EPILOG, PO LETECH

Včera jsem plaval v moři. Sůl mi hned u břehu spálila oči, ale voda byla teplá a měkce mne nesla vstříc hlubinám. Za mými zády zněl dětský smích, nejbližší břeh přede mnou desítky námořních mil…

Ráno při mytí růže protékají rovnou mezi prsty. Borovice jako zhojení Prométheové dlí pokojně vprostřed skal, už ani ne přikované, leč toliko všité nitkami kořenů do plenéru. Fíky plodí hojně jako v Ráji. Temné hrušky jejich plodů se ještě houpou na horních haluzích, když líčka nových plodů při zemi již rumějí.

Schodiště malých měst po celé Toskáně změkla staletým našlapováním. Brány se nahrbily, jsou žvanivé a vlídné jako starci, kteří rostou na každém rohu. Je to varta, která jen tiše eviduje, kdo jí uniká. Je to stráž bez hranice, stojí tu mezi dvěma komorami srdce – TAK UŽ POJĎ!

Meze smutku rozorány a smutek tedy bezmezný, tak jako radost je bezmezná; city nemají dna a nebesa jsou řídká.

Na letních slavnostech je každý Mistrem i Christoforem, na letních slavnostech jsou všichni vážení, a žasnou. Průvod je hlasitý a barevný, je vřavou, která tě hřejivě svírá, průvod se rozpíná a smršťuje, stává se velkými plícemi všech, ssaje světla, vůně z úst léta, průvod umírá pro krásu našeho strachu, a když se blaženě chvíme do poslední nitky krve, tu náhle procitá a již tápavými kroky malého dítěte protíná kamenné náměstí, vyráží kordy smíchu proti spícím uličkám, bouří vodu v kašnách…

Průvod, to je Toskána mého živého snu, to je můj nový zrak, nekonečné bdění bez únavy.

Sedím jak ještěrka na vyhřátém kameni. Dívám se na moře, které je opět plné plachetnic a motorových člunů. Lodě přejedou a moře bude prázdné. Sedám k psacímu stroji.

Slunce, které se ještě dopoledne opíralo o desku mého psacího stolu, je skryto za mraky. Skalnatý hřeben nad naší chatrčí se nikdy neopírá. Je důstojný i ve svých letech mlčenlivě strmí. Také on je pozahalen kalným oparem mračen. Stačilo by sednout za volant, ujet pár set metrů, a zmizel bych v oblacích i já.

Ale já nezmizím. Zůstanu sedět za tímto stolem.