KAPITOLA OSMNÁCTÁ Sobota 4. září

Dveře fary se otevřely. Muž byl tak starý a vysoký, že jsem si vzpomněl na pana Lampu. Na sobě měl bílou košili s velkými kapsami a šedivé plátěné kalhoty. Holá hlava se ve světle chodby leskla jako vánoční ozdoba.

„Pojďte dál.“

V předsíni jsem si sundal batoh a ucítil, jak páchnu. Boty jsem měl promočené a ponožky dělaly na parketách velké skvrny.

„Dáte si čaj?“

Já jsem přikývl a Tereza popleteně odpověděla: „Ja, bitte.“

Stáli jsme ve velké místnosti, která byla kuchyní i obývacím pokojem. Na bílé stěně visel Kristus upletený z větviček, který vypadal udřeně, jako by se dlouho prodíral lesy; takový Kristus, ne ten zlatý, se měl ze zdi hřbitova dívat na Kiliána.

Ve dveřích se objevila žena, která s námi nejspíš mluvila, udiveně na nás pohlédla, cosi pronesla, položila na stůl klíče a vyšla ven.

My si zatím prohlíželi fotografie na zdi. Na jedné stál vysoký tmavovlasý kněz se skupinkou beduínů.

„Vy jste farář?“ zeptala se Tereza.

Muž přikývl a ze skříňky nad dřezem vytáhl krabičku čaje. „Ale jsem už v důchodu, po letech jsem přijel na návštěvu.“ Zalil čaj, zatímco my s Terezou se přesunuli na pohovku. V pokoji bylo teplo, nefoukal tu vítr, na zádech jsme neměli batohy a mohli si konečně natáhnout nohy.

„Ani nevím, jestli pijete šípkový,“ řekl, když před nás postavil hrnky s čajem.

Šípkový čaj jsem nikdy nepil, a tak jsem si na lžičku nabral hodně medu. Na kraji knihovny stála čtvercová knížka s obrázkem zarostlého pašeráka. Jmenovala se Lidová mluva Šumavy a Pošumaví. Autorem byl František Kadoch, který psal knihy o pytlácích.

„Můžu se podívat?“

„Samozřejmě.“

Otevřel jsem knížku, oči mi padly na slovo všídeň a já si vzpomněl, jak táta říkal: Bejt todle všídeň, tak jsem v pytli…

Všídeň byl všední den. A nad ním stálo další zajímavé slovo: vožuňkr – opilec.

Tuhle knížku si seženu a budu tátovi konečně rozumět!

„Nechcete sušenky?“

Samozřejmě jsme přikývli a farář otevřel kovovou krabici s nápisem Bayerische Zuckerwerk.

„No a teď mi řekněte, kde jste se tu vzali.“

Sáhli jsme po sušenkách a já začal vysvětlovat, kdo jsme a proč jsme vyrazili do Röhrnbachu.

„Tak ty jsi Urmanová,“ zamyslel se farář. „Neměl tvůj táta příbuzný v Českých Žlebech?“

„Asi jo. Táta o nich moc nemluvil. Ale ve Žlebech jsme jednou byli na hřbitově, a to se tvářil hrozně naštvaně.“

„A ty jsi Jungwirth z Vimperka,“ řekl a pátravě se na mě podíval. „Nebyl tvůj děda topenář?“

„Jo.“

„To byl pane čiperka! Ten chvíli neposeděl. To bylo furt, opravím vám támhleto, a jak vám těsní ten ventil, nepotřebujete ho vyměnit? Vážně jsem takový otázky, jaký měl tvůj děda, od žádnýho řemeslníka neslyšel,“ řekl a zasmál se. „Víš, kdo to byl Jungwirth?“

„Ne.“

„Sáhl bys tamhle dole pro tu černou tenkou knížku?“

V dolní polici knihovny se leskl černý sešit nadepsaný Kořeny, jehož autorem byl Aleš Sassmann.

„Jungwirthové sloužili u Schwarzenbergů už od sedmnáctého století a byli jedni z nejstarších osadníků Šumavy. Jan Jungwirth, kterému se říkalo Bärenhanzl, zastřelil v roce 1856 poslední medvědici v Čechách.“

Naprázdno jsem polknul. Tajemné spojení mezi námi a zvířaty bylo jednoduché: odpráskli jsme poslední medvědici v Čechách!

„Hrajete na varhany?“ vyptávala se Tereza nad další fotkou, zatímco mně úplně došla řeč.

„Ne. To je můj první varhaník, toho jsem měl až tady v Německu. Na Novém Světě jsem mše sloužil bez varhan. Víte, kdo přede mnou sloužil ve Vimperku? Otec Karel Fořt, říkávalo se mu otec Karel.“

O žádném otci Karlovi jsme nikdy neslyšeli.

„Po válce nastoupil do Vimperka a moc se mu tam líbilo. Sloužily se krásné májové bohoslužby, na mše chodila spousta lidí – a hlavně tam všichni byli dlouho v závětří, ještě v devětačtyřicátém se zpívalo s mladými dlouho do noci… Pořád mi vykládal, jak je to ve Vimperku nádherné, a pořád mě zval na návštěvu.

Ale v padesátém roce to začalo.

Nejdřív ho v noci varoval jeden místní: Pane farář; buďte vopatrnej, esenbáci vás chtějí namočit do dvojitý vraždy u Vimperka. Pak ho ráno v parku zastavila slečna z pošty a povídá: Přepojuju na poště meziměsto, říkali, že už na vás mají mrtvoly, zatknou vás všechny a začne velkej proces. Bylo to zrovna po podfuku, co narafičili policajti na faráře v Čihošti, a ve Vimperku sloužili tři faráři, místní vikariát byl jeden z největších v republice, žila tu spousta katolíků, živnostníků a stovky Němců, které neodsunuli, protože specialistů ve vimperských sklárnách a tiskárnách bylo nejvíc v celých jižních Čechách.“

Přikývl jsem, protože to mi už vyprávěl táta. Jenom neříkal, co byla ta Čihošť.

„Vimperští faráři se rozhodli, že utečou přes hranici. Počkali, až půjde hospodyně k sousedům pomoct se senem, nakopli motorky a vyrazili na Kvildu. Otec Karel tam sloužil mše a znal pár slušných pohraničníků, většinou ještě z četnických škol. Založil jim volejbalové hřiště, dokonce dělal i esenbáckou svatbu, na které mu esenbáci ministrovali v maskáčích.

Víte, že o něm Kalčík taky psal?“

Farář sáhl po knize Král Šumavy a otevřel ji na založené stránce:

Kvildu tenkrát opustil farář a nikdo pro něj nezaplakal.

No a jen co utekli, poslali do Vimperka mě. A stejně mi nezbylo než emigrovat – jako ti přede mnou jsem utíkal přes Kvildu.

Došel jsem ke kvildskému kostelu a odsud se musel plížit v trávě, protože všude čekaly hlídky pohraničního útvaru. Dostal jsem se na kraj lesa za Kvildou. Přede mnou tekl potok a já nevěděl, kudy dál. A najednou se z lesa vynořil chlap. Sehnutej, tvář schovanou do kabátu, aby na něj nebylo vidět.

Co jsi zač?

Farář z Vimperka.

Lehni si na zem.

Poslechl jsem a lehl si na zem. Prošacoval mě a povídá:

Kdo vyřezal vimperskej oltář?

Kotschwara, říkám, řezbář z Vimperka.

A jaký stojí za oltářem sklo?

Vitráže Panny Marie a Ježíše Krista, který maloval Johann Zacha­riáš Quast.

Vstaň, povídá. Vidíš tu břízu za potokem?

Jo.

U tý zahneš doleva.

Jak poznám, že jsem na druhý straně?

Až najdeš hranici dříví, podívej se pod větev, která vyčnívá na jih. Když pod ní bude v trávě krabička vod německejch sirek, jsi v Bavorsku.

Poděkoval jsem, přešel čáru a našel hranici se dřevem i sirky. Dodneška, když někdo vytáhne starý německý sirky, mám pocit, že mi právě zachránil život.“

„To byl Král Šumavy?“ zeptal jsem se.

„Jo. Kilián. Byl menší, do tváře jsem mu neviděl. Mluvil takovou zvláštní češtinou. Šel jsem dál a najednou se ozvalo pískání. Strnul jsem, ale naštěstí to byl německej pohraničník. Nemohl střílet, Němci neměli po válce suverenitu, nesměli nosit zbraň, pohraničníci mívali jenom hůl, dalekohled, píšťalu a psa. Vysvětlil jsem mu, kdo jsem, a on mě vzal obloukem přes bavorské lesy za Bučinou do Finsterau, protože čeští pohraničníci by se vypravili i přes čáru do Němec, jen aby mě chytli.

Ve Finsterau byli Američani a ubytovali mě na faře. A pak jsem se dostal sem,“ vzdychl si a napil se čaje. Tereza vstala a z knihovny vytáhla knihu Rudolf Kalčík König aus Böhmerwald.

„Tady to vyšlo taky?“

„Tady ne,“ zasmál se farář. „Ale ve východním Německu jo. Četli jste ji?“

„Ne. Ale známe ten film.“

„Copak ho ještě někde dávají?“

„Tuhle ho dávali na státní svátek 17. listopadu.“

„To si snad děláte legraci, ne?“

„Neděláme. Já ho už viděl jedenáctkrát.“

„Já osmkrát,“ řekla Tereza.

Farář na okamžik vypadal dost zaskočeně.

„Ale víte snad, že je to lež? Řekli vám rodiče, že…“

„Jo, my víme, že je to jenom propaganda.“

„O nikom se v Čechách nelhalo tolik jako o Kiliánovi. Ani řádka z toho, co se o něm dodneška píše, nemá s Kiliánem co dělat.

Třeba jeho jméno. Ať otevřete jakoukoli knížku, najdete tam, že se jmenoval Franz, i když se ve skutečnosti jmenoval Kilián. Franze si vymysleli s tátou, aby si ho finančáci pletli – v Kaltenbachu tenkrát žilo osm rodin Nowotných! A leckdy to ani nebyli příbuzní!

Taky to nebyl Němec, protože jeho máma byla Češka, a Kilián mluvil česky, i když dělal chyby. Jen si vemte to jméno, Nowotný!“

Vzpomněl jsem si na jedinou Kiliánovu fotku, kterou mi ukazoval Terezin děda.

„Myslíte, že fotka v knize o Kaltenbachu je jeho?“

„Podle mě ji taky narafičil. Jestli má být z roku 1937, musel tušit, že přijdou zlé časy. Jenže o Kiliánovi se povídala spousta věcí – třeba že na konci roku 1968 dělal ve Vídni interview pro rádio Svobodná Evropa.“

„To by se dalo sehnat, ne?“

„Možná. Jenže podle mě do rádia poslal někoho jiného, aby Rusům a kolaborantům v Čechách navykládal nesmysly. Jak v tom rádiu mohli asi vědět, že je to Kilián? Nikdo ve Vídni neměl ani páru, jak vypadá! Kilián na konci roku 1968 věděl, že v Čechách jsou Rusové a že se nahrávání nejspíš sleduje.

Ba ne, Kilián byl chytrej a já věřím, že po sobě nezanechal žádnou stopu. Jediná chyba, kterou udělal, byl ten poslední přechod.“

„Jak to myslíte?“

„Když jsem sem do Röhrnbachu přišel, vyprávěl mi o Kiliánovi místní kněz.“

„Ten ho znával?“

„Znával, ale taky už je dávno po smrti. Kilián chodíval do kostela i sem na faru.“

Páni, Král Šumavy možná seděl na téhle židli!

„Jednou se tu stavil a říkal, že jsou věci, kterých lituje. Starou Šumavu zničili kvůli mně.“

„Co tím myslel?“ zeptala se Tereza.

„Při posledním přechodu měli s Grabmüllerem převést přes hranice Veselého. Tu noc byla hrozná zima a Veselý s Grabmüllerem se nechtěli brodit přes Vltavu na Františkově, protože by museli jít celou cestu do Vimperka úplně promočení. Přemluvili Kiliána, aby přešli přes můstek. A právě s tím esenbáci počítali. Čekali ve skalách na svahu nad můstkem a spustili střelbu. Kilián to schytal jako první, ale ještě varoval ostatní, aby nechodili k Pöslům.“

„Ale oni tam šli,“ řekl jsem.

„Šli. Podařilo se jim proklouznout mezi stromy ve svahu a pak se po vyčerpávající cestě stavili u Pöslů, protože to bylo jedno z mála stavení široko daleko, kde ještě někdo bydlel.“

„Proč Kilián nechtěl, aby tam chodili?“

„Protože věděl, že je to poslední rodina staré Šumavy. V té době už nikdo rašelinu nedobýval.“

Vzpomněl jsem si na Tomáše Holého, který hledal a našel zbytky stavení na Torftisch-Planie.

„Víte, proč Kalčík Krále Šumavy vůbec napsal?“ zeptal se farář.

„Ne.“

„Kde se Kalčík narodil?“

Bezradně jsme pokrčili rameny.

„V Beregovu.“

O žádném Beregovu táta nic neříkal.

„To je na Zakarpatské Rusi, v části, která patřívala Československu. Beregovo stálo kousek od hranic s Maďarskem, takže tam lidi dělali co?“

„Pašovali?“ napadlo Terezu.

„Přesně. Kalčíkův děda i táta byli četníci a stýkali se s finančáky. Kalčíkova otce přeložili do Čech teprve po válce. Kalčík měl vadu zraku, i když byl na vojně na Šumavě, proseděl dva roky v kanceláři. Ale potkal staré finančáky, kteří roky honili Kiliána, a došlo mu, že je na místě, kde žil nejslavnější pašerák Evropy.

A právě tenkrát si Kalčík vzpomněl, co mu táta s dědou vyprávěli – jak finančáci ve východní Evropě zasvětili celé životy pronásledování pašeráků. V Čechách to služební řády nedovolovaly, finančáci se museli po deseti letech stěhovat, ale ve východní Evropě skládaly rodiny finančáků přísahy, že budou pronásledovat pašerácké rodiny až do smrti. Byly to finančácké a pašerácké dynastie, které po sobě šly i celá staletí.

A Kalčíkovi došlo, že může zabít nejslavnějšího pašeráka Evropy.“

„Asi tomu nerozumím,“ řekl jsem.

„Tak poslouchej. Celá slavná SNB nedokázala chytit jednoho pašeráka, a to bylo pořádné fiasko. Legenda o nepolapitelném Králi Šumavy se musela zničit. Komunisti to udělali takhle: nejdřív se zbavili místních, kteří Kiliána znávali – starousedlíků z Kaltenbachu, tedy z Nových Hutí. Byli to Němci, tak je odsunuli. Potom se zbavili Čechů, kteří se s Kiliánem stýkali – obchodníků a živnostníků z vesnic kolem Vimperka.“

„Jako pana Lampy.“

„Jako pana Lampy. Takže lidí, kteří věděli, kdo Kilián Nowotný ve skutečnosti byl, zůstalo jen pár.

A pak Kalčík vymyslel geniální způsob, jak celý národ přesvědčit, že si to SNB s Kiliánem vyřídila. Kalčík s Kachyňou zavraždili Krále Šumavy tak, aby to na plátně viděly tři miliony lidí, a bylo to.“

Zůstal jsem sedět beze slova. To bude táta koukat!

„Musíme za Kiliánovou dcerou – zeptat se, co si Kilián myslel a jak…“

„Nic vám neřekne.“

„Proč ne?“

„Estébáci Kiliánovi nikdy nedali pokoj. Jakmile měla StB podezření na činnost kurýrů u hranic na Šumavě, sledovala je klidně i šedesát kilometrů do vnitrozemí. Leckdy dostávala úplně bezcenné informace, jako že šel podezřelý na poštu nebo se s někým viděl v hospodě.

V roce 1957 prý na Kiliána udělali atentát, ale nevím, jestli to není jen další fáma.

Ale pravda je, že hned po Listopadu na jeho dceru vymysleli estébáci akci, která měla spolehlivě zabránit, aby se lidi v Čechách něco dozvěděli.“

„Jakou akci?“

„Přijeli do Röhrnbachu a začali jeho ženě a dětem – Kilián měl dvě dcery a syna – vyhrožovat.“

„Proč?“

„Protože Kiliánovi potomci mohli po Listopadu v televizi vysvětlit, že jejich otec zachránil životy spoustě nevinných lidí, nikdy nikoho nezabil a že všechno, co o něm v Čechách natočili, byla lež – a navíc, že StB jejich otce pronásledovala i tady v Bavorsku.“

„Jak jim vyhrožovali?“

„Tvrdili, že jestli řeknou něco o tom, jak to ve skutečnosti bylo, seženou lidi, kteří potvrdí, že od nich Kilián předem vybral peníze a nakonec je přes hranici nepřevedl. A ti že dají Kiliánovu rodinu k soudu. Byl to samozřejmě nesmysl.“

„Myslíte, že nám Kiliánova dcera nic neřekne?“

„Ne. Jedna dcera i syn se odstěhovali hned po té návštěvě a druhá dcera, která pokračuje v otcově podnikání, se domluvila se sousedy, že s nikým mluvit nebudou.“

„Myslíte, že už nic nezjistíme?“

„Ne.“

Tak tohle byl konec naší pouti. Neodvezu si Kiliánovu fotku a z naší knížky nebude nic.

Vypadal jsem asi hodně přepadle, protože farář nadhodil: „Od oběda tu mám bavorské špekové knedlíky. Ty bych snad ohřát zvládnul. A trocha zelí tu taky zbyla. Je trochu kyselé, ale třeba vám bude chutnat.“

„Já mám zelí rád. Děda říkal, že se cítil doma všude, kde vonělo zelí.“

Farář se rozesmál a já měl najednou taky lepší náladu.

Bavorské špekové knedlíky!

„Poslouchejte vy dva, máte vůbec kde spát?“

„No my, víte…“ rozhlédl jsem se po pokoji. Klidně bych přespal ve spacáku na zemi. Bylo tu teplo a mohli jsme se tu umýt!

Jenže Tereza zašeptala:

„Slyšíte to?“

Kdesi daleko za okny se ozývaly tlumené údery.

„Odbíjejí šestou,“ řekl farář.

Tereza vstala. „Musíme jít.“

„Počkej!? Kam jdeš?“ vykřikl jsem. „Můžem se tu najíst!“

Tereza se otočila k faráři: „Děkujem za všechno. To, co jste říkal o Kiliánovi, nám ještě nikdo nevyprávěl. A místo na přespání máme.“

„Vážně?“ zeptal se farář tónem učitele, který začíná tušit, že tady něco nehraje.

„Nedělejte si o nás starosti, opravdu máme kde spát.“

„Dobře. Já jen že se za pár minut vracím do Pasova, a pak už bude pozdě, abyste…“

„Opravdu se o nás nebojte. A ještě jednou vám děkujem,“ řekla Tereza a začala se obouvat.