec neznám! Já vás přece v životě neviděla. Vy jste přece se mnou do školy ve Fettgoldingu… nechodila, nekamarádila. Vy jste přece nikdy, paní…“ hospodyně ani mluvit nemohla, jak se chvěla, třásla, „ve Fettgoldingu nebyla…“

V jídelně zavládlo hluboké ticho. Hluboké, přehluboké ticho… Jen hudba ze zdi hrála Fantastickou symfonii, jen kadidlo na miskách na dřevěném uhlí ještě trochu praskalo a uprostřed černého stolu hořela veliká vysoká svíce. Oberon Felsach byl úplně klidný. Klidný se zdál i student v tmavém kostkovaném saku, i druhý. Jen hospodyně se strašlivě třásla, chvěla se na celém těle, těkala po paní Mooshabrové a paní Mooshabrová byla strnulá.

Konečně Oberon Felsach promluvil.

„Ano,“ řekl, „to je ona. Marie z Fettgoldingu. Máry, řekněte své jméno. Už jste je řekla při příchodu v hale, ale paní ho třeba přeslechla. Řekněte své jméno na důkaz pravdy.“

„Jsem,“ řekla hospodyně a nadzdvihla se v křesle… a paní Moos­habrová, zcela strnulá, nehybná, teď spatřila, že hospodyni zpod bílého krajkového čepce stéká krůpěj potu, „… jsem Marie Země z Fettgoldingu. Jsem Marie Země z Fettgoldingu, provdaná za muže Capricornu. Jsem Máry Capricorna.“

„Máry Capri,“ vydechla paní Mooshabrová strnulá, nehybná, „Máry Capri…“ a všichni viděli, že svou strnulost a nesmírný údiv nepředstírá.

„Ano,“ řekl konečně Oberon Felsach, „Máry Capricorna. Máry Capricorna. Capricorna,“ kývl, sáhl si na své dlouhé černé vlasy… a v jídelně opět zavládlo hluboké ticho.

Když po dlouhé době ticha, v níž hrála jen ze zdi Fantastická symfonie, v miskách slabounce praskalo kadidlo a na stole hořela svíce, Oberon Felsach pohlédl na studenty, byli studenti na smrt bledí a velmi bledý byl i on, Oberon Felsach.

A pak náhle v rádiu ve zdi ztichla hudba a ozval se hlas.

„Ať žije předseda Albín Rappelschlund,“ hlas zaburácel, „ať žije.“ A pak se ozvala báseň:

„Již leť, sivý ptáku, do daleka, Albín Rappelschlund tě chrání.“

A pak se ozval další hlas.

„Pozor, pozor, důležitá zpráva,“ ozval se hlas a pak se v jídelně ze zdi ozvalo obrovské zvolání:

„Předseda Albín Rappelschlund byl právě v knížecím paláci zatčen, bude souzen a popraven.“

Konečně se u stolu všichni probrali.

Studenti byli na smrt bledí, ale jejich jemné tváře a oči jaksi nádherně zářily. Stará vetchá slabá hospodyně Máry Capricorna byla smrtelně bledá, chvěla se a třásla, ale hýbala se pohybem, který patří živému člověku. Oberon Felsach byl bledý, ale byl bledý vlastně stále, byl naprosto klidný, usmíval se. A naprosto klidná byla už i paní Natálie Mooshabrová v čele stolu.

Jídelnou zněl hlas z rádia, který opakoval zprávu, jednou, dvakrát, třikrát a stále a stále, a ta zpráva se zřejmě šířila po celé zemi a po celém světě a jistě už dospěla i na Měsíc a lidé ji slyšeli i tam. Předseda Albín Rappelschlund byl zatčen. Dnes, jedenatřicátého října, na svátek narozenin kněžny vdovy thálské ve dvacet hodin pětatřicet minut byl na schodech knížecího paláce po nezdařeném zasedání zatčen Albín Rappelschlund, který padesát let vládl s kněžnou vdovou panovnicí Augustou, ale ve skutečnosti vládl jedině on a sám, kněžnu neuvěřitelnou věcí zbavil v mládí trůnu, chtěl ji připravit o život, půl století se před ním skrývala. Půl století po ní pátral, předstíral a lhal, zřizoval kriminály, naposled na Měsíci u kráteru Einstein… a nelekal se ani popravovat děti. Z jeho vůle zasedal Státní tribunál pro spojení s ďáblem, z jeho vůle byla každoročně ďábelská listina pokryta aspoň několika jmény, z jeho vůle byl rozčtvrcen před léty i malý nebohý Napoleon Stallruck. Z jeho vůle lidé nesměli pátrat po kněžně, z jeho vůle se střílely rodiny podezřelé, že vědí o jejím pobytu a nehlásí to, z jeho vůle vládl v zemi nejhorší nepřítel člověka – strach. Teď konečně, na pětasedmdesáté narozeniny nešťastné kněžny vdovy panovnice Augusty, byl Albín Rappelschlund zatčen, když dal střílet vojskem do lidí, a je konec. Byl zatčen, bude souzen a popraven. Lid po celé zemi provolává slávu kněžně vdově Augustě thálské.

A pak se z jídelní zdi znovu ozval hlas.

„Policejní ministr Scarcola,“ ozval se hlas z jídelní zdi, „přejímá od této chvíle zatímně veškerou moc v zemi.“ A pak bylo provolání:

„Aby se zabránilo všem zlům v těchto radostných a přitom osudových chvílích a aby byl zachován klid, přejímám ihned v zemi veškerou policejní, vojenskou i správní moc do chvíle, než usedne na trůn z vůle lidu opět skutečná vládkyně, vdova panovnice kněžna Augusta thálská. Ruším s okamžitou platností stanné právo, vyhlášené padlým despotou, a dávám okamžitou amnestii všem politickým vězňům zde i na našem mrtvém souputníku.

Generál hrabě Leo Scarcola, ministr vnitra“

„Tak a dáme na stůl támhlety talíře,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu a zatřásla hlavou, až se jí barevné pápěří na klobouku zachvělo, ringle na dlouhých drátech zahýbaly a bambusové koule pod krkem zachrastily… a dříve než mohla stará hospodyně Capricorna vstát, vstala sama, přistoupila k odkládacím stolkům a v rukavičkách roznesla na stůl talíře. Dala před Máry Capricornu, dala před studenty, dala sama před sebe. Na talířích byla šunka a vlašský salát.

„A teď se také napijeme vína,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu a sáhla si na barevné korále, „vína a pak to nejlepší: limonády jménem Limo… A nakonec koláče,“ řekla paní Mooshabrová a usmála se v čele stolu na všechny, „dala jsem vanilku, hrozinky, mandle, pekla jsem je celý den…“

Paní Mooshabrová v čele stolu pomalu jedla šunku a salát a lehce zapíjela plnou sklenkou vína. Oberon Felsach si vzal kousek šunky a lžíci salátu a vzali si i studenti. A také hospodyně Máry Capricorna…

„Vždycky jsem chtěla mít kiosk a tohle prodávat,“ řekla paní Mooshabrová a jedla v dlouhých bílých rukavičkách šunku, vlašský salát, „nikdy v životě jsem to nejedla, jen jednou, o svý svatbě, to je už padesát let. Měli jsme svatbu na náměstí Annymarie Blažený v radnici, to tam ještě tenkrát to velké skleněné nádraží nebylo, byla to jen taková malá kaple. Jeli jsme podzemkou odsud z Blauentalu, tam a zpátky, seděli jsme, museli jsme se držet, v zatáčkách to v těch tunelech hází, od té doby jsem nikdy v podzemce nejela. Jednou jsem měla jet taxim… No a svatbu jsme měli za radnicí U Zlatýho kočáru. Ta hospoda tam už taky dávno není, jsou tam teď nový moderní činžáky. Z hospody U Zlatýho kočáru nezbyla už ani cihla.“

„Život plyne rychle,“ řekl Oberon Felsach, vstal a přistoupil k miskám na příborníku, „pár desítek let proti věčnu nic neznamená. V jednom životě,“ Oberon Felsach nasypal z dózy na misky nové uhlíky, polil je tekutinou a zapálil, „v jednom životě je pár desítek let strašně dlouhá doba, ale ve věčnu nic. Bolest a radost v jednom životě,“ nasypal na uhlíky kadidlo, „bolest a radost v jednom životě se ve věčnu rozplyne a ztratí jako tento dým, který se tu začíná měnit v obláčky.“ Dořekl a šel si opět sednout ke stolu a paní Moos­habrová pomalu dojídala šunku, salát, dopíjela víno a myslila si: „Vskutku je to pravda, mluví jako dospělý, jako spisovatel.“ A pak se Oberon Felsach nadechl sladké nebeské vůně, podivně se usmál a řekl:

„Ale paní Mooshabrová. Ve Fettgoldingu žádní Mooshabrovi nikdy nebyli a vy jste nikdy nebyla ve Fettgoldingu. Vlastně…“ Oberon Felsach se podivně usmál a znovu se nadechl vůně z misek, která se vznášela jídelnou, „ve Fettgoldingu Mooshabrovi byli, muž sekal na poli žito, stavěl paňáky, spravoval kola, žena se starala o chalupu… ale ti nikdy neměli děti. To je dnes už dokázáno ze starých kostelních matrik. Nikdy vás nikdo ani nevezl z Fettgoldingu v žebřiňáku na Kočičí zámek, když jste chodila ve Fettgoldingu do školy, protože jste tam do školy nikdy nechodila. Pravda je jen, že jednou, když vám bylo asi pětadvacet, ale to už bylo dávno po všem… jste navštívila Kočičí zámek, dovnitř byste byla však asi nešla, i kdybyste byla mohla, chodila jste skutečně jen parkem a z okna za záclonou vás viděl nějaký komorník či sluha, rychle jste utekla. Pravda je též, že jste už dávno předtím chodívala do Černého lesa, jenže ne u Fettgoldingu, ale kus dál, skoro na jiné straně, a ne na chrastí. A jednou, to vám bylo asi dvacet a měla jste právě po svatbě, jste tam do toho Černého lesa šla zas. Náhle se z kraje lesa proti vám vynořilo obrovské veliké zvíře s hřívou kolem krku, taková velká ohřívená myš. Vy jste se strašlivě lekla a prchala jste před ní. Protože se proti vám rozběhla z kraje lesa, musila jste před ní prchat do lesa, do lesa hlouběji a hlouběji, až pak na jednom místě v jedné chvíli na vás strašlivě křikla. Křikla tak strašně, že obloha nad vámi zařinčela, stromy se zatřásly a země zachvěla. Křikla, abyste nevěřila v pánaboha, že není, abyste radši kopala řípu, ta že vás aspoň uživí… to nebyl sluha ani šafář, to byla velká ohřívená myš, a pak vám zmizela, jako když se propadne do země.“

Paní Mooshabrová dojedla šunku, salát, dopila víno. Hleděla na černý ubrus a na hořící svíci, hleděla na suché květy ve váze a stuhy pod ní s omšelým zlatým a stříbrným nápisem a hleděla na dvě mísy koláčů, které stály poblíž jejích rukou. Hleděla na ty dvě mísy koláčů a mlčela. Na krku jí mírně chrastily korále, barevné bambusové koule, na uších se hýbaly ringle na dlouhých drátech a na hlavě na klobouku se chvělo zelené a červené pápěří. V bílé a červené tváři se však paní Mooshabrové nehnul ani sval. Máry Capricorna po její levici se chvěla a třásla a studenti, na smrt bledí, zmlklí, hleděli k čelu stolu…

„Obrovská myš vám na jednom místě v jedné chvíli zmizela,“ Oberon Felsach se opět nadechl vůně a ruce s dlouhými nehty položil teď na stůl, „bylo to v hluboké hloubce lesa, široko daleko kolem nebylo jediné živé duše. Zmizela naráz a v té chvíli jste tam potkala dívku. Viděla dívku spíš, paní, jak ta dívka vypadala…“ řekl Oberon Felsach a s rukou na stole hleděl na paní Mooshabrovou černým zrakem.

„Pane,“ usmála se paní Mooshabrová a hleděla na mísy koláčů, „to přece už nevím. Je to moc dávno. Sám jste řekl, že mi bylo dvacet.“

„Dvacet,“ kývl Oberon Felsach a znovu se nadechl sladké vůně z misek, která se vznášela jídelnou, „dvacet a měla jste právě po svatbě. Ne jak dívka vypadala, ale jak byla oděná.“

V jídelně se na chvíli rozhostilo ticho. Jen hudba ze zdi slabě hrála a na miskách praskalo kadidlo. Pak paní Mooshabrová pohlédla na hořící svíci, obláček kadidla se nad ní vznášel, a řekla:

„Já ani nevím, zdali je tohle, co říkáte, vůbec pravda. Připadá mi to jako pohádka, kterou jsem snad jednou četla. Byla to vesnická dívka, byla v lese na chrastí.“

Oberon Felsach se usmál na smrtelně bledé studenty a na Máry Capricornu, které stékal zpod čepce pot, a řekl:

„Vesnická dívka byla v lese na chrastí, to je významné. Kdybyste byla řekla, že to nebyla vesnická dívka, ale byla v krinolíně, bylo by to bývalo jasné. Ale takhle je to totiž…“ Oberon Felsach se usmál, „ještě jasnější.“

Vtom byla hudba přerušena a ze zdi se opět ozval hlas.

„Ministr Scarcola zrušil stanné právo a vyhlásil amnestii pro všechny politické vězně. Ministr Scarcola zrušil s okamžitou plat­ností Státní tribunál. Před chvílí byli zatčeni běsi zatčeného despoty Rappelschlunda, kteří mají na svědomí nevinné životy. Jsou to Konrád Melz, Vincenz Sutin, Lena Vitesová, Martin Tatrman a Wezr Mooshaber, bývalý hlavní strážný státní věznice. Zatčena byla i jeho sestra Nabule Mooshabrová, prostitutka, a jeden kameník, jakýsi cizí člověk, údajně Aureus Bekenmoscht alias černý pes, vteřinu po zatčení se však probodl dýkou. Wezr Mooshaber týral vězně zvláštním způsobem, totiž holou rukou, zpravidla ránou mezi oči, sestra a mrtvý kameník mu pomáhali, dělili se s ním o věci kradené vězňům a beztrestně páchali podvody. Policie o nich věděla, ale nikdy je nemohla zatknout, patřili k běsům zatčeného vládce, a teď dostanou provaz jako on. Budou,“ řekl hlas, „oběšeni.“

V jídelně vládlo hluboké ticho. Studenti a Máry Capricorna třeštili zrak k čelu stolu. Oberon Felsach hleděl na černý ubrus, na ruku s dlouhými nehty a klidně oddychoval. A paní Mooshabrová v čele hleděla na mísy koláčů a v její červené a bílé tváři se nehnul ani sval.

„Jak je hrozné,“ řekla po chvíli tiše a suše a hleděla na mísy koláčů, „jak je hrozné, když rodiče mají zlé děti. Děti, které přijdou do pomocný školy, polepšovny… stanou se z nich pomocný dělníci, nádeníci… a nakonec… Jak je to hrozné pro rodiče i pro děti, nakonec děti rodiče utrápí a čeká je provaz. Vezmeme si teď koláče.“

Paní Mooshabrová si přisunula rukou v dlouhé bílé rukavičce dvě mísy koláčů a pokývala hlavou. A Oberon Felsach po její pravici a Máry Capricorna po levici teď jasně viděli, že koláče jsou dvojí. Na jedné míse byly koláče s hrozinkou, na druhé míse s mandlí.

„Vemte si nejprve vy,“ řekla paní Mooshabrová Oberonu Felsachovi a ve tváři se jí nehnul ani sval, „pekla jsem je celý den, dala jsem vanilku, hrozinky, mandle a hodně, hodně cukru… vemte si koláč s mandlí.“ A podala Oberonu Felsachovi mísu koláčů s mandlí, ve tváři se jí nehnul ani sval… a Oberon Felsach s pohledem upřeným na černý ubrus si vzal a pomalu začal jíst. Paní Mooshabrová jej chvíli pozorovala, pozorovala, jak jí a polyká, a v jídelně bylo v té chvíli opět naprosté ticho. Jen jakási velmi tichá hudba hrála ze zdi, na miskách praskalo kadidlo a obláčky se vznášely nad stolem, pod nimi hořela svíce. A pak si také vzala koláč paní Natálie Moos­habrová. Vzala si koláč s hrozinkou… a studenti a Máry Capricorna, kteří na ni hleděli, měli dojem, že se usmívá. Polkla sousto a pak sáhla kamsi do kapsy své dlouhé lesklé černé sukně. Vyňala háček a podala si láhev limonády.

„Abych to dokončil,“ řekl Oberon Felsach, jedl koláč s mandlí a studenti teď náhle měli dojem, jako by byl nějak proměněný… „život je dlouhý, ale proti věčnu je to jen vteřina. Potkala jste v lese dívku, spíš viděla, která nebyla v krinolíně. Byla to vesnická dívka, byla na chrastí. Být to obráceně,“ Oberon Felsach se usmál s pohledem na ubrus, „bylo by to jasné, řekl jsem. Ale takhle je to,“ Oberon Felsach se usmál, „ještě jasnější. Ta dívka v lese na chrastí a v krinolíně jste byla – vy. Jenže…“ řekl Oberon Felsach po chvíli ticha, v němž jen slabě hrála hudba, praskalo kadidlo a hořela svíce… a pomalu jedl koláč, „jenže ono je to zcela jedno. Nic se totiž nezmění, i kdybyste řekla, že na chrastí jste byla vy a v krinolíně byla ona dívka. Neboť tam v té hloubce lesa, v okamžiku, kdy se velká ohřívená myš propadla, jste byla náhle oběma… Nešlo o dvě dívky, o vás a o ni, ale o jednu jedinou, a tou jste byla vy sama. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale Marii Zemi jste v dětství znala, měla ji ráda, byla to snad vaše jediná kamarádka, i když jste s ní v životě nemluvila a ani ona s vámi… a váš muž nebyl Medard Mooshaber, kočí v pivovaře. Váš muž nikdy nebyl pochován v Drozdově u Etlich. Kočí Medard Mooshaber nebyl váš muž, byl to cizí člověk, který u vás později žil a převzal vaše přisvojené jméno. Nikdy jste s ním nebyla oddána na radnici, protože jste už tehdy byla vdova a nechtěla jste se vdát podruhé, měla jste to za hřích. A neměla jste tedy po něm ani penzi, neměla jste ani tu penzi po kočím v pivovaře. Žila jste ta celá předlouhá léta jen ze svých grošů ze hřbitova. Mooshaber padl ve válce a je pohřben v Drozdově, měl vás rád, ale váš muž to nebyl. A Wezr a Nabule Mooshabrovi nebyli vaše děti, nikdy jste žádné děti neměla. Byli adoptivní, úplně cizí lidé, a vy jste na ně strašně doplatila.“

Paní Mooshabrová v tvářích červených a bílých, s nabarveným obočím a rty, s ringlemi v uších, s barevnými korály, bambusem, na krku, v klobouku s dlouhým chvějícím se pápěřím a v bílých rukavičkách seděla v čele stolu, jedla koláč s hrozinkou a její tvář byla naprosto nehybná a klidná. Hleděla chvílemi na Oberona Felsacha, jak dojídá koláč s mandlí, chvílemi na studenty, kteří byli bledí a nehybní, na Máry Capricornu, hospodyni a svou kamarádku z dětství, která ji neznala a nikdy v životě s ní nemluvila… a hleděla na hořící svíci na ubruse, nad níž se vznášel obláček sladkého dýmu, na suché květy ve váze se stuhami. Z rádia ze zdi teď zaznívaly hlasy, provolávající slávu kněžně vdově panovnici Augustě, a do těch statisíců hlasů se mísily vojenské pochody. A náhle se do těch statisíců hlasů a vojenských pochodů začal mísit hlas zvonů. Paní Mooshabrová to však ani neslyšela. Hleděla na Oberona Felsacha, jak dojídá koláč s mandlí, dojídala i ona svůj koláč s hrozinkou a hleděla na hořící svíci, nad níž se vznášel obláček kadidla. A řekla:

„Učila jsem se v mládí jednu básničku.“

A pak pomalu za vojenských pochodů a zvonů přednášela:

Stařenka slepá z kostela kráčí,
cestu si berličkou hledá a značí.
Berličkou hmatat není tak snadné,
stařenka slepá často upadne.

Pak řekla:

„Když byli Wezr a Nabule malí, zpívala jsem jim ukolíbavku.“ A poprvé se napila z láhve označené Limo a pomalu, za vojenských pochodů a zvonů zpívala:

Dobrý večer, dobrou noc,
v andělskou moc…
…
Zítra ráno,
až se probudíš.

A pak se ozvalo zvonění.

Máry Capricorna se vytrhla z křesla a vyběhla z jídelny do haly. Byla stará, malá, vetchá, jak běžela, chvěla se jak osika. Vstal i Oberon Felsach, pomalu dojídal koláč… byl velmi bledý, ale klidný, a vstali i studenti.

Paní Mooshabrová v čele stolu se usmála a řekla:

„A jak jsem mohla s tou Marií kamarádit, když jsem s ní nikdy nemluvila. Jak jsem s ní mohla kamarádit, když jsem nikdy nebyla ve Fettgoldingu. Jak…“

„Je možné mít přátele,“ řekl Oberon Felsach u křesla, pomalu dojídal koláč a byl čím dál tím bledší, „je možné mít přátele, přátele, a přece s nimi nikdy v životě nemluvit… Je možné mít přátele a vidět je jen občas na dálku, oknem. Nikdy jste ve Fettgoldingu nebyla, ale Marie Země občas jezdívala s otcem na Kočičí zámek, odmalička…“

„A kdo tedy byl můj muž,“ řekla paní Mooshabrová v čele stolu a usmála se, „kdo byl, když Medard Mooshaber v Drozdově u Etlich jím není, a kde je pak tedy pohřben…“

A Oberon Felsach dojídal koláč s mandlí, byl čím dál tím bledší, a řekl:

„Váš muž zemřel za týden po svatbě, byl prasynovcem Karla Napoleona a je pohřben v knížecím paláci.“

V té chvíli paní Mooshabrová viděla širokými rozevřenými dveřmi jídelny, jak do haly, vedeni Máry Capricornou v bílém krajkovém čepci a zástěře, vstupují nějací lidé, lidé v černých šatech, cylindrech i v uniformách, a v jejich čele jde generál s delšími šedými vlasy s poslem.

Paní Natálie Mooshabrová pohlédla na Oberona Felsacha, který teď dojedl koláč a ve svých dlouhých černých vlasech, tmavých šatech bledl už strašlivě, a klidně řekla:

„Jednou mě chtěl dav na ulici kamenovat.“

Pak řekla:

„Na Kočičím zámku bývávalo kdysi podle zkazek mnoho myší. U mě celý život též. Jestlipak jsou myši také na Měsíci.“

A přebledý Oberon Felsach u křesla se usmál a zavrtěl hlavou.

„I když je tam prach a popel,“ kývla paní Mooshabrová v čele stolu za vyhrávání vojenských pochodů a zvonění zvonů a barevné pápěří na klobouku se jí třáslo, ringle na uších hýbaly a bambusové koule na krku chrastily, „i když jsou tam pouště, holé pusté skály, i když je to kraj smrti… když tam nejsou myši, přece je to jenom země požehnaná.“ A spolkla poslední sousto svého koláčku.

A pak všichni lidé v hale stanuli před širokými jídelními dveřmi tváří k paní Mooshabrové v čele stolu a posel se uklonil a řekl:

„Pan policejní ministr hrabě Scarcola.“

A generál s delšími šedými vlasy obnažil hlavu, hluboce se uklonil a řekl:

„Jasnosti, venku je připraven zlatý kočár.“

A v rádiu lid jásal a provolával slávu vdově panovnici kněžně Augustě thálské a hrály vojenské pochody a hlaholily zvony… studenti – ten ve tmavém kostkovaném saku, snad Lothar Baar, i ten druhý, také hezky oblečený, snad Rolsberg, klečeli na zemi u jídelního stolu u křesel, páni v černých šatech s cylindry a v uniformách klečeli před širokými jídelními dveřmi v hale a chlapec Oberon Felsach, strašlivě bledý, s dlouhými černými vlasy, černýma očima a předlouhými nehty, klečel u studentů u jídelního stolu. A kdesi v rohu jídelny klečela sama samotinká stará vetchá Máry Capricorna, hospodyně v bílém krajkovém čepci a zástěře, a třásla se a plakala. A paní Natálie Mooshabrová v čele stolu vstala z křesla, dala ruku v bílé rukavičce na černý ubrus, pohlédla na suché květy ve váze, na stuhy s omšelým zlatým a stříbrným nápisem a na hořící svíčku, nad níž se vznášel oblak kadidla. Pak se usmála, vztáhla ruku po lahvičce s názvem Limo a ještě jednou se napila. Pak ukázala na mísu koláčů, v níž byly ty s hrozinkami, a řekla:

„Ty zničte. Ty s hrozinkami. Jsou otrávené.“

A pak pohlédla na klečící v jídelně, na Oberona Felsacha přebledého, i na bledé studenty i na Máry Capricornu ubohou a plačící, usmála se a řekla:

„Jen jedinou věc nevím. Jsou-li to vskutku ti studenti.“

A pak pomalu, za vyhrávání vojenských pochodů a hlaholu zvonů, šla ke dveřím jídelny k policejnímu ministru. Šla pomalu ve střevících bez kramfleků, pápěří na klobouku se jí chvělo, ringle v uších hýbaly, korále na krku chrastily… jednou rukou v bílé rukavičce si držela černou dlouhou lesklou sukni. Šla pomalu, pomalu a už věděla přesně, kam dojde. Že dojde pár kroků před ministra a klečící davy. Pár kroků před ministrem a klečícími davy se zastavila, usmála se a řekla:

„Nařizuji a uděluji. Pro Albína Rappelschlunda milost. Milost pro Wezra a Nabuli Mooshabrovy.“ A sáhla do kapsy své černé dlouhé sukně a podala ministrovi jakési staré pečetidlo.

Pak padla na koberec jako starý, suchý, podťatý strom, a ti, co klečeli nejblíž, slyšeli její poslední tichá slova.

„To všechno byl můj osud. Bůh buď milostiv mé ubohé duši.“

Ten den pozdě večer, jedenatřicátého října, dva dni před svátkem Dušiček, bylo oznámeno, že vdova panovnice Augusta thálská, kněžna ze Saas-Beer, je mrtva. Zemřela, podlehnuvši otravě jedem, na své pětasedmdesáté narozeniny, ve chvíli, kdy se po půl století vracela na trůn. Zlatý kočár před vilou Oberona Felsacha odvezl do paláce již jen starou mrtvou nalíčenou ženu v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a střevících, které byly bez kramfleků… s korály z bambusu, ringlemi, kloboukem se zeleným a červeným chmýřím, které se chvělo samo od sebe a nárazy kol, a navrch ještě přikrytou černo-hnědě pruhovaným kabátem s obrovskou chlupatou hřívou. Druhý den se zpívalo největší Rekviem, které kdy bylo v zemi prove­deno, pět tisíc zpěváků a hudebníků, zpívalo se v katedrále svatého Quida z Fontgollandu a zádušní mši sloužil kardinál arcibiskup thálský. Rekviem řídil monsieur Scarone, v sopránech zpívala paní Magdalena Knorringová z Péče a mezi hornami se ozýval pan Joa­chim Landl a kdesi také snad i pan Zepheus Smirsch. Při Dies irae vnikla do chrámu záplava světla.

Na starém zchátralém domě v Blauentalu visel nad vchodem do průjezdu na skobě černý prapor jako v celém městě a v celé zemi a lešení na dvoře u pavlačí bylo již svěšeno a také přede dveřmi bytu paní Mooshabrové nebyla už jediná cihla, trakař ani sud. Když se pak za týden v jedné nemocnici v Blauentalu probrala z agónie správcová, první její slova byla:

„Jak strašné nervy musila ta ubohá žena mít, jak velkou byla nucena být herečkou.“

A měla pravdu.