KAPITOLA ŠESTÁ Středa 1. září

Za mnou někdo zašeptal: „Jestli to není pro prvňáky a druháky, bude to fakt pro silný nervy!“

Pak se otevřely dveře a do třídy vstoupil vysoký stařec. Na sobě měl světle modrou košili s bílými knoflíky a světlé plátěné kalhoty. Byl ohnutý a ke stolku se šoural celé dvě minuty. Stáli jsme v lavicích a nehýbali se. Většina z nás ani nedýchala, jak jsme se mu snažili pomáhat, aby došel až ke stolku.

Konečně se mu to podařilo. Usadil se a paní učitelka na nás kývla, abychom si sedli. Pán si sedal tak pomalu, že kdyby si takhle sedalo nějaké dítě, dostalo by poznámku, že se chová neukázněně. Navíc při tom hrozivě vzdychal. Ve třídě vládlo takové ticho, že nic jiného než vzdychání nebylo slyšet.

Paní učitelka se nadechla a řekla: „Jak víte, každý rok pořádáme besedu s někým, kdo pamatuje Šumavu za starých časů. Dnes si popovídáme s panem Lampou. Pan Lampa se narodil ve Zdíkovci, kde jeho tatínek míval obchod a firmu. A pan Lampa má důvod, proč se přišel podívat k nám na Borovou Ladu.“

„Jsem tady a hned vám řeknu proč,“ řekl pan Lampa a rozkašlal se. Kašlal asi minutu a teprve potom přestal. „Ten důvod je hajnej Hrdlička. Ale poslouchejte: můj táta měl obchod s kamnama. Prodával na splátky kamna lidem po Šumavě. Chudejm lidem, který žili tady nahoře, ve Ferchenhaidu, jak se dneska říká, Borový Ladě, a na Kaltenbachu, to jsou dneska Nový Hutě. To bylo ve třicátejch letech.

Táta prodával kamna na splátky Němcům, Čechům i Židům, bylo mu to jedno, jestli je člověk takovej, nebo makovej.

A pak, jak se to začalo motat s Němcema, na jaře osmatřicátýho, to už vypadalo, že bude válka, táta poprosil všechny svý zákazníky, a to byli většinou samí chudí lidi, protože tady nahoře žádní boháči nebyli, jestli by nebyli tak hodný a nezaplatili mu do konce léta. A víte, co se stalo?“

Všichni ve třídě mlčeli. Nikdo se dokonce ani nepohnul.

„Lidi mu během tejdne zaplatili. A to je něco, co bych chtěl, abyste si pamatovali. Že tady na Šumavě žili vždycky poctiví lidi. Budete si to pamatovat?“

„Budeme,“ odpovědělo několik mých spolužáků stísněným hlasem, jako by si nebyli svou pamětí úplně jistí.

„Nebyli bohatý, ale slušný.“ Oči mu na okamžik zaslzely. „Kde jsem to přestal?“

Bylo těžké říct, kde přestal, a já se podíval na paní učitelku, která kupodivu nevypadala vyděšená, že tenhle pán bude plést páté přes deváté.

Návštěvy, které k nám v Praze chodily do školy, se nikdy neptaly, kde přestaly. Přednášely o tom, jak nebrat drogy a vyhýbat se místům, kde by je do nás mohli píchnout, jak si mýt ruce a vyhnout se žloutence. Dvakrát za rok jsme mívali rozhovor s psychologem o tom, jak poznat na Facebooku nebo ICQ úchyla. Stačilo znát všechna sprostá slova, která úchylové užívají jako jména, takže když se mezi vašimi přáteli objevil Honza Šuk, ocitli jste se v potenciálním nebezpečí a odmítli ho.

Ovšem návštěvy důchodců, kteří by nám vyprávěli o tom, jak to chodilo na Štrosmajeráku, jsme nemívali. A taky se tam děly věci, jedna paní tam před lety najela náklaďákem do davu a zabila spoustu lidí. Tu jsme ale do školy nepozvali.

„Říkal jste, že jste ve Zdíkovci mívali obchod,“ připomněla panu Lampovi Tereza.

„Víte, kde je Zdíkovec?“

„Víme,“ odpověděli všichni a já byl rád, že nikdo nechce, abych osaměle prohlašoval, že o Zdíkovci nemám ani páru.

„Tam jsme na zahradě mívali seník. Seník měl díru a tou dírou se do něj dalo vlézt v noci tak, že si nikdo ze vsi ničeho nevšiml. A tam přespával Kilián. Víte, kdo to byl Kilián Nowotný?“

Všichni ve třídě zvedli ruce a křičeli jeden přes druhého.

„To byl Král Šumavy! Slavnej pašerák! Natočili o něm film Král Šumavy!“

Nemohl jsem věřit vlastním očím – všichni tady znali Kiliána!

„Víte, kdy jsem ho viděl poprvý? To mi bylo jako vám. Jednou večer jdu kolem seníku, řekl bych, že byl tak rok 34, to mi mohlo bejt čtrnáct, a najednou na mě vykoukne chlap celej v černým. Pašeráci chodívali oblečený v tmavejch šatech a obličeje si začerňovali sazema. A taky si hlídali, aby jejich dcery nechodily s mládencema z konkurenčních pašeráckejch rodin, protože rodinná pašerácká stezka byla stejně vzácným majetkem jako hospodářství nebo stádo krav.

Tak tenhle chlap na mě vybafne:

Máš rejžáky?

A já říkám: Ne.

A von povídá: Chceš si vydělat?

A já říkám: Jo.

Tak mi sežeň do zejtřka sto rejžáků.

Kde je vemu?

To bude vědět táta. Jsi mladej Lampa, že jo? Kluci ti říkaj Lampička, ne?

Jo, povídám. To jsem já.

Tak jsem běžel za tátou a ten povídá: Nikomu ani slovo! Do školy nechoď, vem ruksak, sháněj rejžáky, a kdyby se tě někdo ptal, řekneš, že na Stachách a ve Zdíkovci došly a máma s babičkou tě vyhnaly na kauf.

Vyrazil jsem ráno s ruksakem do Strakonic a do Vimperka a od hokynářů sehnal stovku rejžáků. Večer jsem je nechal na seníku, ráno byly pryč a za tejden mi tam Kilián nechal třicet korun.

Víte, kolik to tenkrát bylo? Byl jsem boháč!

Tady na Šumavě se vždycky pašovalo. Starý Slovani pašovali na západ med a vosk a ze západu se tahalo koření. V Čechách se pašoval cukerín, šňupací tabák, obyčejnej tabák, sůl, cigarety a léky, a na Slovensku se pašovalo víc jídlo, třeba i bažantí a křepelčí vejce.

U nás to měli pašeráci vždycky dobrý, místní si od nich půjčovali peníze, věřili jim víc než bankám, protože lidem pašovaný věci prodávali za rozumnou cenu a nepůjčovali na úroky. A víte, co si pašeráci vymejšleli, aby nikdo nechodil po jejich stezkách?“

„Ne.“

„Strašidla. Pak věděli, že ten, kdo jde stejnou cestou jako oni, nebude obyčejnej chlap, ale financ.“

„A proč se pašovalo?“ zeptala se Tereza.

„Na konci devatenáctýho století začaly v Německu továrny vyrábět levnej cukerín a umělý sladidla. V Čechách zas měli velkej vliv cukrovarníci, vláda musela zajistit, aby vydělali co nejvíc peněz, a dovoz cukerínu zakázala. Za první republiky a za krize byl o cukerín zájem, protože byl mnohem levnější. Pašoval se ve stavebním dříví. Stačilo navrtat po délce kládu a do otvorů nacpat balíčky umělýho sladidla. Konce klád se zazátkovaly a zamazaly hlínou, a kdo by takovej paš našel, že jo?

Ty naše zatracený nepovedený vlády vůbec vyhlašovaly pořád nějaký zákazy dovozu, třeba pšenice z Německa, nebo ze dne na den zvýšily obchodníkům clo. To jste měli vidět, jak to lítalo! Jen co se zešeřilo, všichni, co bydleli na Kaltenbachu, teda na Novejch Hutích, si na záda hodili ruksaky a vyrazili do Bavorska pro pšenici.

Za noc jí přenesli do Zdíkovce tuny. Tam si ji vyzvedli obchodníci ze Strakonic a Příbrami a hned za ni zaplatili. Na konci třicátých let šlo ale všechno pašování do kelu. Ordneři, to byli takový fanatický Němci, přenášeli do Čech zbraně, výbušniny zavařený v konzervách Marily Rokycany, a s tím nechtěli normální slušný pašeráci jako Kilián nic mít.

Z Jáchymova se do Německa nosil přes hranice načerno i uran, Němci už tenkrát věděli, co je to za sílu.

Pašeráci byli chytrý. Povím vám takovou historku.

Jeden mladej Čech ze Šumavy pracoval v Bavorsku jako malíř pokojů. Den co den přecházel hranice a večer se vracel vždycky namol opilej a zpíval si písničky. Jeho maminka o něj měla starost a každý ráno se s ním loučila na hranici a prosila ho, aby už nepil.

Jednomu celníkovi lezlo jeho chování na nervy a mladíka zastavil: Já už toho tvýho prozpěvování a vožírání mám tak akorát. Vzal štafle a povalil je na zem. Štafle se rozbily, protože byly uvnitř dutý – kluk v nich pašoval cukerín. Dobrý, ne?“ pan Lampa se zasmál.

My jsme se taky zasmáli.

„Kde jsem to přestal s tím Kiliánem?“

„Nechal vám na seníku třicet korun.“

„Jo, těch třicet korun! No a potom přišla válka. Kilián sloužil u námořnictva a z vojny si přivedl velkýho psa. A namluvil si holku z Novejch Hutí.

Já po válce přebral tátovo podnik a prodával kamna. Firma Lampa Zdíkovec, to bylo tenkrát jméno!

Ve Vimperku jsme dělali kšefty, to byste koukali. Neměl někdo z vás příbuzný ve Vimperku?“

Zdvihl jsem ruku.

„Jak se jmenuješ?“

„Jungwirth.“

„Jungwirth! Ještě mi řekni, že se tvůj děda jmenoval Franz!“

„Jmenoval.“

„Toho jsem znal! To byl ale šikovnej topenář! Němec jak poleno, že jo?“

Nejistě jsem se rozhlédl kolem, ale nevypadalo to, že by někoho překvapilo, že můj děda byl Němec.

„Víš, že mě ve Vimperku mlátili estébáci? Nasadili na nás provokatéry.“

„Kdo to byli provokatéři?“ zeptal se Daniel.

„A víš, kdo to byli komunisti?“

„To byli zloději, co vzali mý babičce šest krav, dva koně, čtyři pole a zahradu s rybníkem.“

„Správně. Tenkrát, když se dostali k moci, to bylo po Únoru 48, provokatéři dělali tohle: přišel za mnou chlap a ptal se, jestli by u mě nemohl přespat. Já tu jinak umrznu, autobus mi ujel, povídá. No a já byl vod tý dobroty, že jsem ho nechal přespat na seníku. Co jsem taky měl dělat? Byl prosinec, mínus sedmadvacet, to bych ho poslal na smrt. Za dva dny si pro mě přišli esenbáci. Tak jsme slyšeli, že u vás v seníku přespávaj cizí lidi, převaděči a překupníci, co? Neschovává se tam taky Kilián? Tenkrát po něm šli jak diví, dělali obrovský akce, aby ho chytili.

Já povídám, že nic nevím, že jsem ho dlouho neviděl.

Jenže oni chtěli, abych na něj donášel. Já řekl, že nebudu. Zmlátili mě a pustili domů, ale to už jsem věděl, že po mně půjdou. Tak jsem se rozhodl, že vemu kramle.

Tady na Borovce byl nějakej hajnej Hrdlička, slušnej člověk, na kterýho nikdy nezapomenu. Kvůli němu jsem dneska přijel. Neznáte ho náhodou někdo?“

Ve třídě zavládlo ticho. O hajném Hrdličkovi nikdo nic nevěděl.

„No to nevadí, je to už let, že jo,“ pan Lampa vydal těžké povzdechnutí. „Hrdlička mě vyzvedl v noci nad Vimperkem u hospody U Koubů, tam, co bejvaly kasárna U Sloupu, a vedl mě přes Medvědí potok k Michlově Huti. Vyšli jsme nad Novým Světem a před náma stála Chalupská slať. Z tý jsem měl hroznej vítr, finančáci tam hlídali a přes Vydří potok neznal nikdo kromě Kiliána cestu.

Tady si tě vyzvedne, povídá Hrdlička. Buď potichu a žádný blbosti.

Pak se ztratil ve tmě.

Stál jsem na kraji slatě, nad hlavou mi šuměly stromy a najednou se ve tmě objevil chlap.

Lehni si na zem, zašeptal německy. Já věděl, že Kilián mluví česky, i když s chybama, jeho máma byla Češka, a tak mi bylo divný, že na mě spustil německy.

Lehl jsem si na mokrou zem a povídám: To jsem já, mladej Lampa, kupoval jsem pro vás ty rejžáky ve čtyřiatřicátým, pamatujete? Říkali mi Lampička…

Kilián řekl jen: Znáš písničku Ich hatt’ einen Kamaraten?

Jo.

Tak mi jí zahvízdej. Sehnul se ke mně a zašeptal mi do ucha: Hvízdej, ať vidím, že nejseš nějakej zatracenej ruskej špion.

Ležel jsem na promočený studený zemi, zuby mi drkotaly, nemohl jsem pořádně ani dejchat, ale nakonec jsem začal potichu hvízdat starou německou písničku, která se hraje vždycky, když padne německej voják. A zpívá se taky ve francouzský cizinecký legii.“

Pan Lampa se pokusil zahvízdat, ale hvízdání mu šlo dost špatně. Hudební výchovu by už asi učit nemohl.

„Už mi to moc nejde.“

„Hlavně, když jste ji zahvízdal, když vám šlo o život,“ zahlásila Tereza.

„Jo, to máš pravdu, děvče,“ uznal pan Lampa a rozesmál se. „Kde jsem to byl?“ Vypadalo to, že vždycky, když se pan Lampa rozesměje, zapomene, co říkal.

„Přecházel jste Vydří potok na Chalupský slati,“ napověděla mu Tereza.

„Jo. Kilián mě vedl. Přesně mi ukazoval, na který kousky země můžu šlápnout. Přes potok si postavil kameny, který měl schovaný pod drnama, a i kdybyste je hledali sto let, našli byste pendrek. Na druhým břehu je zase schoval. Pak jsme přebrodili Vltavu na Františkově, tam teď Kiliánovi postavila paní Pěničková pomník. Před Františkovem se k nám přidal Grabmüller, Němec, kterýho dva roky nato chytli a dostal patnáct let.

A já se ani nedivím. Ten člověk nebyl vůbec vopatrnej! Lezli jsme krpálem nahoru nad Františkov a von si klidně zapálil cigaretu. V noci, a to nesvítil měsíc, všude tma jak v pekle, tu cigaretu museli vidět snad až ve Vimperku! Kilián, kterej byl jinak klidnej a nemluvnej, se tak dopálil, že jsem se bál, že ho zamorduje.

Prošli jsme mezi Stanovou a Stolovou horou, tenkrát tam ještě vedla stará stezka, kterou pak vojáci schválně rozjezdili, aby jí nikdo nenašel. To už jsme byli kousek od hranice, jenže Bučinu jsme museli obloukem obejít, protože tam stála stanice finanční stráže. Hranici jsme překročili u pramenů Vltavy – tam, kde se říká na Sedmiskalí. Pak jsme vyšli na Siebensteinkopf, to je bavorskej kopec hned za hranicí, a sešli k nádrži na plavení dřeva, která se jmenuje Reschbach Klause. No a podél potoka, co z ní vytéká, jsme šli údolím. Všude na pěšině ležely kameny a já o ně furt zakopával. Ale už mi bylo veselejc, věděl jsem, že jsme v Bavorsku.

Čekali jsme ve Finsterau u kostela, a já si říkal, že pro nás přijede Kiliánův kamarád s náklaďákem, protože Kilián měl v Röhrnbachu firmu s palivovým dřívím.

Jenže se objevil volkswagen. To byl první volkswagen, kterej jsem v životě viděl. Dovezl nás až do Röhrnbachu. Kousek pod kostelem stál echt bavorskej barák s nápisem Kilian Nowotny – Holz.

Tam jsem hodinku spal. Ještě před úsvitem mě Kilián vzbudil a povídá: Dojdem na kraj vsi, tam pro tebe přijede auto. Já pudu napřed a ty se budeš držet kousek za mnou. Jestli se zastavím, obrátíš se, pomalu se vrátíš a tady počkáš.

Pamatuju si, že to ráno pršelo, všechny bavorský kopce stály v šeru a mlze kolem Röhrnbachu. A taky si pamatuju, že bylo úplný ticho a já se v tom tichu vydal za Kiliánem.

Ušli jsme asi sto metrů a na rohu ulice se Kilián zastavil. Chvíli jsem čekal, co dál, a pak jsem se radši vrátil k němu domů. Jeho pomocník mě pak dovedl do jinýho baráku. Ptám se proč a on povídá:

I tady v Bavorsku jsou četníci, co udávaj. Potřebujou šmelit s Če­chama, akorát jim ještě nedošlo, že s komunistama to nepůjde tak snadno. Ale v Německu je bída a za cigarety by chlapi dali všechno.

Tak jsem v Röhrnbachu strávil ještě jednu noc. Ale Kiliána jsem neviděl, zase někam zmizel a ráno mě odvezl jeho pomocník. Vzal jsem to do Švýcar a nakonec skončil v Americe. Do Čech jsem přijel už jen umřít. Víte, co jsem si v Americe po Listopadu objednal ze všeho nejdřív?“

„Ne.“

„Kompletní vydání Klostermanna. To byl taky král Šumavy, že jo? Četli jste od něj něco?“

„Ne.“

„Cože? Nic jste nečetli?“

„Počkáme, až z toho bude film,“ řekl Daniel.

„A bude tam hrát Bruce Willis,“ zahlásil někdo. „Nebo Johnny Depp!“

Pan Lampa si povzdychl. „Zajímalo by mě, jak to s Kiliánem dopadlo. Takovej slavnej pašerák to byl a nikdo o něm nic neví.“

Tereza zdvihla ruku. „Můj děda mě prosil, abych vám ukázala tuhle fotku, našel ji na internetu. Říkala jsem mu, že se sem chystáte.“

„Co je to za fotku?“

„Kiliánův hrob.“ Tereza se vydala ke stolku a podala panu Lampovi fotku Kiliánova hrobu. Pan Lampa se na ni podíval a pak se rozplakal. Seděli jsme v lavicích a poslouchali jeho přerývavé vzlyky.

Fotografie spadla na stolek a pan Lampa si oběma rukama zakrýval oči, ze kterých se valily slzy.

„Kilián mi dvakrát zachránil život, jednou tady a jednou v Ba­vorsku.“ Hřbety rukou si utíral slzy a byly to chlapské ruce, které stěhovaly kamna z náklaďáků do šumavských chalup, ruce, které si třásly s rukama mého dědy.

A pak vzlyky pana Lampy přerušil zvuk, kterého jsem se bál.

Zvonilo na velkou přestávku, ve které si mě měl Miklosz podat.

„Chcete se ještě někdo na něco zeptat?“ zeptala se paní učitelka.

Čekal jsem obvyklý průběh diskuze s dospělými, když zazvoní na přestávku – dlouhé rozpačité ticho a šoupání nohou, jak se všichni budou snažit vyběhnout ze třídy co nejdřív.

Jenže místo rozpačitého ticha vylétly nahoru snad všechny ruce.

„Jak vypadal Král Šumavy?“ ptal se Daniel. „U nás na Horské Kvildě je řezbář, pan Pavel, a ten hledá Kiliánovo fotku. Vyřezal už ohromnou dřevěnou sochu Seppa Rankla a říkal, že Kilián k Šumavě patří a že nebude mít klid, dokud ho taky nevyřeže.“

„Já nevím, viděl jsem ho jenom ve tmě.“

„Mohl byste mu nakreslit obrázek.“

„Těmahle rukama? To bych, milej zlatej, už nesvedl.“

„Na čem Kilián vydělal nejvíc?“ zajímalo Terezu.

„Největší obchod udělal s prvníma benzínovejma zapalovačema. To byl kšeft! Říkalo se, že vydělal milion!“

„Milion korun?“ Ve třídě to zašumělo.

„Jo.“

„Kolik ušel za noc?“

„Padesát kilometrů, i víc, a vždycky s plně naloženým batohem na zádech. Když už nemohl, schoval si něco do dutejch stromů, skal, kořenů…“

„Nemáte nějakou památku na Kiliána?“ napadlo mě.

„Jo, něco tu mám.“ Pan Lampa sáhl do kapsy a vytáhl kulatou kovovou krabičku. „Tohle mi dal Kilián v Röhrnbachu.“

Vstali jsme a nahrnuli se kolem stolku.

„Chceš se podívat, co to je?“ otočil se na mě. „Ty jsi ten Jungwirth, že jo?“

„Jo.“

„Nastav dlaň.“

Nastavil jsem dlaň.

Pan Lampa mi do ní nasypal trochu hnědočerného prášku, který připomínal kafe smíchané s dynamitem nebo drcené koňské koblihy.

„Je to šňupací tabák starej padesát let. Myslíš, že bude fungovat?“

„Já nevím.“

„Jen to zkus, dej si do nosu,“ řekl pan Lampa.

„Do nosu?“

„Tys nikdy nešňupal?“

„Ne,“ řekl jsem udiveně.

„Může si šňupnout?“ pan Lampa se otočil na paní učitelku. Na okamžik jsme myslím všichni zapomněli, že jsme ve škole – a to se dětem stane jen párkrát za život.

„Jo, paní učitelko, ať si Tomáš šňupne, stejně je z Prahy, tomu už to plíce nezničí!“ vykřikl Daniel.

„Pro jednou to snad dovolit můžu,“ souhlasila paní učitelka.

Nasál jsem trochu tabáku do obou nosních dírek.

V nose mi přistál motýl. Pak jsem se nadechl a došlo mi, že motýl nese náklad dynamitu.

Vnitřek nosu mi explodoval. Kýchnul jsem a byla to taková rána, že jsem skoro upadl.

Všichni se rozesmáli, zatímco já měl pocit, že mi nos rozřezává obrovský diamant.

„Šňupali ho skláři, zbavoval nos a plíce prachu.“

„Co je v něm?“ zašeptal jsem.

„Popel, vápno, švestky,“ pan Lampa pokrčil rameny, jako by na tom, co se mi dostalo do dýchacího ústrojí, vůbec nezáleželo. Zato já pořád lapal po dechu.

„No,“ pan Lampa se začal pomalu zvedat, „vím, že vám začíná další hodina, tak se pomalu zvednu. Nechám vám tady svoji adresu, kdybyste něco o hajným Hrdličkovi zaslechli. A než se dobelhám támhle ke dveřím, řeknu vám tohle: Procestoval jsem celej svět, ale na člověka, co mi dvakrát zachránil život, nikdy nezapomenu.“

Znovu jsem pšíknul.

„Vidíš, je to svatá pravda. A nevěřte lžím. Viděli jste film Král Šumavy?“

„Jo,“ ozvali jsme se.

„Tak už se na něj nikdy nedívejte.“

Pan Lampa se vydal ke dveřím. Paní učitelka mu vyšla vstříc a chtěla ho nejspíš podepřít, ale pan Lampa zavrtěl hlavou.

V okamžiku, kdy vyšel ze dveří, zazvonilo, a tak skončila velká přestávka.

Miklosz stál u okna a svíral ruce v pěst.

Takovej starej děda, pomyslel jsem si, a zachránil mě před výpraskem.