IV

Vpravo vedle hrobu položili rakev a za ni na haldu hlíny kytku. Pan Faber zíral do jámy u svých nohou, paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla kamsi vpřed, v nekonečno pomníků. Vedle Faberů stál jakýsi kostelní sluha a za ním pár lidí, také Steinhägerovi, správcová Kralcová a paní Mooshabrová s velkou černou taškou. Čestné místo mezi lidmi měla vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s nějakými notami v ruce. Byla to paní Knorringová z Péče o matku a dítě.

Ale lidé nestáli jen za Faberovými a ubohým kostelním sluhou. Na té pravé straně hrobu, kde byla rakev a za ní halda hlíny s kytkou, byla malá ulička a tam stáli tři lidé. Stál tam jakýsi starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem, pod nímž měl vestu a na ní mu visel zlatý řetěz s hodinkami. Vedle něho stála starší buclatá žena v modrém letním čepci, zpod něhož koukaly bujné černé lokny, majitelka krámku na rozhraní hřbitova a parku jménem Eichenkranzová. Vedle ní se vrtěl nějaký hoch v modro-bílém pruhovaném tričku. Paní Eichenkranzová občas vrhla pohled na paní Knorringovou z Péče a přitom co chvíli tahala chlapce za loket.

„Chovej se řádně,“ šeptala a tahala chlapce za loket, „lidi nás sledujou.“

Ale malý pruhovaný Eichenkranz se vrtěl, jednou rukou si za zády hrál s kytkou na haldě hlíny a pomalu ustupoval za matku, jako by se schovával.

„Jseš na pohřbu, je tu paní Knorringová z Péče,“ sykla paní Eichen­kranzová na chlapce, „nevrť se a nelez za mě…“

Ale chlapec si toho nevšímal. Stále se vrtěl, hrál si s kytkou za zády a čím dál víc ustupoval za matku.

„Pohřbívají tvýho kamaráda,“ strčila paní Eichenkranzová do chlapce, „dělal hlouposti a vidíš, jak skončil. Za chvilku bude chudák tuhle v jámě!“

V té chvíli se kostelní sluha domodlil a chvíli bylo ticho. Pan Faber stále zíral do jámy u svých nohou a paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla před sebe v nekonečno pomníků. Pak hrobníci chytili popruhy a začali spouštět rakev. Malý Eichenkranz stál teď za matkou, jak nejvíc mohl, přestal si hrát s kytkou a naposled se zavrtěl. V té chvíli se zavrtěl i starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a řetězem na vestě, který stál vedle paní Eichenkranzové z druhé strany. Když rakev buchla na dno hrobu, chlapec za matkou po­krčil rameny, dal ruku do kapsy a vyšel na haldu hlíny. A dřív než se mohla paní Eichenkranzová otočit a chytit ho za paži, mihlo se jeho modro-bílé pruhované tričko za hrobem a pak zmizelo v dálce mezi hroby, jako by s nimi splynulo. V té chvíli musila paní Eichenkranzová i starý v tvrďáku vyjít z místa, kde stáli, protože hrobníci s lopatami chtěli házet zem, která byla s kytkou za nimi. A v té chvíli ten starý v tvrďáku vykřikl.

„Ale pomoc,“ vykřikl, „ale pomoc. Lidi, ale pomoc. Já byl…“ hmatal si po kapse a vestě, kde mu visel zlatý řetěz s hodinkami, „já byl vokradenej. Já byl vokradenej.“

„Prosím vás, jste u hrobu,“ řekl kdosi za Faberovými a jeden z hrobníků podotkl: „Chovejte se slušně.“

„To není možný,“ řekla paní Eichenkranzová, červená v buclatých tvářích, s modrým čepcem a loknami, paní Knorringové, když bylo po pohřbu, což bylo vzápětí, a paní Eichenkranzová, Knorringová, pár dalších žen a také starý v tvrďáku stáli poblíž hrobu pod kaštanem na cestě, „to ne. Vždyť vám ty hodinky,“ paní Eichenkranzová se otočila ke starému a ukázala mu na vestu pod frak, „tuhle visí.“

„Ale ne hodinky,“ skučel starý, „ale portmonka. Ale tuhle ze šosu.“

„Ale pane,“ řekla paní Eichenkranzová už dost prudce, „kdoví kde jste ty peníze ztratil. Třeba jste je s sebou ani neměl.“

„Ale depa, měl,“ skučel starý, „ale přece nejdu na hřbitov bez groše. Dyť bych nemoh ani na trolej. Celý dva groše jsem tam měl.“

„Paní Eichenkranzová,“ řekla teď paní Knorringová, vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s notami v ruce, „pravda je, že se na vašeho syna stížnosti na Péči množí. Ve škole se ztrácejí věci a všichni mají podezření na něho. Neposlouchá, chodí za školu, toulá se.“

„Ale já ho přece neuhlídám,“ zaúpěla prudce paní Eichenkranzová, stále červená v buclatých tvářích, „vždyť mám krám. Nemůžu furt za ním chodit, nemůžu furt hlídat každej jeho krok. Copak můžu vědět, kam chodí? Ale že by krad, to ne. Já jsem byla vždycky slušná, poctivá, od koho by to chyt? To se přece dědí.“

„A co ta vzduchovka, paní Eichenkranzová,“ zavrtěla paní Knor­ringová hlavou a přitiskla si noty na hruď, „před týdnem mu ji strážník zabavil. Střílel zde na hřbitově ptactvo. Pěnkavy a sýkorky. Není dovoleno střílet na žádné živé cíle.“

„Ale ne pěnkavy a sýkorky,“ vzepřela se paní Eichenkranzová, „ani ne kosy a veverky, veverky, ty už vůbec ne, ty má přece rád. Má rád všechny zvířátka i ptáky. Chtěl jen v zimě střílet vrány, to je přece škodná. Ale stejně žádnou netrefil, koukněte, co jich tu na tom hřbitově je…“ paní Eichenkranzová ukázala kolem sebe na nekonečné řady pomníků a stromů, kde v té chvíli právě nebyla jediná vrána, „vránu netrefil nikdy ani jednu. Vždyť by se ani nestrefil. Nikdy se vrány ani netknul.“

„Paní Eichenkranzová,“ řekla paní Knorringová a přendala si noty z jedné ruky do druhé, „vy se o něho málo staráte. Říkáte, že ho neuhlídáte, že máte krám. Že za ním pořád nemůžete chodit. Že nemůžete hlídat každý jeho krok. Málo se o něho staráte a v tom případě vám ho Péče může vzít.“

„Proboha,“ zvolala paní Eichenkranzová a sáhla si na černé lokny pod čepcem, „jak bych se o něj nestarala? Vždyť já se o něj starám, jak můžu. Vždyť já z něho nespouštím zrak. Vždyť já přece vím o každým jeho kroku. A nají se, vyspí, má všechno, co chce. Tak se někdy nemaj ani děti zlatníků.“

„Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a trochu se otočila k paní Mooshabrové, která stála s velkou černou plnou taškou za ní vedle správcové, „paní Mooshabrová. Tento dvanáctiletý hoch zde přítomné paní Eichenkranzové chodí za školu, toulá se a střílí ptactvo. Vy to tu na hřbitově znáte. Znáte to tu líp než pan Smirsch a Landl, víte, koho myslím, ach ne…“ paní Knorringová se náhle opravila, „ty ještě neznáte, jsou na Péči noví. Tak se toho, paní Moos­habrová, ujměte a přijďte mi dát na Péči zprávu. Já už musím na pěveckou zkoušku.“ A dřív než se kdo nadál, paní Knorringová si v rukou přendala noty a šla.

Chvilku bylo na hřbitovní cestě pod kaštanem ticho.

Pak se paní Eichenkranzová s tvářemi stále červenými pod černými loknami a modrým čepcem otočila k paní Mooshabrové a řekla skoro plačky:

„Jsem slušná vdova, o chlapce se starám, jak můžu. Starám, že padám, jak by mi ho mohli vzít. Vy jste na Péči zaměstnaná?“

„Jsem Natálie Mooshabrová, nejsem, ale působím,“ řekla paní Mooshabrová, „mám na to doklad.“

„Paní Mooshabrová má na to doklad,“ vpadla teď do řeči správcová, „dělá to už dvacet let. A tomu chudáčkovi Faberovi,“ ukázala na chlapcův hrob opodál, který byl už zasypán, „tomu chudáčkovi zachránila oko. Nebejt jí, tak ten chudák o to oko přišel.“

„Mám na to doklad,“ opakovala paní Mooshabrová a vytáhla z tašky kartu, „tady ho, paní, vidíte. Průkaz. Je v něm razítko a dokonce i podpis paní Knorringové.“

Paní Eichenkranzová koukla na průkaz a bezděčně ustoupila.

„Ale vždyť já se o chlapce starám,“ řekla znovu, teď dost prudce, a sáhla si na čepec na loknách, „jsem slušná vdova a mám krám. A teď jdu chlapce hledat.“

„Ale co já,“ zasípal starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a zlatým řetězem na vestě, který tam pořád taky ještě stál a přešlapoval, „co já? Vy to, paní…“ řekl paní Mooshabrové, „budete vyšetřovat?“

„Já to budu vyšetřovat,“ kývla paní Mooshabrová.

„Paní Mooshabrová to bude vyšetřovat,“ vpadla správcová, „má v tom praxi. Působí na Péči dvacet let.“

„Kristepane, paní,“ zvolala paní Eichenkranzová znovu dost prudce, „vždyť von tomuhle pánu nic nevzal. Vždyť von toho pána ani nezná. Vždyť von ho ani v životě neviděl, a já taky ne.“

„Ale to je snad jedno, ne?“ zaskučel starý a pak se znovu obrátil k paní Mooshabrové a řekl: „Ale tak to, paní, tedy vyšetřujte.“

„To takhle nejde,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou plnou taškou, „přece musím napřed toho chlapce vidět. Přece se ho napřed musím zeptat na to či ono. Přece napřed musím zjišťovat. Jděte domů,“ řekla starému v tvrďáku, „za tři dni odpoledne ve dvě jděte k paní Knorringové na Péči. Ta vám poví, co jsem vyšetřila. Já teď půjdu, paní, s váma,“ řekla paní Eichenkranzové, „s váma a chlapce najdete. Ale dřív musíte vy se mnou.“

„Kristepane,“ zvolala paní Eichenkranzová a vyvalila oči, „snad ne na policii? Já jsem slušná vdova, nikdy jsem s ní nic neměla, o chlapce se starám.“

„Ne na policii,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou plnou taškou, „ne na policii, ale támhle kus dál k hrobu. Mám tam hrob, a když už jsem tu, tak se na něj musím kouknout. Ale až se kouknu, tak hned budem chlapce hledat.“

„Panebože,“ zvolala teď správcová a rozhlédla se po nekonečných hrobech, „škoda, že nemůžu s váma, já bych vám pomohla. Jestlipak ho, paní…“ řekla paní Eichenkranzové, „najdete?“

Pár lidí z pohřbu malého Fabera již odešlo, hrob opodál byl zasypán a byla na něm kytka. Odněkud z dálky zazněly horny, trubky a vznešený zpěv.

„To je další pohřeb,“ řekla paní Mooshabrová správcové a pak zatřásla velkou černou plnou taškou a řekla paní Eichenkranzové: „Tak pojďte.“

„Ale co já,“ zaskučel starý v tvrďáku a stál pod kaštanem jak sloup.

Daly se cestou pod kaštany a paní Eichenkranzová, stále ještě červená v buclatých tvářích, řekla:

„Jak jen může tvrdit, že ho chlapec vokrad. Jak si to jen může troufat. Paní, přece chlapce znám, jsem vdova, je mi padesát. On by nevzal ani flok.“

„Abyste se, paní, nespletla,“ řekla paní Mooshabrová, „já znám jednu matku, co se taky takhle spletla. Taky si myslila, že to s dětma půjde, a pak je měla v pomocný škole a v polepšovně.“

„Ale ten můj zlej není,“ řekla paní Eichenkranzová, „poctivě ho živím, mám přece krám. A taky nestřílel sýkorky a veverky, ty má přece rád, nestřílel tu ani vrány. Von si jen tak hrál, jako že je střílí, ale nikdy žádnou netrefil, von se nikdy vrány ani netkl. A nevzal by ani kytku.“

„Střílet se nesmí nic,“ kývla paní Mooshabrová, „nesmí se střílet na žádné cíle. Já znám, paní, matku, které se dnes vrací syn potřetí z krimi, a z dcery bude pomalu to samý.“

„Ale já se vo něho starám, jak můžu,“ řekla paní Eichenkranzová, „já pořád vím, kde je a co dělá. Vím o každým jeho kroku. Chodí domů, sotva se stmívá. Kdepak aby se někde toulal. A neukrad by ani svíčku.“

„Péče vám ho vzít může,“ řekla paní Mooshabrová, „poslouchat se musí a za školu se nesmí. Já znám matku, která dětem zpívala ukolíbavku, a máte vidět dnes. Ta dcera se vdávala a koláče, co jí matka pekla k svatbě, vyházela oknem na dvůr koni.“

„Jestli snad nebyly tvrdý,“ řekla paní Eichenkranzová.

„Ale,“ paní Mooshabrová zatřásla velkou černou plnou taškou, „dobrý byly. Pekla je celej den a dala máslo, vanilku a hrozinky. I tvaroh.“

„To by můj kluk nevyhodil,“ řekla paní Eichenkranzová, „když, tak by dal koni cukr. Proč by mi ho Péče brala? Vždyť by nevzal ani světlo věčné…“

„Světlo věčné,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „co víte, co se z něho stane. Pomocná škola, polepšovna, pomocnej dělník, nádeník, možná nakonec i krimi… Já znám, milá paní, matku, kterej se vdávala dcera a před hostinou ji vyhodila a nedala jí ani kůrku. A měli šunku a salát. Měli víno a limonády. A vzala si na tu svatbu svý jediný sváteční šaty.“

Chvíli šly mlčky, paní Mooshabrová ve staré dlouhé černé sukni, starém tmavém šátku a jupce, s velkou černou plnou taškou, paní Eichenkranzová s červenými buclatými tvářemi v modrém čepci, pod nímž koukaly lokny. Bylo krásné zářijové odpoledne, slunce svítilo korunami stromů a odráželo se na náhrobcích a květinách. Šly větší dlouhou cestou, vroubenou zelenými kaštany, hlavní cesta to však nebyla. Pak došly na rozcestí, za nímž bylo oddělení velkých krásných hrobek. „Tak teď tuhle zahnem,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „támhle mám hrob. Až vykonám povinnost, musíte chlapce najít.“

„To víte, že najdu,“ řekla paní Eichenkranzová, „jak bych nenašla. Já přece vím o každém jeho kroku. Je zde na hřbitově.“

Došly k velké mramorové hrobce se sochou anděla, lucernou na světlo věčné a ohrádkou na desce, plnou zelené trávy.

„Tak jsme tu,“ řekla paní Mooshabrová, „musíte tu na mě čekat. Musím napřed vykonat potřebu a pak budu konat povinnost dětí.“

Paní Eichenkranzová se zastavila před hrobkou a pohlédla na nápis. Stálo tam velkým zlatým písmem:

A pod tím stálo:

A pod ním řada jmen a číslic. Mathurin, Anna, Leopold, Rozalie.

„To je váš hrob, paní,“ řekla paní Eichenkranzová přiškrceně.

„To je můj hrob,“ kývla paní Mooshabrová, sehnula se a otevřela velkou černou plnou tašku, „nikdo už z rodu nežije a nestará se, jen já. Tak tu na mě čekejte.“ Paní Mooshabrová vytáhla z tašky konývku, košťátko a zahradnické nůžky. „Pak půjdeme hledat chlapce, paní, paní…“ dodala.

„Eichenkranzová,“ řekla rychle paní Eichenkranzová, „Klotilda Eichenkranzová. Mám krám mezi hřbitovem a parkem. U Filipova.“

Paní Mooshabrová vytáhla z tašky ještě láhev s vodou a vodu přelila do konývky. Pak vzala košťátko, zametla kus mramorové desky a místo u lucerny na světlo věčné. Pak vzala nůžky a trochu sestřihla trávu v ohrádce. Pak sáhla po konývce.

„Vodu z domu jindy nenosím,“ řekla, aniž se ohlédla, paní Eichen­kranzová stála za ní, dívala se a ani nedutala, „beru ji zde ze sudu. To jen dnes ji nesu z domu, protože jsem byla na pohřbu a nechtěla jsem k sudu zacházet. Nikdo z rodu nežije a nestará se než já,“ opakovala.

„A paní,“ řekla teď paní Eichenkranzová měkce a dost nesměle, „vy jste baronka?“

„Já nejsem baronka,“ řekla paní Mooshabrová, „jsem Natálie Mooshabrová a působím na Péči. Tady na hřbitově mám pár hrobů, o který se starám. O který pečuju.“

„Ale,“ podivila se paní Eichenkranzová a její tvář se rozjasnila, „a máte za to nějaký peníze?“

„Mám,“ kývla paní Mooshabrová a vyňala z tašky ještě hadřík, „mám za měsíc za všechny svý hroby dva groše. Mám malou penzi po muži. Byl kočím v pivovaru.“

„Počkejte, paní,“ paní Eichenkranzová náhle přiskočila k hrobu, „já vám trochu pomůžu. Ten hadřík je na náhrobek? Já vám ho otřu.“

„Tak ho otřete,“ řekla paní Mooshabrová, „ale na anděla dejte pozor. Má naraženou peruť.“

Paní Eichenkranzová otírala anděla a náhrobek, paní Moos­habrová ometala košťátkem další část desky a pak byly hotovy.

„Že vám tu ta tráva tak nádherně roste,“ řekla paní Eichen­kranzová, „to se ani nevidí. To ji na jaře sejete?“

„Na jaře ji seju,“ řekla paní Mooshabrová a schovávala do tašky nářadí, „taky kypřím zem. Mám doma rýček, mám ráda čistý, zdobný hroby. A teď půjdem tuhle po té cestě jako k páté kapli,“ paní Moos­habrová se zvedla od tašky a ukázala, „budem hledat chlapce. Ale napřed vám ukážu ještě pár hrobů, které mám v těch místech.“

„Tak je obsloužíme taky, ne?“ řekla rychle paní Eichenkranzová, ale paní Mooshabrová zavrtěla hlavou. „Jsou obsloužený od vče­rejška,“ řekla, „dnes to jenom zkontroluju. Jenom vám je ukážu a budem hledat chlapce.“

Opustily hrobku barona de Schubauera a pomalu šly cestou k páté kapli. Oddělení velkých krásných hrobek skončilo a opět se objevily menší chudší hroby.

„Tak se koukněte,“ paní Mooshabrová se za chvíli zastavila a ukázala na jeden oblý náhrobek, „vidíte tenhle hrob? To byla šťastná matka. Osmdesát let žila,“ ukázala na nápis, „měla moc zdárnýho syna. Byl to stavitel.“

Paní Eichenkranzová se zastavila a četla zlaté písmo na pomníku:

„Byl stavitel, byla šťastná,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou a paní Eichenkranzová četla druhé jméno pod prvním:

„Tak a teď vám ukážu opak,“ řekla paní Mooshabrová a šla dál, „zahnem tuhle na tu cestu.“ Zahnuly na dost malou cestu a chvíli šly mlčky. Pak prošly mezi několika hroby po trávě. Pak se paní Mooshabrová zastavila a ukázala na špičatý pomníček pod zelenou břízkou.

„Tak se koukněte,“ řekla.

Paní Eichenkranzová přistoupila k hrobu a četla:

„A kdo to byl, ta paní Bekenmoschtová?“ zeptala se.

„To byla nešťastná matka,“ řekla paní Mooshabrová a rukou smetla z rovu pár předčasně spadlého listí, „ta měla děti nehodný. Pomocný dělníky a nádeníky. Myslila, že z nich budou slušný lidi a ke stáru jí pomůžou. Ke stáru se oběsila.“ A pak, s pohledem na pár hustých keřů, které byly opodál a zakrývaly několik sousedních hrobů, řekla:

„Jeden Bekenmoscht snad ještě žije, je to kameník. Ryje nápisy na hroby tady v kamenictví na náměstí u hlavní brány, můj syn Wezr se s ním asi zná. On se vůbec dost zná s kameníky. Tak paní, pojďte.“

Prošly mezi několika hroby po trávě na malou cestu a pak zahnuly na větší.

„A kudy vlastně půjdem?“ zeptala se paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na loknách, „ten hřbitov je tak veliký.“

„Snad to víte vy, kudy půjdem,“ odvětila paní Mooshabrová, „snad víte místo, kde se chlapec skrývá.“

„On se neskrývá,“ řekla paní Eichenkranzová, „on pobíhá. Je hned tu a hned tam. Mohl taky přeběhnout ze hřbitova na ulici a pak by tedy na hřbitově ani nebyl. No tak pojďte třeba jako tímhle směrem, tam asi bude,“ ukázala k páté kapli.

„Tak to pak tedy radši takhle,“ ukázala paní Mooshabrová, „tam je totiž u hrobky Lochů vodovod.“

Šly kolem oddělení šestnáct větší cestou, která v dálce ústila do aleje, potkávaly lidi v letních šatech, také různé babky, bylo krásné zářijové odpoledne a paní Eichenkranzová řekla:

„Čistý a zdobný hroby být mají. To je vizitka rodiny. Ty vaše hroby, paní, jsou jak ze škatulky, radost se na ně dívat.“ A za chvilku řekla: „Ale ani se nedivím, že takový jsou, když tak dobře o ně pečujete, že i kypříte zjara zem. Já vím, že kdybyste chtěla, mohla byste mít takových zakázek na sta. Vy to umíte tak dobře, že byste mohla pečovat i o hrob Neznámýho vojína.“ A konečně řekla:

„Kočí v pivovaře, to byli vážený lidi. Nebejt jich, tak se pivo vůbec nedostalo k hostům. Tohle já, paní, totiž vím sama nejlépe.“

Došly k menšímu rozcestí a paní Mooshabrová řekla: „Měly bysme víc koukat. Já myslila, že ho hledáme.“

„A copak ho nehledáme?“ řekla paní Eichenkranzová. „Počkejte…“ A popoběhla k jednomu pomníku za rozcestím, koukla za něj a řekla:

„Tady není. Kde jen může být?“

„Musíme hledat víc,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou plnou taškou, „víc, abych měla pro paní Knorringovou výkaz. Není snad támhle za tou mohylou…“ ukázala na jednu špičatou hrobku. Paní Eichenkranzová poodběhla k hrobce, nakoukla za ni a zavrtěla hlavou.

„Není ani tam,“ řekla, „ale počkejte. Já vím co. Já se zeptám.“

Před jedním hrobem na lavičce seděla nějaká stařenka s krajkovím u krku a paní Eichenkranzová k ní přistoupila.

„Neviděla jste, paní,“ řekla jí, „takovýho chlapce v pruhovaným tričku?“

Stařenka s krajkovím u krku měla na nose brejličky, mžourala do nějaké modlitební knížky a na otázku slabě zavrtěla hlavou.

„Taky ho neviděla,“ řekla paní Eichenkranzová, „to von bude někde na ulici.“

Konečně došly k vodovodu poblíž hrobky Lochů. Byla to trubka s kohoutkem nad obrovským sudem a lidé si tu točili vodu na zalévání hrobů. Vedle vodovodu pod velkým kaštanem stál obrovský koš na odpadky. Byly tam uschlé květiny, papíry a slupky od melounů.

„Melounů je letos dost,“ řekla paní Eichenkranzová, „byla úroda. Měla bych se doma kouknout, jestli se nekazí.“

„Víte,“ řekla paní Mooshabrová a přistoupila k vodovodu, „mám žízeň. Musím se napít. Natočím kapku do láhve,“ řekla a otvírala velkou černou tašku.

„Vy pijete zdejší vodu?“ vyhrkla s údivem paní Eichenkranzová.

„Z nouze,“ řekla paní Mooshabrová, „ale co? Vždyť teče z městského vodovodu. Je to stejná voda jako na Alžbětově, kde teď staví nové domy.“

„Ale tak víte co, paní,“ řekla náhle paní Eichenkranzová, „tak já vám něco povím. Nevyndávejte tu flašku a pojďte ke mně. Tam se napijete. Je to vocud kousek, je to mezi hřbitovem a parkem a aspoň uvidíte můj krám. Aspoň uvidíte, jak se živím. A možná vůbec, že chlapec bude právě tam.“

„A kdeže ten krám máte?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Mezi hřbitovem a parkem u Filipova,“ řekla znovu paní Eichen­kranzová, „je to vocud kousek. Tam se napijete.“

„A copak, paní, prodáváte?“ zeptala se paní Mooshabrová. „Melouny?“

„Ne melouny,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „věci na hřbitov. Kytice, svíčky, olej, světla věčná.“ A pak řekla: „Ale já mám vlastně dva krámky v jednom. Já mám přitom ještě malej výčep.“

„Výčep?“ řekla s údivem paní Mooshabrová. „A to taky čepujete?“

„Nečepuju,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „prodávám v láhvích.“

„A limonády taky?“

„Baže,“ kývla paní Eichenkranzová, „limonády, pivo. A i něco k snědku.“

„Snad ne i šunku a saláty?“ řekla paní Mooshabrová.

„Ty ne,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „ty mají v kiosku. Já kiosek nemám. Já mám krám, i když s pultem venku. Ale zato mám ještě vedle kytic, svíček a lamp věci jiný, však uvidíte. Aspoň uvidíte, jak o chlapce pečuju. Půjdem takhle k Filipovu…“ ukázala.

Došly na konec hřbitova, kde byla zeď a větší mřížovaná brána, za níž byl park. U zdi, pár kroků od posledních řad hrobů, stála zadní část jakéhosi přízemního stavení, zpola zakrytá keři.

„Tak to je ono,“ řekla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na loknách, „zde mám byt a krámek. Předek je však z parku, z parku je taky vchod. Ale mám dveře i sem na hřbitov, zadní dveře, vidíte?“ ukázala a paní Mooshabrová viděla, že stavení má dvířka i na hřbitov, zpola zarostlá křovím.

„A nebojíte se tu?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Ale to víte, paní, to je zvyk,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „jsem tu mezi těma hroby léta, a tak jsem si už na nějaký ten noční mumraj na hřbitově zvykla. Ale tyhle zadní dvířka,“ ukázala ke křoví, „jsou stejně zatlučený. Jsou zatlučený a zrezivělý, ani by otevřít nešly. A i kdyby šly, tak je ani nikdo neotevře, nejsou od nich klíče. Těma nemůže ani duch.“

„Ale jestli se tu nebojíte jinak,“ řekla paní Mooshabrová, „víte, z tý druhý strany. Ze strany parku. Říká se, že není radno jít v noci kolem hřbitova tadyhle z tý strany parku, od Filipova… kvůli různým lupičům.“

„Ale to víte, paní,“ paní Eichenkranzová kývla, „potloukají se tu občas večer různý lidi, to víte, park, ale copak vím, kdo z nich je lupič a kdo ne? Mě ještě nevykrad nikdo.“

„A teď máte zavřeno?“ zeptala se paní Mooshabrová a paní Eichen­kranzová kývla.

„Šla jsem na pohřeb, a tak mám zavřeno. Dnes už neotevřu. Tak pojďte.“

Vyšly mřížovanou bránou ze hřbitova a octly se v parku.

V parku na konci u hřbitovní zdi. Zpod vysokých stromů, obklo­pených hustými keři, sem vedlo několik cest. Zahnuly za roh zdi kolem velkého platanu a byly před krámkem a obydlím paní Eichen­kranzové. Nad širokým oknem, na němž byla roleta, visel nápis:

Vedle byl plech s barevným obrázkem láhve a na něm nápis:

Paní Eichenkranzová vyňala klíč a otevřela dveře vedle staženého okna.

„To tu asi chlapec není, když je zamčeno,“ řekla paní Mooshabrová ve dveřích a paní Eichenkranzová kývla. „Asi není,“ řekla, „to je jistě někde na ulici, uličník. Tak jen pojďte dál.“

Paní Mooshabrová se octla v kuchyňce, z níž vedly dveře do pokoje a do krámku. Dveře do krámku byly otevřené. Všude byla cítit zvláštní nasládlá vůně.

„Tak tady mám kuchyň a tuhle vidíte krám,“ řekla paní Eichen­kranzová, „Támhle v krámu,“ ukázala do krámku, „jsou další věci. Nakoukněte.“

Paní Mooshabrová nakoukla do krámku a až se jí zatajil dech. Byla tam spousta vybledlých umělých kytic, svíček a olejových světel. Na stole ležela kupa rozmanitých náhrobních luceren. Na věšácích visely svazky omšelých barevných stuh s různými zlatými a stříbrnými nápisy.

„A to všechno prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová.

„To všechno prodávám,“ kývla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na černých loknách, „prodávám lacino. U mě kupují lidi, který přicházejí na hřbitov tady parkem od Filipova. Ale znají mě i ty, co chodí hlavním vchodem, bránou z náměstí Annymarie Blažený od nádraží nebo od Blauentalu. Ale copak to, já prodávám ještě jiný věci, koukněte.“ A paní Eichenkranzová přistoupila k jednomu závěsu a rozhrnula jej. Za závěsem byla spousta holí a deštníků a byla tam též police, na níž leželo mnoho přepestrých šátků, rukavic a klobouků.

„To taky prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová. „To taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „a taky lacino, je to, jak se říká, použitý zboží. Ale některý je pěkný, skoro nový, jestli je měl ten člověk dvakrát, je to moc. Třeba tyhle deštníky nebo tenhle klobouk. Je mysliveckej. Tuhle jsou i tvrďáky, koukněte. A tuhle i pěkný rukavice. I jelenice na podzim i chlupáče na zimu a taky rukavice jen po jednom kuse, buď levý, či pravý, ty se berou na mytí. To všechno prodávám. Já musím kouknout na ten meloun, jestli se nezkazil,“ řekla paní Eichenkranzová a koukla pod jakési sklo u kamen. „Nezkazil. Ale vy máte žízeň,“ řekla rychle, „sedněte si v kuchyni a odložte tašku. Hned vám něco dám.“

„Říkáte, že máte i limonády,“ paní Mooshabrová popošla zpět do kuchyně, sedla si a dala tašku k noze.

„A víte, paní,“ sehnula se paní Eichenkranzová v krámě pod pult, „víte, že už zrovna nemám ani jednu? Jsou tu jen samý prázdný láhve, co tu jsou,“ ukázala pod pult, „ale to je jedno. Dám vám něco lepšího. Pivo.“ A přinesla do kuchyňky na stůl láhev piva a sklenku.

„Jo ale, paní,“ řekla náhle paní Mooshabrová na židli s taškou u nohy, „já jsem s tím nepočítala. Mám s sebou jen půlšesták.“

„Ale paní,“ zasmála se paní Eichenkranzová a sundala si čepec, pod nímž se objevily další krásné syté černé lokny, „vždyť jste host. Tak vzácný host, jsem ráda, že vás smím vůbec pohostit. Dám vám i pišingr…“ paní Eichenkranzová odskočila do krámku, hmátla tam pod jakési sklo a dala na stůl pišingr. Pak otevřela háčkem pivo a nalila do sklenky. „Tak jezte a pijte.“

„Máte to tu hezký,“ řekla paní Mooshabrová, když se napila a poděkovala, „teď si právě všímám, že vám zdejší okno vede do parku. Mý okno v kuchyni je z mléčnýho skla a vede do domovní chodby. To tady i spíte?“

„Tady na kanapi,“ kývla paní Eichenkranzová, „ale ještě jste neviděla pokoj. Ten je tuhle vedle…“ A paní Eichenkranzová rychle otevřela další dveře a ukázala pokoj. „Pohleďte,“ řekla.

Paní Mooshabrová vstala a nahlédla do pokoje. Byla tam skříň, stůl, židle a ještě jeden otoman. Na zdi visely obrázky.

„Pěkný,“ kývla paní Mooshabrová, „a zdejší okno vede do keřů.“

„Do keřů na hřbitov,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „je poblíž těch zadních zrezavělých dvířek, co nejdou otevřít, co jsou bez klíče. Ani jste to okno ze hřbitova neviděla, je zarostlý keři. Ale v zimě, když keře uschnou, dá se jím koukat přímo mezi hroby.“

Paní Mooshabrová kývla a šla si opět sednout do kuchyňky.

„Pěkný,“ opakovala, „pěkný. A jak vám to tu všude voní. Já to cítila, jak jsem vešla. Jako marcipán nebo kadidlo. Nebo jste snad…“

„Ale paní,“ vpadla rychle paní Eichenkranzová, „ale paní, co si to myslíte! Jestli jsem snad nevykuřovala byt tuhle na svátek Rappelschlunda, kdepak, kdo to asi dělá! Jo, na svátek kněžny, to ano, to vykuřuju, to dávám do oken kytky, svíčky, koláče, to dávám i víno, semhle do okna do parku i do toho v pokoji, to jo. Ale na Rappelschlunda nic. To tu voní ty suché kytky.“

„A to tu taky vaříte?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla k plotně.

„Zde v kuchyni vařím,“ kývla paní Eichenkranzová, „škoda, že právě nemám něco uvaříno. Takhle kdybych měla vraní polívku, to byste si, paní, pochutnala, to je obrovská dobrota. Ale musí to být mladá vrána, ze starý to už tak dobrý není. To je lepší než z kuřete. Jedla jste už někdy polívku z vran?“

„Ještě ne,“ paní Mooshabrová zavrtěla hlavou. „Jednou jsem jedla psa. Ale to už je moc dávno. Kam chodíte pro chleba?“ zeptala se.

„K Elizabeth Verdun,“ řekla paní Eichenkranzová, „na náměstí k nádraží.“

„To je pekařství?“ zeptala se paní Mooshabrová, ale paní Eichen­kranzová zavrtěla hlavou. „To je hokynářství, berou chleba od Moose.“

„Já chodím do družstva,“ řekla paní Mooshabrová, „tam mají chléb dobrý a laciný. Vždycky jednou za tři dni ve tři. Však tam zítra jdu.“

„Družstvo peče dobře,“ kývla paní Eichenkranzová, „i já bych tam chodila, ale tady u hřbitova a parku žádný družstevní krám není. Vy bydlíte na Stadiónu?“

„V Blauentalu,“ řekla paní Mooshabrová, „tam poblíž křižovatky s obchodním domem Slunečnice. Ale v tý starý části Blauentalu, ne v tý nový, jestli to tam znáte. Dcera se nedávno vdala a bude se stěhovat na Alžbětov, šetří na byt.“

„Na Alžbětově je krásně, tam se jí určitě zalíbí,“ kývla paní Eichenkranzová, „a kohopak si paní dcera vzala? Malíře či někoho z Péče?“

„Zedníka,“ řekla paní Mooshabrová, „zedníka jménem Laibach. Je to vzdělaný a pracovitý člověk. Zatím bydlí u slečny Klaudingerky v podnájmu. A chlapec tu holt není,“ řekla paní Mooshabrová a ještě se trochu napila piva.

„Není,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „kde jen může být. Ach bože, já mám trápení,“ řekla náhle paní Eichenkranzová a sedla si s hlavou v dlani na židli proti paní Mooshabrové, „já mám trápení, to nikdo neví. A teď Péče ještě hrozí, že mi ho vezme. Já o něj pečuju, jak můžu, já ho hlídám na každým kroku, vždyť já se soužím, že má malér ve škole.“

„Tak vidíte,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na její buclaté tváře a černé lokny, „a tohle já znám. I moje děti měly malér ve škole. Nabule se odmala prala a Wezr byl hrubej, zranil svý spolužáky, rval se taky. Ve druhý třídě ho poslali na Péči a tak jsem vlastně poznala paní Knorringovou. To si umíte představit, jak dlouho ji už tedy znám, když je dnes Wezrovi pětadvacet, to tam tenkrát paní Knorringová právě nastoupila. Wezra dali do pomocný školy a pozdějc to samý potkalo i Nabuli.“

„To je polepšovna?“ zeptala se paní Eichenkranzová.

„To není polepšovna,“ řekla paní Mooshabrová, „to je jen škola pro zlobivý děti, kde mají řád a dozor. Do polepšovny se dostal teprv pak, když tu pomocnou školu vyšel,“ řekla paní Mooshabrová.

„A co se s ním pak stalo,“ zeptala se paní Eichenkranzová.

„No pak,“ řekla paní Mooshabrová, „scuknul se s pár kameníkama, asi taky s těma z kamenictví z náměstí, a byl už dvakrát v krimi. Teď je tam potřetí, právě mu to vypršelo a já se bojím, že co chvíli přijde domů. Přijde domů, víte, aspoň na skok. A Nabule o svatbě hodila koláče, co jsem jí pekla, koni a pak vyhodila mě. Před hostinou, nedala mi ani kůrku. A to jsem jim zpívala, když byli malí, ukolíbavku. A na tu svatbu jsem si vzala sváteční šaty. Kdepak v týhle sukni a jupce, co jsem dnes.“

„Ale paní,“ řekla udiveně paní Eichenkranzová, „tak to tedy byly vaše děti, co jste o nich vyprávěla na hřbitově?“ A paní Mooshabrová kývla.

„To byly mý vlastní děti,“ kývla paní Mooshabrová, „vyprávěla jsem vám o nich.“ A pak řekla:

„Co jsem už zkusila, nikomu nepřeju. To byste teprve viděla. Kolikrát si říkám, kdybych je byla radši neměla. Ale já je mít chtěla, to je to. To je osud.“

„To je hrozný,“ řekla paní Eichenkranzová po chvíli, „to je hrozný.“ A pak znovu dala hlavu do dlaně a chvíli tiše seděla.

„Tak aspoň sama nejlíp víte,“ řekla po chvíli a zdvihla hlavu z dlaně, „co mám za trápení. Co můžu už víc dělat, já se nakonec usoužím. Asi jako ta paní, ta… co jste mi ukázala ten hrob pod břízou.“

„Bekenmoschtová,“ kývla paní Mooshabrová, „to vám věřím. A to ještě nevíte, co vás může potkat. Koukněte ty Faberovy, asi jste je znala, když jste šla na pohřeb…“ A když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová řekla: „Tak to snad bylo podobné. Aspoň paní si stěžovala, že je zlej a drzej, byla z něho na dně. Snad i chudák pil. Ten váš nepije?“

„Ach,“ mávla paní Eichenkranzová rukou, „taky. Vezme si tu flašku piva,“ mávla rukou do krámu, „a vypije ji. Já ho přece neuhlídám. Já ho nemůžu sledovat na každým kroku. Ještěže nevedu kořalku. Já chtěla, ale nepovolili mi to.“

„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová. „Wezr pil taky. Od osmi let. Pivo ale už dřív, od osmi let pil kořalky. A nechodí ten váš pozdě večer domů?“

„Taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „když zamknou hřbitov, domů se z něho dostane. Chodí těma zadníma dvířky, co jste viděla v křoví, umí je totiž lehko otevřít. Má klíč. Ale on se na hřbitově po zavření nikdy moc nezdrží, tak nejvýš hodinku, a v zimě ještě míň, když se brzy stmívá, to by se bál. Ale zato v parku. On chodí do parku a je tam do šera. Přichází za šera nebo za tmy.“

„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová, „a Wezr to samý. Toulal se od sedmi. Chodil k řece pod most a přicházel za tmy. A paní, tak trochu taky… ten váš… nekrade…?“

„Ale,“ vzdychla paní Eichenkranzová a přejela si dlaní černé lokny, „tak trochu asi taky. To víte, já to nevím, já to nevím opravdu, já ho neuhlídám, ale možný to je…“ paní Eichenkranzová se rozhlédla po krámě, kde byly staré umělé kytky, svíčky, lucerny a stuhy a z kuchyně tam bylo vidět dveřmi, „vždyť já nevím, kde furt je, kam chodí, to bych musila být stále s ním a nespouštět ho z očí.“

„Tak vidíte, paní,“ kývla paní Mooshabrová a ještě se trochu napila piva, „a Wezr taky krad. Od mala. Krad, na co přišel, krad i peníze. I mně, mý jediný úspory. Tak to pak je stejný. A co vás čeká, až doroste, ani nevíte. Abyste ještě nepřišla o nervy nebo se nezabila. Víte, já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá, modlila jsem se, ale nějaký šafář nebo sluha mi to vymluvil, a tak se už nemodlím, já věřím na osud. To všechno je osud, i že jsem ty děti vůbec měla, i že jsem je vlastně naneštěstí chtěla, teď mě osud trestá. Ale znám, paní, dost lidí…“

Náhle se paní Eichenkranzová zvedla ze židle a kvapně řekla:

„Znáte dost lidí, paní, a mě právě něco napadlo. Prosím vás,“ přejela si dlaní černé lokny, „když znáte dost lidí, neznáte snad taky nějakou Máry Capricornu?“

„Máry Capri?“ udiveně řekla paní Mooshabrová, „bože, tohle jméno jsem už slyšela! Paní správcová Kralcová mi ho tuhle řekla, kdo to ta Máry Capri je? Kdo to vlastně je?“

„Já ji neznám,“ řekla paní Eichenkranzová, „já nevím. Já jsem o ní taky jen slyšela. Slyšela jsem o ní tady na hřbitově.“

„Tak ona umřela?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla k pokoji, jehož okno vedlo na hřbitov.

„Neumřela,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „já o ní na hřbitově jen slyšela. Ale jestli vás to zajímá, když se o ní něco dovím, ráda vám to sdělím. To víte, na hřbitově se člověk dozví leccos. Jednou jsem se tu dokonce dozvěděla o tom novým obchodu s máslem. Tak, paní, pijte a vemte si pišingr.“

Paní Mooshabrová se ještě napila piva a pohlédla k noze, kde stála její velká černá plná taška. „Máte to tu hezký,“ pokývala hlavou, „když jsem byla mladá, tak jsem taky vždycky chtěla mít takovýhle krámek. Víte, já jsem vždycky chtěla mít kiosk a prodávat pivo, nějaký salát, šunku, limonády… a groše jsem na to už šetřila, na takový krámek nebo kiosk, no, ale pak…“ paní Mooshabrová vzdychla, „pak z toho sešlo. Kiosk,“ řekla pomalu a smutně, „jsem neměla. Taky jsem od mala chtěla být hospodyní. Chtěla být hospodyní jako jedna má kamarádka ze školy, ta jí byla. Vdala se, ale muž jí brzo umřel a byla hospodyní dál. Tak já teď pomalu půjdu…“

„A co uděláte s tím starým se zlatým řetězem, paní,“ řekla paní Eichenkranzová, „pozvala jste ho za tři dni na Péči. Kluk mu přece nic nevzal, natož groše. Vždyť ani nemohl. Přece mu je nevytáhl u hrobu ze šosu.“

„Snad je ten člověk někde ztratil,“ řekla paní Mooshabrová s povzdechem, „chlapce jsme však nenašli…“

„Ale hledali jsme,“ řekla paní Eichenkranzová, „hledali jsme přece celé odpoledne. Panebože, to by byla hrůza, kdyby mi ho Péče vzala, já nevím, co bych dělala.“

Paní Mooshabrová se náhle trochu zarazila a nejistě pohlédla na paní Eichenkranzovou. Pak nejistě řekla:

„Ale paní, proč se tak bojíte, že vám ho Péče vezme. Vždyť by vám to ulehčilo, když je zlej. Vždyť byste měla aspoň klid.“

„Klid,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „klid snad. Klid snad… Ale víte, paní, když ono to v těch polepšovnách… sama jistě víte nejlíp, co se říká… vypadá strašlivě. Dávají jim tam ruce do šroubů a nohy do klád, bijou je tam řemeny, někdo tam snad dokonce přijde i o zrak…“ Paní Eichenkranzová pohlédla sklesle na paní Mooshabrovou, a když paní Mooshabrová mlčela, jen hleděla před sebe na stůl, paní Eichenkranzová se k ní naklonila a řekla:

„A pak, víte, paní, když já ho moc potřebuju. Když on mi pomáhá v krámě. Jak bych vůbec prodávala, kdybych ho neměla, to je to. Paní, dá-li se s tím něco dělat, když mi slouží k obživě…“

„Dobrá tedy,“ kývla paní Mooshabrová, vstala, vzala tašku a náhle se rozhlédla po zemi, „tak se netrapte. Přijďte taky na Péči, pozítří odpoledne přijďte, snad se to spraví. Říkáte,“ paní Mooshabrová se znovu rozhlédla po zemi a také ještě zavadila zrakem o krám, do něhož bylo vidět dveřmi, „říkáte, že se chlapec večer toulá v parku?“

„V parku u vodotrysku, co je ta socha básníka,“ kývla paní Eichen­kranzová a pak pohlédla na stůl a řekla:

„Ale paní, vy jste nejedla ten pišingr. Tak si ho aspoň vemte domů. Ukažte…“ A paní Eichenkranzová vzala pišingr a dala ho do tašky paní Mooshabrové. „Nechcete ještě pít?“

„Už ne, a děkuju za pohoštění,“ řekla paní Mooshabrová a znovu se rozhlédla po zemi, „v parku u vodotrysku, co je socha básníka?“ A když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová šla ke dveřím. Ale u dveří se ještě jednou rozhlédla a náhle řekla:

„A paní, myši tu nemáte?“

„No,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „to víte, že tu a tam jsou. To víte, z jedný strany park, z druhý hřbitov, to se tu nějaká najde. Ale na pišingry nemůžou,“ řekla rychle, „ty mám pod sklem.“

„Měla byste sem tam dát past,“ kývla paní Mooshabrová a vyšla před krámek, „aby se vám tu nerozmohly. Nerozmohly pod vlastní střechou, to je pak zkáza. Tak tedy pozítří odpoledne na Péči.“

A paní Mooshabrová pozdravila a šla.