XVIII

Ten večer šla paní Mooshabrová do pokoje, do chodby a do spíže a snesla všechny nastražené pasti do kuchyně na otoman. V několika pastích byly mrtvé myšky s mastnými vousisky a zrnky bílého prášku na nosech. Paní Mooshabrová je zatím chtěla vysypat do popela v kamnech, pak jít znovu do spíže, přinést talíř se špekem, znovu pasti naplnit, a konečně si chtěla ještě jednou prohlédnout tu krabičku s černožlutým pruhem, červeným nápisem a lebkou se zkříženými hnáty. To všechno chtěla paní Mooshabrová teď večer udělat, když vtom někdo klepl do dveří z průjezdu. Paní Mooshabrová nechala pasti na kanapi, ale talíř špeku ze spíže tedy již nedonesla. S povzdechem šla otevřít.

„Paní Natálie Mooshabrová,“ řekl jakýsi muž v kožeňáku a vyndal cosi z kapsy.

Paní Mooshabrová otevřela překvapením ústa.

„Ano,“ řekl muž v kožeňáku a dal průkaz do kapsy, „policie.“ A paní Mooshabrová si všimla, že za ním stojí ještě jeden.

„My u vás ještě nebyli,“ řekli policisté, když vešli do kuchyně a sňali klobouky. Paní Mooshabrová jim podala židle a řekla:

„Byli tu už dvakrát.“

„Dvakrát,“ řekli policisté, sedli si a klobouky položili na stůl, „to byli kolegové. Jestlipak, paní Mooshabrová, víte, proč jsme přišli,“ rozhlédli se kuchyní, též k otomanu k pastím, a paní Mooshabrová si stoupla ke kredenci a kývla.

„Asi kvůli Wezrovi, Nabuli a kameníku,“ řekla suše, „kvůli mým dětem a kameníku od hřbitovní brány.“

Policisté mlčeli a dál se rozhlíželi kuchyní. Po pastích na kanapi, po okně z mléčného skla, po kamnech a hodinách, a jejich tváře byly zcela nevyzpytatelné. Na rozdíl od prvních a druhých, kteří zde byli, se ani neusmáli.

„Wezr se vrátil z kriminálu, říkáte,“ řekl jeden policista a zpytavě pohlédl na paní Mooshabrovou.

„Z krimi,“ kývla chladně paní Mooshabrová, „na to se mě ptáte pořád. Snad jako byste tomu nevěřili. Snad jako bych lhala.“

„Nikdo vás z toho neviní,“ řekl policista a v kuchyni se rozhostilo ticho.

„Wezr je tedy na svobodě,“ řekl po chvíli druhý policista, „váš syn Wezr.“ A když paní Mooshabrová kývla, zeptal se:

„A byl nedávno zas u vás. Co vám chtěl?“

„Přišel s dcerou a kameníkem pro ty věci, co si sem dali pod kanape.“

„To není významné,“ mávl druhý policista rukou, „co vám chtěl. Co vám říkal. To nám laskavě sdělte.“

„Chtěl, abych vlezla do studně,“ řekla paní Mooshabrová.

„Paní Mooshabrová,“ řekl teď první policista, sáhl do kapsy a vyňal jakýsi blok, „dovolíte, abychom si dneska dělali poznámky. Máme za to, že je to teď třeba.“ A otevřel blok, vyňal tužku a řekl:

„Abyste vlezla do studně?“

„Abych vlezla do studně,“ kývla paní Mooshabrová chladně. „Do koše, že mě spustí dolů, abych tam vzala poklad. A vytáhnou mě zase zpět.“

„O kterou studnu jde,“ zeptal se druhý policista.

„O nějakou zdejší,“ řekla paní Mooshabrová u kredence, „já o žádný nevím. Řekli mi, když nevěřím, ať se zeptám studentů.“

„Kterých studentů,“ zeptal se policista.

„Jedněch studentů, který byli na svatbě dcery Nabule, ale když mě dcera vyhodila, sebrali se a šli taky. Já se jim však před domem schovala, styděla jsem se. Jsou to slušný lidi, ani nevím, kde bydlí, někde v podnájmu ve vile. Jistě o žádný studni neví, to je jen trik Wezra jako všechno.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl teď ten policista, co psal na blok, „dovolte jednu otázku. Neohrožoval vás snad Wezr… někdy nějak přímo… na životě?“

„Podívejte,“ řekl druhý, když paní Mooshabrová vytřeštila oči, „zda jste někdy neměla dojem, že… abychom to řekli rovnou bez vytáček… vás chtěl zabít?“

V kuchyni opět zavládlo ticho. Policisté zpytavě hleděli na paní Mooshabrovou a v jejich tvářích se nehnul ani sval. Paní Mooshab­rová stála u kredence a kupodivu, sval se teď nehnul ani v tváři její. Po chvíli ticha paní Mooshabrová řekla:

„Předevčírem jsem šla na hřbitov chystat hroby na Dušičky.“

Policista s blokem si dělal poznámky, druhý se vyptával a zpytavě hleděl na paní Mooshabrovou. Pak hodiny u kamen odbily půl devátou a policisté zmkli.

„Paní Mooshabrová,“ promluvil po chvíli opět ten, co psal, „nejdeme vlastně kvůli Wezrovi. Nejdeme kvůli studni, do které vás chtějí spustit, nejdeme ani kvůli hrobu Terezie Bekenmoschtové, kde vyměnili jméno, abyste se lekla. Nezajímá nás dokonce ani, že se vaše dcera rozvedla. Hlavní, proč jsme přišli, je něco úplně jiného.“

„A co tedy,“ zeptala se paní Mooshabrová a přisedla teď také ke stolu, „co tedy…“

„Co tedy,“ řekli policisté, „co tedy. Přišli jsme k vám, abychom zjistili… jak bydlíte.“

V kuchyni opět nastalo ticho. Konečně se paní Mooshabrová na židli probrala.

„Kristepane,“ řekla chladně, „kvůli tomu sem chodíte furt, kvůli tomu jste zde už potřetí. Bydlím tu už padesát let a kdekdo mě tu zná. Správcová Kralcová, Steinhägrovi, Faberovi, co se jim zabil syn, jejich rodiče, to je furt dokola. To se mě teď ještě můžete ptát, kde jsem bydlila dřív, a že jsem byla pár dní hospodyně a chtěla jsem kiosk a prodávat.“

„To všechno víme,“ teď poprvé se jeden policista trochu usmál, „to zjistili naši kolegové. Na to se vás už ptát nebudem. Ani na to, kde jste se narodila, chodila do školy, čím byl otec, matka, jak jste dvakrát byla z Fettgoldingu na výletě na Kočičím zámku a podruhé jste z parku viděla za jedním oknem zámku hajného či sluhu…“ a paní Mooshabrová na židli jen vyvalila oči a mlčela. Mlčela a zírala na policisty a seděla bez hnutí. A policista, který psal, kývl a řekl:

„Ano, ano, je to tak, policie musí vědět všechno. To je, paní Mooshabrová, její úkol. Špatný, řeknete snad, protože se plete do řemesla bohu. Protože ohrožuje soukromí. Slušná policie ho však neohrozí.“

„A v tomto případě,“ řekl druhý, který nepsal, „je to pro vás dobré, že dost víme. Čím víc se dozvíme, tím je to pro vás lepší. Proto jsme přišli. Tak tedy, narodila jste se ve Fettgoldingu v podhůří Černého lesa, dvakrát jste byla na Kočičím zámku. Chodila jste na chrastí do Černého lesa, ale jen na kraj, dále jste se bála. Otec pracoval na dědičných knížecích statcích thálských. Opustila jste Fettgolding dvakrát, jednou, když jste nastoupila místo hospodyně zde v městě na Stadiónu, a podruhé, když jste se tu vdala za kočího v pivovaru…“

„Mezitím jste ve Fettgoldingu pomáhala otci opatrovat slepice a králíky,“ řekl druhý policista, „sázela jste v lese stromky a ve vývařovně jste vařila pro děti zemědělců. To vám bylo asi pětadvacet. Paní Mooshabrová,“ řekl policista a náhle vstal ze židle, „kolik vám to bylo, když jste poprvé navštívila Černý les…“

„Černý les?“ zeptala se paní Mooshabrová překvapeně. „Jak bych to mohla vědět? Byla jsem asi dost malá,“ řekla a trochu se pohnula na židli, „chodila jsem tam s matkou na chrastí, chodila tam celá ves, taky na jahody, Černý les přece začíná za Fettgoldingem.“

„A táhne se dvacet kilometrů podél kraje,“ řekl policista chladně, pořád stál, „byla jste dost malá. Šla jste s matkou na chrastí či na jahody, jak hluboko jste v tom lese tenkrát byla…“

„Jak hluboko jsem byla,“ užasla paní Mooshabrová, „jak to můžu vědět, vždyť je to už skoro století. Řekla jsem vám, že na kraji, dál do lesa nikdo nešel. Tam se přece dalo zabloudit.“

„Zabloudit,“ kývl policista, „jsou to nesmírně obrovské lesy. Ale jsou také tmavé, temné, černé, ba až…“ a policista se teď trochu usmál podruhé, „ba až strašidelné. Paní Mooshabrová,“ řekl rázně, „co vás tam tenkrát v tom lese potkalo.“

„Potkalo?“ vyhrkla paní Mooshabrová. „Tenkrát? Když jsem tam byla poprvé? Když jsem byla malá?“

Paní Mooshabrová seděla na židli, hleděla kamsi k zemi, jako by přemýšlela, přemýšlela a třásla hlavou. „Co by mě bylo potkalo,“ třásla hlavou, „je to skoro věčnost. Jak bych si to mohla pamatovat? Možná že nějakej trpaslík nebo duch, copak vím?“

„A co takhle…“ řekl teď druhý policista, který seděl a psal, „myš?“

„Myš?“ řekla překvapeně paní Mooshabrová, „myš? Myš v Černým lese? Copak už vím? A copak jsou lesní myši,“ potřásla hlavou, „to já přece už nemůžu vědět.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, který stál, „myš. A co takhle nějaká obrovská myš.“

„Myslíte nějaká krysa?“ řekla paní Mooshabrová.

„A ještě větší než krysa,“ řekl rychle policista, „nějaká myš ve velikosti celého zvířete.“

„Tak to už nevím,“ řekla paní Mooshabrová suše.

„Tak to už nevím,“ řekla znovu, „možná že jsem taky někdy četla nějakou pohádku, kde něco takovýho bylo, nevím. Možná že v tý škole ve Fettgoldingu. Pamatuju se však jen na jednu básničku, co jsme tam četli, o stařence slepé. Jak z kostela kráčí a cestu si berličkou hledá a značí.“

„Ano,“ kývli policisté a pak ten, co stál, řekl:

„Jenže tohle všechno je jen vaše útlé dětství. Ale co pak. Byla jste v městě pár dní hospodyní, vrátila jste se do rodiště, sázela jste stromky, pomáhala doma, vařila. Na Kočičí zámek jste v té době již nešla… jestlipak víte,“ řekl náhle s chladnou tváří, „proč se ten zámek jmenuje Kočičí…“ A když paní Mooshabrová jen zavrtěla hlavou, řekl: „To je taková prastará pověst. Pověst, že tam byla spousta myší. Spousta myší asi jako zde u vás. Jenže tam na tom zámku je tenkrát nechytali na špek, ale chodíval tam rattefenger. Ale to je jen taková bezvýznamná hloupost, to nic… básník Virgilius Cikl napsal o tom báseň, zkrátka, v Kočičím zámku jste už potřetí nebyla, zda jste tenkrát byla v Černém lese, je už jedno. Viděla jste někdy později ještě nějaké obrovské zvíře, podobné myši?“

„Nějaké obrovské zvíře, podobné myši?“ řekla udiveně paní Mooshabrová a trochu se na židli pohnula, „to už přece nevím. Kde bych ho byla viděla? Ve zvěřinci jsem nikdy nebyla, ani s dětma, ani s mužem, když žil, byl kočím v pivovaru.“

„No dobrá, tak už to nechme,“ kývl policista, který stál a teď si konečně zas sedl, „tak už to nechme, to stačí. Chystáte si tedy hroby na Dušičky, viďte.“

„Chystám,“ řekla paní Mooshabrová, „musím fasovat chvojí a kytky, taky navštívit hrob Faberů, taky jít do Drozdova u Etlich, možná že tam letos pojedu busem, prvně v životě, snad nějaký ten groš mít budu.“

„Ano,“ kývl policista a hleděl na otoman na myší pasti, „do Drozdova u Etlich, kde je pohřben váš muž, kočí v pivovaře. Padl v té krátké válce, co jednou byla… A vy jste si jista, že je pohřben tam v tom hrobě u Etlich. Vy jste si jista, že je to váš muž?“

„Panebože,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „snad špatně slyším, tohle už zas není možný. Panebože,“ řekla vestoje, ale její hlas byl klidný, chladný, „tak podle vás snad není v Drozdově u Etlich pohřben můj muž a já tam… dvacet let, či kolik, jezdím na hrob sysla.“

„Paní Mooshabrová,“ řekl policista, který psal, „posledně jste řekla, že když jste se vdala, nechala jste si své rodné jméno. Že váš muž převzal vaše.“

„Muž převzal mé,“ kývla suše paní Mooshabrová a znovu usedla na židli, „Medard Mooshaber.“

„A vy jste se zasvobodna jmenovala jak…“ zeptal se druhý policista.

„Kristepane, Mooshabrová přece,“ užasla zas paní Mooshabrová, „Natálie Mooshabrová, vždyť vám říkám, že jsem si nechala svý jméno.“

„Dobrá,“ kývl policista, který psal, „pak se však jinak jmenoval váš muž. Jak se jmenoval před svatbou váš muž.“

„Medard Kladrubský, kočí v pivovaře,“ řekla paní Mooshabrová velmi chladně, suše, a v kuchyni zas nastalo ticho. Pak policisté řekli:

„Kladrubský, to je velmi divné jméno. To je nějaké cizí jméno…“

A opět nastalo ticho.

„Tak dobře,“ řekli pak policisté, „vy jste kromě té hospodyně chtěla taky prodávat. Mít kiosk, viďte.“

„Mít kiosk,“ řekla paní Mooshabrová, „prodávat. Šunku, salát, limonádu, i to jsem už řekla, každý to ví.“

„Dobrá,“ kývl policista, „ale vy jste si už na ten kiosk střádala i groše.“

„Střádala i groše,“ řekla paní Mooshabrová, „měla jsem pár grošů.“

„Měla jste pár grošů,“ kývl policista, „byly to groše, co jste si nastřádala, když jste byla podruhé ve Fettgoldingu a chodila jste sázet stromky, vařit dětem zemědělců, snad též groše z té rodiny na Stadióně, kde jste byla hospodyní. A proč jste si nestřádala dál a kiosk nekoupila?“

V kuchyni bylo opět chvíli ticho. Paní Mooshabrová opět vstala ze židle a šla ke kredenci. Stoupla si tam, pohlédla na kanape na pasti a mlčela.

„No proč jste nestřádala dál,“ zeptal se po chvíli znovu policista, „proč jste kiosk nekoupila, když jste po něm tak toužila, přešlo vás to, či co…“

„Nepřešlo,“ konečně zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „nešlo to. Těch pár grošů, co jsem na ten kiosk měla, mi totiž… Wezr vzal. Bylo mu tenkrát sedm…“

Policisté vzdychli a na chvíli opět zavládlo ticho. Pak ten, co psal, řekl:

„Tak jste si tedy střádala i po svatbě. A když vám Wezr vzal pe­níze… pak jste si už nestřádala? Pak jste se vzdala?“

„Nevzdala,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „střádala jsem ještě jednou. Ale jen asi pár let. Když mu bylo deset, vzal mi ty peníze zas. A pak jsem už viděla, že je to marný. Že si už na kiosk nikdy neustřádám. A i kdyby, že by to stejně nebylo nic platný. Byl by mi ten kiosk, kdybych ho byla měla, rozbil nebo vykrad. Dělala jsem radši v Péči.“

„Takže z kiosku sešlo,“ potřásli policisté hlavou a byli teď dost vážní, „sešlo z něho stejně jako z té hospodyně, jen s tím rozdílem, že z kiosku sešlo, protože vám Wezr bral peníze, a z hospodyně proto, že to v té rodině na Stadiónu byla příliš těžká práce. Chodila jste na trávu, krmila kozy, nosila džbery. Takže jste jen pracovala na Péči, tam vás nikdo neohrozil, tam to šlo. A také na hřbitově, kde se staráte o hroby…“

Policisté chvíli hleděli do stolu a mlčeli a mlčela i paní Moos­habrová u kredence. Mlčela a hleděla na pasti na kanapi.

Konečně jeden policista opět promluvil. Byl to ten, který psal.

„Paní Mooshabrová,“ řekl, „vy tvrdíte, že vás tenkrát v tom lese, když jste byla malá, nic nepotkalo. Vy tvrdíte, že nevíte, že už je to věčnost, jak byste si mohla vzpomenout. Vy tvrdíte, že jste tam žádnou obrovskou myš, velkou jako zvíře, neviděla. Představte si,“ řekl, „že byste byla potkala obrovskou myš, která místo pískání řve.“

„Kristepane, nevím,“ řekla paní Mooshabrová u kredence opět velmi stroze a teď už i velmi netrpělivě, „nevím, nikdy jsem takové zvíře neviděla. Ani v Černým lese, ani v kleci, řekla jsem vám stokrát, že jsem nikdy v zoo nebyla.“

„Dobrá,“ kývli policisté rychle, „tak koho jste tedy v tom Černým lese potkala… Koho jste tenkrát,“ řekl policista, vstal ze židle a přimhouřil zrak, „tenkrát, když jste byla malá a byla jste na chrastí… koho jste tam tedy potkala. Koho jste, paní Mooshabrová,“ opakoval hlasitě a důrazně a stál u židle, „koho jste tam tedy tenkrát potkala.“

A paní Mooshabrová u kredence náhle vzdychla a suše řekla:

„Možná že nějakou dívku.“

Hodiny u kamen tloukly, tloukly devět, ale nikdo si jich nevšímal. Ani policisté, ani paní Mooshabrová. Policisté seděli u stolu, ten, co měl blok, psal, ten druhý klidně hleděl na klobouky na stole… paní Mooshabrová stála u kredence… mlčeli. Za neurčitou dobu řekl ten, co psal:

„Budete mít brzy svátek. Narozeniny.“

„Budu,“ kývla paní Mooshabrová, „ale já je nedržím. Nikdy na ně nemyslívám. I to jsem posledně řekla.“

„Když byl živ muž a děti byly malé, snad jste svátek držela, snad vám ho připomněli, snad vám něco k němu dali…“

„Leda muž,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „nějakou květinu, byl chudý, byl kočí v pivovaře. Ale děti nikdy. Nebyly ani doma, toulaly se. U nás se můj svátek prostě nedržel.“

„A kde budete,“ zeptal se náhle policista, „na státní svátek? Ten bude přece taky brzy.“

„Na ten budu u pana velkokupce Felsacha,“ řekla paní Moos­habrová, „paní Knorringová mi u něho našla místo na tři odpoledne, budu tam hlídat.“

„Ještě pár otázek, paní Mooshabrová,“ řekl jeden policista, „u vás doma, říkáte, se váš svátek nedržel. Držel se aspoň svátek státní? Třeba zda jste v rodině dávali za okno věci na svátek kněžny vdovy panovnice, myslím květiny, svíčky, sklenku s vínem, koláč… vykuřovali byt… to se přece dělá všude.“

„Všude,“ kývla paní Mooshabrová u kredence a hleděla na pasti, „dělá to i paní Eichen, Linpecková, Knorringová. taky celý tenhle dům, Faberovi, Steinhägrovi, správcová, u nás se však nedělalo ani to. Wezr a Nabule by byli ty věci v okně postříkali, vyházeli, zničili, vykuřování by ani nebylo možný.“

„A tak nedáte za okno ani letos a vykuřovat nebudete,“ řekl policista.

„Tady ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „vždyť tu nejsem. Řekla jsem vám, že na státní svátek jsem u pana velkokupce, tam se za okna věci dají, tam se bude i vykuřovat, syn pana velkokupce a hospodyně to provedou. Ale já ne…“

„O kadidlo je letos mimořádný zájem,“ řekl jeden policista a paní Mooshabrová měla dojem, že tohle spíš říká tomu druhému než jí, „je ho dost málo a lidé se bojí, že je neseženou.“

„Rozvážejí pytle po drogeriích,“ zavrtěl hlavou druhý policista, „snad ho bude dost. Ale pravda je, že roste nějaký neklid. Nějaká panika. Tak vy budete na svátek kněžny vdovy panovnice u Felsachů,“ otočil se k paní Mooshabrové a paní Mooshabrová u kredence mlčela.

„No tak my pomalu půjdem,“ řekl jeden policista, „je to snad všechno. Prostě,“ řekl a vstal ze židle, „na žádnou příhodu z mládí v Černém lese si nepamatujete, a že by vás bylo potkalo něco zvláštního později, taky ne.“

„Nic zvláštního mě nepotkalo,“ řekla paní Mooshabrová suše a šla teď od kredence k plotně, „všechno, co vím, jsem vám přesně řekla.“

„No…“ kývl policista, který stál, „tak přesně zas, paní Mooshab­rová, ne, a ani všechno… Ani všechno,“ opakoval, „ani ne tak přesně. To přece snad víte.“

„Tak tedy lžu,“ zvolala paní Mooshabrová.

„Neříkám, že lžete,“ řekl policista, „z toho vás nikdo neviní. Říkám jen, že neříkáte všechno a přesně. Podívejte, paní Mooshabrová,“ policista pohlédl k plotně, „jedna taková maličkost. Teprve posledně, když tu byli naši kolegové, teprve posledně jste si vzpomněla, že jste vlastně taky někdy byla hospodyní. Předtím jste o tom nikdy nemluvila. Bydlíte zde v domě padesát let a nikdy za těch padesát let jste tohle například neřekla správcové, máme-li v to věřit. Vzpomněla jste si na to, teprve když tu posledně byli naši kolegové. To je ovšem maličkost. Já vám teď však řeknu něco významného. Paní Mooshabrová,“ řekl policista a teď se – opět po dlouhé době – trochu usmál, „tu dívku v Černém lese jste nepotkala, když jste byla malá. Tu jste potkala, když jste byla větší. Řekl bych dokonce, už dost velká.“

„Nevím,“ řekla chladně paní Mooshabrová u kamen, „jestli si vzpomínám, já neřekla, že jsem byla malá, když jsem ji potkala. Rozhodně jsem však byla na chrastí.“ A oba policisté kývli a mlčeli.

„A ještě něco,“ řekl náhle policista, který ještě stále seděl na židli a psal, „ještě něco. Nesmíme zapomenout hned napsat pár řádek. Pár řádek, že jsme zde byli, mám tuhle v kapse papír a obálku.“

„Ach ano,“ kývl druhý policista a ještě znovu si sedl za stůl, „paní Mooshabrová, my musíme napsat ještě pár řádek, abychom to mohli dát do poštovní schránky, musí se to řádně zalepit a zapečetit. Nemáte po ruce vosk nebo aspoň kousek svíčky?“

„Kousek svíčky,“ kývla paní Mooshabrová u plotny, „kousek svíčky mám. Vosk ne, já nikomu nepíšu.“

„Tak kousek svíčky,“ kývl policista, dal na stůl papír a obálku, na které již byla přilepena známka s portrétem Albína Rappelschlunda, a něco psal. Paní Mooshabrová otevřela kredenc a dala na stůl kousek jakési žluté svíčky.

„Stačí,“ kývl druhý policista, „jde jen o to, aby se to řádně zalepilo, je to krátká služební zpráva, je to předpis. Nemáte, paní, nějaký nůž či závaží, abychom udělali pečeť?“

„Mám pečetidlo,“ řekla paní Mooshabrová, „mám ho ve stolku v pokoji, nikdy jsem ho nepoužívala.“

„Výborně,“ řekli policisté, „tak nám ho na chvíli půjčte.“ Paní Moos­habrová šla do pokoje do stolku, vyňala pár hadrů, hrozný čepec s mašlí, brýle a to pečetidlo. To donesla policistům do kuchyně.

„Výborně,“ řekli policisté znovu a ten, který psal dopis, právě dopsal, dal jej do obálky, zalepil a pak škrtl zapalovač, nahřál svíčku a nechal ji trochu skapat na obálku. Pak svíčku zhasil, vzal pečetidlo a vyrazil je do žlutého vosku.

„A je to,“ řekl a pohlédl na pečeť, „moc jste nám, paní Mooshab­rová, pomohla. Ušetřila jste nám čas, nemusili jsme to dělat doma, mohli jsme to udělat zde.“

„Ušetřila jste nám čas,“ kývl druhý policista, „tak vám děkujeme, tady je ta svíčka a to pečetidlo.“

A oba policisté teď už doopravdy vstali ze židlí, dali na hlavu klobouky, které celou tu dobu ležely na stole, a řekli: „Tak se na nás nezlobte, že jsme vás vyrušili. To víte, dělali jsme jen svou povinnost. To harampádí z průjezdu by už mohlo zmizet, viďte, hlavně ten sud vápna.“