VI

Když se paní Mooshabrová po neurčité době probrala, bylo venku stále ještě světlo. Sáhla si pod krk a dotkla se bambusových koulí, hmátla na uši a dotkla se ringlí, dala ruku na hlavu a nahmatala klobouk. Pak šla do pokoje. Otevřela stolek, vyňala jakýsi strašný čepec s mašlí, brejle a jakési pečetidlo. Pak vytáhla starou odřenou tašku. Byly v ní dva groše, pětník a šesták. Dala tašku zpět do stolku, na ni brejle, strašný čepec s mašlí, pečetidlo a pak pohlédla oknem na dvůr. Na dvoře se lehce šeřilo, zvláště pod lešením, ale okna v patrech na pavlačích dávno ještě nesvítila, byl tam všude úplný klid. Chvíli paní Mooshabrová hleděla na ten dvůr… chvíli jako by hleděla a vnímala to ticho… pak běžela do kuchyně. Pohlédla na černý prapor, který ležel na kanapi jako přízrak, a koukla na hodiny. „Musím do parku k vodotrysku,“ řekla si, „zítra na Péči.“ A náhle a rychle hmátla k otomanu do tašky pro klíče a vyběhla z bytu.

S dlouhým zeleným a červeným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, s ringlemi na drátech a v bílých rukavičkách… v dlouhé lesklé černé sukni, jupce a střevících bez kramfleků oběhla v průjezdu trakař, cihly, sud vápna… vyběhla z domu. Prošla třemi bídnými ulicemi, aniž koho potkala, a octla se na asfaltové křižovatce u obchodního domu Slunečnice. Přešla na přechodu po bílých pruzích, pohlédla širokou třídou, kde někde uprostřed – ač bylo ještě světlo – svítil neón na redakci Rozkvětu, pohlédla tou třídou k vzdálenému náměstí Albína Rappelschlunda, jehož socha tam stála právě proti třídě, a ač byla daleko, přece bylo znát, že je ještě opentlená z jeho nedávného svátku… tam paní Mooshabrová nešla. Běžela k pouličním kioskům ze skla a laminátu. V mnohých už svítily neóny a lidé u nich pili limonády, jedli mražené krémy, vždyť bylo září, teplo, i stromy byly ještě zelené a na místech, kde to přicházelo v úvahu, ještě kvetly květiny. Paní Mooshabrová minula ty lidi u kiosků obzvlášť rychle, ale že na ni mnozí hledí, věděla. Že na ni mnozí hledí, věděla, už když vyšla ze tří bídných ulic a octla se na křižovatce u obchodního domu Slunečnice, tam, kde vlastně právě stále byla… a v duchu si řekla: „Vypadám jako herečka nebo žena komorníka, musím dál.“ A běžela dál a pápěří na klobouku se jí chvělo, korále na krku chrastily a ringle se pod ušima třásly, na tvářích pod bílým pudrem cítila krev. Konečně došla k Filipovu, k jakémusi lesu zeleně a stromů. Konečně došla k parku. A pak se octla na prostranství u vodotrysku a sochy básníka.

Voda stříkala z nádrže ze čtyř zobáků kamenných ptáků do výšky, tam se lámala a obloukem padala zpět – to byl vodotrysk. Na krychli se opíral o sloup muž, v ruce držel knihu, v druhé růži – to byl básník. Na kraji prostranství byl pak záhon bílých kvítků. A paní Mooshabrová zpomalila krok.

Paní Mooshabrová zpomalila krok, šla už jako na procházce… a na rozdíl od křižovatky a ulic si zas začala všímat i lidí. Viděla matky a vychovatelky, které tu ještě seděly na lavičkách, hleděly na vodotrysk, na básníka, hlavně však na dítka, která si tu hrála… ano, seděly a hleděly v tento podvečerní čas, kdy se už šeřilo, vždyť bylo září, teplo, kvetly květiny a zelenaly se stromy… ale některé matky a vychovatelky se přece už pomalu zvedaly a chystaly se domů. Paní Mooshabrová viděla vodotrysk a básníka, neznala ho, asi sotva četla básně, ale jednu si pamatovala bůhví odkud, snad ještě ze školy, pamatovala si ji a teď si na ni, jak hleděla na básníka, vzpomněla. „Stařenka slepá z kostela kráčí,“ vzpomněla si, „cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne.“ Odtrhla se od vodotrysku a sochy básníka a znovu viděla v šeru matky a vychovatelky na lavičkách, i ty, které se už pomalu zvedaly a chystaly se domů, a znovu viděla v šeru dítka a kývla. „Z těchhle rostou jistě dobrý lidi,“ řekla si, jak je v šeru viděla, „mají péči a třeba z nich budou študenti, plukovníci, kupci.“ Ale teď si také všimla, že mnohé matky, vychovatelky i dítka hledí na ni. Hleděly na ni stejně jako předtím lidé na ulicích a dobře věděla, proč. Hleděly na její klobouk, náušnice, korále, hleděly na její červené a bílé tváře, bílé rukavičky, snad i na tu dlouhou černou sukni… a řekla si: „Vypadám jako herečka nebo žena komorníka. Nebo jako kupcová z Papouščích ostrovů…“ jenže teď se paní Moos­habrové skoro zdálo, jako by některé matky nebo vychovatelky dokonce na ni kývly, trochu se uklonily, usmály, paní Mooshabrová nevěděla, zda správně vidí, ale možné to bylo, vypadala jako herečka nebo kupcová z Papouščích ostrovů. Pomalu přecházela, dívala se, koukala, pátrala, pátrala po okolí, blízkých stromech, trávnících a keřích a už chtěla odsud z tohoto prostranství se sochou a vodotryskem vykročit na jednu větší cestu a tou se pak brát sem tam anebo přibližně v ta místa, kde byla hřbitovní zeď a krámek Klotildy Eichen­kranzové, když se náhle zarazila.

U záhonu bílých kvítků na kraji prostranství se objevil chlapec v modro-bílém pruhovaném tričku.

Objevil se tam, jako by spadl z nebe anebo vystoupil z těch bílých kvítků – být to na hřbitově, mohlo se zdát, že tu vyvstal z obrovského lesa hrobů. Stál tváří ke kvítkům, tedy zády k cestě, a zřejmě na ta bílá kvítka hleděl. A pak náhle hopsl na kraj záhonu, a než se kdo nadál, utrhl jeden bílý kvítek, a než se kdo nadál, hopsl zase zpět a kvítek si strčil za tričko. Chvilku opět postál u záhonu, ale teď naopak – zády k němu, tedy tváří k cestě, hruď s kvítkem vypjal a rozhlížel se kolem po lavičkách, vychovatelkách, matkách a dětech, rozhlížel se a koukal, snad aby si ho všimli. A pak poskočil, oběhl vodotrysk a vkročil na jednu velkou cestu. A paní Mooshabrová se dala za ním.

Malý Eichenkranz co chvíli zacházel ke kraji cesty, zmírňoval krok a zase zrychloval, zastavoval se a prostě jen tak hleděl na stromy a keře anebo na lidi na lavičkách, kteří se pomalu chystali domů. Na jedné cestě s cypřišem postál u lavičky, na níž nějaká stařena v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a střevících sbalovala z klína papír a pár drobků, co v papíře zbyly, pozorně sypala na zem opozdilým ptákům. Chlapec mlčky hleděl pár kroků od ní, jak sype ptákům, a ona sypala a náhle pohlédla na něho, i na ten jeho bílý kvítek v pruhovaném tričku. A chlapec vypjal hruď a natočil se tak, aby stařena ten kvítek co nejlíp viděla. Pak náhle poskočil, rozpřáhl ruce a několik kroků běžel, napodobuje let ptáka. Paní Mooshabrová si už zase lidí vůbec nevšímala. Nevšímala si, hledí-li na ni někdo, protože vypadá jako herečka či kupcová z Papouščích ostrovů, všechnu svou pozornost upnula na chlapce. Šla stále za ním, zacházela ke kraji cesty, zmírňovala krok a zase zrychlovala, zastavovala se a ani na chvíli ho nespouštěla z očí. Když došel na rozcestí, zastavil se opět a hleděl na člověka, který tam seděl na lavičce a vedle sebe měl podepřený deštník. Ale člověk si ho moc nevšímal, ani jeho kvítka, hleděl někam jinam, za něho, kde postávala paní Moos­habrová. Chlapec pokýval hlavou a šel dál, až došel k lavičce úplně prázdné, a v té chvíli vzlétli nad okolní keře nějací černí ptáci, černí krákoraví ptáci, a chlapec zdvihl hlavu a hleděl na ně, dokud mu nezmizeli z očí. A pak ho náhle paní Mooshabrová přece jen ztratila. Bylo to zcela nepochopitelné, ale bylo to tak. Bylo to za obrovským platanem s rozštěpeným kmenem. Chlapec za tím rozštěpeným kmenem kamsi zašel a zmizel dřív, než se paní Moos­habrová stačila rozhlédnout. „To by byl malér,“ blesklo jí, „to by byl malér, musím ho najít stůj co stůj…“ Zrychlila krok, octla se u většího trávníku, ale po chlapci ani stopy. Nahlédla do několika postranních cestiček, ale po chlapci jako by se slehla země. Vrátila se k lavičce, kde letěli černí krákoraví ptáci, a vrátila se dokonce až k rozcestí, kde seděl člověk s opřeným deštníkem, nic. Být to na hřbitově, mohlo se zdát, že hoch splynul s nekonečnými náhrobky. Náhle se u ní, jak tak hledala a pátrala, nachomýtl nějaký středně starý muž v klobouku, uklonil se a řekl: „Nehledá dáma brejle? Nehledá snad krajkoví?“ Obrá­tila se k němu dost prudce, ale vyplašila jen pár nějakých ptáků, to bylo vše. A teď se začínalo už vskutku dost šeřit a paní Mooshabrové čím dál víc jaksi temněl zrak. Náhle za sebou slyšela jakýsi šelest, jako by pták u země letěl, a když se otočila, viděla, jak pár kroků od ní přeletěl přes cestu chlapec v modro-bílém pruhovaném tričku s bílým kvítkem na hrudi a rukama rozpřaženýma. Přeběhl kousek trávníku a octl se opět na cestě. Paní Mooshabrová si oddychla. Přidala do kroku a brzy byla opět za ním. Po chvíli, kdy se zšeřilo ještě víc a zrak paní Mooshabrové ještě více ztemněl, chlapec vběhl na jednu menší cestu se stromy obrostlými popínavým lupením a z ní vběhl na jinou ještě menší cestu, vroubenou hustým křovím. A tam na té cestičce před jedním keřem zůstal stát.

Zůstal stát s rukama v kapsách a na něco hleděl. Na něco, co zřejmě bylo pod keřem. Na něco, co zřejmě bylo na zemi. Na něco, co nebylo z dálky vidět. Paní Mooshabrová se pomalu začala k němu blížit. Viděla, jak se cesta ztrácí v šeru a není na ní, kromě chlapce, živé duše. Když přišla k chlapci na šest kroků, všimla si, že tam pod keřem, kam hoch hledí, tam na té zemi, je přece jen ještě jeden živý tvor. Malá veverka tam panáčkovala, prohlížela si chlapce a chlapec ji. V té chvíli zvedl chlapec hlavu, rozhlédl se a v té chvíli poprvé spatřil paní Mooshabrovou. Viděl, že šest kroků od něho je nějaká stařena v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v dlouhé lesklé černé sukni, v jupce. Viděl, že tváře má bílé, rty červené a obočí černé. Viděl, že v uších má sklíčka na drátech, na krku červené, zelené a žluté koule a na rukou bílé rukavičky. Chlapec viděl, že stařena na něho hledí, hledí, hledí, snad se i trošku usmívá. Zíral na ni s pootevřenými ústy, jako by nevěřil očím, a pak, snad aby ukázal, že nepáchá nic zlého, vypjal hruď, sáhl si na bílý kvítek a zase se otočil k veverce. Napřáhl k ní ruku a začal na ni nahlas volat, aby to bylo slyšet i na šest kroků. Volat, jako se volá na kuřata.

V té chvíli z nějaké kostelní věže za parkem tloukly hodiny. Snad tloukly šest, snad sedm, dunivé údery hodin, a paní Mooshabrová s bílou tváří a s očima dost setmělýma – bylo už skutečné šero – popošla k chlapci. A ve chvíli, kdy chlapec trhnul hlavou a znovu utkvěl na jejích tvářích, klobouku, korálech, jenže teď ještě víc vyjeveně – v té chvíli kmitlo cosi paní Mooshabrové hlavou. Možná že jí to kmitlo o zlomek vteřiny dřív, než tloukly hodiny z věže, možná že o něco později, když odbily a hoch vyjeveně hleděl a pomalu ustupoval ke křoví, to nelze zjistit a vůbec nelze zjistit, co jí to hlavou kmitlo. Paní Mooshabrová popošla ještě krok a hoch ještě ustoupil ke křoví. A paní Mooshabrová popošla ještě a zdvihla ruce. Ruce v dlouhých bílých rukavičkách, které se v šeru blýskly… a v té chvíli veverka pod keřem vřískla a byla tatam, a paní Mooshabrová jako by se náhle probrala. Řekla:

„Tak ty jsi Eichenkranz.“

Chlapec stále na ni zíral, vyjeveně s otevřenými ústy, a zdálo se, že oněměl. Ještě o krůček ustoupil ke křoví.

„Podívej to křoví,“ ukázala paní Mooshabrová bílou rukavičkou za jeho záda, „co kdyby tě tu teď tak někdo chytil. Co kdyby tě tu teď tak někdo zabil. Co kdyby tě tu teď tak někdo dal do křoví. Je pozdě a ty se tu touláš. Musíš teď se mnou, dovedu tě domů.“

Teprv teď se chlapec trochu vzpamatoval a promluvil.

„My bydlíme odsud kousek.“

„Kousek,“ kývla paní Mooshabrová, „ale musíš se mnou. Abych viděla, že jdeš vskutku domů.“

A paní Mooshabrová kývla, obrátila se a dala se do pomalé chůze. A kupodivu pohnul se, obrátil a dal se do pomalé chůze i hoch. Šel snad ještě pomaleji než paní Mooshabrová, snad krok, snad půl kroku za ní, a stále na ni zíral, ale už ne tak vyjeveně. Dali se cestičkou k větší cestě.

„Díval ses na veverku,“ řekla paní Mooshabrová, „to byla nějaká zpožděná veverka, že ještě nespí. Veverky chodívají s kuřaty. Jestli­paks ji nechtěl zabít?“

„Zabít?“ podivil se hoch. „Zabít? To přece nikdo nedělá. Veverky se krmí. Já jsem s ní mluvil.“

„A co takhle sýkorky, pěnkavy,“ řekla paní Mooshabrová, „ty střílíš?“

„Co bych je střílel,“ řekl hoch, „copak škodí?“

„A co takhle vrány,“ řekla paní Mooshabrová, „vran je dost?“

„Vran je moc,“ řekl chlapec, „škodí.“

„Sebrali ti pušku, viď.“

„Vzduchovku,“ řekl chlapec, „pušku nosí vojáci.“

„Ale víš, že se na nic živýho nesmí střílet. Nesmí se střílet ani na vrány,“ řekla paní Mooshabrová.

„Však já je nestřílím,“ řekl hoch, „ani bych se netrefil.“ Octli se na cestě se stromy obrostlými popínavým lupením a pak se octli na větší cestě poblíž trávníků.

„A nesmí se ani pít,“ řekla paní Mooshabrová, „jsi na to ještě malý.“

„Ale pít se musí,“ řekl hoch, „to by člověk nežil. Musí se taky jíst.“

„Ale ne pít kořalky,“ řekla paní Mooshabrová.

„Ty já nepiju,“ zavrtěl hoch hlavou, „já piju nanejvýš jen pivo. Pivo piju,“ řekl, „když mám žízeň. Ale nejvíc piju vodu.“

„A na hřbitově se nesmí nic brát,“ řekla paní Mooshabrová, „já sice na pánaboha nevěřím, věřím na osud, ale brát svíčky, stuhy, kytice a světla věčná je hřích, copak se to dělá?“

„Dělá,“ kývl hoch, „ale já ne. Já vezmu jen suchou kytku. Ta se stejně hází do košů. Já pomáhám služebníkům.“

Došli k obrovskému platanu s rozštěpeným kmenem a paní Moos­habrová se na chvilku zastavila. „Tady,“ ukázala bílou rukavičkou na rozštěpený platan, „tady ses mi před chvilkou ztratil, jako by ses propad do země. Než jsem strom obešla a rozhlédla se, byl jsi pryč jako pták.“

„Ne jako pták,“ chlapec se teď trochu usmál, „jako krtek. Já přece vlez do týhle díry,“ ukázal na rozštěp v kmeni.

„Do týhle díry,“ paní Mooshabrová udiveně koukla do rozštěpu, „tak to už vím. Tak půjdem dál.“

Došli na rozcestí k lavičce, kde před chvílí seděl člověk s deštníkem, už tam nebyl. Došli na cestu s cypřišem, kde seděla stařenka v dlouhé černé lesklé sukni a krmila ptáky, také tam už nebyla. Pak došli k vodotrysku a soše básníka. Opíral se na krychli o sloup, v ruce držel knihu, v druhé růži. Ze zobáků kamenných ptáků stříkala voda a obloukem padala zpět. Opodál byl záhon bílých kvítků. Všechno už bylo v šeru, už tu svítily malé plynové lampy. A lavičky kolem byly už prázdné, matky a vychovatelky s dětmi odešly. Jen pár lidí tu chodilo, procházelo, přecházelo a paní Mooshabrová opět měla dojem, že na ni hledí, a opět věděla proč.

„Ten kvítek,“ ukázala na chlapcovu pruhovanou hruď a na záhon bílých kvítků, „máš odsud.“

„Odsud,“ kývl chlapec a vypjal hruď, „to se přece smí.“

„Ale ve škole neposloucháš, zlobíš,“ řekla paní Mooshabrová.

„Nezlobím,“ řekl chlapec.

„Neučíš se,“ řekla paní Mooshabrová.

„Učím,“ protestoval hoch.

„Tak co se učíš,“ zatřásla paní Mooshabrová hlavou a pápěří na klobouku se jí velmi chvělo, „pověz, co se učíš.“

„Teď jsme se učili o předsedovi Rappelschlundovi,“ řekl chlapec, „měl nedávno svátek.“

„Tak pověz, co umíš,“ řekla paní Mooshabrová, to už minuli vodotrysk a zahnuli na cestu ke hřbitovu.

„Albín Rappelschlund vstoupil do koželužství,“ začal chlapec, „pak do vojenský školy, ale pak se učil číšníkem. Naučil se nosit talíře na rukou, až deset. Ve dvaceti vstoupil do služeb kněžny vdovy panovnice Augusty, stal se komorníkem a pak plukovníkem… já bydlím takhle,“ ukázal na jinou cestu.

„Na konci parku,“ kývla paní Mooshabrová, „u hřbitova. Tak pojď. A co dál…“

„Dál se stal ministrem,“ pokračoval hoch, „zaváděl pořádek a pětkrát letěl na Měsíc. Když se vracel zpátky, nikdy mu krev neztěžkala jako železo. Založil muzeum a letiště pro hvězdolety a našel zrádce, co chtěli svrhnout kněžnu vdovu panovnici. Ale říká se,“ chlapec se trochu zarazil, vzápětí však pokračoval, „říká se, že už tehdá byla kněžna schovaná a nevládla. Vona možná tehdá byla už mrtvá. Ale vona…“ Chlapec se znovu zarazil a začal se usmívat… „Vy jste ošetřovatelka nebo policie?“ zdvihl zrak.

„Nejsem ošetřovatelka ani policie,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pápěří na klobouku se jí třáslo a bambusy na krku zachrastily, „co bylo dál. Ty jsi to nedořek. Takhle vás snad ve škole neučí.“

„Neučí,“ kývl chlapec, „to se nesmí říkat.“

„A co se nesmí říkat,“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Že kněžna vdova panovnice možná žije,“ zasmál se chlapec, „ale nikdo neví kde. Někde mezi lidma. Kdyby o ní někdo věděl a neřekl to, tak by ho Rappelschlund zastřelil. Dal by ho mučit, aby vyzradil, kde kněžna je, a zastřelil by celou rodinu. Ale možná že on o ní ví. Že ji vězní v knížecím paláci v městě.“

Blížili se ke zdi, která odděluje hřbitov od parku, ke zdi, k malému prostranství, a z dálky tam viděli pár hustých keřů a vysokých stromů. U zdi vedle mřížované hřbitovní brány byl velký platan a rozsvícená lampa a vedle platanu a lampy přízemní stavení. Byl to byt a krámek Klotildy Eichenkranzové.

„Já už budu doma,“ řekl chlapec.

„Budeš,“ kývla paní Mooshabrová, „a jestlipak máš sourozence?“

„Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou a vypjal hruď, „kdepak, já jsem sám.“

„A tatínek?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Ten umřel a je pochovanej tady na Centrálním hřbitově.“

„A maminka?“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Kdepak,“ zavrtěl hoch hlavou, „ta přece žije. Támhleten krám je její.“

„A prodává svíčky, stuhy, kytky, světla věčná, viď,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo, „taky klobouky, rukavice, deštníky. Ty jí v krámě pomáháš?“ A chlapec zdvihl zrak a znovu vypjal hruď s tím bílým kvítkem.

„Tak já ti teď taky něco povím,“ řekla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo a korále pod krkem zachrastily, „povím ti básničku, na kterou jsem si vzpomněla. Kterou znám ještě ze školy. Aby ses líp učil, nechodil za školu a netoulal ses.“ A paní Mooshabrová řekla báseň: „Stařenka slepá z kostela kráčí, cestu si berličkou hledá a značí. Berličkou hmatat není tak snadné, stařenka slepá často upadne. Tak a teď běž,“ kývla paní Mooshabrová, byli už na kraji prostranství u hustých keřů a stromů a hřbitovní zeď s bytem a krámkem paní Eichenkranzové byla na dosah. „Běž, ať vidím, že jdeš domů. Ale nezlob,“ řekla ještě a kývla, „neber věci, nestřílej a nepij, ať matku netrápíš, víš, kam by ses dostal. Do pomocný školy, polepšovny, kdoví kam ještě. A víš, co by z tebe bylo, kdybys takhle zlobil, pomocný dělník, nádeník. Já teď tady budu chvilku stát a koukat, dokud nevejdeš do dveří.“

Chlapec naposledy pohlédl na paní Mooshabrovou, na její bílé tváře, náušnice, klobouk, korále i na její ruce v bílých rukavičkách, podivně a nejistě se usmál a šel ke dveřím stavení. Třikrát se ještě ohlédl. Paní Mooshabrová stála u keřů pod stromem a hleděla za ním. Hleděla i na dveře stavení, na stažené okno, na nápis nad ním i na ten barevný plech s lahví vedle. Pak chlapec došel, chňapl za dveře, a než se kdo nadál, modro-bílé pruhované tričko zmizelo ve dveřích. Paní Mooshabrová ještě chvilku postála u keřů pod stromem a hleděla na dveře, na stavení, na stažené okno a na nápis nad ním… pak náhle uskočila za keř.

Dveře stavení se totiž rozlétly a v nich se objevila paní Eichen­kranzová.

„Paní Mooshabrová, paní Mooshabrová…“ slyšela paní Moos­habrová za keřem volání a pak viděla, jak se paní Eichenkranzová rozeběhla do parku.

„Paní Mooshabrová, jste to vy?“ volala paní Eichenkranzová. „Paní Mooshabrová, jestli jste to vy, počkejte. Paní Mooshabrová, počkejte.“ Ale v parku byla už tma, plynové lampy nemohly prosvítit husté keře pod stromy a odkrýt paní Mooshabrovou, která tam stála, a tak paní Eichenkranzová nikoho neviděla a vracela se domů.

Když za sebou zavřela dveře stavení, paní Mooshabrová si za křovím sáhla na klobouk, náušnice a bambusy a v té chvíli ji trochu rozbolela noha.