Hebkost let minulých

Mirce Havlíkové

Stojím tu v kalhotách mrtvého kamaráda.
Je půlnoc. Hudba dohrála a jen
od sousedů zdola zní hluboké táhlé sténání
nové dívky doktora Peška.
Jinak je ticho, ani ploutev nad hladinou.
Vzpomněl jsem si přitom na tebe, Mirko,
na náš pronajatý byt, na naše hádky.
Rád bych tě slyšel, ale telefonní dráty
míří do tmy a tam se mi ztrácejí…
Jdou jako kořeny hlouběji do země.