KAPITOLA SEDMÁ Středa 1. září

S nosem ještě zaneseným šňupacím tabákem jsem se vydal na oběd. Pobrali jsme batohy a paní družinářka nás odvedla oklikou přes zaniklou louku u řeky.

Tentokrát jsem se ale neloudal jako poslední. Všichni se tlačili kolem mě.

„Nechceš si k nám přijít poslechnout, jak hraju na trubku?“ ptal se Daniel.

„Možná někdy jindy. Ale víš, že jsem taky hrál na trubku?“

„A proč na ni nehraješ?“

„Sousedům to vadilo.“

„Jak to může sousedům vadit?“ divil se Daniel.

„Danieli, řekni Tomášovi, jak daleko bydlí sousedi,“ poprosila ho Tereza.

„Dva kilometry,“ řekl Daniel. „Na rámus si nikdy nestěžovali.“

V jídelně vládl neuvěřitelný klid. V Praze by mě osmáci mlátili podnosy do hlavy tak dlouho, dokud bych nepřísahal, že stojím pod orlojem a za prohlídku jim dlužím deset korun, ale tady jsem čekal v tak krátké frontě, že předbíhat ztrácelo smysl.

Kuchařky se na mě usmívaly a jedna po druhé vykládaly, jaké mám štěstí, že konečně poznám pořádné zelí a ne pražskou přepranou trávu.

Nacpal jsem se plněnými knedlíky se zelím, až mi břicho praskalo, protože jsem hodlal kuchařky přesvědčit, že na zelí jsou opravdové odbornice. U stolu jsem seděl s Terezou a Danielem, kteří probírali, jak v červnu vyrazíme na školní výlet. Nechtěl jsem jim kazit radost tím, že v červnu budu zpátky v Praze.

Miklosz seděl za námi a mračil se, jako by kousal sto let starý knäcke­brot.

Naproti autobusové zastávce na Borové Ladě stály dva penziony – Borováček a Kavaliér – a kousek od zastávky čekaly dřevěné lavice restaurace U Černého vlka, ve které v pondělí v noci táta zpečetil můj osud.

Autobus mi jel za osm minut. Přešel jsem silnici, zatímco Tereza s Danielem odjížděli opačným směrem než já – na Nové Hutě. Bylo nepříjemné stát přímo na slunci, ale já si říkal, že když budu čekat na zastávce všem na očích, Miklosz mě nezmlátí.

Bylo krásné zářijové odpoledne, přesně takové, ve kterém bych s klukama vyrazil na fotbal na Letnou. Tramvaje, které jedou každé tři minuty, krámky, ve kterých se můžete hrabat v krabicích plných dévédéček…

Ze snění mě vytrhl Miklosz. Vyšel z jídelny, zamračil se na mě, zařval: „Zejtra vo velký přestávce uvidíš!“ a vyrazil k prodejně Coop za hospodou. Nespouštěl jsem ho z očí, a tak jsem si ani nevšiml, že Tereza přešla silnici.

„Jedeš domů?“ zeptala se. Na sobě měla světlemodré tričko se spoustou pozlacených cvočků, které se na slunci leskly, a tmavé džíny se světlemodrým páskem. Na ruce jí chrastil náramek z dřevěných korálů. Neměla náušnice a černé vlasy jí padaly na ramena. Ramena měla široká a vysoká byla stejně jako já.

„Jo.“

„A co tam budeš dělat?“

„Nic.“

„Nechceš jít k nám a dívat se na dývko?“

„Máš třeba 16 bloků s Brucem Willisem?“

„Mám.“

„Vážně? Vidělas to?“

„Ještě ne. Tak šel bys?“

„Musím se zeptat,“ řekl jsem a sáhl po telefonu. Ještě nikdy jsem se mámy neptal, jestli můžu jít na návštěvu k nějaké holce. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli tam jít chci.

„Ahoj, mami.“

„Ahoj, Tomáši. Tak co? Jak to šlo ve škole?“

„Docela dobrý.“

„Co jste měli k obědu?“

„Plněný knedlíky se zelím.“

„A chutnalo ti to?“

„Jo. Mami, je tu jedna spolužačka a ta mě pozvala k sobě na film.“

„Jak se jmenuje?“

„Tereza.“

„A dál?“

Tereza zašeptala: „Urmanová.“

„Urmanová.“

„A kde bydlí?“

Tereza zašeptala: „Na Studeným potoce, jen půl kilometru od vás k Novým Hutím.“

„Bydlí na Studeným potoce. Je to od nás kousek. Do šesti budu doma.“

„Tak dobře. Ať mi na sebe dá telefon.“

Tereza mi nadiktovala svoje telefonní číslo. Pak jsme přešli na druhou stranu ulice k zastávce před jídelnou. Na lavičce si Daniel prohlížel s nějakými kluky kartičky s hokejisty.

„Co to je žížala?“ zeptal jsem se Terezy.

„Holka, se kterou chodíš přes Facebook. Miklosz jich má dvanáct, ale štve ho, že nemůže sehnat žádnou Pražačku. Víš, jak se baví s rodičema?“

„Ne.“

„S tátou odmítal mluvit, dokud si nezařídil ICQ.“

„To je pako.“

„A co ty?“

„Co já?“

„Máš nějakou žížalu?“

„Ne.“

„A komu jsi psal ve škole?“

„Kamarádovi.“

„Kamarádovi?“

„Jo. Musel se stěhovat do Řecka.“

Na rohu u hospody se objevil náš autobus.

„Proč se mě ve škole všichni tak vyptávali?“ zeptal jsem se, když jsem si sedl vedle Terezy.

„Místní bydlí na samotách, je to velká událost, když si můžou přivést domů novýho kamaráda. Anebo se možná chtějí něco dozvědět, než tě Miklosz zabije.“

„Ty o tom víš?“

„Jasně, že jo. Loni jsme tu měli kluka z Prahy a toho chtěl Miklosz zmlátit hned o první velký přestávce. Vytahoval se, že si každýho Pražáka dá k svačině – buď mu dohodí nějakou žížalu, nebo skončí s rozpáranou hlavou. Miklosz je blázen, to ještě uvidíš.“

Otočil jsem se na sedadle. Miklosz naštěstí nebyl v dohledu.

Autobus vyrazil opačným směrem, než ležel můj nový domov.

Na kopci nad Borovou Ladou stály vedle silnice tři domy. Dva dělníci vytahovali ke komínu žebřík a já si znovu vzpomněl na krabičku s fotkou, která mi přistála na střeše.

„Znáš Tomáše Holýho?“ zeptal jsem se.

„Toho herce? Ne, ale znám jednu paní, která ho chvilku učila.“

„Myslíš, že by se s ní dalo mluvit?“

„Proč?“

„Chtěl bych se jí na něco zeptat.“

„Chodila jsem k paní Najmanový na klavír. Jestli chceš, někdy se tam zastavíme.“

„Ani ne,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Představa, že se tady budu potulovat s holkou, se mi moc nezamlouvala. Vystoupili jsme z autobusu a vrátili se po silnici asi dvacet metrů.

„Tahle cesta,“ ukázala Tereza před sebe, „vede až k vám.“

Pomalu mi začínalo docházet, že cesta na Svinnou Ladu spojuje Borovou Ladu a část Nových Hutí, které se říká U Studeného potoka.

Dali jsme se po asfaltové cestě, na jejímž vzdáleném konci ležela naše chalupa. Tereza šla úplně jinak než já, poskakovala po trávě vedle silnice a pořád něco vykládala.

„Tady,“ ukázala na hromádku hlíny u cesty, „je hrob neznámé veverky. Všechny veverky jsem tu znala. A pak sem jednou přihopsala tahle a něco ji roztrhalo.“

„To je smutný.“

„Jo, to je.“

Terezina chalupa stála o samotě asi pět set metrů od silnice, takže to Tereza měla na autobus mnohem blíž než já. Chalupa byla pobitá tmavými prkny a zdaleka ne tak zchátralá jako ta naše.

Za ní stála zahrádka s upravenou skalkou a několika zakrslými keříčky rybízů, vedle kterých ležela hromada starých matrací, krabic a rozlomených dvířek od skříně.

„Ach jo, máma zas uklízí.“

„Tohle všechno spálíte?“

„Ne, Paša to odveze, až bude mít čas.“

„Ty znáš Pašu?“

„Jo,“ řekla otráveně.

„Co vůbec dělá tvoje máma?“

„Číšnici v jednom penzionu na Kvildě.“

Vešli jsme dovnitř. Z kuchyně se linula nádherná vůně a byla to vůně koláče!

Terezina maminka byla na rozdíl od Terezy drobná a světlovlasá. Její rybízový koláč byl výborný a ještě teplý. Kdyby táta opravil komín, mohla by máma taky péct. Opravit komín přece nemůže být žádná věda – a chalupa, ve které se peče, voní stokrát líp než ta, ve které jenom čmoudí brutar.

„Jsem moc ráda, že jsi tady, Tereza nemá žádné kamarády. Co dělají vaši?“

„Táta je na parku.“

„A maminka?“

„Nic,“ odpověděl jsem s pusou plnou koláče. „Mívala firmu na rozvoz jídla, ale úřednice ji pronásledovaly tak dlouho, až zbankrotovala.“

„To mě mrzí.“ Nejspíš si nebyla jistá, co říct, ale já už byl na tyhle neradostné rozhovory zvyklý. „Dáte si ještě koláč?“

„Možná potom. Chcem se kouknout na film,“ řekla Tereza.

„Na Indiána Džounse?“

„Mami!“

„Když byla Tereza malá, pořád o sobě mluvila jako o Indiánce Džounsový. Když ten film viděla poprvé, hned druhý den se pověsila na větev přes řeku, aby se přehoupla na druhý břeh, a zahučela do Vltavy.“ Terezina maminka se poprvé od chvíle, kdy jsem vstoupil, usmála. „Nechcete se ale radši učit? Tereza učení moc nedá.“

„Mami, nech toho.“

„Loni psali písemku, a já jí říkám: To si ani nenapíšeš tahák? A pak koukám, že si něco čmárá po ruce, říkám si, snad chce nějakou lepší známku. Máš tam ten tahák? ptám se jí. Jo, mami, mám. A víš, co tam měla napsanýho? Jenom slovo TAHÁK.“

Tereza popuzeně odstrčila židli a šla ke schodům.

Terezin pokoj byl mnohem větší než špeluňka, ve které jsem musel přebývat já. Pod oknem stál světlý psací stůl s posuvnou lampou, vedle ustlaná postel s plyšovým zajícem, medvědem a liškou. Na stěně visel ohromný plakát Indiany Jonese s Harrisonem Fordem a jeho filmovým otcem Seanem Connerym:

INDIANA JONES UND DER LETZTE KREUZZUG

„Trojku mám taky nejradši,“ prohlásil jsem.

Na koberci ležela Nokia 1036 a na stole ještě nevybalený notebook Vaio. Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou pusou, protože i v Praze měli kluci nanejvýš acery a hápéčka.

„Páni, to je docela mašina.“

„Ten mi taky poslal táta.“

„Chodíš na Facebook?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Je to trapný. Zkoušela jsem se jednou bavit s někým o veterině a… nikam to nevedlo.“

„Ty chceš studovat veterinu?“

„Jo, ale mámě se to nelíbí. Prej to není práce pro holky. Ale táta mi školu zaplatí.“

„Co vůbec dělá?“

„Měli s mámou penzion, ale nějak to nevyšlo, a táta šel dělat do Německa. Jezdí s kamionem.“ Sáhla do stolu a vytáhla fotku, na které se o červený kamion DAF opíral vysoký ramenatý černovlasý chlap, kterému se Tereza dost podobala.

„Jezdí za tebou?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nesmí se ke mně přiblížit. Všichni ho tu znaj. Jednou mě unesl.“

„Unesl?“

„Naši byli už rozvedený, v létě přijel a ptal se, jestli bych nechtěla do Pratru. Já řekla, že jo, i když jsem nevěděla, co to je. Vykládal, že o tom výletě máma ví, jenže to nebyla pravda. Byls tam někdy?“

„Ne.“ Ani jsem nevěděl, co to Prater je.

„Nakoupil mi spousty věcí, jenže máma ho pak dala k soudu. Hele, radši dojdu pro pití. Zatím se podívej do krabice.“ Ukázala na krabici s dévédéčky. „Máš rád horory?“

„Jo.“

„Táta se na ně rád díval a vždycky vyprávěl o svým dětství. Všichni dospělí mu lhali. Byl z Vimperka…“

„Můj táta taky!“

„Strašně ho štvalo, že ve Vimperku postavili památník osvobození města sovětskou armádou. A přitom to bylo město, který osvobodili Američani! Každej den seděl ve škole a díval se z okna na památník armádě, která tam přijela až o dvacet let pozdějc!“

„Jasně, na ten památník můj táta taky pořád vzpomíná. A taky furt vykládá o propagandě?“

„Jo, vod rána do večera,“ usmála se Tereza. „Přemýšlel jsi nad tím, jaký to asi bylo, bejt tenkrát dítě?“

„Jak to myslíš?“

„Mohli se vůbec někdy cítit jako děti, když jim všichni pořád jenom lhali? Táta se přestěhoval z Vimperka, bylo mu dvanáct jako mně, a každej měsíc mu péesáci tloukli do hlavy: Když uvidíš narušitele, musíš ho udat.“

„Narušitele? To byl někdo, kdo ve škole rušil?“

„To byl každej, koho jsi tady neznal a musel nahlásit. Hele, chceš radši vodu se šťávou, nebo čaj?“

„To je jedno.“

Tereza za sebou zavřela dveře a já se pustil do krabice. Našel jsem filmy jako Šimon a Matouš jedou na riviéru a Bažanti jdou na vojnu, ale po 16 blocích nebylo ani stopy.

Zato jsem za krabicí objevil sešit s tvrdými deskami, nadepsaný dětským písmem:

POLODENÍK

Někdy máte chuť si psát deník, ale vždycky to vydrží tak týden a najednou ani nevíte, že jste si ho psali. Jenže když vám někdo dá krásný sešit a pořádnou tužku, musíte toho nějak využít, takže si jednou za týden do toho sešitu něco načmáráte a pak všem říkáte, že máte deník. Problém je, že to není deník, ale týdeník nebo polodeník. Navíc, když celý den nic neděláte, co si do něj máte napsat? A co teprve když nic neděláte celý život? To si pak musíte zapisovat blbost za blbostí. Myslím, že deník mají buď šprti, nebo lidi, kteří se snaží bejt šprti, ale když máte polodeník, jste větší hrdina. Proto si ode dneška budu psát polodeník a bude ze mě hrdina.

Vzadu za polodeníkem ležel velký složený plakát.

POZOR, POZOR!

Provádí se nábor do nové kapely!

Volná místa jsou: kytara, buben, flétna.

Kdo chce hrát, ať přijde na hřiště v Borové Ladě v pátek v 16.00.

Vzpomněl jsem si na plakáty, které jsme s Janisem lepili kolem školy, a natáhl Terezin plakát před sebe. Zkoušel jsem si představit, že ho čtu vyvěšený na ulici, jenže něco mi na něm nehrálo.

Pak jsem vyhlédl z okna a spatřil osamělé stráně a opuštěnou cestu.

No jasně – na plakátu chybělo datum, měsíc i rok! A mně to došlo: Tereza to s náborem zkoušela pořád.

16 bloků s Brucem Willisem neměla ani náhodou – prostě jen dneska odpoledne nechtěla být sama.

Na schodech se ozvaly kroky. Měl jsem co dělat, abych plakát složil a vrátil ho do krabice.

Dveře se rozlétly. Přímo proti mně stál obrovský stařec. Na sobě měl zešedlou kostkovanou košili a ošoupané manšestráky. Hluboké vrásky se mu táhly po tváři jako letokruhy. Byl skoro dva metry vysoký a v mrňavých dveřích se musel sehnout. V mém pokojíčku by se musel plazit po podlaze.

„Dobrý den,“ zašeptal jsem vyděšeně.

„To je Tomáš, můj novej spolužák!“ křičela Tereza a hnala se nahoru po schodech.

„Seš z Prahy, co?“ zaburácel děda.

„Jo,“ řekla Tereza.

„Von neumí mluvit?“

„Umím mluvit,“ řekl jsem. „Jsem z Prahy, ale můj táta je z Vimperka.“

„Vimperáci jsou ze všech nejhorší, do jednoho si myslí, že jsou chytrý jak ruský kosmonauti.“

„Táta ví všechno o tom, co se tu dělo,“ řekl jsem hrdě. „Třeba o Novým Světě.“

„Jo, a co ví?“

„O kostele, kterej zbořili…“

„A že Vimperáci chtěli na novosvětským hřbitově postavit hospodu, to ti neříkal, co?“

„Ne.“

„Místní museli protestovat až v Budějicích, aby jim to zatrhli. Co ti ještě vykládal o Novým Světě?“

Když táta v autě mluvil, nedával jsem moc pozor.

„Paní učitelka říkala, že tam jeden učitel vydržel učit šedesát pět let,“ přišla mi na pomoc Tereza.

„A o učiteli, co tam učil po něm, neříkala? Jak se po roce otrávil arzenikem?“

„Ne.“

„Stačil mu jeden školní rok naprostý beznaděje. A víte proč? Škola na Novým Světě byla nejhorší škola v Čechách – chodilo tam třináct dětí a každej rok jich nejmíň půlka propadla!“ Shlédl na mě, jako bych za učitelovu sebevraždu mohl já.

Potom si všiml krabice s filmy.

„Chtěli jste se na něco dívat?“

Přikývl jsem.

„Znáš Krále Šumavy?“

„Znám,“ řekl jsem hrdě.

„To si jenom myslíš! Tak schválně, o čem myslíš, že ten film je? Jak na Kvildu přinesli Vimperáci a jejich vypelichanej lesní závod pokrok? Já ti něco řeknu, chlapečku. Nejdřív ty chytráci z Vimperka vyhnali z Kvildy všechny místní a pak tam postavili bednárnu. Do tý nahnali ty svý Rumuny a Maďary a začali jim vykládat, jak budou bednařit.

Dovoz dřeva váznul, celou první zimu lidem nepovolili ani dojít si do lesa pro dřevo, aby si v hale zatopili, takže tam ty chudáci seděli, mrzli a přemejšleli, jak jim na jaře začnou stroje trhat ruce. Víš, kolik lidí takhle přišlo o ruce? Uvidíš někde v tom filmu šest utrhanejch rukou?“

Viděl jsem spoustu hororů, ve kterých by se šest utrhaných rukou asi dalo dohromady, ale Krále Šumavy jsem viděl desetkrát a utržená ruka tam nebyla ani jedna.

„Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

„Tomáš Jungwirth.“

„Nenapsal tvůj táta článek o Kiliánovi?“

„Napsal.“

„Někde jsem ho měl. Kde vůbec dělá táta?“

„Na správě národního parku.“

„To jsem si mohl myslet, že se dal mezi ty bandity. Řeknu ti jedno: do Vánoc vyletí.“

„Jemu to nevadí.“ Ani nevím, proč jsem se tátu rozhodl bránit.

„Ne? A co tady bude dělat potom?“

„Sedlačit.“

„Kristepane, v Praze si už každej myslí, že ví víc než starý německý sedláci? Ti znali všechno, co potřebovali k životu, do posledního stébla trávy.“

„Akorát se furt rvali,“ řekla Tereza dopáleně. „Prej z každý zábavy udělali rvačku.“

„Jasně, že udělali. To nebyli úředníčci, co si to s tebou vyřídí jedním udavačským dopisem. Každej den vod rána do večera byli se zvířatama, a jak takovej svinskej dobytek asi k něčemu pohneš než pořádnou ránou? Tahali ho na pastvu, strkali do něj a vobčas i mlátili, a stejně se chovali k lidem – táta vyprávěl, jak se to v hospodě rvalo. Něco jsi proti někomu měl, tak sis to s ním vyřídil. Rozumíš tomu?“

„Asi jo.“ Možná na tom něco bylo – žádný dobytek jsme doma neměli, a asi proto jsem se nerad pral.

„Chceš se na ten film kouknout?“

„Mysleli jsme s Terezou, že bysme se dívali na…“

„Tak se na toho našeho Krále Šumavy mrknem.“ Děda vůbec nebral na vědomí, co mu vykládáme. Sáhl do krabice a vytáhl Krále Šumavy. „A já vám řeknu, jak to ve skutečnosti bylo.“

„Já se na to koukat nebudu,“ protestovala Tereza.

„Ty si sedni a seď!“

Tereza se odtáhla do kouta kanape. Děda se zabořil do křesla a já si sedl na druhý konec kanape.

„Můžem si vzít sušenky?“ zeptala se Tereza.

Děda neodpověděl.

A tak začalo jedenácté promítání Krále Šumavy v mém životě.