ITALSKÉ INTERMEZZO

Po třech týdnech v Římě jsem teď na nějaký čas v Capeně. Jím jen trochu, kouřím denně čtyři cigarety. Od rána do večera se učím italštinu, vycházím jen na krátké procházky. Bydlím tady sám ve středověku, neboť celá část Capeny, v níž je i tenhle domek, je původní, středověká. Některé interiéry jsou poněkud adaptované, nejsou to ovšem žádné turistické atrapy – tady se opravdu žije. Domek stojí na skále a já se dívám z okna hluboko do údolí. Všude desítky divokých koček, jedna občas vyskočí do mého okna a kouká; za chvíli jde zase po svých. Po stěnách leze exotický hmyz…

Hned zkraje jsem si řekl, že musím tenhle středověk vidět i zdola, z údolí. Vyrazil jsem v kraťasech a tričku s krátkým rukávem, ale brzy jsem zjistil, že do údolí žádná rozumná cesta nevede… Z výletu jsem se vrátil zakrvácen a jeho druhá polovina byla už pouhým zápasem o možnost návratu. Rány se začaly hojit už druhý den, zato mi na rukou a na nohou začaly naskakovat puchýřky, které obzvlášť v noci hrozně svědí. Po většinu cesty nebylo kvůli přebujelé vegetaci prakticky možné najít pevnou půdu pod nohama, vše se odehrávalo v prudkém svahu a zachytit ses mohl buď ostrých trav, nebo trnovitých šlahounů.

Teplota jistě 40 stupňů ve stínu, pot mi stékal až do očí a nebylo možné jej utřít, neboť každou chvíli hrozil pád kamsi zpět, do nebezpečné a zraňující hlubiny, dozadu po svahu…

Do černých bot se opírá slunce, vzduch třeští, řítící se vlak chvílí otřásá útrobami kopce a pak náhle vystrčí hlavu jen malý kousek od tvé hlavy. Lekl ses hada? Kniha dne otevřena kdesi uprostřed, leží tu pohozena, dokořán, úběl stránek bije do očí. Není však vánek, jenž pohnul by stránkou.

Přejdi pár metrů žhavého asfaltu a vstup do prachu a kamení, na okraj prudkého srázu. Pod tvýma bolavýma nohama se rozevírá nádherné údolí, obří hluboký talíř, graciézně zaplavený polévkou slunečního svitu. A v té zvláštní, horké a řídké kaši ze zlata a dýmu plavou domečky, drobná políčka, a jako lžíce napřažená z okraje na kraj trčí nad údolím most.

Na zadních nohách vzepřená klisna ožírá listí jednoho ze tří osamocených stromů, které zde, kousek od rozvaleného drátěného plotu, skýtají vetchý stín. Hřebec stojí opodál a pozoruje tě. Překročíš příkop?

V koních i v poutníkovi zůstává kdesi v hloubi kousek strachu. Malý na to, aby se projevil na dálku, ale dosti velký na to, aby zabránil těm i onomu přiblížit se na dotek…

Přede mnou leží fotografie. Jsou ti pouhé tři roky, možná trochu méně, nevím, je to už dávno. Obě tvé tváře, brada i nos jsou schovány pod nánosem bílého maminčina krému, ruce vztaženy prudce kupředu, roztažené, napjaté prstíky. Mohlo by to gesto znamenat „nepřibližujte se ke mně“, mohlo být vyvoláno snahou uchránit onu velkolepou – a ovšem zakázanou – proměnu. Ale tvůj úsměv, tvá ústa a krásné oči svědčí o tom, že náš hněv byl v tu chvíli mnohem menší než radost a potěšení z tebe, nerozumného tvorečka. Je to gesto, jakým se čaruje. A ty, maličký šaman v bílé masce, nás tímto gestem zaklínáš…

Tvůj domácí úbor i černé sklo ve dveřích pokojíku prozrazují, že je již večer. Blesk fotoaparátu, možná jen světlo z předsíně, se odráží ve skleněné výplni dveří za tvými zády. Takové nic – a s jakou silou na mne útočí atmosférou těch časů, které nikdo už nevrátí, tak jako nelze vrátit čas tvého souboje s hláskami, čas tvých právě tříletých skopičin…

Zhubnul jsem za poslední měsíc o další dva kilogramy. Atmosféra, o níž jsem hovořil, čiší z obrázku tak silně, že kdykoli se jen podívám, malý kousek ze mne se vrátí zpět.

Tvůj šamanský úsměv z těch dob zdá se mi nyní být podstatou, k níž zvolna přibývám, vytráceje se přitom pomalu, po dekagramech, z bolestné přítomnosti.

V koruně vzpomínek, s níž denně sedám na vratkém svém trůnu, jsou právě tvá slova a doteky tvé ruky, zjihlé usínáním, těmi nejhezčími kameny.

Když jsem bydlel v Římě, chodil jsem každý den kouřit na střechu Nepomucena. Byl jsem vysoko nad městem. Pozoroval jsem vlaštovky v Golfském proudu oblohy. Řítily se, řítily, a ode dna se zvedal kal. Azur pomalu tmavl. Potom přišla noc…

Svítání. Malá pláž v Grossetu, chlad, pěna jemně naléhající na pobřežní písek, pach soli a vůně cigarety, která jak hřeb je vbita těžkými údery brunátně se valícího rána mezi mé fialové, fosforové prsty. Rudě žíhaný jazyk v široce rozevřených ústech oceánu.

Oslnivý lesk zlatých medicejských kopulí nad rozcuchanými vlasy palem. Konejšivé večerní teplo pozdně květnových dní a hudba, která se jako květy orchidejí snáší na tuto terasu.

Usazen mezi dva hrby slasti, cítím se požehnán, jako je požehnána tato země, jako je požehnán tento večer bez tebe, a přece ještě s tebou. Zmizelé polibky; ale což to není opět jen vánek od moře, hořký a slaný? Zázračné vždy je to, co není. Jaképak sledování drah!

Bytuji na střechách, plážích a ulicích městečka, jež miluji absurdní láskou, co místo osudových poznání. Grosseto, můj sne, můj přelude, zázraku nového ticha, sklenko vykřičených slastí, prahu, z něhož přepadám zvolna do nicoty…

Point of no return!

Ďáblův dech páchne cibulí.
Milenec tvůj se na má prsa
             přitulí.

První jsem stíral mu krev
Velkým vozem když k ránu byl sražen.
Já mu šel naproti,
             věčným hřištěm pláže.

Na zahradě přezrávají meruňky. Ve vyprázdněném pokoji, kam už se nechodí, mezi holými stěnami, poletují sluncem ozářená smítka prachu. Na starém stole stojí nový psací stroj.

Na jihozápadní straně domu staccato naříkají slepice. Po plechové střeše kloužou holubi, jsou tři, čtyři, a tlukou se křídly po hlavách. Přezrálé meruňky se nehlučně oddělují od stromů a tupě dopadají do trávy. Jiné až na cestičku, kde to jen pleskne.

Dlouhé minuty stojím tiše na prahu dveří vedoucích do zahrady. Sleduji řídký, ale vytrvalý meruňkový déšť.

Půjdu na zahradu, kde jemné čeření větru probouzí trávu z malátného bezvědomí. Pohnou se lístky na meruňce, sobotní vítr přejde přes korunu a chvějící se strom vstoupí do nového dne.

Nepůjdu spát, zůstanu v zahradě. Zavřu oči, ztichnu do poslední cévky a potom ucítím, až se to stane.

Démantový střevíc neděle dotkne se hlíny přímo přede mnou.

Plout po těchto řekách! Vzdálit se v sedmimílových botách za těchto horkých odpolední protnutých zlatými šípy požehnané samoty, samoty, která je plná našeho vlastního jasu. A ze vzdálených vrcholků, kde mne bude zábsti a kde chladné kapky skulí se za košili, odtam dohlédnu vlídný, tichý interiér pronajatého pokoje, židle, stůl, sklenice, své ruce na klávesnici psacího stroje, zlaté šípy slunce a stříbrné nitě akordů na prstech Pata Methenyho, modrý papír, na nějž píši o svých bolavých snech, z nichž dosud procitám.

V židenických zahrádkách skřehotají slepice.

Přijde jen to, co nečekám…

Jak sedí vedle sebe, jedna mladší, druhá starší
Jak teče soumrak jim po tvářích a po vlasech
Jak jedna tichá je a druhá náhle pohla se:
Vykládám vzpomínky své na stůl ve dvou arších

Jak přelít netopýr a za ním vlhká letní noc
A nocí celé česno, jež mocná blaha rodí
Sedíme proti sobě, padlou rosou měsíc brodí
A já — jak tichý jsem — k nim volám o pomoc

Brno je šeré, oněmělé město. Pár věží mezi komíny, jež jako dalekonosná děla chrlí hvězdy na oblohu. Ulice vlhnoucí řídkým deštěm, listí tlející na smetených hromadách. Všichni odjeli a mramorové víko noci pomalu přetíná poslední pramínek šera, jímž vstupoval svět do mé podkrovní hrobky. Víko zaklapne, a já uchopím hrníček s horkou kávou, na jejíž hladině se ještě rozplývá cukerný pliskýř. Napiju se – kousek nade mnou plují němé mraky, nehmotné, ale do pevna vykované ledovým uragánem.

Buď jaká buď, a tedy: buď jaká jsi.

Buď vlídná a tišící, polib mé rány, obejmi mou třeštící hlavu.

Buď vzpurná a nepoddajná, protrhni svým vpádem mé bolestně ztichlé hladiny. Projdi zdí mé samoty. Vem mě za ruku a veď mě pryč.

Přijď! Zavolej! Mysli na mě! Buď! Směj se, zpívej, šeptej, buš do mých prsou, kousni mě do ramene, podraž mi nohy…

Stmívá se, do zahrad se snášejí semínka. Vrátit válec psacího stroje. Uklidit boty. Jíst. Spát.

Čtvrtek zlehounka dovírá dveře půlnoci.

O prázdné plotně, o dlouhém stmívání v liduprázdném domě. O stínech, jež slétly na kuchyňský stůl. O touze, kterou musíš polknout jako hrst borůvek na procházce v lese. Nelze ji schraňovat.

Jak zdechá kočka? Jak kůň před branou jatek, když pláče na tvář posledního člověka?

(Ten kůň už tluče křídly svého anděla, ač prosebně klade hlavu do tvých dlaní…)

To není svědectví, to je jen modlitba, která má vrátit všechno zpět. Údivy, rozkoše, výkřiky, mé i tvé.

Chci tlačit tvůj kočárek po Tyršově ulici.

Chci, aby se tóny naší písně ještě jednou rozklenuly doširoka. Chci, aby rozpjaty zůstavily pár chvil pro věčnost. Chci kráčet nocí po laně, vysoko nad zemí. Chci se křečovitě držet kyvadla a létat sem, tam, z minulosti do budoucnosti, kde jedině – vždy na zlomek vteřiny – kyvadlo strne, zatímco přítomností se toliko svištivě prožene, vždy v nejnižším bodu své dráhy.

Je mrtva. (Chtěla by Largo z Novosvětské.) A já jsem volný, teď mohu jít.

MOHU JÍT, čtu ten nápis v tvé koruně, lípo u volejbalových kurtů, MOHU JÍT, čtu ten nápis na poštovní schránce s našimi jmény, MOHU JÍT, čtu ten nápis též v písance ostrého ranního větru, MOHU JÍT…

A tedy se ptám:

MOHU JÍT ZA NÍ?

Město jen v páře a v krvi,
na tolik žíznivých padá málo deště.
Ale pták usedá na tvoje zlaté brvy.
Naposled ještě.

Znovu ta okna v krvi a v jantaru,
vidím tě jinou, leč cítím tě postaru.
Vidím tě zraněnou lunárními cykly.
Vidím tě přibitou na vrata v Mostaru.

Sotva ulehnu, jdou po mně sny. Za záclonou se třpytí ptáci, slunce štěbetá, listí kráčí středem ulice, vozy spí v odpoledním žáru, a má bolestivě nedospaná noc se nalézá v ranci mizejícího chodce.

Doruda opálená předloktí spočívají na matracích beze snahy vládnout, udávat směr, zvedat se v obraně. Sny je překračují jako dvě mírné řeky a slévají se v spící hlavě. Skrze lebeční stěny prosakuje voda počínajícího léta. Tichá vlažná voda nocí a zářivá bystřina dnů.

Po probuzení jsou sny bez tvaru, nevím, zda páchám pouhým slovem, nebo zlými skutky.

Zdály se mi opět vlaštovky, které sekaly svými srpy do obrazu města tak zběsile, až se celé město proměnilo ve visící cáry plátna; v rámu však se objevila silueta města jiného. Z cárů Židenic vyloupl se Řím. A tu vlaštovky, které zůstaly, stejné a jiné, dotýkaly se prsty svých křídel měkké příze bání, kopulí, antén, a slétaly níže do ulic a dotýkaly se vlasů a tváří mužů a žen, jako zlaté mušky kroužily okolo soumračné hlavy Říma a napovídaly mi: to je ona, Roma, vyvol ji za ženu.

Ale já váhal.

Je to vskutku ta Roma, jejíž násilnické choutky jsem musel snášet, Roma, kterou jsem miloval, ač mne srážela k zemi? Je to vskutku ta, jejíž chladné oči časných ranních hodin na mne hleděly, přestože jsem byl nahý a plný beznaděje? Je to vskutku ta, která se mi smála kadeřemi palem, zatímco jsem žil malými slastmi na samém prahu věčnosti (ve Věčném městě přec)?

Ani ve snu jsem neuvěřil.

Prostě jsem se otočil v té chvíli a jako latimerie jsem se opět ponořil do svého bahna, na pár tisíc let.

„Jaro?“ ptám se přes zavřené dveře.

Holubi nechávají vlát vlákna svých křídel po větru.

Pod nohama rána křupe ještě sníh…