* * *

Světla vozu, hučivé tření nočních pneumatik o asfalt.
Nade mnou hrad Bítov, tisíc let rozpuštěných v půdě,
anděl zachyt’ faráře Tallhoffera, právě vyrážíme
v maringotce citů a nálad na nějaké nové místo,
pneumatiky vzdychají temně jako vzdálený splav.

Probuzen, ráno scházím stezkou dolů k vodě,
rybáři hledí na kolébání splávků, lhostejní
k tajemství říční hladiny, již nikdy zcela neprostoupíme.
Neprostoupilo ji zcela ani nahé bílé tělo jisté Ireny,
tělo z křišťálového studu, ale jen zpočátku…