KAPITOLA DESÁTÁ Čtvrtek 2. září

Oběd začínal už v jedenáct, měli jsme buchtičky se šodó, které v Praze sedmáci rvali do plastových lahví a používali v šatnách jako účinné ruční bomby.

Na hřišti stálo osm autobusů základních škol a celý prostor až k řece a k silnici zaplňovaly lesklé hasičské vozy.

Podle rozpisu soutěže jsme se měli v prvním kole utkat s Pra­chaticemi.

Naše soupeře jsme poznali podle červených triček se zlatými nápisy Prachatice – Základní škola Zlatá stezka. Vytáhlý brýlatý kluk a černovlasá dívka s copem už postávali u zavalitého černovlasého hasiče.

„Slyšel jste o InExOdu?“ vyptával se ho brýlatý kluk.

„Ne.“

„Vy jste nečetl můj blog Antižhář?“

„Ne.“

„InExOd je inteligentní exoskeletální oblek. Používaj ho hasiči v Americe. Hasit čtyři hodiny je únavné, bolí z toho ruce, navléknete si ho na sebe a oblek hasí za vás. Software vás informuje o teplotě, okolí a všech nebezpečích, takže si na chvíli můžete zdřímnout.“

Hasič si kluka podezřívavě prohlížel. „O takovým vobleku jsem eště neslyšel.“ Možná začínal litovat, že organizuje soutěž pro takové chytrolíny.

„InExOdy jsou dost drahé,“ pokračoval kluk. „Jeden hasič ho měl na sobě asi čtyři hodiny, dostal chuť na cigaretu a zapálil si. Jenže šéf se vrátil, a jak byl hasič zvyklej, schoval si cigaretu do kapsy. Software se porouchal a začal hořet a hasič v tom obleku málem uhořel. Docela by mě zajímalo, jak se takovej oblek chrání zvenčí.“

V koutě hřiště vzplál na dřevěné stěně oheň, který hasiče nejspíš vybudil k pádné odpovědi. „Já ti něco řeknu, chlapče,“ pravil výhrůžně. „Ohni je jedno, co zničí dřív, jestli nejnovější software, nebo starou shnilou kůlnu. Co by to taky bylo za živel? Ničí, co mu stojí v cestě. Je to jasný? A teď se seberte a padejte na stanoviště číslo čtyři.“

Prachatičáci se rozběhli a my s Terezou se loudali za nimi. Proti takovým vědátorům jsme neměli šanci.

U stanoviště číslo čtyři na nás čekal vysoký, asi čtyřicetiletý hasič.

„Valí se ti tam soupeři těžký váhy!“ křičel na něj kolega, téměř jako by říkal: Bacha, z těch dvou kouká pěknej průser!

Vysoký hasič si nás zkoumavě prohlížel.

„Že by se Borová Lada poprvé probojovala do druhého kola? A zrovna přes Prachatice?“ popichoval nás.

Naši spolužáci i děti z Prachatic se nahrnuli kolem. Hasič sáhl po bílé obálce.

„Tak co, mládeži, jste připravený?“

Tereza, já i naši soupeři jsme přikývli.

„První otázka zní takhle:

Ve vaší blízkosti vypukl požár. Vytočíte číslo, na které nahlásíte požár…“

„150!“ vykřikl brýláč.

„Jasně, že 150, to tady doufám všichni ví. Já se na stanici přihlásím, řeknu svý jméno: Tady hasičská služebna Horní Vltavice, u telefonu Miroslav Zátka. Pak budu chtít vědět spoustu důležitých informací. Zkuste teď – během minuty – napsat na papír co nejvíc údajů, které jsou pro oznámení požáru důležité a usnadní jeho rychlou likvidaci. Rozumíte tomu?“

„Ano,“ odpověděli jsme stejně osvíceně jako Prachatičtí.

„Za správný a podstatný údaj získáváte dva plusové body, za nesprávný a podružný údaj, který zdrží hasičský výjezd, jeden minusový. Například telefonní číslo objektu, ze kterého voláš, se nám bude hodit, že ano?“

Všichni čtyři jsme přikývli.

„Kdežto to, jak se jmenuje vaše paní učitelka, nás asi moc nezajímá, že ne?“

Všichni čtyři jsme začali vrtět hlavou.

„Tak vidíte. Jste tu samý chytrý študovaný hlavy, který si to po prázdninách poštrádujou rovnou na gymnázium, takže já odpočítávám čas.“ Zdvihl ruku, ve které držel připravené stopky. „Máte na to minutu, protože děti obvykle volají z mobilů na předplacený kupony a víc než minutu hovoru na kartě nemají: takže tři, dva, jedna, TEĎ!“

Prachatičáci se okamžitě pustili do psaní.

Já stál s tužkou v ruce, zatímco Tereza čmárala cosi, co vypadalo jako počet zraněných.

„Rozumíš tomu, co máš psát?“ zeptal se hasič, překvapený mou očividnou nečinností. Zíral jsem na něj a říkal si, že je nejspíš opravdu stejně starý jako můj táta.

„Vy jste Míra Zátka!“ vykřikl jsem ohromený tím, že člověk, o kterém mi táta vyprávěl spoustu legend, existuje. „Zbouchnul jste spolužačku, když vám bylo třináct!“

Hasič otevřel ústa, jenže žádný proud slov, který by uhasil mé nadšení, se neobjevil.

„Ve škole jste si během hodiny otevíral lahváče o topení!“

„Poslouchej, chlapče, s někým si mě pleteš!“

„Vás si nemůže nikdo plést. Jste hrdina. Všichni kolem vás se chovali jako malé děti a vy jste si už dávno dělal, co jste chtěl! Už v sedmý třídě jste uměl ovládat hasicí přístroj. Jednomu deváťákovi jste polil benzinem bundu, zapálil jí a celou školu zachránil před uškvařením!“

„Nevím, o kom to mluvíš, sakra!“ vybuchl hasič Miroslav Zátka. „A máš vypisovat, co se nahlašuje v případě požáru, takže se soustřeď na to, co ti v objektu hoří!“

„My už to máme!“ hlásili se Prachatičáci.

Míra Zátka je ignoroval. „Jak se jmenuješ?“

„Tomáš Jungwirth.“

„Jungwirth? Nikdo takovej se mnou do školy nechodil.“

„Ale chodil! Můj táta je z Vimperka, ví o vás všechno a všechno si pamatuje!“

„Uplynula minuta, došel nám kredit, v objektu hoří, máme všechny důležitý informace!“ řvali Prachatičáci.

Hasič se k nim přesunul a obdržel dlouhý seznam podstatných věcí, za něž naše soupeře několikrát pochválil.

Tereza na mě vyčítavě zírala, protože nenapsala skoro nic. Vlastně na mě zírali úplně všichni, ale bylo mi to fuk.

Nic z toho, co mi táta vyprávěl, nebyla pravda.

Co když všechno, co říkal mámě a mně, byla jen pustá lež?

Co když to všechno byla jenom jeho propaganda?

Borová Lada ani letos nepostoupila ze základního kola hasičské soutěže. Kvůli paní učitelce mi to bylo líto, ale nevypadala zklamaně, ostatně co taky mohla čekat, když v Borové Ladě žilo tři sta lidí (z toho padesát Holanďanů), zatímco v Prachaticích třináct tisíc.

Seděli jsme s Terezou na zastávce a sledovali, jak se na ulici snaží tlustý mladík v bílém ušpiněném tričku nakopnout fichtla. Když to potřetí nevyšlo, zdvihl hlavu a podíval se na mě. Všichni místní, kteří mě míjeli, se zarazili, když mě viděli – nevěděli, kam mě zařadit, a to je mátlo.

„Nazdar, Terezo, jak se máš?“ zavolal zarostlý chlap, který vystupoval z kabiny avie.

„Dobře, pozdravujte Gábinu,“ odpověděla Tereza.

Na zastávce pobíhaly děti, na které se nikdo nedíval, ale Tereza vyzařovala něco, kvůli čemu si s ní všichni rádi povídali.

Z opálené kůže na její ruce vyrůstaly světlé chloupky. Najednou jsem si přál, aby na ní přistál pavouček, a já se jí mohl dotknout.

Nevím, co mě to napadlo, a upřímně řečeno mě to nemile zaskočilo.

Naštěstí se na chodníku objevila paní Běhounová a opět mě zachránila. Vypadala úplně jinak, než vypadají učitelé v Praze. Ti vyjdou po vyučování ze školy a můžou vykládat prodavačům, že jsou architekti nějaké věže nebo scenáristi detektivního seriálu.

Jednou jsme za naším tělocvikářem jeli dvanáctkou až k Andělu, kde vystoupil. Když vcházel do sexshopu, jako učitel ze základky rozhodně nevypadal. Uvnitř byl asi dvacet minut, a když vyšel, všichni najednou jsme na něj na chodníku zařvali: Dobrý den!

A na vlastní oči viděli tu proměnu – ze spokojeného zákazníka sexshopu byl zase nervózní tělocvikář.

Ale tady?

Paní Běhounová nebyla učitelkou jen třicet pět let svého života. Na Borové Ladě byla v jistém smyslu učitelkou navždy.

„Paní Běhounová věděla, že mě Miklosz zmlátí?“

„Jo, měla strach, že tě Miklosz bude otravovat, protože jsi z Prahy a určitě tam znáš spoustu žížal. Hele, o tom hasiči ti vyprávěl táta?“

„Jo, od dvou let slýchám historky o Mírovi Zátkovi, který si táta nejspíš vymejšlel.“

„Lhal ti.“

„To si už myslím taky.“

„Ne táta, ten hasič ti lhal. Před dětma nemohl přiznat, že zapaloval školu.“

„Myslíš?“

„Určitě. A nic si z toho nedělej. Mně je fuk, že jsme nepostoupili.“

V tom okamžiku u nás zastavila bílá stodvacítka a řidič spustil okénko.

„Terezo, nechceš svézt?“

„Určitě!“ zakřičela Tereza. „To je pan Stuchlý. Vezme nás na Hutě.“

Nasedli jsme do škodovky. Nikdy jsem ve stodvacítce neseděl a překvapilo mě, kolik harampádí se může na zadní sedadla vejít. Levou nohu jsem měl strčenou mezi rezavou klecí na ptáky a modrým plastovým sudem.

„Máš novýho kamaráda?“ zeptal se pan Stuchlý.

„To je Tomáš Jungwirth z Prahy. Bydlí na Svinný Ladě, u Magdy.“

„Ten barák se co nevidět rozpadne! Že s tím taky Magda něco neudělá!“ Káravě se na mě ohlédl, jako bych měl chalupu opravit sám.

„Jste z Hutí?“ zeptal jsem se.

„Jo, já přišel v pětačtyřicátým, to mi bylo pět. Děda si tu postavil barák už ve třicátým roce. Přivezli mě hned na jaře z Prahy, a jak se mi tu líbilo!“ Nejspíš ve mně viděl malého Pražáka, kterému nezbývá nic jiného, než aby se mu život na Šumavě líbil.

„Víte něco o Kiliánovi?“ zeptala se Tereza. Ptát se uměla dobře. Ve škole se takové věci moc neučí, ale člověku se vážně hodí.

„A co byste o něm chtěli vědět?“

„Jak vypadal?“

„Já nevím, jak vypadal, viděl jsem ho jenom ve tmě. Byl chytrej. Hádejte, jakou měl přezdívku!“

„Nevíme.“

„Lang Hans – Dlouhej Hans. A víte, kdo ji vymyslel?“

„Finančáci?“

„Kdepak finančáci! Vymyslel ji sám Kilián a taky ji všude roztruboval – aby si lidi mysleli, že je obr. Ve skutečnosti byl spíš menší. Před válkou na něj udělali zátah a jeden financ ho už skoro měl. Věděl, že se Kilián vrací domů, a čekal, že půjde lesem od Zadova. Kilián bydlíval v nižším tmavým srubovým baráku před chatou Jiskry. Barák byl po válce dlouho opuštěnej a nakonec ho komunisti zbourali.

Kilián schoval ruksak, celej se nahrbil a vydal se po cestě přímo proti financovi. A ještě si u toho německy prozpěvoval. Financ se ptá: Neviděl jste u cesty někoho? A Kilián povídá: Jo, počkejte, takovýho chlapa vysokýho jsem viděl! Že by to byl ten Dlouhej Hans?

A kam běžel?

Támhle k lesu. Financ se pustil k lesu a Kilián šel domů. Měl prostě za ušima. Vyučil se řezníkem, pak musel do armády. Měl český jméno a pověst pašeráka, takže mu Němci nevěřili, vojnu si odkroutil u námořnictva a po válce se vrátil domů. Při odsunu nečekal, až ho naloží do dobytčáku, hned po válce odešel do Röhrnbachu. Kilián sice byl král hranice, ale nemyslete si, nebyl to žádnej pašerák-kapitalista. Jinde v republice byli králové lidi v pozadí, co nikdy nemuseli riskovat. Na severu měli miliony nezaměstnanejch horníků, tak je prostě vodírali, z každýho paše jim dali sotva pár procent. Kilián si všechno odchodil sám.“

„Víte, co nám vyprávěl pan Lampa? Že lidi tady byli vždycky poctiví.“

„To mi táta říkával taky: Pamatuj si, že tu lidi nemaj nic, ale jsou poctiví. Jenže po válce do statků po Němcích přitáhla verbež, se kterou bys v životě nechtěl mít nic společnýho. A jen co si nakradli, vodtáhli zpátky. Tenkrát se sem vyráželo na bouračku, to bylo úředně schválený bourání, lidi jezdili do pohraničí, bourali opuštěný baráky a odváželi si kámen a trámy. Takhle zmizela spousta osamělejch stavení. A z německejch statků v Kaltenbachu se staly rekreační chaty odborářskejch svazů.“

„Neznáte hajnýho Hrdličku?“

„Hrdličku jsem znával. Po Únoru pomáhal lidem utíkat. Představte si, že jeho žena o tom, co její muž dělá, vůbec nevěděla! Ten chlap měl věčně po ruce batoh s nejnutnějšíma věcma.

V padesátým roce dorazila na Knížecí Pláně posádka SNB a první vojenský jednotky. Hrdlička dostal za úkol vozit nejnutnější zásoby do ARMY – to byly takový potraviny.“

„Myslíte jako supermarket?“

Pan Stuchlý se zasmál. „Jo, takovej malej supermarket v lesovně na Knížecích Pláních. Hrdlička jezdil pro proviant brzo ráno, protože esenbáci celý noci chlastali, a cestou zpátky bral do auta i lidi, co potřebovali přes hranice.

Dlouho to šlo jako po drátkách, jenže pak si šel jeden esenbák brzo po ránu koupit pivo a cigarety a všiml si ve sněhu stop, který měly různou velikost. A protože tu žádný lidi nežili, Knížecí Pláně byly vysídlený, došlo mu, že něco nehraje. Ten den hustě sněžilo, stačilo pár minut, aby stopy zapadaly a nikdo se nic nedozvěděl. Smůla, co – o tvým životě rozhodne pár centimetrů sněhu. To je jak z Klostermanna, ne?“

Přikývl jsem, i když jsem Klostermanna nečetl.

„Chytli ho?“

„Ne, ten esenbák byl ještě vožralej, musel pro posilu, a Hrdlička i se ženou stačil utéct. Emigroval do Kanady a po roce 1989 se přijel podívat na Knížecí Pláně a tam si na památku uřízl kousek kabelu.“

„Nemáte jeho adresu?“

„Nemám.“ Pan Stuchlý přibrzdil, protože jsme už byli na Studeném potoce, kde čekal, že bude Tereza vystupovat, ale ta řekla:

„Vezmete nás až nahoru? Jdeme za paní Najmanovou.“

„Takovou dálku?“

„Jo.“

„Hele, a co vůbec dělá děda? Už začal psát knížku o Hutích?“

„Ještě ne. Pořád ho bolí rameno.“

„Hlavně aby tam konečně dal to letiště.“

„Jaký letiště?“ zeptal jsem se.

„Za naším barákem mívali Američani v létě pětačtyřicátýho letiště. Přistávaly tam dakoty a shazovaly proviant. Jak myslíš, že by Američani mohli na Šumavě fungovat? Bez letiště?“

„O tom letišti mi vyprávěl táta!“ vykřikl jsem. „Říkal, že bývalo někde tady, ale že nikdo neví kde!“

„Postavili ho u nás louce, hned za farou. Nahoře stála stáj a v chatě bezpečáků bydleli a vařili americký vojáci. Byli z rodin polských emigrantů, poslali je sem, protože rozuměli česky. Jednou se vypravili do Vimperka za holkama, jeden se opil a zacouval s džípem do písku, kterej zrovna Vimperáci rovnali na náměstí. A ten Vimperák říká druhýmu: Ježíši Kriste, vidíš, co to je za vola vožralýho? A voják povídá: Já nejsem žádnej vůl, chlapi, já jsem Američan! Vyvalili na něj voči, protože to byl první americkej voják, kterýho v životě slyšeli mluvit česky!“

Historku o vojákovi jsem poslouchal jen na půl ucha, protože mi docházelo, že jsem objevil letiště na Nových Hutích! To bude táta koukat!

„O tom letišti někdo ví?“ napadlo mě.

„Ne. Historici říkaj, že žádný letiště v roce 1945 na Kaltenbachu bejt nemohlo. Ale já ho viděl na vlastní oči. Tak co? Komu věříš?“

„Vám,“ řekl jsem bez rozpaků.

Pan Stuchlý se zasmál: „No, to mi teda pomůže,“ a zastavil nám na kraji Nových Hutí.