V

Druhý den odpoledne se vracela paní Mooshabrová z nákupu z družstva. V menší černé tašce nesla chléb, trochu cukru a půl kila krup. Když docházela ke svému zchátralému domu, potkala zedníky, kteří se vraceli z práce. Šli jen tak v zabílených blůzách – bylo slunné zářijové odpoledne –, zpívali si a na paní Mooshabrovou sotva mrkli. „Už aby to skončili,“ myslila si paní Mooshabrová, „ještě se tam vskutku všichni zabijem. Prápor jsem sundala…“ pohlédla na průčelí zchátralého domu, „ale než ho uložím, musím ho vyprat. A večer…“

Večer chtěla jít paní Mooshabrová do parku k vodotrysku. K vo­dotrysku k soše básníka, kde se toulá malý Eichenkranz. „Večer půjdu do parku k vodotrysku,“ říkala si, jak docházela k domu, „musím tam toho chlapce najít. Včera jsme ho nenašly a zítra musím s hlášením k paní Knorringové. Přijde tam i ten starý okradený od hrobu a ubohá paní Eichen. Večer jdu do parku a chlapce najdu.“ V myšlenkách na paní Eichenkranzovou, na večerní návštěvu parku a na zítřejší hlášení u paní Knorringové došla paní Mooshabrová k domu.

Když v průjezdu u cihel, trakaře a sudu vápna otvírala dveře, měla dojem, že je někdo v bytě. Ale strašlivě se lekla, teprve když vešla do chodby. Z kuchyně slyšela jakýsi příšerný hlas, a než mohla hodit tašku na zem a snad dočista na chvíli vyběhnout i z bytu, dveře kuchyně se otevřely a Wezr vyšel na práh.

„Rukulíbám,“ řekl.

„Rukulíbám,“ řekl po chvíli.

„Rukulíbám,“ řekl do třetice a otočil se zády.

Vešla za ním do kuchyně s menší černou taškou, v mrákotách. I když čekala, že sem k ní do bytu přijde a chystala se na to, teď když tu vskutku byl, vešla za ním v mrákotách. Měla dojem, že za ten čas v arestu ještě zesílil a zhrubl. Měl širokou tvář, nízké čelo a chladné světlé oči. Tak chladné a světlé, že když na někoho pohlédl, šel z nich strach. Paní Mooshabrová si sáhla na čelo a náhle měla dojem, že sedí na kanapi u černého praporu, který chtěla prát, a menší černou tašku s nákupem má u nohou. A ten hrozný Wezr seděl u stolu a naproti němu Nabule a ještě jeden člověk. V první chvíli ho měla za jednoho ze svatebních svědků. Měl kratší rozházené vlasy, nízké temné čelo a svislé koutky úst. Vypadal jako zplihlý černý pes.

„Myslí, že sní, ale to je jedno,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas nejhoršího hrobaře, „na to je recept. Nebudu ho předvádět, aby nevomdlela,“ řekl a sáhl si pěstí mezi oči.

„Myslí, že sní,“ vřískla Nabule přihlouplým otlemeným smíchem a zakroutila se a natřásla, „ale nesní. Kdyby se byla zdržela,“ vřískla, „už by tohle tady na tom stole nebylo.“

„Bylo,“ řekl Wezr a zapálil si cigaretu, jeho ruce byly ještě větší než ruce ženicha Laibacha, cigareta se mu v nich ztrácela, „bylo, protože jí dneska taky něco kápnem. Na oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“ A rychle hrábl na stůl a začal cosi počítat. A v té chvíli si paní Mooshabrová na kanapi všimla, že na stole leží spousta peněz a že to, co Wezr počítá, jsou bankovky, a v té chvíli si i všimla, že Nabule má jakýsi letní plášť, který na ní nikdy neviděla, křiklavě zelený s tmavým límcem, a on, Wezr, má černý oblek s bílou košilí a kravatou, který na něm také nikdy neviděla, a v té chvíli si i všimla, že na kredenci visí nějaký deštník s krásnou lesklou rukojetí. Náhle měla dojem, že se jí točí hlava, ale to už Wezr znovu promluvil.

„Tohle je tvý,“ odpočítal peníze a strčil je k Nabuli, „tohle tvý…“ odpočítal peníze a strčil je k cizímu člověku, černému psu, který stále mlčel, jen občas šlehl okem k paní Mooshabrové, „tak a tohle je, dámy a pánové, moje. Tohle…“ ukázal na zbytek, „to dáme jí. Na oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“

Paní Mooshabrová spatřila na stole čtyři hromádky peněz a hlava se jí točila. Náhle měla dojem, že dočista spí.

„Myslí, že spí,“ vřískla Nabule a nějak divně koukla na svou hromadu peněz.

„Spí,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „i na to je recept. Ale nebudu ho předvádět,“ řekl a sekl si dlaní mezi oči, „tohle se už stejně dnes nedělá, stačí na to trochu silný vůle.“ A pak sklepl cigaretu a hodil hlavou k Nabuli. „Co koukáš,“ řekl.

„Co,“ vřískla Nabule a hodila peníze nad stůl, „že nemáš lepší. Když s tímhle přijdu do salónu, řeknou, že žebrám.“

„Dvougroš ti u chrámu nikdo nedá,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu, „u chrámu se dávají čtvrtníky, v posteli šesták. Víc dá snad nějakej bohatej studentík…“ zasmál se, „tak hezky rychle dělej.“ A Nabule se zakroutila, natřásla a hrábla do peněz.

„Tohle je na světlej přeliv, na ten salón krásy,“ zakroutila se a zdvihla oči, „tohle na večerní róbu. Tohle na šperky a kanape, z támhletoho dreku,“ hodila hlavou k otomanu, „lezou dráty. A za tohle koupím obraz. Tu tříokou ženskou s labutí.“ A s přihlouplým otlemeným smíchem shrábla své peníze a strčila je do kapsy.

Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila, ani nedýchala. Na stole teď ležely tři hromádky peněz a na kredenci visel deštník s krásnou lesklou rukojetí, paní Mooshabrová měla náhle žízeň. Ten třetí člověk, co tu seděl a dosud nepromluvil, jen po ní občas šlehl zrakem, ten černý pes, jí teď připadal jako nějaký Wezrův známý, jako nějaký kameník. Paní Mooshabrová bezděčně hmátla vedle sebe na černý zmuchlaný prapor.

„Tohle je na motorku,“ řekl Wezr a klepl do bankovky, „tohle je na osvěžení po tý černý trudný práci a za tohle jedu o prázdninách k moři. Na vorvaně.“ A i on shrábl peníze a strčil je do kapsy. Na stole zbyly dvě hromádky a na kredenci deštník s lesklou rukojetí. Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a měla žízeň. Náhle si všimla okna z mléčného skla, které vedlo pod schodiště, a opět ji na chvilku obestřely mrákoty. Na okně viseli dva zajíci v kůži. Viseli za zadní svázané nohy hlavami dolů.

Vtom tloukly hodiny u kamen půl pátou a paní Mooshabrová na kanapi jako by se náhle probrala.

„Panebože,“ probrala se na kanapi, „panebože, vy se tu dělíte o groše. Vy se tu dělíte o úplný jmění. Za to si můžete koupit na Stadiónu vilu. A copak nevíš,“ otočila se k Nabuli, „že chce Laibach koupit na Alžbětově byt? Přece dáš taky na byt, když máš tolik peněz.“

Pohlédli na ni, Wezr svýma chladnýma světlýma očima, člověk černý pes šlehl po ní okem a Nabule promluvila. Vřískla.

„Na byt,“ vřískla, „na byt, copak Laibach nedělá? Copak nešetří? Copak můžu večer v hadrech jako harfenice? A kanape a vobraz,“ vřískla, „je snad málo?“

„Neřvi,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „neřvi. Nemluvíš s Laibachem.“ A pak sklepl cigaretu a otočil se k cizímu člověku s kratšími černými vlasy, nízkým temným čelem a svislými koutky, k černému psu. A ten cizí člověk černý pes se usmál a promluvil.

„Paní,“ usmál se a jeho hlas byl měkký, hebký jako samet, „paní. Nechtěla byste, aby Nabule pana Laibacha i šatila? Aby mu nosila i jídlo? Aby mu platila i holiče? Každý si musí, paní, vydělat svý…“ usmál se měkce, hebce a i on teď shrábl své peníze a strčil si je do kapsy. Na stole zbyla poslední hromádka peněz, na kredenci deštník a na okně zajíci. A paní Mooshabrová na kanapi opět měla dojem, že sní nebo spí, dál zírala, hlava se jí točila, měla žízeň a tu náhle Wezr na ni pohlédl chladným světlým zrakem a řekl: „Ty vypadáš vskutku divně. Jako bys spala nebo měla horečku. Hele, co je tu peněz. Hele, co jich je…“ A hrábl do peněz, které zbyly na stole, sklepl cigaretu a řekl: „Co jich je, a ty hlásáš, že ti kradu úspory. Tvý dva groše. Tuhle jich máš dvacet. Kiosk by sis za to,“ zasmál se a sklepl popel, „koupila.“

Paní Mooshabrová cítila, že povalila tašku u svých nohou, že jí vyschlo v krku a že má okoralé rty. Měla zřejmě horečku. Ale vtom už opět promluvil cizí člověk černý pes.

„Dvacet grošů, paní,“ řekl hebkým sametovým hlasem a tiše se usmál, „dvacet grošů jste snad ani v životě neměla. Kiosk byste za ně koupila a ještě zboží. Na Měsíc byste za ně dolítla a ještě by na mražený krém zbylo. V lávě v kráteru Borman byste se koupat mohla a ještě jíst pečený líhně. A vy hlásáte, že vám Wezr krade groše? Bane, paní,“ usmál se a jeho svislé koutky úst se blaženě zdvihly, „vy se mýlíte.“ Nabule si zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa a Wezr suše řekl:

„Mívala prachy v kredenci, pak v plotně, pak ve špajzu v myším jedu. Teď je má v pokoji ve stolku u maškarád. U čepce, brejlí a pečeti. Asi je tam dala, když čekala, že se vrátím. Z arestu, jak rozhlašuje…“ A když se cizí člověk černý pes udiveně usmál, řekl: „Ano, z arestu. Z vězení. Z krimi. A to jsme ještě nemluvili o támhletom okně. Co ty dva zajíci,“ otočil se ke kanapi a ukázal na mléčné okno, „co říkáš těm? Pro jednu osobu je to jídlo na tejden.“

„Ano, paní,“ řekl hebce cizí člověk černý pes a hleděl na paní Mooshabrovou, „jsou čerstvě zastřelený, ještě z nich kape krev. Váš syn je střelil před chvílí v lese. Měla jste vidět, jak se překotili, jako akrobati.“

Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a rty měla suché. Pohlédla na zbylé peníze na stole, na deštník na kredenci a na zajíce na okně a náhle jako by se podruhé probrala. Náhle ukázala na zajíce a řekla:

„Já vám je uvařím. Uvařím a kus upeču na másle. Nebo na paprice,“ řekla a sáhla si k noze, aby postavila převrácenou tašku, „to bych musila vzít smetanu. Tuhle v tý tašce mám jen nějaké kroupy.“

„A mně byste taky kus dala?“ řekl cizí člověk černý pes a tiše, měkce hleděl.

„Prosím,“ řekla paní Mooshabrová zmateně, „když jste… přítel mých dětí, tak vás asi pozvou.“

„A paní,“ řekl znovu cizí člověk černý pes a tiše se usmál, „ne­uvařila byste kávu?“

„Uvařím,“ kývla paní Mooshabrová, vstala z kanape a šla ke kredenci, když tu náhle Nabule vyprskla smíchy.

„Kafe se dnes napijem ažaž,“ vyprskla smíchy a zakroutila se v křiklavě zeleném plášti s černým límcem, „vždyť jdem do Ritzu.“

V kuchyni se na chvilku rozhostilo ticho. Paní Mooshabrová nerozhodně stála u kredence a hleděla na Nabuli, hleděla na Wezra, hleděla i na člověka černého psa a pak pohlédla na stůl. A Wezr náhle sklepl cigaretu a koukl na sestru.

„Máš recht,“ koukl na sestru, „vždyť jdem do Ritzu. Možná že tam potkáš i toho študenta, jakže se jmenuje… Baar, možná že tam bude i ten druhej. Nevař kafe,“ otočil se k matce, „zajíce si uvař třeba na haluhách. Co je to támhle za ten černej hadr?“ ukázal na otoman.

„To je přece prápor,“ řekla paní Mooshabrová, „visel na domě. Přece tu umřel Faber.“ A pak dodala:

„Musím ho vyprat a jít do parku k vodotrysku.“

V té chvíli Wezr uhasil cigaretu a pohlédl na matku. A pak koukl na Nabuli, která si dlaní kryla otlemená ústa, koukl na cizího člověka černého psa a pak se zády opřel o opěradlo židle. Opřel se o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to dělají úředníci, a řekl:

„Tak vona chce prát prapor a jít do parku. Prát prapor a jít do parku k vodotrysku. A že jsem se vrátil z arestu, jak říká…“ zasmál se jak hrobař, „je jí jedno, že jsem se tam touhle rukou něco nadřel,“ potěžkal svou obrovskou pěst a zasmál se jak hrobař, „ji nezajímá, že to teď jdem oslavit a chcem, aby šla s náma, to ne. Ona bude prát prapor a půjde do parku.“

Paní Mooshabrová stála náhle u kredence jak zkamenělá, nevěřila uším. Měla-li dřív dojem, že se jí to všechno zdá, teď se lekla, že se snad zbláznila. Nebyla schopna slova.

„No co stojíš a koukáš,“ řekl Wezr.

„No co stojíš a koukáš,“ řekl podruhé.

„No tak co,“ zvolal do třetice…

„Probůh,“ zašeptala paní Mooshabrová a opřela se o kredenc, „probůh, přece nevím, že to jdete oslavit. Že mě chcete pozvat. To není možné.“

„Všechno je možné,“ řekl Wezr suše a hleděl na matku světlýma chladnýma očima, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je všechno možné.“

„Paní,“ usmál se teď opět člověk černý pes a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je vskutku všechno možné. My jdeme slavit a vás chceme pozvat. Ale vy vskutku tvrdíte, že se Wezr vrátil z kriminálu? Paní,“ usmál se, „abyste snad ještě netvrdila, že tyhle peníze, zajíci a deštník jsou kradený. Že pocházejí z nějakého lupu. Vždyť vy, paní, ani nevíte, kdo Wezr je.“

„Já bych tedy šla,“ vyhrkla konečně paní Mooshabrová, stále se podpírala o kredenc, „prápor bych vyprala zítra a do parku k vodo­trysku…“

„Hele,“ přerušil ji Wezr rázně a světlé chladné oči upřel k jejím nohám, „jdi se strojit. Za chvíli jedeme. Ale ustroj se řádně, kdoví kdo v tom Ritzu všechno bude.“ A pohlédl na Nabuli, na černého psa a zbylé peníze na stole.

Paní Mooshabrová se odtrhla od kredence a jako v mlze šla do pokoje.

„Probůh,“ řekla ve dveřích, „kdoví kdo tam všechno bude. Ty mladí páni z vdavek tedy taky. Ten pan Baar a ten druhý, študenti. Opravdu?“ A Wezr kývl.

Za chvíli se paní Mooshabrová objevila v kuchyni v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a ve střevících bez kramfleků. Ve svých starých svátečních šatech, v nichž byla na svatbě. V ruce měla černozlatý šátek.

„Tak jsem tu,“ řekla a hlava se jí točila.

„Už je tady,“ vyprskla Nabule a natřásla se.

Wezr chvíli mlčky hleděl na matku, opíral se zase o opěradlo židle a jednou rukou lehce klepal o stůl. Pak suše řekl:

„Študenti tam budou a kdoví kdo ještě, v tomhle šátku nesmíš. V tom vypadáš jak funebrák. To nemáš ňákej světlej?“

A zatímco se Nabule s přihlouplou otlemenou tváří natřásala, kroutila a smála a cizí člověk černý pes jen mlčky šlehal okem po černozlatém šátku, paní Mooshabrová vyhrkla: „Já vím co. Vím co. Správcová má světlej šátek, ona mi ho půjčí. Já k ní skočím, jsem tu hned.“

„Tak skoč,“ řekl Wezr a stále se opíral o židli a rukou klepal o stůl, „skoč a přijď brzy. Stejně musíme taxíkem. A ještě něco,“ řekl. „Když už jdeš k správcový, řekni jí… že by ses měla taky tak trochu… zkrášlit.“ A pak klepl do stolu, vstal a zasmál se jak hrobař.

Paní Mooshabrová pustila černozlatý šátek a vyběhla z kuchyně. Proběhla průjezdem, chodbou a vpadla ke správcové.

„Propánakrále, paní Mooshabrová,“ zvolala správcová, byla jen v županu a právě si přišívala knoflík, „co se stalo? Je tu Wezr, viďte…“

„Je tu,“ zvolala paní Mooshabrová, „je tu a představte si, nevěřím uším. Jsem z toho úplně pryč. Je to úplně nečekaný…“

„A co se tedy stalo,“ zvolala správcová, „nějak v arestu zestár?“

„Nezestár, zesílil, ale snad se změnil,“ řekla paní Mooshabrová, „pozval mě na slavnost. Na slavnost, že se vrátil. Je tam i Nabule a ještě jeden cizí člověk, asi kameník. Někam do Ri, do Ri… nevím, kde to je, ale představte si, budou tam snad i ty dva mladý páni, ten pan Baar a ten druhej z oddavků, ty študenti, já se před nimi tenkrát, když mě Nabule vyhnala, tak styděla a teď se s nima sejdu. Ale ten můj černozlatej šátek se mu nezdá, jsem prý v něm jak funebrák, chce, abych vzala světlej. Paní Kralcová, vy máte takovej hedvábnej…“ Ale vtom už domovnice sekla s šitím a běžela ke skříni.

„Panebože,“ zvolala, „to jsou věci, nebeský mocnosti se obrací. Ze svatby vás Nabule vyhnala a Wezr se vrátí z arestu a zve vás na slavnost. Ale mně se vždycky zdálo…“ domovnice vytáhla jakýsi šátek ze skříně, „mně se vždycky zdálo, že je ten Wezr lepší než ona, já jsem vám to ani moc nechtěla říkat, ale teď vám to řeknu. Být to obráceně, Nabule by vás nepozvala, to je mrcha. Heleďte, tu je, vemte si ho,“ a správcová dala paní Mooshabrové hezký bílý šátek.

„A poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla rychle správcová a zapnula si župan, „a kam to vlastně jdete? Do Ri, do Ri… co to je? Panebože,“ vykřikla náhle, „není to Ritz?“

„Ritz,“ kývla paní Mooshabrová, „Ritz, tak to nazval. A co to, prosím vás, vlastně ten Ritz je? Nějaká študentská hospoda?“

„Študentská hospoda,“ vykřikla správcová smíchy, divže neupadla, „to je hotel. To je přece,“ spráskla ruce, „nejlepší hotel v městě. Na Stadiónu. Když sem přijede nějaká vládní delegace za Rappelschlundem, tak bydlí tam. Rappelschlund tam pořádá i hostiny na počest návštěv, když to nechce mít v knížecím paláci. Tam je luxusní restaurant a chodí tam samý vybraný lidi. Profesoři, inženýři a bohatý kupci. Důstojníci, radové a komorníci. To víte, bohatý študenti holt taky, tam se jí na stříbře.“

„Probůh,“ řekla paní Mooshabrová a sedla si na židli, „jí na stříbře? Nemyslíte snad i šunka, vlašský salát, limonády…“ a správcová se jen zasmála a mávla rukou.

„Prosím vás,“ zasmála se a mávla rukou, „bažanti a ústřice. Skarflety a líhně. Tak si honem zavažte ten šátek, ať vidím, jak vám padne.“ Paní Mooshabrová si rychle zavázala šátek a řekla:

„Ale musím vám, paní správcová, ještě něco říct. Představte si, že mi dal Wezr na stůl nějaký peníze, kolik to je a co se za to koupí, vám teď nechci ani říkat, a taky dva zajíce mi dal, jsou na okně, mám si je uvařit na haluhách. A na kredenci je deštník s krásnou rukojetí, ale ten asi není můj, aspoň se zatím o něm nezmínil. No a co mi řekl ještě. Že když jdu do takovýhle resta a bude tam bůhvíkdo, měla bych se trochu zkrášlit. Přimalovat, myslil asi,“ paní Mooshabrová se zasmála, „já se toho nikdy ani netkla, ani když jsem byla mladá, ani když jsem se vdávala. Ale co myslíte, když tam budou i študenti a bůhvíkdo ještě… Wezr řekl, že jste odbornice.“

„To víte, že jo, když myslí,“ vyhrkla správcová, „to víte, že jo, jen to udělejte. Ritz navštěvují dámy. Dám vám růž.“ A správcová kvapně kamsi odběhla a přinesla růž a pak poblíž okna nabarvila paní Mooshabrové rty. A pak náhle řekla „počkejte“, přinesla černou tužku a nabarvila paní Mooshabrové obočí. A pak ještě jednou řekla „počkejte“, přinesla růžovou mast a nabarvila paní Mooshabrové tváře. A nakonec je ještě poprášila bílým pudrem.

„Panebože,“ řekla paní Mooshabrová před zrcadlem a nevěřila vlastním očím, dech se jí tajil a hlava točila, „to snad není možný. A vidíte, paní Kralcová, a zrovna dnes mám tolik práce. Chtěla jsem prát prápor a teď za chvíli kvečeru jít do parku k vodotrysku.“

„Prát prápor a jít k vodotrysku,“ vyprskla správcová a tváře jí jen plály, „prosím vás, když máte jít do Ritzu, že byste mohla. To je přece holej nesmysl. A víte ještě co,“ zvolala správcová a tváře jí jen plály, „já vám půjčím ještě něco na krk. Na tu jupku. Mám korále. Dívejte se zatím do zrcadla, jsem tu hned.“ A správcová opět kamsi odběhla a vzápětí přinesla korále. Byla to šňůra velkých červených, zelených a žlutých koulí.

„Jsou z bambusu,“ zasmála se správcová, „měla jsem k nim ještě náušnice, ale ty jsem ztratila. Na maškarním bále. Ukažte, paní Mooshabrová, já vám je navleču.“ A správcová navlékla paní Moos­habrové na krk korále, tu šňůru, a pak uskočila, aby se koukla.

„Panebože,“ vydechla paní Mooshabrová a hlava se jí před zrcad­lem opět točila a dech tajil, „a já měla dnes jít k vodotrysku, co tam chodí ten syn paní Eichen. Vždyť musím zítra na Péči, na Péči s hlášením, vždyť tam přijde i ten starý okradený od hrobu.“

„Starý okradený od hrobu,“ vyprskla správcová, „prosím vás, paní Mooshabrová, na tyhle nesmysly teď přece nemyslete. To byste byla hloupá, abyste chodila do parku místo do Ritzu, taková možnost se vám jen tak nenaskytne. Říkáte, i študenti tam budou, Wezr vás odškodní za tu svatbu, to přece snad tušíte a chcete…“ A když paní Mooshabrová jen vzdychla a kývla, správcová dodala: „Paní Knorringové prostě sdělte, že jste zatím nic nezjistila, jakýpak cavyky, stejně za to nemáte groš. Ale paní Mooshabrová,“ správcová náhle potřásla hlavou, „když tak na vás koukám, tak se mi zdá, že to ještě není všecko. V Ritzu musíte být dokonalá, zvlášť když tam budou študenti. Ten světlej šátek, jak se mi zdá, k tomu moc nejde, vypadá to dost venkovsky. Vy na hlavě nesmíte mít šátek, ale klobouk. Když vezmete klobouk, sčešu vám vlasy za uši a uši budou vidět.“

„A co z toho,“ s úžasem vyhrkla paní Mooshabrová.

„Co z toho,“ zasmála se správcová, „přece to, že vám na ty uši půjčím náušnice.“ A pak řekla: „Mám tu jedny takový skleněný ringle. A na rukou, paní Mooshabrová, musíte mít bílý rukavičky, ty mám též. V tom Ritzu musíte být mnohem krásnější než na tý bídný svatbě, už kvůli študentům.“

A pak tedy správcová sčesala paní Mooshabrové vlasy, donesla náušnice, červené ringle na dlouhých lesklých drátech, navlékla jí je do uší a donesla bílé rukavičky s krajkovím a natáhla jí je na ruce. A pak odběhla do pokoje a přinesla klobouk.

„Kde jste to vzala,“ užasla paní Mooshabrová, „kde jste to jen vzala? Nikdy jsem to na vás neviděla, není to z Paragvaj? Vždyť to sama ani nenosíte.“

„Sama to nenosím,“ zasmála se správcová, „rukavice mám ještě ze svatby, starej mi je koupil k oltáři a klobouk je export z Paragvaj, brala jsem ho na ty maškarní bály. K těm korálům a náušnicím, co jsem ztratila. Tak si ho nasaďte.“

Paní Mooshabrová si nasadila klobouk a dech se jí potřetí zatajil a hlava zatočila, nevěřila očím. Klobouk byl černý, s širokou střechou, fialovou mašlí a dlouhým chvostem. Chvost bylo takové jemné dlouhé pápěří, zelené a červené, které se chvělo už samo od sebe, natož když se trochu hnulo hlavou.

„Paní Mooshabrová,“ vykřikla správcová smíchy, „tohle snad vskutku není pravda. Váš Wezr vás nepozná. Vás nepoznají ani študenti. Vždyť vy vypadáte jako herečka nebo kupcová z Kanárských ostrovů. To bude Ritz koukat, až vás spatří.“ A pak si víc stáhla župan u krku a dala se znovu do smíchu. „Paní Mooshabrová,“ zasmála se, „vždyť vy vypadáte jako žena komorníka nebo generála. Vždyť vy vypadáte jako žena ministra. Víte co? Když vám to tak padne, nechte si zatím ty korále, ringle, rukavice, nechte si i klobouk. A vemte si i tu růž, mast, pudr a i tuhle tužku na obočí, já mám toho tady dost.“

A zatímco užaslá paní Mooshabrová sbírala masti a pudry, hlava se jí točila a dech krátil, správcová se smála a říkala:

„Zajíce… ty máte na tejden, peníze kdoví na co, ale teď jdete do Ritzu. Skarflety, ústřice a líhně. Chroustnatky jsou měkkýši, jí se k nim řasy. A víte, co je medúza? Víte, co je chobotnice? A víte, co je salát z želv?“

„Pojedem taxim,“ řekla paní Mooshabrová na odchodu, „jaktěživo jsem tak nejela. Na mou svatbu jsme jeli podzemkou. A klobouk jsem neměla ani na svatbě, tak se mi jen zdá, že jsem snad někdy měla na hlavě nějakej kroužek. A paní Knorringové řeknu, že jsem zatím zjistila, že je paní Eichen slušná vdova a ať jí Péče zatím syna nechá.“

Paní Mooshabrová v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, v nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, ringlemi na drátech a s mastmi a pudry v bílých rukavičkách vběhla do kuchyně jako v transu. Byla připravena na údiv. Na údiv, který třeba nedají znát, anebo naopak dají. Zvláště Nabule v křiklavě zeleném plášti s černým límcem mohla zaječet, snad se i chytnout za břicho a svíjet se a kroutit, Wezr mohl sevřít pěsti a jeho široká hruď se mohla třást a ten cizí člověk černý pes mohl zvednout koutky a smát se lehce, ale dlouze, to všechno se mohlo stát. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že jí, paní Mooshabrové, Wezr – poprvé v životě – něco dal a někam ji pozval, důležité snad i bylo, že ji spatří studenti… Ale když paní Mooshabrová vběhla do kuchyně, nebyla v ní ani noha. Dveře pokoje byly dokořán a oni byli zřejmě tam. Byli tam a čekali, až paní Mooshabrová přijde. Paní Mooshabrová vběhla do pokoje a viděla, že nejsou ani tam. V pokoji nebyla ani noha. Rychle vběhla zpátky do kuchyně, bezděčně dala masti a pudry na stůl a v té chvíli si všimla, že ze stolu zmizely peníze, z kredence deštník a z okna z mléčného skla zajíci. Věci byly pryč a byt byl prázdný.

A pak si náhle paní Mooshabrová všimla, že je na stole papír.

Vzala ho do bílé rukavičky a četla:

„Tak my jdem a ty si zjednej koně.“

A pod tím stálo:

„Ty peníze a zajíce musíme dát Klaudingerce, taky deštník, jede s náma do Ritzu. Paní, vy prý jste odbornice na hroby, děti a myši. Hroby a děti nemám, ale zato myší mám v bytě dost. Kdybyste mi pomohla, dal bych vám groš. Ale musila byste donést vlastní pasti. Vždyť vy ani nevíte, kdo Wezr je, co dělá.“