XVI

A třetí den odpoledne šla paní Mooshabrová na hřbitov. Už byl vskutku podzim, po polovici října, a listí na stromech ještě více usychalo, žloutlo a padalo než před těmi třemi dny a bylo i sychravěji a vlhčeji. Teď se už hroby zalévat nemusily ani přistřihovat tráva, teď se jen oprašovaly náhrobky a nápisy, a tak už ani paní Mooshabrová neměla ve velké černé tašce zahradnické nůžky a konývku, nýbrž jen hadříky a koště. Paní Mooshabrová chtěla dnes přichystat své hroby na Dušičky, aby příští týden, až půjde fasovat výzdobu, měla míň práce. Pár dní před Dušičkami chodila totiž na hřbitovní správu fasovat pro své hroby chvojí a po jedné či dvou umělých kytkách, kterými pak ty své hroby zdobila, tak to měli lidé pojištěno a zaplaceno. Pojištěno a zaplaceno až do doby, kdy měly hroby propadnout zkáze. Některé hroby byly pojištěny a zaplaceny na třicet let, jiné na padesát, jiné na sto a některé až do skonání světa, což jest do posledního soudu a zmrtvýchvstání. Do posledního soudu a zmrtvýchvstání měla paní Mooshabrová jen jeden hrob: rodinnou hrobku školního rady barona de Schubauera. Šťastná matka Vincenza Cancerová a její syn stavitel to měli na sto let a nešťastná matka Terezie Bekenmoschtová jen na třicet. Ve staré dlouhé černé sukni, staré jupce a střevících bez kramfleků, v zimníku, který nosila už asi padesát let, a ve starém černém šátku šla tedy toho podzimního odpoledne paní Mooshabrová s velkou černou zpola plnou taškou na hřbitov. Protože však měla dnes v úmyslu ještě něco, totiž zajít po hřbitově k paní Eichenkranzové na rozhraní hřbitova a parku, nešla tentokrát na hřbitov od Filipova, ba ani do Blauentalu, nýbrž šla na náměstí Annymarie Blažené.

Na náměstí stála socha knížecí matky, zesnulé ve věku sta let, a vedle ní vysoká skleněná budova nádraží, pod nímž kdesi přehluboko byla stanice metra Centrální hřbitov s kioskem paní Linpeckové, a paní Mooshabrová na náměstí si řekla, co asi právě paní Linpecková dělá. Že snad sedí v kiosku a prodává pivo, limonády, bylo odpoledne, poobědní čas, a tak asi právě moc zákazníků nemá. „Jistě už dostává ali,“ řekla si paní Mooshabrová na náměstí, „jistě už nechce skákat pod vlak, ale jestli se chlapec nepolepší, zničí ji dřív, než se vrátí k divadlu. Jestlipak mu už koupila zimník a čepici, už je zima, snad už vskutku nenosí zelený svetřík, k Vánocům dostane lyže.“ Pak jí ještě blesklo, že když je odpoledne, poobědní čas, je hoch právě v útulku a k vozíku na perón přijde až v šest. Paní Mooshabrová odtrhla zrak od obrovské budovy nádraží a pohlédla daleko za ně, na kiosky ze skla a laminátu, snad právě ani tam nikdo nestál, a pohlédla na řadu vzdálených činžáků a vzpomněla na hospodu. „Tam bývala hospoda U Zlatýho kočáru, bývala, bývala, dnes z ní není ani cihla.“ Ještě jednou se rozhlédla náměstím, k nádražní budově, k soše v jejím stínu a pak se obrátila a šla k hřbitovní bráně. Před bránou se svezl její zrak na jedno nízké stavení, kterého si nikdy obzvlášť nevšímala, ale teď ano. Bylo to kamenictví. Tesali tam náhrobní kameny a ryli nápisy do pomníků a desek. „Tady je snad ještě ten jeden syn nešťastné paní Bekenmoschtové,“ řekla si, „je to snad ten kameník, co chodí s Nabulí a Wezrem, přijďte mě, paní, zbavit myší, však víte, kde jsem…“ Paní Mooshabrová potřásla velkou černou zpola plnou taškou a rychle se odvrátila. Vešla na hřbitov a tam pak pod stromem aleje se zastavila.

Mohla teď zahnout doleva a jít k hrobce školního rady de Schubauera, odtamtud k Vincenze Cancerové a jejímu synovi staviteli a odtamtud k Terezii Bekenmoschtové. Nebo mohla jít rovně k Vincenze Cancerové a jejímu synovi staviteli, odtamtud k Terezii Bekenmoschtové a pak ke školnímu radovi. V každém případě však mohla jít nejdřív k hrobce Lochů, kde byl vodovod, u něhož občas v létě pila, a vedle pod kaštanem obrovský koš na odpadky. Paní Mooshabrová si řekla, že půjde k hrobce Lochů a odtud k hrobu Cancerových, Terezii Bekenmoschtové a nakonec ke školnímu radovi. A pak, když jí zbude čas, zajde i k hrobu malého Fabera. Chtěla stejně ten hrob chlapce navštívit o Dušičkách, ale mohla už i dnes. No a nakonec tedy k paní Eichenkranzové, ještě za světla nebo šera, dokud má paní otevřeno. Paní Mooshabrová se dala pomalu do chůze rovnou alejí.

Stromy žloutly a padaly už moc. U hlavních hřbitovních cest, kde byly největší, byly už hromady listí, zvlhlé sychravým vzduchem a mlhou, a hřbitovní služebníci s dlouhými košťaty, hráběmi a vidlemi je nakládali na dřevěné dvoukoláky. Hroby a hrobky byly dosud pusté, prázdné, v době po polovici října jsou hroby vždycky nejpustší, protože léto je už totam, tráva se už nezelená a květiny nekvetou, ale do Dušiček, na všechny ty kytky, věnce a svíčky, je ještě čas. U mnohých hrobů však už postávali lidé, kteří ty hroby čistili a všelijak rovnali, chystali si je na Dušičky, stejně jako to dnes chtěla dělat paní Mooshabrová.

Paní Mooshabrová došla na rozcestí se špičatou hrobkou, jakousi mohylou, a vzpomněla si, že zde v těchto místech hledala kdysi s paní Eichenkranzovou chlapce v modro-bílém pruhovaném tričku. „Paní Eichen,“ řekla si, „za támhletu mohylu nahlídla, jestli tam není, nebyl.“ Pak paní Mooshabrová viděla lavičku, na níž tenkrát seděla nějaká stařenka s brejličkami na nose a s krajkovím u krku, a paní Eichenkranzová se jí ptala, zda neviděla chlapce. „Ale neviděla,“ vzpomněla si paní Mooshabrová, „mžourala do modlitbiček.“ Ta lavička, kde tenkrát stařenka seděla, byla teď prázdná stejně jako jiné lavičky, byl podzim, po polovici října a bylo sychravo a vlhko. Konečně došla paní Mooshabrová k hrobce Lochů k vodovodu – k té trubce s kohoutkem nad obrovským sudem, vedle něhož pod kaštanem byl koš na odpadky. Paní Mooshabrová zatřásla velkou černou taškou a uhnula na menší cestu, která vedla ke hrobu Vincenzy a Vincenze Cancerových.

Když paní Mooshabrová k tomu hrobu došla, zastavila se a jedním pohledem jej přehlédla. Byl celkem v pořádku. Na oblém náhrobku leželo pár suchých žlutých listů, které sem zanesl větřík z blízkého stromu. Omšelý byl jen zlatý nápis na pomníku. Paní Mooshabrová otevřela tašku, vyňala košťátko a hadr. Nejprve zametla nahoře to listí, pak oprášila náhrobek a nakonec hadříkem čistila nápis Vincenza Cancerová a nápis pod ním Stavitel Vincenz Cancer. Když byla hotova, nápis se už zase leskl skoro jako nový. „Sto let vydrží a ještě déle,“ řekla si paní Mooshabrová a dala zpět do tašky košťátko a hadřík, „šťastná matka. Osmdesáti se dožila a měla zdárného syna. Copak asi,“ vzpomněla si, „ten syn pana velkokupce, kam nastoupím na ten státní svátek? Copak asi ten a jak skončí.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou, rozhlédla se a s taškou v ruce vykročila dál. Zahnula na menší cestu, aby se dala k páté kapli, k hrobu Terezie Bekenmoschtové, ale pak se náhle zničehonic zastavila.

„Co abych napřed,“ náhle se zastavila, „než půjdu k Terezii Bekenmoschtové, šla k radovi, co abych přece jen napřed šla tam? Sice si tím zajdu,“ řekla si, „ale co. K paní Eichen přijdu za světla či šera tak jako tak a k Faberům se dostanu též.“ A paní Mooshabrová náhle změnila směr. Paní Mooshabrová se náhle otočila a místo k páté kapli, k Terezii Bekenmoschtové, šla nejdřív k hrobce školního rady de Schubauera. Za chvíli přišla do oddělení velkých krásných mramorových hrobek a tam ta hrobka byla. Chvíli hleděla na hrobku a třásla hlavou. Tráva v ohrádce byla žlutá, povadlá a zplihlá, plná sychravosti, mlhy, s ní teď nešlo nic dělat. „Až na jaře vezmu rýč,“ řekla si paní Mooshabrová, „pak i zaseju. A za týden,“ řekla si, „až vyfasuju na hřbitovní správě chvojí, pokryju ohrádku, navrch dám umělé kytky a zapálím světlo.“ Paní Mooshabrová otevřela tašku, vyňala košťátko a hadr a začala nejprve otírat náhrobek. Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť. „Musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se hrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové.

Paní Mooshabrová vyšla z oddělení velkých krásných mramorových hrobek směrem k páté kapli, kousek tou cestou, kterou sem přišla, ale pak na jednom rozcestí poblíž oddělení šestnáct zahnula a dala se směrem k menším hrobům. Když došla skoro až tam po cestě, která byla skoro pustá, prázdná, zaslechla náhle zvony. Odněkud zněly zvony umíráčky a paní Mooshabrová poznala, že to vyzvánějí z páté kaple, která nebyla daleko. „Asi právě vychází nějaký pohřeb,“ řekla si na té cestě skoro pusté, prázdné, „asi právě vychází a jde k hrobu.“ Paní Mooshabrová vešla z opuštěné cesty mezi hroby, a jak tam šla po žluté zvlhlé trávě, zaslechla náhle i hudbu. Zaslechla i hudbu a poznala, že někde v dálce hrají trouby a trumpety. „To je ten pohřeb,“ kývla a zatřásla velkou černou taškou, „někde se ubírá ten pohřeb, jsou asi čtyři odpoledne.“ A paní Mooshabrová prošla mezi hroby téměř až k břízce, pod níž stál špičatý pomníček Terezie Bekenmoschtové, a na chvilku se zastavila. Kolem dokola nebylo jediné živé duše, všude byl jakýsi podivný klid. Jen zvony z páté kaple sem zaznívaly a z dálky hudba, trouby a trumpety, jinak tu bylo nezvykle mrtvo. To mrtvo bylo tak podivné, že paní Mooshabrová, jak tak stála poblíž břízky a špičatého pomníčku, nemohla náhle udělat krok.

Náhle se paní Mooshabrové zdálo, jako by se bylo kdesi něco hnulo. Pohlédla před sebe za pomníček a břízku, kde byly husté keře, které zakrývaly pár sousedních hrobů. Ty husté keře byly teď už holé, suché, takže vlastně bylo jimi i tak trochu vidět, a paní Mooshabrová měla náhle dojem, jako kdyby tam za těmi holými, suchými keři někdo stál a číhal.

„Klam,“ řekla si, „kdo by tam stál a číhal. Tady u tohohle hrobu. Chodím sem přece už léta, snad celý staletí.“ A paní Mooshabrová vykročila dál. Vykročila dál a octla se pod břízkou u hrobu nešťastné Terezie Bekenmoschtové. A právě chtěla ten hrob přehlédnout a otevřít tašku, když vtom zazněl výstřel.

Paní Mooshabrová ještě nikdy v životě žádný výstřel neslyšela. Na vojně nebyla, nebyla ani na žádné vojenské přehlídce, kterou čas od času pořádal v městě předseda Albín Rappelschlund, nechodila ani na střelnice, na poutě ani do biografů. Snad jen jednou v životě slyšela nějakou salvu z děl, ale na to si sotva vzpomněla, spíš tohle byl vskutku první výstřel, který jí došel k uchu. Paní Mooshabrová zdvihla hlavu k nebi, tam k těm větvím břízky nad hrobem, a na­slouchala. Pak náhle skrz ty větve viděla letět hejno velkých čer­ných ptáků a slyšela i jejich krákorání, nebylo pochyb, byly to vrány. A dřív než se mohla vzpamatovat, zazněl další výstřel a paní Mooshabrová viděla, jak jedna z těch vran, ta, co letěla poslední, zamávala proti nebi křídly a kamsi spadla. Paní Mooshabrové se na chvilku zastavilo srdce. Vzpomněla na malého Eichenkranze.

„Je to on,“ řekla si a zatřásla taškou, „vrátili mu tu zabavenou pušku a někde poblíž tu střílí. Je to škodná, říkal, nestřílí, ani by se netrefil. A teď střelil a trefil.“ A paní Mooshabrová si řekla, že jen co uklidí hrob téhle nešťastné matky, půjde k paní Eichenkranzové na rozhraní hřbitova a parku a zeptá se jí. „Nešťastná paní Eichen,“ řekla si, „co tomu řekne? Ten hoch ji nakonec přece jen utrápí. Když to sdělím paní Knorringové,“ řekla si, „chlapce paní Eichen vezmou, má to přece jen na zkoušku, kdo pak paní Eichen pomůže v krámě? Vždyť si, chudák, zoufá.“ Náhle paní Mooshabrové blesklo, že to malý Eichenkranz střílet nemusil. „Možná,“ řekla si, „že to ty vrány střílel některý zdejší služebník. Že to tak přikázala hřbitovní správa. To by si paní Eichen oddychla, to bych jí přála.“ A paní Moos­habrová rychle otevřela tašku, vyňala košťátko a hadřík a dala se do práce.

Když otírala špičatý pomníček, na němž bylo spadlé listí z břízky a sem tam i nějaký klacíček, měla opět dojem, že někde poblíž hrobu někdo je a slídí. Byl tu všude stále úplný klid, to zvláštní divné mrtvé ticho, snad teď po té střelbě ještě větší, podivnější, a z dálky stále zaznívala hudba, trubky a trumpety, ale teď už očividně slábla, pohřební průvod se zřejmě vzdaloval a docházel k hrobu… i zvony z páté kaple slábly, ty se sice vzdalovat nemohly, byly stále na jednom místě, ale ten, kdo zvonil, tahal zřejmě za provaz čím dál slaběji a slaběji… Ale dojem, že tu někdo poblíž je a číhá, paní Moos­habrovou nepouštěl. S hadříkem v ruce ustala v čištění pomníčku a znovu koukla do těch keřů za hrobem, které teď byly holé, suché a bylo jimi tak trochu i vidět, ale že by tam za nimi někdo stál a číhal, přece jenom neviděla.

Rychle očistila pomník a vzala z tašky druhý hadřík, aby očistila nápis, to jméno nešťastné matky. A vztáhla na ten nápis ruku… a pak přišla rána.

Paní Mooshabrová vykřikla, země se s ní zachvěla a nebe zatočilo. Hadřík jí vypadl z ruky… a pak už jen cítila, že klesá.

V poslední chvíli se snad zachytila a opět se trochu postavila na nohy.

A pak zírala na náhrobek Terezie Bekenmoschtové, zírala a zírala, země se s ní chvěla a nebe točilo, nevěděla, co se s ní děje.

Neboť paní Mooshabrová nehleděla na hrob Terezie Bekenmoschtové, nešťastné matky, nýbrž na hrob zcela jiný.

Na hrobě nestálo Terezie Bekenmoschtová, nýbrž Natálie Moos­habrová. „Natálie Mooshabrová“ velkým zlatým rytým písmem, „majitelka pastí“, a nejdoleji, tam, co bývá křížek – obrovská vyrytá myš.

Paní Natálie Mooshabrová stála před svým vlastním hrobem.

Nikdo neví, jak dlouho tam paní Mooshabrová stála. Hrob nebyl u cesty, takže ji nikdo neviděl, a tak nikdo ani neviděl, jak třeští zrak a jak se třese, chvěje se jí hlava, brada, ruce, nohy, jak jí u nohy leží hadřík, velká černá taška, nikdo ani neviděl, jak je bledá, a neviděl ani pot, který se jí řine zpod starého šátku. A ona neslyšela nic, ani hudbu z pohřbu, který snad už stejně někde došel k hrobu a zmlkl, a neslyšela ani zvony z páté kaple, které snad už také dozvonily, a neslyšela ani, že je někdo živý poblíž, za těmi hustými suchými keři, které zakrývaly další hroby. Zírala na hrob, na své vlastní jméno, na ten titul a na tu myš, a myslila, že je mrtva.

Po neurčitě dlouhé době se pohnula.

A pak se náhle vyřítila od toho strašného hrobu na cestu.

Cesta byla stejně pustá, prázdná jako dřív, pustá, prázdná, jen jeden jediný starší člověk v dálce kráčel… paní Mooshabrová se rozběhla za ním.

„Co je,“ zvolal starší člověk, když ji viděl, „co je, co je, co se děje…“ a byl úplně vylekán a zděšen.

A pak zděšen a vylekán se dal do rychlé chůze, téměř do běhu. Paní Mooshabrová běžela snad ještě kousek před ním, snad po jeho boku, a tak, na smrt bledí, zděšení a uhřátí, doběhli.

Doběhli k hrobu a paní Mooshabrová s výkřikem ukázala na náhrobní nápis.

A pak paní Mooshabrová vykřikla potřetí a hlava se jí zatočila a starý člověk ještě stačil, aby ji v poslední chvíli zachytil. Paní Moos­habrová vytřeštila zrak na nápis na kameni a četla:

„Ale paní,“ řekl teď starší člověk, „ale paní, co? Ale vy jste Terezie Bekenmoschtová? Ale to je zvláštní,“ zaskučel a zavrtěl hlavou, „říkala jste, že jste jiná. Ale to snad přece neštymuje.“

Paní Mooshabrová viděla, jak starší člověk třese hlavou, na níž má tvrďák, a jak má rozepnutý zimník a pod ním rozepnutý fráček a je mu vidět vesta s hodinkami se zlatým řetězem… a viděla, jak třese hlavou, říká, skučí, šeplá: „Ale to je zvláštní, to je zvláštní, já podivný Klevenhütter, neztratil jsem snad ze šosu groš…“ A pomalu odchází.

Paní Mooshabrová zdvihla z trávy hadřík, velkou černou tašku, hlava jí hořela, srdce tlouklo, jako když nedávno prchala z křižovatky, po čele jí stékal pot. „Ježíši Kriste,“ blesklo jí, „Ježíši Kriste, měla bych jít k vodovodu Lochů umýt se… nezbláznila jsem se?“ Ve chvíli, kdy zdvihla hadřík, tašku z trávy, zaslechla za tím hustým suchým křovím opodál nějaký hluk, a když tam pohlédla, zaslechla veliký smích, jeden smích dost ostrý, hrubý, druhý smích vřískavý, přihlouplý a otlemený a třetí smích tichý a měkký jako samet. A ještě zahlédla skrz to husté suché křoví tři postavy, z nichž jedna nesla pod paží jakousi větší kamennou desku…