POSLEDNÍ ROK (1991–1992)

Prší. Zpěv ptáků, paprsky slunce.
Vysoko na balkóně
vyhlížím duhu.

Déšť padá na má nahá záda.

Neděle odpoledne. Ze zahrady stoupá vůně a křik dětí. Soused vytahuje hřebíky z trámu.

Přijdeš v letních šatech. Usedneš na kraj postele. Pošimráš mě na chodidle a já procitnu. Celé mé tělo bude naplněno čistou únavou z probuzení. Můžeš ji vypít.

Kdo ale umřel, ten nepřichází.

Všude tma. Pokoj je plný mého olbřímího těla. Kdo ulehá v tuto chvíli, nebude snad více probuzen. Jako malé dítě ukrývám se v řádcích.

Přijďte k nám, dáme o tom řeč. Dávno už nebyla taková příležitost. Do tmavých koutů naší knihovny se vrátili trollové. Těžká láhev vína vyklouzla z mé ruky. Pro celý svět jedna píseň.

Stmívá se ve čtyři, a k nám je malý kousek…

Vypukly Vánoce.

Čekám na přítele v opuštěném domě. Nepřijde-li, budu mu vyprávět svůj příběh. Dívám se z okna, roky plynou. Musím začít hned!

Vánek někdejšího léta. Má sluneční koupel, tvé polední plisované šaty. Tvůj výkřik, vlasy ve větru…

A pak noci slabě vonící černým tabákem těl. Dva nože vrásnící zdi našeho bytu. Ó divy metamorfóz, dnes jsou vrásčitá jen čela vyprchalé něhy!

Roky; noci a dny.

Vzpomínky ve vatě slov jako rozříznutý prst. Vata za noci bobtná, sákne krví. Napitá do posledního vlákna začíná tuhnout. Maso mé rány se spojilo s krvavým dílem vaty.

Krkovice února křupla pod tvou nohou. Mohli jsme jít dál, ale strnuli jsme. Drželi jsme se za ruce, netušíce, co se stalo. Minuty se lepily jedna k druhé jako sníh, minuty se vázaly jako stébla do snopů, a kdybych se netlačil k opratím, mohli jsme navždy zkamenět při prvním polibku a ještě dnes jsme mohli šťastni stát na Mendlově náměstí, blízko kostela svaté Elišky. Kolem nás mohly ještě dnes poletovat vločky.

Ale náš čas už se řítí – definitivně a trvale přítomní v každé vteřině, mizíme rychleji než světlo. Svítání a soumraky stávají se tak snadno zaměnitelnými. Dům, v němž bydlím, obrostl lišejník dříve, než jsem pustil tvou ruku. Nikdy se nevrátíš do stejného místa. Vzduch, do nějž jsem vkročil, rozloučiv se s tebou, je zbrázděn puklinami jako staletý kámen. Celuloid v plameni?

Ze zubů vytrhat plevel – a svět se pomalu rozpadá.

Tudy jsme spolu chodili… Ale pukliny mezi našimi cestami se zvětšují a po bocích průrvy šplhá zvolna mráz. Prsty října zaryté hluboko do srázu, žloutne tráva. Pod lesem sedí muž a žena v šatech z doby Toulouse-Lautreca. Hovoří tiše a jejich slova plynou prázdným krajem, jsou tažena matnými hejny a pak se smýkají jako levný tyl mezi šedavými prsty oblohy. Nad nimi měsíc jako stříbrný prsten.

Usedni na lavečku tohoto prámu, pusť se se mnou na jezero. Veslování, pomalé a tiché kladení vesel na večerní hladinu. Poslední paprsek klouže nad bezednými hlubinami všeho, co jsme vyřkli a už nezískali zpět.

Kačeny v tmách. Prám je míjí tak tiše, že větévky jejich drobných snů se ani nepohnou. Měsíc se pomalu naklání přes brlení smrků, až se jeho stříbřitá tvář zavlní v jezeře. Zář zalévá naše krky, chladná dlaň spočine na ramenou.

Jsi růže, která leží na mých kolenou. Hledíš na mne okvětím, zatímco se má kolena propadají do sochy. Nehty přicházející půlnoci se bolestně zarývají do mého srdce. Ani v oněmění nedokážu být dost pokorný. Chladný van půlnočního větru běží lehce jako dýka přes obratle jezera. Zuby hvězd stiskly prám.

Putuji, a ty jsi má jizva na rtu. Den se již odrazil od něžného nártu. Požárník dobývá červánky v záclonách. Hoří tvé paže, žirafy ztepilé.

Usínám, a ty máš bělostné paty. Kráčíš oblohou a po střeše chaty. V bažinách střech zabředlý – jsem tvé Moře par.

Mare vaporum tvého Měsíce.

Na holé větve věší prosincové ráno řídká prostěradla. Smutné tribunály za každým vřelejším stiskem.

Neopakuj stále své tázací věty, nechci slyšet tvůj milostný nářek.

Slib mi, prosím, že nebudeš příčinou mého šílenství, i kdybych to jediné si přál. Ba, to jediné si stále přeji, mé do výše vztažené ruce o to prosí.

Ty mi ale slib, že zemřu prostou a banální smrtí.

Slib, že do práchnivého kmene mého těla necháš vstoupit cvrčky, ptactvo a teplé dlaně léta…

Je jedenáct a tvůj pokoj je prázdný. Noc se navíjí na větve stromů jako vlákno na prsty zasněného tkalce. Černý stín třešně se dotýká prahu. V louži se odráží mdlá záře. Skoč! – a budeš také vymrštěn zpět do vlastních tratolišť.

Na chodníku lampy, jejichž světlo stéká po kostrách popelnic; hloupých ve dne, za noci tajemných. Lampy, na jejichž ohnutých ramenou nesedají pekelné sovy, sic, ale holubi tam sedají a jsou baldachýnem nad dávným procesím. Minuty horké červnové noci. Otevřené okno. Hmyz proniká do zákrutů psacího stroje. Hubené blanokřídlé mušky usedají na lákavě bílý papír a jsou drceny otáčejícím se válcem. Ulice města stárnou přímo před očima. Ale lampy, stojící jednou nohou v hrobě, si zachovávají i v mučivých vedrech zvláštní svěžest relikvií.

Klíč v zámku rozpráví s tvými prsty. Sedím tu potmě, čas vůkol stojí. Sedím tu, nedýchám, a věřím, že nikdy neodemkneš, že nikdy neustaneš ve svém odemykání. Tvůj pohyb získá rozměr věčnosti. Já budu sedět za tímto stolem a ty budeš přicházet, budeš již na dosah, s rukou na klíči, ale ne zde. Strávím na této židli zbytek života, v tomto tichu – s vědomím, že přicházíš.

Chtěl bych ti být blíž, alespoň nadoslech. Vyrazil bych, a v té krátké chvíli, která mi zbývá, než padnu k zemi s ochromeným jazykem, řekl bych pár slov, která vysoko přerostou divoké stepní traviny, rašící po léta z mých plných hlíny úst. Řekl bych pár slov, jež by oplývala vláhou a k nebi strměla by jako žebř. Ty bys jim uvěřila – a já bych stoupal vzhůru velmi pokojně.

Roztrhanou pamětí brodím se zpátky vstříc smrti, špičatou holí napichuju roztroušené odpadky vzpomínek. Mám své nejbližší, s nimiž rád ve spánku stávám nad hnědavými střepy kunštátské keramiky, které nikdy, nikdy, nikdy nenabudou původnosti džbánu. Zato však vždy, pořád a stále budou jizvit mou vetchou mysl, tělo a tvář, budou tam rýt temné brázdy pro krystaly jitřní hořkosti…

Jitřní? Ó ano, jitřní, neboť růže plnosti sklání se k nám tichými ranními sny nejblíže.