KAPITOLA DEVATENÁCTÁ Sobota 4. září

„Co děláš?“ vykřikl jsem, sotva za námi farář zavřel dveře.

„Musíme vypadnout.“

„Mohli jsme se tu najíst a přespat.“

„V žádným případě!“

„Proč? Myslíš, že je pedofil?“

Tereza mi neodpověděla. Hnala se po chodníku a já měl co dělat, abych jí stačil. Hlavou mi letělo všechno, co říkal farář. Jak Kilián litoval, že se vydali k Pöslům, jak ho Kalčík s Kachyňou zavraždili a jak ho estébáci pronásledovali i tady v Röhrnbachu…

„Napíšem o něm knížku,“ řekl jsem, i když jsem sotva popadal dech.

„O čem?“

„O Kiliánovi.“

Tereza pospíchala po Passauer Straße, která za námi vedla zpátky ke kostelu, hřbitovu a Gasthausu Eibl. Pádili jsme ze svahu, teď už po stejné ulici, jakou jsme stoupali ke kostelu. Minuli jsme dům, kde se na nás usmívala vlídná paní a kde teď v podvečeru seděly na opuštěných prádelních šňůrách čtyři sýkorky.

V domech se rozsvěcela první světla. Kopce na obzoru v šeru připomínaly kakaové bábovky. Dva výrostci v černých mikinách s kapucemi na nás zařvali „Tschüs!“ a já odpověděl „Grüß Gott!“

Tereza se zdravením nezdržovala.

Dorazili jsme k silnici na kraji Röhrnbachu, na místo, kde nás vysadil nahluchlý dřevorubec.

„Mám stopovat první?“ zeptal jsem se.

Tereza neodpověděla. Hnala se pořád dál a dál a já klopýtal za ní.

Minuli jsme benzinovou pumpu. Vousatý Němec si za sklem nabíral do košíku obrovská balení mražených hranolek. Ze zadních sedadel černého BMW si nás prohlížely dvě malé děti.

Přešli jsme most přes Osterbach. Silnice ostře zatáčela a stoupala do prudkého svahu.

„Tady nám nikdo nezastaví!“

Tereza ani neotočila hlavu a odbočila do vedlejší ulice, na jejímž konci stála otevřená vrata nějakého skladu.

„Tudy se zpátky na Finsterau nejede!“

Proběhla otevřenými vraty skladu a já pospíchal za ní.

„Posloucháš vůbec, co ti říkám?“

Ani teď mi neodpověděla. Najednou jsem pro ni neexistoval.

Dvůr skladu byl opuštěný. Za nakládací rampou parkovala dvě auta, z kterých jsem viděl jen zelenou a červenou střechu.

Z otevřených vrat u rampy vyšli dva muži.

Ten první byl vysoký, zarostlý černovlasý muž, kterého jsem už někde viděl.

„Tati!“ vykřikla Tereza.

Terezin táta byl asi čtyřicetiletý chlap s uhlově černými vlasy, tmavýma očima a rozložitou postavou člověka, který se živí vlastníma rukama. Na sobě měl krátkou koženou bundu a černé džíny s kovovým páskem. Na ruce mu visel zlatý řetízek.

Terezu sevřel v náručí, až jí nohy vylétly do vzduchu. „Víš, na co nejvíc vzpomínám, Terezo?“

„Na co, tati?“

„Jak jsme spali v lese a ty jsi rozdělala oheň – jako opravdickej zálesák. To jsem koukal, kolik věcí ses naučila!“

Svíral ji v náručí, Tereza se smála a oči jí zářily.

„Jasně, tati, že jsem zálesák! A vždycky jsem byla!“

Konečně ji pustil, vydechl a obrátil se ke mně. Tereza stála vedle něj a nepouštěla jeho ruku.

„To je Jungwirth?“

„Jo.“

„Víš, že jsem znával tvýho tátu?“

„Vím,“ zamumlal jsem.

„Jak se mu líbí na parku?“

„Zatím asi dobrý,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Jsem rád, žes mi Terezu přivedl.“

Tereza se na mě usmála. „Dej mi baterku.“

Sundal jsem batoh a vytáhl baterku.

Tereza ji podala tátovi. Zkusil ji zapnout, a když se nerozsvítila, praštil do ní zezdola stejně jako moje máma. „Moc vám teda nefaj­ruje.“

„Na co potřebuješ baterku?“ zeptal jsem se Terezy.

„Vlastně na nic.“ Místo vysvětlení mi věnovala další ze svých zářivých úsměvů.

„Takže… my máme kde spát?“

„Jo, přece jsem ti našla posed.“

„Strejda tě tam hodí,“ prohodil Urman a kývl na zavalitého chlapa, který zatím jen mlčky vyčkával opodál.

„Ty se mnou nepojedeš, Terezo?“ vykoktal jsem.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože potřebuju, abys zejtra ráno zašel za mojí mámou a dal jí tohle.“ Z kapsy batohu vytáhla bílou obálku.

Musel jsem vypadat dost vyjeveně, protože se zavalitý muž usmál.

A mně to konečně začínalo docházet.

Na Borové Ladě neprošel kolem Terezy nikdo, kdo by si jí nevšiml.

Ahoj Terezo, jak se vede?

Terezu nehlídali jen její máma a děda, ale všichni místní, protože věděli, že ji chce táta odvézt pryč.

Nenapadlo je jedno – že to za něj udělá její nový spolužák.

„Jak ses o mně dozvěděla?“

„Paša říkal, že tvůj táta napsal článek o Králi Šumavy, a děda si ho vystřihl.“

„Proto ho tvůj děda nemohl najít! Ztopilas ho, že jo? A pak ti došlo, že mě bude zajímat všechno, co je spojený s Králem Šumavy.“

Spokojeně se usmála, jako by to všechno byl jen povedený vtip.

„A fotku Tomáše Holýho jsi mi na střechu hodila taky ty! Vytáhla jsi tu, co se mi nejvíc podobala! A tu kočku jsi zabila jen proto, abys…“

„Žádnou kočku jsem nezabila!“

„Ne?“

„Ne, chcípla v kravíně na Hutích.“

„Co když ten dopis roztrhám?“

„Pošlu mámě novej a napíšu, že sis to s brigádou vymyslel ty – a budeš mít ještě větší průser.“

„Proč bych to dělal?“

„Aby ses pomstil rodičům za to, že tě odvezli z Prahy.“

Měl jsem co dělat, abych po ní nevystartoval.

„To, co ti nabízím,“ řekla, „je dost férová dohoda.“

„Využila jsi mě a zradila.“

„Tady každej někoho zneužívá. Přijedou Pražáci a natočí o Kiliáno­vi lži. Proč by jednou jeden místní neoblafnul Pražáka?“

Zavalitý chlap se usmál a poznamenal: „Dobrá otázka.“

„Zavolám domů.“ Sehnul jsem se k batohu, jenže postranní kapsa byla prázdná.

Ještě k tomu všemu jsem ztratil mobil!

„Budeš si ho muset dát odblokovat,“ řekla Tereza. V ruce držela můj mobil.

Sáhl jsem po něm a strčil ho do kapsy.

„Tohle přece svý mámě nemůžeš udělat! Nemůžeš jí zdrhnout!“

„Víš, jaký je to s ní žít? Věčně má deprese a já nechci skončit jako číšnice v pitomým penzionu. Nedovolí mi ani psa. Až budeme v…“ zarazila se, protože jí došlo, že by mohla všechno prozradit, „budu mít psů, kolik budu chtít. A půjdu na veterinu. Že jo, tati?“

„Jasně že jo,“ usmál se Urman a stiskl jí ruku.

Zoufale jsem se rozhlédl a pochopil, proč auta stojí za rampou. Byla zaparkovaná tak, abych neviděl poznávací značky.

Museli to tady znát. Domluvili se, že se sejdou v Röhrnbachu, a taky se tu sešli.

„Půjdu na policii.“

Zavalitý chlápek se poprvé pohnul. Stačilo, aby udělal krok, a já byl ochoten přísahat, že se v Bavorsku policisté vůbec nevyskytují.

Vrátím se na faru? Jenže farář říkal, že odjíždí do Pasova…

„Kam pojedete?“

„To ti nemůžu říct.“

„Stejně vás najdou.“

„Nenajdou.“

Tereza udělala krok ke mně. Její lesklé černé vlasy byly na chvilku u mých.

Ale teď jsem už věděl, že to jsou vlasy jejího táty, ne její.

V tom okamžiku se u brány objevil muž v tmavém kabátě. Za ruku táhl asi tříleté dítě a udiveně pohlédl směrem k nám.

„Geld!“ Zařval jsem ze všech sil. „Ich brauche Geld!“

Muž se na mě udiveně podíval. Dítě zvedlo ruku a ukázalo na nás prstem.

„Ja, ja, Geld, natürlich!¹“ zavolal Terezin táta. Jeho němčina zněla jako němčina všech Němců, které jsem dnes slyšel. „Er möchte ein neues Computerspiele. Haben Sie eine Tochter?²“

„Ja,“ přikývl muž.

„Das ist doch besser als einen Buben zu haben.³“

„Ja, dass hoffe ich.⁴“ Muž se usmál a pokýval hlavou. Dítě se sehnulo k čemusi v trávě a zase se narovnalo.

Potom ho jeho otec vzal za ruku a vydali se dál, do ulic Röhrnbachu.

„Geld?“ Zasmál se podsaditý chlap. „To jsi, Terezo, vymyslela fikaně.“

„Radši tenhle tyjátr nebudem prodlužovat,“ prohlásil Terezin táta a podsaditý muž mě sevřel rukou z železa.

„Počkáš tady, chlapečku.“ Potom se vydal k rampě.

„Měj se, Tomáši.“

Stála kousek ode mě, ale já věděl, že mi už nepomůže.

„Jsi lhářka.“

„Všechno, v čem žijem nahoře na Šumavě, je vylhaný.“

Zpoza rampy vycouval zelený Volkswagen Passat combi. Zastavil přede mnou, zavalitý chlap vystoupil a řekl:

„Padej dovnitř.“

Otevřel jsem dveře vedle řidiče. Na podlaze se válela prázdná plechovka od fanty a na sedadle řidiče ležela krabička cigaret.

Sedl jsem si a díval se, jak se můj řidič a Terezin táta objímají. Nikdy jsem neviděl, že by se dva muži objímali tak dlouho. Potom Terezin táta poplácal řidiče po zádech, ten se vydal ke mně a už se neohlédl. Nastoupil do auta, a než nastartoval, promnul si oči a zašeptal: „Tak jo, kurva.“

Vyjeli jsme ze dvora. Tereza s tátou kráčeli k rampě a Tereza se za mnou ohlédla jen jednou, na jednu jedinou vteřinu.

Potom mi oba zmizeli z očí.

Muž jel klidně, jako člověk, který denně najezdí stovky kilometrů. Po krku se mu táhla úzká dlouhá jizva a na ruce měl tetování z půlky zakryté rukávem.

Neříkal táta, že se Terezin táta porval v Německu s Turkama?

Možná se s Turkama rvali spolu.

Na křižovatce jsme se zařadili za bílou dodávku. Co kdybych vyskočil? Viděl jsem to přece už v tolika filmech. Bruce Willis z aut vyskakoval pořád a vždycky to přežil.

Jenže jak se to dělá? A co pak? Půjdu na policii?

A kdo mi bude rozumět?

Než jsem položil ruku na kliku u dveří, řidič zařadil a auto vyrazilo vpřed.

Minuli jsme Ježíše Krista nad listy kukuřic i strašáka na zelném poli.

„Nechceš napít?“

„Ne.“

Chlap pokrčil rameny a pustil rádio. Čekal jsem nějaké country, jako třeba Řidič, ten tvrdej chleba má, ale byli jsme v Bavorsku, rádio hrálo Neunundneunzig Luftballons, písničku, kterou si občas hvízdal táta.

Když dohrála, chlápek se na mě otočil. Věděl jsem, že něco řekne, a tušil jsem, co to bude.

„Tereza tě parádně vypekla, co?“

Nehodlal jsem se vybavovat s podrazákem.

„Urman mi hodně pomohl, víš? Našel mi práci, zaručil se za mě a to tady v Bavorsku, kamaráde, hodně znamená. Když jsem přišel, měl jsem holou prdel. A víš, jaký jediný slovo jsem uměl? Loch. Víš, co to je?“

Neznatelně jsem zavrtěl hlavou.

„Díra. Neznal jsem tu žádnýho Němčoura, měl jsem úplný hovno. Vidíš ty fára?“

Trochu jsem sklonil hlavu k hrudi. Nevypadalo to jako souhlas, ale přebrat se to tak možná dalo.

„Všechny nový, že jo? Všichni ty Sudeťáci byli nakonec šťastný, že je odsunuli. Po Listopadu se přijeli podívat do Čech a děkovali Bohu za baráky a pole a louky a auta, protože Češi, který jim všechno vzali, neměli nic.

Něco ukradneš a pak z toho nic nemáš, a všichni, kterým jsi to ukradl, jsou bohatší a spokojenější než ty. To musí člověka naštvat, ne?“

Dál jsem tvrdohlavě mlčel, protože mi docházelo, co jsem udělal: právě jsem paní Urmanové ukradl dceru.

„Jsi ještě malej smrad, kterýho vočůrala malá holka, tak jakej bys z toho mohl mít rozum, že jo?“

Minuli jsme chcíplou československou helikoptéru. Odbočili jsme k Finsterau a stoupali ke kostelu, kde jsem stopoval a cítil se tak šťastný. Úzkou průrvou mezi lesy jsem viděl suché smrky Siebensteinkopfu.

Blížili jsme se k pásu prázdnoty, k opuštěnému hraničnímu přechodu Bučina, opuštěnému hotelu, opuštěnému prostoru Stolové i Stanové hory, opuštěnému údolí Františkova i opuštěným lesům nad údolím Nového Světa.

Mezi námi a hranicí stály jen dva osamělé domy. U prvního řezal bavorský děda neúnavně své nesmrtelné dříví. I teď jsem byl neviditelný, a i kdybych šel na policii, možná by mi moji historku nikdo nevěřil.

Bílý karavan stál i nadále na kraji louky u Wistlberg Berghof Frank. Zelený stan byl pryč, chlapec s dívkou, kteří připomínali mámu a tátu, zmizeli v hlubokých lesích.

Odbočili jsme z asfaltové silnice na stezku, na jejímž konci jsme s Terezou našli posed. Ve světlech volkswagenu se objevila značka zákazu vjezdu. Vjeli jsme do lesa, kterému už vládla tma.

V záři předních světel se vedle stezky tyčila neprostupná hradba keřů a vyvrácených pařezů.

Muž otevřel okénko a zpomalil. Asi po třech kilometrech se po pravé straně objevila konstrukce z překřížených tyčí.

„No, kámo,“ povzdychl si chlap a zastavil. „Konečná.“

Otevřel jsem dveře a vystoupil do tmy.

Přední světla ozařovala svah; tady přece musí být stezka, po které jsme s Terezou sešli po pěšině z asfaltové silnice!

V keřích jsem po ní neviděl ani stopu.

Volkswagen začal pomalu couvat a jeho světla slábla, dokud nezmizela za ohybem cesty.

Hodil jsem si na záda batoh a vyrazil do svahu. Proti mně stála hradba keřů, ale já se prodíral vzhůru. Byl jsem rozhodnutý probourat se keři jako tank, i když mě větve šlehaly do krku i do očí.

Jenže odhodlanost mi vydržela jen pár metrů.

Vrátil jsem se na pěšinu a zkusil to o pár metrů dál. Tady to bylo ještě horší, protože jsem zpátky na cestu klouzal v mazlavém blátě.

„Seš zrádce!“ zařval jsem sám na sebe a skoro se rozbrečel.

Otevřel jsem dvířka posedu a snažil se nemyslet na mrtvé mouchy. Na lavici jsem nahmatal roztrhaný svetr a začal mouchy vyhazovat ven. Pak jsem vytáhl spacák a rozložil ho na podlaze.

Světla se rozlézala po setmělých horách a kdesi daleko a hluboko pode mnou projíždělo auto velikosti cvrčka.

Rozsvícené domy v krajině vypadaly jako chaloupky z pohádek bratří Grimmů. Krajina se zavírala do ticha a tmy – města, údolí, kostely, vesnice i lidé mizeli.

Terezin táta se s mým řidičem objímal, jako by se viděli naposled. Německo je obrovské a Tereza může být už v Rakousku, Maďarsku, Švýcarsku nebo Itálii. Pak vyrazí někam, kde může mít psů, kolik bude chtít. Třeba do Kanady, kde je v horách nikdo hledat nebude a kde si řidič kamionu vždycky sežene práci.

Její táta nebyl žádnej chudák, když Tereze posílal počítače a telefony.

V tom okamžiku se stalo to, čeho jsem se bál – zdvihl se vítr, kmeny stromů kolem mě zapraštěly a země pod nohama posedu se otřásla.

Dva velcí netopýři proletěli kolem okna a v dálce se zablýsklo. Dala se do mě zima, a tak jsem se radši nasoukal ještě hlouběji do spacáku.

Zavrtám se do peřiny a představuju si, že je konec světa a všude na celý planetě Zemi vládne děsivá zima a já jediná na světě ležím v teplý jeskyni, kam mráz nemůže.

Ukázala mi Tereza tenhle posed jen proto, aby si byla jistá, že mám kde přespat?

Myslí na mě?

A k čemu mi to je?