XI

Nikdo neví, co se pak v bytě paní Mooshabrové dělo. Zjistit však, co se dělo v její hlavě, je zcela nemožné. Snad hleděla na pár čísel Rozkvětu u svých nohou a hlavou jí procházely výkřiky nadpisů na rohu, snad hleděla na obrovský provaz, který jí ležel u nohou, a hlavou jí procházely představy, které nelze popsat. Snad chvílemi hleděla i na kredenc a pak viděla i to, co tam dosud stálo, sáček s práškem bílým jako cukr, sáček s myším jedem Marokanem… nikdo neví, co se v těchto chvílích dělo v bytě paní Mooshabrové ani v její hlavě. Jisté je jen, že když hodiny u kamen tloukly tři, paní Mooshabrová se vzchopila.

Náhle paní Mooshabrová vstala z kanape a běžela do pokoje. Přistoupila ke stolku. Otevřela jej, vyňala pár hadrů, jakési staré pečetidlo, starou odřenou tašku, v níž byly dva groše, pětník, šesták… pak zalovila rukou. Vytáhla strašný čepec s mašlí a brýle, brýle po nebožtíku muži, kočím v pivovaru. Pak hmátla znovu a vyňala krabičku. Byly v ní červené, zelené a žluté koule z bambusu, ringle do uší a sáček s rukavicemi. A konečně vyňala i pudr, růž a tužku na obočí. A pak šlo všechno snad dost rychle. Paní Mooshabrová na sebe koukla do zrcadla a snad se jí na chvíli sevřelo srdce. Snad se přitom podivila, že nemá na hlavě klobouk s dlouhým chvějícím se pápěřím, nýbrž čepec s mašlí a na očích brýle, a že nevypadá jako herečka či žena komorníka, nýbrž spíš jako nějaká bohatá vdova ze Spásy nebo od baptistů. Možná však, že se v zrcadle ani nevnímala, že se koukla jen tak rychle, zběžně jako člověk, který spěchá, a možná že se do zrcadla nekoukla vůbec, vrátila se do kuchyně. Chvíli hmatala po kredenci, kde stál sáček s tím práškovým cukrem jedem Marokanem, snad na sáček sáhla, snad jej odsunula, snad jej přisunula, nikdo neví. Rozhodně však chytla menší černou tašku – ne tu velkou, kterou nosila na hřbitov – nahmátla v sukni hrst čtvrťáků, které jí zbyly z prodeje, a nějakou kartu… a pak vyšla z bytu. Nikoho nepotkala ani v průjezdu ani před domem a snad nikoho nepotkala ani v těch třech bídných ulicích. Byly čtyři hodiny odpoledne.

Ve strašném čepci s mašlí uvázanou pod krkem, ve velkých kulatých brýlích s černými obroučkami, v načervenalých a bíle poprášených tvářích, namalovaných rtech a obočí, se šňůrou barevných bambusových koulí, s ringlemi na drátech a v bílých rukavičkách s krajkovím… ve své dlouhé černé sukni – ale staré, ne té lesklé sváteční – v jupce a střevících bez kramfleků… se octla na asfaltové křižovatce u obchodního domu Slunečnice. Přeběhla ji na přechodu po bílých pruzích a došla na roh hlavní třídy, kde uprostřed byla redakce Rozkvětu a na konci v dálce náměstí Albína Rappelschlunda… na ten roh, kde ještě před necelou chvílí vykřikovala, vyvolávala nešťastné noviny, nebylo tam po té hrůze a rozházených novinách už ani stopy, snad si je lidé rozebrali na podpal, snad je uklidil zametač. Ale poblíž rohu stál hlouček lidí, pár mužů, žen a žáků, a o něčem mluvili. Paní Mooshabrová přešla rychle, měla dojem, že mluví o nějakém blížícím se svátku… neslyšela. Sáhla si na brýle a zamířila ke kioskům ze skla a laminátu, kde pár lidí jedlo, pilo… a pak se dala jednou větší třídou, která sem také ústila, a tou pak šla a šla, až se konečně octla na jednom rohu a pak před Útulkem svatého Josefa.

Útulek svatého Josefa byl v klidné boční ulici ve starém, ale pečlivě pěstěném domě. V průčelí ve výklenku ve výši patra byla socha pěstouna Páně v hnědé františkánské kutně. V přízemí v oknech byly mříže, ale ne kvůli chovancům uvnitř, nýbrž kvůli zlodějům zvenčí. V útulku bylo o děti postaráno biskupskou konzistoří po dvě odpoledne v týdnu.

Na protějším chodníku té klidné boční ulice byla řada stromů a tyto stromy na protějším chodníku, na rozdíl od některých v parku nebo na hřbitově, už přece dost znatelně žloutly. Bylo sice stále teplo, hezky, byla druhá polovice září, ale tyto stromy patřily snad k druhu, který dříve schne. Sem tam se z nich dokonce už snesl povadlejší list a jeden takový list spadl i na koně, který tam pod stromy stál s vozem a čekal zřejmě na kočího. Na této straně ulice, ale ne přímo proti útulku, nýbrž na rohu, byl i obchod s nějakým plechem a nad ním hodiny.

Paní Natálie Mooshabrová v dlouhé tmavé sukni, jupce a střevících bez kramfleků… v čepci s mašlí, uvázanou pod krkem, ve velkých kulatých brýlích s černými obroučkami, v červených a bíle poprášených tvářích, nabarvených rtech a obočí, se šňůrou barevných korálů a s ringlemi v uších a také s menší černou taškou v bílé rukavičce chodila po tom druhém chodníku sem tam, od koně s vozem na roh k plechařství a zase zpátky. Chodila už dost dlouho a i k ní se občas snesl ze stromu list, ale toho si nevšímala. Nespouštěla z očí útulek na protější straně. Když z něho někdo vyšel, zrychlovala krok, ale zase jej hned zpomalila, byli to samí neznámí lidé. A ani si moc nevšímala lidí, kteří po tomto chodníku se stromy ji sem tam míjeli, věděla, že na ni hledí, a věděla proč. Nevypadala dnes jako herečka a snad ani ne jako žena komorníka nebo plukovníka, spíš jen jako bohatá vdova ze Spásy nebo od baptistů… nespouštěla z očí útulek. Když se hodiny nad plechařstvím blížily k páté, zastavila se u vozu, a aniž spustila z očí útulek, hleděla na koně. Měl odřený chomout a v něm sehnutou hlavu, pokojně hleděl na dlažbu pod svým krkem, na němž mu visel pytel ovsa. U kozlíku pro kočího trčel z pochvy bič s několika zelenými a červenými uzlíky. Pak už hodiny nad plechařstvím ukazovaly za pět minut pět a na chodníku u koně za zády paní Mooshabrové zazněly kroky. Paní Mooshabrová se ohlédla a viděla, že k vozu přichází starší robustní chlap v zelené blůze a vysokých gumových botách. Koukl nejdřív na koně, ale pak na ni, paní Mooshabrovou, a v té chvíli se zastavil a otevřel ústa.

„Čekám tu na jednoho chovance z útulku,“ řekla paní Mooshab­rová a zatřásla menší taškou.

Robustní chlap přivřel zrak, pohlédl do očí za velkými kulatými brýlemi a trochu trhnul hlavou.

„Můj muž byl taky kočí,“ řekla paní Mooshabrová, ale to už opět nespouštěla z očí útulek naproti, „kočí v pivovaře. Ale už umřel. Ve válce.“

Kočí si náhle odplivl, vlezl na kozlík, chytil bič, opratě a křikl „hyje“. A právě v tu chvíli se vchod útulku na druhé straně ulice otevřel a chovanci se začali rojit. Paní Mooshabrová ustoupila za strom a zbystřila zrak. Vycházeli po dvou nebo v hloučcích, sem tam vyšel i někdo sám a paní Mooshabrová měla dojem, jako by vycházeli lidé z kostela nebo nějací písaři z banky. A pak konečně spatřila štěstí. V hloučku vrstevníků se náhle objevil blonďáček v zeleném svetříku.

Chvilku postál s hloučkem před vraty a pak všichni, hlouček i on, zamířili přes ulici k plechařství, k rohu. Paní Mooshabrová odstoupila od stromu, za nímž stála, a dala se do pomalé chůze. K rohu k plechařství. Na rohu u plechařství se blonďáček v zeleném svetříku s hloučkem opět na okamžik zastavil a pak všichni zahnuli za roh. Zahnuli na větší třídu a paní Mooshabrová přidala do kroku. Za rohem na větší třídě je dostihla a pak se držela za nimi v dobré vzdálenosti. Chvílemi zatřásla taškou, chvílemi si posunula brýle, občas si sáhla pod krk na mašli čepce… věděla, že si jí lidé všímají, hledí na ni, snad se za ní i točí, věděla proč a bylo jí to jedno. Hleděla jen před sebe na zelený svetřík, který šel s hloučkem v dobré vzdálenosti před ní, a jak ten hlouček šel, postupně se zmenšoval a řídl. Tu zahnul ten vlevo, ten vpravo a paní Mooshabrová věděla, že na jednom místě se už octne hoch v zeleném svetříku úplně sám. Šel přece na nádraží Centrální hřbitov a z této části Linde musil tam jít přes křižovatku u obchodního domu Slunečnice. A skutečně, poblíž křižovatky u obchodního domu Slunečnice šel už hoch v zeleném svetříku úplně sám. Paní Mooshabrová zrychlila krok a nechala chlapce dojít až ke křižovatce. Tam se hoch na chvilku zastavil, protože byla červená. A v té chvíli, kdy byla červená a křižovatkou se hnala auta, paní Moos­habrová zatřásla černou taškou a přistoupila k chlapci.

„Chlapečku,“ řekla a zatřásla černou taškou, „převeď mě přes ulici. Jsem už stará, špatně vidím, a když mě převedeš, dám ti něco na zub.“

Chlapec zdvihl hlavu a na chvilku strnul. Spatřil stařenu v čepci s mašlí pod krkem, ve velkých kulatých brýlích, s korály, ringlemi a s tváří červenou a bílou, červenými rty a černým obočím, a spatřil též její bílé rukavičky a menší černou tašku v ruce… na chvilku strnul. Paní Mooshabrová se trochu usmála a pak se kupodivu náhle usmál i on.

„Převedu,“ kývl.

Byla už zelená a mohlo se jít. Paní Mooshabrová vzala chlapce za zelenou bavlněnou paži a tak přecházeli křižovatku po bílých pruzích.

„Jela jsem tuhle pod zemí,“ řekla paní Mooshabrová ještě na pruzích na křižovatce, „vystoupila jsem u hřbitova. Neprodáváš na perónu Hřbitov z vozíku?“

„Na nádraží Centrální hřbitov,“ opravil ji hoch, „v podzemní dráze čili v metru.“

„Tak to jsi vskutku Linpeck,“ kývla paní Mooshabrová a chlapec se podivně usmál a přisvědčil.

„A to tam teď jdeš, viď,“ řekla paní Mooshabrová a chlapec se podivně usmál a lehce pokrčil rameny.

„Normálně,“ řekl, „tam jdu. Prodávám od šesti.“

Přešli křižovatku a octli se na chodníku, právě u obchodního domu Slunečnice. Ve velkých výkladních skříních se spoustou nejrůznějších věcí svítily již pestré barevné neóny, bylo téměř půl šesté, polovice září. Paní Mooshabrová pohlédla k těm velkým výkladním skříním a řekla:

„Tak žes byl tak hodný a převed jsi mě, tak ti něco dám na ten zub. Ale já to nemám,“ řekla, „já to musím napřed koupit. Byla bych to koupila už cestou k útulku…“ řekla, „ale měla jsem strach, abych se nezpozdila. Musím to koupit teď.“

„A co to bude,“ řekl chlapce, „indiánek?“

„Indiánek,“ kývla paní Mooshabrová a zatřásla menší taškou v bílé rukavičce, „indiánek. Ale když mi povíš, jak ve škole zlobíš, koupím ti něco lepšího. Medový koláč.“

„Medový koláč,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „proč bych neřek, jak ve škole zlobím, když přece nezlobím? To je snadný. Já si přece už sám vydělávám groše. A jak to,“ řekl a podivně se usmál, „jak to, že byste byla koláč koupila už cestou k útulku, ale nechtěla jste se zpozdit…“

„Byla bych ho měla v tašce připravený,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „ale měla jsem strach, že se zpozdím, a tak ho připravený v tašce nemám. Koupím ho teprv teď. Ale musíš říct, jak ve škole zlobíš. Pereš se.“

Zahnuli do ulice za obchodním domem Slunečnice, kterou se dalo při trošce dobré vůle přijít k hřbitovu, a chlapec řekl: „Peru? A jo, já už vím. To asi myslíte, jak psala učitelka domů. Že jsem zbil Kozla. Ale on si začal. On se mi vysmíval.“

„A jak se ti vysmíval,“ zeptala se paní Mooshabrová a posunula si brýle na očích.

„Vyndal medový koláč,“ řekl blonďáček, „a mával mi s ním před hlavou. To bys jed, to bys jed, ale ty tyhle koláče na vozíku nemáš. Ty máš na vozíku seno.“

„Seno?“ podivila se paní Mooshabrová a sáhla si pod krk na mašli. „Jak to, seno?“

„No seno,“ hodil chlapec hlavou, „jako že prodávám seno pro koně. Seno a voves. Že jsem kupec s koňskými potřebami. A tak jsem do něho vrazil.“

„Vrazil?“ trhla hlavou paní Mooshabrová. „Vrazil? Nůž?“

„Ale ne nůž,“ zasmál se blonďáček, „ramenem.“

Paní Mooshabrová si zas sáhla pod krk, pokývala a řekla: „Ale to jistě není všechno. Nemluvíš někdy sám k sobě?“

„Sám k sobě,“ zasmál se chlapec, „to přece mluví lidi. Na tom přece nic není. Učitelka taky mluví k sobě. Říká třeba, to tedy uvidím. Nebo, teď abych už začala. Mamá, když byla v Tetrabiblos, tak taky mluvila k sobě. Když cvičila role. A copak ti kameloti třeba,“ usmál se hoch, „ty k sobě nemluví, když na třídě vykřikujou noviny, noviny…“

Paní Mooshabrová trhla hlavou a opět si trochu posunula brýle, šli stále tou ulicí za obchodním domem, kterou se dalo dojít ke hřbitovu, všechny obchody byly už rozsvícené. A paní Mooshabrová řekla:

„A co sny? Nezdají se ti taky sny? Třeba sny, že lítáš?“

„To jo,“ kývl blonďáček v zeleném svetříku, „to se mi zdají. To je dobrý.“

„A ty taky rád jezdíš výtahem, viď,“ zeptala se.

„To taky,“ zasmál se hoch, „jak to víte? Nebo jste se dozvěděla, že jsem v něm rozbil sklíčko?“

„To ani ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „to já jen tak soudím. Každej, kdo rád lítá, jezdí výtahem. Pojď,“ řekla, „přejdem na druhou stranu, abysme líp došli ke hřbitovu k bráně.“ A když tedy přecházeli a byli uprostřed ulice, paní Mooshabrová řekla:

„A co takhle oheň.“

„Oheň,“ podivil se chlapec, „jak to oheň, co takhle, tomu nerozumím.“

„No oheň,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, došli na druhý chodník, „jestli ho máš rád. Jestli snad něco někdy nepodpálíš.“

„Nepodpálím,“ zavrtěl hoch hlavou, „dělám ohýnky na louce. O prázdninách, když jsem na venkově. Jo a taky na poli, jestli víte, co je to strniště. Vy jdete se mnou na nádraží Centrální hřbitov či co,“ zeptal se s pohledem do dálky, „já myslil, že jdem někam jinam…“

„Jdem,“ kývla paní Mooshabrová a dotkla se velkých kulatých brýlí, „jdem do cukrárny koupit ten medový koláč.“

„Do cukrárny koláč,“ kývl hoch a podivně se usmál, „to je možný. Normálně jsem na peróně od šesti, ale takhle se můžu zdržet. Třeba do devíti… Ale jak to,“ řekl znovu, „že jste šla k útulku a bála jste se, abyste se nezdržela. Copak vy mě znáte?“

„Neznám,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „vím jen, že prodáváš na peróně Hřbitov z vozíku. Jak bych tě znala, když jsem tě nikdy v životě neviděla.“ A pak paní Mooshabrová řekla:

„Ale ještě jsi mi pořád neřek, jak ve škole zlobíš. Ty se neučíš, viď.“

„Učím,“ kývl hoch.

„A co se učíš,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a dotkla se brýlí, „co třeba, básničky?“

„O předsedovi Rappelschlundovi,“ řekl hoch, „měl tuhle svátek. Měl na rynku ověšenou sochu.“

„A co se učíš,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk, „pověz.“

A chlapec se podivně usmál a řekl:

„Albín Rappelschlund odhalil a potrestal zrádce, stal se vládcem s kněžnou vdovou panovnicí Augustou a vládne s ní do skonání věků.“

„Ale to je snad málo,“ řekla paní Mooshabrová, „snad se učíte víc?“

„Dal lidem víc práce,“ řekl hoch, „zavedl pořádek, založil letiště pro hvězdolety, pětkrát byl na Měsíci a jeho krev při přistání neztěžkala. Taky dokončuje u kráteru Einstein moderní věznici pro pět set vrahů, bylo to minulej tejden v novinách…“ A paní Mooshabrová opět trochu trhla hlavou a rychle řekla:

„A co ještě.“

„A ještě založil muzeum,“ řekl blonďáček v zeleném svetříku, „jednou jsme tam byli se školou. Jmenuje se Muzeum míru Albína Rappelschlunda.“

„A co v tom muzeu je, když jste v něm byli,“ zeptala se paní Moos­habrová, „vycpaný ptáci?“

„Vycpaný ptáci,“ zasmál se blonďáček, „kdepak vycpaný ptáci. Ty jsou jinde. Tohle je přece Muzeum míru Albína Rappelschlunda, tam ptáci nejsou. Jsou tam pušky, kulomety, samopaly, děla, kanóny a tanky. Taky zahnutý meče, pistole a revolvery. A taky takový dýky. A taky spousta barevných nápisů. Učitelka nám říkala, že Albín Rappelschlund je mírotvůrce, dobrotvůrce, kterého milují všichni lidi, a řekla nám báseň: Již leť, sivý ptáku, do daleka, Albín Rappelschlund tě chrání. Ale tohle všechno četla z těch nápisů, co tam byly, i to, že vyhrál tu krátkou válku, co jednou byla, jestli si ještě vzpomínáte… vona ví taky jistě svý, není přece hloupá, když je učitelka. Jenže to nesmí říkat.“

„A co ví,“ zatřásla paní Mooshabrová hlavou a měla dojem, že se jí čepec na hlavě posouvá, sáhla si pod krk, „co ví…“

„No co se říká,“ usmál se hoch dost podivně, „víte přece co, to o kněžně vdově panovnici Augustě. No přece to, že je kněžna dávno v hrobě, třeba už jak malé robě, a nevládne. Nebo že je živá, ale je vězněna v knížecím paláci. Nebo že se skrývá v městě. Rappelschlund ji přece tajně odstranil, aby moh sám vládnout. A teď dostává strach, že to praskne a lidi se vzbouří. Proto po ní možná pátrá, kdo ví, ne? Lidi přece,“ řekl hoch a podivně se usmál, „lidi přece chtějí kněžnu, copak to nevíte? Ale kdyby o tom někdo mluvil, tak ho zastřelí. Lidi se i bojí…“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku, „bojí, protože mají strach. Ale v novinách se sem tam o tom už i trochu píše. Třeba před tejdnem v poledním Rozkvětu…“

Paní Mooshabrová opět trhla hlavou, teď už potřetí, rychle si sáhla na brýle a okem mrkla na chlapce. A chlapec koukl na ni a tajemně se usmál. A paní Mooshabrové náhle blesklo, zda snad ten blonďáček v zeleném svetříku ji dnes neviděl na rohu křižovatky s nešťastnými novinami a nepoznal ji.

„Támhle je velká cukrárna,“ řekla paní Mooshabrová rychle, „tam zajdu a tam ti koupím koláč. Medový, a ty…“ zatřásla taškou a trochu na tu tašku koukla, „ty zatím počkáš před krámem.“

Došli k cukrárně, byla zvenčí obložena růžovým mramorem a jmenovala se U Blesku čili rozděleného nebe. Světelný neón nad ní byl rozštěpen ve dvě části a na něm byl ten nápis. Za výkladem, rozděleným ve dvě části, bylo ve žlutých světlech hodně různých dobrot. Paní Mooshabrová je rychle přehlédla a náhle měla dojem, že mezi nimi vidí i jakési limonády, náhle dostala žízeň.

„U Rozděleného nebe,“ zasmál se blonďáček, „to je divné názvisko, nezdá se vám?“

„Tak tu počkej,“ kývla paní Mooshabrová k chlapci, „já jsem tu hned. Koupím medový koláč.“

A paní Mooshabrová vešla do cukrárny.

Cukrárna byla krásná i uvnitř, ovšem, byla to cukrárna na dost velké třídě, která vedla k hlavní hřbitovní bráně na náměstí Anny­marie Blažené. Byla tam zrcadla a na stropě dva křišťálové lustry. V lustrech se svítilo stejně jako ve výkladních skříních, bylo k šesté hodině večerní. Za pultem stála prodavačka v černém krajkovém čepci a bílé čelence. Když viděla paní Mooshabrovou, trochu vyvalila oči.

„Chtěla bych něco,“ řekla paní Mooshabrová a její hlas zněl dost vyprahle. Pak si posunula brýle, sáhla si pod krk a otevřela tašku.

„Co by to mělo být,“ řekla prodavačka úslužně, stále měla oči dost vyvalené, hleděla na čepec s mašlí, na velké kulaté brýle a na nabarvenou tvář, „čím mohu, madam, sloužit? Snad…“ prodavačka se obrátila k regálu a nejistě ukázala kamsi, kde stály krásné limonády… ale pak hned rukou sklouzla vedle a ukázala tam… „snad nějakou vzácnou bonboniéru, snad tuhle vroubenou zlatem nebo tuhle s chryzantémou… nebo tuhle vzácnou s obrazem knížecího paláce a zlatým kočárem, váží kilo a jsou v ní samé vznešené kousky…“

„Koláč,“ řekla paní Mooshabrová, „medovej koláč.“

„Ach ano,“ usmála se rychle prodavačka, „máme skvělé. Kolik prosím, jednu rozdělenou mísu?“

Vtom vešli do cukrárny další lidé a za pultem se vynořily dvě jiné prodavačky v černých krajkových čepcích a bílých čelenkách. A pak se před paní Mooshabrovou na pultu octl balíček. Medový koláč v jemném modrém papírku s bleskem.

„Kolik platím,“ zatřásla paní Mooshabrová otevřenou taškou a znovu pohlédla na regál s krásnými lahvemi limonád, „čtvrťák?“

„Tři,“ usmála se prodavačka. A paní Mooshabrová rychle sáhla do kapsy dlouhé černé sukně, vyňala hrst čtvrťáků… a podala tři prodavačce. Pak vzala balíček, koláč v jemném papírku s bleskem, a odvrátila se od pultu.

„Au revoir, madam,“ řekla za ní prodavačka a paní Mooshabrová kývla a s otevřenou taškou a balíčkem, koláčem v jemném papírku, šla ke dveřím. Měla dojem, že za ní hledí všechny prodavačky i ti zákazníci, kteří sem před chvílí vešli, ale nic si z toho nedělala. Věděla dobře, proč na ni hledí. Dnes sice ne jako na herečku nebo ženu komorníka, dnes spíš jako na bohatou vdovu ze Spásy nebo od baptistů, měla přece čepec. Šla pomalu ke dveřím s otevřenou taškou a balíčkem, koláčem v jemném papírku, a jak šla, trochu ten papírek na koláči nadzdvihla a mrkla do otevřené tašky… Když otvírala dveře cukrárny, tašku měla už zavřenou. Vyšla na chodník a zdvihla oči. Blonďáček v zeleném svetříku tam stál, nakukoval do výkladu a na ten nápis nad ním.

„Tak tu je,“ řekla paní Mooshabrová a dala chlapci balíček, koláč v jemném papírku s bleskem.

„U Rozdělenýho nebe,“ řekl hoch, „i ten papír je jako rozštíplej.“ Rozbalil papír a koukl na medový koláč.

„Ten je ale zvláštní,“ koukl na medový koláč, „takový jsem vlastně ještě neviděl.“

„Neviděl,“ paní Mooshabrová zatřásla taškou, „pročpak?“

„Protože je tadyhle navrchu bílý, posypaný.“

„Pocukrovaný,“ paní Mooshabrová si posunula brýle.

„Ale medový koláč se necukruje,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „to stačí už sám med. To je, jako kdyby se cukrovala čokoláda nebo se solily kyselý okurky.“

„Ale tenhle je z moc dobrý cukrárny, z týhle,“ ukázala paní Mooshabrová rukavičkou za záda, neboť pořád ještě stáli před cukrárnou, „koukej, jak je mramorová, uvnitř jsou zrcadla a lustry. V takových cukrárnách se koláče holt ještě cukrujou. Tak pojď, půjdem.“

Chlapec se podivně usmál a kousl do koláče. A šli.

„Prát se nemáš,“ řekla paní Mooshabrová, jak šli, „asi tě moc nedráždil. Tys mu koláč asi prostě vzal. A mluvit sám k sobě taky není správný. Člověk si to může myslit potichu a ne to sobě říkat nahlas. Taky se nemá běhat ve výtahu, výtah se rozbije a nejede. Ale hlavně se nic nesmí zapalovat. To by pak i dům moh shořet. Nesmíš takhle zlobit…“ řekla paní Mooshabrová a dívala se, jak chlapec vedle ní pomalu kráčí a jí koláč, „to bys matku utrápil. Utrápil bys matku a z tebe by byl pomocnej dělník, nádeník. Utrápil bys matku, mohla by i skočit pod vlak. Víš, jak tam na peróně ty vlaky jezdí.“

„Vona neskočí,“ zasmál se hoch a jedl koláč, „proč by skákala? Vona spíš zas bude hrát. Vrátí se do Tetrabiblos a bude hrát divadlo.“

„A co otec,“ řekla paní Mooshabrová, „otec u vás není, viď.“

„Je pryč,“ řekl hoch, „odešel. A neplatí na mě groše. Říká, že máme peněz víc než on. Že máme kiosk a on je jen chudý potápěč.“

„Potápěč?“ užasla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk. „Potápěč? A kde se potápí? V loužích?“

„V řekách,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku a polkl sousto, „tahá potopený čluny, písek, pátrá, když někomu něco spadne do vody. Má skafandr.“

„To je jako na Měsíci,“ řekla paní Mooshabrová.

„Jenže na Měsíci,“ řekl hoch, „jsou ve skafandrech furt, kdežto on je ve skafandru jen ve vodě. To je ten rozdíl.“

„A prosím tě,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „a co ty balíky na poště. Někdo říká, že jsi prý při tom pomáhal.“

„To je lež jako věž,“ řekl chlapec a pomalu jedl koláč, „to si myslí jenom lidi, který tomu nerozumí. To byla tlupa, kterou vedla jedna stará hluchá trestankyně, byla už mockrát v arestu. Jmenovala se Hyena.“

„Klaudingerová,“ řekla paní Mooshabrová a chlapec kývl. „Hyena Klaudingerová,“ kývl, „ta. Já ne. Měli obšlápnutou poštu a ten výtah, co je vzadu za perónem. Já jezdím po perónu s vozíkem a prodávám.“

Pomalu šli dál třídou, kterou se dá dojít ke hřbitovu na náměstí Annymarie Blažené, k nádraží. V obchodech se svítilo, byl už skutečný večer. Šest hodin a víc. Pomalu šli třídou, kterou se dá dojít ke hřbitovu, a paní Mooshabrová hleděla, jak chlapec pomalu jí koláč.

„Chutná ti?“ zeptala se.

„Chutná,“ kývl chlapec, „chutná, ale dost zvláštně. A taky dost zvláštně voní,“ chlapec čichl ke koláči, „tak trochu jako po hořkých mandlích. Že jsou v něm hořký mandle, viďte.“

„Možná že jsou,“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk.

„Ale ty se taky do medových koláčů nedávají,“ zasmál se hoch.

„Možná že v lepších cukrárnách ano,“ řekla paní Mooshabrová, „já to sama nevím. Slyším to poprvé. To byla moc dobrá cukrárna, však jsi viděl ten mramor a uvnitř zrcadla a lustr. U Rozštěpenýho nebe, tam to bylo skoro jako v Ri…“

„U Rozdělenýho nebe,“ poopravil blonďáček v zeleném svetříku a pak náhle zničehonic zdvihl oči a řekl:

„A paní, poslyšte, co to máte za brejle? Vždyť ty vaše brejle nemají skla. Vždyť jsou bez sklíček. Jak skrz ně můžete vidět?“

„Ach jak,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou a snad teprv teď si vlastně jaksepatří uvědomila, že brýle po nebožtíku muži, které schovává v pokoji, vskutku nemají skla… „nemají. Jsou bez sklíček. Ale právě proto skrz ně vidím. Jinak bych přece skrz ně neviděla.“

Blonďáček v zeleném svetříku polkl, zasmál se a řekl:

„To je ale zvláštní. A že jsou tak velký a kulatý, takový se už ani nenosí. Že jsou ještě předpotopní, viďte.“

„Dost předpotopní,“ kývla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk na mašli, „ty chodíš na náboženství, viď, když chodíš do útulku, víš, kdy byla potopa?“

„Dávno,“ řekl chlapec a pomalu jedl koláč, „pamětníků už není. Nebylo jich už ani před čtyřma tisíci léty.“

„Bodejť,“ kývla paní Mooshabrová, „tak dlouho svět ani není.“

Stále pomalu šli ulicí k nádraží Centrální hřbitov a paní Moos­habrová se dívala, jak chlapec jí koláč. Pak hoch opět zdvihl oči a řekl:

„A taky, co to máte za čepec? Co to má tuhle za mašli? Takový se přece taky nenosí. Taky je předpotopní.“

„Taky,“ kývla paní Mooshabrová, „starý. Ale zas se nosit budou.“

„A co to máte za korále,“ řekl hoch náhle a polkl, „takový velký barevný, nejsou snad ze dřeva?“

„Ne ze dřeva,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a sáhla si na brýle, „z bambusu. Z bambusu. Víš, co je to bambus?“

„Vím,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku, „jak bych nevěděl. Bambus. Z toho se přece dělají hole k lyžím.“

Šli a chlapec pomalu koláč dojídal. Paní Mooshabrová se dívala, jak pomalu dojídá, a pak chlapec řekl:

„Vskutku zvláštní koláč, takovej jsem ještě opravdu nejed. Cukro­vaný s mandlema. A paní…“ chlapec náhle řekl a podivně se usmál, „…není ten koláč náhodou ze zámku?“

„Ze zámku?“ užasla paní Mooshabrová. „Jak to ze zámku?“

„No tedy z paláce,“ podivně se usmál.

„Z cukrárny,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou, „z tý cukrárny z Nebe, z tý s mramorem, viděls přece, že jsem ho tam kupovala.“ Chlapec chvíli mlčel, jen se mírně usmíval, tak skoro jen pro sebe, a pak řekl:

„A paní, heleďte… taky na zámku vozí vozíky?“

„Jak to, jestli vozí,“ řekla paní Mooshabrová a sáhla si pod krk.

„No jestli, když tam přijdou hosti, se mezi nimi jezdí s vozíkem. S jídlem jako na perónu Hřbitov…“

„Asi ne,“ potřásla paní Mooshabrová hlavou, „tam se asi jí vsedě.“ A pak paní Mooshabrová viděla, že blonďáček v zeleném svetříku polyká poslední sousto. Polkl poslední sousto koláče a otřel si ruku do svetříku. Paní Mooshabrová kývla a řekla:

„Ty jsi potřeboval na zimu kabát a čepici, viď. Ty jsi taky potřeboval lyže…“

„Lyže…“ usmál se blonďáček v zeleném svetříku, „lyže. Ale ne potřeboval, nýbrž potřebuju. Dostanu je.“

„Dostaneš,“ usmála se paní Mooshabrová, „dostaneš.“ A pak se náhle zastavila. A chlapec se také zastavil a řekl:

„Dostanu je, máma mi je koupí. Něco vám však o ní povím. Ona umí dobře řečnit a jednou bude řečnit z balgónu. Z balgónu na divadle Tetrabiblos, a to pak uslyšíte věci… Proč tu vlastně stojíme?“

„Proč stojíme?“ řekla paní Mooshabrová udiveně. „Protože jsi dojed a já půjdu.“

A když chlapec s údivem zavrtěl hlavou, řekla:

„Musíš přece na perón Hřbitov prodávat z vozíku, je už snad půl sedmý. A já teď musím rychle do kostela na večerní mši. Já sice v pánaboha nevěřím, když v něco věřím, tak v osud, ale to ty ještě nechápeš. Musím do kostela.“

„A proč tam tedy jdete, když nevěříte,“ zasmál se blonďáček v zeleném svetříku a pohlédl na ulici, neboť tam právě při chodníku, aby nepřekážel autům, jel nějaký pomalý vůz, „proč? Jdete do katedrály svatého Quida z Fontgollandu, nebo do nějaké kaple? Jdete se tam modlit, když nevěříte? Nebo tam snad…“ chlapec se tajemně usmál, „prodáváte svíčky?“

„Neprodávám, ne do katedrály, ne do kaple,“ zavrtěla paní Moos­habrová hlavou a také pohlédla na ulici, na pomalý vůz, který jel při chodníku… „chtěla jsem vždycky prodávat, ale nikdy jsem neprodávala. Jen jednou jsem prodávala a to bylo hrozný.“ A pak paní Mooshabrová znovu koukla na vůz při chodníku, byl to vůz s koněm, a viděla, že na kozlíku sedí nějaký robustní chlap ve vysokých gumových botách a zelené blůze, v ruce má bič s uzlíky a něco si říká. „Tak teď už běž,“ řekla chlapci, sáhla si na brýle, sáhla si na mašli a zatřásla taškou, „tak už běž. Byls hodnej, žes mě převed.“ A znovu koukla na vůz při chodníku, na koně, šel pomalu v chomoutu a s hlavou sehnutou a chlap na kozlíku mu říkal: „Běž, myš, běž, mám v kapse bílej cukr…“ A paní Mooshabrová se ještě jednou otočila k blonďáčkovi ve svetříku a řekla: „Běž, je půl sedmý, ať se matka netrápí. Běž, byls hodnej, žes mě převed. Běž na Hřbitov pod zem.“ A pak se už jen obrátila směrem, odkud přišli, a pak rychle vykročila, a pak už zašla do jedné ulice, kterou se při dobré vůli dalo přijít též v ta truchlivá místa, kde bydlila.