KAPITOLA DRUHÁ Pondělí 30. srpna

Hned u Zbraslavi jsem usnul. Když jsem se probudil, míjeli jsme bránu bývalých vimperských kasáren. A pak za oknem ubíhaly jen lesy plné smrků a další a další smrky ležely na zemi – z jedné strany byla jejich kůra úplně hladká a z druhé pokrytá lišejníkem.

„Támhle před lety stával posed,“ řekl táta. Narodil se na samotě u Vimperka, ale jeho rodný dům zbourali, když stavěli silnici na Strážný, takže jsme do Vimperka nejezdili.

Dětství strávil v lese. Cesta do školy mu trvala hodinu, když nesněžilo, a hodinu a půl, když napadl sníh. Do školy chodil pěšky, protože z domova mu nejezdil ani autobus, ani vlak, ani metro, dokonce ani tramvaj ne.

„Kdy už tam budem?“

„Za čtvrt hodiny. A říkám ti, aby ses nevrtěl.“

Vyjeli jsme z lesa a vjeli do vesnice, která se jmenovala Nové Hutě.

„Jednou jsem slyšel, že na konci druhý světový války bylo někde tady americký letiště. Představte si, že bysme ho objevili! To by bylo, co?“ prohodil táta.

Máma ani já jsme samozřejmě neodpověděli.

Co bychom taky dělali s letištěm.

V tom okamžiku mi zapípal mobil – přišla mi esemeska od Janise.

Dokazu proniknout do hitparady!

Janis k nám přišel loni. Do té doby jsem ve škole žádného kamaráda neměl. Spolužáci přemýšleli jen o tom, jaké si založí firmy a jak vydělají miliony. Třeba Vytloukal skupoval každé ráno před vyučováním tatranky za šest korun a prodával je za osm. Na lavici si umístil ceduli:

VELKOOBCHOD VYTLOUKAL

Když někdo prošel kolem lavice a tatranku nekoupil, bral to jako chybu ve výběru sortimentu. Tak ty bys radši oříškový? Nebo mléčný? Jenže ty budou za devět!

Janis byl jiný – zajímala ho muzika, počítače a filmy. Byl to jediný kluk, který uvěřil, že se Kuky natáčel u nás. Plánovali jsme, že budeme hrát v kapele, a já tušil, že je génius.

A teď jsem měl i důkaz.

A jak se do ty hitparady dostanem?

Opustili jsme Nové Hutě. Po levé straně silnice se až k zalesněným kopcům táhly pastviny obehnané dřevěnými ohradami. Napravo jsme měli mělké rovné údolí se spoustou borovic a bříz.

A pak jsme vjeli do vesnice, která se jmenovala Nový Svět.

„Ještě kolem roku 1750 se tady všude rozkládal jenom neprostupnej les. Dokážete si tu divočinu představit? Byl to vážně novej svět – jako Divokej západ.“

„Jenže tu nebyli indiáni,“ namítl jsem, protože mi tátovo srovnávání přišlo jako laciný trik.

„Nebyl tu vůbec nikdo, dokud sem kníže Schwarzenberg neposlal svý hajný a ty tu nepostavili první hájenky.“

Nechtěl jsem si představovat žádné hájenky, už proto, že jsem si zapomněl dobít baterky do empétrojky a nemohl jsem dávat najevo, jak mě tátův výklad štve.

Napisu kratky skript ve starym skriptovacim jazyce HyperText PreProcessor. Pouzival se pro webove stranky na ruznych platformach. Pri kazdem spusteni prida skript jeden hlas.

Pak do nej nastavim smycku, aby se cely postup opakoval, a program znovu spustim.

Páni! S takovým vychytaným prográmkem můžeme obsadit nejen první místo hitparády, ale rovnou všechna v první stovce!

Ne nadarmo se naše kapela jmenovala Chytrá bomba.

„A tady, uprostřed pustiny, postavili kostel,“ táta ukázal kamsi mezi domy, za kterými se tyčily tři modrofialové věže sila. Projížděli jsme zrovna kolem vjezdu do kravína a já za jeho branou uviděl jedno pruhované a jedno zrzavé kotě. Motala se, jako by byla slepá. A já asi taky oslepl, protože jsem žádný kostel neviděl.

„Poslední mši tu farář sloužil v roce 1950 a pak kostel nechali komunisti zavřít. Rozpadal se dvacet let, pak ho srovnali se zemí a místo něj postavili tyhle jezeďácký nestvůry.“

Vsechno je v pytli. Zapomen na to.

Ten program nefunguje?

Funguje. Ale ja se vracim do Recka. Natrvalo.

„To ne!“ vykřikl jsem.

„Smutný, co? A nebyl to jedinej kostel, kterej zničili, byly jich…“

„Janis se vrací do Řecka! Tam přece lidi demonstrujou, všechno hoří a rozpadá se na kusy!“

„Někdy se lidi vrací na místa právě proto, že se rozpadaj,“ odpověděl táta. „Domov je domov, i když se ti rozpadá.“

„Ale tati, Janis chce zůstat v Praze. Je Čech jako já.“

„Jeho táta je Řek. A Janis je taky Řek.“

„Narodil se v Čechách. A každej, kdo se narodí v Čechách, je Čech,“ namítl jsem. „Nemůžeme jet na dovolenou do Řecka?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože bysme se nedostali zpátky.“

Sáhl jsem po telefonu. Čárky příjmu signálu na displeji se roztančily a pak, téměř naráz, zmizely.

„Signál je pryč!“

„Tady v kopcích to bude se signálem bída.“

Schoulil jsem se na sedadle. Co tady budu bez signálu dělat? A co si bez Janise počnu ve škole?

Byl jsem zase úplně sám, kolem mě se táhly kopce, které zabíjely signál, a mě i Janise rodiče převáželi někam, kde jsme vůbec nechtěli být.