XX

A minul večer, minula noc a přišlo ráno. Ráno posledního dne měsíce října, dva dni před svátkem Dušiček, den státního svátku, narozenin kněžny vdovy panovnice Augusty.

Co dělala paní Mooshabrová dopoledne, se neví. Asi něco vařila k obědu, snad trochu kukuřičné kaše. Asi též prohlédla pasti v kuchyni za kanapem, kredencem, kamny, také pasti v chodbě, spíži a pokoji, ač tohle každé dopoledne nedělala. Asi vynesla myšky do popelnice, která stála pod domovním schodištěm poblíž za jejím kuchyňským oknem z mléčného skla, jestliže se ovšem nějaké myšky za noc chytly, a pak dala do pasti nové kousky špeku, ač ani tohle každé dopoledne nedělala pravidelně a bez výhrad, možná že z toho všeho dnes nedělala vůbec nic. Jisté je snad jen to, že paní Natálie Mooshabrová někdy po obědě dobře uklidila byt, kuchyň, pokoj, chodbu a že se začala chystat. Chystat na svůj nástup u Oberona Felsacha, syna velkokupce, chystat na svůj nástup a večeři ve Felsachově vile.

Protože Felsachova vila byla ve vilové části Blauentalu nepříliš daleko od tří bídných ulic, v nichž byl starý zchátralý dům, nemusila paní Mooshabrová jít na křižovatku u obchodního domu Slunečnice a přecházet ji po bílých pruzích na asfaltu, nemusila vůbec zacházet do větších rušných tříd města, a tak také nezacházela a nešla, nešla a nezacházela, stejně jako když byla u velkokupce poprvé. A tak ani nevěděla, co se na těch větších rušných třídách města teď odpoledne děje. Zde po cestě od tří bídných ulic k vile velkokupce míjela jen menší hloučky lidí, svátečně ustrojených, kteří mířili do středu města, lidi zamlklé a tiché, ale i lidi bujaré a živě hovořící… a paní Mooshabrová také dobře věděla, že všichni ti lidé, které míjí, ať ti zamlklí a tiší, anebo ti bujaří a živě hovořící, na ni upírají zrak, upírají zrak, otáčejí se, obracejí, cítila pohledy všech těch lidí zepředu, z boku i za svými zády, a věděla proč. Z velké tmavohnědé hřívy hnědo-černě pruhovaného kožichu koukal klobouk se starou fialovou mašlí, širokou střechou a barevným chmýřím, zeleným a červeným pápěřím, které se třáslo a chvělo, a tváře v hřívě byly červené a bílé a rty a oči zbarvené. Ale paní Mooshabrová měla teď ještě plné ruce. V bílých rukavičkách nesla nějaké podivné věci. Nesla velkou černou tašku, kterou brávala na hřbitov na hadříky, košťátko, konývku, na jaře i na rýč, a v ní měla spoustu věcí. A nesla ještě jakýsi velký bílý balík, převázaný jakýmsi známým provazem… Když se konečně octla ve vilové čtvrti u uliční brány vily velkokupce Felsacha v ulici U Studánky šest a procházela po širokém chodníku zpustlou podzimní zahradou ke vchodu vily s dvěma sloupy, bilo pět hodin odpoledne. Slyšela ty hodiny tlouci z nějaké kostelní věže.

Přišla otevřít nějaká stará žena.

Už ve dveřích se velice lekla.

Na kraji haly, v níž se už svítilo, řekla ta stará žena své jméno.

Paní Mooshabrová položila velkou černou plnou tašku a balík na koberec a rozepínala si kožich, ani neslyšela, co jí stará žena říká. Poznala jen, že je to asi ta jejich hospodyně, protože měla bílou krajkovou zástěru a bílý krajkový čepec. A ona, paní Mooshabrová, nebyla ještě s rozpínáním kožichu hotova, ještě měla kolem krku velkou tmavohnědou hřívu, i když už ruce rozpaženy, jak je vysouvala z rukávů, když náhle před sebou spatřila chlapce.

Měl dlouhé černé vlasy a černé oči, ale nebyl v černém plášti, byl přece doma, ve vile v hale, měl tmavý oblek. Hleděl na velkou tmavohnědou hřívu, na zelené a červené pápěří na klobouku, které se v té hřívě chvělo a třáslo, hleděl na hnědo-černé pruhy na kabátě, na bílé a červené tváře, na nabarvené rty a též na velkou černou plnou tašku a balík na koberci a pak hleděl znovu… to když už kožich paní Mooshabrová zcela svlékla, to když už držela kožich hospodyně a zjevily se červené ringle na dlouhých lesklých drátech a na jupce pod krkem barevné bambusové korále. Hleděl na paní Mooshabrovou a mlčel a paní Mooshabrová hleděla na něho a také mlčela. Hospodyně pověsila kožich na jeden věšák a promluvila.

„Paní,“ promluvila hlasem, který se chvěl, a paní Mooshabrová nevěděla, zda se chvěje stářím, strachem, či starostí, „paní, kam mám dát tašku a balík?“ A paní Mooshabrová zakývala hlavou, až se jí pápěří na klobouku zatřáslo, neboť si klobouk – stejně jako posledně – nesvlékla, a řekla:

„Zatím nikam. Zatím to nechte zde. Zatím to nechte někde u zdi.“ A pak se konečně trochu usmála a pohlédla na chlapce.

„Tak to je on,“ řekla si v duchu, „tak už ho vidím. Nesmí utéct, nesmí utéct do města ani na zahradu, musím ho hlídat. Nesmí utéct hlavně…“ a poprvé si v duchu pomyslila, „do večeře…“

„Tak to je syn pana velkokupce Felsacha,“ řekla nahlas.

„Ukážu vám nejdřív, paní,“ promluvil teď i hoch Oberon Felsach a jeho hlas byl jaksi pevný, klidný, „ukážu vám nejdřív pár oken zde v přízemí. Abyste viděla výzdobu. Vykuřovat budeme až před večeří, až přijdou i páni.“

„Pan Oberon míní studenty,“ řekla stará hospodyně ustrašeně a paní Mooshabrová kývla. „Kouknu se na okna,“ řekla.

„Šla bych do kuchyně,“ řekla hospodyně ustrašeně, „chystala bych jídlo. Dám paní zatím kávu a zákusky. Skočím pro ně do sklepa…“

Hospodyně se uklonila a šla k mramorovému schodišti. Zahnula tam k těm tmavým leštěným dveřím a vešla do jedněch z nich. Paní Mooshabrová si teď všimla, že je to vskutku stará hospodyně, malá, slabá, křehká, a v duchu si řekla: „Jaký div, že na chlapce nestačí. Jaký div, že jí by utek. Ale mně utéct nesmí, aspoň do večeře…“ A kývla na toho Oberona a šla za ním.

Zavedl ji nejdřív k oknu haly u atlasové sedací soupravy. Odhrnul dlouhou růžovou záclonu v rudém závěsu a ukázal za okno. Ukázal za okno a paní Mooshabrová si teď všimla i jeho nehtů. Byly vskutku dlouhé, zvláště na malíčcích, na nichž se docela kroutily… paní Mooshabrová pohlédla za okno. Viděla tam sklenku červeného vína, talíř s dvěma koláči, vázu s třemi nádhernými tulipány a tři svíce.

„Zapálím je, až se víc setmí,“ řekl Oberon Felsach, „teď se pojďte kouknout na okno v jídelně.“ A hoch opět zaclonil okno záclonou a šel halou k velkým skleněným zasouvacím dveřím.

Paní Mooshabrová v klobouku s barevným pápěřím, s ringlemi, korály a v bílých rukavičkách šla za ním a při tom, jak šla, zlehka si držela svou černou lesklou sváteční sukni. Pohlédla do středu haly na vodotrysk, z jehož rozštěpeného stonku stříkala voda zpátky do bazénku, pohlédla na obrazy ve zlatých rámech na zdi a na rozsvícené křišťálové lustry na stropě a pohlédla i na sochy u schodiště s červeným světlem. Ale to už Oberon Felsach rozevřel velké, mléčně skleněné zasouvací dveře jídelny a vkročil dovnitř.

V jídelně byl tmavý stůl s šesti červenými křesly. Stůl nebyl pokryt, a tak byla znát na jeho desce rýha, byl to stůl, který se dal rozkládat. U jedné zdi stál dlouhý nízký příborník a na něm byly v několika vázách hyacinty. U druhé zdi stály tři menší odkládací stolky. Na zdech byly dva velké tmavé obrazy ve zlatých rámech, jakási zátiší s bažanty, ovocem a vínem. Za křeslem, jež stálo v čele stolu naproti širokým skleněným dveřím, bylo okno, které se zřejmě dalo zatahovat těžkým tmavomodrým sametem. K tomu oknu Oberon Felsach došel, poodhrnul lehčí růžovou záclonu a otevřel je.

„Zde vidíte,“ ukázal rukou, na níž se opět mihly dlouhé nehty, „další okno. Pohleďte.“

Paní Mooshabrová viděla za oknem tři svíce, tři sklenky s červeným vínem, mísu koláčů a tři vázy. V jedné byly tulipány, v druhé hyacinty a ve třetí kytice z jakýchsi bílých kvítků… „I zde zapálím,“ řekl Oberon Felsach a ukázal na svíce, „až se víc setmí. Líbí se vám naše okna?“

„Líbí,“ kývla paní Mooshabrová s pohledem na bílá kvítka, pápěří na klobouku se jí zachvělo, „co je to za ty krásný bílý kvítka, ty znám, odkud jsou…“

„Z družstevního krámu,“ zasmál se chlapec, „od Elisabeth Verdun, koukněte…“

V širokých dveřích jídelny se objevila stará hospodyně v bílé krajkové zástěře a v krajkovém čepci. V ruce držela tác a na něm hrnek, konvičku, cukřenku a zákusky.

„Kam poroučí paní, abych to dala,“ zeptala se bázlivě, „mám paní posloužit zde, anebo v hale?“

„V hale,“ kývla paní Mooshabrová, a tak se všichni vrátili do haly.

Hospodyně postavila tác na jeden stolek, nalila do šálku kávu a paní Mooshabrová poděkovala a usedla do křesla. Poznala, že je to tentýž stolek a atlasová křesla, kde seděla před týdnem s velkokupcem. Oberon Felsach usedl do křesla naproti ní.

„Zde je, prosím, cukřenka,“ řekla pak ještě hospodyně a ukázala i na zlaté kleštičky, které ležely vedle, „nechť si paní poslouží. A zde…“ hospodyně vyňala z jakési krajkové kapsy nějakou lesklou věc, „zde je, prosím, zvonek. Bude-li si paní něco přát, zazvoní laskavě a já přijdu.“ A hospodyně se uklonila a odcházela opět ke schodišti k těm jedněm tmavým lesklým dveřím. Paní Mooshabrová si teď všimla, že kromě krajkové zástěry a bílého krajkového čepce má dlouhé tmavé, velmi krásné šaty.

„Paní hospodyně,“ řekla paní Mooshabrová Oberonu Felsachovi v protějším křesle, „paní hospodyně šla do kuchyně. To slyší zvonek až tam?“

„Slyší všude,“ usmál se Oberon Felsach a hleděl na korále, ringle a klobouk paní Mooshabrové, „slyší i ve sklepě… Kdo to s ní umí, dozví se od ní dost věcí, je médium. Ale o tom skoro nikdo neví, snad ani ona ne, a já s ní moc nepracuji. Já mám zdroje lepší,“ řekl a podivně se usmál. Paní Mooshabrová na něho hleděla a teď si teprv jaksepatří všimla, že je dost bledý. Rozhodně jeho otec velkokupec byl daleko osmahlejší. Možná však, že bledost chlapcovy tváře zvyšovaly i jeho dlouhé černé vlasy a oči, snad i ten jeho tmavý oblek. „Medy,“ zeptala se paní Mooshabrová a chlapec řekl: „Médium.“ A pak ukázal ke zdi a s podivným úsměvem se zeptal: „Co vlastně máte, paní, v té velké černé tašce a v tom balíku?“

„Tam mám věci,“ řekla paní Mooshabrová a klidně hleděla na jeho bledou tvář, „věci k večeři. Mám tam i koláče. Jsou dobrý, dala jsem vanilku, hrozinky, mandle… dala jsem i tvaroh. Pekla jsem je včera celý den, já totiž ráda peču. Přijdou vhod… po večeři,“ řekla klidně s pohledem na jeho bledou tvář, „budou vám chutnat.“

„Tak si poslužte,“ kývl Oberon Felsach a ukázal na tác. Paní Moos­habrová poděkovala, kleštěmi sáhla v bílé rukavičce do cukřenky a dala kostku do šálku. Pak lžičkou zamíchala a pozorně upila.

„Když jste sem šla,“ řekl Oberon Felsach poněkud zvědavě, ale mohl to být omyl, „potkávala jste lidi? Míjela jste hloučky, průvody, zástupy…“

„Když jsem k vám šla,“ paní Mooshabrová lehce zneklidněla, ale nedala to znát, „potkala jsem jen hlouček. Lidi jsou spíš doma, nevycházejí… Slyšela jsem,“ řekla rychle, zamlouvavě, „že se do školy neučíte, všechno znáte. Ale o čem se ve škole učíte?“

„V kterém předmětě myslíte,“ řekl Oberon Felsach a pohodlně se opřel v křesle, „zeměpise, v počtech, v dějinách…“

„Tak vůbec,“ řekla paní Mooshabrová, „to nejhlavnější.“

„No tak třeba, když je právě státní svátek, o předsedovi,“ řekl hoch. „O něm a o kněžně vdově panovnici Augustě.“ A paní Mooshabrová kývla, sáhla si na krk na bambusové koule a začala poslouchat.

„Albín Rappelschlund,“ začal Oberon Felsach a znovu se pohodlně opřel o opěradlo křesla, „Albín Rappelschlund se ujal moci před padesáti léty, když byl povýšen na generála a objevil zrádce trůnu. Od té doby vládne jako jediný a nejvyšší spolu s kněžnou vdovou panovnicí Augustou. Z jeho činů je důležité například to, že v jedné krátké válce porazil souseda… že zjednal pořádek, dal všem lidem práci, po válce založil Muzeum míru, v němž jsou největší a nejvzácnější sbírky zbraní. Za městem ve čtvrti Stadión založil velké letiště pro hvězdolety, které nese jeho jméno, na Měsíci u kráteru Einstein novou moderní věznici pro pět set lidí, kteří nejsou hodni chodit po Zemi, právě se dostavuje… a sám se pětkrát účastnil letu na Měsíc. Nikdy mu při přistávání neztěžkala krev.“ Oberon Felsach na chvilku zmlkl a jen se podivně usmíval. Paní Mooshabrová na něho hleděla a teď si poprvé uvědomila, že je asi vskutku velmi chytrý. „Tuhle pasáž,“ řekl Oberon Felsach a stále se v protějším křesle podivně usmíval, „tuhle pasáž o Albínu Rappelschlundovi musíme ve škole umět povinně. Kdo chce mít dobrou známku, musí ji umět dobře, rychle a přesně, tak zní nařízení. Kdyby ji někdo neuměl vůbec, mohl by být vyslýchán. Učíme se to,“ Oberon Felsach se usmál, „z nutnosti, v nižších třídách se učí o tom, jak byl koželuhem, číšníkem, vojákem, protestantským knězem. Teď vám povím, co se učíme v naší třídě o kněžně.“

Oberon Felsach se znovu pohodlně opřel o opěradlo křesla a paní Mooshabrová si teď také uvědomila, že vskutku mluví jako dospělý člověk, snad dokonce jako spisovatel, a že musí být doopravdy chytrý. Pozorně se napila kávy a kývla.

„Kněžna Augusta,“ řekl Oberon Felsach, „se narodila jako jediná dědička trůnu z otce Karla Napoleona, prince ze Saas-Beer, a matky Annymarie kněžny thálské, nazvané Blažené. Dětství a mládí prožila zčásti zde v sídelním městě, zčásti na venkovských zámcích, na dědičných velkostatcích thálských. Po smrti své matky Annymarie, řečené Blažené, která zemřela ve věku sta let, nastoupila na trůn. Bylo jí tehdy patnáct roků. Od té doby vládne. Od doby objevení zrádců, to jest od svých dvacíti let, vládne pak s předsedou Albínem Rappelschlundem jako jediná a nejvyšší panovnice kněžna vdova Augusta. A proč vdova. Protože se ve dvaceti vdala, ale muž jí brzy zemřel, zemřel za pár neděl po svatbě. Byl prasynovcem Karla Napoleona a pohřben jest v knížecím paláci.“

„Ovšem,“ řekl Oberon Felsach za chvíli a klepl dlouhým nehtem do opěradla křesla, „ovšem tohle všechno, co jsem vám řekl z učebnice, je lež. Kněžna nevládne. Jestliže Rappelschlund za těch padesát let někdy kněžnu ukázal z balkónu paláce lidu, byla to atrapa.“

„Atrapa,“ zdvihla paní Mooshabrová podbarvený zrak a zatřásla hlavou, „atra? A co je ta atra?“

„Atrapa je mrtvá napodobenina. Atrapa je umělá věc,“ řekl Oberon Felsach a hleděl na tvář paní Mooshabrové, „atrapa je prostě lež. Taková atrapa může stát na balkóně, může sedět na trůně, může být i filmována a zobrazena na úředních portrétech. V magii se to nazývá zástupce. Říká se dlouhá léta,“ Oberon Felsach teď pohlédl do středu haly k vodotrysku, „že Rappelschlund kněžnu zavraždil nebo ji vězní v zámku. Pravda je jiná – a to se říká též: kněžna žije a skrývá se. Mám za to,“ Oberon Felsach pohlédl na barevné pápěří na klobouku paní Mooshabrové, „mám za to, že dnes už policie bezpečně ví, kde kněžna je. Pátrala v minulých létech u různých lidí, kteří ji kdysi znali nebo alespoň jednou v životě viděli. Pátrala u různých lidí, kteří s ní někdy v minulosti promluvili aspoň jedno slovo. Pátrala v minulých létech stále.“

„A tedy vypátrala…?“ zdvihla paní Mooshabrová zrak. „Vypátrala,“ usmál se Oberon Felsach, „vskutku už dnes ví, kde kněžna je. Dejme tomu, že právě teď je na Kočičím zámku.“

„Na Kočičím zámku v podhůří Černého lesa?“ užasla paní Moos­habrová. „Na Kočičím zámku? Copak ona tam vůbec někdy byla?“

„Jistě,“ kývl Oberon Felsach klidně, „a teď je tam třeba zas. Třeba právě teď tam na tom zámku smaží žampiony a háčkuje krajky.“

„A vaše hospodyně chystá večeři?“ žasla paní Mooshabrová.

„Chystá večeři,“ kývl Oberon Felsach, „v kuchyni. Chystá haluhy, řasy, žampióny, chystá polévku z želv, běhá přitom do sklepa a má strach. Chystá smažené ryby…“ Oberon Felsach pohlédl do středu haly k vodotrysku, „vyjímá z nich kosti, v rybách nesmí zůstat jediná kost. Na kredenci na tácu má i kousky špeku,“ řekl, „a vy jste tedy přinesla koláče…“

„Koláče,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla ke zdi, kde stála její velká černá taška a balík s provazem, „pekla jsem je celý den. Dala jsem vanilku, mandle, hrozinky… Ale přinesla jsem ještě jiné věci…“ paní Mooshabrová se trochu usmála, „já totiž ráda nejen peču, ale i dělám tabuli. Dnes bych ji tu u vás v jídelně ráda udělala sama.“

„To je možné,“ kývl Oberon Felsach, „hospodyně vám dá ubrus a vy ji uděláte.“

„Já přinesla i ubrus,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „přinesla jsem i ozdoby. Proto jsem vzala tašku a balík. Snad se paní hospodyně neurazí, když to všechno připravím a dám.“

„Když si to přejete,“ kývl Oberon Felsach a pohlédl na zelené a červené pápěří paní Mooshabrové, „co by se urážela? Bude nás u stolu se studenty pět. Víte, paní,“ řekl náhle, „že to vaše dlouhé chmýří na klobouku, zelené a červené, má tytéž barvy jako naše hvězdolety? Naše hvězdolety také svítí zeleně a červeně.“

„Je to možné,“ kývla paní Mooshabrová a pápěří se jí zachvělo, „občas nějaký ten hvězdo vidím. A tyhle korále,“ paní Mooshabrová si sáhla pod krk, „mají zase barvy jako některé vlaky v metru, řekla mi naše správcová. Pan otec velkokupec je tedy na Měsíci. Vy jste na Měsíci ještě nebyl?“

„Ještě ne,“ zavrtěl Oberon Felsach hlavou a přejel si teď oběma rukama odshora dolů své dlouhé černé vlasy, měl vskutku dlouhé nehty, zvláště na malíčcích, a byl dost bledý, „někdy se tam však podívám. Ale jak to tam vypadá, vím. Slyším vyprávění, mám o tom obrázkové knihy, učíme se o tom ve škole. Je to tam dost smutné.“

„Ale někde u kráterů se lidé koupou v lávě,“ řekla paní Mooshab­rová.

„To se jen říká, že v lávě,“ usmál se Oberon Felsach, „ve skutečnosti je to prach a popel s tou umělou vodou, zkrátka bláto. Bláto, které se na slunci taví, pak se trochu ochladí a v něm se lidé koupou. Léčí se tím revma, ledviny, kornatění cév, také některé nemoci duševní. Zvláště ty, to je ironie,“ Oberon Felsach se usmál, „které vznikají právě tam, na Měsíci. Z pocitu odtržení, osamění, zavržení… Ale pravá láva na Měsíci není,“ zavrtěl hlavou, „Měsíc je vyhaslý. Stavět tam lázně je dost drahé, jako všechno, všechno musí být totiž pod sklem, protože se tam mění teplota. Ve dne je tam skoro sto stupňů horka a ráno před východem slunce je až 157 stupňů pod nulou.“

„Tak to mrzne,“ kývla paní Mooshabrová, „proto pan otec velko­kupec tam prodává vyhřívače.“

„Vyhřívače, ale i rádia, magnetofony, lampy, televize,“ řekl Oberon Felsach, „lidé tam na rádia a televize chytají zemské stanice. Já mám zde…“ ukázal z křesla halou, ale mínil zřejmě celou vilu, „dost magnetofonů, televizí a rádií, rádia jsou však různě skrytá, zpravidla ve zdech. I hospodyně v kuchyni má skrytá rádia, takže může poslouchat při vaření.“

„O tomhle na Měsíci mi říkala i správcová,“ kývla paní Moos­habrová hlavou, „jsou tam taky hory a moře?“

„Hory tam jsou,“ kývl Oberon Felsach, „řetězy hor, celá pohoří, jsou to i velké rozbité skály, leccos je sopečného původu. Ale sopky jsou vyhaslé. Moře tam nejsou, protože tam není deště ani vody, ta se dělá uměle. To jsou jen pouhé názvy, když se říká Moře dešťů, Moře klidu nebo Moře jasu. Ve skutečnosti to nejsou moře, ale obrovské, nedozírné pouště. Pouště prachu, popelu a kamení.“

„A zvířata, květiny, stromy,“ zeptala se paní Mooshabrová a trochu se napila kávy.

„Málo,“ usmál se Oberon Felsach, „co tam je, se všechno dováží a uměle pěstuje. Některé země tam dělají velké zavlažovací kanály a sázejí rostlinstvo. Rostou tam hlavně borovice a zakrslé smrky. Povedlo se tam udržet i palmy, ty jsou v lázeňských místech u kráterů Einstein, Borman, Pestalozzi… jsou tam i kaktusy, sem tam tráva, ale například tam není možno pěstovat hyacinty a tulipány. A dosud se tam nepovedlo pěstovat ovocné stromy, například jabloně. Takže v tom měsíčním ráji,“ Oberon Felsach se usmál, „není jedna jediná jabloň.“

„Tak tam lidé ovoce nejí,“ řekla paní Mooshabrová, „a co ovesnou či kukuřičnou kaši…“

„To všechno tam je,“ řekl Oberon Felsach a dotkl se svých dlouhých černých vlasů, „je tam i ovoce, třeba pomeranče, citróny a fíky, jsou tam i ty tulipány a hyacinty, kukuřice, oves, ječmen, chmel, takže se tam vaří i pivo. Ale to všechno se pěstuje v obrovských poklopech z nerozbitného skla, v kterých se uměle zavlažuje, udržuje teplota a nepůsobí kosmické záření. Jinak to nejde. Pod širým nebem by to ve dne všechno rázem uschlo a v noci zmrzlo. Když jsou stromy ve volné přírodě, jako ty borovice, smrky a palmy, musí být ve dne uměle chlazeny a v noci zahřívány. Každý strom má své elektrické zařízení. Ze zvířat tam žijí velbloudi, osli, hovězí skot, také psy a kočky tam lze držet, i lvy… Též některé ptáky, třeba pávy, drůbež, ale všichni tito tvorové mohou vyjít ven do přírody jen chvíli před západem slunce a brzy po východu, kdy je teplota snesitelná. Páv třeba vyjde pod palmy nebo na kraj té pouště z prachu a popela, oslíci se projdou po travinách mezi smrky… to trvá jen krátce. Pak musí pod poklopy, jinak by pošli horkem nebo zmrzli, uškodilo by jim záření. Jsou tam i koně.“

„Takže tam pivo rozváží kočí,“ řekla paní Mooshabrová, opatrně se v bílé rukavičce napila kávy a pak chtěla ještě něco říci, když vtom vešla do haly hospodyně v krajkové zástěře a čepci. Než došla ke stolku, Oberon Felsach se ještě usmál a řekl:

„Všechno se tam dopravuje v autech, busech, helikoptérách a zdvihadlech. Silnice jsou z netavitelných kovů a je těžko je stavět, stejně jako domy. Vždyť je všude jen prach, rozpukaný kámen a popel.“

Hospodyně došla ke stolku a paní Mooshabrová si všimla, že je velmi ustrašená. V první chvíli nemohla ani pořádně promluvit.

„A ono se něco stalo?“ zdvihla paní Mooshabrová oči.

„Předseda Rappelschlund hrozí stanným právem,“ řekla hospodyně, „snad ho už dokonce vyhlásil.“

„Tak,“ Oberon Felsach náhle vstal z křesla, sklonil se ke zdi a hmátl tam na nějaký knoflík, „tak. A už je to tu, čekám na to od rána,“ řekl s klidným úsměvem na bledé tváři, „čekám na to od rána, čekám, že dnes něco bude… a už je to tu.“ Vtom se ze zdi, kde zřejmě bylo nějaké rádio, ozval hlas. Hospodyně trochu odstoupila a paní Moos­habrová trochu zvedla hlavu.

„… aby svátek proběhl důstojně,“ říkal hlasatel a na chvilku zmlkl. Pak pokračoval: „Lidé nesmí dělat zlou krev, lidé musí dbát o klid a pořádek. Musí vyklidit ulice a náměstí do sedmi hodin večer, jinak vše obsadí vojsko. Není dovoleno se srocovat a provolávat státu nepřátelská hesla. Svátek musí proběhnout důstojně, a proto vojsko má rozkaz v případě potřeby střílet. Konec zpráv.“

„Z toho plyne,“ řekl Oberon Felsach s klidným úsměvem a stiskl knoflík, „z toho plyne, že policie mlčí. Rappelschlund povolal vojsko. Z toho plyne,“ Oberon Felsach se usmál a usedl zas do křesla proti paní Mooshabrové, „že se Rappelschlund na policii nespoléhá. Měl v posledních dnech různá jednání s policejním ministrem Scarcolou, a jak je vidět, dopadla tak, jak se říká. Špatně. Tak se mi zdá,“ Oberon Felsach se usmál, „že to v městě a v zemi vskutku začíná.“ A v té chvíli Oberon Felsach pohlédl velmi divně ke dveřím haly a v té chvíli si paní Mooshabrová opět připomněla, že je tu proto, aby ho hlídala, aby neprchl aspoň do večeře, a lehce zneklidněla.

„Zapálíte svíčky,“ řekla rychle, „budete vykuřovat, přijdou študenti. U stolu nás bude pět,“ řekla rychle, „a taky bych se ráda zeptala na ty tajné vědy.“ Oberon Felsach ještě chvíli hleděl ke dveřím haly, pak odvrátil zrak a pak řekl:

„Za chvíli zas otevřu rádio. Uvidím, co budou hlásit.“

„Kdyby tu byli už studenti,“ řekla hospodyně bázlivě, pořád tam ještě poblíž v krajkové zástěře a čepci stála, „aby se jim v městě nic nestalo.“

„Nic se jim nestane, vím to,“ řekl Oberon Felsach rázně a sotva na hospodyni koukl, „přijdou. Vy to přece víte taky.“ A hospodyně zatřásla hlavou v bílém čepci, uklonila se a rychle odešla. A Oberon Felsach se pohodlně opřel o opěradlo křesla, pohlédl na klobouk paní Mooshabrové a řekl: „Co chcete o tajných vědách vědět. Je toho moc.“

„No jen tak,“ paní Mooshabrová si oddychla, „to hlavní.“

„Všechno je hlavní,“ řekl Oberon Felsach a opět si přejel rukama své dlouhé černé vlasy, „neexistuje maličkost. Všechno má cenu a dá se použít, využít. Je moc druhů tajných věd. Jsou ty, které se týkají lidského mozku a duše, s tím lze dělat neuvěřitelné věci, to se ostatně dělalo už před třiceti, čtyřiceti, padesáti léty. Jsou ty, kterými lze leccos na dálku ovlivnit, vyposlouchat, odposlouchat, to používá armáda a policie, a proti tomu je obrana. Jsou ty, kterými se lze spojit se záhrobím, ale ty jsou dosud vskutku velmi tajné a nelze s nimi běžně pracovat. A pak jsou způsoby věštění. Z letu a vnitřností ptáků, zvláště hřbitovních vran…“ Oberon Felsach se usmál, „též z křišťálových koulí, ty jsou však jen pomůckou na soustředění… z ruky čili dlaně, to je chiromantie. A ovšem věštění z hvězd.“

„A dá se z hvězd zjistit osud?“ řekla paní Mooshabrová a pápěří na klobouku se jí zachvělo.

„Dá se zjistit obrys budoucnosti,“ Oberon Felsach pohlédl na paní Mooshabrovou a jeho černé oči jako by se teď trochu zaleskly, „osud je v tom případě špatné slovo.“

„Jeden lékárník mi řek,“ paní Mooshabrová vzala zas do rukavičky šálek a trochu se napila, „že věřit na osud je hloupost. Že je to jako věřit na dům nebo ptáky. Na prodávání, řekl taky. Já věřím na osud. Že co se mělo stát, se stalo…“

„To je právě ono,“ kývl Oberon Felsach, vstal z křesla a začal se procházet po koberci, „osud je všechno, co se stalo, a proto ho nelze už změnit, proto je osud nezměnitelný. Jdou však měnit jeho důsledky v přítomnosti a budoucnosti. Co se však teprve státi má, není ještě osud, protože to je před námi, a tam je možná volba. Teprve jakmile se to stane, stává se to osudem, ale dřív ne. Do poslední chvíle to lze měnit alespoň v mezích jistých možností, proto říkám, že podle hvězd se dá zjistit obrys budoucnosti. Osudem je minulost, ne budoucnost. Pro minulost platí nezměnitelnost, pro budoucnost ne. To je vlastně velké štěstí.“

„A jak se z těch hvězd ten obrys zjistí…“ řekla paní Mooshabrová.

„To je složité,“ řekl Oberon Felsach.

Vtom se opět otevřely u schodiště jedny z tmavých dveří a obje­vila se hospodyně. Držela v ruce nějakou mísu. Oberon Felsach, který se stále procházel kolem stolku a křesel, přistoupil ke zdi a zmáčkl knoflík. Hospodyně s mísou se u schodiště zachvěla a hned zas zmizela ve dveřích. A ze zdi, zřejmě ze skrytého rádia, se ozval hlas:

„Předseda Albín Rappelschlund právě svolal do knížecího paláce zasedání. Jsou přítomni i generálové. Je jisté, prohlásil předseda Albín Rappelschlund, že ve venkovských městech vojsko nebude musit použít stanného práva, lid na venkově je vzdělaný, sečtělý a moudrý. O zasedání přineseme zprávy za hodinu.“ Pak bylo pár vteřin ticho a pak se znovu ozval hlasatel:

„V sídelním městě jsou hlášeny průvody, zvláště ze středu a ze čtvrti Kerle, Filipov a Stadión. Z Alžbětova a Linde už méně či vůbec ne. Vojenský velitel města vyzývá občany, aby se rozešli a strávili zbytek svátečního dne důstojně ve svých bytech. Guiseppe Verdi, hudba z opery Falstaff.“

„Tak se mi zdá,“ řekl Oberon Felsach a ztlumil hudbu, „že je to vážné. Ale také mám dojem, že to stanné právo nějak vázne.“ A Oberon Felsach opět tak divně pohlédl ke dveřím haly… a paní Mooshabrová to dobře postřehla, opět zneklidněla… řekla rychle:

„Venku je už tma, nebudete přece jen už vykuřovat? Nebudete rozsvěcovat svíčky?“

„Teď už ano,“ Oberon Felsach odvrátil zrak ode dveří a usmál se, „teď už je tedy rozsvítím.“ A šel k tomu oknu haly, kde byla výzdoba, odsunul růžovou záclonu a otevřel okno. Paní Mooshabrová z křesla viděla, jak vyňal z kapsy zapalovač, vztáhl ruku nad sklenku vína, tulipány a koláče a zapálil svíčky.

„Budete ještě pít,“ zeptal se paní Mooshabrové, když zavřel okno, „pojďte do jídelny, zapálím i tam.“

A paní Mooshabrová se zvedla z křesla a šla za chlapcem k širokým skleněným dveřím. Pohlédla přitom opět na obrazy ve zlatých rámech, na sochy u schodiště s červeným světlem a také na vodotrysk, v němž tiše stříkala voda z rozštíplého stonku a padala obloučky zpět do bazénku. V jídelně Oberon Felsach otevřel okno, vztáhl ruku nad sklenky s vínem, mísu koláčů a nad vázy s tulipány, hyacinty a bílými kvítky a zapálil svíčky.

„Jsou žluté, vidíte,“ řekl, „nechají se zcela dohořet a zbudou z nich jen kousky… Tím by to v přízemí bylo,“ řekl, zavřel okno a teď stáhl i ten okenní tmavomodrý samet. Pak se rozhlédl po křeslech a řekl: „Když už jsme zde, určíme, jak kdo bude u večeře sedět. Sem si sednu já,“ řekl a ukázal na křeslo po pravé straně čela stolu, „semhle si sedne hospodyně,“ ukázal na levé křeslo, „s tím se nedá bohužel nic dělat. Studenti si sednou zde,“ ukázal, „jeden vedle mě a jeden vedle hospodyně. Vy budete sedět v čele stolu, zde zády k oknu. Za zády budete mít tento tmavomodrý samet,“ ukázal na závěs na okně, „před sebou budete mít,“ ukázal a usmál se, „dveře. Dveře z mléčného skla, z něhož se sem tam dělají i okna… Budete sedět v čele proti nim,“ usmál se, „protože jste host.“

„A neměla bych už připravit tabuli,“ zeptala se paní Mooshabrová.

„Je ještě čas,“ zavrtěl Oberon Felsach hlavou, „počkejte, až přijdou studenti. Pak připravíte tabuli a já budu s nimi zatím vykuřovat.“

Paní Mooshabrová byla teď už opět klidná, téměř jista, že se vše zdaří, jak doufala a chtěla. Ten Oberon Felsach si zřejmě přece jen nechtěl vzít černý plášť a prchnout z domu do ulic, zřejmě se nechtěl ani kouknout do zahrady, to jen po zprávách z rádia se vždycky tak divně zahleděl ke dveřím haly. Paní Mooshabrová si byla teď už téměř jista, že hoch zůstane aspoň do večeře, a kývla hlavou. Nicméně se přece ještě rychle ozvala. „Ještě bych se trochu napila,“ ozvala se, „nesednem si ještě do haly? Ráda bych se ještě na něco ptala.“ A Oberon Felsach kývl a vyšel skleněnými dveřmi do haly.

„Můj osud byl,“ řekla paní Mooshabrová, když už zase seděla v atlasovém křesle, „můj osud byl, že jsem měla dvě nehodné děti.“

„To snad ne,“ usmál se Oberon Felsach také už v křesle, „to je snad nemožné. Povězte.“

„Nemožné, povím,“ paní Mooshabrová pohlédla na cukřenku, „syn byl už třikrát v krimi, naposled na čtvrt roku, za co, nevím dodnes, dcera se tam octne asi taky. Nedávno se vdala za Laibacha zedníka a už se s ním rozvedla. Zlobili odmalička, rvali se, toulali a kradli. Pak přišli do pomocný školy, a když ji vyšli, do polepšovny. To je vždycky zlé, když děti přijdou do polepšovny, to jsou pak z nich pomocný dělníci, nádeníci… a utrápí… otce. Jsem na Péči dvacet let, to tam tenkrát paní Knorringová právě nastoupila.“

„Teď se Péče stěhovala,“ řekl Oberon Felsach v křesle naprosto klidně a hleděl na paní Mooshabrovou, „z původní udělali kriminál.“

„Ano,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na zvonek, „Péče je teď v Kerke. Chtějí dělat krimi i z jednoho útulku v jedné boční ulici, protože má mříže v oknech.“

„A ty vaše děti,“ usmál se Oberon Felsach, „bydlí u vás?“

„Vlastně ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „jen občas přijdou a pak pášou zlo. Jednou se dělili o kradený věci, myslím, že někoho přepadli u hřbitova u Filipova, tam je to v noci divné, podvedli mě s pozváním do hotelu. Podruhý si ke mně dali schovat kradený balíky, myslím, že to byly ty balíky z pošty z metra ze stanice Hřbitov, podvedli mě s novinama, divže mě lidi na ulici nekamenovali, zbyl mi provaz. Potřetí mě chtěli spustit do nějaký studně, abych jim tam nabrala poklad. A před pár dny na mě nastražili na hřbitově na hrobě, o který pečuju, mý vlastní jméno. Dcera Nabule se rozvedla a moc za to nedám, že se bude chtít vdát znovu. Paní hospodyně zas jde,“ řekla paní Mooshabrová s pohledem na tmavé dveře u schodiště a Oberon Felsach vstal, sklonil se ke zdi a stiskl knoflík.

„Mám strach,“ zaúpěla hospodyně v krajkové zástěře a čepci, ale ke stolku a křeslům ani nedošla, zaúpěla dost z dálky, „mám přece jen strach, že studenti nejdou. Jsou velké demonstrace, hlásí rádio.“

„… vyzývá naposled občany, aby se rozešli,“ říkal právě hlas v rádiu, „jinak se použije stanné právo, vojsko začne střílet. Je třeba…“ říkal hlasatel, „aby státní svátek, narozeniny kněžny vdovy panovnice Augusty, proběhl důstojně jako v minulých létech, v některých městech na venkově je úplný klid, lidé jsou sečtělí, vzdělaní a moudří. V knížecím paláci je zasedání, čeká se na příchod policejního ministra Scarcoly…“

„Vidíte,“ řekl Oberon Felsach a usmál se na paní Mooshabrovou, „on tam ještě není. Policejní ministr na zasedání dosud nepřišel. Třeba je právě, řekněme, na Kočičím zámku,“ Oberon Felsach se usmál, „na Kočičím zámku v podhůří, letadlem to trvá hodinu. Jedno je však jasné,“ řekl Oberon Felsach jasným, pevným hlasem a podivně pohlédl ke dveřím haly… „policie mlčí. Policie mlčí a mezi ní a vojskem může dojít…“ pohlédl ke dveřím haly… „k bitvě.“ Hospodyně už zas z haly odešla, zmizela v těch jedněch tmavých dveřích, a paní Mooshabrová rychle kývla a řekla:

„Vy těm tajným vědám rozumíte. Víte snad, co věští o tom dnešku hvězdy? Naše správcová,“ řekla paní Mooshabrová, „má o to velký zájem.“

„Hvězdy věští divné věci,“ Oberon Felsach vypnul rádio a znovu usedl do křesla, „hvězdy věští velké události. Rappelschlund to jistě ví, a proto povolal vojsko. Povolal vojsko, aby všemu čelil. Řekl jsem vám, že co je před námi, se dá ještě ovlivnit a změnit,“ Oberon Felsach se usmál a přejel si rukou své dlouhé černé vlasy, „změnit se nedá nic, teprve když se to stane.“

„Když se dcera vdávala,“ řekla paní Mooshabrová a napila se opatrně ještě trochu kávy, „pekla jsem jí na svatbu koláče. Pekla jsem je celý den a dala jsem vanilku, hrozinky a mandle. I tvaroh. A ona je chytla a vyhodila na dvůr koni. A pak vyhodila i mne. A to když byly děti malý, zpívala jsem jim i ukolíbavku a na tu svatbu jsem si vzala svý jediný sváteční šaty. Tuhle dlouhou černou lesklou sukni, v který jsem, a jupku.“

„A tenhle klobouk, náušnice, korále jste na té svatbě neměla,“ řekl Oberon Felsach dost zvědavě, ale mohl to být omyl, hleděl na paní Mooshabrovou.

„Ty jsem na svatbě neměla,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a rozhlédla se halou, také k těm červeným světlům v rukách soch pod schodištěm, také k rozťatému vodotrysku, také ke zdi, kde byla její velká černá taška a balík s provazem… „ty jsem na svatbě neměla. Ty študenti, co u vás jsou, tu už bydlí dlouho?“

„Bydlí tu dlouho,“ kývl Oberon Felsach, „jsou od přátel z venkova. Studují tu na vysoké škole…“

„Také jsem znala nějaké študenty,“ řekla paní Mooshabrová, „byli si jednou koupit u mý dcery, když ještě prodávala v krámě, než ji vyhodili, magnet. Taky bydlili v nějaké krásné vile u jednoho bohatýho kupce, byli na dceřině svatbě. Seděla jsem vedle nich.“

„Ti naši si nikdy magnetofon nekupovali,“ řekl Oberon Felsach, „to je samozřejmé. Nebylo jim toho nikdy třeba, mají zde rádií, televizorů a všech těch věcí dost. Magnetofon mají od nás.“

Oberon Felsach teď chvíli mlčel a hleděl na paní Mooshabrovou. Na její klobouk, barevné bambusové koule pod krkem, na náušnice, červené ringle na dlouhých lesklých drátech, a hleděl i na její červené a bílé tváře, na nabarvené rty a obočí, a paní Mooshabrová se rozhlížela po hale, hleděla na rozťatý vodotrysk, a pak sáhla v bílé rukavičce znovu po šálku a ještě trochu upila. Upila z šálku za tu dobu, co zde byla, mockrát a zatím si ještě nikdy nedolila. Ale na to nemyslila. V této chvíli, kdy Oberon Felsach mlčel a hleděl na ni, měla dojem, že jak na ni hledí, se podivně usmívá. Usmíval se podivně už na začátku a paní Mooshabrová si toho už mockrát všimla. Ale teď měla dojem, že se usmívá snad ještě podivněji, a nedovedla si to vyložit. „Snad se tak usmívá proto,“ řekla si, „že ví, že mě dost zneklidnilo, jak se díval ke dveřím. Jak hleděl vždycky po zprávách… že ví, že ho hlídám. Mluví vskutku jako dospělý, jako spisovatel, ale…“ A paní Mooshabrovou teď náhle napadla jedna zcela nová věc. Náhle měla dojem, že co o tom chlapci slyšela od paní Knorringové i od otce velkokupce, nějak nesouhlasí. Nějak nesouhlasí s tím, jak se jeví. Ta jeho vzpurnost, troufalost, to, že potřebuje kázeň… paní Mooshabrová dělala, že jeho úsměv nevidí. Ale chlapec pak konečně řekl:

„Všiml jsem si, že jste přišla v krásném podivném kožichu. Byl pruhovaný jako tygří a u krku měl obrovskou hřívu.“

„Zřídka ho nosím,“ řekla paní Mooshabrová rychle.

„Dnes jste ho však vzala,“ řekl Oberon Felsach, „snad proto, že jste šla k nám a že je státní svátek. A teď poslouchejte…“ Oberon Felsach se náhle usmál a pohlédl ke dveřím haly… „teď poslouchejte. Teď poslouchejte,“ pohlédl ke dveřím haly a jeho černý zrak nad bledou tváří se zaleskl, „studenti jsou zde.“ A sotva to dořekl, dveře haly se otevřely a na prahu se objevili dva mladíci.

Oberon Felsach vstal z křesla a v jeho bledé tváři byl velmi radostný úsměv.

„Bože, jak jste to uhád,“ užasla paní Mooshabrová.

Zatím už studenti vkročili do haly. Měli hezké pláště, které si nesvlékli, ale jen rozepjali, měli jemné, dost vzrušené tváře, a přece – paní Mooshabrová si toho všimla – přece byli úplně klidní. A náhle se paní Mooshabrové skoro zastavilo srdce. Viděla dobře. Ve světlech křišťálových lustrů v hale stál před ní mladík v tmavém kostkovaném saku a hedvábné košili, Lothar Baar, a jeho přítel Rols­berg. Dva studenti z bídné Nabuliny svatby.

„Dobrý večer, paní,“ řekl Lothar Baar, „věděli jsme, že přijdete. Zde je můj spolužák… Bydlíme zde u pana Felsacha.“ A náhle měla paní Mooshabrová dojem, že nechtějí vyčkat, až se představí, náhle měla dojem, že neřekli ani svoje jméno, náhle měla dojem, že ji vůbec nepoznávají a mají ji za někoho jiného… ovšem, vzpomněla si, „vypadám jinak než tenkrát na té bídné svatbě, vypadám jako herečka, kupcová z Kanárských ostrovů nebo žena komorníka, ale přece, vždyť přece ví, že jsem to já, přece jim to velkokupec řekl, že jsem to já, Natálie Mooshabrová z Péče, přece to ví i ten hoch Oberon Felsach a ví to i ta jejich stará hospodyně. Nebo snad…“ paní Mooshabrová se náhle zarazila, „že by to přece jen nebyl ten pan Baar a pan Rolsberg…“

„Město je vzhůru,“ řekl student v tmavém kostkovaném saku… „ulice a náměstí jsou plné lidí.“

„Je to jako vzpoura,“ řekl jeho přítel.

Vtom vyšla ze dveří u schodiště hospodyně. Oberon Felsach přistoupil ke zdi a stiskl knoflík.

„Vzpoura,“ vyhrkla hospodyně v krajkové zástěře a čepci a hlas se jí chvěl, že skoro ani nemohla mluvit.

„Sedneme si,“ řekl Oberon Felsach a pokynul studentům a paní Mooshabrové, aby si sedli. A pak se otočil k hospodyni a řekl:

„Proč se divíte. Vždyť sama dobře víte, že se to čeká. Víte přece i jiné věci.“ A hospodyně kývla, přikročila blíž a bázlivě se ptala:

„Co smím donést? Přeje si paní ještě kávu? A mladí páni?“

„Děkuji,“ řekl mladík v tmavém kostkovaném saku, „počkáme na večeři.“

„Já ještě kávu mám,“ řekla paní Mooshabrová, její hlas zněl kupodivu po všem klidně, „mám i zákusky.“

„Kdyby si panstvo přálo, ať laskavě zazvoní,“ řekla hospodyně, „večeře bude za hodinu. Dopékám koláče.“

„Ty nemusíte,“ zdvihla teď paní Mooshabrová zrak, „přinesla jsem své. Pekla jsem je celý den, dala jsem vanilku, hrozinky, mandle…“ paní Mooshabrová pohlédla na studenty v křeslech, ale v jejich jemných tvářích se nehnul ani sval. A hospodyně se uklonila a odběhla zpět do temných dveří kuchyně.

„Ještě neví, paní,“ řekl Oberon Felsach, „že ráda pečete a děláte tabuli. Ještě neví, že tabuli uchystáte sama. Ví moc, ale ne všechno, a málokdy si věří, v tom jsou její nedostatky. Tak tedy vzpoura?“ vlídně se usmál na studenty.

„Vzpoura,“ řekl mladík v kostkovaném saku.

Ze zdi znělo rádio, ale byla to už jen samá hudba. Oberon Felsach vstal, trochu ji ztlumil a znovu si sedl do křesla.

„Zdá se,“ řekl mladík v kostkovaném saku a trochu pohlédl na paní Mooshabrovou, „že vše vzniklo před redakcí Rozkvětu. Asi před dvěma hodinami se tam srotilo pět tisíc lidí. Srocení bylo i na náměstí Annymarie Blažené u Centrálního hřbitova. V pět hodin tam lidé u sochy a nádraží zpívali a Rappelschlund v tom zřejmě viděl provokaci. Před hlavní hřbitovní bránou honili Rappelschlundovi běsi nějakého chlapce, protože měl vzduchovku, ale nechytli ho, zmizel jim prý na hřbitově v nějakém hrobě. Ze Stadiónu, z Alžbětova a z Kerke táhly zástupy do města a shromažďovaly se před Operou, Akademií hudby a divadlem Tetrabiblos. Nějaká bývalá herečka tam mluvila z balkónu k davům, že je čas hrát hru Ve stínu palmy a Rappelschlunda svrhnout, a pak tam jeho běsi opět honili nějakého chlapce, takového blonďáka, bůhvíproč, snad prý proto, že ta žena na balkóně byla jeho matka, schoval se v nějakým výtahu. Na třídě generála Darlingera před cukrárnou Rozdělené nebe převrhly davy vojenská auta, v kterých bylo kadidlo, co nepřišlo do krámů. Jedeme právě od katedrály a tam je asi pět tisíc lidí…“

„Metro jezdí,“ zeptal se Oberon Felsach a studenti kývli.

„Metro zatím jezdí,“ kývli. „Ale všude na perónech je spousta lidí, i v restauracích. Jsou tam i vojáci.“

„A střílejí,“ zeptal se Oberon Felsach zvědavě, ale mohl to být omyl.

„Střelba,“ řekl mladík v kostkovaném saku, „byla před Tetrabiblos, když tam mluvila z balkónu ta herečka a honili chlapce, a střelba byla na náměstí Annymarie Blažené u hřbitova, když honili toho prvního. V metru lidé říkali, že se střílí i na Rappelschlundově náměstí, u Rozhlasu a před Státním tribunálem.“

„Vypadá to tak,“ řekl teď druhý student, „že se lidé shromažďují v ulicích a na náměstích, aby táhli k Tribunálu a ke knížecímu paláci, kde je zasedání. Provolávají se hesla proti Rappelschlundovi. Lid chce vidět kněžnu.“

Paní Mooshabrová měla dojem, že studenti, ač jistě o dost starší, mají před Oberonem Felsachem, synem velkokupce, úctu. Mluvili s ním jako se svým vrstevníkem a ochotně odpovídali na jeho dotazy. Paní Mooshabrová hleděla na studenty, na Lothara Baara v tmavém kostkovaném saku a na Rolsberga, a stále si nebyla jista, zda jsou to oni a jestli to byli oni, nemohla pochopit, proč ji nepoznali. Jak je to možné, že nevědí, že je to ona, i když vypadá teď jinak než na té bídné svatbě, vždyť musili vědět, že přijde, ona, Natálie Mooshabrová z Péče, vždyť musili vědět, že právě ona byla doporučena paní Knorringovou. Hleděla na studenty a bylo jí divné, že nikdo z nich ji neosloví jménem. Jejich tváře byly jemné, vlídné, rozpálené, ale hleděli na paní Mooshabrovou, jako by ji viděli poprvé v životě, a vlastně se jim v těch tvářích stále nehnul ani sval. A Oberon Felsach se opět chvílemi podivně usmíval. Hleděl na studenty, hleděl na ni, paní Mooshabrovou, a usmíval se. Náhle si paní Mooshabrová opět vzpomněla na dozor, náhle opět trochu zneklidněla. Aby si to chlapec přece ještě nerozmyslil, nevzal černý plášť a neprchl. Zakývala hlavou a řekla:

„Budete už, páni, vykuřovat, já bych šla připravit tabuli.“

A teď Oberon Felsach kývl. Vzal ze stolu zvonek, zazvonil a pak znovu. A za chvilku vyšla hospodyně v krajkové zástěře a čepci z tmavých dveří u schodiště, a chlapec jí řekl:

„Máry, tabuli k večeři připraví paní, o to se nestarejte. Jak jste na tom s jídlem?“

„Haluhy a řasy jsou hotovy,“ řekla hospodyně a hlas se jí chvěl strachem, „žampiony jsou hotovy i polévka z želv. Ryby dosmažuji. Koláče dopékám.“

„Koláče přinesla paní,“ odvětil hoch, „už vám to řekla.“

„Přinesla jsem ještě jiná jídla,“ řekla teď paní Mooshabrová, „nejen koláče. Sníme to však po těch rybách a houbách. Abychom se předem nezasytili…“

Hospodyně se uklonila a znovu se zeptala, zda může ještě něčím sloužit. Studenti a Oberon Felsach zavrtěli hlavou. Také paní Mooshabrová zavrtěla hlavou a pohlédla ke zdi, kde stála její velká černá taška a balík s provazem. A hospodyně se znovu uklonila a odběhla do kuchyně.

„Je stará, má strach, ale běhá stále,“ řekl Oberon Felsach, „v kuchyni má hodiny, potřebuje nový kredenc. A teď tedy začnem. Zapálíme svíčky v patře, kde ještě nehoří,“ řekl a vstal z křesla, „začneme vykuřovat. Paní půjde do jídelny a připraví tabuli.“ Vstali z křesel i studenti a vstala i paní Mooshabrová. Sáhla si rukavičkou na korále bambusové koule, pohlédla na rozštíplý vodotrysk a šla ke zdi, ke své velké černé tašce a balíku.

„Vykuřovat začneme nahoře,“ řekl Oberon Felsach, „nakonec zde v hale. A úplně nakonec v jídelně u večeře. Paní to zatím připraví,“ opakoval.

A paní Mooshabrová vzala velkou černou tašku a balík v provaze, kývla hlavou, až se jí pápěří na klobouku zachvělo, a šla k velkým skleněným dveřím. Prošla jimi do jídelny a zavřela je za sebou.

Oberon Felsach a studenti vyšli po mramorovém schodišti, vyšli pomalu a klidně jako velvyslanci neznámého krále, a v patře si studenti ve svém pokoji nejprve svlékli ty rozepnuté pláště. Pak tam s Oberonem Felsachem přistoupili k oknům a u sklenek s vínem, u koláčů a květin začali zapalovat svíce. Mluvili přitom málo a tiše, jako se mluví u vznešených obřadů. Mluvili hlavně o tom, co se děje v městě na ulicích, na náměstích, mluvili o tom, že se to dá snad i vidět v televizi, poslouchali rádia ze zdí. Zpráva ze zasedání v knížecím paláci stále nepřicházela, ale zato přicházely zprávy, že se před palácem srotilo třicet tisíc lidí, provolávají slávu kněžně vdově Augustě a chtějí, aby kněžna – jestli žije – vyšla na balkón. Rádio také oznámilo, že na balkón paláce vyšel vojenský velitel města, aby těch třicet tisíc lidí jménem předsedy Albína Rappelschlunda uklidnil. Prohlásil, že kněžna žije, ale není v knížecím paláci. „Není-li zde,“ prohlásil, „nemůže ani vyjít na balkón a ukázat se, to přece dá zdravý lidský rozum. To je jako chtít vidět tady,“ prohlásil, „antilopu.“ Prohlásil, že kněžna tráví svůj svátek na dědičném sídle v podhůří, na Kočičím zámku. „Smaží žampióny,“ řekl vojenský velitel města z balkónu, „a háčkuje krajky.“ Pak rádio ještě řeklo, že policejní ministr Scarcola dosud na zasedání nepřišel. „Snad si vyvrkl nohu,“ řekl vojenský velitel města.

Když zapálili v oknech v patře všechny svíce a měli začít vykuřovat, řekl Oberon Felsach:

„Televize nevysílá, to je zvláštní, to je škoda. Poslechnem si stanici z družic. Stanici z družic, možná že ta bude hlásit víc.“ A přistoupil ke stěně a otočil knoflíky. A slyšeli hlášení z družic o tom, co se právě děje v jejich městě.

„Lidé nevěří generálovi, že je kněžna živá, anebo nevěří, že je na Kočičím zámku,“ hlásily družice, „lid trvá na tom, aby kněžnu viděl a dokonce s ní mluvil. Před knížecím palácem je třicet tisíc lidí.“ Pak vyšel Oberon Felsach na chodbu a tam zašel do jedněch menších dveří poblíž schodů. Vrátil se ke studentům s bílým plátěným sáčkem. Studenti zatím připravili různé misky, dózu s dřevěným uhlím a také lahvičku s jakousi tekutinou.

Dali na několik misek pár dřevěných uhlíků, polili je tekutinou, zapálili a pak nasypali ze sáčku kadidlo. Rázem se z misek vznesl bílý dým a pokoj se začal plnit sladkou vůni. Vyšli na chodbu a zapálili další misky. V té chvíli rádio ze zdi, ta stanice z družic, hlásilo, že třicet tisíc lidí před knížecím palácem provolává bez ustání slávu panovnici kněžně vdově Augustě, že ji chce vidět a že se začíná stále hlučněji domáhat, aby sám předseda Albín Rappelschlund vyšel na balkón a řekl, co je s kněžnou. Chodba se zatím plnila dýmem, sladkou nebeskou vůní a studenti a Oberon Felsach v oblacích vešli znovu do jednoho pokoje. Když i tam se začal vznášet dým a sladká vůně, Oberon Felsach řekl, aby si na chvilku sedli. Sedli si na pohovku a v té chvíli rádio ze zdi hlásilo, že vojsko obstupuje třicet tisíc lidí před palácem. A pak bylo slyšet z rádia křik, hřmot a volání.

A mezi tím křikem, hřmotem a voláním zazněla ta první nebezpečná slova.

„Už je to zde,“ kývl Oberon Felsach a dal ruce na ramena studentů, jejich tváře byly podivné a zvláštní, „viní Rappelschlunda z vraždy. Viní, že dal dávno kněžnu zabít, pohřbít, že je kněžna mrtva. Viní, že ji živou vězní v paláci. Viní, že se kněžna musí tajně skrývat snad padesát let. Co hlásí náš rozhlas…“ řekl Oberon Felsach s tváří velmi vážnou, ale klidnou, a vstal z pohovky a otočil knoflík.

„… všechna nařčení jsou bídná,“ říkal zemský rozhlas, „lidé v městě nevědí, co mluví, jejich nařčení se vzájemně potírají, to je důkaz, že jsou to pomluvy. Lidé na venkově jsou moudří, sečtělí, vzdělaní,“ říkal zemský rozhlas, „v naší zemi není nikdo, kdo by neuměl psát, číst a počítat. V naší zemi vyrábíme,“ říkal rozhlas, „výtečné mražené krémy, máme kiosky ze skla a laminátu, létáme na Měsíc. V naší zemi se staráme o mládež a trestáme zločince. Kněžna vdova panovnice Augusta je zdravá, čilá jako křepelice,“ říkal rozhlas, „dnes má narozeniny. Vládne jako jediná a nejvyšší s předsedou Albínem Rappelschlundem od svého nastoupení na trůn před padesáti léty. Je na Kočičím zámku, jí žampióny a háčkuje krajky.“

„Jestli ovšem vůbec někdy na trůn nastoupila,“ řekl teď student v kostkovaném saku.

„Jestli vůbec někdy začala vládnout,“ kývl druhý student.

„Vy víte, že ano,“ usmál se Oberon Felsach, „nosila korunku, vdala se ve dvaceti letech. Ale teď pomalu půjdem dolů.“

Za chvíli, s miskami, sáčkem, dózou dřevěného uhlí a lahvičkou, pomalu a klidně sestoupili do haly. Pod schodištěm u soch s červeným světlem zapálili první misku a pak pomalu kráčeli po kobercích kolem stěn, obrazů ve zlatých rámech a oken s růžovými záclonami v rudých závěsech… zapalovali další misky a opět mluvili málo a tiše… hala se pomalu plnila dýmem, sladkou nebeskou vůní. Viděli, že dveře jídelny, široké dveře z mléčného skla, jsou zavřeny a za nimi se svítí. Obešli halu a přistoupili k vodotrysku. Voda stříkala z rozštíplého stonku a obloučky padala zpět do nádrže, kde plavaly tři červené rybky. Když tam zapalovali další misku, a vypadali bezmála jak královští poslové u jezera, otevřely se tmavé dveře u schodiště a vyšla hospodyně v bílé krajkové zástěře a bílém čepci. Chvilku postála u dveří, omámená vůní, a hleděla do středu haly k bazénku, odkud se vznášely obláčky dýmu. Pak bázlivě popošla k bazénku a řekla:

„Už smím dát jídla na vozík?“

„Dejte,“ kývl Oberon Felsach, „dejte polévku z želv, haluhy a řasy, žampióny, ryby. Všechno dejte na zdobené talíře a všechny talíře na vozík na ohřívače.“

„Pane Felsach,“ řekla hospodyně bázlivě a ještě víc přistoupila k vodotrysku, „jsou také skarflety a líhně, salát z medúz a chobotnice a smažené chroustnatky. Kdy mám přivízt ty?“

„Dejte i ty na vozík,“ řekl Oberon Felsach, „kdo bude chtít, vezme si. Koláče však nedávejte.“ A Oberon Felsach se nadechl vůně, která se v obláčku vznášela nad ním, a pohlédl do bazénku. V té chvíli tam pohlédla i hospodyně. A v té chvíli strašně vykřikla. V bazénku mezi třemi červenými rybkami projížděla velká černá ošklivá ryba.

Když za chvilku Oberon Felsach a oba studenti se sáčkem kadidla, miskami, dózou uhlí a lahvičkou rozevřeli velké skleněné zasouvací dveře jídelny a chtěli vejít dovnitř, znehybněli a jejich tváře pokryl velký nečekaný údiv.

Paní Mooshabrová v dlouhé černé lesklé sukni, kterou si lehce přidržovala bílou rukavičkou, v jupce a s korály, ringlemi a v klobouku s dlouhým barevným pápěřím tam stála u čela stolu pod oknem, zataženým tmavomodrým sametem, na odkládacích stolcích stály talíře s jakýmsi jídlem a na stole…

Stůl byl pokryt velkým černým ubrusem, jehož jeden kraj tvořilo jakési dřevěné břevno. Byl to velký černý ubrus s dřevěným břevnem na kraji, visícím k zemi, a mohl spíše než ubrus připomínat nějaký prapor. Na černém ubruse byla váza a v ní kytice jakýchsi prastarých uschlých květů. Kolem ní ležela stará černá a červená stuha se zlatým a stříbrným, zcela vybledlým nápisem. Kolem stály tři láhve vína a tři láhve nádherných limonád. Poblíž čela stolu byly na černém ubruse dvě mísy koláčů, jedny s mandlí uprostřed a druhé s hrozinkou, a uprostřed stolu hořela veliká vysoká hřbitovní svíce.