KAPITOLA SEDMNÁCTÁ Sobota 4. září
Jít po chodníku bylo lepší než přeskakovat ulámané větve. Navíc nehrozilo, že nás budou prohledávat hledači pokladů. Starší paní, která sbírala prádlo ve svahu před rodinným domkem, na nás s úsměvem zavolala „Grüß Gott!“ a mě napadlo, že by nás snad u sebe v nejhorším nechala přespat.
Vystoupali jsme ke kostelu, jehož věž se tyčila proti odpolednímu nebi. Andělé vysekaní v našedlém kameni si nás udiveně prohlíželi. Těžké dveře seděly ukotveny ve vchodu a na zdi visela mosazná deska s nápisem:
Pfarrkirche St. Michael
Erbaut 1747–1752
Podle toho, co říkal táta, začali kostel stavět v roce, kdy kníže Schwarzenberg posílal do divočiny Nového Světa prvního hajného.
Vedle kostela se rozkládal opuštěný čtvercový hřbitov. Cestičky byly vysypané štěrkem a já si vzpomněl na kvildský hřbitov v Králi Šumavy, na kterém se kříže ztrácely ve vysoké trávě a hroby vypadaly zanedbaně, jako by nepatřily místním lidem, ale cizím lupičům.
U vchodu visel Ježíš Kristus tak zlatý, jako by byl synem neznámé zlaté rasy.
Podle fotky z internetu měl být Kiliánův hrob dole u zdi. Cestou jsem si prohlížel jména na náhrobních deskách: Familie Wagner, Gustav Lorenz, Eduard Sommer, Johann Binder. Dokonce jsem spatřil i hrob se svým vlastním jménem:
Thomas Jungwirth 1883–1917
Můj jmenovec se dožil třiceti čtyř let – možná padl ve válce, nebo umřel jen tak, válka neválka.
Kiliánův hrob stál ve čtvrté řadě odzdola. Šedivá mramorová deska byla v polovině rozdělená křížem. Na pravé straně se leskla jména rodiny Nowotných – Josef, Petronill a znovu Josef – a na levé pod nápisem
Hier ruhen in Frieden1
stálo:
Kilian Nowotny
*1. 12. 1905 † 12. 3. 1977
Theresia Nowotny
*26. 8. 1908 † 28. 3. 2000
Ve váze kvetly bílé květiny. Hlína na hrobě zarůstala nazelenalým mechem. Zeď, na kterou Kilián vyhlížel, obrůstal břečťan. Nad Kiliánovým hrobem se tyčily dva obrovské smrky, stromy, které za svého života vídal v lesích u Kaltenbachu.
Hřbitov byl opuštěný. Ani za zdí jsem neslyšel žádné hlasy, tak jsem vytáhl zahradnickou lopatku a začal rýt do štěrku vedle hrobu. Bál jsem se, že na něco narazím, ale na čepeli se objevovaly jen úlomky štěrku a hrudky hlíny.
Tereza vytáhla mrtvou kočku zabalenou v roztržené igelitce. Strčila ji do jámy a já na ni ze všech sil a co nejrychleji sypal štěrk. Dírou v igelitce jsem viděl, jak se černé chlupy barví prachem kamínků do šeda jako v hororu, ve kterém se mrtví rozpadají na prach.
Konečně nám její srst zmizela z očí.
„Myslíš, že to takhle stačí?“
„Asi jo.“
Slunce se lesklo na náhrobní desce a koruny stromů šuměly. Na hřbitově ve Vimperku jsme s tátou stávali u dědova a babiččina hrobu. I tam bylo na hrobech plno německých jmen a já si vzpomněl, jak se táta vždycky s dědou a babičkou loučil.
„Řeknem něco?“
„Co?“
„Já nevím. Co třeba Pokoj tvojí duši?“
„Tak jo.“
Chytl jsem Terezu za ruku a oba jsme pronesli:
„Pokoj tvojí duši.“
Vítr se opřel do smrků. V jednom z nich má Kilián určitě dutinu plnou starých benzinových zapalovačů, které za temných nocí chrání rukou proti větru, a v jejich mihotavém světle převádí mrtvé do světa živých – do českých lesů Šumavy.
Pustil jsem trochu rozpačitě Terezinu ruku a došel ke stříbrnému kalíšku se svíčkou, ve které vosk vyhořel až na dno. Sáhl jsem dovnitř, abych vyhořelou svíčku vyndal.
„Máš svíčku?“
Tereza zavrtěla hlavou a v tom okamžiku vstoupila do brány hřbitova asi padesátiletá paní. Na sobě měla rozepnutý ošoupaný šedivý svetr a tmavě modré kalhoty podobné teplákům. Vlasy měla rozcuchané, takže jsem k ní hned pojal důvěru.
Popadli jsme batohy a rozběhli se za ní.
„Entschuldigung, wir sind aus Kaltenbach im Böhmerwald,2“ řekla Tereza. „Wir suchen die Familie Nowotny.3“
„Nowotny?“ Žena spustila záplavu německých slov a teprve po drahné chvilce jí došlo, že nejspíš nerozumíme ani slovo.
„Gasthaus Eibl,“ řekla a ukázala za věž kostela.
„Gasthaus Eibl,“ zopakovala Tereza.
„Goldener Steig und denn die Straße Böhmerwald Siedlung Nummer drei. Nowotny Tischerei.“
„Goldener Steig und denn die Straße Böhmerwald Siedlung Nummer drei. Nowotny Tischerei,“ přeříkávala Tereza a já žasnul, co všechno si dokáže zapamatovat.
„Dort lebt seine Tochter.4“
„Danke schön,“ poděkovala Tereza.
Vyšli jsme ze hřbitova.
„Pane jo, kdyby na mě někdo vybalil všechny ty německý slova, pamatoval bych si tak akorát Nummer drei.“
Tereza pokrčila rameny. „To je snadný, když víš, že Goldener Steig je Zlatá stezka a Böhmerwald Siedlung Šumavské sídliště.“
„Král Šumavy bydlel na sídlišti? Myslel jsem, že někde u lesa na kraji Röhrnbachu. A kdo tam teď vlastně bydlí?“
„Jeho dcera.“
„Vážně?! Mohla by mít nějakou Kiliánovu fotku!“
Mířili jsme do centra Röhrnbachu. U chodníku parkovala německá auta a za nimi stály gasthausy – rozložité dvoupatrové domy opatřené názvy bavorských piv jako Weizenbier nebo Silverberg-Pils. Uvnitř vůbec nevypadaly jako české hospody, které – jako například hospoda U Antoníčka, kolem které jsme chodili ze školy – byly narvané k prasknutí a chlapi postávali kolem výčepu s cigaretou v jedné a půllitrem v druhé ruce. Tady byly gasthausy prázdné, jen v posledním seděly dva starší manželské páry.
Uprostřed náměstí stála kamenná kašna ve tvaru srdce – voda vystřikovala ze dvou kamenných tepen. Za kašnou nabízelo své dobroty pekařství Bäckerei Fuchs. Svačinu jsem snědl a v kapse jsem měl ještě osm eur, takže mě lákal hlavně velký kulatý koláč s vanilkovo-rybízovou polevou.
„Támhle je Gasthaus Eibl!“ Tereza ukázala na dům v pravém rohu náměstí, od kterého vedly tři vedlejší ulice.
Ta, která vedla z náměstí, se jmenovala Goldener Steig.
Dali jsme se po ní, zahnuli doprava a přímo proti nám visela cedule Böhmerwald Siedlung.
Číslo tři byl první dům na rohu dvou ulic.
Najít dům Krále Šumavy nám v Röhrnbachu trvalo jenom čtyři minuty!
Kiliánův dům byl obložený tmavým dřevem, téměř jako dům, který míval na Nových Hutích. Nad ohromnými vraty stál nápis:
Nowotny Schreinerei und Tischerei
„Co to je Schreinerei und Tischerei?“
„Truhlářství a stolařství.“
„Vypadá to spíš jako dílna.“
K domu byl přistavěn světlejší dvoupatrový bavorský dům s prosklenou verandou a zahradou ve svahu.
Došel jsem ke zvonku. Nebylo na něm žádné jméno. Bál jsem se, že nebude fungovat, ale když jsem na něj položil prst, zvonění dolehlo až k nám.
„Stejně nám neotevře. Vypadáme jak vandráci.“
„No a co? Kilián taky lítal po lese s tváří od sazí.“
V domě se neozýval jediný zvuk.
Znovu jsem zazvonil.
Na hladině louže se leskla olejová skvrna. Tudy vede vstup do podzemí Šumavy, tajná stezka Krále Šumavy, tudy se dostanu k továrně na messerschmidty, ke všem kamenům, po kterých se dá přejít Chalupská slať.
Jenže dveře pořád nikdo neotvíral.
Na konci ulice se objevila paní s nákupní taškou. Vytáhla klíč, aby odemkla poštovní schránku. Udiveně na nás pohlédla a my se k ní rozběhli.
„Entschuldigung, Entschuldigung!“ křičela Tereza.
Paní nám vysvětlila, že Kiliánova dcera odjela na nákupy do Waldkirchenu, ale možná se předtím stavila na faře. Tereza se zeptala, kde je fara, a žena ukázala na světlý dům v ulici nad námi.
Vydali jsme se zase zpátky do svahu. Ochladilo se a na západě se začaly sbírat šedivé mraky. Vypadaly jako obrovské těžké bubliny plné prachu. Slunce se klonilo k západu. Netušil jsem, jak se za tmy dostaneme zpátky na hranici ani co budeme dělat, jestli se rozprší.
„Když na čundru vidíš, jak přichází noc, přepadne tě takovej divnej strach,“ vzdychla Tereza.
„V kolik zapadá slunce?“
„Tak v půl sedmý, to je za hodinu.“
Fara byl nízký rodinný dům asi sto metrů od hřbitova. Na zvonku stálo:
Röhrnbach Pfarre. Pfarrer Markus Krell.
Tohle je naše poslední šance, pomyslel jsem si a zazvonil.
Ani tentokrát se dveře neotevřely. Zato mluvítko vedle vchodu zapraskalo.
„Was wünschen Sie?5“ zeptal se ženský hlas.
„Guten Tag, wir sind aus Kaltenbach und wir suchen jemand von Nowotny Familie.6“
Následovala záplava slov tak německých, že mě z nich už začínala bolet hlava.
„Co říká?“
„Že farář odjel. A žádnýho Nowotnýho nezná. Novej farář je tu teprve rok.“
Mluvítko zapraskalo a pak už bylo jen ticho.
„Zajdem ještě ke Kiliánovi? Třeba se jeho dcera mezitím vrátila. Na stopa je to deset minut…“ Sundal jsem batoh, abych vytáhl mikinu. Cítil jsem, jak do mě proniká podvečerní chlad. Tereza se také sehnula pro pomačkaný svetr.
Potom mluvítko znovu zapraskalo. Ale tentokrát se ozval starší mužský hlas a ten mluvil česky:
„Hledáte Kiliána Nowotného?“