KAPITOLA ČTVRTÁ Úterý 31. srpna

Sotva jsem se probudil a otevřel oči, radši jsem je zase zavřel. Za okny stál soumrak a to znamenalo, že jsem poslední den prázdnin prospal.

Jenže mobil ukazoval půl osmé ráno!

V pološeru, které mělo být ranním světlem, jsem z okna uviděl tátu, jak přelézá ohradu a přes pastvinu si to šine k chalupě.

Seběhl jsem po schodech právě v okamžiku, kdy vstoupil do dveří.

Máma už na něj čekala. Myslel jsem, že po probdělé noci bude vypadat neupraveně, tedy svým přitažlivým neupraveným způsobem. Ale vlasy měla sepnuté a působila dokonale vyrovnaně.

Táta se zastavil ve dveřích. Pod očima mu visely černé pytlíky a tváře měl zbarvené do nachova.

„Kdes byl tak dlouho?“

Táta se sehnul k botám, aby si rozvázal tkaničky.

„Ještě že je svátek a ne všídeň,“ zamumlal.

Všídeň jsme slyšeli poprvé; tohle slovo se asi naučil až dneska v hospodě.

Ve slabém světle se usmíval, jako by chtěl říct nějaký vtip.

Jenže to, co nám oznámil, jako vtip neznělo.

„Sehnal jsem si práci.“

„Práci? A kde?“ Vyhlédl jsem na vysoké smrky a opuštěnou past­vinu. „Tady přece žádná práce není!“

„Je.“

„A kde?“

„Na správě parku.“

„Co tam budeš dělat?“

„Geocaching.“

„Co to je?“

„Taková šipkovaná, schováváš věci po krajině a turisti je hledaj. Národní park potřebuje někoho, kdo umí dělat se speciálníma programama a zná Šumavu jak svý boty. Paša si myslí, že jsem to já, tak jsme si plácli. Nastupuju zítra, prvního září,“ zasmál se a pohlédl na mámu.

Jak to, že máma mlčí? Copak jí se to netýká?

„A co tady budu dělat já?“ vykoktal jsem.

„Zachraňovat šumavský školství – škola na Borový Ladě je vděčná za každý dítě. Už jsem to domluvil s manželem ředitelky.“

„Jdu do pátý třídy! Letos mám dělat přijímačky na gympl!“

„Po Vánocích budeš zpátky v Praze.“

„A co moje kroužky?“

„Na fotbale jsi byl dvakrát, protože na tebe moc křičeli. Na klavír jsi hrát nechtěl, trubka tě nebavila a na skauty jsi šel jenom jednou. A navíc se domů stejně nemůžeme vrátit.“

„Jak to?“

„Filmařům se náš byt náramně zamlouvá, je v prvním patře, což je kvůli kabelům velká výhoda, a taky je tam dobrý světlo. Budou točit seriál o dvou klukách, co hrajou na klavír. Do Vánoc to snad bude hotový.“

„My nemůžeme jet domů?“

„Posloucháš mě vůbec?! Náš byt bude za pár hodin plnej techniků, osvětlovačů, maskérů, herců a režisérů. Každou stěnu nám vymalujou jinou barvou, ale my si zas budem moc vybrat, jestli si je vymalovaný necháme, nebo ne. A zaplatí nám úklidovou firmu!“ vykřikl. „Takže budeme mít doma co? Uklizeno. Svinčík, co máš pod postelí, někdo odstraní na svoje náklady!“

„A naše věci? Máme všechno v Praze!“

„Paša má dodávku a zejtra jede do Prahy, takže nás přestěhuje úplně zadarmo. A není to obyčejná dodávka, abyste si nemysleli, že je to nějaká šunka, která poveze naše drahocenný věci, kdepak, je to dodávka značky Fiat Ducato.“

„Opilej pašerák nám bude stěhovat věci?“

„Ví, co má přivézt, já tam ještě v týdnu sjedu. A hlavně tu nebudeme mít žádný výdaje!“ Táta se rozhlédl po šumavské pastvině, kde se dalo utrácet leda tak za čerstvé mléko.

„Tati, ty jsi vožralej!“ vykřikl jsem.

„Tomáši, nemůžeš tátovi říkat, že je vožralej!“ ozvala se máma.

„Tohle přece nemůže myslet ani ze srandy, že tady zůstanem.“

„Poslouchej mě dobře, kamaráde!“ Táta mě chytil za obě ramena. Ucítil jsem kouř cigaret a nasládlou vůni alkoholu. „Tady se z tebe stane chlap. Ne v činžáku v Praze, ale na Šumavě. Víš, co s tebou udělají lesy a slatě? Zocelí tě, chlapče.“

Otočil jsem se vyděšeně na mámu, ale ta uhnula pohledem. A já už věděl, co to znamená.

Od chvíle, kdy přišla o práci, se všechno změnilo. Do té doby byly peníze nějak všude kolem nás. Naši vždycky někam sáhli a našli je, jako by si je předtím poschovávali po celém světě.

Ale od chvíle, co máma zavřela svou firmu, se ve vesmíru otevřela černá díra, která polykala všechno, co táta vydělal.

„V mým pokoji budou spát cizí kluci?“

„Jo.“

„A já budu chodit do Vánoc do školy tady?“

„Kamaráde, chápeš to úplně přesně.“

„Já tady nezůstanu!“

„Sám jsi říkal, že ses tam s nikým nekamarádil. A teď, když je Janis zpátky v Řecku, si kamarády najdeš tady – opravdový kluky, žádný rozmazlence.“

Máma pořád mlčela a mně všechno začínalo docházet. Proto se večer s tátou nehádala, když vyrážel do hospody!

„Vy jste to oba věděli už od začátku! Proč jste mi to neřekli?“

„Nemělo smysl tě na něco připravovat, když jsme si nebyli jistí, jak to s filmařema dopadne.“

„Já tady nezůstanu!“ vykřikl jsem, vytrhl se tátovi a vyběhl ven.

„Tomáši!“ volala za mnou máma.

„Zůstaneme tady a basta!“ řval táta a kymácel se ve dveřích.

Zamířil jsem přímo ke slati.

„Tam ne! Tam se utopíš!“

Nohy se mi bořily do bláta. Minul jsem ceduli PRVNÍ PÁSMO NÁRODNÍHO PARKU – VSTUP ZAKÁZÁN! a vběhl mezi břízy a borovice. Za sebou jsem slyšel křik, ale věděl jsem, že mě mezi stromy neuvidí.

Udělal jsem asi deset kroků a pak jsem pod sebou ucítil něco živého a měkkého. Černá země pod mýma nohama se otevřela a teniska zmizela až po kotník v kašovitém blátě protkaném zelenými kořínky a bílými kvítky.

Ztuhnul jsem a cítil, jak země pode mnou dýchá. Na okamžik mezi námi zavládla křehká rovnováha. Bylo to opojné, i když mi něco šeptalo, že mě noha začne pořádně studit.

Na tomhle místě se utopily stovky lidí, vlastně všichni kromě Kiliána Nowotného.

Janis byl v Řecku. My na Šumavě. Opilej pašerák se mi hrabal ve věcech a můj pokoj se měnil v televizní studio. A zítra mám tady, na konci světa, kde nikoho neznám, začít chodit do školy!

Jaké to asi je ležet navěky v rašelině?

Udělal jsem další krok.

Země vydala mlaskavý zvuk, aby pozřela i druhou tenisku. Hned jsem couvl a vydal se zpátky k silnici.

Můj nový plán byl vyrazit stopem do Prahy. Táta za mnou nepojede, protože je opilý, a kdyby sjel autem do rašeliny v nejstřeženější zóně národního parku, měl by na začátku docela slušný průšvih.

Za zatáčkou se neobjevila silnice, ale další pastvina. Konečně jsem spatřil krávy, jejichž velké hnědé oči mě pozorovaly. Stál jsem bezradně uprostřed silnice, pak se otočil a šel zpátky, zoufalý, že se tu nedá nic dělat a není kam jít.

V křoví u cesty ležela mrtvá černá kočka. Kožich měla zaprášený a vyhaslé oči připomínaly dvě vybité baterky.

Udělal jsem krok a vší silou ji nakopnul. Vznesla se do vzduchu jako špinavý hadr a přistála uprostřed cesty.

Zatracená pitomá bestie.

K večeři jsme měli zase tvrdý chleba s paštikou, protože komín v kuchyni nefungoval.

Táta vytáhl tužku a začal kreslit mapu.

„Tudy jsme přijeli. Pastvina na jedný straně, slať na druhý. Svinná Lada. Most přes Vltavu. Autobusová zastávka je tady.“ Udělal křížek. „Hnědá bouda vedle silnice.“

„Ty nemůžeš vzít Tomáše zítra do školy?“ divila se máma.

„Ne, musím bejt ve Vimperku už v sedm. První den v práci se počítá.“ Otočil se na mě. „V autobuse si dej bacha. Největší chuligáni sedí vzadu a vožulí tě v mariáši i ve vole, lehni.“

„V kolik budu vstávat?“

„Ve čtvrt na sedm.“

V Praze jsem vstával ve čtvrt na osm, protože tramvaj mi stavěla přímo před domem. Do školy jezdila jednička, osmička, pětadvacítka i šestadvacítka.

Tady jezdil jediný autobus, a to jsem na něj musel jít dva kilometry pěšky. „Nedokážu vstát tak brzo!“

„Ale dokážeš, panáčku.“

„Nikam nepůjdu.“

„Ale půjdeš.“

„Nic tady není. Všechno je tady strašně chudý a zaostalý.“

„To jsi vedle, všechno se tady změnilo! Viděls ty krávy s telatama na pastvinách?“

„Viděl,“ přiznal jsem neochotně.

„Před dvaceti lety bejvaly vevnitř a telata se s nima vůbec nenechávala! A nikdo se nemohl do kravína ani podívat, protože by se mu udělalo šoufl. Teď jsou venku! Tak mi neříkej, že se tu nic nezlepšuje! To jenom lidi, co nad ničím nepřemejšlí, si myslí, že všechno tady je zaostalý. Když vidíš ty nádherný krávy, víš, že jsme se osvobodili od propagandy, která říká, že krávy maj celej svůj život prožít zavřený v kravíně! Aspoň ten dobytek jsme osvobodili! Kdybych na to měl buňky, přísahám, že začnu sedlačit!“

„To je ohromnej nápad,“ poznamenala máma.

K večeru jsem se ještě na chvilku vypravil ven. Bloumal jsem po okolí a přemýšlel nad krabičkou, která mi přistála na střeše. Pod šípkovým keřem ležela černá kočka. Vypadala stejně opuštěně jako já a mně jí najednou přišlo líto; vyhrabal jsem v trávě díru, kočku tam dvěma klacíky dotáhnul a zasypal ji hlínou a listím.

„Cos dělal s těma rukama?“ zeptala se máma, když jsem se vrátil.

„Nic.“

„Hrabal jsi se v rašelině?“

„Jo,“ řekl jsem, abych jí dokázal, že jediné, co tady můžu dělat, je založit si hřiště v rašelině.

„Doufám, že jsi zase nebyl za těma výstražnýma cedulema!“

„Ne.“

„Tak se pojď vykoupat.“

Ve vaně, které táta říkal vandle, ležel obrovský mrtvý černý pavouk, tři vysušené mouchy a jedna ztuhlá můra. Za vanou stála kovová kulatá vanička.

„Poznáváš jí?“

„Ne.“

„Přesně v takové jsem tě koupala, když jsi byl miminko.“

„Já jsem nikdy nebyl miminko,“ odsekl jsem.

Vedle vany stála bílá kulatá smaltovaná věc s černými dvířky. Vypadala jako obrovská televize, jejíž obrazovku někdo omylem vsadil dolů a zakryl dvířky.

„Co to je?“

„Brutar.“

To neznělo moc šumavsky, spíš jako název nějaké ostravské death­metalové kapely.

„Rozděláš si v něm oheň sám?“

„Jo.“

Škrtl jsem sirkou; místo normálního plamene se objevil šedivý kouř a vlétl mi přímo do očí. Rozkašlal jsem se a vyběhl ven. Máma mi vynadala, vyvětrala a oheň rozdělala sama.

Po koupeli mě na schodech zastavil táta.

„Paša ti přivezl dévédéčko a nový filmy.“

Těšil jsem se na Gran Torino s Clintem Eastwoodem, 16 bloků s Brucem Willisem a nějaký pořádný horor, třeba Sirotka. Jenže mě čekaly filmy Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za šípkovým keřem.

A na jejich obalu byla fotka kluka, co mi přistála na střeše!

„Kdo to je?“

„Tomáš Holý, náš největší dětskej herec. Copak ty ho neznáš?“

„Ne.“

„Tyhle filmy natáčel kousek odsud, na Kvildě.“

„Trošku se mu podobáš,“ řekla máma.

„To snad ne,“ vyděsil jsem se, protože kluk na obálce vypadal jako ňouma, kterého průměrný úchylák hravě opije mobilem.

„Všichni kluci vypadaj jako Tomáš Holý, když je jim dvanáct,“ namítl táta.

„O čem to je?“

„O klukovi z Prahy, kterej musí žít na Šumavě.“

„Nakonec se mu tady zalíbí a nechce odjet, že jo?“ řekl jsem a vstal.

„Ty se nechceš dívat?“

„Ne.“

Vrátil jsem se do pokoje. Jenže za hodinu mi už vrtalo hlavou, jak souvisí obrázek, který mi přistál na střeše, s filmem.

Sešel jsem dolů.

„Přišel jsi na film, co?!“ triumfoval táta. „Vždycky jsi byl pěkně zvědavej!“

„Prosím tě, nech ho!“ bránila mě máma.

Táta si stoupl s hrnkem kafe do dveří a my si s mámou sedli před televizi.

Objevila se první scéna. Tomáš Holý seděl ve starodávné škodovce a vyjížděl z nějakého města.

„Kde to jsou?“ zeptal jsem se.

„V Praze.“

„Takhle Praha nevypadá.“

„Je to Nuselák.“

„Nejsou tam žádný auta ani reklamy!“

„Ty už si neumíš představit Prahu bez aut a reklam, co?“

Zadíval jsem se znovu na obrazovku: že by to přece jen Nuselský most byl?

Příběh byl jako všechny filmy, které se u nás dřív natáčely – neměl skoro žádný děj. Hlavního hrdinu Tomáše odvezou z Prahy na Šumavu k dědovi. Z hodiny a půl mi v hlavě utkvěl lesní stroj, kterému říkali lakatoš, a pár podivných detailů – když se Tomáš probudil v chalupě, všude na zdech visely lebky a on se na ně díval stejně vyděšeně jako já. Potom mu nešel rozdělat oheň a z kamen se valil čmoud stejně šedivý, jaký se valil z brutaru i na mě. A musel se koupat ve stejné kovové vaničce, kterou mě strašila máma!

Celou dobu jsem měl pocit, jako bych na okamžik viděl sám sebe, a to mi nahánělo hrůzu.

Před usnutím jsem přemýšlel nad krabičkou a fotkou. Kde se tu vzala, když tu nikde nikdo není? Že by ji tam hodil táta? To by vysvětlovalo, proč mi Paša přivezl právě filmy s Tomášem Holým. Ale copak by se táta vypravil uprostřed noci pět kilometrů z hospody a pak se zase vracel zpátky?

Zdvihl se vítr. Vstal jsem a došel k oknu. Větve praštěly, pod rouškou temnoty venku řádila šumavská flóra a fauna.

Od Borové Lady se pomalu blížila světla auta. Vůbec mě nenapadlo, že na druhé straně za naším domem ještě něco je.

A pak světla ozářila kočku.

Ležela na asfaltu uprostřed silnice, jako bych ji nikdy nepohřbil.